Vozová hradba

Skutečná podoba husitské vozové hradby nám bohužel zůstává do značné míry utajena. Obrazové prameny jsou velmi skoupé a ty písemné poskytují informace značně fragmentární. Problémem je vlastně i podoba používaných vozů, neboť se dodnes žádný z nich nedochoval a novodobé pokusy o rekonstrukci jakoby ignorovaly dobové ikonografické materiály.

Nejčastěji se v pramenech vyskytuje vůz s korbou bednovitého tvaru se svislými bočnicemi, s koly o velkém průměru, bez rejdu a bez kozlíku. Kola bývala často umístěna až na samém konci korby a vůz přečnívala dopředu i dozadu. Vozka seděl na levém „sedlovém“ koni a pravého „náručního“ řídil uzdou.

Tyto vozy se v průběhu 15. století prakticky nezměnily a podle obrazových pramenů šlo o jeden z typů používaných ke stavbě vozové hradby.

Vozy z bible Václava IV., konec 14. stol. Jde o typické dobové povozy bez rejdu. Korby mají bednovitý tvar a jejich bočnice jsou svislé.

Prakticky stejné vozy můžeme vidět na obraze o více, než 100 let mladším. Zde jde o krajní vozy se zesílenou bočnicí patřící vojsku města Norimberk. Bitva před branami Norimberku r. 1502.

Škála válečných vozů byla širší, ale na základě dochovaných pramenů je obtížné rekonstruovat jejich podobu. Některá dobová vyobrazení zase vzbuzují pochybnosti, zdali nešlo pouze o představu iluminátora či malíře, který skutečné válečné vozy nemusel znát.

Husitská vozová hradba vyobrazená ve Vídeňském kodexu z doby před polovinou 15. stol. Vozy mají mezi koly zavěšena prkna s pozorovacími otvory či se střílnami. Osádky vozů jsou vybaveny typickými zbraněmi. Vidíme zde okovaný cep, dvě kuše, ručnici, kropáč a meče uložené ve voze. Jeden z bojovníků vrhá na nepřítele kameny. Uvnitř hradby stojí stan a za ním jsou vidět koně. Zcela vzadu je vyobrazen vůz, na kterém jsou umístěna lehká polní děla.
Tato kresba do značné míry odpovídá popisům z kronik i vojenských vozových řádů, jak českých, tak i německých. V nich je často požadováno prkno pod vozem, které zabraňovalo podlezení vozu a také chránilo obránce před střelbou spodem, neboť mezera pod vozem byla díky velkým kolům poměrně velká. V českých kronikách se dočteme, že děla byla vezena na vozech a že z nich bylo stříleno i při přesunu vozového šiku.


Pěchota přepravovaná na mohutných válečných vozech se střílnami v manuscriptu z 1. pol. 14. stol. uloženém v Knihově sv. Marka v Benátkách. Zobrazuje tažení Karla Velikého do Španělska. Vlevo jsou vidět vojáci nesoucí velké štíty – pavézy.


Vojsko jedoucí na voze z bible Václava IV., konec 14. stol. Žebřinový vůz s vloženou košatinou by odpovídal zažité představě vozu spížního či placního.

Již v době předhusitské vznikaly odborné spisy o způsobu válčení, které obsahovaly vojenské techniky jak reálné, a snad v praxi používané, tak i smyšlené, vzniklé v autorově fantazii. Je obtížné dnes tyto prameny správně posoudit a vyhodnotit. Známý vojenský teoretik Konrád Kyeser vytvořil v letech 1402 – 1405 ilustrovanou knihu o válečných technikách „Bellifortis“. Původně ji začal psát v Čechách pro krále Václava IV., ale dokončil ji až po svém odchodu do rodného města Eichstättu a 23. června 1405 ji věnoval německému králi Ruprechtu III. Falckému. Ve své době to bylo ojedinělé dílo, jehož části či jednotlivé obrázky byly mnohokrát kopírovány.


Válečný vůz ze spisu Bellifortis od Konráda Kyesera, 1405. Pěchota ve zbrojích vezená na válečném voze. Horní strana korby je vybavena cimbuřím pro snazší obranu vozu. Vozataj v plné zbroji sedí na levém koni.


Jiný typ válečného vozu, na jehož korbě je otevřená plošina chráněná pouze zepředu dřevěnou stěnou se střílnami. Ze spisu Bellifortis od Konráda Kyesera, 1405.

Husitská vozová hradba byla již na počátku války vybavena polními děly. Vysloveně jsou uvedena v zápisu Vavřince z Březové o bitvě pod Melechovem v květnu 1420. Jelikož se další prameny zmiňují o tom, že husité vozili děla na vozech a že děla střílela z vozů, nezbývá, než připustit existenci dělových vozů. Dělové lafety určené k zapřažení za koně jsou doloženy až z 2. pol. 15. století. Předtím se děla na kolových lafetách také používala, ale na větší vzdálenosti byla převážena na vozech a do bojových pozic je pak zřejmě dotlačila jejich obsluha.


Dělový vůz z díla Bellifortis od Konráda Kyesera, 1405. Zde se nejspíše jedná o čistě teoretickou konstrukci, nicméně je to důkaz existence lehkých děl se zúženou prachovou komorou, která střílela kamenné koule.


Vůz s polními děly z obrázku husitské vozové hradby ve Vídeňském kodexu, před 1. pol. 15. století.


Lehké dělo ráže 8 cm na trámové lafetě dochované v Salzburgu.

Dělový vůz z německého kriegsbuchu uloženého v centrální knihovně v Curychu, 1420-40.

Pokud obě válčící strany použily vozovou hradbu, hrálo jejich dělostřelectvo a odolnost vozů rozhodující roli. Jedno vojsko, zpravidla to slabší, očekávalo příchod nepřítele uzavřeno ve vozové hradbě, postavené pokud možno ve strategicky výhodné poloze. Druhé vojsko postavilo vozovou hradbu na účinný dostřel děl, tj. ve vzdálenosti cca 200-300 m. Následovala dělostřelecká přestřelka, která mohla trvat i několik dní. Převaha se klonila na tu stranu, kde byla děla s větším dostřelem nebo která střílela shora dolů a teoreticky také na tu, která měla pevnější vozy anebo ty poškozené dokázala rychle nahradit novými.

Pravděpodobně prvním dělostřeleckým soubojem dvou vozových hradeb byla počáteční fáze bitvy u Lipan v květnu 1434.

Zde se dostáváme k problematice umístění vozů ve vozové hradbě. Jak vlastně byly vozy sráženy „kolo na kolo“? Na těch několika málo středověkých obrázcích vidíme vozy vždy sražené k sobě čely. Přesto byla ve 20. století husitská vozová hradba zrekonstruována jinak.

Historik Jan Durdík uvažoval takto: “Vozy byly postaveny nepochybně tak, aby bylo možno rychle a co nejvíce skrytě zapřáhnout potahy, bylo-li toho třeba. Proto je patrně správné mínění Eduarda Wagnera, který na základě svých zkušeností vojenských sestavil model husitského tábora ve Vojenském historickém muzeu v Praze z vozů nikoli podélně k hlavní frontě šiku postavených, nýbrž tak, že vozy stojí k čelu šikmo a navzájem kryjí prostor potřebný pro zapřahání“.

Úvaha je sice logická, avšak v dějinách lidstva hraje logika pramalou roli. Navíc zde byl opomenut fakt, že schodovitě postavená hradba by byla odolná vůči střelbě pouze ze strany zesílených bočnic, což by vedlo nepřítele k tomu, aby ze svých děl střílel pod jiným úhlem proti slabým zadním čelům vozů a decimoval tak jejich osádky z boku.

K dělostřeleckým soubojům dvou vozových hradeb došlo po Lipanech ještě několikrát. Např. roku 1438 v bitvě u Tábora získalo v dělostřeleckém souboji převahu vojsko Albrechta Habsburského, zatímco česko-polské vojsko zrušilo v důsledku silné palby vozovou hradbu před městem a stáhlo se za hradby Tábora. Počátkem června 1450 došlo u Rokycan k dělostřeleckému souboji mezi vozovými hradbami zemského správce Jiřího z Poděbrad a Jindřicha z Rožmberka, jednoho z vůdců Strakonické jednoty. Jindřich čekal připraven ve vozové hradbě, zatímco Jiří přitáhl od Buštěhradu, který předtím obléhal. Obě hradby stály na dostřel děl a pálily do sebe snad několik dní. Jiřího dělostřelectvo nakonec začalo získávat převahu a Jindřichovy ztráty rostly. Jedné noci proto zrušil ležení a z boje odtáhl.

Z výše uvedeného vyplývá následující úvaha. Jelikož jedno vojsko čekalo ve vozové hradbě, mohlo si druhé, příchozí, vojsko do určité míry zvolit, kde svou vozovou hradbu vybuduje. Kdyby byly vozy prvního tábora sraženy schodovitě, tj. bočnice s fošnami natočené jedním směrem a zadní čela druhým, nepřítel by zcela jistě zaujal takovou pozici, aby mohl výhodně pálit do slabých čel vozů, nikoliv do silných bočnic. Ale jak již bylo řečeno, co nám dnes přijde logické, mohlo být za husitských válek vnímáno zcela jinak.

Vozová hradba se pravděpodobně stavěla do kruhu, oválu či méně pravidelného oblého tvaru. Tak jak vozy průběžně přijížděly, byli vypřaháni koně a vozy ručně umístěny do hradby, sraženy čely k sobě a kola svázána řetězy. Pokud nějaké vozy po dokončení hradby zbyly, mohly být použity jako rezervní pro případ poškození vozové hradby palbou anebo pro stavbu druhé linie společně s vozy spížními.

Obdélníkový tvar hradby snad mohl být tvořen při tažení ve vozovém šiku, tj. v několika paralelních řadách vozů, kdy vnější řady vozů byly delší, než vnitřní, vpředu o „vykřídlí“ a vzadu o „zavírku“. Sražení vozů do hradby pak mohlo být poměrně rychlé. Předpokladem ovšem bylo, aby se žádný z vozů neporouchal, aby žádný z koňů nepadl. U obdélného tvaru hradby měl každý vůz své místo, a pokud na něj nedojel, byla pak příslušná strana vozové hradby kratší.

Umístění polních děl ve vozové hradbě za husitské revoluce je obtížné rekonstruovat, protože nejsou dostatečně známy používané typy. Zmínky o vozech s děly a střelbě z vozů za pochodu umožňují představu dělových vozů se zbraněmi na trámových lafetách, jak již bylo řečeno výše.

Teorie pochodu ve vozovém šiku naráží na charakter krajiny, která je většinou členitá a neumožňuje, aby vozy táhly ve více řadách vedle sebe. Rozměry většiny středověkých cest dovolovaly vozům zpravidla jízdu pouze v jediné řadě. Ve vojenských řádech z 15. století přesto bývá věnován pochodu ve vozovém šiku poměrně značný prostor. Bohužel obrazové prameny na toto téma jsou velice chudé a vlastně jediný detailně propracovaný obraz najdeme v německém díle datovaném až do poslední čtvrtiny 15. století.

Na německém zámku Wolfegg se dochovalo bohatě ilustrované dílo, označované jako „Mittelalterliches Hausbuch“ z doby po r. 1480, ve kterém jsou dvě krásné ilustrace středověkého vojska německého císařství vybaveného vozovou hradbou – tzv. Wagenburgem. Na té první je pochod ve vozovém šiku a na druhé vojenské ležení chráněné vozovou hradbou. První obraz je vlastně potvrzením, že pochod ve vozovém šiku nebyl jen pouhou teorií a druhý zase dokazuje, že vozová hradba se stavěla do kruhu. Masivní krajní vozy ze silných fošen jsou jednoúčelové, postavené pouze pro vozovou hradbu a uvnitř za posuvnými kryty jsou v nich ukryta lehká děla. Vnitřní okruh opevnění je tvořen vozy lehčí konstrukce sraženými čely k sobě.

Německé císařské vojsko táhnoucí ve vozovém šiku z knihy Mittelalterliches Hausbuch ze zámku Wolfegg, po r. 1480. Krajní vozy speciální konstrukce z masivních fošen a trámů jsou podle výšky nástavby a střílen určeny pro obsazení výhradně střelci. Za posuvným krytem uprostřed vozu je umístěno malé polní dělo na otočné lafetě.
Prostřední řada je tvořena spížními vozy s košatinovými korbami. Pěšáci táhnou mezi vozy v houfcích dělených podle zbraní. Oddíly střelců se střídají s oddíly sudličníků. Jízda je tvořena střelci z kuší a kopiníky. Korouhev s písmeny A.E.I.O.U (AUSTRIAE EST IMPERARE ORBI UNIVERSO nebo ALLES ERDREICH IST OESTERREICH UNTERTHAN apod.) je typická pro dobu vlády císaře Friedricha III. z rodu rakouských Habsburků (1415-1493).

Ležení německé císařské armády opevněné vozovou hradbou – Wagenburgem. Mittelalterliches Hausbuch ze zámku Wolfegg, po r. 1480. Hradba okrouhlého tvaru je dvojitá, vnější okruh tvořený krajními vozy s děly je obehnán příkopem, vnitřní okruh je postaven ze spížních vozů. Na korouhvi uprostřed obrazu je dvouhlavý orel, symbol Svaté říše římské. Bohužel se jedná o obraz, který není možné použít pro rekonstrukci vozové hradby z doby husitské revoluce. Podobné vozy se objevují v některých švýcarských kronikách, např. v Bernské kronice od Diebolda Schillinga. Norimberské vojsko však dle obrazu z r. 1502 (viz výše) používalo vozy klasického provedení se zesílenými bočnicemi.

Česká husitská vozová hradba se od západních „Wagenburgů“ i hradby vojska Václava IV. odlišovala hlavně svou taktickou úlohou. Nebyla pouhým opevněním vojenského tábora proti nenadálému útoku nepřítele, ale byla reakcí husitských vojevůdců na taktiku feudálních armád. Pro těžkou i lehkou jízdu byla vozová hradba nepřekonatelnou překážkou. Vozy bylo nutné buď přelézt, nebo v nich vytvořit mezeru, jinak nemohla být hradba dobyta. Pokud se proti sobě postavily dvě rovnocenné vozové hradby, docházelo k patovým situacím, kdy byly vedeny dělostřelecké souboje i po mnoho dní téměř bez jakéhokoliv výsledku.

Vozovou hradbu bylo možné dobýt pouze masivním útokem pěchoty. Po celou dobu husitské revoluce ani poděbradských válek k tomu však nedošlo a poprvé se podařilo proniknout do vozové hradby až pěchotě uherského krále Matyáše Korvína v bitvě u slezské obce Tomaszów Bolesławiecki (něm. Thomaswaldau) dne 25. května 1488. Ani zde to však nevedlo k dobytí hradby a nepřítele se podařilo vytlačit. Ještě do Landshutské války r. 1504 táhli čeští žoldnéři vybavení vozovou hradbou a v bitvě u Řezna se ji pokusili postavit, zatímco většina vojska již bojovala v sevřeném šiku chráněném kopiníky a pavézníky. Zde však již šlo o skutečný soumrak husitské defenzivní taktiky a nástup nové taktiky založené na manévrech velkých pěších šiků.