Husovi skuteční přátelé

Husovi přátelé pro něho byli velkou morální oporou a jeden z nich tomuto přátelství obětoval i svůj život na hranici. Hus své přátele získal svým obrovským zápalem pro vymýcení nepravostí v církvi a svým pevným postojem, který bezpochyby musel být pro tak vzdělané muže inspirujícím.

Jeroným Pražský

Trojnásobný mistr svobodných umění (Sorbona, Heidelberk a Kolín n. Rýnem), který byl v r. 1407 přijat do svazku univerzity, ale jako laik nemohl kázat, a proto se cele věnoval odborné práci. Dne 04.04 1415 se M. Jeroným Pražský ocitl nepoznán v Kostnici, aby přispěchal na pomoc svému příteli. Dne 07.04. přibil na dveře kostelů a radnice listy v latině, němčině a češtině, kterými se ohlásil králi i koncilu žádaje o průvodní list a veřejné slyšení. Pak se skryl. Dne 18.04. koncil vydal veřejný půhon proti Jeronýmovi, který se však již dříve dal na útěk do vlasti. Již 25. dubna je ale v Hiršavě nedaleko českých hranic poznán a 23.05. je v okovech přiveden do Kostnice, aby Husa již nikdy nespatřil. Na základě ostré žaloby Michala de Causis byl uvržen do těžkého žaláře, po 11 dnech těžce onemocněl a musel pak být držen volněji. Byl často vyslýchán se záměrem, aby se zřekl kacířských bludů, protože po zkušenostech s Husem již po druhé koncil zapalovat hranici nechtěl. M. Jeroným se zalekl smrti, zatoužil po svobodě a po naléhání kardinála Zabarelly se 11.09. ve shromáždění 4 národů v biskupském kostele zřekl učení Viklefova i Husova. Dne 23.09. vyhlásil odvolání před koncilem a svoji upřímnost dokládal i tím, že nechtěl být propuštěn na svobodu. Pak byl vězněn již daleko mírněji. Toto selhání lze z lidského hlediska pochopit a nám, kteří si smrt na hranici nedovedeme vůbec představit, jakýmsi způsobem Jeronýma zlidšťuje. Ve sboru došlo ke sporu mezi kardinály Petrem z Aliaku, Zabarellou, Jordánem Orsinim aj., kteří žádali Jeronýmovo propuštění, a českými doktory (!), kteří uváděli v pochybnost upřímnost odvolání Jeronýmova. Dne 24.02.1416 byla zavedena nová pře a ve 107 jednostranně zaměřených článcích byl M. Jeroným obviněn z hlásání a šíření Viklefova učení a dalších přestupků proti církvi. Zpočátku mu bylo předloženo 41 článků, aby na ně odpověděl. M. Jeroným však žádal nejprve veřejné slyšení, které bylo nakonec ustanoveno na 23. května. Jeho obhajovací řeč byla přerušována výkřiky odpůrců z pléna, kde si nejhlučněji počínal opět Michal de Causis. Mezi soudci zasedl i Florenťan Poggio Bracciolini, který zanechal zprávu o procesu. Zpráva svědčí o plamenné a velice učené, filosoficky zanícené obhajobě Jeronýmově. Tento poslední proces s M. Jeronýmem Pražským trval 5 dní. Nejprve mu byly čteny jednotlivé části obžaloby, na něž měl odpovídat. Mezi obžalovacími články bylo i obvinění z remanence. M. Jeroným se hájil velice přesvědčivě, moudře ale i vtipně. Na výpad proti Jeronýmovi od kohosi z koncilu: „Však praví, žes ty řekl, že i po posvěcení zůstává chléb“ Jeroným odpověděl: „U pekaře, arci!„. Poté následovala rozsáhlá Jeronýmova řeč, v níž se hájil a shrnul své životní, filosofické i teologické postuláty. Tato řeč, o níž nám zanechal zprávu Bracciolini, je dokladem velikosti titánského ducha a intelektu Jeronýmova i jeho mravní síly, když ho nezlomilo ani roční žalářování ve velice těžkých podmínkách. Ti, kdož očekávali, že se Jeroným očistí, odvolá bludy, byli zklamáni, neboť M. Jeroným Pražský nejenže neodvolal, ale zastal se i Husa, dokládaje nespravedlnost jeho odsouzení s tím, že je hotov podstoupit jakoukoli smrt. Následovaly 2 dny, které dostal Jeroným na rozmyšlenou a během kterých byl navštěvován některými členy koncilu. Ti ho přesvědčovali, aby se zřekl svých názorů. Když neuposlechl, na jednadvacátém valném shromáždění koncilu byl odsouzen a 30.05.1416 upálen. I v posledních okamžicích svého života se choval velice hrdinně, jak dokládá Bracciolini.

Jan z Jesenice

Jeden z nejvěrnějších Husových přátel, dnes bychom řekli, že byl vlastně Husovým právním poradcem. Byl velice vzdělaným hlavně v oblasti kanonického ale i světského práva. Bakalář svobodných umění a práv, od r. 1408 i mistr svobodných umění. V r. 1412 získal titul doktor práv, který mu byl udělen na Boloňské univerzitě s proslulou právnickou fakultou. Právnické názory rozvíjel v duchu Viklefova díla De civili dominio (O světském panování), z něhož čerpal své vývody o nespravedlnosti rozsudku (např. klatby), který nikoho neváže, byl-li pronesen někým, kdo žije ve smrtelném hříchu. Pochopitelně ho zaujala i Viklefova myšlenka o nutnosti sekularizace církevního majetku světskou šlechtou, což bylo zvláště aktuální v českých podmínkách. I právník Jesenicova formátu tedy vycházel z Viklefa, který byl jedním ze svorníků přátelství s Husem. V r. 1409 napsal právnicky brilantní obhajobu Kutnohorského dekretu (byl jeho politickým průkopníkem) – Defensio mandati regis Wenceslai (Obrana mandátu krále Václava). Dne 18. prosince 1412 přikročil před fórem celé univerzity ke shrnutí právních důkazů o vadách Husovy pře u papežské kurie a tudíž o neplatnosti tohoto právního postupu, který byl v rozporu s procedurálním řízením kanonického práva. Své argumenty uvedl v přednášce Repeticio pro defensione cause M. Ioanis Hus (Souhrnná obhajoba pře M. Jana Husa). Tuto přednášku lze bez nadsázky označit za nejlépe a nejpřesvědčivěji koncipované právnické dílo té doby. Jesenic byl tehdy právě čerstvým držitelem doktorátu práv. Když se Hus vydal z Krakovce 11. října 1414 na cestu do Kostnice, byl vybaven řadou potřebných dokumentů, které mohly svědčit v jeho prospěch a které mu opatřil právě doktor práv Jan z Jesenice. Mezi těmito dokumenty se nacházely notářské opisy Dekretu kutnohorského, usnesení univerzity protestující proti spálení Viklefových knih z r. 1410 a svědecké výpovědi z procesu v témže roce.

Jakoubek ze Stříbra

Další věrný přítel M. Jana Husa. Bezpochyby nejvýznamnější teolog husitské reformace. I Jakoubek ve svém učení vycházel z Viklefa a rovněž se ve značné míře stal pokračovatelem i Matěje z Janova, na jehož učení o eucharistii navázal. Mistr Jakoubek se stal prvním propagátorem svátosti oltářní pod obojí způsobou, tj. přijímání krve Kristovy pod způsobou vína i pro laiky. To pak převzaly pozdější reformované církve. Hus svého přítele v dopise nabádal (parafráze): „Milý Kubo, nespěchej s tou novotou…„. Vidíme zde velmi důvěrné oslovení charakterizující přátelství těchto dvou mužů. Po smrti Jana Husa je vnímán jako autorita ve věroučných záležitostech pro pražany i tábory a během husitské revoluce byl protivníkem Jana Želivského. Jakoubek byl představitelem umírněného pražského křídla a mohli bychom tedy říci dnešní terminologií, že zastával „středovou pozici“ mezi (ultra)levicovým táborským radikalismem a pravicovými konzervativci.

Šimon z Tišnova

Vedle Husa velký zastánce Viklefa na univerzitě. V roce 1395 dosáhl bakalářského gradu na artistické fakultě. Dne 09.05.1409 se stává děkanem této fakulty. V r. 1410 po spálení Viklefových knih se Šimon energicky zastal svého přítele Husa. V dubnu 1413 zastupuje reformní skupinu a účastní se jednání (iniciovaného Václavem IV.) v kostele sv. Michala se svými protivníky v čele se Štěpánem Pálečem. V únoru 1418 chce papež skoncovat s kacířstvím v českých zemích i se stoupenci Viklefa na univerzitě, a proto mezi arcikacíře byl zahrnut mimo jiných i M. Šimon z Tišnova. Již jako mistr je uveden na faru do Tovačova a stává se jedním z pilířů vznikajícího husitství na střední Moravě.

Autor: Jiří Motyčka

Diskuzní fórum:
Diskuze k článku „Husovi skuteční přátelé“