Nový hrad u Kunratic

Vznik a rozvoj hradu

Nový hrad u Kunratic (dříve též zvaný Wenzelsburg či Wenzelstein), kterému místní neřeknou jinak než „Hrádek“, byl významný a dnes již bohužel neexistující pozdně gotický hrad českého a římského krále Václava IV. (1361 – 1419). Pozůstatky po této významné stavbě z první čtvrtiny 15. století nalezneme dodnes v malebném Kunratickém lese na lesnaté ostrožně obtékané Kunratickým potokem. Krátká existence hradu jakoby dnes poněkud stírala jeho význam a důležitost nejen pro české středověké dějiny, ale také samotného panovníka, jenž si Nový hrad velmi oblíbil a prožil zde poslední roky svého nelehkého života.

O úmyslu vybudovat si v blízkosti tehdejší Prahy pevný královský hrad, jenž by poskytoval bezpečí a zároveň pohodlí, uvažoval Václav IV. již na počátku 15. století. Ve světle složitých politických otřesů té doby, kdy byl král dokonce dvakrát zajat (naposledy v letech 1402 – 1403), se jeví tento záměr jako celkem pochopitelný. Na svém novém hradě chtěl král navíc nalézt odpočinek a svým způsobem i útěk od narůstajícího napětí v pražských městech, kde husitské myšlenky postupně získávaly na síle. V případě potřeby bylo však možné z Nového hradu rychle dosáhnout Prahy a jejich důležitých bodů: Vyšehradu, Pražského hradu nebo Králova dvora na Starém Městě pražském, kde byla panovníkova oficiální pražská rezidence. Do krásné přírody zdejší oblasti však krále jistě lákala i jeho vyhlášená lovecká vášeň. Nový hrad se tak měl stát především osobním sídlem Václava IV., jež by nahradilo v této době již nevyhovující hrady Žebrák a Točník, včetně vodní tvrze v dnešních pražských Záběhlicích, kde se král v těchto letech také často zdržoval. Král totiž přesně v duchu měnící se doby upřednostňoval komfort, klid a obtížnou přístupnost nejen pro případného útočníka, ale pravděpodobně také pro neodbytná zahraniční poselstva a domácí deputace. To mu žádný z jeho dosavadních hradů nemohl nabídnout.

Už v roce 1407 zakoupil král ves Kunratice od tehdejších majitelů, a to významného rodu Olbramoviců (jeden z jejich předků byl dokonce komorníkem Karla IV.). Stavba hradu započala v roce 1411. Hrad byl situován na protáhlém ostrohu zalesněné břidličnaté skály, jež byla vzdálena zhruba jeden kilometr severozápadně od tehdejších Kunratic. Místo stavby bylo vybráno více než příhodně, protože ostroh byl z jižní, severní a západní strany chráněn širokým údolím, jímž protéká Kunratický potok. Pouze ze severovýchodu byl tedy hrad přístupný. Výstavbou králova nového sídla byla pověřena stavební huť z Nového Města pražského, která se podílela mimo jiné i na budování Novoměstské radnice. Významným členem této hutě byl vlivný staroměstský měšťan a věrný králův stoupenec Jan Kříž, jenž měl kdysi výrazný podíl i na vzniku Betlémské kaple, ústředního svatostánku nastupujícího husitského hnutí. Právě Kříž byl vrchním stavitelem, dnes bychom asi řekli vedoucím projektu. S budováním hradu Křížovi pomáhali také novoměstský konšel Hertvín a písař Blažej. Hradní příkop, jenž byl vylámán již v roce 1411, byl poté dílem novoměstského zedníka Řehoře a jeho bratra Maříka Otrole. Tento příkop obepínal na vrcholu skalnatého ostrohu celý hradní objekt, tj. přerušil i jedinou přístupovou cestu od severovýchodu.

Příkop měl být zhruba 9 metrů hluboký a 18 metrů široký. Víme to z unikátní listiny, jež se dochovala, a kterou král sliboval Řehořovi i Maříkovi vyplatit 150 kop českých grošů v případě, že stihnou zadanou zakázku včas. V opačném případě by museli oba bratří králi zaplatit penále ze svého majetku. Na vnější straně příkopu byl nadto vybudován bezpečnostní val a obranu hradu mělo zvyšovat také vodní příkop. Stavitel Hertvín totiž najal i jistého lamače kamene Jakuba, jenž měl pod hradním ostrohem zachytit vodu z Kunratického potoka, a tak zde vytvořit rybník s hrází 18 metrů dlouhou a 8 metrů vysokou. Okolnost, že se v pramenech zachovala jména stavitelů hradu, přičemž výstavba samotná byla na svou dobu mimořádně rychlá, dokazuje nejen královu touhu po dokončení celého díla, ale také vynikající komunikaci a spolupráci mezi královským dvorem a stavební hutí. Samotný vzhled hradu je dnes poměrně složité rekonstruovat, i když archeologický výzkum odborníkům mnohé napověděly. Půdorys Nového hradu měl tvar nepravidelného pětiúhelníku, jehož delší osa ve směru severovýchod – jihozápad byla asi 70 metrů dlouhá. K hradnímu areálu se vstupovalo od severovýchodu přes dřevěný most rozkládající se nad vylámaným příkopem. Most stál přibližně v místech dnešní nově rekonstruované lávky. Skrze první hlavní bránu se návštěvník hradu dostal na parkán, tj. prostor přiléhající k hradebnímu opevnění, jenž umožňoval chráněný pohyb vojenské posádce nebo obyvatelům hradu. Parkán stál na Novém hradě na jeho severní straně a přiváděl krále, jeho hosty či vojenskou posádku přes druhou hradní bránu na hradní nádvoří s palácem.

Druhá hradní brána s padacím mostem se stejně jako parkán či první brána nedochovaly. Zachovalo se však sklepení hradního paláce, jenž byl dominantou a ústřední stavbou celého komplexu. Rozměry sklepu, který byl 23 metrů dlouhý a 8,5 metrů široký, svědčí o majestátnosti paláce. Ten byl zcela jistě několikastupňový, přičemž se v přízemí a vyšších patrech nalézaly provizorní, obytné a reprezentativní prostory panovníka. Nalezené zbytky římsy a honosné konzoly krbu dokazují, že palác musel být ve své době honosnou stavbu plně reprezentující královský majestát Václava IV. V čele hradu stála masivní stavba nepravidelného lichoběžníkového tvaru spojená na západní straně s palácem. Jelikož byla šířka základů této stavby 2,4 metrů, usuzuje se na její obranný charakter. Nejspíše se jednalo o obrannou věž s krytým ochozem, která díky své masivní šířce obvodového zdiva chránila přiléhající hradní palác před případným ostřelováním z praků. Jak se však později během obléhání hradu ukázalo, tento účel věž splnit nedokázala. V západní části hradu se poté nacházely nedochované hradní stavby, jejichž přítomnost je více než jistá: budovy pro ubytování hradní posádky či hostů, kuchyně, stáje, možná i soukromá kaple panovníka (pokud nebyla umístěna přímo v paláci).

Hrad byl dokončen v neuvěřitelně krátkém termínu, protože už na podzim 1412 zde pobýval Václav IV. V dalších letech se zde král zdržoval velmi často, což je dokladem toho, že si hrad velmi oblíbil. I proto zde nakonec přijímal četná poselstva, ačkoli původně vybudoval hrad mimo jiné proto, aby se právě jim vyhnul. Z pramenů víme, že na Novém hradu král přijal například poselstvo francouzského krále Karla VI. nebo brabantského a limburského vévody Antonína, mimochodem, svého nepříliš vzdáleného příbuzného, který se oženil s jeho neteří Eliškou Zhořeleckou. Na hradě musela proběhnout i celá řada vážných politických rozhovorů, neboť situace v Českém království byla těhotná neklidem způsobeným nejprve Husovým heroickým zápasem proti odpustkům a znemravněné církvi a později se k tomu ještě přidala potupná smrt oblíbeného betlémského kazatele, k níž došlo v Kostnici roku 1415. Z pramenů je nejasné, kde se král poprvé dozvěděl o Husově upálení, které se již zanedlouho ukázalo jako jeden z nejvýznamnějších zlomů v českých středověkých dějinách. Mohlo to být klidně na Novém hradě. Vzhledem k tomu, že se král v posledních letech svého života objevoval v Praze samotné již jen sporadicky, neboť většinu času trávil na Novém hradu, nechal si sem převést i svou pověstnou knihovnu, která patřila k největším v celé tehdejší Evropě. Sbírky Václava IV. obsahovaly vzácné bohatě zdobené rukopisy středověkých a antických autorů z oblasti beletrie, náboženství, filozofie, lékařství, apod. Nacházela se zde i slavná Bible Václava IV., jeden z největších skvostů vrcholně středověké knižní iluminace. V Bibli je celá škála odkazů, skrytých symbolů a podivuhodných zobrazení, jež poodhalují komplikovanou a zároveň velmi senzitivní povahu tohoto pozoruhodného a nevšedního panovníka.

Nový sídelním hradem českého krále se tak od roku 1412 stal de facto Nový hrad u Kunratic. Není divu, že zde král prožil i poslední okamžiky svého života. V červenci 1419 ho zde zastihla zpráva o první pražské defenestraci a výbuchu husitské revoluce. Tato zpráva již delší čas nemocného a velmi fyzicky i psychicky unaveného Václava natolik zaskočila, že jej přepadl záchvat mozkové mrtvice. V dalších dnech byl král upoután na lůžku, a i když se jeho zdravotní stav začal postupně zlepšovat, dalšímu záchvatu mrtvice 16. srpna 1419 již podlehl. V době úmrtí bylo králi 58 let, takže zemřel po úctyhodných jednačtyřiceti letech vládnutí jako třetí lucemburský panovník na českém trůnu. Král umřel bezdětný a po boku své druhé manželky Žofie Bavorské, která nechala tělo svého muže patřičně zaopatřit a převést z Nového hradu do Zbraslavského kláštera, kde bylo uloženo. Avšak přes nepřízeň osudu nakonec královy ostatky skončily v roce 1424 na Pražském hradě v hrobce českých králů. Smrt poměrně oblíbeného krále, který sice nedosahoval politické obratnosti a schopnosti svého slavného otce, avšak mecenášstvím a vzdělaností udivoval své současníky po celé Evropě, znamenala zcela novou kapitolu v krátkých dějinách Nového hradu. Přicházela válka …

Husitské obléhání hradu a jeho zkáza

Po smrti Václava IV. vypukly v Čechách husitské bouře, které se osudově dotkly i Nového hradu. Novým pánem království a veškerého královského majetku, tj. i Nového hradu, se po Václavově smrti stal římský a uherský král Zikmund. Václavův mladší a bezpochyby i mnohem k vládnutí nadanější bratr však dlel tehdy v Uhrách, kde čelil vojenskému tlaku Osmanské říše. Do Čech se tedy nemohl bezprostředně vypravit a ujmout se tak svého dědictví. Jmenoval proto regentskou vládu, jež měla po dobu jeho nepřítomnosti spravovat zemi. Hlavou této vlády se stala královna vdova Žofie Bavorská. Jelikož na podzim 1419 vypukly otevřené boje mezi husity a jejich nepřáteli, necítila se královna v Praze bezpečně, a proto se v listopadu 1419 uchýlila i se svými věrnými zpět do útrob Nového hradu u Kunratic. Nalezla tu mimo jiné i útulnější prostředí než v rozlehlém a značně neupraveném komplexe na Hradě, kde ostatně Václav IV. ani nikdy dlouhodobě nesídlil. Královna pobývala na Novém hradu několik týdnů, načež se koncem prosince 1419 vydala na Moravu za Zikmundem, který teprve tehdy dorazil na území Koruny české.

Sám Zikmund přijel na Nový hrad v květnu 1420, aby si prohlédl zdejší poklady svého bratra. Nejvzácnější rukopisy z bratrovy knihovny si s sebou odvezl, stejně tak většinu cenností, neboť se nacházíme v době, kdy již byla vyhlášena I. křížová výprava proti husitům, a tak Zikmund potřeboval co nejrychleji sehnat nějakou hotovost. Ačkoli dodnes považují obyvatelé Kunratic Václava IV. za nejvýznamnější osobnost, jež se nějakým způsobem dotkla jejich obce, pravdou zůstává, že jí byl spíše Zikmund. Panovník Svaté říše římské a Českého i Uherského království – od roku 1433 též papežem korunovaný císař – byl totiž jednou z nejmocnějších osobností své doby. Zikmund sice Nový hrad vzápětí opustil, ale zanechal zde spolehlivou posádku pod velením rytíře Herborta z Fulštejna, svého věrného stoupence a pozdějšího dvorního úředníka. Sílu posádky neznáme, ale pravděpodobně se stejně jako v jiných podobných případech jednalo o několik desítek profesionálních žoldnéřů. Kunratická posádka byla už od května 1420 velmi aktivní a přesně podle nařízení svého pána kontrolovala důležitou cestu z Prahy vedoucí směrem k Sázavě, a tak bránila dovozu obilí a jiných zásob do křižáky obleženého města. Křižácká vojska se totiž prostřednictvím Vyšehradu a venkovských posádek v blízkosti Prahy, tj. i Nového hradu, snažila odříznout husity od okolního světa a vyhladovět celé město. Po Zikmundově porážce na Vítkově v červenci 1420 a postupnému rozkladu kruciáty kleště kolem Prahy konečně povolily.

O to více však stoupal význam Zikmundových opěrných bodů na dohled Prahy. Zikmund si totiž nemohl dovolit ztratit po Pražském hradu i Vyšehrad, který husité obléhali od podzimu 1420. Svolal proto své spojence z Čech i Moravy a koncem října 1420 vytáhl Vyšehradu na pomoc. Poslední zastávkou před Vyšehradem byly Kunratice, kde na tamním Novém hradu strávil Zikmund 31. října svou poslední noc. Druhého dne, tj. 1. listopadu 1420, pak Zikmundova vojska postoupila bitvu u Vyšehradu, která skončila jejich drtivou porážkou. Tato bitva zpečetila osud nejen Zikmunda, který musel na trůn svých otců čekat dalších šestnáct let, ale především Nového hradu, jenž nyní zůstal bez ochrany svého majitele. Po porážce u Vyšehradu totiž těžce sklíčený Zikmund ustoupil přes Český Brod do Kutné Hory, aby se k Praze v následujících letech již ani nepřiblížil. Pražané, kteří byli po vítězstvích na Vítkově a u Vyšehradu pochopitelně na koni, si byli velmi dobře vědomi strategického významu Václavova bývalého sídla, a proto na konci roku 1420 shromáždili početné síly, s nimiž přitrhli v zimním čase k hradu. Ano, tolik stáli Pražané o dobytí Nového hradu, že vytáhli do boje v době, kdy se ve středověku obvykle neválčilo. O samotném obléhání jsme zpraveni velmi spolehlivě a podrobně, neboť celou událost zachytil ve své Husitské kronice Vavřinec z Březové.

Síly husitské Prahy přitáhly k Novému hradu 30. prosince 1420 a vydatně se okopaly na východní straně ostrožny, kde jsou dodnes patrné známky příkopů a palebných postavení, jež zde obléhatelé zbudovali. Husité pálili na hrad ze tří pušek a tří obléhacích praků, a to velmi úspěšně, protože během několika dnů byla téměř zdemolována střecha paláce. Pro obranu hradu byla však citelnější zkáza zábradlí a pavlače na hradbách a zejména cimbuří u střechy hlavní obranné věže, odkud se posádka bránila. Po více jak čtyřtýdenním obléhání, kdy už bylo zřejmé, že se Novému hradu nedostane od Zikmunda žádné pomoci a další obrana hradu ztrácela po poničení obranné věže a hradeb smysl, přistoupila posádka ke kapitulaci. Co se dělo dále je vzácnou ukázkou toho, že i navzdory již téměř rok a půl zuřící válce si dokázali aktéři obou stran zachovat svou tvář a ctít pravidla vojenské cti. Dne 25. ledna 1421 nabídl velitel Herbort z Fulštejna husitům kapitulaci výměnou za důstojné podmínky. Těmi bylo myšleno především garantování bezpečnosti posádce ze strany obléhatelů, včetně toho, že Herbort a jeho muži budou moci hrad opustit i se vším vojenským materiálem, který se zde nacházel. Husité na tuto rytířskou dohodu bezezbytku přistoupili, což v této době nebývalo vzhledem k urputnosti válčení příliš časté. A nejen to. Obléhatelé dokonce – což bylo mimořádnou raritou, s níž se během husitských válek setkáváme jen zcela vzácně – poskytli hradní posádce své vlastní vozy, na než měli naložit raněné a proviant, a zároveň jim byl také garantován bezpečný doprovod až do Kouřimi.

Avšak věci nabraly nečekaný a velmi tragický spád. Druhý den po přijetí kapitulace, tj. 26. ledna, se brány Nového hradu otevřely a sám Herbort z Fulštejna osobně uvedl do hradu dvacet vybraných osob z husitského vojska, které měly převzít kontrolu nad hradním komplexem a být nápomocny při odchodu bývalých pánů hradu do Kouřimi. O den později dorazily k branám hradu i slibované vozy, na které však posádka začala nakládat nejen vojenský materiál, ale navzdory dohodnutým pravidlům, jež přisuzovaly všechen ostatní majetek hradu vítězům, i knihovnu Václava IV. To se stalo na přímý příkaz Herborta z Fulštejna, který tak nepochybně činil na základě předchozí instrukce krále Zikmunda, jenž v případě ohrožení hradu považoval za prvořadou evakuaci vzácných knih. Když se začal vzácný náklad kupit na špinavé a sněhem zaváté vozy, objevila se na scéně lůza a různí pobudové, které k hradu přilákala vidina snadné a jedinečné kořisti. O pokladech krále Václava, jež se měly nacházet právě na Novém hradu, se totiž v Praze vyprávěly legendy. Jen co si ale posádka povšimla, že tato sebranka začíná vzácné tisky rozkrádat, tvrdě zakročila. Ihned se tedy k hradu seběhli další neozbrojení lidé, kteří nejenže povalili na zem údajnými poklady přetékající vozy a rozchvátila knihy mnohdy staré i celá staletí, ale také se vrhli směrem k hradní bráně. Pražané, kteří se již pevně uvázali v držení hradu, tuto chásku odrazili od hradu. To už ale byl dav natolik rozvášněný, že se vrhl na nedávnou střelbou těžce poškozené hradby, a dílem je podkopal, dílem povalil. Takto do Nového hradu proniklo velké množství lidu, který zcela zdemoloval jeho interiér.

To byl ale jen začátek zkázy kdysi tak skvělého hradu. Poté, co běsnící lůza hrad vyrabovala, zapálili ho husité, neboť jeho obnova by si vyžádala velké hmotné prostředků a úsilí. Nehledě na to, že se pražané v této době ještě neodvažovali zanechávat posádky za hradbami pražských měst, neboť se obávali brzké protiofenzivy katolických sil. Proto až hluboko do noci plály na Kunratické ostrožně plameny ohlašující nejen zánik Nového hradu, ale také konec starých pořádků v zemi. O zkáze hradu se pan Herbort a jeho muži dozvěděli nejspíše až v Kouřimi. Zikmund, pokud vůbec projevil nad osudem Nového hradu nějakou lítost, byl nadmíru rozhořčen především tím, že se vyhlášená knihovna jeho bratra ocitla v rukou chásky, která knihy v následujících dnech prodávala za mrzký peníz v ulicích a na trzích pražských měst. Většina rukopisů se již nikdy nenašla. Spálený a pobořený hrad již neměl pro pražany žádnou cenu, a tak se rozhodli jej srovnat se zemí, aby nesloužil jako úkryt nekalým živlům (lapkům ap.) nebo nebyl dokonce znovu obsazen a obnoven nepřítelem. V dalších dnech se do Kunratic vypravili najatí nádeníci, kteří hrad z větší části „rozebrali“, aby již nikdy nemohl sloužit svému účelu.

Zbytek kamenných zdí byl – jak to bývalo v těchto případech běžné – v dalších staletích postupně rozebírán místními, kteří hradební zdivo používali ke stavbě svých příbytků. Život se do bývalých prostor Nového hradu částečně vrátil v 18. století, kdy zde v r. 1735 vznikla kaple sv. Jana Nepomuckého. Kaple však byla stržena ještě koncem téhož století. Agónii hradu dokončila nejen příroda, ale i místní, kteří přicházeli přímo na ostrožnu těžit břidlici. Tím se její původní rozsah podstatně zmenšil a zbytky obvodových zdí hradu navždy zanikly. Vnitřní komplex byl poté srovnán až do úrovně základů na konci 19. století, kdy rozpadající se zdivo představovalo nebezpečí pro děti, jež si sem chodívaly hrát. Archeologický průzkum ve 20. letech 20. století, který probíhal v hradním komplexu, však odkryl základové zdivo. Díky sanačním pracím v letech 2012 – 2013, jež zakonzervovaly a ošetřily základy hradního paláce a zbytek zachovalého zdiva, mohlo být alespoň to málo zachováno pro budoucí generace. Místo dnes slouží jako tichá vzpomínka na dramatickou epochu českých dějin a jednoho z jejích důležitých představitelů římského a českého krále Václava IV., který si Kunratice vybral ze všech možných nabídek za místo, kam se rád a často uchyloval v časech, kdy mu bylo nejhůře a tížila jej odpovědnost z vládnutí v nelehké době.

Autor: Marek Zelenka (Napo_Leon)

 

Literatura:

  • Čornej, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402 – 1437. Praha: Paseka, 2000, s. 790.
  • Kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku – (VII) Praha a okolí. Nakladatelství Svoboda, Praha, 1988, s. 221.
  • Šmahel, František. Husitská revoluce. Praha: Karolinum, 1995 – 1996, 2. vyd.
  • Tomek, Václav Vladivoj. Dějepis města Prahy. Praha: F. Řivnáč, 1855 – 1901.
  • Vavřinec z Březové. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Vyd. 2, Praha: Svoboda, 1979, s. 427.
  • Zap, Karel Vladislav. Česko – moravská kronika. Praha: I. L. Kober, 1880 – 1883.

 

sipka Nový hrad u Kunratic v galerii “Památek a míst”