Fortifikace a pevnostní válka

V Čechách se nacházelo na počátku husitské revoluce asi 370 hradů a hrádků, cca 40 královských a věnných měst a cca 290 poddanských měst a městeček. Dále zde bylo několik set tvrzí a rezidenčních dvorců, opevněné kláštery a kostely. Většina menších sídel měla svým obyvatelům poskytovat bezpečí v případě drobné války a jejich opevnění nebylo dimenzováno tak, aby odolalo skutečnému regulérnímu obléhání.

Vojenské operace první husitské války zásadním způsobem otestovaly fortifikační kvality mnoha hradů a měst. V této zkoušce lépe obstály starší pevnosti z doby posledních Přemyslovců a Jana Lucemburského. Klidná doba Karlova a Václavova dala vzniknout četným stavbám z hlediska obrany nevýhodně umístěným nebo slabě opevněným. Za vlády Václava IV. měly některé hrady již spíše charakter gotických zámků, jejich opevnění bylo víceméně symbolické a největší důraz byl kladen na reprezentaci a okázalé bydlení (např. Krakovec, Jenštejn, Hradové Střímelice, Květnice). Největší novostavba Václava IV., hrad Točník, se k šíjovému příkopu obracel královským palácem s velkými okny, zatímco velká věž byla zapojena do obytné zástavby. Nový hrad u Kunratic vznikal již v pohnuté době a jeho obranyschopnosti byla věnována určitá pozornost. Přesto v souboji s tehdy moderní obléhací technikou neměl šanci obstát.

Převážná většina českých předhusitských hradů neměla vyvinutý flankovací systém (věže a bašty pro boční střelbu). Tento handicap býval však zpravidla vyvážen výhodnou polohou na ostrožně nebo na kopci. Cílem bylo, aby nepřítel nepřekonal hradbu kvůli její výšce a tloušťce či terénní nepřístupnosti. Obrana se prováděla výhradně z ochozů, protože ve zdech nebyly střílny. Spodní partie budov bývaly sice vybaveny úzkými okénky a průduchy, které zvenčí střílny připomínají, ale zevnitř je vidět, že pro střelbu z kuše nebo luku nebyly přizpůsobeny.

Ideální podoba gotického městského opevnění. Nejblíže nepříteli je val s palisádou či polským plotem, za ním příkop, parkánová zeď, parkán a hlavní hradba zesílená věžemi.

Méně významná města bývala ohrazena pouze příkopy a sypanými valy, do kterých byly vloženy zděné branské věže.

Opevnění velkých královských nebo důležitých poddanských měst se vyznačovalo poměrně jednotnou koncepcí, avšak lišilo se důkladností provedení a masivností svých prvků. Bylo tvořeno vnějším valem s polským plotem nebo palisádou, příkopem širokým obvykle 10-15 m a hlubokým 5-8 m. Za ním byla parkánová zeď, parkán a hlavní hradba vysoká 5-9 m a silná 1,2- 2,5 m, vybavená ochozem a zpravidla zesílená věžemi. Parkánová zeď stavěná na výšku muže bývala tenká a často sloužila pouze jako pasivní překážka. Někdy se však s její obranou počítalo a mohla být vybavena střílnami a baštami (např. Jihlava).

Zmocnit se opevněného místa bylo možné různými způsoby. Nejvýhodnější bylo využít nějaké lsti nebo spojenců v pevnosti. Vyskytovaly se pokusy o proniknutí do pevnosti v přestrojení za venkovany či za kupce, o zablokování otevřené brány “porouchaným” vozem nebo stržení padacího mostu dlouhými háky.

Jestliže se lest nezdařila, mohl se útočník pokusit dobýt pevnost tzv. “z chodu”, tj. udeřit rychle a nečekaně a doufat, že se podaří proniknout do příkopu a zlézt nedostatečně hájené hradby.

Když se překvapivý útok nepodařil, demonstroval nepřítel svou sílu před pevností a vyzval obránce ke kapitulaci. Zpravidla jim pohrozil, jak krutě s nimi naloží, jestliže se nevzdají. Tato pohrůžka často fungovala, zvláště když byla doložena nějakými referencemi. Jestliže se obránci cítili dostatečně silní, měli dost zásob a vysoké a pevné hradby, nezbývalo útočníkům, než pevnost izolovat od okolí a začít s jejím dobýváním. Tato činnost zahrnovala ostřelování praky a děly, budování sap, podkopů, zasypávání příkopů (případně vypouštění vody z nich), pokusy o útoky po žebřících apod. Nejprve však začali obléhatelé stavět svůj tábor. Jeho podoba závisela na konkrétních terénních podmínkách v okolí hradu a také na vojenskopolitické situaci. Jestliže hrozilo, že na tábor zaútočí spojenci obléhaných, musel být dobře opevněn, většinou valem s palisádou a příkopem nebo celými jejich systémy. Někdy bývaly obléhací tábory vybaveny samostatně opevněným velitelským stanovištěm, které kromě stanu velitele obsahovalo skladiště potravin, kuchyni, sklípek a zřejmě i kovárnu. Z doby 1. husitské války se dodnes velmi dobře dochovaly velitelské pevnůstky před hrady Lichnicí a Sionem. Palebná postavení obléhacích strojů a děl většinou nebyla součástí ležení, protože musela zaujmout co nejvýhodnější místa z hlediska ostřelování dobývané pevnosti. Velké praky vyžadovaly pro své umístění rozměrnější rovnou plošinu, zatímco palebná postavení děl jsou většinou tvořena okopy na straně proti hradu zajištěnými valem.


Na tomto obraze z bible Václava IV. vidíme kontrast mezi pevným hradem a prostou dřevěnou tvrzí.


Nepřítel se blíží k pevnosti kryt proutěnými koši a snaží se strhnout padací most pomocí tyčí s háky. Bellifortis 1405.


Pokusy o nenápadné zlezení hradeb po žebřících zpravidla nebývaly úspěšné. Konrád Kyeser, Bellifortis 1405.


Obránci umísťovali na opevnění obzvláště citlivá zvířata (psy, husy), která je svým štěkotem či kejháním včas upozornila na přítomnost nepřítele. Bellifortis 1405.

V době husitských válek bylo obléháno mnoho hradů, měst a tvrzí a stávalo se, že někdy se dlouho bránila pevnost slaběji opevněná a jiná, s lepšími fortifikacemi, naopak byla dobyta nebo obsazena bez boje. Velmi totiž záleželo na motivaci obránců. Motivací mohla být obrana vlasti, náboženského nebo politického přesvědčení, v případě žoldnéřů též přislíbená finanční odměna. Ale největší motivací obránců byl beze sporu strach, strach z ukrutností páchaných dobyvateli na obráncích i jejich rodinách. Tento strach mohl vést k vydání pevnosti bez boje, ale také naopak k její urputné obraně do posledního dechu. Např. když v dubnu 1421 dobyli pražané útokem Český Brod a zmasakrovali jeho německou posádku, vzdalo se jim bez boje, ze strachu z podobného osudu, několik dobře opevněných měst: Kouřim, Nymburk, Kolín, Kutná Hora, Čáslav a Chrudim.

Když do země vpadli křižáci nebo jiná intervenční vojska, byla každá husitská pevnost hájena s největším nasazením, protože zde bylo jisté, jak ukrutně nepřítel s obránci naloží v případě dobytí a rovněž tak bylo jisté, že dříve či později dorazí pomoc v podobě spojených bratrských vojsk.

Hrubý prak – trebuchet z díla Bellifortis, 1405. Funguje na principu nerovnoramenné páky, na jejímž kratším rameni je zavěšeno velice hmotné závaží a na delším upevněna kapsa s projektilem. Střela je vržena na cíl horní skupinou úhlů a v podstatě na něj shora padá.

Katapulta byla vhodná pro přímou střelbu do svislých konstrukcí. Rameno se lžící je vymršťováno buď velkým lučištěm, nebo energií torzního svazku.

Mechanické obléhací stroje byly schopné ničit cimbuří a parapetní zídky hradeb i kryté obranné ochozy – podsebití. Tím byla sice zkomplikována obrana opevnění, nicméně i hradby zbavené ochozů plnily roli pasivní překážky a paradoxně znemožňovaly zlezení po žebřících, protože útočník narazil na zdevastovanou korunu zdiva a na několikametrovou hlubinu za ní.

Velké hrubě tesané koule vrhané vahadlovými praky i torzními metacími stroji spolehlivě rozbíjely střechy budov a prorážely stropy horních podlaží. Obránci s veškerými zbraněmi a zásobami tak byli vystaveni nepřízni počasí, což mohlo vést k vyjednávání a následnému vydání pevnosti, zvláště pokud k tomu došlo v chladném ročním období, jako např. v případě Nového Hradu u Kunratic v zimě 1420-21.

Středověká obléhací děla „bombardy“ měla hlaveň skládanou ze železných prutů stažených obručemi a prachovou komoru výrazně menšího průměru, než byla jejich ráže. Tato mnohatunová monstra střílela koule z pískovce nebo žuly o hmotnosti až 700 kg. Bylo obvyklé, že jejich výrobce „puškař“ je společně se svými pomocníky obsluhoval i v boji. V Čechách se začaly bombardy používat na konci 14. století. R. 1398 dal král Václav IV. příkaz Zhořeleckým, aby dobyli hrad Ronov u Žitavy. Měli k tomu pušky na kamenné koule a puškaře Heinricha. V roce 1399 použilo královské vojsko velkou pušku při obléhání hradu Skála u Přeštic.


Bombarda “Pumhart von Steyr” z počátku 15. století. Ráže 80 cm, hmotnost koule 690 kg, prachová náplň 15 kg.


Bombarda z pařížské Invalidovny z doby kolem poloviny 15. století.


Bombarda v palebné pozici byla zapřena masivními trámy, které pohlcovaly zpětný ráz.

Při vhodném umístění, tzn. co nejblíže a kolmo na zeď, byla bombarda schopna zničit hradbu obvyklé tloušťky, tj. zhruba 1,2 – 2m. Obnášelo to ale opakovanou střelbu do jednoho místa z velmi malé vzdálenosti v řádu desítek metrů. Hradba rozrušená otřesy velkých koulí se pak sesula. Ani takovýto průlom však často nevedl k pádu pevnosti. K dobytí bylo zpravidla nutné zkombinovat více obléhacích technik dohromady. České hrady byly v naprosté většině výšinné, tj. na ostrožnách nebo osamělých kopcích, rovinné dispozice zase chránila voda či bažiny. Najít vhodné postavení pro bombardu bylo často velmi obtížné a z nouze zvolená palebná postavení mívala za výsledek střelbu zcela neúčinnou.

Již v době předhusitské byly mnohé hrady vybaveny palnými zbraněmi, neboť se pro aktivní obranu hodily více, než zbraně mechanické. Pevnostní dělostřelectvo bylo zpočátku umísťováno víceméně improvizovaně v okenních otvorech nebo dodatečně proražených střílnách stávajících objektů. Například na královském hradě Točníku stála “puška vedle věže pod stříškou”, “puška trojanice ve sklepu věže” a “nahoře ve věži tarasnice na kolech”. Později bylo pevnostní dělostřelectvo umísťováno na parkánech, na valech a ve speciálně budovaných baštách a věžích.

Dělo umístěné v hradební věži dobývaného hradu – Konrád Kyeser, Bellifortis, 1405. Manipulace s tak těžkou zbraní ve stísněných prostorách věže nebyla snadná. Velké potíže působil také dým ze střelného prachu. Pozdější dělové bašty a věže měly nejen speciálně lafetované zbraně, ale často také systém odvětrávání střílen kanálky a komíny.

Pokud bylo dělo vybaveno odnímatelnou nábojovou komorou, velmi se usnadnilo jeho nabíjení a vzrostla též kadence palby.

Na základě posouzení pozůstatků obléhacích prací před českými hrady a z umístění nalezených projektilů lze odhadovat, že lehké pevnostní dělo typu tarasnice, mohlo mít v době husitských válek účinný dostřel asi 150–250 m.

Dramatické události husitských válek nebyly příznivé pro zakládání nových hradů, přesto v této době vzniklo několik novostaveb, které byly přímou reakcí na aktuální dobývací techniky. Jejich staveniště byla často volena na osamělých nepřístupných kopcích, které zajišťovaly bezpečnost před dělostřeleckou palbou (např. Kalich, Oltářík, Starý Berštejn, Himlštejn, Nevděk). Tyto stavby příliš nepočítaly s užitím aktivní dělostřelecké obrany a spoléhaly na výhody nedostupných vrcholových poloh. Pouze na hradě Kalichu nacházíme velkou sypanou baštu, která blokuje nebezpečný hřeben před hradem. Velmi zajímavou stavbou je hrad Sion u Kutné Hory, který si postavil Jan Roháč z Dubé jako své soukromé sídlo někdy po r. 1425. Hradní jádro bylo vybaveno štítovou zdí a sypanou obezděnou baštou, avšak hlavní tíha obrany spočívala na velkém předhradí opevněném mohutnými valy s vloženými zděnými stavbami. Zde bylo možné umístit velké množství děl, k čemuž došlo při obléhání hradu r. 1437, kdy je zde připomínán i vynikající puškař Zelený.

Během války bylo také modernizováno mnoho městských fortifikací, často provizorním způsobem příkopy, sypanými valy a baštami s dřevěnými nástavbami, které byly obezděny či nahrazeny zděnými stavbami až v době pohusitské. Vznikaly zde nové hradební okruhy a předsunutá opevnění určená pro rozmístění palných zbraní, které měly svou střelbou přinutit nepřítele, aby svá obléhací postavení budoval daleko od hlavní hradby a nemohl ji tak poškodit. Za nejpokročilejší stavbu z období husitských válek je považováno opevnění města Tábora s množstvím vyspělých prvků aktivní dělostřelecké obrany. Pro umístění děl zde byly vybudovány velké bašty s polygonálními čely vysunuté před parkánovou hradbu, komplex hlavní brány byl zajištěn mohutným barbakánem a pro umístění dělostřelecké výzbroje byl upraven i starý hrad Hradiště. Nové průzkumy však dokládají, že podstatná část táborských hradeb pochází až z doby kolem poloviny 15. století. Dochovaná dělostřelecká nástavba věže Kotnov byla dlouho považována za nejstarší bateriovou věž z 30. let 15. století, avšak nedávný průzkum posunul její dataci až na počátek 16. století. Je pravděpodobné, že monumentální koncepce táborského opevnění vznikla brzy po obsazení hory husity, avšak k jeho zděné realizaci došlo až postupně v průběhu 15. století a že v průběhu první husitské války byly jeho fortifikace spíše provizorního charakteru.

Již za husitských válek se ukázalo, že relativně tenké zdivo hradeb odolává dělostřelecké palbě špatně, zatímco sypané valy jsou prakticky nezničitelné. Přesto se v době pohusitské ubíralo fortifikační stavitelství dvěma směry, z nichž jeden preferoval zesilování zděných hradeb a budování masivních bateriových věží a bašt, zatímco druhý vycházel z dobrých zkušeností s provizorním opevněním a stavěl proti těžkým dělům mohutné sypané valy. První cesta se časem ukázala jako slepá, neboť přišla doba železných koulí, které dokázaly destruovat i velmi silné zdivo, ta druhá byla naopak perspektivní a vedla k vytvoření novověkých opevňovacích systémů, které ztratily svůj význam až v 19. století.