Jan Hus – příběh reformátora, který změnil svět

díl IV. kazatel a reformátor

„Opíráme se, můj milý bratře, především o Chalkedonské vyznání, jež bylo zakotveno Léta Páně 451 na čtvrtém ekumenickém koncilu, který zasedal v Chalkedonu, tehdejší římské provincii. Tuším, že se jí říkalo Bithýnie. Nicméně již mnoho let před tím svatý Cyril Alexandrijský, když oponoval Nestoriovi, pronesl: ‚Ježíšova božská a lidská přirozenost se nejen spojují, obě se stávají jedním‘, čímž předjímal závěry svatého koncilu. Zatímco u Nestoria jsou obě přirozenosti odděleny, a tak zůstávají zachovány jejich zvláštnosti, jsou obě přirozenosti u svatého Cyrila natolik sjednoceny, že si své zvláštnosti vyměňují. Avšak až již řečené shromáždění v Chalkedonu definovalo podstatu Přirozenosti na pravou míru, a to tak, že Ježíš Kristus je stejné podstaty s Otcem podle božství, a s námi podle lidství. Tehdejší usnesení znám nazpaměť, ale to ty jistě také, že?“ otázal se Hus svého společníka, který v posledních desítkách minut pouze naslouchal odbornému výkladu. „Pokud nevíš, není se za co stydět, bratře. Řeknu ti to: ‚My pak, následujíce svatých Otců, všichni jednomyslně učíme lidi, aby vyznávali jednoho a téhož Syna, našeho Pána Ježíše Krista, jak dokonalého v božství, tak dokonalého v lidství, skutečně Boha a skutečně člověka, který má rozumovou duši a tělo, soupodstatného s Otcem co do božství, a soupodstatného s námi co do lidství…’‚“ minorita Husa ale rozmrzele okřikl: „Stačí! Netřeba více!“

Učený minorita si bedlivě prohlížel Husa, který byl vyčerpán dlouhou rozmluvou, ve skutečnosti spíše výkladem. Vzrušeně proto oddychoval a pozoroval údajného prosťáčka, jak zareaguje. U svého oblíbeného okna postával Jan z Chlumu, sám napjatý, jaké vyústění bude mít několikahodinový maratón disputace dvou sebevědomých mužů. Velká aula na dlouho ztichla. Všem tato doba připadala jako věčnost. „Ano, dejme tomu,“ pronesl konečně minorita. Jeho hlas projel tichem místnosti a zvýšil nervozitu. Hus se nadechl, přitáhl svou stoličku blíže ke stolku, aby byl hořejší polovinou těla co nejblíže ke svému oponentovi, a klidným tichým hlasem odpověděl: „To je vše? Nic více mi neřekneš? Vždyť jsi byl tolik hladový po vědění a ještě před chvílí ses na mne obořil, že jsem pokrytec.“ Minorita se zdál být lehce zakřiknutý, bezpochyby byl také roztrpčený, že jeho rafinovaná hra nepřinesla kýžený výsledek. Uhýbal proto pohledem a nenápadně se snažil protáhnout, ale Hus jej stále sledoval. „Můžeš to odnést? Prosím!“ přerušil trapnou chvíli minorita, když pokynul Janovi z Chlumu, aby ze stolu sklidil jeho číši a chléb, který již stejně okoral. Dobrácký rytíř úkol vykonal a z jeho tváře již zmizelo napětí úměrně s tím, jak si uvědomoval, že Hus pouhým slovem rozbil napadrť aroganci a útočnost tohoto starce, který vlastní nepozorností a ukvapeností odkryl karty rychleji, než měl v plánu.

„Už bude načase, abych odešel,“ pronesl minorita a zvedl se od stolu. Hus učinil totéž. Přistoupil však k minoritovi se slovy: „Vskutku? Už musíš odejít? Omlouvám se, pokud sem tě nějak zahanbil, ale nedals mi příliš možností.“ K oběma mužům pomalým krokem přistoupil i impulzivní rytíř. Zvláštní, po tom všem, co se v posledních hodinách odehrálo, to nyní skoro vypadalo, jako by se loučili staří přátelé. „Účty jsou srovnány, Huse,“ řekl minorita, který jen těžko skrýval, že právě utrpěl porážku v dialogu s někým, kdo mu ještě před chvílí připadal jako nevzdělaný kazatel odněkud z provincie Říše. „A nyní, když již je po všem, řekneš mi, kdo ve skutečnosti jsi?“ zeptal se Hus. Minorita suše odpověděl: „Předpokládám, že to již sám víš. Omlouvám se, jsem vázán slibem mlčenlivosti. Neboj však, Huse, ještě se určitě setkáme.“ Po těchto slovech starý řeholní bratr odešel. Hus i Jan z Chlumu se za ním dívali, dokud nezmizel v zákoutí chodby.

Sotva, co se Hus znovu posadil, přičemž jeho věrný rytíř zasedl na minoritovo místo u stolku, objevila se u vchodu do sálu znovu stráž. Příchod stráží vzali oba muži na vědomí s lhostejností a nezájmem. „A nyní bude co, mistře?“ otázal se Jan z Chlumu, na jehož výrazu ve tváři se začala již také projevovat únava. Než stihl Hus odpovědět, přistoupil ke stolku nenápadně jeden ze strážných a nesměle se otázal: „Víte, kdo to byl?“ Hus se podíval na Jana z Chlumu, pak na strážného. „Ne. Pověz, co víš,“ vybídl Hus přísně vypadajícího muže, který však měl podle všeho dobré srdce. „To byl přece generál řádu Menších bratří sv. Františka, Didacus de Moxena^[1], jeden z nejučenějších teologů v celé Hispánii a Itálii!“ téměř vykřikl strážný, který byl udiven tím, že takto vynikající muž odešel z auly beze slova a s pokleslou hlavou. Hus nevěřícně kroutil hlavou a usmíval se, až mu z očí vyhrkly slzy. Otočil se ke svému příteli: „Ó, kdybych to byl věděl! S radostí bych ho podrobil výkladu mnohem zevrubnějšímu a nenechal jej tak snadno odejít.“ Jan z Chlumu se pousmál, neboť konečně dostal odpověď, na kterou i on dlouho čekal. Hus od stolku rázem vyskočil, jako by byl nějaký mladík. Vzrušeně přecházel po místnosti, načež se zastavil a s úsměvem na rtech i pln optimismu pronesl: „Pokud jsou i ostatní u kardinálského sboru jako on, nemám se s Boží pomocí čeho bát.“

Hus se však hluboce mýlil, neboť v okamžiku, kdy pronesl tato slova, se již v sousední místnosti začali scházet kardinálové a jiní členové koncilu, aby rozhodli, co s českým kacířem učiní. Bylo již kolem čtvrté hodiny odpolední a brzy měla padnout tma. Bylo tedy nutné co nejdříve a pokud možno jednomyslně rozhodnout. Debata mezi kardinály i představiteli města byla poměrně bouřlivá, neboť jednotný názor zde nepanoval. Vzrušení se ještě vystupňovalo, když se do místnosti vedrali Češi, kteří pozváni nebyli. Byli zde nejen Husovi přátelé jako Petr z Mladoňovic, ale také jeho domácí odpůrci v čele se Štěpánem Pálčem a Michalem de Causis. Každý z těchto mužů se domáhal slova a takřka vůbec nepostřehl, že většina přítomných kardinálů považovala účast věčně kverulujících Čechů za nemístnou. Páleč, Husův dlouholetý přítel, otevřeně a bez obalu na kardinály naléhal, aby byl Hus bezodkladně zatčen jako nebezpečný kacíř, kterému nepřísluší, aby s ním svatý koncil jednal jako rovný s rovným. Kdyby jen Hus viděl, jak z očí jeho dávného přítele šlehal plamen nenávisti! Husovi sympatizanti měli pozici o mnoho těžší, neboť vždy, když chtěli promluvit, umlčely je výtky, že jsou obhájci kacíře a neměli by vůbec vstupovat do bran Kostnice.

Povyk a ryk v místnosti ustaly až ve chvíli, kdy se na scéně objevil Didacus de Moxena, tentokrát již bez svého dlouhého hnědého pláště s kapucí. Oči všech přítomných se na něj obrátily. Didacus zamířil do středu sálu a prohlížel si jednoho po druhém. „Tak co? Mluvil jsi s Husem? Co ti říkal? Máš něco? Poznal, kdo jsi?“ snesl se na něj ihned příval otázek. „S Husem jsem mluvil, ano,“ přešel Didacus bez otálení k věci, „je to pozoruhodný muž, to zajisté. Ale není ničím více, než jen lstivým a zatvrzelým kacířem, který je o správnosti svých názorů natolik přesvědčen, že odmítá jakékoli poučení. Nevím, jaké úmysly s ním máte, ale varuji vás, že je nebezpečné nechávat jej na svobodě, neboť svou brilantní výřečností dokáže mluvit k lidem a svést je na scestí! Jen málokdo z vás, pokud vůbec, by byl schopen mu čelit v otevřené diskuzi. Ani kdyby proti němu bylo tucet mužů. Je totiž velmi pohotový a rafinovaný.“ V místnosti se opět rozproudila debata, kdy jeden křičel přes druhého, a převládaly více emoce, než zdravý rozum. „Je to kacíř! Do vězení s ním! Nesmí nám utéci!“ křičeli jedni. Druzí radili k opatrnosti a snažili se být objektivní: „Měl by být vyslyšen! Je pod ochranou krále! Má mocné přímluvce!“ Někteří kardinálové se do debaty buď nezapojili, nebo argumentovali v tom smyslu, že věcí svatého koncilu je především náprava křesťanstva, nikoli řešit nějakého Husa. „Prosím, utište se, jedná se o vážnou věc!“ snažil se na sebe upoutat všeobecnou pozornost kardinál, který již dopoledne mluvil s Husem v aule. Jeho autorita musela být jistě značná, neboť povyk po chvíli ustal. Kardinál se pokusil věc přivést k nějakému výsledku: „Je zřejmé, že mezi námi není shody. Navrhuji proto, abychom Husa pouze prozatím drželi v internaci, aby tak nemohl ovlivňovat kardinálský sbor a svědky. Počkáme na příjezd krále Zikmunda. Mám zprávy, že by měl do Kostnice dorazit co nejdříve. Souhlasíte?“

Kardinálové ve své většině souhlasili. „A co králův glejt?“ ozvalo se však z několika míst. „Ten Husa nechrání před vůlí svatého koncilu, pouze mu poskytoval bezpečí při cestě Říší,“ pronesl Páleč, jenž si užíval své chvíle slávy. Pro své české kolegy byl však především Jidášem, který zradil Husa i přesto, že patřil již od počátku k jeho nejvěrnějším a nejupřímnějším přátelům. Není proto divu, že se na něj vzápětí jako obvykle snesly urážky a obviňování ze strany Husových příznivců. To si však asertivní Páleč nedal líbit a nenechal spolu s Michalem de Causis na svých oponentech ani nit suchou. Byla to zase jednou smutná a hořká chvíle, když se několik krajanů, daleko od vlasti a před zraky desítek kardinálů i význačných teologů takřka z celé Evropy, hádalo mezi sebou i o osudu jednoho z největších mužů, kterého kdy česká země zrodila. Hádky Čechů však neměli kardinálové rádi, neboť je otravovaly prakticky od prvního dne zahájení koncilu. A tak museli být Češi potupně vyvedeni ze sálu. Ještě z chodby prostorné biskupské falce je bylo možné slyšet. Ozvěna jejich vzrušených a rozčílených hlasů se nesla chodbami až do sálu, kde byli Hus a Jan z Chlumu. „Slyšíš, mistře?“ zpozorněl věrný rytíř, „nejsou to naši?“ Hus se zaposlouchal: „Ano, zdá se.“ Pán z Chlumu vstal od stolku a zamířil ke vchodu. „Prosím, ne!“ pronesl důrazně, avšak unaveně Hus. „Ale proč ne?“ podivoval se rytíř, který se zastavil a nechápavě si prohlížel Husa. Ten na něj pouze s ustaraným obličejem pohlédl a smutně zakroutil hlavou. Teprve nyní Jan z Chlumu pochopil, že Hus nechce, aby jej v této nedůstojné pozici kdokoli viděl, ať již z tábora jeho českých příznivců nebo odpůrců. Rytíř se tedy vrátil zpět na své místo. Ani tentokrát nemohl naplnit svou přísahu.

Teprve po vyvedení Čechů z místnosti mohlo dojít ke shodě v kardinálském sboru. Nikoli ke shodě úplné, ale postačující k tomu, aby byl Hus zbaven svobody. „A kdo to Husovi oznámí?“ zazněla poté zcela logická otázka. „Kdo by? Přece papežův hofmistr. Koneckonců hostitelem je sám svatý otec,“ odpověděl jeden z kardinálů, který sklidil za svou repliku smích z mnoha stran. Když účastníci této schůze pomalu odcházeli ze sálu, zeptal se kostnický purkmistr Jindřich z Ulmu kardinála, který Husa ještě dopoledne ujišťoval o svých sympatiích a férové hře, co se má učinit s Janem z Chlumu. Kardinál odpověděl: „Ó, zajisté, náš nebojácný rytíř, který se nehne od Husa ani na krok. Pošlete jej pryč. Hus ani my jej již nepotřebujeme.“ Místnost se brzy vyprázdnila, ale ne nadlouho. Do sálu se vzápětí přihnal zástup služebnictva, který vše připravoval na večer, neboť papež Jan XXIII. měl ještě před večeří přijmout několik vzácných hostů a delegací od křesťanských panovníků Evropy. Už téměř celý den trávili Hus a Jan z Chlumu v biskupské falci. Jejich společný pobyt se ale rychle chýlil ke konci…

***

Století, které mělo navždy změnit tvář českých dějin, nezačalo pro české země dobře. Panující dynastie Lucemburků přišla o korunu římských králů, dědic Karla IV. byl zajat a uvězněn svým bratrem Zikmundem, a v tolik otřeseném království se schylovalo ke krvavé občanské válce. Ve světle těchto neblahých událostí zcela zapadla zpráva, že byl v březnu 1402 jmenován správcem a kazatelem v Betlémské kapli Jan Hus. Při tom právě tato událost se již zanedlouho ukázala jako klíčová pro další vývoj české pozdně středověké společnosti. Vzmáhající se reformní proud, který se v minulých desetiletích zrodil na půdě pražského vysokého učení, totiž získal prostřednictvím Betléma jedinečnou veřejnou tribunu pro prezentaci svých požadavků reformy církve a společnosti. Jedinečnou v tom, že jedinečný byl především nový betlémský kazatel. V dalších měsících a letech tisíce Pražanů napjatě a se zájmem naslouchali Husovým kázáním. Z dosavadního studenta a univerzitního učitele se rychle stal oblíbený i významný kazatel a reformátor.

Vzestup české středověké společnosti na sklonku 14. století i rozmach reformního hnutí zvýšily v hlavním městě království poptávku po nových svatostáncích, kde by bylo slovo boží pronášeno nejen pravidelně, ale také v českém jazyce. V roce 1391 se proto jeden z oblíbenců krále Václava IV., Hanuš z Mühlheimu, rozhodl vybudovat útočiště pro nadané domácí kazatele, kteří měli navázat na tehdy již legendami opředená Milíčova kázání, jež sám Mühlheim ještě pamatoval, a pro něž se kdysi nadchl. S podporou dalšího reformně orientovaného muže, váženého staroměstského měšťana Jana Kříže, který pro chystaný záměr věnoval svůj pozemek v hustě zastavěné aglomeraci na dnešním Betlémském náměstí, byl zakládací listinou ze dne 24. května 1391 tento bohulibý záměr uveden ve skutek. Navzdory obecnému očekávání však Mühlheim se svým společníkem nezaložili svatostánek pro bohoslužby, ale naopak kapli, jež měla sloužit výhradně ke kazatelským účelům. Nová stavba proto neměla ani žádný presbytář. Už od počátku se kapli říkalo „Betlém“, což je odvozenina od dobového teologického výrazu pro „Dům chleba“, tj. ve smyslu budova, v níž se lidem formou kázání předkládá duchovní potrava. Kaple samotná byla zasvěcena památce Neviňátek, tedy králem Herodesem pobitých novorozeňat, jejichž svátek připadal na 28. prosince. Však také sám měšťan Kříž věnoval kapli údajný ostatek jednoho z Mláďátek, který se v počátcích její existence stal vzácnou relikvií.

Pro Betlémskou kapli^[2] je příznačné, že její počátky jsou spjaty s nejvýznamnějšími muži tehdejších Čech. Arcibiskup Jan z Jenštejna, který podle pozdějšího Husova tvrzení dokonce osobně položil základní kámen k Betlémské kapli, zakládací listinu konfirmoval (tj. ověření a potvrzení) v průběhu června 1391. Ještě před tím však potvrdil tehdejší generální vikář arcibiskupství Jan z Pomuku darování pozemků Janem Křížem, čímž z hlediska historické perspektivy vzniká poměrně kuriózní a ironická situace. Muž, jenž byl později inspirací ke zrození legendy o katolickém mučedníkovi a světci Janu Nepomuckém, tak stál u zrodu kolébky husitského hnutí. Král Václav IV. se záměrem svého oblíbence Mühlheima taktéž vyslovil souhlas a písemně jej potvrdil během svého pobytu na oblíbeném hradu Žebráku.

Betlém byl vystavěn v letech 1391 – 1394 a na tehdejší dobu se jednalo o mimořádné stavitelské dílo, které u soukromých fundací nebývalo obvyklé. Označení „kaple“ není příliš přesné, neboť ve skutečnosti to byl mohutný chrám, jehož vnitřní nečleněná plocha zaujímala impozantních 798 m². Jednalo se o budovu nepravidelného zkoseného půdorysu se třemi vchody a dvanácti okny s rovným trámovým stropem, který uprostřed podpíraly dva dřevěné sloupy. Celá kaple mohla pojmout až 3000 lidí, čímž se stala nejprostornějším krytým shromážděním v celé Praze. Počet potencionálních posluchačů je velmi vysoký uvážíme-li, kolik obyvatel měla tehdejší pražská města. Člověk nemusí zrovna vynikat v počtech ani představivosti, aby si uvědomil, že dopad Husových kázání na celou tehdejší pražskou společnost byl značný, vždyť do Betléma se mohla najednou vejít přibližně desetina všech Pražanů!

Pokud bychom vstoupili do původních prostor Betléma, které se ostatně příliš nelišily od dnešního rekonstruovaného stavu, spatřili bychom především skromnou čtverhrannou dřevěnou kazatelnu. Do ní byl vchod schodištěm z předsíně vedlejšího domu, kde zdejší kazatelé bydleli. Tento domek kazatelů, který byl však dokončen až o něco později než kaple samotná, měl přízemí a jedno patro. Zatímco v přízemí byla sakristie kaple, kde se uchovávaly mešní oděvy a jiné liturgické náčiní, v patře byla místnost pro oltářníka a obydlí pro správce. Vybavení samotné kaple by nás zřejmě překvapilo, bylo totiž velmi skromné. Dokonce bez lavic, to proto, aby se sem vešlo co nejvíce posluchačů. To více méně souviselo s tím, že se tu nesměly konat pravidelné bohoslužby, toto privilegium totiž patřilo sousedícímu a dnes již neexistujícímu kostelu svatého Filipa a Jakuba, kterému správci Betléma museli pravidelně odvádět poplatek za údajnou újmu, jež zdejším farářům vznikla vybudováním dalšího „svatostánku“. Jako jedno z prvních opatření proto později musel Hus vyřešit zvýšené finanční požadavky kostela sv. Filipa a Jakuba, což se ke spokojenosti obou stran podařilo kompromisem z dubna 1403. Hmotně byla Betlémská kaple a její kazatel zajišťováni z různých darů a odkazů. A těch postupem času přibývalo, obzvláště poté, co se Betléma ujal Hus, který se brzo stal „miláčkem národa“.

Prvním kazatelem v Betlémě byl M. Jan Protiva z Nové Vsi, nadaný kazatel, který se však později stal fanatickým Husovým odpůrcem. Kazatelství v Betlémě se zřekl již roku 1396, aby se mohl stát farářem v Bystřici. Od roku 1407 působil jako farář u sv. Klimenta na Poříčí a v letech 1408 – 1410 byl pravidelným arcibiskupovým informátorem na Husových kázáních. Dnes nám asi přijde úsměvné, že se tato středověká špehování vlastně odehrávala úplně otevřeně a nezakrytě. Sám Hus, když jej někde viděl sedět zahaleného v kápi mezi svými posluchači, volával posměšně a ironicky z kazatelny: „Kuklíku, napiš to a nes na onu stranu“, tj. arcibiskupovi a nepřátelům betlémského kazatele. V roce 1396 převzal kazatelnu v Betlémě již několikrát zmiňovaný mistr Štěpán z Kolína, který v roce 1402 navrhl za svého nástupce právě Husa. Nevybral si jej však náhodou.

Hus měl totiž četné přímluvce na pražském vysokém učení, neboť v této době již byl poměrně známou veličinou a jeho vnitřní proměna i prozření neunikly pozornosti zvláště starších mistrů kolegiátů, kteří v něm viděli nesporný potenciál. V roli děkana artistické fakulty, kterou zastával v zimním semestru 1401/1402, prokázal příkladnou učitelskou činnost na univerzitě. Ve stejný čas na sebe navíc strhával stále větší pozornost z kazatelny u sv. Michala. A jelikož osobní vztahy a konexe již tehdy hrály důležitou úlohu, není se vlastně ani co divit, že byl Hus, teprve nedávno vysvěcený na kněze, dosazen jako správce a kazatel v Betlémě. Byla to meta, po které toužil nejeden z Husových vrstevníků. Zároveň se ale nejednalo pouze o poctu, nýbrž také o důležitý a významný závazek. Tím, že na sebe Hus vzal tuto úlohu, se rázem ocitl na očích celé tehdejší pražské společnosti. K jeho povinnostem nyní patřilo nejen pravidelné kázání rodnou řečí, a to dvakrát denně o svátcích (ráno a po obědě), v době adventní a postní pak jen ráno, ale také starost o hmotné zajištění Betléma. Odměnou mu byl důstojný roční důchod, což spolu s taxami z univerzitních přednášek a zkoušek činilo dost na to, aby Hus již nemusel živořit a strachovat se o nedostatek peněz. Avšak v této době již Husovi o vlastní prospěch a blahobyt nešlo.

Tou největší odměnou pro Husa totiž byla jedinečná příležitost využít kazatelny k veřejné prezentaci konceptu církevní reformy tak, jak jí zastávali on a jeho univerzitní kolegové. Prostřednictvím Betléma mohl Hus snadno získat pro reformní program četné stoupence z nejširších společenských vrstev a rozšířit tak ideje nápravy mimo zdi pražského vysokého učení. O to více, že jeho posluchači nebyli jen příslušníci chudiny, ale také zámožní a vlivní měšťané, členové univerzity, představitelé reformně orientovaného kněžstva a kléru, šlechta, a samozřejmě také sami reformátoři. Je například známo, že se v Betlémě pravidelně objevoval například Tomáš Štítný ze Štítného. V době největší Husovy slávy pak navštěvovali Betlém nejen členové královského dvora, ale dokonce i sama královna Žofie Bavorská^[3], manželka Václava IV. Ta si kázání betlémského kazatele velmi oblíbila a k Husovi chovala velký obdiv. Stala se navíc jeho nejvlivnějším přímluvcem u krále a později i papeže. Ostatně tehdejší „první dáma království“ byla na svou dobu velmi emancipovanou a vzdělanou ženou. Svůj neradostný úděl manželky kontroverzního vladaře, po jehož boku žila v neustálé nejistotě a výčitkách, že není schopná dát království tolik potřebného dědice, kompenzovala větším příklonem ke zbožnosti i lidem, kteří otevřeně kárali zlořády společnosti. Královnu měl na kázání podle známé pověsti doprovázet i budoucí slavný vojevůdce Jan Žižka z Trocnova, jenž byl v dobách závěru Husovy kazatelské činnosti v Betlémě členem královského dvora^[4].

Význam kazatelny ve středověku byl ovšem i v jiné rovině, než jen zprostředkování božího slova. V době, kdy byla u nižších společenských vrstev úplná negramotnost běžná, a kdy se tak drtivá většina informací předávala verbálně, zastávaly kazatelny i úlohu informační. Z úst kněze se prostý člověk dozvídal o dění v zemi a ve světě, byl poučován o nových nařízeních i zákonech, zkrátka získával informace, ke kterým by se jinak jen těžko dostal. Kazatelny proto do jisté míry utvářely veřejné mínění a i z tohoto důvodu měli ti, kteří na nich vystupovali, v tehdejší společnosti velkou úctu a přirozenou autoritu. Když se navíc kazatel mohl pochlubit kompetentností, tj. znalostí Písma a teologie, prokázal řečnické nadání a navíc žil mravným i příkladným životem, mohl se dokonce stát skutečným miláčkem lidu. To byl přesně případ Husův, který nekázal vodu a pil víno, ale naopak nevyžadoval po svých posluchačích nic, co by nesvedl on sám, a čím by se nemohl řídit v osobním životě. Hus nebyl běžným kazatelem, už zdáli vyčníval z davu, a to nejen proto, že jeho kázání měla smysl, dokázala dokonale reflektovat konkrétní politické události a dění běžného života, ale především tím, že ze svých posluchačů neudělal jen mlčenlivé svědky. Naopak. Nutil je o věcech přemýšlet vlastním rozumem. K posluchačům přistupoval bez despektu a s učitelskou péčí i láskou tak, jak byl zvyklý na vysokém učení. Jeho záměrem bylo především to, aby lidé pochopili obsah kázaní a přiblížili se tím nejen k Bohu, ale také k reformnímu programu českého univerzitního národa.

To vše by ale nebylo možné bez dvou základních faktorů. Prvním byl rodný jazyk. Hus po vstupu do Betléma objevil půvab a vyspělost českého jazyka, který dál svou pedagogickou činností rozvíjel vědom si toho, že stejně důležitý jako verbální projev, je i schopnost přenést myšlenky na papír. K tomu, aby došlo k zvýšení gramotnosti, bylo nejprve nutné reformovat jazyk, tedy ve smyslu jej zjednodušit, aby se jej i ti nejprostší snáze naučili. Touto činností se však Hus soustavněji zabýval až v pozdějších letech. Druhý faktor, který přispěl k oblibě Husových kázání, byl výrazný morální a sociální aspekt, jež obsahovaly. Teologie a filozofie, které byly ostatně ve středověku úzce spjaty, byly pro Husa prostředkem, kterým se mohl obracet ke společnosti. Jako člověk vzešlý z venkovského prostředí a dlouho bojující s hmotnou nouzí Hus věděl, jak těžký život prožívá řada jeho posluchačů. Jako pravověrný křesťan se navíc vyznačoval silnou empatií, a to dávalo jeho kázáním nádech upřímnosti, který lidé dokázali poznat a ocenit.

Na rozdíl od Wycliffa a většiny svých přátel a kolegů Hus nepojal reformní činnost pouze jako teorii, tedy psaní traktátů a přednášení na univerzitě, ale naopak žádal skutky. Zde tkví základní poznatek, proč právě Hus vešel do dějin a následné období přejalo jeho jméno. Wycliff, jenž byl především teoretik, pochodeň reformace sice pozvedl, ale až Hus jí zapálil a předal Lutherovi. Co je však zřejmě nejdůležitější, a to musíme zdůraznit, je fakt, že Husova kázání zůstala po celou dobu působení v Betlémě z hlediska teologie pravověrná. To pouze jejich ostrá a netradiční forma prezentace, včetně patřičné dávky ironie a konkretizace způsobily, že si proti sobě Hus poštval nejen instituce, ale bohužel také jednotlivce, kteří se pak stali jeho nejhlavnějšími nepřáteli. Je proto pochopitelné, že žaloby na Husa k arcibiskupovi, králi a později i papeži podávali zejména ti lidé, kterých se z různých důvodů jeho kázání negativně dotkla.

I přese všechno, co jsme výše napsali, by Husova kazatelská činnost v Betlémě nemohla dosáhnout takové úrovně a věhlasu, kdyby jí v prvních letech vydatně nepomáhala proměněná politická situace v Českém království. Jak již víme, stal se Hus kazatelem v Betlémě v březnu 1402, tedy ve stejném měsíci, kdy byl král Václav IV. zákeřně zajat svým bratrem Zikmundem, v jehož moci se ocitl až do listopadu 1403. Tehdy se mu za pomoci jeho věrných podařilo utéci z vídeňské internace a za velké slávy se vrátit do Prahy. Tehdy začala zcela nová etapa ve vládě tohoto v mnohém nešťastného panovníka, která se vyznačovala zdánlivým klidem. Důvod byl prostý, po ztrátě římské koruny – s čímž se král však nikdy nesmířil – na jeho bedrech již neležela taková tíha odpovědnosti, přičemž byla vyřešena i dynastická krize.

Ještě nedávno tak početná lucemburská dynastie se totiž začala povážlivě tenčit. Králův bratranec Jan Soběslav, jenž byl ostatně zasvěcen církevní dráze, zemřel již roku 1394. O dva roky později jej následoval i vévoda Jan Zhořelecký, nejmladší ze synovského trojlístku Karla IV. Roku 1405 po dlouhém churavění zemřel také markrabě Prokop, který vyšel ze Zikmundova vězení s těžce podlomeným zdravím. V této chvíli již byli na živu pouze Václav IV., Zikmund a markrabě Jošt, který ostatně navázal s králem spojenectví. Pevný svazek krále a Jošta byl ovšem víceméně účelový, nejenže pomáhal obnovit klid a pořádek v zemích Koruny české, ale také vmanévroval ctižádostivého a nevypočitatelného Zikmunda do role trpěného i neoblíbeného nástupce na českém trůnu. Žádnou garanci od Václava IV. v této věci ovšem nikdy nedostal. V jeho prospěch hrály pouze zdravotní stav a věk, které naopak trápily jak Jošta, tak i Václava. Od roku 1409 se navíc Zikmund mohl pochlubit i dcerou Alžbětou, ke které se stále více upínal zrak jako k budoucí dědičce českého trůnu.

Království tolik poničené nedávnou občanskou válkou se sice jen pomalu vzpamatovávalo z nedávných otřesů, ale věci se začaly pomalu obracet k lepšímu, alespoň v porovnání s událostmi na přelomu 14. a 15. století. Zemi i tak nadále sužovalo například řádění lapkovských družin, což byl ve středověku jev obvyklý téměř v každé evropské zemi. Jenže v Čechách a na Moravě dosáhl za vlády Václava IV. téměř kritické úrovně. Znovu obnovená královská moc sice po roce 1403 konala, ale nestačilo to. V létě 1404 se však na šibenici před pražskými hradbami přece jen zhoupl jeden z nejznámějších lapků, a to rytíř Jan Zúl z Ostředka, jehož podle pověsti doprovázel na popraviště Jan Hus. Ten mu měl poskytnout duchovní útěchu a prý dokonce pohnul banditu, nahánějícího strach, aby projevil lítost nad svými hříchy.

Král se po návratu do svého království dlouho soustředil na obnovení své těžce pošramocené autority, takže věnoval péči především pacifikaci země, tzn. hlavně jejímu očištění od lapků. To způsobilo, že ponechával církevní záležitosti plně na arcibiskupovi, v nějž měl důvěru. Jak by také ne, když se v listopadu 1403 arcibiskupského stolce ujal Zbyněk Zajíc z Hazmburka, jeden z jeho nejvěrnějších stoupenců. Nový arcibiskup nedisponoval zrovna nejlepší kvalifikaci. Postrádal patřičné vzdělání (číst se údajně naučil až v novém úřadě) a nebyl vysvěcen na kněze. Navíc byl svou povahou i činností více rytířem a světským feudálem, než duchovním pastýřem své diecéze. Kromě toho byl velmi mladý a nezkušený. Svatovítská kapitula jej přesto zvolila, neboť disponoval něčím, co bohužel v této době stačilo k úřadu ve vysoké církevní správě – měl urozený původ a byl královým oblíbencem. Avšak arcibiskup učinil něco, co bychom od někoho jeho kvalifikace neočekávali. Vědom si svých nedostatků, obklopil se vzdělanými lidmi, kterým udělil rozsáhlé pravomoci, aby za něj vedli běžnou úřední agendu. Jako mladík s přirozeně přímočařejším viděním světa a jeho problémů, obzvláště teologických, si rychle povšiml Husa, který se na několik let ocitl v jeho přízni. To Husovi umožnilo přistoupit ve svých kázáních k věcnější a ostřejší kritice, které by se za normálních okolností nemohl dopustit, pokud nechtěl riskovat střet s arcibiskupem a inkvizicí. Jestliže byly Husovy počátky v Betlémě opatrné, neboť si nemohl dovolit obrátit na sebe ihned pozornost předcházejícího arcibiskupa, nyní se mohl vyjadřovat otevřeněji a útočněji. K tomu nejspíše přispělo i odsouzení Wycliffových článků na univerzitě v květnu 1403, které Husa utvrdilo v tom, že vhodnější platformou k reformní činnosti bude kazatelna, ačkoli ani poté nezanedbával své povinnosti na univerzitě.

Arcibiskupovi Husova reformní a kazatelská činnost imponovala. Husa si oblíbil natolik, že z něj učinil svého neformálního „poradce“ ve věci nápravy úpadku mravů v kněžstvu. Sám arcibiskup krátce po nastoupení do úřadu důsledně trval na tom, aby kněží nenosili nápadná a okázalá roucha, nenavštěvovali krčmy, nehráli v kostky a hlavně aby si nevydržovali kuběny, za což hrozil vězením i církevními klatbami. Když pak blíže poznal Husa, dával jej za vzor pravého a čistého kněze svým lidem. Dokonce Husovi prokázal tu čest, aby třikrát osobně svým kázáním zahájil církevní synody (sněmy duchovenstva), které se tehdy scházely pravidelně dvakrát ročně.

Poprvé Hus, tehdy již čerstvý bakalář teologie, předstoupil před synod v prosinci 1404, kdy si klérus v kostele sv. Havla připomínal památku Karla IV. Zde káral především prospěchářství a kariérismus, které vedou mnoho mladých lidí do kněžského stavu. Dotkl se i mnohoobročnictví, palčivého problému té doby. Své kázání zakončil poměrně radikálně, když připomněl, že sám Mojžíš za hříchy lidu pověsil své náčelníky na šibenici. Kázání betlémského kazatele přítomné tak nadchlo, že si jej vyžádali znovu, a tak s posvěcením arcibiskupa Hus zahájil synod i v říjnu 1405. Tentokrát kázal na slova evangelia sv. Marka 12,30 „miluj Hospodina, Boha svého…“. Na tomto synodu se Hus poprvé veřejně dotkl Wycliffa, ačkoli uběhly pouhé dva roky od chvíle, kdy mnohé z jeho tezí odmítla sama univerzita. To Husovi nevadilo, a tak vysvětlil před shromážděnými, že stejně jako Wycliff, tak i on věří, že skutečná církev není instituce, ale shromáždění předurčených ke spáse. Naposledy předstoupil před synod v říjnu 1407, to již ale bylo ve vzduchu cítit napětí, neboť odpůrci Wycliffa i české reformace již začali pozvedat hlas. Jako téma kázání si Hus vybral: „Stůjte tedy‚ opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje.“ (Ef 6, 14-15). V tomto kázání chtěl Hus dokázat, že křesťanský lid stojí v boji proti ďáblovi připraven ve třech šicích – v prvním kněžstvo, ve druhém páni, a ve třetím prostý lid^[5]. Zároveň tím přítomným ukazoval možnou cestu, kterou mohli reformátoři naplnit své představy o reformě církve. Cestu, kde by vzdělané a mravně pevné kněžstvo mohlo s pomocí světských pánů i za účasti zástupu věrných křesťanů dosáhnout návratu věcí k původní apoštolské čistotě a harmonii.

V letech 1404 – 1407 věnoval Hus pozornost nejen církevním synodám a práci i studiu na univerzitě, ale především kázání v Betlémě. Snad poněkud zaražen tím, jak snadno zbylé tři univerzitní národy v roce 1403 jednoznačně a bez rozpaků zavrhly valnou část z Wycliffova učení, snažil se na sebe zbytečně neupozorňovat, a pokud možno se vyhýbat ožehavým tématům z reformního požadavku své skupiny. Včetně kontroverzních názorů anglického reformátora, jehož Hus se vší vážností a respektem nazýval „doktorem evangelia“. Byl totiž velký rozdíl mluvit o Wycliffovi mezi učenými a zasvěcenými na univerzitě nebo synodu a v Betlémě před zástupy prostého lidu. Navíc Hus chápal, že i jeho posluchači musí myšlenkově a názorově růst, a proto je v prvních letech své kazatelské dráhy nezatěžoval složitými teologickými a filozofickými spory. V této době naopak věnoval pozornost morálnímu apelu, tzn., že kritizoval smrtelné hříchy bránící duši najít spasení. Stejně tak horlil pro nápravu církve, přičemž se dotkl nejmarkantnějších známek úpadku mravu v kněžstvu a církevních strukturách jako takových. Betlémští posluchači tak po dlouhé době v Praze slyšeli rodnou řečí ostře kritizovat svatokupectví, mnohoobročnictví, pohoršlivý život kléru a další do očí bijící nešvary pozdně středověké církve. Hus byl však v těchto letech také literárně činný. Psal drobná díla, z nichž některá se později stala východiskem k pracím mnohem rozsáhlejším a zásadnějším. Psal také dopisy (tedy v tehdejším pojmosloví a charakteristice „listy“), a to povahy vědecké i soukromé, které posílal některým svým známým z minulých let či těm, se kterými se seznámil na kázáních v Betlémě. Některé se dodnes dochovaly a jsou výmluvným svědectvím Husova skálopevného přesvědčení uvést svá slova ve skutek. Právě tento vřelý a osobní vztah se svými posluchači a přáteli byl Husovi vlastní. I v tom se odlišoval od jiných kazatelů.

Avšak rok 1407 byl posledním klidným rokem, který Hus zažil. Netrvalo totiž dlouho a do pohybu se daly věci, jež se pak setrvačností řítily nezadržitelně vpřed, a tlačily Husa do role vůdce české reformace a posléze i mučedníka. Na vysokém učení byl prozatím zdánlivý klid, neboť se čeští reformní mistři stáhli do svých pracoven, aby v klidu a tichém zákoutí znovu zevrubně rozebrali učení „doktora evangelia“ ve snaze nalézt odpověď, zdali bylo odsouzení Wycliffových článků z roku 1403 oprávněné či nikoli. Zatímco Stanislav ze Znojma podroboval zevrubnému rozboru Wycliffovo pojetí eucharistie, jeho mladý a nadaný žák Jakoubek ze Stříbra, Husův spolužák a poté univerzitní kolega, se vrhl do detailního rozboru děl nejen anglického reformátora ale i Matěje z Janova. To vše v době, kdy Hus v Betlémě udržoval posluchače pražských měst ve varu. Už zanedlouho se mělo ukázat, jak moc několikaleté působení Jana Husa v Betlémě dokázalo proměnit situaci a náladu v celé Praze.

Kolem roku 1407 se totiž na Starém Městě, kde měla paláce a domy řada vlivných šlechticů a měšťanů, a také na královském dvoře začala formovat reformně orientovaná a početná skupina české společnosti. Novou reformní skupinu zaujala nejen Husova kázání, ale i program reformy církve. Ten totiž v sobě ukrýval i patrný nacionální náboj, který umožňoval Čechům oprávněně požadovat místa v městské správě, jež v Praze doposud ve většině případů náležela Němcům. Hus a jeho kolegové z univerzity tak rázem získali mocné přímluvce. Jedním z nich byl například moravský šlechtic Lacek z Kravař, nejbohatší pán na Moravě, který na dvoře krále Václava IV. postupně převzal úřad hofmistra a pravděpodobně i nejvyššího purkrabího, čímž se stal nejmocnějším mužem v království hned po králi. Betlémskému kazateli všemožně pomáhali i mincmistr Petr Zmrzlík ze Svojšína se svou manželkou Annou z Frymburka, králův komorník Jan Sádlo ze Smilkova nebo nejvyšší číšník Čeněk z Vartenberka, jenž měl v budoucnu sehrát významnou roli v husitské revoluci, a mnozí další. Trvalou oporou pro Husa a české reformátory byla i královna Žofie, která v tomto směru působila nejen na krále, ale především na další mocné ženy v království, zejména manželky českých pánů, které ostatně tvořily její fraucimor.

Reformace získáním početné skupiny oddaných stoupenců z řad měšťanů a panstva náhle nabyla na sebevědomí. Důležitý byl za této situace postoj krále. Po ztrátě římské koruny přestal mít Václavův dvůr mezinárodní charakter a klesl k provincialismu. Pokud Václav pomýšlel na návrat na římský trůn, pak potřeboval mít silné domácí zázemí. Jinými slovy musel získat podporu panstva i Prahy, neboť v situaci klesající těžby stříbra v Kutné Hoře se Václav ve své politice musel spolehnout na půjčky bohatých měšťanů, a ti žili především v Praze. Reformní orientaci svého dvora tak nejen nebránil, ale mlčky jí podporoval, vždyť tak se v očích reformátorů stával králem spravedlivým a „dobrým“ (do jisté míry i oblíbeným), který rozumí jejich požadavkům. Nemohl však vyslovit reformátorům veřejnou podporu, jelikož jako král všech Čechů, tedy jak českého tak i německého původu, nemohl otevřeně nadržovat některému z národů. Vždyť početná a politicky i ekonomicky vlivná skupina Němců žila v každém významnějším českém městě. Reformátoři tento postoj vzali na vědomí a přešli do ofenzívy.

V lednu 1408 tak byla na Starém Městě obměněna městská rada, kde poprvé v dějinách získali převahu etničtí Češi. Tohoto vývoje se obávali zejména Němci na univerzitě, kteří si uvědomovali nebezpečí narůstajícího propojení reformní skupiny s královským dvorem. Už od sklonku roku 1407 proto pomalu, avšak jistě hledali mezinárodní podporu proti vzmáhajícímu se kacířství v Českém království. Spolu s tím tlačili na arcibiskupa, aby se vzdal podpory Husa a jeho přátel, přičemž upozorňovali na mezinárodní dopady pokračování takové politiky, která jednoho dne mohla i samotného arcibiskupa přivést k papežskému soudu. Doposud pevný a zdánlivě zásadový Zbyněk Zajíc z Hazmburka začal kolísat. Na jeho rozhodování neměl v této chvíli prakticky žádný vliv postoj krále. Ostatně ten se nedokázal vymanit ze zažitých kolejí a v arcibiskupovi po čase začal spatřovat stejnou konkurenci a hrozbu, jako kdysi v Jenštejnovi.

Na jaře 1408 se proto arcibiskup definitivně rozhodl rozejít s Husem a českou reformací. Rozhodování to jistě nebylo snadné, vždyť za dobu letité podpory reformátorů navázal četné osobní kontakty a přátelství, avšak v sázce bylo mnoho. Ve spolupráci se svatovítskou kapitulou a inkvizicí přinutil nejprve Matěje z Knína, žáka Stanislava ze Znojma a také Husova obdivovatele a spolupracovníka, odvolat nespecifikované kacířské učení. Z titulu univerzitního kancléře, který arcibiskupům náležel již od vzniku univerzity v roce 1348, pak následně Zajíc z Hazmburka přiměl české mistry, aby pod trestem vyloučení z univerzitního národa veřejně nevykládali a ani neobhajovali jakýkoli ze 45 odsouzených Wycliffových článků. Český univerzitní národ, který se ovšem střetu s arcibiskupem neobával, však tehdy učinil něco, co v konečném důsledku později přitížilo i samotnému Husovi. V květnu 1408 na své schůzi univerzitní mistři arcibiskupův zákaz odsouhlasili v naivním přesvědčení, že bude možné Wycliffovy názory i nadále interpretovat nikoli v kacířském, ale v katolicky pravověrném duchu. Ano, natolik bylo přesvědčení reformátorů o bezúhonnosti Wycliffova učení pevné a neotřesitelné, že sami dali svým nepřátelům vhodnou záminku k opakovaným útokům na ně samotné i na program, který hájili.

Doposud byl spor mezi univerzitními národy de facto omezen půdorysem vysokého učení pražského, ale v roce 1408 již nikoli. Německý národ totiž využil svých kontaktů a v samotném Římě, kde od roku 1406 držel pontifikát stařičký Řehoř XII. (narozen kolem roku 1326), osočil z kacířství a vykládání bludů Stanislava ze Znojma, který pro ně představoval symbol celého hnutí. Římská kurie proto zakázala šířit nejen učení Wycliffa, ale také Stanislava ze Znojma. Každý, kdo by zákaz porušil a do třiceti dnů neodevzdal rukopisy obou mužů do rukou pražského arcibiskupa, měl být z univerzity vyloučen. Pochopitelně se nikdo nepřihlásil, a tak arcibiskup vyhlásil klatbu nad všemi majiteli Wycliffových spisů. Ta však neměla valného účinku, nehledě na to, že již zanedlouho se oči všech obrátily na poněkud jiný problém.

Když se král dozvěděl, že německý univerzitní národ přenesl českou při na mezinárodní pole, přičemž navázal styky s římským králem Ruprechtem Falckým, jeho politickým a osobním rivalem, dal otevřeně najevo svůj nesouhlas. Věc se totiž odehrála v době, kdy se část kardinálů odklonila od Řehoře XII. a rozhodla se svolat do města Pisy velký církevní koncil, jenž měl jednou pro vždy odstranit desetiletí trvající papežské schizma. Ke koncilu dychtivě upínal naděje i český král, který v něm viděl možnost dosáhnout odčinění potupy z roku 1400, kdy byl sesazen z římského trůnu. Naivně se domníval, že jej kardinálové přijmou s otevřenou náručí a znovu dosadí na římský trůn výměnou za podporu jejich nově zvoleného papeže. Avšak zasvěceným mezinárodním pozorovatelům nemohlo uniknout, že České království již viditelně ztrácí svou dlouhodobou politickou sílu a prestiž. Aby se vůbec mohlo o takovém scénáři uvažovat, potřeboval mít král v zemi jednotu, a ta zde nebyla, neboť Němci na univerzitě se klonili k Ruprechtovi Falckému a římskému papeži, stejně tak jako arcibiskup. Reálně tedy hrozilo, že se němečtí univerzitní profesoři spolu s arcibiskupem v Pise postaví proti královým zájmům. To byla zcela jedinečná a neopakovatelná příležitost pro české reformátory. Na samém počátku roku 1409 se tak česká reformace ocitla na rozcestí. Jedna cesta vedla k úpadku, který by znamenal konec všem nadějím na reformu církve a společnosti. Druhá naopak mířila k opanování celé univerzity, které by reformě dalo vynikající vědecké a hmotné zázemí. Panovník s tímto radikálním krokem tiše souhlasil, považoval totiž římskou korunu za cennější, než domácí klid mezi oběma národy.

Na počátku ledna 1409 se tedy konal tradiční univerzitní kvodlibet, kterého se musely dle nařízení krále účastnit všechny čtyři národy. Organizátorem výroční disputace (tzv. kvodlibetářem) byl záměrně zvolen mistr Matěj z Knína, ten, který byl nedávno donucen odvolat kacířské bludy. Před zástupci všech univerzitních národů vystoupil mistr Jeroným Pražský, jenž byl tehdy již držitelem mistrovského gradu na čtyřech evropských univerzitách (na vysokém učení v Paříži, Heidelbergu, Kolínu nad Rýnem a Praze), a byl tak zřejmě nejvzdělanějším českým reformátorem s mimořádným rozhledem a vědomostmi. Navíc byl skvělý rétor, takže jeho řeč vstoupila do dějin. Nejenže vzdal chválu svobodným uměním a obhajoval Wycliffa, ale také vyzdvihl krále Václava IV. i pražskou společnost, která byla podle něj neprávem obviňována z kacířství. Jeho řeč byla nejen věcná, ale i jízlivá, to když mluvil o tom, kolik Němců bylo upáleno jako stoupenců valdenství, zatímco žádný Čech nikdy neskončil na kacířské hranici. (To však nebyla tak docela pravda, jelikož i v Čechách bylo před revolucí mnoho českých stoupenců valdenství.) A proto, když Němci mluví o českých kacířích, jsou ve skutečnosti pokrytci. Avšak nejen to! Jeroným mluvil i o starých Češích, kteří byli za Karla IV. považováni bezmála za svaté, a proto mají nyní plné právo stát v čele opravného hnutí celého křesťanstva, neboť jsou podle něj vyvoleným národem tak, jako byli kdysi Židé ve starověku.

Jeronýmův proslov a vlastně celý důmyslně dopředu zrežírovaný kvodlibet byl nejen demonstrací sebevědomí českých reformátorů, ale hlavně připravoval půdu pro to, co mělo v dalších dnech přijít. V této přelomové události české reformace mnozí možná postrádají Husa, ale ten byl v těchto kritických dnech upoután na lůžko vinou horečky, a proto rozhodující a konečné kroky ve věci převzetí univerzity obstarávali jeho dva dobří přátelé, kterými byli pochopitelně Jeroným Pražský a také erudovaný právník M. Jan z Jesenice. Vše se však dělo s plným Husovým vědomím a souhlasem, jelikož v této době již nikdo nepochyboval, že je betlémský kazatel jednou z rozhodujících postav českého pokusu o reformu církve.

Po skončení bouřlivého kvodlibetu se král obrátil na univerzitu s výzvou, aby zaujala jednotné stanovisko ve věci účasti na pisánském koncilu. Pro nikoho nebylo tajemstvím, že něco takového nemělo v danou chvíli naději na úspěch, a to kvůli otevřené roztržce i nepřátelství mezi českými a německými mistry. Královský dvůr však průtahů a komplikací využil k tomu, aby 18. ledna 1409 v době, kdy král pobýval v Kutné Hoře, vydal památný Dekret kutnohorský, který obrátil poměr hlasů na pražském vysokém učení 3:1 ve prospěch českého národa. Tento dokument je výmluvným svědectvím vzrušené doby, ve které vznikl. Byl dílem českých reformních mistrů, kteří by ale takového výsledku nikdy nedosáhli bez pomoci významných pražských měšťanů a zemských i dvorských úředníků, kteří se u krále přimluvili. Vzhledem k důležitosti a významu dokumentu jej ocitujeme celý a v úplnosti, neboť nám umožní alespoň částečně proniknout do bouřlivé a přelomové doby českých dějin. Vždyť Dekret kutnohorský je mimo jiné také mimořádným dokladem rozvíjejícího se českého nacionalismu, který v této době představoval i v evropském kontextu ojedinělý fenomén.

„Václav, z milosti boží král římský, vždy rozmnožitel říše, a král český

Důstojní nábožní milí!

Ačkoli jsme všeobecně povinní dbát o prospěch všech lidí, přece jen nesmíme jim být nakloněni natolik starostlivě, že by snad podléhal škodě a újmě prospěch těch, kteří jsou k nám těsně připoutáni příhodností míst, časů nebo některými jinými okolnostmi. I když totiž každý člověk je povinen milovat každého člověka, přece jen je potřebí, aby samo toto milování vycházelo toliko z náklonnosti náležité; dávat přednost v lásce cizinci před domácím je proto zvrácením náležité náklonnosti, ježto pravá láska začíná vždy u sebe sama a potom se přenáší na potomky podle příbuzenství.

Protože pak národ německý, který nemá vůbec žádného obyvatelského práva v Českém království, v rozličných záležitostech na pražském vysokém učení si osvojil k užívání tři hlasy, jak nás o tom došla věrohodná zpráva, a poněvadž národ český, téhož království pravý dědic, těší se a užívá toliko jednoho hlasu, my tedy, považujíce za nespravedlivé a značně nevhodné, aby z prospěchu obyvatel, kteří po právu na něj mají nárok, těžili nadměrně cizinci a přistěhovalci, a oni pak aby se cítili být utiskováni nedostatkem a nevýhodami, přikazujeme vám mocí tohoto listu mocně a přísně, chtíce tak rozhodně míti, abyste ihned, jak jej spatříte, bez všelikého odporu a zdráhání připustili národ český vším způsobem ke třem hlasům při veškerých poradách, soudech, zkouškách, volbách a jakýchkoli jiných jednáních řečené univerzity podle vzoru zřízení, kterému se těší národ francouzský na univerzitě pařížské a jehož užívají ostatní národy v Lombardii a v Itálii, a ponechali jej od této chvíle na věčné časy klidně užívat a těšit se z výsady těchto hlasů, nečiníce jinak, ačli se chcete vyvarovat našeho nejprudšího hněvu.

Dáno na Horách Kutných, osmnáctého dne měsíce ledna, v čtyřicátém šestém roce naší královské vlády v Čechách, v říši římské pak v třicátém třetím.^[6]

Důstojným rektoru a celé univerzitě pražské, nábožným našim milým.“

Význam Dekretu kutnohorského byl již analyzován několika generacemi českých historiků^[7], takže dnes jsou závěry celkem zajedno. Jeho vydání umožnilo české reformní skupině ovládnout celou univerzitu, což urychlilo aktivizaci a také radikalizaci českého reformního hnutí. Stalo se tak však za cenu konečného rozchodu s německými mistry, kteří po marném naléhání na změnu nových poměrů v květnu 1409 manifestovali svůj nesouhlas a odpor tím, že opustili univerzitu i Prahu. Odchod sedmi, možné osmi stovek německých mistrů a studentů znamenal prudký pokles počtu absolventů i učitelů na pražském vysokém učení, což se ukázalo jako jev patrný i v dalších letech a desetiletích po vydání Dekretu kutnohorského. Avšak samotná úroveň výuky, což je možná překvapivé, nijak zásadně nepoklesla.

Je však neoddiskutovatelnou pravdou, že prestiž univerzity tím velmi utrpěla a postupně ztratila svůj dosavadní univerzalistický charakter, který jí propůjčil Karel IV. Odcházející němečtí pedagogové a studenti našli azyl i útočiště na okolních univerzitách jako byla Vídeň, Krakov, Heidelberg, Kolín nad Rýnem nebo Erfurt. Secese německých mistrů a studentů rovněž vyvolala přímý podnět k založení vysokého učení v Lipsku. Do zahraničí odcházeli naplněni odporem a neskrývanou záští k Čechům a jejich reformnímu programu, s nímž se neztotožnili. To do budoucna způsobilo značné komplikace a zavdalo příčinu k postupné izolaci českých zemí. Myšlenka, že by se česká představa reformy církve a společnosti mohla stát základem obrodného procesu v celém západním křesťanstvu, se tím začala pomalu rozplývat.

Od této chvíle se Husovo jméno skloňovalo v zahraničí čím dál častěji, bohužel jen výjimečně v lichotivém světle. Vypuzení Němci totiž věděli, že v pozadí celé akce stáli lidé blízcí Husovi i on sám. Neodpustili mu ani údajné euforické zvolání v Betlémě: „Dítky, děkujte, že jsme Němce vyhnali, a že jsme vítězi“, které Hus pronesl v reakci na odchod představitelů německého univerzitního národa. Ovládnutí univerzity se tak pro Husa stalo vítězstvím důležitým, kterým přešel od slov k činům, a zároveň vystoupil ze stínu Wycliffa i starších domácích reformátorů. Svým způsobem to však bylo Pyrrhovo vítězství. Dal totiž mnoha lidem důvod, aby ho mohli nejen ostouzet a napadat jako vůdce českých kacířů, ale také nenávidět. Není náhodné, že řada z těch, kteří museli v květnu 1409 opustit Prahu, později stála v Kostnici proti Husovi. Nic to ale nemění na tom, že česká reformace vybojovala v roce 1409 důležité vítězství, které jí vlilo do žil sebevědomí, odvahu a chuť k uskutečnění dalších cílů. Začala nová a mnohem bouřlivější fáze českého pokusu o reformu církve, fáze, kde již Hus vystupuje nejen jako hlava, ale i svědomí české reformace.

[1] Didacus de Moxena byl ve své době velmi vlivnou a známou osobou. Jako doktor teologie byl ve své vlasti v Aragonii i ve většině jižní Evropy znám jako velký znalec věroučných otázek. Navíc byl osobním kaplanem a předním diplomatem mladého aragonského krále Ferdinanda I. (vládl 1412 – 1416), jehož postoje dokázal často ovlivňovat jen svým dobrozdáním. Utrpěnou porážku v diskuzi de Moxena Husovi nikdy nezapomněl. Zasedal v první kostnické komisi, jež měla posoudit Husovo pravověří, a podle všeho byl iniciátorem listu krále Ferdinanda z března 1415 adresovaného římskému králi Zikmundovi do Kostnice. V něm se tento panovník ze vzdálené země podivuje nad tím, že nebezpečný kacíř Hus ještě nebyl exemplárně popraven. Didacus de Moxena to také byl, kdo psal po Husově upálení radostný list do Aragonie.

[2] Jak čtenář zřejmě ví, dnešní Betlémská kaple není původní. Zdi, které pamatovaly Husova plamenná kázání, dokázaly sice přežít bouře věků následující po Husově upálení, ale již neunikly často bezohledným reformám císaře Josefa II. (1780 – 1790). V roce 1786 byla zchátralá budova, jež byla již stínem své někdejší slávy, stržena. Několik desetiletí sloužila prázdná parcela jako sklad dřeva. V letech 1836 – 1837 zde byl postaven třípodlažní činžovní dům. V roce 1919 byl uskutečněn hloubkový průzkum, který prokázal značnou zachovalost původního zdiva. Proto bylo po komunistickém převratu v roce 1948 z podnětu tehdejšího ministra školství a národní osvěty Zdeňka Nejedlého rozhodnuto o obnově kaple, na základě čehož byl zdejší obytný dům znárodněn a zbořen. Rekonstrukci kaple měl na starosti architekt Jaroslav Fragner (1898 – 1967), který sám o této rekonstrukci napsal, že: „… smyslem obnovy nebyla regenerace památky jakožto účelového zařízení, nýbrž vyzdvižení památníku českého husitství,“ čímž pouze potvrdil to, co bylo již tehdy zjevné – komunistický režim, jenž se hlásil k odkazu husitské revoluce, potřeboval kamenný symbol dávné husitské doby. Rekonstrukce proběhla mezi lety 1950 – 1952, a ačkoli ne všechny architektonické prvky v novém Betlémě odpovídaly skutečnosti a dobovým reáliím, přesto se jednalo o významný a záslužný čin, který lze minulému režimu přičíst k dobru.

[3] O této české královně řekněme alespoň pár základních faktů. Žofie se narodila v roce 1376 a byla neteří první královy manželky Johany Bavorské. I když je pravda, že vynikala krásou, inteligencí a dobrotou srdce, hlavním důvodem, proč jí král pojal za ženu, byl ten, že patřila k rodu Wittelsbachů, tradičního oponenta Lucemburků v Říši. Sňatek s Václavem IV. byl uzavřen roku 1389 v Chebu, kdy bylo Žofii pouhých 13 let. Královské korunovace se však dočkala až v roce 1400. Ve své době byla velmi oblíbená, za což mohla nejen její rychlá adaptace na domácí prostředí (jazykem i smýšlením), ale i podpora, kterou dlouhodobě vyjadřovala Husovi. Po králově smrti v roce 1419 se stala nakrátko regentkou Českého království za nepřítomného Zikmunda. Po jeho příjezdu se odstěhovala do uherského Prešpurku (dnešní Bratislava), kde žila až do své smrti v roce 1428. Zde je také pohřbena. Její manželství s Václavem IV. zůstalo bezdětné, což do značné míry způsobilo vzájemné ochladnutí citů a odcizení, ke kterému došlo zejména v posledních letech společného soužití.

[4] Ve věci Žižkovy působnosti na královském dvoře nejsou dodnes historikové zajedno. Ví se totiž, že Žižka působil až do roku 1409 jako lapka. Poté byl omilostněn a odešel do zahraničí, kde se uplatnil jako žoldnéř v česko-moravských oddílech, jež bojovaly na straně Poláků ve válce s Řádem německých rytířů. Žižka se měl údajně v letech 1411 – 1412 vrátit do Čech a usadit se v Praze. Tady se na přímluvu někoho vlivného, snad toho samého, kdo mu v roce 1409 zajistil vydání omilostňujícího listu, stal členem královského dvora. Na dvoře vykonával úlohu „vrátného“, podle některých hypotéz dokonce i úřad hofmistra či osobního sluhy královny Žofie. Jenže z této doby neexistuje žádný spolehlivý údaj o Žižkovi, který by doložil jeho přítomnost v Praze. Teprve až v roce 1414 jistý Janek Jednooký koupil dům na Novém Městě pražském. Tradičně se tvrdí, že oním Jankem byl budoucí husitský vojevůdce. I z tohoto důvodu se někteří historikové domnívají, že Žižka ještě několik let bojoval v zahraničí jako žoldnéř, načež se se usadil v Praze až v době, kdy již Hus působil na venkově. Otázka, zda Žižka skutečně doprovázel královnu na Husova kázání, zůstává i nadále otevřena a umožňuje vícero výkladů.

[5] Je třeba zdůraznit, že Hus nebyl žádným sociálním revolucionářem nebo bojovníkem za spravedlivý společenský řád, jak se snažil lidem v době ještě nedávné vnutit minulý režim prostřednictvím marxistické historiografie. Hus respektoval učení o trojím lidu, tedy středověký ideál společenského zřízení, který pravil, že Bůh rozdělil lidi do tří stavů – bojovníky chránící společnost, duchovní, kteří se měli modlit za její spásu, a rolníky, jež tuto společnost živili. Byl to velký rozdíl oproti Husovu velkému duchovnímu následovníkovi Petru Chelčickému, který naopak učení o trojím lidu odmítal.

[6. Pro mnohé může být datace Dekretu kutnohorského poněkud nejasná. Píše se zde totiž: „Dáno na Horách Kutných, osmnáctého dne měsíce ledna, v čtyřicátém šestém roce naší královské vlády v Čechách, v říši římské pak v třicátém třetím“, což na první pohled neodpovídá údaji, že král Václav IV. nastoupil na český a římský trůn v roce 1378. Věc je však velmi prostá. Ve středověku se totiž za počátek vlády obvykle považovala korunovace panovníka, jež se ve většině případů odehrála nedlouho po nástupu na trůn. Ovšem v českém prostředí se jen zcela výjimečně shodovala datace korunovace se skutečným nástupem na trůn. Václav IV. tak byl českým králem korunován již v roce 1363, tedy ve svých dvou a půl letech života. Římským králem byl poté zvolen a korunován roku 1376. Starostlivý otec Karel IV. se totiž snažil ještě za svého života usnadnit cestu svého hýčkaného dědice a nástupce na oba trůny. Už od roku 1363 tak byl Václav IV. de facto titulován a chápán v dobových souvislostech jako mladší český král, od roku 1376 pak jako král římský, neboť jeho otec disponoval císařským titulem, tzn., že byl stále prvním vládcem v Říši. Totéž platilo v Čechách. Faktickou vládou nad lucemburským impériem Václav sice skutečně zahájil až v roce 1378, ale za počátek jeho vlády v Čechách a v Říši se tehdy považovaly roky jeho korunovace.

[7] Z poslední doby to byl především NODL Martin, Dekret kutnohorský. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010, s. 452.

Autor a námět: Marek Zelenka (Napo_Leon)
Lektoroval: Jiří Motyčka

díl I. – dětství a mládí (publikován 22.02.2015)
díl II. – univerzitní studia (publikován 15.03.2015)
díl III. – Hus a reformace česká (publikován 02.05.2015)
díl IV. – kazatel a reformátor (publikován 17.05.2015)
díl V. – boj za pravdu (publikován 14.06.2015)
díl VI. – poslední zápas (publikován 28.07.2015)
díl VII. – druhý život Husův (publikován 13.08.2015)