Mučedník a jeho mstitel

Když sipka Hus opouštěl 10. října léta Páně 1414 pevné zdi hradu Krakovce, aby se vydal na svoji poslední cestu do sipka Kostnice, neměl a ani mít nemohl ponětí o tom, že na den přesně za deset let u Přibyslavi ukončí svoji pozemskou pouť nesmiřitelný obhájce Pravdy Boží sipka Jan Žižka.

V tomto článku se nebudeme zabývat nějakou hlubokou analýzou Husova procesu v Kostnici, městě na břehu Bodamského jezera, neboť na toto téma již byly popsány stohy papíru. Podíváme se podrobněji spíše na jeden dosti podstatný aspekt Husova procesu, který má přesah až do současnosti.

Převážně z katolických kruhů zaznívají obhajoby otců sipka kostnického koncilu, jejich postupu a vyřčeného ortelu nad Husem. Obávám se však, že mnohé z nich neznějí příliš přesvědčivě, byť jsou předkládány erudovanými odborníky. Pokusme se tedy o jakousi obhajobu „ex offo“, které se Husovi jako kacíři na kostnickém koncilu dle kanonického práva dostat nemohlo.

Alois Krchňák, významný katolický kněz, filosof, teolog a držitel licenciátu církevního, římského, středověkého i moderního srovnávacího práva, o Husově procesu mj. píše, že „Hus … nebyl ochoten uznat, že se jeho nauky protiví učení církve, že jsou bludné“. Krchňák nám následně klade velice sugestivní otázku: „Co tedy měl sněm s Husem dělat? “ Tady je opravdu každá rada drahá, že. V čem však byly Husovy „nauky bludné“ a v čem odporovaly učení církve, resp. Písmu, abychom zůstali v souladu s Husem, se už od Krchňáka nedozvídáme. A to je signifikantní, neboť pro někoho může být tento postoj dokladem toho, že římsko-katolická církev ani po šesti stoletích nemění svůj názor na podstatu Husovy kauzy.

Alois Krchňák, velký znalec kanonického práva, pak také upřesňuje pojem odsvěcení, když tvrdí, že „‘Odsvěcení’ není přesný výraz. Kněžské svěcení Husovi odňato být nemohlo. Byla mu jen vzata možnost vykonávat kněžské úkony, plynoucí ze svěcení“ (domnívám se, že slůvku „jen“ by v předchozí citaci slušely uvozovky). Ať zní dikce kanonického práva jakkoli, je třeba důrazně připomenout, že hlavním smyslem tohoto potupného aktu bylo odstranění jediné zábrany tak, aby Hus mohl být předán světskému rameni k vykonání rozsudku. Dále se Alois Krchňák zmiňuje o málo připomínaném, avšak důležitém právním ustanovení, totiž že sipka kacíř nemohl mít svého advokáta (ani ex offo) a nemohl se ani odvolat k vyšší soudní instanci. Toho si byl Hus možná vědom, když se odvolal k samotnému Kristu. Krchňák se na závěr své úvahy o Husově procesu ptá „co měl tedy král Zikmund dělat? “ a hned si na tuto další sugestivní otázku odpovídá, když dodává: „Nařídil, aby se s Husem naložilo podle platných říšských zákonů. Husa tedy neupálila církev, ale světská moc“. Tuto Pilátovsky alibistickou větu slýcháváme velice často, takže se z ní už stalo klišé postrádající špetku zodpovědnosti. Alois Krchňák nám chce zřejmě připomenout, že soudce nevykonává nad odsouzeným hrdelní rozsudek, ale že to přenechává jeho katu. Přesto nebo spíš právě proto je třeba bez důmyslných kliček nazvat věc pravým jménem. Kdyby církev Husa neodsoudila, světská moc by ho neupálila!

Shrňme si ještě další a velice obecné tvrzení, které v současnosti také často zaznívá, a to nejen z katolických kruhů, avšak zůstává většinou rovněž bez konkrétně doložených argumentů. Tímto tvrzením je, že „Hus se tragicky mýlil“. Dovolím si nabídnout jiné tvrzení, totiž že Husovi soudci se mýlili, ale s tím důležitým dovětkem, že se pokusím konkrétně doložit, v čem se mýlili.

Jednalo se především o nesprávné nebo přinejmenším o zkreslené citace z Husových děl, které musely nutně nastolit atmosféru nedůvěry k obhajobě a výpovědím Husovým při jeho slyšeních. Některé neobvyklé postupy v Husově případu v jeho neprospěch měly na svědomí i úplatky, jak uvádí moderní historiografie. A to je jistě velice tristní zjištění. Vraťme se však k stručnému přehledu konkrétních nepravdivých obvinění, které byly proti mistru Janu Husovi předkládány.

1. Články proti Husovi už z r. 1411 defraudanta sipka4 Michala de Causis, který se své rodné zemi naprosto odcizil, byly ve značné míře vymyšlené a nepodložené a Hus je doplnil výkladem, v němž je označil za lživé. Michalovy články z r. 1414 pro papeže Jana XXIII. jsou rovněž veskrze nepravdivé, neboť uvádějí, že Hus kázal a prosazoval eucharistii podobojí ještě před odjezdem na koncil.

2. Obdobně to bylo i s obviněním z remanenční nauky vycházející ze svědectví kazatele pražského hradu jistého Beneše, který to měl z doslechu (!) a jenž se dovolává toho, že M. Ondřej z Brodu “slyšel”, jak Hus káže sipka remanenci v kostele sv. Havla. V tomto kostele Hus nikdy nekázal, navíc kázal pouze česky a v obžalobě jsou uvedeny některé latinské výrazy nemající vůbec český ekvivalent.

3. Hus byl mj. zatčen i pro naprosto absurdní obvinění, totiž že chtěl z Kostnice uprchnout. V této souvislosti se objevilo ještě absurdnější obvinění, které konstatovalo, že Hus disponuje velkým množstvím peněz, konkrétně 70.000 florény, kterými zřejmě chtěl podplatit své věznitele. Jak asi v nastalé a pro obviněného psychicky vyhrocené atmosféře musel toto obvinění vnímat příkladně a skromně žijící Hus, jenž oprávněně poukazoval na rozmařilost a neadekvátní bohatství mnohých z těch, kteří na něho nyní farizejským ukazovákem míří jako na někoho, kdo do Kostnice přijel vybaven měšci zlaťáků?

4. Do stejné kategorie patří i obvinění o tom, že Hus seznámil krále sipka Václava se svým úmyslem hájit tři až čtyři Viklefovy články. Lživé je rovněž obvinění z toho, že Hus ještě po odsouzení sipka Viklefa římským koncilem učil a disputoval o Viklefovi na univerzitě. Nepravda tohoto obvinění spočívá v tom, že v této době Hus na univerzitě již nepůsobil.

5. Fatální následky měla věta údajně přejatá z Husova dopisu na rozloučenou, která byla nepřesně přeložena do latiny. Smysl té latinské věty spočíval v tom, že i kdyby Hus odvolal, bylo by to pouze ústy nikoli srdcem. Tak to Hus pochopitelně nikdy nenapsal, ale tato věta velice negativně ovlivnila a naladila nejen kostnické jestřáby ale i sipka Zikmunda, který začal mít obavy i z Husova případného odvolání.

6. Na chatrném resp. vůbec žádném základě bylo postaveno také obvinění o tom, že Hus obdržel Zikmundův glejt až 14 dní po svém zatčení, což vyvrátil samotný Zikmund.

Z výše uvedeného přehledu falešných a mnohdy i účelových obvinění se vkrádá do mysli neodbytná představa, jakoby o rozsudku bylo dopředu rozhodnuto. Tato svědectví a předložené bludné názory, které Hus nikdy neučil ani nehlásal, a přesto se proti nim mohl velice obtížně hájit, pokud vůbec, se velice hodily a také byly vzaty do úvahy. Nezakládají snad tato křivá obvinění podstatu fatálního soudního selhání, které se nazývá justiční vraždou?

Pokud by snad někomu Husova kauza evokovala jiný proces, odehrávající se v padesátých letech minulého století a jehož tragickým vyvrcholením byla šibenice, kterou jiná totalita ukončila život Milady Horákové, nebude to pouhá náhoda, či historická paralela určená pouze do učebnic dějepisu.

Přenesme se nyní do doby vrcholících zápasů Jana Žižky za sjednocení země v duchu čtyř „spasitelných kusů“, jak husiti nazývali tento husitský program představovaný pražskými články.

Dne 2. září 1415 podepsalo 452 signatářů z řad české a moravské šlechty stížný list proti upálení mistra Jana Husa a přivěsilo k němu svoje pečeti. Ten počet pečetí je fascinující! Byl to významný čin, který jako jeden z mnoha předjímal následné bouřlivé události první třetiny 15. věku.

O osm let později, 16. října 1423, se v Praze sešel důležitý svatohavelský sněm předáků katolické šlechty a umírněných kališníků. Jedním z výstupů tohoto sněmu byl mj. vznik svatohavelské koalice, kterou moderní historiografie zcela oprávněně považuje za první tzv. sipka „panskou jednotu“. Toto uskupení bylo nepokrytě namířeno proti působení Jana Žižky a jeho polních vojsk přesto, že ve sněmovních usneseních nepřemožený hejtman nebyl nikde výslovně jmenován.

Mezi účastníky svatohavelského sněmu byli i někteří ze signatářů stížného listu. Z katolíků to byli někdejší husita sipka Čeněk z Vartenberka, Jan Městecký z Opočna a Půta z Častolovic a z utrakvistů sipka Hynek Krušina z Lichtenburka a Heřman z Landštejna. Tento neúplný seznam účastníků sněmu a zároveň signatářů stížného listu rovněž dokládá, k jaké diferenciaci společnosti došlo za osm let po Husově mučednické smrti.

Jan Žižka se s velkou mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou účastnil Husových kázání v sipka Betlémské kapli. Husovo reformní úsilí mu nutně muselo být blízké už jenom proto, že betlémský kazatel byl velkým kritikem i světských feudálů a Žižkův Trocnov sousedil s rozsáhlým dominiem Rožmberků, s nimiž měl neblahé zkušenosti.

Rok 1424 je charakterizován Žižkovými dalšími vítězstvími, které postihovaly mj. i signatáře stížného listu, z nichž někteří, jak bylo výše doloženo, přešli na stranu, které nebyl proti mysli Zikmundův návrat na český královský trůn. Tato politika reprezentovaná svatohavelskou koalicí byla pro Žižku naprosto nepřijatelná.

Již 6. ledna, tedy v zimním období, kdy se dle středověkých válečných konvencí neválčilo a stálé vojsko mělo odpočívat v zimních garnizonách, Žižka v bitvě u České Skalice porazil vojsko Půty z Častolovic, Jana Městeckého z Opočna a Hynka Červenohorského z Dubé. Na jaře téhož roku pražský svaz, který už dávno nebyl Žižkovým spojencem, přišel o Louny a Žatec. Jednoho ze svých největších vítězství však Žižka dosáhl 7. června v bitvě u Malešova. Touto nadmíru krvavou bitvou, jíž byla rozdrcena první „panská“ jednota vzniknuvší na svatohavelském sněmu, Žižka zaručil kontinuitu revolučního vývoje až do Lipan.

Neporazitelný hejtman za necelý jeden rok dal opět důrazně najevo, co čeká „zrádce Husova odkazu“ resp. ty, kteří by se chtěli za jeho zády paktovat s ryšavým Lucemburkem a plíživě restaurovat předrevoluční poměry. A s oportunisty Žižka zásadně nevyjednával, s těmi rovnou válčil.

Literatura:

  • Krchňák A. – Čechové na Basilejském sněmu, 2. doplněné a rozšířené vydání / nakladatelství Trinitas, Svitavy 1997
  • Kejř J. – Husův proces / nakladatelství Vyšehrad, Praha 2000
  • Kejř J. – Husovo odvolání od soudu papežova k soudu Kristovu, „Albis international“ / nakladatelství a vydavatelství Kristiny Kaiserové, Ústí nad Labem 1999
  • Kotyk J. – Spor o revizi Husova procesu / nakladatelství Vyšehrad, Praha 2001

Autor: Jiří Motyčka