Petr Payne (zvaný Engliš)

[1380-01.09.1456]

Mistr oxfordské univerzity, od studií rozhodný příznivec Viklefa i jeho učení a postupně i přívrženec lolardů. Když začali být lolardi tvrdě pronásledováni, byl donucen z Anglie uprchnout. Cílovou stanicí jeho exilu se staly Čechy, kde měl spoustu přátel mezi českými absolventy Oxfordu. V Praze se objevil až po Husově odchodu do Kostnice a v roce 1417 byl přijat na pražskou univerzitu. Své uplatnění, které bylo blízké jeho názorové orientaci, nalezl v nezištné službě husitská revoluci. Po celou dobu revoluce, jejímž věrným zastáncem se stal, pracoval Petr v diplomatických službách a též jako významný mluvčí revoluce. Stál vždy na straně odpůrců jakéhokoli sbližování s římsko-katolickou církví. V r. 1420 se zúčastnil jednání se Zikmundem, o rok později byl členem poselstva k polskému králi. V listopadu následujícího roku se stal jedním ze 4 duchovních správců pražského souměstí. V červnu 1423, kdy probíhalo hádání husitských kněží na Konopišti, se mezi pražskými laickými rozhodčími objevili mj. Smil Holický ze Šternberka a Šimon od Bílého lva. Poradcem těchto dvou rozhodčích ve věroučných otázkách byl právě Petr Payne. Dne 25. března 1424 se pravděpodobně také opět objevil na jednáních s polským králem, na nichž byly předneseny požadavky týkající se další Korybutovy mise a přímluvy Vladislava Jagellonského, aby se jednání se Zikmundem odehrálo na domácí půdě. Když se po bitvě u Ústí nad Labem opět rozhořely spory mezi husitskými frakcemi a Payne poznal, že Korybut v součinnosti s Janem Příbramem odmítá táborské viklefské odchylky, také on se stal jedním z iniciátorů dlouholeté nastávající nesmiřitelné polemiky. Payne se dvakrát ostře střetl i s Příbramem, a to při vánočních disputacích roku 1426 a pak ještě 05.03.1427, kdy demagog Příbram odmítaje Paynovy zásluhy pro věc revoluce, neustále připomínal jeho národnostní původ a načichlost radikálním husitismem s pachutí viklefismu. Spor s Příbramem vyvrcholil na přelomu září a října 1429, dá se říci vítězstvím oxfordského mistra. Dne 29.12.1427 se Petr Payne účastní dalšího hádání na Žebráku mezi husitskou a katolickou stranou. Ironií osudu byl jedním z jeho protivníků na bohosloveckém klání za katolickou stranu i Šimon z Tišnova, expřítel Husův.

V lednu 1429 se měl uskutečnit sjezd v Českém Brodě, jehož hlavním bodem jednání se mělo stát vyslání poselstva k Zikmundovi a Petr Payne měl být mluvčím za stranu husitskou. V dubnu 1429 byl účasten těmto jednáním se Zikmundem v Bratislavě, kde na něm ležela hlavní zodpovědnost. Zde na sebe upozornil významným projevem na téma „Pravda vítězí„, v němž dal do protikladu pomíjivou slávu světského panovníka a věčnou boží Pravdu Kristova zákona. V lednu 1430 se zúčastnil táborské synody, kde spolu s Mikulášem z Pelhřimova stanovili závazné články a definovali zásady působení husitských kněží v utrakvistických regionech. V dubnu 1431 byl členem druhého poselstva k polskému králi, jako jeho ideologický poradce. Na chebských jednáních v květnu 1432 zastupoval sirotčí svaz a v srpnu 1432 byl delegován rovněž za sirotky na sněm do Kutné Hory. V roce 1433 se účastnil jednání na koncilu v Basileji, kde mu jako členu husitské delegace připadl důležitý úkol při obhajobě pro církev tak nebezpečného a citlivého artikulu, který se týkal zákazu jejího světského panování. Bylo to jakési ocenění jeho velkého řečnického umění a jeho intelektuální převahy, kterou osvědčil při mnoha polemikách, jichž se zúčastňoval. Petrova obhajoba tohoto artikulu naháněla představitelům koncilu hrůzu z důsledků uplatnění tohoto artikulu v praxi. Na koncilu v Basileji neúspěšně prosazoval, aby jednání mohla být přítomna i širší veřejnost. Zástupci anglického národa naopak požadovali, aby byl Payne zbaven ochrany koncilu. Tak ho příslušníci jeho národa nenáviděli. Ze zmínky pocházející z května 1433 se dozvídáme o tom, jak Payne svojí domluvou na radnici Nového Města protestoval proti atakům novoměstských radikálů vůči Basilejským vyslancům a v červnu již zastupoval táborské bohoslovce na sněmu v Praze. Na památném svatomartinském sněmu téhož roku, kde se jednalo o přijetí okleštěného znění 4 artikulů v podobě kompaktát, Payne, který byl nekompromisním zastáncem původního znění, vyvolal hádku se svým odvěkým rivalem Příbramem. Tento smrtelně vážně míněný spor musel zažehnat až zemský správce Aleš Vřešťovský, který do Karlovy koleje přišel s katem. Tyto události, dláždící cestu k lipanskému peklu, jistě Petr Payne sledoval s velkým znepokojením a obavami o osud ideálů revoluce, kterým obětoval celé své působení v husitských Čechách.

Svým názorovým pojetím revoluce se nejvíce blížil táborskému proudu, ale bitvy u Lipan se účastnil na straně sirotků. Jen zázrakem nepřišel o život a ze zajetí musel být vykoupen. Jaké obrovské autoritě se těšil, dokládá mj. skutečnost, že na říjnovém sněmu v roce 1434 byl určen jakýmsi arbitrem, který měl rozhodovat věroučné spory a ještě na jednáních se Zikmundem v dubnu 1435 hájil zájmy radikálního křídla. Na zářijovém sněmu o rok později však s odvoláním se na Husa i Viklefa se paradoxně svým rozhodčím výrokem proti radikálním táborským kněžím postavil na stranu Jana Rokycany. V dubnu 1437 byl Zikmundem vypovězen ze země, ale tohoto příkazu pravděpodobně neuposlechl a pouze se ukrýval u svých přátel. Na přelomu třicátých a čtyřicátých let byl účastníkem série jednání mezi tábory a Rokycanovou stranou, kde již hájí zcela jeho zájmy. Ještě v r. 1451 jej Rokycana vyslal do Cařihradu a pověřil poselstvím, jež bylo ze strany husitských Čech poslední snahou o navázání styků s východní církví.