Husité - Ktož jsú boží bojovníci

Nic nebylo jejich úmyslům vzdálenější než útok a válka; ne oni, ale jejich protivníci vyvolali krveprolití a hrůzy ničení. Oni byli první v Evropě, kdo ne pro pozemský majetek, ne pro světskou moc a vládu, ale na ochranu ohrožených nejvyšších lidských statků, práva na sebeurčení a svobody svědomí, jen z donucení sáhli ke zbrani a strašlivý dlouhý boj proti celému ostatnímu světu, který nezamýšlel nic menšího než jejich úplné vyhubení, nejen přijali, ale podivuhodně vítězně dovršili…”

František Palacký

Husitství vyplňuje v českých dějinách více než jedno století. Tuto epochu lze vymezit letopočty 1371 až 1485. Pravděpodobně v roce 1371 se narodil mistr Jan Hus, který stál v čele univerzitních mistrů, snažících se o radikální reformu tehdejší církve nacházející se v hluboké krizi. Kvůli heretickým názorům, které údajně zastával, byl 6. července 1415 v Kostnici jako kacíř upálen. Husitská epocha vrcholí v roce 1485, kdy byl na sněmu v Kutné Hoře vyhlášen tzv. Kutnohorský náboženský mír, kterým byla završena česká reformace.

Husitská revoluce je nepřehlédnutelným fenoménem nejenom českých, ale i evropských dějin pozdního středověku. Moderní historiografie nazývá husitskou revoluci revolucí před revolucemi. Byla to vskutku první velká revoluce v dějinách, která započala v roce 1419 pražskou defenestrací. 30. července onoho roku se ozbrojený dav vedený Janem Žižkou a Janem Želivským, kazatelem z kostela Panny Marie Sněžné, nakonec zastavil u radnice na Novém Městě pražském a dožadoval se vydání uvězněných husitů. Když byl tento rezolutní požadavek odmítnut, dav vnikl na radnici a radní v čele s purkmistrem byli husitskými rebely defenestrováni (vyhozeni z okna) dolů na napřímené chladné zbraně. To byl signál k zahájení revoluce srovnatelný s pádem Bastily, jímž začala Velká francouzská revoluce.

Revoluce bez programu nemá valnou naději na to, aby uspěla. Proto již za necelý rok po pražské defenestraci husité deklarovali svůj program, kterým byly tzv. čtyři pražské artikuly (články). První artikul se týkal přijímání krve Kristovy v podobě vína* i pro laiky, druhý článek žádal svobodné hlásání slova božího, třetí zakazoval světské panování církve a čtvrtý článek požadoval trestání veřejných i smrtelných hříchů. Tento program se jako červená nit táhne v různých souvislostech celou husitskou epochou. O husitském programu se jednalo i na památném koncilu v Basileji (1433) a vyústěním těchto jednání bylo přijetí Jihlavských kompaktát (1436), tj. ujednání, v nichž je husitský program zakotven v podobě oboustranně přijatelného kompromisu.

Lze říci, že revoluční proces byl zakončen v roce 1434 osudovou bitvou u Lipan, v níž byly poraženy nejrevolučnější složky husitství (husitští radikálové, tj. táboři a sirotci) koaličním vojskem složeným z katolíků a umírněných husitů. Bitvou u Lipan sice končí husitská revoluce, ale nekončí jí husitská epocha, jak se mnozí dodnes zcela mylně domnívají. Ta dále pokračuje mj. vládou husitského krále Jiřího z Poděbrad (1458-1471) a vrcholí již zmíněným Kutnohorským náboženským mírem.

Českou reformací nazýváme dlouhodobý proces snažící se o zásadní reformu středověké církve. Tento reformní proces zahájila skupina mistrů na pražské univerzitě v čele s mistrem Janem Husem, který vycházel z učení anglického reformátora Johna Wyclifa. Česká reformace po dlouhých peripetiích vyvrcholila právě vyhlášením Kutnohorského náboženského míru. Je to dokument, jenž pevně ukotvil výdobytky husitské revoluce, které byly vykoupeny krví husitských Božích bojovníků. Přijetí Kutnohorského náboženského míru byl počin vskutku epochální a nadčasový. Na dalších jednatřicet let potvrdil dohody s basilejským koncilem (kompaktáta) a především zaručoval svobodu vyznání, jinak řečeno svobodu svědomí. Každý mohl na základě své svobodné volby vyznávat katolickou nebo husitskou víru a nikdo mu v tom nesměl bránit. Touto svobodou vyznání česká reformace rázně nakročila do novověku, a také proto je podobně jako husitská revoluce nazývána reformací před reformacemi – druhým důvodem pro toto označení je skutečnost, že česká reformace byla zahájena celé jedno století před reformací evropskou s jejími dvěma nejvýznamnějšími představiteli Martinem Lutherem a Janem Kalvínem.

Českou reformaci, jejímž produktem byl mj. vznik Jednoty bratrské, první církve reformačního typu, lze považovat za významný vklad českého národa do evropského duchovního dědictví, kterým se můžeme směle poměřovat i s takovými národy, jakými jsou anglický nebo francouzský.

Husitství lze opomíjet, ignorovat, dokonce i znevažovat, ale nelze ho z našich dějin vymazat. Komunistický režim pohlížel na husitství především v tom smyslu, jak ho prezentovalo marxistické dějepisectví. Toto oslavné pojetí třídního boje husitů proti feudálním vykořisťovatelům je dnes nejen překonané, ale i nepřijatelné. Lze ho totiž považovat za mylný extrém. Tím druhým extrémem je přesně opačný postoj zdůrazňující pouze negativní aspekty husitství, kterých jistě nebylo málo. Tento tendenčně odsuzující pohled existoval již dříve a je bohužel velice častý i dnes.

Objektivní, vyvážené, nezávislé, ale i kritické hodnocení husitství by se mělo nacházet někde uprostřed mezi těmito extrémy a mělo by vycházet ze současného stavu poznání. Snaha po objektivnosti a vyváženosti by však neměla být křečovitá a za každou cenu, jinak ztratí punc věrohodnosti. Chceme-li husitství hodnotit kriticky a pokud možno objektivně, měli bychom si občas položit zdánlivě dětinskou otázku: “Kdo si začal?”

Tyto stránky nevznikly proto, že by si sami jejich autoři potřebovali ozřejmit nebo uvědomit význam husitské epochy, nýbrž byly vytvořeny se snahou založit web, na němž jsou soustředěny veškeré informace potřebné k pochopení významu, který právem zaujímají dějiny husitské revoluce v historii Čechů. Web o husitství se tak může stát rovněž malým příspěvkem k pochopení filosofie našich národních dějin.

 

* Když nastal pesach, židovský svátek nekvašených chlebů, Ježíš Kristus v předvečer svého ukřižování usedl se svými učedníky, dvanácti apoštoly k večeři. V tento den Ježíš „…vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: ‚Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.‘ A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: ‚Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.‘“ (Lukášovo evangelium, kapitola 22., verše 19 a 20)
A tuto smlouvu křesťané na celém světě prostřednictvím svátosti eucharistie, tj. přijímání těla a krve Kristovy v podobě chleba a vína, pečlivě dodržují. Před husity křesťané přijímali podjednou, tj. pouze Kristovo tělo, avšak husité po vzoru prvotní církve zavedli přijímání pod obojí způsobou, tedy i Kristovu krev v podobě vína. Nejdůležitějším symbolem husitství a jeho základní ideou se proto stal kalich.