Husitské válečnictví trochu jinak

Vojenství v době husitské revoluce

Husitská revoluce či přesněji 1. husitská válka, která proběhla v letech 1419 až 1436, je obdobím v historii vojenství pozoruhodným zvláště tím, že se jednalo o konfrontaci klasického feudálního vojska s těžištěm v obrněné rytířské jízdě a lidové armády z měst a venkova, využívající nouzovou, ale účinnou, defenzivní taktiku. Zvláště výrazným prvkem husitského vojenství je vozová hradba, mobilní opevnění, s jehož dobýváním neměly katolické armády zkušenosti, a které během války mnohokrát přispělo k husitskému vítězství. Obecně přijímanou teorií je představa, že sevřené šiky těžké jízdy útočí na hradbu z válečných vozů, jsou pobíjeny palbou z děl, ručnic a kuší obránců a po následném zakolísání rozdrceni protiútokem. Tato teorie nájezdu obrněných jezdců proti vozům je však dosti extrémní, protože pomíjí faktickou nemožnost jezdce takovou překážku překonat a rovněž i propastný společenský rozdíl mezi obráncem a útočníkem.

Od doby Národního obrození vznikaly různé odborné práce, které se pokoušely více či méně seriózně rekonstruovat husitskou taktiku a zpravidla si kladly za cíl vytvořit ucelenou teorii husitského válečnictví. Na základě kusých zpráv z dobových kronik, nejasných popisů z českých i německých vojenských řádů napříč celým patnáctým stoletím, logických úvah či za použití bujné fantazie, vlasteneckého nadšení a někdy snad i na politickou objednávku, vznikaly podrobné studie dokazující téměř geniální propracovanost vojenského umění našich husitských předků.

Pokud budeme vycházet pouze z historických pramenů, je třeba se smířit s tím, že naše představa o husitském válečnictví zůstane fragmentární, neboť těchto pramenů je relativně málo a často nejsou svědectvím věrohodným a dnešnímu člověku srozumitelným.

Charakter počátku husitských válek rozdělil role soupeřů celkem jednoznačně. Protihusitská armáda (tj. královské vojsko, zemská hotovost z katolických oblastí a oddíly světských i církevních feudálů) měla velkou převahu v počtu jezdců a používala klasickou feudální taktiku, spočívající v nájezdu těžké jízdy za podpory jízdy lehké, pěchota zde hrála roli druhořadou a počítalo se s ní hlavně pro dobývání pevností. Katolická strana považovala za nutné a relativně snadné zlikvidovat husitskou revoluční armádu, která nedisponovala dostatečným počtem jezdců a opírala se hlavně o vojenský potenciál měst, který sice býval využíván v rámci akcí krajských a zemských hotovostí, avšak k jeho nasazení proti feudální armádě do této doby ve střední Evropě nedošlo.

Ačkoliv husité podnikali od počátku války mnoho ofenzivních operací proti opevněným místům, v polních bitvách byla jejich role výrazně defenzivní. Místo bitvy často sami definovali tím, že na něm zaujali obrannou pozici a čekali, až na ně nepřítel zaútočí. Sázeli na obranné kvality zvoleného místa, které bylo buď chráněno přírodou (návrší, rybník, vodní tok, zaniklé hradiště, les apod.), a nebo zahrnovalo nějakou bytelnou stavbu, (např. kostel, tvrz, město), o kterou se mohlo opřít vojenské ležení obehnané vozovou hradbou. Je pravděpodobné, že mobilní opevnění vytvořené z upravených vozů bylo používáno v době předhusitské celkem běžně, neboť se ho týká několik odstavců vojenského řádu podkomořího krále Václava IV. Jana Hájka z Hodětína, který byl poprvé čten královskému vojsku obléhajícímu hrad Skála u Přeštic roku 1413. Sražené válečné vozy měly chránit vojenský tábor před nenadálým útokem nepřítele. Jelikož byly vozy, coby dopravní prostředek, neodmyslitelnou součástí každé středověké armády, je jejich použití k ohrazení tábora logickým řešením. Stejně by je bylo nutné nějak organizovaně zaparkovat a jejich umístění na okraj tábora bylo v každém případě výhodné.

Nejvýznamnějším husitským vojevůdcem první fáze války byl Jan Žižka, původem jihočeský zeman, kterého nepřízeň osudu svedla na dráhu lapky a profesionálního válečníka. Coby příslušník nemajetné nižší šlechty byl semlet nemilosrdným soukolím krize pozdního středověku, ve které nemohl ekonomicky obstát. Z lapkovského bratrstva si odnesl bohaté zkušenosti s partyzánským vedením boje a během následné vojenské kariéry se dobře seznámil s charakterem soudobých středoevropských armád, jejich výzbrojí a taktikou. Na počátku husitské revoluce vytvořil vojenský oddíl, jehož jádrem byla skupina jeho starých spolubojovníků a s tímto vojskem pak svedl několik malých, avšak vítězných bitev, jejichž význam byl vzápětí zveličen a použit k vytvoření legendy o jeho neporazitelnosti.

Zápisy do dobových kronik prováděli často pisatelé neznalí vojenského řemesla, a na základě zprostředkovaných zpráv, někdy s velkým časovým odstupem. Je proto velmi obtížné provést rekonstrukci jakékoliv z husitských bitev.

Při vyslovení pojmu „husitské vojsko“ si většinou vybavíme zástupy prostých obyvatel měst i venkovanů, kterak táhnou s válečnými vozy a nesou typické „husitské zbraně“ (okované cepy, řemdihy, sudlice, palcáty), pavézy se symbolem kalicha, někteří mají na hlavách železné klobouky, jiní jsou zcela beze zbroje. I do rukou velmi chatrně oblečených bojovníků bývají vkládány kuše a palné zbraně. Je vytvářena iluze, že hybnou silou husitského vojska byly ty nejchudší a nejutlačovanější společenské vrstvy a přesto jsou na vozech tažených mnoha koňmi vezena polní děla a jiné výrobně i finančně náročné zbraně. Zárukou husitského vítězství měla být víra, že bojují za pravdu a reformu zkažené společnosti v souladu s Husovým učením.

Mnoha písemnými i obrazovými prameny je však doloženo, že zmíněné „husitské zbraně“ byly běžné již v předhusitském období, rovněž tak i válečné vozy a děla. Specializované dílny, ve kterých se vyráběly, byly v naprosté většině umístěny ve městech a z dobových kronik také vyčteme, že husitské houfce, které nesly tíhu bojů v mnoha bitvách, pocházely právě z husitských měst. Byly to oddíly městské hotovosti, které vyslaly městské rady do polní války. Z velké části pěší střelci z kuší a palných zbraní, kopiníci a sudličníci v relativně kvalitních zbrojích. Táhli s vozy, na kterých se vezla polní děla, zásoby, zbroj, stany a další vojenský materiál. Městské oddíly byly doplněny husitskými houfy z venkova, které byly v počáteční fázi bojů vybaveny improvizovanými zbraněmi na bázi zemědělského nářadí. Zažitá představa venkovského bezzemka s cepem, jako rozhodující síly husitské armády, však není správná.

Z vojenských operací na počátku husitské revoluce můžeme vysledovat značnou asymetrii ve složení, výzbroji i taktice armád obou znepřátelených stran. Katolická vojska se svým těžištěm v těžké jízdě měla problém s rozpoznáním obranných možností a schopností převážně opěšalých husitských houfů, které nečekaly na bitevním poli, až budou rozdupány, ale volily výhodné obranné pozice často posílené sraženými vozy. Obrněný jezdec najednou neměl s kým bojovat. Byl vystaven střelbě z kuší a palných zbraní, aniž by sám byl schopen efektivně poškodit protivníka. Hlavní součásti jeho plátové zbroje střelám z lehčích zbraní odolávaly, a tak byl jejich cílem zpravidla kůň. Zvíře mohutné, ušlechtilé, dobře živené a vycvičené, které svou cenou leckdy převyšovalo nejlepší zbroje. Znovu si tedy můžeme položit otázku, zda se obrněný šlechtic opravdu dobrovolně hrnul do první řady proti vozové či jiné improvizované hradbě?

Ani další katoličtí jezdci v neúplných zbrojích, kteří svým počtem daleko převyšovali těžkou šlechtickou jízdu, a sice jízdní střelci, nemohli svými samostříly příliš efektivně napadnout protivníka kryjícího se vozy, pavézami a tarasy, zatímco sami se vystavovali palbě, před kterou jejich lehké odění (kroužkové košile a prošívanice) prakticky vůbec nekrylo.

Nasazení pěchoty proti vozové hradbě mělo větší naději na úspěch, avšak ve feudální armádě hrál pěší bojovník druhořadou roli a nebyla zde uspokojivě vyřešena spolupráce mezi jednotlivými složkami vojska. Pěšáci z měst a venkova byli jezdectvem silně podceňováni, jejich potenciál nebyl správně využit a nebyla ani snaha je nějak motivovat na pozitivním výsledku boje. Trvalo dlouhou dobu, než se organizace a výzbroj pěchoty přizpůsobila nové taktice a tak ještě na počátku 16. století mělo smysl stavět v boji vozovou hradbu, jak nám potvrzují české i zahraniční prameny.

sipka Feudální armáda předhusitských Čech
sipka Organizace, výzbroj a taktika husitské armády
sipka Vozová hradba
sipka Zbraně husitských válek
sipka Fortifikace a pevnostní válka

Závěrem

V dnešní terminologii bychom husitskou revoluci mohli označit za asymetrický konflikt, který měl charakter náboženské, občanské i vlastenecké války. Utkaly se v ní armády používající diametrálně odlišnou taktiku, které měly většinou také značně rozdílné početní stavy. Vítězství se téměř vždy přiklonilo na stranu husitů, zdánlivě slabší, hůře vyzbrojenou, hůře vycvičenou, tvořenou z valné části příslušníky lidových vrstev. Bylo to jedinečné období, kdy husitská vojska úspěšně vzdorovala přesile feudálních armád z celé Evropy, aby byla nakonec poražena svou vlastní taktikou a za pomoci svých bývalých spolubojovníků. Poznání husitského válečnictví zůstáváme hodně dlužni a bohužel nám pod nánosem novodobých teorií, usilujících o podání jeho úplného avšak z velké části smyšleného obrázku, uniká mnoho podstatných souvislostí. Husitské vojenství by zasloužilo zcela nové zpracování nezatížené staršími pracemi a tento článek je jen malým upozorněním na dluh, který naše odborná obec vůči této problematice má.

Základní použitá literatura:

  • Čornej Petr – Tajemství českých kronik / 2003
  • Čornej Petr – Lipanská křižovatka / 1992
  • Denkstein Vladimír – Pavézy českého typu, část 1. / 1962
  • Durdík Jan – Husitské vojenství / 1954
  • Durdík J., Mudra M. – Alte Handfeuerwaffen / 1977
  • Durdík Jan – Vojenská hotovost chebského venkova v r. 1395 / 1966
  • Durdík T., Bolina P. – Středověké hrady v Čechách a na Moravě / 2001
  • Durdík Tomáš – Ilustrovaná encyklopedie českých hradů / 1999
  • Frankenberger Otakar – Husitské válečnictví po Lipanech / 1960
  • Heřmanský František – Vavřinec z Březové, Husitská kronika / 1979
  • Klučina P., Marsina R., Romaňák A. – Vojenské dějiny Československa, I. díl / 1985
  • Krása Josef – České iluminované rukopisy / 1990
  • Kupka Vladimír – Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku / 2001
  • Menclová Dobroslava – České hrady, II. díl / 1972
  • Richter Holger – Die Hornbogenarmbrust / 2006
  • Iluminované rukopisy doby husitské / Stejskal K., Voit P., 1991
  • Toman Hugo – Husitské válečnictví za doby Žižkovy a Prokopovy / 1898
  • Staročeské vojenské řády / Orbis Praha, 1952
  • Ze Starých letopisů českých / Porák J., Kašpar J., 1980
  • Ze zpráv a kronik doby husitské / Hlaváček Ivan, 1981

Autor: Martin Picek

sipka2 Materiál „Husitské válečnictví trochu jinak“ ke stažení (7,6 Mb, pdf)