Jan Hus – příběh reformátora, který změnil svět

díl III. Hus a reformace česká

„Tak je to přece jen pravda, že jsi muž vynikající duchem i výmluvností,“ řekl s údivem minoritský mnich, který se na několik hodin stal Husovým společníkem u nevysokého dubového stolu. Hus se trochu začervenal: „Ani ty nejsi tak nevzdělán, jak o sobě tvrdíš. Poznal jsem za svého života mnoho mnichů z žebravých řádů, ale žádný se ti nemohl rovnat smyslem pro správně a vhodně položené otázky.“ Minorita se šibalsky pousmál a odvětil: „Inu, někdy se lidé mohou tvářit tím, čím nejsou.“ Tón této poznámky se Husovi vůbec nelíbil. Bude zapotřebí mít se na pozoru, říkal si Hus pro sebe, když se snažil skrýt nepříjemný pocit, že něco není v pořádku. „Co tím, myslíš, bratře?“ zeptal se proto udiveně. Bratr minoritské řehole však znovu nastavil přívětivou tvář: „Nic. Není důvod se znepokojovat. Máš za sebou jistě dlouhý den. Nemáš hlad či žízeň?“ Otázka Husovi připomněla, že debata jej natolik zaměstnala a rozptýlila, že ztratil pojem o čase. „Ano, mám. Navrhuji, abychom si dali malou přestávku,“ odvětil. Obrátil se k Janovi z Chlumu a řekl: „Mohl bys nám, prosím, přinést něco k občerstvení?“ To už ale Hus viděl, že jeho věrný druh byl probíhající debatou natolik unaven, že ve stoje podřimoval u jednoho z velkých oken auly, kterými do místnosti proudil příjemný podzimní vzduch.

„Omlouvám se, bratře, ale můj přítel toho měl dnes hodně. Pokud dovolíš,“ Hus vstal od stolku a potichu přistoupil k spícímu rytíři. Jemně jej uchopil za rameno a zašeptal: „Probuď se. Zrovna nyní potřebuji služeb svého rytíře.“ Pán z Chlumu sebou trhl, jako by byl vytržen z hlubokého spánku. Chvíli očima těkal po velkém sále ve snaze se zorientovat. Hus se zasmál a pravil: „To nic, jsme pořád zde. Zdá se, že tě naše rozpravy poněkud unavily.“ Probuzený rytíř si rychle promnul obličej a snažil se skrýt stud: „Je mi to líto, mistře, nějak na mne padla únava. Je vše v pořádku?!“ Hus pokynul hlavou: „Ano, v pořádku, jen bychom rádi něco snědli, můžeš to zařídit?“ Už dlouho se pán z Chlumu necítil tak zahanben jako nyní. Trochu se na sebe zlobil, neboť nemohl zastřít, že otázkám teologickým, jež byly pronášeny ve formulacích, které ještě nikdy neslyšel, nejenže nerozuměl, ale nepřipadaly mu ani nijak přitažlivé. Proto jej po chvíli pozorného střežení minority a Husa přemohla únava a následně spánek. „Hned to bude!“ vyhrkl ze sebe rytíř, který se ihned hnal ke stříbrnému podnosu s ovocem, bochníkem chleba, dvěma číšemi a džbánem vody, jenž stál na truhle v jednom z rohů místnosti. Popadl jej tak rychle a zbrkle, až se jedna z číší povalila, a ze džbánku vyšplíchlo několik kapek čerstvé vody. „Tady je to, pánové. Jen chvilku strpení,“ řekl rytíř, který se snažil dát do pořádku malou pohromu, kterou způsobil.

Minorita pohlédl na Husova průvodce poněkud pohrdavě a promluvil latinsky: „Tvůj sluha není příliš vzorný. Podřimuje a neumí ani podat svému pánovi tác.“ Hus se snažil potlačit smích. „Tak předně,“ začal, „zde tento rytíř není mým sluhou a navíc je korouhevním pánem, který je ve věrné službě našeho krále Václava.“ Na tváři Jana z Chlumu se objevil lehký úsměv. Tím však Hus neskončil, neboť ještě dodal s patřičnou noblesou: „A navíc umí slušně mluvit jazykem latinským.“ Jak Hus, tak i Jan z Chlumu si oplatili přátelský pohled, zatímco minorita chvíli mlčky seděl jako zkoprnělý na své stoličce, načež dodal poněkud rozpačitě: „Ovšem.“ Obě číše se naplnily vodou a na ovoce naskládané úhledně na tácku, se vzápětí vrhly ruce hladových diskutérů. Následovalo mlaskání, otírání prstů a odhazování pecek na tác. Během pojídání jablka Hus pokynul Janovi z Chlumu, aby si také nabídl, ale ten pouze opatrně uždiboval z hroznu sladkého vína. „Nuže, abychom pokračovali, nemyslíš?“ řekl po chvíli minorita. Jak Husovi, tak ani Janovi z Chlumu neuniklo, že jeho číše stála netknuta na okraji stolu vedle rozkrojeného bochníku chleba. „Souhlasím. Můžeš, prosím?“ Hus pohybem ruky vyzval svého společníka na cestách, aby sklidil ze stolu, což se také stalo. Když však Jan z Chlumu uchopil číši znatelně nervózního minority, okřikl jej jeho přísný hlas: „Nech to být!“ Pán z Chlumu tedy beze slova odešel, aby oběma mužům opět ponechal prostor k diskuzi.

„Zajímá mne jedna věc, kterou bych od tebe potřeboval vysvětlit,“ řekl minorita, který upínal zrak ke své číši a chlebu, ale Hus jej předešel: „Odkud jsi? Tvá němčina ani latina není přirozená. To, jak zvláštně vyslovuješ některé souhlásky, značí, že jsi odněkud z jihu. Nemám pravdu?“ Udivený minorita chvíli váhal, pak odpověděl: „Ano, nejsem Němec, ale to je u našeho řádu běžné. Působí u nás i mnoho lidí z jihu, jak ty říkáš. Neříkal jsi před chvílí, že znáš řadu mnichů z žebravých řádů? I u vás v Praze u svatého Jakuba je jeden z našich konventů, není to tak daleko od toho tvého Betléma …“ Hus mu pohotově skočil do řeči a téměř vykřikl: „Odkud to víš!? Jak!?“ Minorita mlčel, Hus proto musel důrazněji opakovat: „Odkud znáš takové věci? Odpověz!“ Již viditelně rozmrzelý minorita odpověděl popudlivě: „Protože jsem v Praze kdysi byl! A ne jednou. Je to velké město plné kostelů a chrámů, těžko uvěřit, že na podobném místě vznikne takový Betlém.“ Jestliže měl Hus již delší čas podezření, že tento zdánlivě neškodný stařík není tím, čím se zdá být, nyní jeho pocit ještě zesílil. „Nerozumím tomu, proč by někdo jako ty cestoval až do Prahy. Nebývá obvyklé, aby prostí řeholní bratři navštěvovali vzdálené konventy.“ Roztrpčený minorita musel proto upřesnit: „Bylo to před mnoha lety, byl jsem členem diplomatické mise k vašemu králi. Na audienci jsme museli čekat celé týdny, až jsme se dozvěděli, že král je na nějakém hradě, jehož jméno si již nevybavím. Za tu dobu jsem stihl Prahu poznat poměrně dobře. Pokud již nemáš dalších zbytečných otázek, pak bychom mohli…“ Stejně jako před chvílí, tak ani nyní nedopřál Hus minoritovi oddech. „Měj to za zbytečné otázky,“ řekl Hus, vědom si svého práva znát pravdu, „ale není možné, aby řeholník bez znalostí a zkušeností, na kterého si hraješ, mohl působit v diplomatické misi vyslané ke králi. Natož aby mohl na náklady své řehole pobývat několik týdnů v Praze. Nevím, kdo jsi. Ale jistě ne tím, čím se zdáš být. Chceš-li se dál vyptávat, odlož své pokrytectví a buď ke mně upřímný tak, jako jsem i já k tobě.“

 „Jsem skutečně minorita, víc vědět nepotřebuješ. Jestli jsem či nejsem nevzdělaný nebo prostý, co na tom záleží? Nebo snad neměříš každému stejně a vykládáš své názory a učení lidem dle jejich rozumu jinak?“ přešel do ofenzívy energický stařec. „Ne, neboť i chudý majetkem může být bohatý duchem a naopak,“ odpověděl Hus. „Pak tedy mezi námi není rozepře, chápu to tak?“ snažil se minorita navrátit diskuzi tam, kam jí chtěl nasměrovat již delší čas. Hus odpověděl s patrným zklamáním a velkým vydechnutím: „Není, můžeš pokračovat.“ Než stihl minorita položit otázku, obrátil se zklamaný Hus na Jana z Chlumu a česky mu řekl: „To není zajisté žádný prosťáček, neboť se již od počátku vyptává na otázky, které jsou prostým řeholníkům a klášterníkům velmi vzdáleny. Bude odněkud z jihu, možná z Hispánie, ale jeho znalosti a zvláštní přízvuk značí, že hodně cestoval a působil jako vyslanec u cizích dvorů.“ Z tónu Husovy řeči minorita rozpoznal, že již nemá příliš času, a proto přešel rovnou k věci. Uchopil svůj pohár naplněný vodou i rozkrojenou půlku chleba, postavil je doprostřed stolu, ukázal na ně a promluvil s patrnou dávkou despektu k Husovi: „Tvrdil si prý, že při posvěcení nedochází k přeměně chleba a vína v pravé tělo a krev Kristovu.“ Hus odpověděl rozhodně: „Netvrdil.“ Minorita po něm zopakoval totéž: „Netvrdil?“ Hus tak musel odpovědět znovu, tentokrát důrazněji: „Netvrdil!“ Atmosféra znatelně zhoustla, minorita nyní již otevřeně pronesl: „Nevěřím ti. Nevím vlastně, kdo z nás dvou je pokrytec a předstírá, že je tím, čím není.“

To už nevydržel Jan z Chlumu, který přistoupil k minoritovi a uchopil jej silně za rameno se slovy: „Kdo k čertu jsi?! Stále se jen vyptáváš a útočíš. Nestačí ti, že mistr Jan říká, že nic takového netvrdil?“ Trvalo poměrně dlouho, než se minorita vytrhl z pevného sevření mohutné paže a snažil se krotit vášně, které sám rozdmýchal. „Stále vidíte za vším jen zlý úmysl. Vy jste sem nepřišli pro poučení, sami chcete poučovat. Vážně si myslíte, že máte proti nim naději? Vždyť ani nejsi doktor svatého bohosloví, Huse!“, snažil se opět o útok minorita. „Ne, to nejsem, ale skutečný význam nemá dosažené vzdělání, ale znalost Písma a schopnost chápat i vnímat evangelium bez ohledu na církevní dogmata,“ snažil se o obhajobu Hus. „Dobře tedy, řekni mi o hypostatické unii, povídej o jednobytnosti přírody božské i lidské v osobě Kristově,“ zaútočil znovu v arogantním tónu minorita. Hus se dostával do rozpaků, měl pocit, že vše, co by nyní řekl, by stejně nestačilo, aby se v očích tohoto vitálního starce ospravedlnil: „To je složité téma, nemyslím si, že je pro něj vhodná doba, potřeboval bych přípravu…“ To však byla voda na mlýn pro minoritu: „Ha, nevíš! Se vším, co jsi dnes řekl, by se dalo polemizovat. Tvá pověst předchází tvé reálné schopnosti. Tvé velké učení mohlo stačit v Praze a zamotat hlavu lidem v Betlémě, ale zde, Huse, jsi na půdě svatého koncilu, mezi největšími doktory svatého bohosloví v celém křesťanstvu. Zapomeň na svou pýchu a Betlém. Ani jedno z toho ti teď nepomůže. Nuže, čekám na svou odpověď.“

Hus seděl a mlčel. Přemítal, co by měl učinit. Nejraději by srazil aroganci minority do nejhlubší propasti a dokázal mu, že se v obou závažných tématech orientuje. Jenže zároveň si uvědomoval, a to začalo v jeho nitru získávat navrch, že by se neměl nechat vyprovokovat někým, kdo evidentně není řeholním prosťáčkem, nýbrž podle všeho vzdělancem, kterého dost možná vyslali sami kardinálové, aby skrze něj získali materiál, jež by mohli snadno později použít proti němu. Dávalo to smysl, přemýšlel o celé věci Hus. Minorita byl Pokušitel, který měl zahrát na Husovu notu vlastního sebevědomí a přesvědčení, že může o závažných tématech hovořit s kýmkoli. Kardinálové tak rafinovaně využili jeho přednosti proti němu. Jak ubohé a nízké se tyto praktiky Husovi zdály. „Mýlíš se, bratře,“ řekl po chvíli Hus a s úsměvem se podíval na vážnou tvář minority, „má pýcha, jak to nazýváš, není pýchou, ale přesvědčením o Pravdě a věrnosti vlastnímu přesvědčení. A Betlém, kterého se dovoláváš? Ten je mou největší vzpruhou, neboť nikdo nezažil to co já, když jsem v zaplněném Betlémě přibližoval lidem slovo boží. Nejsem sám, nikdy jsem nebyl. Takže, bratře, řeknu ti tedy to, co chceš vědět.“ Minorita se uvelebil na své stoličce, opřel se lokty o hranu stolku, a napjatě se zaposlouchal. Hus učinil totéž. V jeho pohledu byla nyní zvláštní jiskra. Role se obrátily. Tentokrát mluvil plné dvě hodiny Hus, minorita pouze poslouchal a vždy, když se chtěl nadechnout k nějaké připomínce, Hus klidně pozvedl ruku v lehce zamítavém gestu. Konečně byla aula Husova.

***

Když psal v 19. století velký historik a politik František Palacký své slavné „Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě“, označil husitskou epochu za jeden z vrcholů českých dějin. Vítěznou českou reformaci pak chápal jako završení dlouhého boje Čechů za své národní sebeurčení a svobodu ducha i víry. Takto popisuje Kutnohorský náboženský mír, který je považován za vítězství celé reformace: „Veliký sněm celého království v Kutné Hoře, dne 13. – 20. března 1485 odbývaný, stanovil pravou epochu v dějinách českých XV. století. Po nesčíslných rozbrojích a půtkách krvavých, ke kterým náboženské horlení zavedlo předky naše, po žalostném úpadku mocné někdy a slavné koruny české a pohanění nekonečném národa, který první odvážil se vzepříti se proti všemohoucí hierarchii středověké: – ze zpuchřelé takto půdy vykvetl konečně utěšený kvítek novověké osvěty, snášenlivosti a lásky křesťanské – zásada to státoprávně vynesená i uznaná, že každý člověk má i může hledati spasení duše své tam, kam ho vede vlastní dověření a svědomí, jinému v tom nic nepřekážeje, aniž jej proto haněje aneb utiskuje.“^[1]

I když jsou dnes již některé z Palackého názorů překonány a historiografie jako věda urazila od té chvíle dlouhou cestu, zůstává základní charakteristika české reformace tak, jak jí nastínil jeden z největších českých historiků, neměnná. Nepochopit, či v horším případě ignorovat smysl a podstatu domácí reformace, která předběhla svou dobu, by tak nejenže znamenalo vystavit se riziku, že nedokážeme pochopit podstatu české historie v dlouhém časovém úseku více jak dvou století^[2], ale také by zkreslilo pohled na postavu M. Jana Husa. Betlémský kazatel je totiž neoddělitelnou součástí české reformace, a proto pokud máme vyprávět příběh reformátora, který změnil svět, celý a nezkreslený, nemůžeme tak učinit bez detailního osvětlení problematiky reformace před reformacemi.

Česká reformace^[3] je pozoruhodný a unikátní fenomén v dějinách pozdního středověku. V posledních desetiletích to tak začíná pomalu vnímat i cizina, která se o dění v českých zemích v 15. století začíná intenzivně zajímat. Hus, Žižka, Chelčický nebo Jiřík z Poděbrad se tak stávají předmětem zkoumání, rozborů a závěrů mnoha historiků i laických badatelů takřka po celém světě. Stejně jako zahraniční badatelé, tak i ti domácí již dlouho narážejí na otázku, která je vlastně naprosto zásadní a klíčová. Jak je možné, že krize české společnosti v pozdním středověku, jež je typově podobná krizím v jiných oblastech Evropy, přerostla právě zde v první náboženské opravné hnutí v dějinách západního křesťanstva a následně v husitskou revoluci? Díky úsilí moderních medievalistů a znalců evropských reformací známe dnes alespoň částečnou odpověď. Můžeme tak poskládat jednotlivé střípky do mozaiky, jež sice ještě není úplná, ale poskytuje základní obraz a hlavně odpověď na výše položenou otázku. Tato odpověď nám také následně umožní pochopit průběh a význam české reformace stejně tak, jako zasadí Husa do správného dějinného kontextu.

Dvojpapežství či otázku morálního úpadku kněžstva jsme již v minulých dvou dílech letmo načrtli, a proto pouze plynule navážeme tam, kde jsme přestali. Důvodem, proč se církev ve 14. století ocitla v hlubokém úpadku, bylo to, že se právě tehdy nejvýrazněji projevil rozpor mezi poselstvím evangelia a chmurnou realitou života kléru. To již víme, ale tento důvod měl svou příčinu. Byl to totiž 14. věk, který shodně v českých i v řadě středoevropských zemí znamenal definitivní završení procesu christianizace středověké společnosti. Možná, že někteří nyní nevěřícně kroutí hlavou, ale skutečnost byla taková, že christianizace byla dlouhodobým procesem, který trval celá staletí.

Příklad českých dějin je více než výmluvný. Křest přijali už první Přemyslovci na sklonku 9. století, ale i když kroniky poté hovoří o Češích jako o křesťanském národě, do běžného života víra v jediného Boha a evangelium prosakovala velmi pomalu. Souboj s přežívajícím pohanstvím trval nejméně dvě století, ještě kníže Břetislav II. (1092 – 1100) musel jako jeden ze svých prvních zákonů vydat nařízení proti stále přežívajícím pohanským zvykům a rituálům. Převahu začala mít křesťanská víra až ve 12. století úměrně s tím, jak se prohlubovala církevní a státní správa. Ale teprve 13. století znamenalo definitivní vítězství „nové“ víry. Poté však trvalo nejméně další století, než došlo k úplné identifikaci obyvatelstva s Ježíšem jako Spasitelem. Tím se dostáváme do století 14., kdy již můžeme bezpečně hovořit o tom, že i prostí lidé na venkově začali víru přijímat nejen jako soubor rituálů, nýbrž jako osobní potřebu a oporu pro orientaci ve světě, jehož zákonitosti si neuměli racionálně vysvětlit.

V Českém království i jinde v Evropě se tehdy objevuje nový fenomén opravdové vnitřní zbožnosti (devotio moderna, tj. „současná“ nebo „nynější zbožnost“), kdy lidé ve snaze víru nejen chápat, ale také se s ní niterně identifikovat, hledali spojení s Kristem prostřednictvím skutečného „prožití“ bohoslužeb a modlitby. Devotio moderna však postavila církev před vážný problém. Věřící totiž nyní začali chápat úlohu církve jako pouhého prostředníka mezi nimi a Bohem, nikoli jako instituci, která je sama přivede ke spáse a uchrání je před nástrahami okolního světa. Autorita oficiálních církevních struktur proto začala ztrácet svou dosavadní neotřesitelnost, o to více, že se již objevovaly příznaky církevní krize. Na ní věřící reagovali různými způsoby. Od příklonu k heretickým učením, přes prohloubení „současné, nynější zbožnosti“, až po hlasitou kritiku, kdy se domáhali kompetentních kněží, znalých evangelia a vyznávajících příkladný křesťanský život. Výsledek je nám znám. Církev i nadále kráčela cestou vedoucí dle mnohých do spárů Antikrista, zpronevěřila se svému základnímu poslání a povýšila fiskalismus na svou oficiální politiku.

A znovu to bylo 14. století, ve kterém protkala české země i zbytek křesťanské Evropy nová a hustá síť farností a klášterů, prostřednictvím nichž se výrazně zvýšil počet kléru. Nárůst služebníků božích však bohužel znamenal zvýšení rizika výskytu nehodných kněží a prospěchářů, kterým šlo pouze o získání svěcení a výnosné prebendy, přičemž jim starost o duchovní potřeby svých oveček nedělala větší starost.

Nyní přichází to, co můžeme nezávazně označit jako faktor české moci. Ve 14. století se z Českého království stala skutečná velmoc, za vlády Karla IV. dokonce politický a kulturní střed Evropy. Karel IV. byl osobně mimořádně zbožný a o církev opřel svou politiku domácí i evropskou, neboť byl také králem a od roku 1355 i císařem Svaté říše římské. Za Karlovy vlády vyrostly v Praze a po celých Čechách nové fary a kláštery s konventy, přičemž Karel uvedl do českých zemí nejméně tři nové řeholní řády^[4]. Praha tak byla po Avignonu, Římu a Paříži městem s největší koncentrací duchovních v celém západním křesťanstvu. Ještě v závěru Karlovy vlády vypuklo papežské schizma, které v dalších letech jen prohloubilo neřesti v kněžstvu, které v českých zemích bujely již od 60. a 70. let 14. století. Nadměrné finanční zatížení českých zemí papežskými dvory v Římě a v Avignonu ve světle těchto informací proto pociťovali obyvatelé Českého království mnohem intenzivněji než v jiných evropských zemích. Za vlády Václava IV. ke všemu zlému navíc přišel rychlý a nelítostný politický úpadek ještě nedávno tak mocného království. Stručně se o něm musíme zmínit, protože ovlivňoval Husa i jeho současníky.

Václav IV. se v roce 1378 velmi mlád ujal vlády jako římský a český král, bylo mu pouhých 17 let. I když mu starostlivý otec zajistil dobré vzdělání, postrádal Václav praktické zkušenosti z politiky. Osobně také neměl zrovna nejvhodnější předpoklady pro vládu ve Svaté říši římské a zemích Koruny české. Byl liknavý, popudlivý a bohužel také líný. Dlouhé cestování nebo horečná diplomatická aktivita mu byly zcela cizí, a to byl problém, neboť Václav musel řešit papežské schizma, rozbroje na západě Říše (stoletá válka) a zejména problémy v Čechách. Václav totiž zdědil zemi mocnou, ale s řadou nastupujících krizových jevů, které neuměl a také nemohl vyřešit, neboť mnohé z nich přesahovaly možnosti panovníka a jeho dvora. Mor roku 1380 způsobil v Čechách výrazný pokles obyvatelstva a tento demografický problém podryl ekonomickou stabilitu království o to více, že schizma odčerpávalo ze země zdroje nutné ve chvíli, kdy vyhlášená těžba stříbra v Kutné Hoře narazila na své limity. Václav IV. na tyto otřesy reagoval zcela nevhodně, a to tak, že osobní i panovnickou frustraci ventiloval zbytečným sporem s arcibiskupem Jenštejnem i českým panstvem, které kritizovalo královu zálibu ve světských radovánkách a snahu obměnit zemské a dvorské úřady příslušníky nižší šlechty, kteří mu byli dobrými společníky v nekonečných pitkách a loveckých výpravách. Slabá králova autorita a sociální neklid na venkově, který byl sužován zvyšujícím se objemem církevních dávek a bezprávím světské vrchnosti, navíc způsobily rozmach kriminální činnosti^[5], jež narůstala zejména v dobách regulérní občanské války. A ta vypukla již brzy.

Lucemburská dynastie se totiž na přelomu 14. a 15. století dostala do velmi nepříjemné situace. Václav IV. nedokázal zplodit dědice ani v jednom ze svých dvou manželství s Johanou a Žofií Bavorskou z dynastie Wittelsbachů. To vystavovalo Lucemburky problémům s nástupnictvím na římském i českém trůnu. Je paradoxem, že lucemburská dynastie měla právě v této třetí generaci^[6] zdaleka nejvíce členů. Václav IV. měl hned dva mladší bratry, Zikmunda a Jana Zhořeleckého, a tři bratrance, Jošta, Prokopa a Jana Soběslava (zasvěcen církevní dráze), kteří byli syny jeho strýce Jana Jindřicha, jenž vládl na Moravě jako markrabě. Budoucnost se zdála být zajištěna, jenže ani jeden z těchto Lucemburků nedokázal zplodit legitimního mužského potomka. Jan Zhořelecký a Zikmund měli pouze dceru (Zikmundova budoucí dědička Alžběta se však narodila až v roce 1409). Za normálních okolností by Lucemburkové tuto dynastickou krizi nejspíše přestáli, ale ne v situaci, kdy úpadek Českého království prohluboval mezi Lucemburky vzájemnou nevraživost. Václav neměl své příbuzné rád, viděl v nich oprávněně nechtěnou konkurenci, jelikož se vyznačovali mnohem větším státnickým nadáním než on sám. Jako první se proti němu zdvihl bratranec Jošt, moravský markrabě, který si jakožto nejstarší a nejzkušenější člen celého rodu nárokoval větší podíl na moci, minimálně toužil po vládě ve Svaté říši římské. Roku 1394 proto spolu s českým panstvem inicioval královo zajetí. Na pomoc zajatému bratrovi sice vyrazil Jan Zhořelecký, vévoda ve stejnojmenném slezském vévodství, ale tato epizoda skončila pro všechny katastrofou. Král byl sice vysvobozen, ale musel se vzdát části své moci. Jan musel následně prchnout před královým hněvem, když mu byl nevděčným Václavem přičten na vrub právě tento neblahý výsledek. Zanedlouho poté roku 1396 byl tento mladý a nadějný Lucemburk navíc kýmsi otráven. A Jošt? Ten na chvíli vyklidil pole, ale nepřestával intrikovat proti králi.

Nyní již zjevná dynastická a politická krize v Čechách obrátila pozornost Evropy na Lucemburky. V sázce bylo velké dědictví, roku 1387 navíc rozšířené o Uherské království, kde vládl mladý Zikmund. Ve snaze oslabit Lucemburky a uvrhnout je ještě do větších rozbrojů využili konkurenční Wittelsbachové této krize a v roce 1400 potupně sesadili Václava IV. z římského trůnu. Nový římský král, Wittelsbach Ruprecht (III.) Falcký, se do sporu s Václavem, nyní již pouhým českým králem, dostal hned záhy, jelikož Václav odmítl vzít své sesazení na vědomí. Politický debakl z roku 1400 Lucemburky nesjednotil, ba právě naopak. Otěže však nyní hodlal převzít dravý Zikmund, v této době již zralý třicátník. Svou akci však provedl cynicky a bezohledně. Václava v roce 1402 zajal a uvěznil ve Vídni, Jošta, s nímž zprvu spolupracoval, zradil a bratrance Prokopa, který zůstal věrný králi, věrolomný Zikmund odměnil těžkým žalářem. Zikmundova lstivost a drancování Čech proti němu však vyvolaly v zemi mohutné povstání, kterému se postavil do čela Jošt. V letech 1402 – 1403 tak téměř celou českou Korunu pohltil plamen domácí války, která způsobila zemi těžké šrámy, hmotné i ty, jež nebyly na první pohled patrné. Václav se na svobodu dostal až na samém sklonku roku 1403. Zikmund tak musel zemi potupně opustit. Jošt poté získal od krále plnou milost a mezi oběma příbuznými nastala nyní vzácná shoda. Jelikož Prokop, s nímž Jošt dlouho válčil na Moravě, zemřel již roku 1405, mohl nyní v českých zemích nastat alespoň částečný klid. Zikmund, který však dál zůstal vůči svým dvěma posledním zbylým příbuzným v opozici, tušil, že brzy nastane jeho čas. Zikmund patřil k mužům, kteří se umějí poučit, a proto po roce 1403 již vystupuje coby skutečný státník a mírotvorce, ačkoli jeho politický cynismus a bezohlednost neztratily nic ze své pověsti. Měl se o tom koneckonců jednou přesvědčit i sám Hus.

Na českou společnost dopadaly výše popisované události velmi těžce. Běžný český člověk pozdního středověku spatřoval příčinu těchto krizových jevů především v nepřízni boží, způsobené opuštěním křesťanských ideálů, zejména pak v morálním úpadku církve, která se zpronevěřila evangeliu. Takový člověk s nadšením naslouchal kritikům církve. Nešťastný stav církve a společnosti totiž nebyl lhostejný celé řadě kněží, učených mužů a tehdejších intelektuálů. Už od poloviny 14. století získávali na oblibě zejména reformní kazatelé, kteří z kazatelen kritizovali církev a žádali její nápravu podle Písma, na základě čehož měla být očištěna i celá společnost, která dle mnohých upadla v neřest a požitkářství. Byla to tehdy jediná možnost kritiky, protože církev bylo možné podrobit výtkám a symbolicky jí nastavit zrcadlo pouze z kazatelen a z úst těch, kteří sami byli součástí tohoto světa. Byl to zásadní rozdíl oproti heretickým učením, jakým bylo třeba valdenství. Taková učení totiž žádala nápravu církve mimo ni, a to nemělo naději na úspěch. Naopak reformní kazatelé usilovali o reformu církve zevnitř. Tím jsme se dlouhou cestou konečně dostali k mužům, pro které se vžilo označení „předchůdci Husovi“.

Jedním z prvních významnějších reformátorů, který působil v českých zemích, byl Konrád Waldhauser (cca 1326 – 1369). Tohoto původně augustiniánského mnicha z Horních Rakous pozval v 60. letech 14. století do Prahy sám Karel IV., jehož zaujala jeho plamenná kázání odsuzující rozmařilost světských i duchovních hodnostářů. Karel si uvědomoval, jaké riziko pramení z toho, že v jeho zemi prudce narůstá počet služebníků božích. Chtěl mít klérus uvědomělý, vzdělaný a mravně přijatelný, jenž by byl oporou světské správy a moci, a proto považoval za nutné, aby podporoval reformní kritiku církve. To byl také zájem arcibiskupa Arnošta z Pardubic, který byl Waldhauserovi od počátku oporou. Waldhauser kázal německy a latinsky v kostele sv. Havla a v kostele Panny Marie před Týnem na Starém Městě pražském. Napadal zejména svatokupectví, přepych měšťanů i rozmařilost duchovenstva. Ohlas jeho kázání byl značný a přitahoval nejen Němce, ale i Čechy. To mimo jiné dokazuje připravenost domácího prostředí přijmout reformní myšlenky. Jeden z našich prvních reformátorů sice během své činnosti narazil na odpor žebravých řádů, které byly častým terčem jeho kritiky, ale pod mocnou ochrannou arcibiskupa mohl v poklidu a všeobecné vážnosti pokračovat v dráze kazatele až do své smrti v roce 1369.

Pochodeň reformního úsilí po Waldhauserovi převzali již domácí reformátoři, kteří nám tímto opět dokazují duchovní vyspělost české společnosti za vlády Lucemburků. Waldhauserovým současníkem byl Jan Milíč z Kroměříže (první polovina 20. let 14. století – 1374), který svou bohatou životní kariéru začal jako notář české královské kanceláře. Byl to tedy muž vzdělaný a disponující velkým politicko-společenským přehledem. Dodnes není spolehlivě vysvětleno, kdo dal původní impulz k tomu, aby Milíč opustil královskou kancelář a zahájil svou kazatelskou činnost. S největší pravděpodobností se jednalo o soukromé Milíčovo rozhodnutí, snad podporované arcibiskupem, který Milíčovi umožnil kázání ve staroměstském kostele sv. Jiljí, jehož kapitula i klérus podléhal přímo pražské arcidiecézi. Milíčova kázání bývala velmi ostrá, jednou dokonce označil za Antikrista samotného Karla IV. Ten sice jeho činnost otevřeně nepodporoval, ale ani proti ní nijak nevystupoval. Na svou dobu byly Milíčovy názory radikální a dle dogmat tehdejší církve i heretická. Týkalo se to především jeho myšlenky svatého přijímání laiků podle vzoru prvotních církve.

Svaté přijímání (synonymum pro svátost Věčeře Páně nebo eucharistii) je část mše, při které se přijímá posvěcený chléb a víno. Je to jedna ze základních součástí křesťanského kultu, kterou se připomíná Poslední večeře Ježíše Krista. Praxe přijímání byla běžná pro laiky i klérus až do 14. století, a to jak v katolické církvi, tak i v církvi východní, kde je běžná dodnes. Ve 14. století ale došlo v západním křesťanstvu ke změně a přijímání z kalicha bylo vyhrazeno pouze duchovním. Není jasné, kdy a jakým způsobem se tato změna přesně udála, ani jakým právním prostředkem „nabyla plné moci“. Existují pouze teorie o příčinách této klíčové změny. Často se uvažuje, že jedním z hlavních důvodů bylo zabránění šíření epidemií moru, které tehdy kosily Evropu, neboť při přijímání byl nutný přímý fyzický kontakt věřících s knězem. Svou roli mohly sehrát i jiné důvody. Například separace příslušníků církve od zbytku společnosti ve snaze zvýšit autoritu a výjimečnost církevních institucí a oficialit v očích věřících. Nebo ryze praktické záležitosti, jako zabránění znesvěcení konsekrovaného (posvěceného) vína jeho rozlitím například při cestě duchovního k umírajícímu za účelem udělení posledního pomazání.

Nic to však nemění na tom, že požadavek obnovení přijímání pro laiky byl nejen oprávněný, ale také snadno podepřený Písmem. Jako opodstatnění eucharistie se chápou Kristova slova při Poslední večeři: „…vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: ‚Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.‘ A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: ‚Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.'“ (L 22, 19 – 20).

Požadavek častého přijímání pro laiky se však nacházel v ostrém rozporu s církevní Tradicí, není proto divu, že byl Milíč v roce 1373 nařčen z kacířství. Roku 1374 se proto musel odebrat k papežskému soudu do Avignonu, kde mu bylo zčásti dáno zapravdu, než však mohl tento nález cokoli podstatného ovlivnit, nebyl Milíč již mezi živými. Zemřel ještě téhož roku a byl pochován v Avignonu. Zřejmě nikdo by si tehdy nepomyslel, že se otázka eucharistie později stane jedním ze středobodů české reformace. Ta již začínala nabírat zcela zřetelných kontur, ačkoli skutečnou podstatu – rozumějme program – jí dali až lidé následujících generací.

Jedním z nich byl drobný jihočeský vladyka Tomáš Štítný ze Štítného (cca 1333 – počátek 15. století), který pocházel z jedné z odnoží starobylého a urozeného rodu Benešoviců. Jako student pražského vysokého učení na sebe příliš neupozornil, jelikož nezískal ani jeden akademický grad. Když se však po vzoru Waldhausera a Milíče, který byl jeho velkým vzorem, začal věnovat reformní činnosti, rázem získalo jeho jméno na věhlasu. Jelikož nebyl knězem a byl tak dle tehdejších kritérií považován za laika, nemohl kázat, a proto si za svou zbraň proti zpuchřelé církvi zvolil husí brk. Teprve nyní se ukázalo, že Tomáš ze Štítného v sobě ukrývá literární talent. Svá díla psal česky, čímž jeho učení získalo na všeobecné oblibě a známosti. Někteří literární historikové jej dokonce označují za vůbec prvního českého klasika. Po roce 1381 se navíc přestěhoval do Prahy a v závěru svého života dokonce bydlel v domě sousedícím s Betlémskou kaplí. Byl tak v centru dění a navázal styky s tehdejšími předními vzdělanci a reformátory včetně Husa. Ve svých spisech se vzhledem ke svému původu obracel především na nižší šlechtu, v níž spatřoval jediného vhodného spojence, který měl pomoci reformovat morálně pokleslou církev a společnost. Svým způsobem předjímal budoucnost, neboť právě nižší šlechta se aktivně podílela na husitské revoluci a v boji za českou reformaci. Jako první z domácích reformátorů také poznal, jak mocnou zbraní může být rodný jazyk, kterým se nejširší veřejnosti prezentuje reformní program.

Avšak zdaleka nejvýznamnějším Husovým předchůdcem byl M. Matěj z Janova^[7] (první polovina 50. let – 1393), který studoval teologii na pařížské Sorbonně, kde dosáhl titulu mistra svobodných umění. Do vlasti se vrátil roku 1381, načež začal kázat u sv. Mikuláše na Starém Městě a dokonce u sv. Víta na Pražském hradě. Jeho reformní program byl značně vyspělý, jistě vlivem studia a pobytu v cizině. Kladl důraz na zbožný život, pokoru a křesťanskou lásku, jež byly podle něj více, než falešná a pokrytecká zbožnost projevovaná skrze liturgické obřady. Stejně jako Wycliff, tak i Matěj z Janova zpochybňoval, zda v době dvojpapežství a papežského fiskalismu vůbec ještě plní tato instituce své poslání. Věřil, že skutečnou apoštolskou církev tvoří pouze lidé, kteří následují Krista skrze učení evangelia. Tím, že kladl Písmo nad církevní Tradici, dláždil cestu Husovi více, než kterýkoli z jeho předchůdců. Byl zároveň autorem knihy „Regulae Veteris et Novi testamenti“ (Pravidla Starého a Nového zákona), ve které věcně vysvětlil rozdíl mezi novozákonním křesťanstvím a praxí tehdejší církve. Tato kniha se stala až do dob zevrubného studia Wycliffových spisů hlavním zdrojem inspirace pro všechny mladé reformátory, Husa nevyjímaje. Bohužel Matěj z Janova zemřel příliš mlád na to, aby stihl výrazněji zasáhnout do rodícího se reformního programu na pražské univerzitě.

Jak je tedy patrné, Hus měl celou řadu předchůdců a mohl tak nejen navázat na jejich dílo, ale také jej úspěšně završit. Ale ani on nebyl zpočátku první ani přední mezi muži své generace, která již brzy započala skutečnou českou reformaci. Prvním opravdu významným se měl ale již záhy stát. Tak složitý a náročný proces, jakým je reforma organismu natolik ohromného a prostupujícího celý život středověkého člověka od narození až po smrt, nemohl být však uskutečněn jednotlivci, ač by byli sebeschopnější. Něco takového mohl vykonat pouze velký proud, a ve 14. století v českých zemích nebylo mnoho institucí mimo církev samotnou, kde by se takový proud mohl zrodit. Za klidnějších poměrů to mohl být královský dvůr a pražská arcidiecéze, jenže v době, o níž mluvíme, byly obě instituce těžce poškozeny vnitřní krizí českého státu a neklidnou mezinárodní situací. Nehledě na to, že snahou reformátorů bylo napravit církev jako takovou, nikoli pouze domácí poměry, a proto bylo nutné vybudovat univerzální, pokud možno nadnárodní program.

Jediným místem, kde bylo možné pomýšlet na vytvoření univerzálního reformního proudu, a kde se k tomu nacházel i vhodný lidský a materiální potenciál, bylo pražské vysoké učení. Když ho Karel IV. roku 1348 zakládal a věnoval Čechům (ve smyslu Čechům jako obyvatelům země, bez ohledu na národní příslušnost), zřejmě si jen těžko uměl představit, že univerzita bude spojena s osudem českých zemí více než kterákoli jiná evropská univerzita se svou zemí. Už krátce po založení univerzity totiž došlo k velkému rozvoji domácí vzdělanosti, na které se podíleli zejména studenti a absolventi vysokého učení. Není náhodné, že právě v polovině 14. věku byl dokončen český překlad Bible, což byla věc naprosto výjimečná, vždyť čeština byla po francouzštině a latině teprve třetím evropským jazykem, do kterého byly Starý a Nový Zákon ve středověku přeloženy. Kulturní a duchovní vyspělost českého prostředí nemohla být demonstrována zřetelněji. Překlad Bible do češtiny navíc později výrazně ovlivnil vznik a rozvoj české reformace.

První fázi reformního proudu na pražské univerzitě lze klást do 70. až 90. let 14. století. Její program byl zformulován převážně pražskými univerzitními teology německého původu, přesněji řečeno zástupci tří „německých“ univerzitních hlasů, tj. bavorského, polského a saského. Tento raný reformní proud se v počátcích vyznačoval nesmlouvavou kritikou života soudobé církve, prodchnutou myšlenkami konciliarismu. Stoupenci tohoto hnutí pokládali za nejvyšší autoritu křesťanstva všeobecný sněm – koncil, a nikoli papeže (protipólem tohoto směru byl papalismus, který naopak považoval za hlavu a hlavní autoritu všeho křesťanstva papeže). Jejich názor byl posilněn právě probíhajícím papežským schizmatem. Program prvních univerzitních reformistů však nesměřoval k požadavku chudé církve, návratu k apoštolskému společenství, či k veřejnému trestání hříchů, tedy to, co se později stalo ústředními body husitského programu. Místo celkové změny systému první univerzitní reformátoři usilovali o nápravu prostřednictvím kvalitního vyučování nedostatečně vzdělaných kněží. Takto reformované kněžstvo pak mělo být zdrojem vnitřní reformy celé církve i křesťanské společnosti. V duchu devotio moderna kromě toho začali mnozí reformně uvažující teologové, zejména Jindřich z Bitterfeldu a Matouš z Krakova, prosazovat časté, či dokonce každodenní přijímání svátosti oltářní, aby tak byla upevněna víra a dostalo se věřícím posílení na cestě k vlastní spáse. Tyto názory ale zůstaly v menšině a zanikly v době, kdy se na počátku 90. let začal na univerzitě hlásit o slovo nový reformní proud, který byl již reprezentován českým živlem.

Důvod byl prostý. V těchto letech právě dosáhli akademických titulů a tudíž příležitostí ti čeští mistři, kteří byli žáky první generace českých absolventů vysokého učení. Právě tato nová a čerstvá krev již byla ovlivněna působením prvních reformátorů a kazatelů, přičemž vyrostla v době, kdy se vlivem setrvačnosti politického a demograficko-sociálního vývoje ocitalo češství na vzestupu. To s sebou přinášelo především na univerzitě nacionální rozbroje a půtky s německými mistry a teology. Tak se dostáváme k jevu, který je bohužel součástí počátků české reformace. Názory a postoje Čechů a Němců byly často kritizovány nikoli kvůli jejich samotné podstatě, ale proto, že je zastával opačný a konkurenční „národ“. Příkladem je i sám Hus, který působení svých německých kolegů z první fáze reformního proudu na univerzitě ostentativně ignoroval, ačkoli sám z něho hlavně v 90. letech vycházel. Za své reformní předchůdce tak později označoval výhradně jen české univerzitní mistry, jako například Vojtěcha Raňkova z Ježova, Mikuláše Bicepse nebo Štěpána z Kolína.

Ve svých počátcích byl vývoj českého reformního proudu na univerzitě silně ovlivněn mecenášstvím královského dvora a pražských měšťanů, což způsobilo, že čeští univerzitní mistři a studenti na přelomu 14. a 15. století získávali více hmotných prostředků a dostávalo se jim i větší podpory, než tomu bylo u jiných univerzitních národů. Český univerzitní národ se tak mohl rozvíjet v mnohem příhodnějších podmínkách, ale za cenu toho, že se začal postupně vydělovat z dosavadní skladby pražského vysokého učení, což způsobilo závist a stížnosti ostatních národů.

To byla chvíle, kdy se do čela hnutí dostávala Husova generace, jež byla na rozdíl od svých předchůdců silně semknutá, a to vlivem faktorů, které jsme výše nastínili. Vůdci reformního programu byli zpočátku Štěpán Páleč (cca 1370 – 1423), Husův vrstevník a také osobní přítel ze studií, a Stanislav ze Znojma (cca 1350 – 1414), oblíbený učitel betlémského kazatele. V jejich osobách došlo k vzácnému propojení a splynutí dvou českých reformních generací. Společný program vycházel z bohaté domácí reformní tradice, tudíž de facto vznikl staronový program kritiky morálního úpadku kléru a zesvětštění církevní správy. Vedle praktické kritiky však nová generace reformátorů kladla velký důraz i na teologické a filozofické spekulace, které se stále častěji promítaly do dalších otázek spojených s českou reformací. Českým reformátorům se stala vzorem náboženského života prvotní apoštolská církev, a proto od prvních let 15. století usilovali o její napodobení. Aby se tohoto cíle dosáhlo, musela být soudobá církev především očištěna od nehodných kněží. Pomoc jim v tom měla pražská arcidiecéze, od roku 1403 reprezentovaná arcibiskupem Zbyňkem Zajícem z Házmburka. Zbyněk Zajíc byl myšlenkám reformy církve zprvu nakloněn, takže v něm česká reformace nalezla nejen přímluvu a zastání, ale také pomoc.

V tom, jak nápravu církve a potažmo celé křesťanské společnosti v praxi uskutečnit, byli muži Husovy generace silně ovlivněni filozoficko-teologickými názory Johna Wycliffa (často uváděn i v české mutaci jako Jan Viklef). Podle Wycliffa mohli církvi v „obrodě“ pomoci světští páni, kteří by převzali záštitu nad církevními majetky, a tak by odřízli církev od zásahů do světských záležitostí a obrátili její pozornost zpět k jejímu původnímu poslání. Těmito názory si česká reformace na počátku 15. století získávala stále větší oblibu i mezi panstvem a na panovnickém dvoře, kde tyto názory zněly obzvláště lákavě. Wycleffovy spisy a jejich znalost začaly do pražského univerzitního prostředí zprostředkovaně pronikat už v 70. letech 14. století. K jejich detailnímu rozboru však došlo až v době Husovy generace na přelomu 14. a 15. století, kdy bylo Wycliffovo učení v Praze již přítomno, neboť nejvýznamnější spisy anglického reformátora přivezl ze svých studií na Oxfordu Jeroným Pražský. Pro české mistry se tehdy Wycliff stal nejuznávanější autoritou. Obdiv k Wycliffovi byl mezi nimi takový, že si mnozí odmítali připustit, že v teologické rovině jeho názory mnohdy odporují církevním dogmatům, a že jejich otevřená prezentace by mohla oči inkvizice obrátit na vysoké učení dříve, než by došlo k nějaké zásadní reformě.

Vztah českých reformátorů k Wycliffovi ale nikdy nebyl jednotný a neomezil se pouze na celkové přejímání názorů velkého reformátora, jak dnes někteří kritikové české reformace rádi zdůrazňují. Projevilo se to zejména na případu Wycliffem hlásané remanence, s níž se nebyli ochotni plně ztotožnit Páleč, Stanislav ze Znojma, a dokonce ani Hus. Remanence je učení hlásající, že při konsekraci (tj. pronesení slov: “Toto je moje tělo, Toto je kalich mé krve”) vysluhujícím knězem nad chlebem a vínem při mši nedojde k přepodstatnění (transsubstanciaci), tedy k přeměně jejich podstaty v podstatu těla a krve Kristovy. Pro tehdejší církev znamenalo jakékoli napadání eucharistie mimořádně těžkou herezi, neboť tím byla zpochybňována jedna z nejdůležitějších mysteriózních „komunikací“ věřících se samotným Kristem. Církevní dogma hájilo úplné přepodstatnění, Wycliff naproti tomu učil, že chléb i víno se po konsekraci stávají pouhým znakem Kristova těla a krve, jinými slovy, že i poté si obojí ponechává svou původní podstatu. Českým reformistům však imponoval Wycliffův realismus ve věroučných otázkách, který se týkal i jiných záležitostí, nežli remanence. Kontroverze Wycliffových názorů ale mnohé zmátla, takže nedošlo k žádnému konsenzu ohledně názorů na anglického reformátora a postoje k němu byli u představitelů české reformace spíše individuální.

Český reformní realismus se příliš nezamlouval německým univerzitním kolegům, pro které byl Wycliff příliš radikální. Mnozí jej dokonce považovali za kacíře. A není se co divit, vždyť londýnský synod v roce 1382 veřejně odsoudil jeho 24 hlavních tezí, které vzápětí skončily na hranici. Byl to zcela zřejmý varovný signál určený Wycliffovi i všem, kteří by jej následovali. Wycliff také přišel o své místo v Oxfordu. Byl to však spor hlubší podstaty, nešlo jen o rozepře mezi univerzitními národy o způsob reformy církve, ale také se v něm promítaly dva základní středověké filozofické směry, a to realismus a nominalismus.

Realismus, ke kterému se pod vlivem Wycliffa přiklonila většina českých reformních mistrů, soudil, že skutečné jsou jen obecniny čili univerzálie, neboť jen ty jsou trvalé a neměnné, lze je pojmenovat a poznávat. Naproti tomu nominalismus vyznávaný především německými univerzitními národy naopak soudil, že univerzálie jsou jen pouhá jména, nikoli skutečnosti. Mezi českými a německými reformisty tak byl již od počátku vykopán hluboký příkop národnostních, reformních a filozofických kontroverzí. Možnost vzájemného porozumění mezi stoupenci obou názorů vzala rychle za své, neboť i samotná myšlenka konciliarismu, natož papalismu, byla pro českou reformaci zcela nepřijatelná. Jak Hus, tak i jiní považovali myšlenku nápravy církve shora, prostřednictvím sboru kardinálů a teologů, za neudržitelnou. V Husových očích byl totiž kardinálský sbor nositelem stejné zkaženosti jako samo papežství, a nemohl tedy církev očistit. Cesty obou univerzitních národů se tak musely rozejít.

Dlouholetá žárlivost a soupeření vyvrcholily v květnu 1403, kdy na společné schůzi zástupců všech čtyř univerzitních národů bylo odsouzeno hned 45 Wycliffových věroučných článků. Německý univerzitní národ využil své převahy (hlasy byly 3 : 1 v neprospěch Čechů) a vymohl si odsouzení Wycliffa ve snaze vzít sebevědomí a vítr z plachet českým reformním mistrům. Pro zástupce českého univerzitního národa, mezi kterými figuroval i Hus, to byla velká a nečekaná rána. Potupa byla navíc o to větší, že k původním 24 tezím, jež svého času zavrhl londýnský synod, přibyly vlivem německého univerzitního národa ještě další, takže se jejich počet navýšil téměř na dvojnásobek. Čeští reformisté si uvědomili, že v nadcházejícím boji o prosazení svých představ o reformě církve budou muset prokázat mnohem více, než jen zápal, odvahu a nadšení. To už ale spadá do další kapitoly našeho seriálu. My se však ještě vraťme na chvíli k Husovi.

Stejně jako bylo nutné poznat příčiny vzniku a rozvoje české reformace, vyvstává před námi nyní povinnost vysvětlit Husovu proměnu. Jak a kdy se vlastně stalo, že se z Husa požitkáře a – proč to neříci naplno – pokrytce, stal muž, který nalezl své životní poslání v opravdové službě Bohu i věřícím a v upřímné snaze o nápravu církve? Husova proměna a skutečné prozření v pravém slova smyslu nastaly na přelomu 14. a 15. století ve chvíli, kdy se Hus stal studentem teologické fakulty, dosáhl kněžského svěcení a vstoupil do Betléma. Již víme, že Hus nebyl prvním ze své generace, kdo obrátil svou pozornost k Wycliffovi. Také víme, že Hus nepřijal Wycliffa zcela a s některými jeho názory polemizoval, na některé si dokonce utvořil názor až později. Je zřejmé, že právě v tomto byl Hus silně ovlivněn svým oblíbeným učitelem Stanislavem ze Znojma, který byl v 90. letech 14. století považován za vynikajícího znalce Wycliffových filozofických děl. Mistr Stanislav byl ve vztahu k anglickému reformátorovi opatrný, přičemž k některým jeho závěrům se stavěl dokonce kriticky. Naopak například Wycliffovo učení o remanenci mu dokonce zpočátku konvenovalo. Svým vlivem a nespornou autoritou působil nejen na Husa, ale i na své další žáky, v první řadě na Štěpána z Pálče a Jakoubka ze Stříbra. Jaký to rozdíl oproti Jeronýmovi Pražskému^[8], který k Wycliffovi našel cestu z větší části sám, a to když v letech 1399 – 1401 pobýval na Oxfordu.

A byli to právě tito mladí mistři, kteří postupně od svých učitelů převzali pochodeň reformace a dokázali završit její počáteční předrevoluční fázi. Podmínky k tomu již dozrály: politická krize českého státu a soudobé církve na počátku 15. století dosáhla vrcholu, český živel byl na univerzitě i v Praze na vzestupu, všeobecná vzdělanost české společnosti dosáhla jednoho ze svých kulminačních bodů – a co bylo neméně důležité – reformní proud dokázal oslovit světské a duchovní představitele království. Připočtěme k tomu ještě jeden zásadní faktor, a to ten, že prostřednictvím Husa byly myšlenky reformy církve dlouhodobě prezentovány širší veřejnosti prostřednictvím kazatelny. Identifikace české společnosti s reformací tak byla velmi silná a tehdejší cizina tento aspekt nejenže podcenila, ale nikdy plně nepochopila.

Hus se prokazatelně prvně setkal s Wycliffovými názory již v roce 1398, kdy vlastnoručně opsal několik jeho filozofických traktátů, ke kterým připojil drobné poznámky v češtině (tzv. glosy). Jedna z Husových poznámek vstoupila do historie a dokazuje, jak na mladého studenta teologie působily názory anglického reformátora. Poznámka „Ó, Wycleff, Wycleff, nejednomu ty hlavu zvikleš!“ více než co jiného vyjadřuje Husovo počáteční vnímání Wycliffa. Na jedné straně cítil nebezpečnost některých jeho závěrů, které církev již tehdy považovala za kacířské, na straně druhé pak vnímal jejich naléhavost a přístupnost. Wycliffův radikalismus a realismus se pro Husa i jeho přátele zdál totiž být vhodným programem pro nápravu domácích poměrů a následně i celého křesťanstva. Možná, že by Husova radikalizace ve smyslu postupného přejímání dalších Wycliffových názorů, s nimiž zpočátku polemizoval nebo nesouhlasil, probíhala mnohem rychleji nebýt roku 1403, kdy bylo 45 tezí oxfordského profesora na pražském vysokém učení odsouzeno. Tato událost totiž Husa i jeho reformní kolegy přinutila na čas zvolnit své reformní úsilí, neboť řada českých mistrů si možná až tehdy uvědomila skutečný dosah obhajoby Wycliffových názorů, za něž již otevřeně hrozila kacířská hranice. V roce 1401 byl totiž v Anglii stanoven trest smrti za šíření Wycliffových názorů formou kázání. Stoupenci Wycliffa, tzv. lollardi, tak museli do ilegality. To samozřejmě podporovalo názory německých univerzitních mistrů a dávalo jim do rukou argumenty, jimiž mohli český reformní proud napadnout jako bludný, neboť se opíral o teze církví odsouzeného heretika.

Právě v období let 1398 – 1403 se Husův svět navždy změnil, jeho žebříček hodnot doznal závažných změn. Husovo prozření bylo obdivuhodné a na poměry tehdejší a vlastně i dnešní doby neobvyklé. Ano, je pravda, že Wycliff Husovi otevřel oči, ale byl to Hus sám, kdo jeho základní principy vztahu k víře a Bohu přijal, identifikoval se s nimi, a začal podle nich myslet i žít. Zdá se, že Hus možná ve svém nitru po takové změně vždy toužil, ačkoli dlouho nosil škrabošku pokrytectví a prospěchářství. Jinak těžko vysvětlit tak velký myšlenkový obrat, který se stal navíc výjimečně pevným.

Hus, stejně jako Wycliff, chápal, že v Bohu je obsažena Pravda, která znamenala nejen nejvyšší pravdu, ale byla také identická s boží mocí. Nikdo jiný už takovou mocí a pravdou nedisponuje. Věrnost pravdě se tedy u Husa rovnala i věrnosti ke Kristu, neboť Kristus jako Syn boží ukazuje lidem cestu k Bohu. V Husově pojetí proto byla Pravda totožná s božím zákonem, zákonem Kristovým, který byl křesťanům zprostředkován v Písmu. Boží zákon pak měl být nejvyšší normou života pro člověka jako jednotlivce, i pro celou společnost. Další „poznání“, které Hus učinil prostřednictvím Wycliffa, bylo vnímání církve, kterou nechápal pouze jako instituci, ale také jako společenství věrných, žijících podle božího zákona, jež je předurčeno ke spáse. Právě toto společenství předurčených podle Husa tvořilo skutečnou křesťanskou církev, jejíž hlavou je Kristus sám. Z toho vycházelo Husovo chápání individuálního spasení. Člověk byl podle něj odsouzen k zatracení z vlastní odpovědnosti a viny, neboť Bůh vinu pouze předvídá. Toto chápání v sobě obsahuje nadčasový morální apel, neboť nikdo nemohl vědět, zdali dojde spasení, a proto měl svůj život prožít ve shodě s božím zákonem.

Dalekosáhlost těchto názorů si možná dnes již ani nejsme schopni uvědomit. Ve středověku však tyto názory a chápání církve více jako společenství, nikoli jako instituce, představovaly vážný problém a narazily na rozhodný odpor církve a jejích představitelů. Jak Wycliff, tak po něm i Hus považovali za skutečnou hlavu křesťanstva nikoli papeže (v církevní Tradici považovaného za náměstka božího na zemi), nýbrž Krista. Papež, kardinálové a církevní preláti byli totiž pouhými lidmi, kteří mohli chybovat^[9], kdežto Kristus vede církev zpět k jejímu vzorovému prvotnímu stavu. Hus ale na rozdíl od Wycliffa uznával autoritu církve, pokud bude žít v souladu s božím zákonem. Husovým cílem tedy bylo církev nikoli svrhnout nebo obejít, jak dodnes tvrdí někteří neznalí kritikové Husa, ale naopak reformovat v souladu s božím zákonem. Zajedno však byl Hus s Wycliffem v otázce role světské moci při reformě církve. Pokud by církev nenašla dost sil a vůle k reformě, měla jí k tomu pomoci (ve skutečnosti přinutit) světská moc. Jelikož většina nepravostí v církvi pramenila z pozemkového vlastnictví, naskytovalo se jednoduché řešení – sekularizace církevního majetku. Ve světle tohoto faktu snadno pochopíme, proč se král Václav IV. i se svým dvorem stal dlouhodobým ochráncem Husa. Vždyť s církevními představiteli a prázdnou státní pokladnou musel král bojovat po celou dobu své dlouhé vlády.

Husův myšlenkový svět, který jsme nastínili, se zrodil na přelomu 14. a 15. věku, ale teprve pod tíhou definitivní roztržky s domácími církevními kruhy a králem v letech 1412 – 1414 Husovo smýšlení plně dozrálo a zůstalo neměnné až do kruté smrti na kacířské hranici a nepolevilo ani pod fyzickým a psychickým nátlakem kostnických soudců, daleko od domova, přátel a svobody. Tento v pořadí již třetí díl seriálu o reformátorovi, který změnil svět, tak byl velmi důležitý, neboť díky němu dokážeme nyní alespoň částečně proniknout do myšlení a konání betlémského kazatele a pochopit reformní program, který znamenal počátek první z evropských reformací.

[1] PALACKÝ, František. Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Díl V. Praha: nakladatel L. Mazáč 1939, s. 155 – 156.

[2] Z hlediska složitosti problematiky bude vhodné již na začátku načrtnout pomyslnou časovou osu, aby se čtenář měl o co opřít, a v následujícím vyprávění se neztratil. Mluvíme-li o „české reformaci“, pak z hlediska chronologie myslíme časově velmi rozsáhlý úsek národních dějin od přelomu 14. a 15. století až po Kutnohorský náboženský mít v roce 1485. Navzdory hluboce zakořeněnému stereotypu, za který může zejména výuka dějepisu na základních a středních školách, jež mnohdy ještě vychází ze schémat marxistické historiografie z let 1948 – 1989, je samotný pojem „husitská revoluce“ dnes již aplikován pouze na vrcholnou fázi české reformace, která zahrnuje husitské války a jihlavská kompaktáta, tj. léta 1419 – 1436 (respektive 1437, kdy umírá císař a král Zikmund Lucemburský, jímž zároveň mizí dynastie Lucemburků z českých dějin). V obecném povědomí je však povětšinou „husitství“ vnímáno právě prostřednictvím své vrcholné fáze, ačkoli již před mnoha lety významní badatelé na poli husitství – František Šmahel a Petr Čornej – upozornili, že politický, náboženský a sociálně-kulturní vývoj husitské epochy nekončí rokem 1436/1437, ale naopak pokračuje i v následujících desetiletích, načež je definitivně zakončen náboženským mírem uzavřeným v Kutné Hoře roku 1485.
Jenže i poté v českých zemích pokračoval složitý vývoj náboženské otázky, a to navzdory několika vlnám evropských reformací. Tento specificky český konfesijní vývoj však již byl – velkou zásluhou 15. století a vítězstvím české reformace – nekrvavý a pacifistický, a to i přesto, že do něj negativně zasahovali panovníci z rodu Habsburků. Roku 1575 dosáhli čeští stavové, kteří v dobách trvání habsburské podunajské monarchie převzali hlavní odpovědnost za státoprávní vývoj Českého království, uznání „České konfese“, unikátního konsenzu hlavních nekatolických vyznání. Česká konfese ale byla jen předchůdcem mnohem známějšího a významnější „Rudolfova majestátu“ z roku 1609, který zaručoval obyvatelům království de facto úplnou náboženskou svobodu, a to i pro konfese, jež původní česká reformace nepovažovala za svou součást (týkalo se to především Jednoty bratrské). Avšak nešťastné a vpravdě osudové stavovské povstání proti Habsburkům v letech 1618 – 1620 a hlavně následná nesmiřitelná rekatolizace během krátké doby zcela převrátily staré pořádky a zahubily výsledky české reformace. Proto v úvodu mluvíme o „dvousetletém“ českém vývoji, tj. od dob Husa až po Bílou horu.

[3] Podstatu české reformace dokázali postřehnout již naši přední historikové František Palacký (1798 – 1876), František Michálek Bartoš (1889 – 1972) a František Šmahel (*1934), kteří zasvětili husitství podstatnou část svého života. Ale byl to až Amedeo Molnár (1923 – 1990), historik, teolog a jeden z největších odborníků na českou a evropskou reformaci, který dokázal jako první obhájit tezi, že domácí reformace byla reformací první. Molnár byl mimořádně zdatným vypravěčem, což jen podtrhlo jeho vynikající nadání historika a teologa. Díky znalostem jazyků a schopnostem reflektovat názorové proudy v evropské historiografii se stal známou veličinou v odborných kruzích po celé Evropě. Řada jeho publikací byla přeložena do světových jazyků a je dodnes citována a používaná v kruzích současných historiků. Jako přední znalec valdenství je Molnár velmi známý zejména ve Francii a v Německu. Výčet jeho prací by zabral několik desítek řádků, a proto zmíníme pouze jediný titul, který lze přímo vztáhnout k našemu vyprávění: MOLNÁR, Amedeo. Na rozhraní věků: cesty reformace. 2. vyd. Praha: Kalich 2007, s. 414.

[4] Karel IV. touto svou politikou úzké spolupráce a štědré podpory církve pouze navazoval na svého slavného děda z matčiny strany krále Václava II. (1283 – 1305). Tato politika měla jasné klady – rozvoj vzdělanosti a kultury českých zemí, jakož i velké zvýšení prestiže celého království, což umožnilo českým králům rozehrát skutečnou evropskou politiku. Sám Karel IV. měl vynikající vztahy s papeži, což mu umožnilo získat císařskou korunu a bezpečně vládnout v Říši. Jeho nejbližším rádcem a přítelem byl navíc první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. S jeho pomocí Karel reformoval celé království a proměnil jej v nejdůležitější hospodářsko-politickou základnu lucemburské dynastie.

[5] Kriminální činností myslíme v této souvislosti především řádění loupeživých band. Jsou to ony pověstné lapkovské družiny, jejichž členem byl několik let i Jan Žižka z Trocnova a mnozí další, kteří se později uplatnili jako zdatní velitelé v husitském vojsku.

[6] Myslíme tím třetí generaci od počátku nástupu Lucemburků na český trůn v roce 1310, kdy spojením Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny vznikla nová „lucembursko-přemyslovská“ dynastie, která u nás vládla až do roku 1437.

[7] O velkém Husově předchůdci pojednává zejména titul KYBAL, Vlastimil. M. Matěj z Janova. Jeho život, spisy a učení. Brno 2000, 2. vyd.

[8] Jeroným Pražský je významnou a nesmírně zajímavou postavou české reformace a českých dějin přelomu 14. a 15. století. Ačkoli se o něm budeme v našem seriálu také zmiňovat, nemůžeme mu s ohledem na prostor a záběr jednotlivých kapitol věnovat tolik prostoru, kolik by si nepochybně zasloužil. Pro více informací odkazujeme proto čtenáře buď na náš web a jeho diskusní fórum, nebo na knihu ŠMAHEL, František. Život a dílo Jeronýma Pražského. Praha: Argo 2010, s. 424.

[9] Historik P. Čornej se domnívá, že zde tkví jedna z příčin, proč Hus skončil na kostnické hranici. Husův argument tohoto typu bylo totiž možné vyvrátit tvrzením, že pokud jsou lidé omylní a chybující, přičemž kráčejí v nedokonalém světě, tak nemohou vlastním rozumem – tak, jak v Kostnici požadoval Hus – posoudit, kdo se věrně přidržuje božího zákona, a kdo vydává spravedlivé či nespravedlivé zákony. Porovnej: ČORNEJ, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402 – 1437. Praha: Paseka, 2000, s. 94 – 100.

Autor a námět: Marek Zelenka (Napo_Leon)
Lektoroval: Jiří Motyčka

díl I. – dětství a mládí (publikován 22.02.2015)
díl II. – univerzitní studia (publikován 15.03.2015)
díl III. – Hus a reformace česká (publikován 02.05.2015)
díl IV. – kazatel a reformátor (publikován 17.05.2015)
díl V. – boj za pravdu (publikován 14.06.2015)
díl VI. – poslední zápas (publikován 28.07.2015)
díl VII. – druhý život Husův (publikován 13.08.2015)