Feudální armáda předhusitských Čech

Česká feudální armáda byla před vypuknutím husitské revoluce tvořena zemskou hotovostí a královským vojskem. Oba tyto subjekty se od sebe nelišily výzbrojí a taktickým určením, ale hlavně právním vztahem k panovníkovi a vojenské službě.

Zemská hotovost se skládala z příslušníků panstva a jejich družin, kontingentů ostatní šlechty, oddílů církevních feudálů, hotovostí měst a venkova. Nalezli bychom v ní širokou škálu bojovníků, počínaje prostými pěšáky v lehkém odění a konče obrněnými jezdci v nejmodernějších plátových zbrojích. Zemská hotovost byla svolávána panovníkem nebo zemským sněmem v případě ohrožení země vnějším nepřítelem nebo při nutnosti zásahu proti zemským škůdcům. Města posílala do války vojsko sestavené podle čtvrtní nebo cechovní organizace pod velením zvolených hejtmanů.

Pokud šlo o válku na území českého státu, měla zemská hotovost povinnost sloužit na vlastní náklady po dobu 4 týdnů. Jestliže byla válka delší, hradil část nákladů za pobyt vojska v poli panovník. Použití zemské hotovosti mimo hranice státu musel schválit zemský sněm.

Český král disponoval armádou tvořenou svými přímými leníky, hotovostí z královských měst a žoldnéřskými oddíly. Vojsko Václava IV. mnohokrát vedlo válku proti zemským škůdcům a dalším královým odpůrcům. Právě královskému vojsku byl roku 1413 čten vojenský řád nejvyššího komořího Jana Hájka z Hodětína, ze kterého se mimo jiné dovídáme o používání válečných vozů pro stavbu vozové hradby kolem tábora. Vozová hradba, symbol husitského válečnictví, byla tedy v Čechách známá již před vypuknutím husitské revoluce a její používání husity můžeme vnímat jako logické rozvíjení domácí defenzivní taktiky. Zdali našly v husitském vojsku své uplatnění také původní válečné povozy Václavova vojska, zřejmě parkující v královských městech, je stěží doložitelné, avšak pravděpodobné.

I po smrti Václava IV. zůstalo královské vojsko silnou složkou protihusitského tábora a zúčastnilo se mnoha vojenských operací.

Rozhodující bojovou silou feudálních armád byla těžká rytířská jízda složená z dobře vycvičených a vyzbrojených bojovníků zpravidla šlechtického původu. Obrněný jezdec byl individualitou, která se těžko podřizovala jakémukoliv velení a měla velmi vysoké mínění o svém válečném umění. Od malička byl vychováván k boji, zpočátku svým otcem, později ve službách nějakého spřáteleného feudála nebo u královského dvora. Praktickou bojovou zkušenost získával na turnajích, tj. cvičeních či hrách, které měly simulovat skutečnou bitvu, často i se zraněnými a padlými. Těžkooděný rytíř předpokládal boj se stejným soupeřem, jako byl on sám. Jezdci se rozjeli proti sobě s kopím namířeným šikmo přes hlavu koně a snažili se zasáhnout protivníkův štít nebo helmu a srazit ho se sedla. Následně bojovali ti, kteří zůstali v sedle v individuálních srážkách svými pobočními zbraněmi – meči, sekerami, palcáty, řemdihy, válečnými kladivy apod.Rytířova zbroj byla nejen záležitostí co největší bezpečnosti, ale také společenské prestiže a mnohý feudál byl ochoten se zadlužit, aby si pořídil kvalitní odění a kvalitního válečného koně.

Na konci 14. století se v Itálii završil vývoj celoplátové zbroje někdy nazývané „milánská zbroj“ či „milanéza“ podle města věhlasných platnéřských dílen. Pokud si ji šlechtic pořídil v její kompletní podobě, byl v boji vedeném klasickým rytířským způsobem prakticky nezranitelný.

Nejlepší zbroje vyráběné počátkem 15. století v německých zemích se nám dnes jeví, při srovnání s italskými, po funkční stránce jako méně dokonalé, zvláště pokud se týče řešení ochrany krku a také nepříliš estetické, neboť se u nich uplatnil módní trend hranatých kyrysů „kastenbrust“.

Torzo německé zbroje s kyrysem „kastenbrust“ datovaným do 1440-50.

Jiný typ kastenbrustu můžeme vidět na obraze „Kristovi rytíři“. Jan van Eyck, Ghentský oltář, 1430-32.

Plnou plátovou zbroj německého typu s kyrysem „kastenbrust“ a velkým bascinetem zachytil Konrád Witz na obraze Sabobai a Benaiah, kolem 1435.

Oba tyto vyhraněné typy zbrojí byly vzhledem ke své technologické náročnosti určeny té nejbohatší klientele a na počátku husitských válek je můžeme předpokládat u příslušníků panského stavu a nejbohatšího rytířstva. Škála dobových plátových zbrojí byla širší, ale exempláře bez výrazných tvaroslovných prvků nebývají postihovány novodobou typologií. Takovéto plné plátové odění s oblým kyrysem má například postava zabitého Goliáše v Krumlovském sborníku, datovaném před r. 1420.

Ostatní těžcí jezdci používali odění starší konstrukce, které dnes nazýváme zbrojí „přechodného typu“. Jeho základem byla kroužková zbroj – brnění, doplněná plátovým krytím končetin a jednodušší formou kyrysu, plátovým kabátcem nebo jen prošívanicí. Kvůli ochraně krku bývaly helmice přechodných zbrojí vybaveny podšívaným kroužkovým závěsem někdy ještě překrytým přídavným podbradním plátem.

Velmi rozšířenou přilbou byl bascinet (šlap, šišák) s výrazně tvarovaným hledím – psí čenich. Dále se v obrazových pramenech hojně objevují železné klobouky, často s jedním či dvěma průzory. Ramena chránily buď pouze kroužkové rukávy, nebo malé nárameníky. Nezbytnou součástí takovéto zbroje byl štít – tarče nebo pavézka.

Šlechtic nebo církevní hodnostář či instituce si na svém hradě nebo tvrzi vydržoval ozbrojenou družinu, jejímž úkolem byla obrana panství, vlastní pevnosti a také zajištění doprovodu pána na vojenských výpravách. Početní stav, výzbroj a výstroj těchto ozbrojenců závisel na majetku a společenském postavení jejich pána. Z písemných pramenů vyplývá, že nejbohatší zemští páni či významní vojenští podnikatelé běžně cestovali v doprovodu padesáti i více jezdců. Kterak býval takový doprovod vyzbrojen můžeme číst např. v kronice Bartoška z Drahonic. Když jel pan Fridrich Kolovrat z Libštejna 1. dubna 1432 v kočáře do Prahy, doprovázelo ho asi padesát jezdců. U vesnice Chrustenice byli přepadeni karlštejnskou posádkou a poraženi. Fridrich s několika muži uprchl, ale dva jeho lidé padli a čtyřicet šest bylo zajato. Karlštejnští ukořistili třicet devět koní se sedly, deset pěkných pancířů, třicet tři samostřílů a kočár potažený červeným suknem.

Šlechtic v těžké zbroji doprovázený určitým počtem jízdních žoldnéřů – kopiníků a střelců, tvořil základ feudální armády. Ostatní části vojska se s nimi zpravidla nemohly srovnávat po stránce výzbroje ani výcviku.

Vojenská organizace velkých měst byla založena na miličním principu. Města byla rozdělena na čtvrtě a v čele domobrany každé z nich stál hejtman, často najatý zkušený válečník z řad šlechty. Pokud některé čtvrtě vytáhly do polní války, ty zbývající zajišťovaly obranu města.

V průběhu 14. století velmi vzrostl ekonomický význam měst zvláště v souvislosti se zavedením cechovní organizace řemesel. Byla v nich soustředěna naprostá většina výrobců zbroje, zbraní a dalšího vojenského materiálu. Pokud se týče městské hotovosti, tak se vznikem cechů kolem poloviny 14. století začala souběžně s vojenskou organizací čtvrtní, fungovat i organizace cechovní, kdy jednotlivé cechy vypravovaly své příslušníky do boje pod svým vedením a na své náklady.

Zvláštní charakter měst si vynutil i specifickou hierarchii velení, která šla od desátníků, padesátníků, kapitánů, cechmistrů nebo hejtmanů čtvrtí po hejtmana, dosazeného v případě královského města panovníkem, v případě poddanského města jeho majitelem. Na sklonku 14. st. v souvislosti s růstem ekonomické i politické moci měst za vlády Václava IV. mohla hejtmana v některých městech stanovit městská rada, které pak tento hejtman jako vojenský velitel města podléhal. Protože měšťané měli zájem především na obchodu a nerušeném řemesle, od nichž je vojenské povinnosti odváděly, začaly za sebe ti bohatší z nich najímat vojenské profesionály – žoldnéře. Na přelomu 14. a 15. st. si velká města k tažení mimo hradby, nebo v rámci svolávaných krajských a zemských hotovostí, běžně najímala žoldnéře a to nejčastěji z řad nižší šlechty, která tak v mnoha případech řešila své existenční problémy.

Z doby předhusitské se dochoval zajímavý soupis výzbroje vojenské hotovosti chebského venkova k roku 1395. Pokud ho budeme aplikovat na celé Čechy, půjde o jisté zjednodušení, nicméně vzhledem k absenci podobných zápisů z jiných oblastí, bude lepší přidržet se tohoto pramene. Výzbroj a výstroj jednotlivých skupin bojovníků vypovídá o zavedení určitého systému a zdá se, že vojenská povinnost poddaných byla normována podle jejich majetku.

Nejchudší bojovníci neměli ani přilbu a jejich jedinou ochranou byl prošívaný nebo vycpávaný kabátec. Ozbrojeni byli kopím nebo tyčovou zbraní se složitějším hrotem – sudlicí. V rámci krajské chebské hotovosti byli takto špatně vybavení bojovníci ve výrazné menšině (8%). Pěšáci v přilbě a kroužkové košili (pancíři) vyzbrojení sudlicí, tvořili asi 25%. Pěšáků v přilbě a prošívanici s kopím pak bylo 30%. Střelců v přilbách a prošívanicích 23%. Zbytek tvořili jezdci buď v kroužkové zbroji a prošívanici nebo ve zbroji těžší, avšak nikoliv plné. Ve feudální polní armádě hráli pěší bojovníci doplňkovou či spíše podřadnou roli. Rovněž jezdci v lehkém odění nebyli v našich končinách rozhodující složkou vojska. Tu tvořili dobře vycvičení jezdci v těžkém odění, zpravidla šlechtického původu, na ušlechtilých hřebcích, jejichž základní zbraní bylo dlouhé kopí.

Další ze vzácných pramenů, ze kterého můžeme vycházet, je soupis obránců poddanského města Broumov z doby kolem roku 1420. Obsahuje jmenovitý seznam měšťanů, jejich místo na konkrétním úseku opevnění a zbroj a zbraně, které vlastnili. Asi polovina obránců disponovala helmicí, ale kroužkové košile i součásti plátové zbroje jsou zde výjimkou. Většina střelců měla kuše, někteří se však k obraně hradeb dostavili s lukem, tj. zbraní, která byla v našich končinách a v dobových souvislostech považována za zastaralou. Ostatní ozbrojenci byli vyzbrojeni kopím, sudlicí nebo cepem. V hojné míře jsou v soupisu uvedeny štíty, pravděpodobně velké pěchotní pavézy. Měšťané se dostavili s poměrně skrovnou zásobou střeliva, které se obvykle doplňovalo z městské zbrojnice. Jistě se též počítalo s vydáním přileb a další zbroje hůře vybaveným obráncům. Zbrojnice královských měst byly velmi dobře zásobeny součástmi zbroje pro méně majetné měšťany, kteří nedisponovali zbrojí vlastní. Např. Hradec Králové měl již v době Karla IV. ve svém arzenálu 384 plátových kabátců (thorax), 300 přileb, 384 loketních kachlíků, 16 kroužkových oboječků a 16 nárameníků. V nevelkém Stříbře bylo v městské zbrojnici 121 přileb, 92 prošívanic, 92 plátových rukavic a 31 plátových kabátců a dalších 43 osob mělo svou vlastní zbroj.

Stěžejním úkolem městské hotovosti byla obrana městského opevnění při obléhání nepřítelem. Zde hráli nejdůležitější roli střelci z mechanických střelných zbraní (luků, kuší) a později zbraní palných (hákovnice, píšťaly). Střelců bylo ve městech značné množství a zřejmě i kvalita jejich výcviku byla slušná, neboť se věnovali cvičné střelbě na parkánech a v městských příkopech, aby pak o letnicích změřili své síly ve střelecké soutěži „Ku ptáku“.

Již v době předhusitské převládly ve vojenské výzbroji kuše a středoevropský typ luku přežíval ještě nějakou dobu jako lovecká či nouzová zbraň, než byl zcela vytlačen kušemi a palnými zbraněmi. Kuše vyžadovala málo místa pro střelbu a nabíjení a velmi se hodila k použití na úzkých hradebních ochozech.

Městské vojsko tvořila z větší části pěchota – střelci, kopiníci, sudličníci, cepníci, pavézníci. Jako jezdci sloužili žoldnéři z řad nižší šlechty, územně příslušní venkovští rychtáři, nápravníci a svobodníci. Pokud takovéto vojsko vyrazilo na válečné tažení, bylo vybaveno velkým množstvím vozů. Na některých z nich se vezli bojovníci, na dalších zásoby, válečná technika, zbraně a zbroj. Při stavbě vojenského ležení byly vozy umístěny na jeho obvodu a tvořily tak opevnění, které zabraňovalo nenadálému přepadu. O jejich výzbroji se dočteme ve zmíněném Hájkově řádu z r. 1413. V době předhusitské nedošlo v Čechách k takovému konfliktu, kdy by se muselo pěší vojsko utkat v otevřeném poli s těžkou rytířskou jízdou. Následující válka však postavila proti sobě pěší houfce z měst a venkova a obrněné jezdce. Vozová hradba se ukázala být více než účinným taktickým prvkem, který způsobil, že pěšáci neskončili jako snadná kořist pod kopyty šlechtických koní.Proč husitská strana nepostavila proti těžké jízdě sevřené šiky kopiníků a halapartníků, jak učinila již dříve a velmi úspěšně flanderská a švýcarská města? Odpovědí je právě existence vozové hradby, jako nástroje spolehlivějšího a účinnějšího.