Husitství a reformace česká (VI. díl – Vítězství reformace české)

Katolický král v zemi husitů (1471 – 1490) (Marek Zelenka)

Kališnická strana neztratila v roce 1471 pouze husitského krále Jiříka z Poděbrad, ale i arcibiskupa Jana Rokycanu, který zemřel pouhý měsíc před velkým státníkem. Ztrátu těchto dvou mimořádných osobností politického a církevního života již nedokázal utrakvistický tábor nahradit, neboť mužů podobného ražení se v zemích Koruny české v poslední čtvrtině 15. století již nedostávalo. Přesto je paradoxní, že v době, kdy česká reformace postrádala skutečné osobnosti přesahující svými kvalitami hranice země, došlo k jejímu úspěšnému završení. Mělo to svůj důvod, neboť nositeli husitského odkazu už nebyli po roce 1471 významní jednotlivci, ale daleko spíše sami obyvatelé království. A tak zatímco vrcholní představitelé kališnického i katolického tábora ještě několik let navzájem soupeřili o rozhodující vliv v zemi, a tím také o dominantní postavení jedné z konfesí, ti, na které se v tomto zápase myslelo nejméně, tj. obyčejní lidé, nakonec vzali osud do svých vlastních rukou. Ve stínu urputného politického a také stále ještě vojenského zápasu se postupně rodila mezi obyvateli země náboženská tolerance, která začala stále více prostupovat všemi oblastmi společenského života. Ke slovu se dostávali lidé, kteří již prožili většinu života v časech konfesijního dvojvěří. Tito lidé český náboženský dualismus nevnímali jako handicap nebo překážku ve svém rozvoji, ale jako ojedinělou zvláštnost zasluhující si oboustranný respekt a porozumění. Teprve tehdy se mohla česká reformace považovat za vítězně dovršenou. Úspěšně tak završila cestu jdoucí od vzletných myšlenek a ideálů k individuální svobodě svědomí a s ní související odpovědnosti jednotlivce k celku.

Jiříkova smrt vyvolala v soudobé střední Evropě nebývalý zájem o dění v Čechách, protože se zde střetávaly nevyzpytatelný vnitropolitický vývoj se sférami vlivu papežské kurie, polských Jagellonců a uherského dravce Korvína.^[1] Otázka obsazení uprázdněného českého trůnu se proto stávala i otázkou středoevropského významu. V květnu 1471 se v Kutné Hoře rozhodli zástupci kališnické strany a také někteří představitelé katolického tábora vyhovět přání zesnulého krále, který ustavil svým nástupcem polského prince Vladislava. A právě patnáctiletý Jagellonec byl i přes svůj velmi nízký věk a úplnou politickou nezkušenost zvolen v Kutné Hoře českým králem. V dané chvíli to bylo jediné přijatelné řešení, a to jak pro kališnickou stranu, jež se oprávněně obávala Matyášova nástupu na český trůn, tak i většinu tehdejší Evropy. Vždyť uherská expanze do vedlejších korunních zemí se nesetkala s pochopením u Jagellonců, říšských knížat a také ani u Habsburků. Císař Fridrich se dokonce obával – a plným právem, jak ukázal následující vývoj – že se Matyášova expanze nezastaví na Moravě, ve Slezsku a obojí Lužici, ale bude pokračovat i na rakouské a říšské území. Nástupu Jagellonců na český trůn proto sice nijak zásadně nebránil, ale byl velmi opatrný v tom, aby legitimizoval další prudký rozmach Polska. Pikantní na celé věci však je skutečnost, že Vladislav byl po své matce Alžbětě Habsburské (1436 – 1505), trefně přezdívané Matka králů, neboť hned čtyři z jejích synů se stali korunovanými hlavami, synovcem Ladislava Pohrobka. Po přeslici tak byl pokračovatelem Lucemburků i Habsburků, a proto měl z dynastického hlediska odvozený nárok na vládu v Čechách a Uhrách, v čemž ho jeho energická matka podporovala už od narození.

S Vladislavovým zvolením však nesouhlasil král Matyáš, který se nehodlal vzdát svých aspirací na vládu v Čechách, jíž obětoval velké hmotné prostředky a lidské oběti. Ještě v témže měsíci, kdy se Kutnou Horou neslo provolání slávy budoucímu králi, si tak Matyáš vymohl souhlas římské kurie se svým převzetím vlády v Čechách. V Jihlavě jej dokonce korunoval českým králem sám papežský legát. Korunovace se pochopitelně obešla bez českých korunovačních klenotů a patřičné noblesy. I okolnost, že se korunovační akt neodehrál v Praze a na hradě sv. Václava, hlavního patrona země, snižovala význam jihlavské korunovace v očích domácí veřejnosti i ciziny prakticky na minimum. Z právního hlediska tak byla legitimnost Korvínova počínání značně pochybná. Z praktického hlediska pak poněkud zbytečná, neboť faktickou vládu v Čechách Matyáš nikdy nedržel. Dokonce se po roce 1471 do Čech osobně už ani jednou nevydal. Avšak jihlavský tyjátr umožnil uherskému králi užívat českou královskou titulaturu, a tak soustavně i dlouhodobě podrývat Vladislavovo postavení nejen v zemích Koruny české, ale také na mezinárodní scéně. Vladislav se mezitím vypravil v čele mohutného polského vojenského kontingentu do Čech. Bez větších překážek vjel do Prahy, kde byl v srpnu 1471 korunován Svatováclavskou korunou. Stal se tak katolickým králem v kališnické zemi, což mělo být dle těch, kteří jej v Kutné Hoře povznesli na český trůn, výhodou při jednáních s papežem a Korvínem ohledně ukončení nepřátelství. Avšak tím, že Vladislav před svým nástupem na trůn potvrdil kompaktáta, ztratil v očích kurie svůj kredit. Nepřátelství ze strany Říma a pochopitelně také uherského krále proto trvalo i nadále, a to byl úkol nad síly mladého a neprůbojného krále.

Inteligentní, vnímavý a velmi vzdělaný Vladislav tak byl už od počátku své vlády odkázán toliko na své české rádce a ochrannou ruku mocného otce. Navíc musel v Čechách čelit ohromným dluhům, jež zdědil po svých předchůdcích na trůně, a de facto zcela rozvrácenému královskému majetku. Jestliže ještě Václav IV. disponoval svého času několika desítkami hradů, pak Vladislav se musel spokojit s pouhým torzem dávného majetku českých monarchů. Na vykoupení hradu Křivoklátu ze zástavy mu musel dokonce poslat peníze otec. Svými prostředky získal později do vlastnictví v podstatě jen Kolín, Poděbrady a Hradištko. Prázdná pokladna a politická nezkušenost Vladislava limitovaly už od počátku vlády. Jeho královské autoritě nijak neprospěla ani absence jakéhokoli zájmu a nadšení pro vojenské záležitosti, a proto se v 70. letech 15. století nepokusil ani jednou o vytržení vedlejších korunních zemí z Matyášových rukou. Vždy tak byl jen nuceným doprovodem svého otce Kazimíra, který za něj válčil s Korvínem. Byl zde však i jeden poměrně důležitý faktor, jenž bránil Vladislavovi, aby si získal vřelé sympatie svých poddaných. Byl totiž vnitřně přesvědčeným katolíkem a dokonce vroucím ctitelem Panny Marie a sv. Hedviky, patronky Slezska. I když se česky naučil velmi záhy po usednutí na trůn a na české prostředí se zvykl poměrně snadno, jistá míra odtažitosti a propasti mezi ním a převážně kališnickým obyvatelstvem byla zjevná. Je však nutné zároveň konstatovat, že náboženský fanatismus a nesnášenlivost byly Vladislavovi zcela cizí. Dokonce lze říci, že kompaktáty a později i kutnohorským náboženským mírem nastolená konfesijní tolerance odpovídala do značné míry i duchu jeho humanitní a již převážně renesanční výchovy.

Polský král Kazimír se tedy ujal ochotně dalšího vedení války za svého nezkušeného syna. O to nadšeněji, že se mu s ohledem na nespokojenost s Matyášovou vládou v Uhrách nabízela celkem slušná příležitost dosadit na uherský trůn svého druhorozeného syna Jana Olbrachta. Pokud by se tento smělý záměr podařilo realizovat, stali by se Jagellonci jednou z nejmocnějších dynastií v Evropě a k Českému království by se opět navrátily vedlejší korunní země. Polské tažení do Uher na podzim 1471 však nedopadlo podle Kazimírových představ. Přesto donutilo válkychtivého Korvína k zastavení větších bojových operací na Moravě a ve Slezsku. Na Matyáše totiž nyní doráželi vyjma Poláků i Habsburkové a Osmané. Ani ohromující příjmy z Uher, jež přinášely Matyášovi ročně obrovské částky 600.000 až 700.000 zlatých, nestačily k tomu, aby s nimi mohl Matyáš financovat válku na několika frontách současně. V březnu 1472 proto uherský král uzavřel s Vladislavem roční příměří, kterého chtěl využít ke stabilizaci svého postavení na mezinárodní scéně i na čerstvě dobytých územích české Koruny. Velkým diplomatickým úspěchem Korvína tehdy nesporně bylo, když jej ještě v roce 1472 uznal českým králem nový papež Sixtus IV. (1471 – 1484). Reálný vliv papežské kurie na dění ve střední Evropě však v této době povážlivě klesal, a to nejen v důsledku slábnoucí autority pozdně středověké církve jako takové, ale také z důvodu otevřené snahy papežů po konsolidaci především italských poměrů. Střední Evropa za Sixtova pontifikátu zkrátka už nestála v popředí zájmu kurie. Naštěstí pro české země.

To brzy výrazně pocítil i sám Matyáš, který už nad sebou neměl žádnou záštitu císařské a papežské moci. Nyní byl v očích většiny křesťanských vládců pouhým dobyvatelem, jemuž bylo nutné se postavit, a to v případě nutnosti i kolektivním postupem. Však se také začal císař Fridrich výrazně sbližovat s Jagellonci. Jelikož se tak ani po roce od uzavření příměří mezi válčícími stranami nezměnila situace v Korvínův prospěch, ba spíše naopak, došlo v dubnu 1473 v polské Nise (Nysa) k památnému osobnímu setkání králů Kazimíra, Vladislava a Matyáše, jež vyústilo v nové příměří. To už se však mladý král dostal v Čechách fakticky pod vliv vyšší šlechty, neboť na zemském sněmu v Benešově, který se konal měsíc po schůzce středoevropských vládců v Nise, byla správa království rozdělena mezi čtyři zemské správce. Byli jimi Jiříkův syn Hynek Minstrberský, Zdeněk ze Šternberka, Vilém z Rýzmberka a Jan Zajíc z Házmburka. Jednalo se tedy vesměs o protřelé politiky z poděbradské éry. Čeští páni hodlali využít slabého krále Vladislava k posílení své vlastní moci. Snahou stavovské obce jako takové bylo také navázat na osvědčený model landfrýdů známý z dob posledního bezkráloví, jenž by zavedl v rozbouřené zemi klid v situaci, kdy toho nebyla oslabená panovnická moc schopna. Tím se Vladislav stal do značné míry loutkou v rukou pánů. Ne nadarmo proto později vznikla pověst o králi „Bene“ (latinsky „dobře“), který na všechny požadavky svého okolí odpovídal vesměs pouze slůvkem „dobře“. Teprve později se král částečně vymanil ze své trapné pozice a obklopil se muži, jimž mohl věřit, a kteří nezneužívali svého postavení, např. o bratry Jana a Ctibora Tovačovské z Cimburka, umírněného katolíka Viléma z Rábí, vojenského podnikatele Petra Kdulince z Ostroměře či karlštejnského purkrabího a kutnohorského mincmistra Beneše z Weitmile.

Ani po příměří v Nise se situace příliš nezlepšila, neboť atmosféra byla stále velmi napjatá nejen v Čechách, ale i celé střední Evropě. Že se protivná strana neštítila použít i nejnižších způsobů boje, dokazuje případ z roku 1473, kdy Benátčané zaslali do Prahy psaní, v němž důvěrně spravili krále Vladislava o chystaném atentátu na jeho osobu. Jistý kupec z Kutné Hory se totiž nedávno vydal do Benátek opatřit si jed. Za tímto atentátem měl stát údajně sám král Matyáš. Atmosféra nedůvěry a podezřívání tak měla v Praze opravdu živnou půdu. Ať již měl Matyáš v plánu fyzickou likvidaci svého protivníka, či se jedná pouze o dobové pomluvy, jedno je zcela jisté – nemínil dodržet před časem uzavřené příměří. V roce 1474 tak vzplála válka znovu a tentokrát v mnohem větší intenzitě. Korvín totiž, tak jak měl ve svém zvyku, porušil příměří a vtrhl se svou armádou do Polska. Do bojů se tentokrát osobně zapojil i Vladislav, který spolu s otcem a císařem Fridrichem uzavřel branný spolek zaměřený proti uherské rozpínavosti. Císař tímto mimo jiné uznal Vladislava za legitimního českého krále, jenž tak získal morální a faktickou převahu nad Korvínem. Ten navíc utrpěl ve Slezsku citelnou porážku, a tak už v listopadu 1474 uzavřel s oběma Jagellonci příměří na další tři roky. Pod vlivem dlouhotrvající války, která nepřinášela žádné rozuzlení a stála všechny strany konfliktu enormní množství peněz a lidských zdrojů, získal poté v Praze a Krakově převahu realistický postoj. Bylo stále zřejmější, že konflikt skončí uznáním současného mocenského status quo ve střední Evropě. Důležitým se ukázal zejména český postoj, protože pokud by Češi vyslovili souhlas s rozdělením české Koruny mezi Vladislava a Matyáše, Poláci by se této situaci přizpůsobili a vzdali se dalšího nepřátelství s Uherským královstvím.

V únoru 1475 tak byl na zemském sněmu v Praze přijat návrh, aby si Vladislav i Matyáš ponechali doživotně český královský titul s tím, že faktická vláda v zemích Koruny české bude rozdělena mezi oba vládce. Vladislav měl vládnout v Čechách a Matyáš na Moravě, ve Slezsku i v obojí Lužici. Byl to pragmatický návrh, se kterým neměl Matyáš větší problém, protože mu ponechával územní výdobytky z minulých let a alespoň v očích evropské veřejnosti mu přiznával převahu a vítězství v konfliktu. V březnu 1475 proto uherský král na moravském zemském sněmu v Brně přistoupil na návrhy české strany. Konflikt se tím zdál být ukončen, ale kompromisní dohoda a skutečný mír jsou dvě zcela odlišné věci. Vladislav se o tom měl přesvědčit už záhy. Na české straně není následujícím událostem věnována patřičná pozornost, a proto se je pokusíme vylíčit trochu podrobněji. Mimo jiné jsou vzácným dokladem toho, jak neklidná tehdy byla střední Evropa. A také, jak nevyzpytatelným sousedem byl uherský dobrodruh na trůně, který se v touze po moci nezastavil takřka před ničím. Polovina 70. let 15. století se nesla ve znamení stále užšího sbližování mezi císařem Fridrichem a Vladislavem. Císař byl totiž zneklidněn aktivitou Korvína na rakousko-uherském pomezí, a proto raději volil cestu narovnání s Jagellonci, aby se neocitl v případném konfliktu s Matyášem v mezinárodní izolaci. Fridrich stál o spojenectví s Vladislavem natolik, že v letech 1475 – 1477 dokonce zcela netradičně vylepšil znak a udělil výsady Starému i Novému Městu pražskému, jež Vladislav dodatečně schválil. Ve skutečnosti to byly pouhé prázdné formální akty, neboť císař neměl nad českými zeměmi de facto žádné faktické pravomoci, avšak měly sloužit jako demonstrace oboustranné náklonnosti a utužujících se svazků Prahy a Vídně.

Ve světle těchto událostí se tak Vladislav rozhodl pro nebývalou diplomatickou aktivitu. Jako starý mládenec se mimo jiné začal poohlížet po vhodné nevěstě. Vyhlédl si dědičku Burgundského vévodství Marii, jedinou dcerou burgundského vévody Karla Smělého (1467 – 1477). Tento sňatek by totiž mohl navrátit k české Koruně dávno již zcizené Lucembursko, po kterém kdysi teskně toužil i Jiřík z Poděbrad. Císař měl Vladislavovi s tímto prestižním sňatkem pomoci, avšak záhy se ukázalo, že tato partie je natolik výhodná, že si ji Habsburkové ponechali raději pro sebe^[3]. Císař tak s Marií nakonec oženil svého syna a následníka Maxmiliána. Přesto se Vladislav vypravil za císařem osobně do Vídně, kde v červnu 1477 přijal od Fridricha výměnou za přísahu věrnosti všechna privilegia a léna náležející v Říši českým králům. Jednalo se o svělý politický tah, po kterém bylo Vladislavovo postavení ve střední Evropě nebývale silné. Avšak ukázalo se, že Vladislav vskutku nebyl zrozen pro kralování v době, která vyžadovala pevné zásady a odvahu. Korvín byl totiž vídeňským představením natolik pobouřen, že vtrhl s vojskem do Rakous a obsadil zde na třicet měst a něco kolem stovky hradů. Opět bez předchozího vypovězení války, což byla Matyášova běžná praxe. Zoufalý Habsburk, jenž byl sám stejně jako Vladislav vojenským diletantem par excellence, se obrátil s žádostí o vojenskou pomoc do Čech. Vladislav ale volání svého spojence oslyšel, čímž přispěl k zoufalému vyústění svého angažmá ve vrcholné evropské politice. Uherský vládce totiž donutil císaře v prosinci 1477 k přijetí velmi potupného míru, jímž Fridrich udělil stejné výsady jako v červnu Vladislavovi nyní pro změnu králi Matyášovi. Byla to fraška a potupa pro Habsburky i Jagellonce. To naopak Korvín se mohl opět radovat. Vpádem do Uher se přesvědčil, že Habsburkové jsou snadnou kořistí – v roce 1485 nakonec dobyl většinu Rakous, včetně Vídně – a navíc si pojistil českou královskou titulaturu a přímou vládu nad vedlejšími korunními zeměmi. Tentokrát již definitivně.

Česká a uherská strana v dalších měsících ještě takticky vyčkávala na nějaký neočekávaný zvrat na mezinárodní scéně. Když se ale žádný nedostavil, uzavřeli oba králové v prosinci 1478 v Olomouci konečné příměří, jež definitivně ukončilo válku táhnoucí se bez mála deset let. V červenci 1479 byl poté po osobním setkání Vladislava a Matyáše v Olomouci slavnostně vyhlášen mír. Je zajímavé, že spolu tehdy oba vládci jednali velmi uctivě a dobrosrdečně. Dokonce spolu vedli všechna politická jednání v češtině, kterou oba ovládali plynule. Pragmatismus proto konečně zvítězil nad nevraživostí. V českých zemích tak po olomouckém míru a definitivním konci válečných časů začala nová všední realita ovlivněná faktem, že téměř polovina českého státu měla doživotně patřit uherskému králi, a navrátit se ke Koruně až po vyplacení 400 tisíc uherských zlatých. Zvolením Vladislava uherským králem po Korvínově smrti v roce 1490 však tento závazek odpadl a vedlejší korunní země se opět navrátily k Českému království. Svatováclavský sněm v Praze ze září 1479 se proto nesl ve znamení definitivního ukončení nepřátelství i v samotném království. Katolický tábor uznal Vladislava českým králem a slíbil mu plnou poslušnost. Na oplátku jej Vladislav odměnil vrácením majetku, jenž byl katolické straně zabaven během minulých let. Nastal tolik vytoužený klid, avšak nikoli na dlouho. Mír totiž v zemi opětovně oživil stále ještě nedořešenou náboženskou otázku.

***

Po vypořádání se s obtížným politickým dědictvím minulosti muselo České království čelit novému vnitřnímu napětí. Jeho zdrojem bylo počínání katolické strany, která využila ukončení nepřátelství s panovníkem k tomu, aby jej dostala pod svůj vliv. Čeští katolíci, které zcela nezakrytě podporovala i římská kurie, živili naději, že se jim spolu s králem podaří obnovit své dřívější pozice v království. To byla však deziluze stojící v ostrém kontrastu s faktickým stavem země, kde byli stoupenci římskokatolické církve minoritou, i když minoritou s velkým vlivem.^[3] Sám Vladislav se snažil využít úzké vazby katolického tábora na římskou kurii ve svůj prospěch. Papežství bylo totiž koncem 70. let 15. století jedinou evropskou autoritou, která ještě zpochybňovala nástup Jagellonců v Čechách. Vladislav proto kalkuloval s tím, že když veřejně vyjeví svou podporu katolické straně a podpoří sjednocovací tendence mezi katolíky a umírněnými kališníky, nakloní si kurii do té míry, že ho uzná za českého krále. V tom se však hluboce mýlil, protože Sixtus IV. byl ve svém postoji neoblomný a za svého pontifikátu Vladislava v roli českého krále nikdy neuznal. To učinil oficiálně až jeho nástupce Inocenc VIII. (1484 – 1492) v roce 1487. Pod vlivem svých katolických rádců a spojenců však král postupoval s minimální ohleduplností vůči utrakvistické církvi, potažmo kališnické straně, netuše, že tím dláždí cestu k dalšímu krveprolití v beztak již těžce zkoušené a neklidné zemi.

Náboženské napětí v zemi bylo z politického hlediska však jen logickým vyústěním faktu, že se po olomouckém míru stal Vladislav pánem nad mnohými katolickými rody, jež dříve přísahaly věrnost Korvínovi. Pro Rožmberky, Švamberky, Šternberky či Zajíce z Házmburka, jimž rodová minulost bránila smířit se s daným náboženským stavem v zemi, byl Vladislav jako král přijatelný do budoucna pouze tehdy, pokud by aktivně vystupoval proti radikálním kališníkům. Částečná náboženská tolerance na počátku vlády Jiříka z Poděbrad a zejména zmatky následující po roce 1471 totiž způsobily, že se uvnitř kališnické strany postupně prosadila náboženská praxe, jež byla ve zjevném rozporu s basilejskými kompaktáty. Mnozí kališničtí radikálové tak v této době například zastávali názor o spasitelnosti kalicha, podávali pod obojí způsobou také dětem nebo vysluhovali české mše. Proti radikálnímu kališnickému proudu v utrakvistické církvi se obracel hněv katolické strany zdaleka nejvíce. Vladislav se dostal snadno pod vliv katolických aktivistů, neboť vyjma apelů o králově povinnosti potlačovat heretiky a sektáře, kteří nedodržovali kompaktáta, se na královském dvoře nezakrytě ozývaly i hlasy volající po silné královské autoritě, jíž například disponoval král Matyáš. Ano, mnozí katoličtí předáci záměrně a rádi připomínali svému bázlivému králi, že je tu ve skutečnosti ještě jeden český panovník, jehož není radno jakkoli pohněvat nebo dráždit papežskou kurii, jež měla v Uhrách stále silnou pozici a vliv. Vladislav proto vnímal otázku svého vztahu ke kališnické straně a utrakvistické církvi i v širších geopolitických souvislostech, a to znamenalo posléze jediné. V zájmu udobření kurie a mocichtivého Matyáše byl ochoten zapřít i své svědomí a ustoupit katolické straně do té míry, že se poté dalo hovořit v podstatě už jen o králově nadržování jedné ze stran a poškozování té druhé.

Vliv katolické církve tehdy výrazně posílil. Do Prahy se po letech vrátili nejen přední členové katolického panstva, kteří nyní de facto okupovali královský dvůr, ale především metropolitní kapitula. Ta se navrátila z letitého plzeňského exilu a v dobách neobsazení arcibiskupského úřadu de facto řídila a plně ovládala katolickou církev v Čechách. Také vysocí katoličtí preláti si přisadili a svými projevy náboženského fanatismu otrávili královu mysl do té míry, že začal vystupovat na veřejnosti jako horlivý katolický vládce. Kališnická strana si byla dobře vědoma posilování katolických pozic a zahájení konfrontační kampaně. Přípravy na další kolo soupeření stoupenci kalicha rozhodně nepodcenili a chystali se na střet již před uzavřením olomouckého míru. Jejich aktivita sílila už od letních měsíců roku 1478, čehož dokladem je mj. i reorganizování dolní konzistoře, vůdčího orgánu utrakvistické církve, která sídlila v Karlově koleji. Soupeření obou konfesí vstoupilo do své aktivní fáze již na jaře 1480 a odstartoval ho incident, jenž se odehrál v jedné z ulic Starého Města pražského o svátku Božího těla. V úzké uličce se setkala tváří v tvář dvě procesí, kališnické a katolické, v jehož čele kráčel sám král. Podle všeho dopředu zrežírované divadlo s náhodným setkáním obou procesí ve stejnou chvíli a na témže místě přerostlo v tlačenici a fyzické napadení utrakvistického kněze Olbrama jedním z králových dvořanů. To zavdalo kališníkům ve městě důvod k pouličním protestům. Na nepokoje v ulicích zareagoval král nezvykle tvrdými represemi, jejichž iniciátory byli pochopitelně fanatičtí katolíci, ale také i někteří umírnění kališníci, které děsil nárůst radikalismu na straně stoupenců kalicha. Úzkých vazeb mezi katolíky a umírněnými kališníky jsme svědky v husitském století poměrně často, avšak na sklonku této epochy již začínala náboženské motivy zastírat spíše stavovská příslušnost a touha po prosazení společných politicko-hospodářských zájmů.

Během represí následujících po svátku Božího těla skončila v žaláři nejen řada pražských kališnických radikálů, ale také čtyři přední duchovní s velkou autoritou u veřejnosti. Dva z uvězněných dokonce podlehli útrapám žaláře a mučení. To už nenechalo chladnými ani mnohé kališnické pány věrně sloužící králi. Na jejich výtky, proč byli vůbec tito lidé zatčeni a podrobeni právu útrpnému, údajně odpověděl Vladislav slovy, jejichž prostota a naivita je přímo odzbrojující. Král měl tehdy říci: „…však jsem to s vaší radú učinil.“ Tím bylo řečeno vše. Nebylo pochyb o tom, že král je jen pouhou loutkou v rukou militantních katolíků a umírněných kališníků. Na jednu stranu to situaci ulehčilo, protože kališnický tábor měl nyní jistotu, že ostrý kurz královského dvora není dílem krále samého, nýbrž jeho okolí. Tudíž nebylo nutné reagovat okamžitě a bezprostředně. Avšak na straně druhé už nemohlo být pochyb o tom, že situace se dostala do fáze, v níž už je jen malý krůček k tomu, aby se spor opět řešil násilnými prostředky, neboť ustoupit nehodlala ani jedna ze stran konfliktu. Obavy z vypuknutí občanské války, kterou si ve skutečnosti nepřál po desetiletích krvavých bojů téměř nikdo, nutily obě strany hledat východisko z krize. V červenci 1481 se však na svatojakubském sněmu nepodařilo nalézt kompromisní řešení, a to i přesto, že stoupající nervozita již začala otupovat ostří vzájemné nevraživosti.

Obě církve v Čechách navíc v této době zasáhla vleklá krize, která uhasínala touhu po dalším otevřeném střetnutí. Ruku v ruce s tím, jak římská kurie ztrácela svůj vliv za Alpami a renesanční papežství upadlo v posledních dvou desetiletích 15. věku do osidel toho nejhlubšího možného svatokupectví, pletichaření a sodomie, rozpadala se po celé Evropě definitivně idea o neomylné církvi a nezpochybnitelné papežské autoritě. Římskokatolická církev proto rychle ztrácela svůj univerzalismus a v jednotlivých zemích se začala stále častěji uzavírat do svých národních hranic a dostávat se postupně do užší podřízenosti státu. Ideově stmelen byl katolicismus až v polovině 16. věku po evropských reformacích, které navždy rozbily křesťanskou jednotu na kontinentu. I katolická církev v Čechách proto v průběhu následujících let začala vnímat náboženské poměry v užších dimenzích a bez většího ohledu na postoj římské kurie. Ta přestávala být v Čechách brána jako mravní a politická autorita. Nová realita proto nutila katolickou stranu v zemi slevit ze svých dřívějších cílů ohledně zvrácení výsledků husitské revoluce. Nyní šlo již v podstatě jen o to, jak pozice katolické církve v Čechách konsolidovat a zabránit kališnické straně získat rozhodující převahu a zatlačit katolicismus na okraj politického a společenského života. Avšak utrakvistická církev na tom nebyla o mnoho lépe, neboť desetiletí trvající zápasy jí silně vyčerpaly a neúprosný běh času personálně vyprázdnil natolik, že zde již nebyly žádné jednoznačné politické a církevní autority. Nehledě na to, že utrakvistická církev oproti Jednotě bratrské nezavrhla zásadu apoštolské posloupnosti, a proto mohl nové kněze světit pouze vysvěcený biskup. Avšak bez arcibiskupa neměl v Čechách kdo světit nové kněze. Nedostatek kvalifikovaných kněží celou církev velmi svazoval. Situace zašla posléze dokonce tak daleko, že v dubnu 1482 musel dorazit do Čech italský biskup Augustin Sanctuarijský, který až do své smrti v roce 1493 světil nové utrakvistické kněží.

Ale ani takové řešení neměnilo nic na podstatě věci, že utrakvistické církvi chyběli kněží a také významnější osobnosti veřejného a zejména politického života. Na nějaké jednoznačné vítězství kalicha to proto v Čechách na počátku 80. let 15. století již nevypadalo. Kališničtí předáci to věděli moc dobře. Vědomí, že ani jedna ze stran zápasu nemá dostatek sil a prostředků na konečné vítězství, tak nakonec přiměla obě strany zasednout společně za kulatý stůl. Pokračující tlak katolíků však nutil kališnickou stranu zaujmout obranný postoj a reagovat na každou další provokaci velmi důrazně. Jelikož příchod biskupa Augustina vyvolal u českých katolíků krajní odpor, uzavřeli stavové pod obojí z Hradeckého kraje v červnu 1482 společnou jednotu k obraně své víry i nového biskupa. Přesně v těchto týdnech byl shodou okolností zrušen interdikt nad Prahou, který byl nad hlavním městem Českého království vyhlášen ještě za života Jiříka z Poděbrad. S opětovným oživením církevního života ve všech pražských městech pochopitelně eskalovala náboženská situace, která se zde úzce provázala i s politickým a sociálním pnutím v kruzích pražských měšťanů. V městských radách totiž bujely národnostní spory, korupce, a pletichaření do té míry, že v roce 1476 musel dokonce zasáhnout i sám král a rady Starého i Nového Města pražského vyměnit. Situace se tím však vyřešila pouze částečně. Ve vzduchu tak bylo cítit, že se v Praze brzy odehrají velké živelné bouře, obzvláště, když provokace mezi katolíky a kališníky byly takřka na denním pořádku. Ve velmi vzrušené atmosféře proto kališnická strana zasedla v říjnu 1482 ve Slaném, aby posvětila počínání Hradeckého kraje a též vyslovila věrnost kompaktátům a slíbila ochranu biskupu Augustinovi. Aktivace a mobilizace kališnické strany nejvíce zaskočila krále Vladislava, který se spolu se svým dvorem obával převratu a vypuknutí nové války jako v roce 1419. Není proto divu, že do Slaného adresoval výzvu, aby se obě strany dohodly na míru.

Jedním z posledních pokusů vyhnout se násilí bylo pražské rokování z ledna 1483, kterého se za patronace krále účastnili zástupci obou konfesijních táborů. Jednalo se celé čtyři dny. Natolik katolíci i kališníci stáli o poklidné narovnání. K uspokojivému výsledku se ovšem nedospělo. Atmosféra byla proto v Praze velmi dusivá. Ke všemu zlému zasáhla v letech 1483 – 1484 České království velká morová epidemie, jež v půlce června 1483 zasáhla i Prahu. Mor si vyžádal velké množství životů, podle dobových odhadů až kolem třiceti tisíc lidí. I když se jedná jistě o číslo přehnané, byl by už jen poloviční počet citelnou ranou pro zemi, která se sotva stačila vzpamatovat z nedávné války a znovu nastartovala svůj hospodářský růst. Z obav před morem opustil Prahu i král, který nejprve odjel do Rakovníka a Plzně, avšak posléze se uchýlil na Moravu. Bylo to špatné rozhodnutí, protože nepřítomnost krále přispěla k tomu, že si radikálové z obou konfesijních táborů přestali brát jakékoli servítky a vybičovali náboženské zanícení v obou znesvářených stranách do té míry, že stačila jedna větší provokace, poplašná zpráva či hloupá záminka k tomu, aby se stalo neštěstí nedozírných následků. Nehledě na to, že už jen samotný mor přispěl k výraznému zvýšení napětí a náboženského fanatismu po celé Praze. Ve městě tak bujel velký kvas ne nepodobný tomu, jenž zažila Praha v roce 1419. De facto zůstal podobný i průběh, respektive vyústění napjaté situace v hlavním městě království, jež jako již tolikrát v české historii pouze odrážela nálady v samotné zemi. Je politováníhodné, že převrat z roku 1483 nezanechal v českém historickém povědomí ani zdaleka tak výraznou stopu jako defenestrace v roce 1419. Dokonce lze říci, že samotný závěr husitského věku je pro mnoho našich spoluobčanů stále zahalen mlhou nevědomosti, z níž sotva může proniknout zářivé světlo kutnohorského náboženského míru. Avšak zpět do Prahy.

V září 1483 vyvrcholilo dlouholeté napětí v pražských městech druhou pražskou defenestrací^[4]. Kališničtí radikálové vzali z obav před ztrátou svého mocenského postavení a také pod dojmem zpráv, že se k převzetí moci nad pražskými městy údajně chystají katolíci, útokem nejen radnici na Starém a Novém Městě pražském, ale i na Menším Městě. Většina Pražanů radikálům s převratem pomáhala, protože si rádi došlápli na úplatné konšely zneužívající svého postavení, jež se tajně i veřejně paktovali s katolíky. Na Starém Městě pražském byli konšelé zajati a podrobeni výslechu na mučidlech. Někteří byli o několik dní později dokonce popraveni. V šatlavě skončili i konšelé na Menším Městě pražském, avšak na Novoměstské radnici se opakoval scénář záměrně připomínající rok 1419, jelikož zde byli členové městské rady ihned na místě zabiti a vyhozeni z oken. Převrat byl rychlý a šokující. Jeho psychologický efekt nesmírný. Nalezl širokou odezvu nejen v celém království, ale i daleko za jejími hranicemi, kde se již bez mála obávali, že nastanou nové husitské války, které zasáhnou země Koruny české i přilehlé oblasti. Obavy to nebyly nijak liché, protože radikálové po defenestraci obsadili v dalších dnech oba opěrné body v Praze, tj. Pražský hrad i Vyšehrad, jichž se zmocnili bez boje, a městem se znovu přehnala velká vlna obrazoborectví, kdy se lidé zuřivě vrhli na pražské kláštery a Židy. V říjnu poté uzavřely nové městské rady na Starém i Novém Městě pražském smlouvu o jednotě a svornosti, v níž také stálo, že je napříště jediným povoleným náboženstvím v Praze to utrakvistické. Hlavní město země tak dostalo pod vlivem kališnických radikálů přísně kališnický ráz, jenž si udrželo i v dalších letech. Netolerantní a nesmlouvavý náboženský kurz zastánců starého husitského radikalismu však Prahu silně poškodil a na mnoho let izoloval od zbytku království. Navíc vyvolal krajní odpor nejen u katolíků, ale i většiny kališníků.

Král Vladislav obdržel zprávu o pražském převratu v Třebíči. Následná panovníkova bezradnost odrážela nejednotný a malátný postoj celého dvora. Na silové řešení neměl královský dvůr prostředky a ani větší vůli. Vladislav se proto prozatím uchýlil do Kutné Hory a takticky vyčkával, jak na události zareaguje zbytek země a především cizina. Brzy se však ukázalo, že se kališnický radikalismus omezil pouze na pražská města, což představovalo úlevu pro krále, katolíky i většinu kališnické veřejnosti, jež se pod vlivem zástupců utrakvistické církve zdržela jakýchkoli projevů radikalismu a náboženské nesnášenlivosti. Pocit ohrožení vzájemného díla dokonce vedl oba náboženské tábory k úzké spolupráci. Kutná Hora se tak pomalu stávala na delší čas nejen sídelním městem panovníka, ale také symbolickým centrem všech, kteří s pražským převratem nesouhlasili, neboť jim byl radikalismus cizí, a jež chtěli nalézt cestu z krize formou kompromisu. Pro české země bylo tehdy věru požehnáním, že mezinárodní konstelace neumožňovala žádnou zahraniční intervenci. Papežství začalo ztrácet otázku náboženského stavu českých zemí ze zřetele, tj. už dávno se nejednalo o prioritu římské kurie. Císař Fridrich musel od roku 1482 čelit přímé vojenské agresi Matyáše Korvína. A Matyáš měl pro změnu dost starostí s uherskou opozicí a nesnadným nástupnictvím svého nelegitimního syna. Zároveň sledoval obsazením podstatné části Rakous likvidaci mocenského postavení Habsburků a získání římské koruny. To vše mělo za následek faktor, se kterým nebyly husitské Čechy za uplynulých desetiletí ještě nikdy konfrontovány. Češi tak měli svůj osud ve vlastních rukou a mohli vyřešit náboženskou otázku v království bez ohledu na postoj nějaké třetí strany v pozadí. V takové situaci se začal v Čechách odehrávat oboustranný dialog, jenž byl nejen upřímný, ale sledoval primárně obecné zájmy. Zároveň byl veden pragmatismem a touhou pro přijatelném kompromisu, jenž by definitivně ukončil náboženské spory v zemi.

I sami Pražané si po několika měsících od převratu začali uvědomovat, že se svým radikálním postojem vzdalují od zbytku království a mohou dokonce přijít i o své vedoucí postavení v Čechách. Vždyť Kutná Hora byla i na sklonku 15. století stále velkým politickým a ekonomickým rivalem Prahy. Na výsledku to sice nic zásadního neměnilo, neboť Praha zůstávala i nadále ryze utrakvistickou metropolí, avšak Pražané se nyní již nebránili jednáním s katolickou stranou a svými umírněnými bratry ve víře. Katolíci, umírnění kališníci i král museli s krvácejícím srdcem přijmout fakt, že Praha si půjde na dlouho svou vlastní cestou, avšak mír s Prahou byl základním předpokladem pro konečné konfesijní narovnání v zemi. V září 1484, dokonce na den přesně rok po druhé pražské defenestraci, tak král Vladislav legalizoval pražský převrat, čímž naplno otevřel cestu k jednání katolické a kališnické strany o konečné dohodě. Už v říjnu se proto na zemském sněmu v Praze předběžně dohodli katolíci i kališníci na dohodě o „..obecném pokoji zemském všeho království.“ Ještě zbývalo dořešit konečné znění porovnání a přijmout časový harmonogram, kdy a také kde by měl být smír přijat oběma stranami. Rozhodující slovo měl pochopitelně panovník, který nechtěl otálet, neboť toužil po brzkém zklidnění vnitropolitické situace. Obzvláště, když jeho konkurent Matyáš Korvín v této době oblehl Vídeň, sídelní město habsburské dynastie, což vyvolalo ve střední Evropě značné obavy a znepokojení. Vladislav proto rozhodl, aby se mír mezi oběma konfesemi uzavřel hned na následujícím zemském sněmu, který byl svolán na březnové dny roku 1485 do Kutné Hory. V Praze se totiž král necítil bezpečně, ačkoli se do města formálně vrátil už na podzim 1484. Vzhledem ke stále ještě napjaté atmosféře v ulicích pražských měst a incidentu s jakýmsi pomatencem, který měl údajně krále ohrožovat kuší přímo v Králově dvoře na Starém Městě, se Vladislav rozhodl přesídlit na Pražský hrad, kde se opevnil za nově opravenými hradbami, jimž nyní vévodila dokonce i zapůjčená děla. Na jaře 1485 pak Vladislav na Hrad přesunul svou rezidenci i formálně.

Byl to více než symbolický krok, protože všichni panovníci husitského věku od krále Václava IV. až po Jiříka z Poděbrad sídlili v Králově dvoře. Nyní se však český panovník znovu vracel na Pražský hrad, jehož nejsvětlejší stránky historie byly spojeny s osobou Karla IV. A právě na sklonku Karlovy vlády vysvitly první paprsky české reformace a také se objevily krizové jevy, jež byly hnacím motorem překotných změn v české společnosti. Došlo tak v symbolické rovině k uzavření kruhu a jednoho stěžejního příběhu českých i evropských dějin. Tečkou za celou epochou byl sněm v Kutné Hoře v březnu 1485, o kterém jsme pohříchu zpraveni jen velmi omezeně, což je o to smutnější, že zde došlo k události mimořádného významu. Sněmu se zúčastnili za předsednictví krále Vladislava v hojném a reprezentativním počtu stavové obou konfesí, což už samo o sobě bylo velkým úspěchem. Důležitým pozitivem a začátkem zcela nové kapitoly naší národní historie pak byla skutečnost, že představitele obou konfesí nepřivedla do Kutné Hory žádná vnější zprostředkovatelská síla jako tomu bylo kdysi v Jihlavě roku 1436, ale naopak společná vůle nalézt oboustranně prospěšný kompromis v zájmu země a jejího lidu. Synové a vnukové těch, kteří spolu ještě před desetiletími válčili na život a na smrt, si nyní podávali ruce mezi sebou a s nadějemi vzhlíželi ke společné budoucnosti. Historie dává dostatek příkladů toho, že skutečně pevným i konstruktivním je pouze ten mír, k němuž soupeřící strany dojdou z vlastního přesvědčení a rozhodnutí. To byl i příklad kutnohorského náboženskému míru, jenž byl na tomto ojedinělém a památném sněmu vyhlášen. Jeho podstatou bylo přijetí kompaktát ze strany kališníků i katolíků jako zemského zákona po dobu 31 let.

Tato na první pohled zvláštní lhůta má však své opodstatnění. Na základě zkušeností z minulosti totiž panovalo mínění, že prosadit kompaktáta u římské kurie zabere úsilí zhruba celé jedné generace Čechů obojího vyznání, tj. podle středověkých odhadů zhruba tři desítky let. Rok navíc byl poté k tomuto počtu přidán s ohledem na to, že ten aktuální již byl v plném proudu a lhůta tak měla začít formálně plynout až zkraje roku následujícího. Dopředu se však počítalo s tím, že mír bude v budoucnu prodloužen až na „věčné časy“. Kazatelé z obou táborů i prostí věřící byli navíc mírem vyzváni, aby napříště neútočili proti druhému vyznání. Kdo by činil opak, mělo s ním být naloženo jako se zemským škůdcem. Velmi důležitá byla i společná vůle účastníků sněmu nedopustit v budoucnu již žádné vměšování třetích stran do náboženských otázek v českých zemích. Naši předci se tak dostatečně poučili z minulosti. Oproti pozdějšímu mnohem známějšího augšpurskému náboženskému míru (1555) byl ten kutnohorský přelomový a svobodomyslnější v tom, že na rozdíl od augšpurského narovnání umožňoval svobodu vyznání pro veškeré obyvatelstvo bez ohledu na konfesijní příslušnost vrchnosti.^[5] Kutnohorský náboženský mír se však nevztahoval na Prahu a ani na tehdy již autonomní a rozšířenou Jednotu bratrskou. Původní jednatřicetiletá lhůta platnosti náboženského porovnání byla v roce 1512 skutečně prodloužena až na věčné časy. Avšak zcela nový konfesijní svět Evropy po nástupu evropských reformací v 16. století způsobil, že byla kompaktáta již v roce 1567 zrušena císařem a králem Maxmiliánem II., a to na naléhání samotných českých stavů. V této době totiž již kompaktáta bránila svébytnému rozvoji českého protestantismu, jenž vznikl pod vlivem české reformace a evropských reformačních cyklů jako zcela autonomní proud.

Ještě jedna mimořádně důležitá okolnost vyzdvihuje kutnohorský náboženský mír mezi jedny z nejušlechtilejších dokumentů v dějinách české státnosti. Konfesijní tolerance uzákoněná v náboženském porovnání vzešlém z Kutné Hory se totiž v následujících letech a desetiletích přenesla i do politického smyšlení české společnosti. Začalo tak téměř jeden a půl století trvající období míru, plodného kompromisu a konsolidace českého státu ve všech oblastech jeho života. Jaký to rozdíl oproti zbytku Evropy, která si svými reformačními procesy, jež přinášely četné náboženské rozbroje a ozbrojené konflikty, musela v 16. století teprve projít. Účastníci sněmu v Kutné hoře se tak mohli s klidným svědomím odebrat do svých domovů a využít čerstvě nabytého míru k tomu, aby v Čechách vybudovali skutečné království dvojího lidu. Sen Jiříka z Poděbrad tak nakonec přece jen došel svého naplnění. Kutnohorský mír sice nepřinesl do Čech trvalé uklidnění, neboť česká společnost už zanedlouho musela čelit novým výzvám, například stavovskému soupeření mezi šlechtou a městy a také evropským reformacím, ale byl jasně deklarovaným, snadno čitelným a veskrze pozitivním epilogem české reformace a husitského věku. Po roce 1485 tak mohla česká společnost skutečně inspirovat ostatní země i národy a být jim návodem, jak se úspěšně vypořádat s reformačním procesem. Avšak česká reformace doplatila na skutečnost, že byla „reformací před reformacemi“, a tak z jejích bohatých zkušeností mohla Evropa v následujícím století čerpat jen okrajově. Nic to ale nemění na tom, že česká reformace a její tečka tvoří výjimečný vklad českých dějin do společného evropského historického a kulturního dědictví.

***

Po kutnohorském náboženském míru se začal život v království pomalu vracet do obvyklých kolejí. Král Vladislav se navrátil do Prahy a definitivně se přestěhoval na Pražský hrad, kde opatrně i s neskrývanými obavami pozoroval další vývoj v zemi. Návrat krále na Hrad však neměl jen symbolickou rovinu, protože Vladislav se skutečně snažil zvelebit sídlo svých předchůdců. Začala tak velkorysá přestavba Pražského hradu v pozdně gotickém stylu, do něhož již pronikaly renesanční prvky. Stavělo se i jinde v Praze, například v sousedství Králova dvora, kde vyrostla monumentální Prašná brána, která byla budována podle vzoru Staroměstské mostecké věže. Pokračovala i dostavba chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře. Všechny tyto projekty měly i silný politický podtext, neboť demonstrovaly zklidnění vnitropolitických poměrů a upevnění královské autority, jež koncepčně i finančně zaštítila nový stavební ruch na klíčových místech Českého království. Návrat ke starým pořádkům byl deklarován i událostí velmi významnou. V červnu 1485 byla po téměř dvaceti letech znovu obnovena činnost zemského soudu, nejvyššího a nejdůležitějšího soudního orgánu stavovské společnosti, jehož úředníci byli mimo jiné pověřeni evidencí změn majitelů všech panství a statků v zemi. Po roce 1485 tak mohlo opět dojít ke konsolidaci právního řádu a majetkových poměrů v království, jež v uplynulých letech prodělaly značné změny. Vzhledem k důležitosti instituce nepřekvapí, že se ihned rozhořely prudké spory o obsazení zemského soudu. Vladislav proto v březnu 1487 upravil jeho obsazení v jasně daném poměru mezi panským a rytířským stavem. Jelikož byla panskému stavu přiznána převaha v obsazení zemského soudu a městský stav byl dokonce opomenut, bylo tím do budoucna zaděláno na stavovské soupeření, jež de facto vyplnilo druhou polovinu vlády krále Vladislava.

Český monarcha však mohl být zatím spokojen, protože se skutečně dařilo řešit všechny vzniklé politické i náboženské rozepře pokojnou cestou. Také na mezinárodní scéně se začalo výrazně blýskat na lepší časy. Matyáš Korvín dobyl v červnu 1485 po téměř ročním obléhání Vídeň a vyhnal odtud pyšné Habsburky. K dobytému městu se zachoval velkoryse, čímž si naklonil přízeň zdejšího obyvatelstva natolik, že do Vídně přenesl své sídlo. Ve střední Evropě tak dobyvačný Korvín vytvořil impozantní říši, jejíž politická a vojenská moc děsila okolní vládce. Matyáš ale nebyl žádný politický hlupák, ba právě naopak. Znepřátelení Habsburků i odpor Říma si kompenzoval užší spoluprací s českým králem. Měl k tomu své důvody, neboť přibývající věk i zdravotní potíže jej nutily hledat cestu k zajištění nástupnictví pro svého nelegitimního syna Jana (János). Narážel však na odpor papežské kurie i uherské šlechty. Věděl proto, že svému synovi musí zajistit dostatečný majetek, aby mohl být brán svými konkurenty vážně. A jelikož z cizího krev neteče, udělil Matyáš synovi rozsáhlé majetky ve Slezsku, mimo jiné Hlohovské knížectví a poté dokonce i Opavsko, odkud doslova vyhnal Viktorina z Poděbrad. Porcování českých vedlejších korunních zemí si dal Matyáš samozřejmě potvrdit od Vladislava, s nímž se osobně sešel v září 1486 v Jihlavě. Oba vládci se mimo jiné dohodli na odškodnění válečných škod a zavázali se razit mince o stejné váze a jakosti. To mělo usnadnit obchod mezi zeměmi obou králů a zároveň mohlo do budoucna usnadnit opětovné spojení české Koruny. Prohnaný Korvín totiž kalkuloval, že po své smrti Vladislav „odkoupí“ zpět Moravu, Slezsko i obě Lužice, přičemž nabídne i vysoké finanční odškodnění jeho synovi. Z těchto prostředků by pak mohl Jan Korvín sponzorovat svou kandidaturu na uherský trůn.

Uherská dobyvačná politika ovšem narazila na rozhodný odpor většiny Evropy, pro kterou bylo navíc zcela nepřijatelné, že by měl po Korvínově smrti usednout na uherský trůn jeho syn, jenž byl dokonce pouhým levobočkem. Nový papež Inocenc VIII. proto z uražené ješitnosti a z nechuti uznat uherskou rozpínavost potvrdil v létě 1487 legitimním a jediným českým králem Vladislava. Totéž učinili vzápětí i císař Fridrich a jeho nástupce Maxmilián I. (1493 – 1519), od roku 1486 zvolený římský král. Jelikož oba Habsburkové při nedávné volbě v Říši záměrně ignorovali český kurfiřtský hlas, hrozilo, že český panovník vypadne z prestižního sboru volitelů římského krále. Naštěstí se zbylí kurfiřti v červnu 1489 na nátlak Krakova rozhodli vydat čestné prohlášení, že českým vládcům pochopitelně patří kurfiřtská hodnost i čestná funkce arcičíšníka, přičemž český hlas byl při nedávné volbě opomenut pouze nedopatřením. I když se zdá, že se jedná o pouhou marginálii, opak je pravdou. Po většinu 15. století byly totiž pozice českých panovníků v Říši mnohokrát silně otřeseny a Praha musela čelit četným pokusům říšských knížat přenést kurfiřtskou hodnost z českého vládce na jiného a katolicky pravověrného knížete v Německu. Pokud by se tak stalo, ztratily by české země přímý politický kontakt s rychle se ekonomicky i kultuře vzdalujícím Západem. Naštěstí k tomuto scénáři nedošlo a české země si uchovaly své výsadní a ojedinělé postavení ve Svaté říši římské, i když bylo v této době již jen formální a volné. Mimo jiné to deklarovalo stabilizaci a opětovné obnovení prestiže Českého království ve střední Evropě. To mělo výrazný podíl na skvělém jagellonském úspěchu v roce 1490.

Bouřlivák Korvín totiž v dubnu 1490 zemřel za situace, kdy hodlal v nejbližší době vojensky obsadit většinu Slezska a předat jej formou dědičných lén svému synovi. Nejenže by tím pošlapal své dřívější sliby učiněné Vladislavovi, ale zásadně ohrožoval práva slezských knížat na autonomní rozvoj. Polsko proto okamžitě zasáhlo a uzavřelo už v dubnu 1489 alianci s Prahou, která byla zaměřena proti Korvínovi. Přidat se měli výhledově i Habsburkové a papež. Tak zásadně se během několika málo let změnila politická situace v celém regionu. De facto se pozice zcela obrátily a nyní to byl sám Korvín, jemuž hrozila hluboká mezinárodní izolace, vysoké církevní tresty a kolektivní vojenský postup okolní Evropy. Korvínova smrt tak přinesla velkou úlevu většině střední Evropy a zažehnala riziko velkého mezinárodního konfliktu. Uherská šlechta po Korvínově smrti zavrhla nároky jeho syna k uherské koruně a přichystala férové volební klání. Do něj se zapojily nejen Krakov a Praha, ale i Habsburk. Nejaktivněji si počínal – světe div se – Vladislav! Ten v čele silného vojenského kontingentu zamířil do Uher, aby prosadil svá práva. V tomto postupu jej aktivně podporovala finančně i vojensky česká šlechta, neboť v sázce bylo obnovení celistvosti české Koruny. Nebývalá ráznost a rozhodnost našich dávných předků nakonec slavila vítězství. Vladislav byl totiž v červenci 1490 zvolen v Prešpurku uherským králem a v září toho roku korunován ve Stoličním Bělehradě. Mezinárodní izolace českých zemí tím byla definitivně prolomena a pověst českého vládce navždy rehabilitována. Vladislav se sice zavázal přenést své sídlo z Prahy do Budína, avšak Morava, Slezsko i obojí Lužice byly vzápětí bez finanční náhrady vráceny k české Koruně neztenčené a objektivně řečeno i v mnohem lepším ekonomickém stavu. Matyáš Korvín byl totiž poměrně zdatný hospodář a státník, a proto se vedlejším korunním zemím pod jeho vládou nedařilo nijak zle, ba spíše naopak.

Po roce 1490 tak nastala nová kapitola českých dějin. Politické i hospodářské poměry se nadlouho stabilizovaly a zklidnily. Nastal čas míru, prosperity a všeobecného kulturního rozkvětu. Království dvojího lidu tak mohlo s uspokojením vyhlížet příchod novověku, do jehož bran však svou úspěšně završenou reformací rázně nakročilo již v předchozích desetiletích. Husitský věk skončil, dějiny však nikoli.

 

Umění husitského věku (Jiří Motyčka)

Polistopadový názorový mainstream, který víceméně zkresleně nahlíží na husitskou epochu jako celek, obdobným způsobem – ne-li ještě hůře – se vymezuje vůči umění husitské doby. Obojí je špatně, jak dokládá i tento náš seriál. Zjednodušující důraz různých laických znalců husitství i kunsthistoriků na obrazoborectví v rané fázi revoluce a na ničení klášterů s jejich knihovnami plnými vzácných rukopisů i artefaktů nemůže zcela zastřít umělecké hodnoty vzniknuvší během revoluce a v době poděbradské. Byly možná skromnější, méně monumentální, ne tak okázalé, ale o to více upřímné a právě svojí strohostí zdůrazňovaly mj. návrat k ideálu prvotní církve, což byl hlavní požadavek reformy. Po listopadu 1989 se začal objevovat názor, že husitství nás kulturně izolovalo od vyspělé Evropy, protože památek a artefaktů husitského původu máme z oné doby velice málo. Málo jich máme především proto, že nedílnou součástí násilné rekatolizace po Bílé hoře byla rovněž likvidace všeho Husovského a husitského. Toto neblahé počínání s dědictvím chybějících produktů husitské kultury můžeme směle nazvat druhým obrazoborectvím. Přesto se nám několik skvělých uměleckých památek z husitské doby zachovalo. Husitská tradice a utrakvistická konfese nesmetly s povrchu zemského ani humanizmus, pouze v severnějším kališnickém prostředí byly tyto „jižanské“ podněty přijímány poněkud obezřetněji a rezervovaněji. Tím jsou míněna především eroticky podbarvená výtvarná a literární díla této doby, která si v rigidním husitském prostředí obtížněji razila svoji cestu na výsluní, i když i tady najdeme výjimky potvrzující pravidlo, jak z následujícího textu vyplyne. Nástup Jagellonců na český královský trůn je spojován i s počátkem konsolidace poměrů v oblasti umění v éře zvané pozdní gotika a renesance.

Husitství se v souladu s potřebami revoluce razantně chopilo všech slovesných i uměleckých prostředků, které byly s to unést nadčasový obsah reformních myšlenek. Sdělení díla mělo být účinné, ale výrazové prostředky i formy jednoduché a především naprosto srozumitelné. Vše, co těmto zásadním požadavkům nevyhovovalo, bylo odmítnuto. Nadvláda ideového zřetele a starozákonní strohosti se v husitské epoše dostávaly do rozporu s vnějším formalismem církevních obřadů, do očí bijícím kultem světců a s velkolepostí gotické sakrální architektury. Odmítavý postoj husitů k přezdobeným chrámům plným zlata, stříbra a mramoru, k deskovým obrazům, plastikám, gotickým madonám a jiným kultovním předmětům zcela opomíjel některá esteticko-umělecká hlediska a přímo zdůrazňoval škodlivost církevních objektů a opulentní výzdoby v nich. Obrazoborectví (ikonoklasmus) z počátků revoluce nebylo jen spontánním vzplanutím lidu proti okázalosti zesvětštělé církve, ale též ideově i teologicky zdůvodněným odmítnutím kultury mocensky vládnoucí církve. Bohužel tyto negativní projevy – z dnešního pohledu až barbarské – vrcholily bořením sakrálních staveb a církevních budov. Kdybychom měli provést jakousi psychologickou a sociální analýzu husitského ikonoklasmu, došli bychom patrně k závěrům souvisejícím s nevzdělaností prostého husity nechápajícího filozofické a věroučné otázky prezentované husitskými vzdělanci. Tento člověk pozdního středověku pak hrubou silou likvidoval tyto atributy hříšné církve, kterým nerozuměl, a ovládán nejnižšími pudy ničil i pro samotnou patologickou rozkoš z destrukce. Toto zběsilé řádění mnohým z nich dodávalo pocit jisté důležitosti. S postupnou retardací kulturního destruktivizmu se začal znovu v prostředí měšťanského a šlechtického utrakvizmu prosazovat zájem o umělecká díla a estetickou účinnost kultovních a jiných předmětů. Revoluční minulost se však v uměleckém snažení poděbradské doby i nadále hlásila o slovo strohostí ale zároveň i pádností jednoduchých výrazových prostředků, k nimž byli paradoxně nuceni se přiklonit i literáti a umělci katolické strany.

Největší a někdy i nenapravitelné škody utrpěla během husitských válek sakrální architektura. Na husitském území počet zachovalých kostelů (vzhledem k nedostatku kněží) plně kryl potřebu, ale v katolických lokalitách chyběly. Pro větší stavební práce se v poválečné době nedostávalo finančních prostředků a ke stavebním adaptacím docházelo na obou stranách jen z nutnosti. Žádná z nových staveb neukázala a ani nemohla ukázat nové slohové styly. To platí bezezbytku rovněž pro profánní architekturu, v níž převažovaly fortifikace, což vycházelo z potřeb země nacházející se ve válečném stavu. Omezení stavební činnosti se promítlo i do umělecké činnosti v oblasti plastik a nástěnných maleb. Pouze jižní Čechy a Morava poskytovaly skrovné umělecké tvorbě příznivější podmínky. Takže tady déle doznívala výtvarná tradice českého předhusitského slohu a udržovaly se kontakty s podunajskými a jinými evropskými uměleckými středisky.

Ve zpěvu a písni nalezlo husitství své nejplnější umělecké vyjádření a v nich také zanechalo trvalý odkaz české národní kultuře. Píseň a zpěv patří patrně mezi nejproslulejší projevy doby husitské. Jednalo se o útvary nejbližší lidovým vrstvám, které je mohly nejen pasivně vnímat, zpívat a přednášet, ale i upravovat, doplňovat a vytvářet. Texty husitských písní obsahují do té doby neslýchaný mravní apel. Třebaže po hudební stránce byly husitské mešní nápěvy odvozeny z tradičního chorálu, bylo radikální počeštění bohoslužebných textů odrazem husitské laicizace a demokratizace vzdělání i bohoslužby. Texty v rodném jazyce byly dány požadavkem husitského společenství na maximální srozumitelnost i transparentnost a předznamenávaly tak snahy pozdější evropské reformace. Důraz na národní jazyk vytvořil zásadní předpoklad pro rozvoj jednohlasého zpěvu a písňové tvorby i v následujících obdobích. Je snadno pochopitelné, že i v písních (ale i veršovaných skladbách) se objevovaly náměty odrážející ideové otázky doby.

Středobodem husitské literatury bylo pochopitelně Písmo svaté a výklady jeho textů. Husitská inteligence vyznačující se brilantní znalostí Bible se snažila její srozumitelnou, „jednoduchou“ formu zprostředkovat co největšímu množství lidí. V 15. století vznikly stovky křesťanských textů, které byly v husitském prostředí velmi rozšířeny. Byly také realizovány čtyři redakce překladu Bible do českého jazyka. V oblasti slovesné tvorby převládala učená pojednání (traktáty) a kázání. Polemický ráz prostoupil celou prozaickou produkci, která byla ochuzena o látky zábavné a výpravné, na druhé straně se však obohatila o nové aktuální žánry, dříve vyhrazené vesměs jen latině, a to včetně poezie. Nástup češtiny jako hlavního literárního jazyka byl s výjimkou učené polemiky a zahraniční propagandy příznačný pro všechnu ostatní literární činnost husitské doby, která se tak významným způsobem zasloužila o posílení svébytného postavení českého národa jako poslední větve západních Slovanů. Podle určení nabývala literární tvorba povahy satiry nebo invektivy, manifestů, politických listů a tzv. novin či relací. „Novinami“ se v 15. století rozuměly zprávy o důležitých veřejných událostech, podrobnější zprávy, podložené často texty dokumentů, se nazývaly „relace“.

Výtvarné umění během válečné fáze husitství pochopitelně taktéž živořilo. Názory reformních myslitelů, že se pravověrný křesťan docela dobře obejde bez obrazů, soch i plastik, měly základ v jejich filosofických výkladech a starozákonním imperativu, který souvisel se zákazem zpodobňování Boha. Nejednalo se však o postoj jednotný a výjimky spočívaly v tom, že byl upřednostňován důraz na umění nikoli na Bibli s jejími příkazy či zákazy. Pochopitelně i v oblasti výtvarného umění se negativně projevilo husitské obrazoborectví zjednodušeně personifikované jakýmsi rozedraným a rozcuchaným divousem z davu lůzy, s vypouleným zrakem, který zběsile mlátí sekerou do deskového obrazu, až z něj třísky odletují. Je třeba si však uvědomit, že i v těchto projevech jakéhosi spontánního nihilizmu husité předjímali pozdější reformace evropské. To není omluva, pouze konstatování historických faktů a souvislostí. Je třeba také zdůraznit, že husitské obrazoborectví se v největší míře projevovalo v táborském prostředí. Dalšími faktory, které přispěly ke stagnaci rozvoje výtvarného umění, byl odchod církevních institucí z Prahy po smrti krále Václava IV. a secese umělců nevyznávajících kalich do katolických oblastí, které byly v teritoriální menšině. Nebylo mecenášů ani objednavatelů uměleckých děl a ve válečné době rovněž nebyly příznivé podmínky ani pro štědré donátory. Po kulminaci revoluční vlny a relativním uklidnění poměrů se začala rozvíjet postupně umělecká řemesla a iluminátoři zdobili knihy určené k modlitebním a náboženským účelům. K největšímu oživení pak došlo až v době poděbradské.

***

Po tomto obsáhlejším obecném vhledu do této problematiky nezbývá, než si něco málo povědět o konkrétních příkladech představitelů kultury a jejich dílech. Začněme poněkud „netradičně“ hudební a písňovou tvorbou. V dobových popěvcích (např. o arcibiskupovi Zbyňkovi Zajíci z Hazmburka satirický popěvek Zbyněk biskup Abeceda, jehož autorem byl/i patrně student/i pražské univerzity), v písních duchovních i ve válečných hymnech se umocňuje do nejvyšší účinnosti reformní, ale také vlastenecká nota husitství. Nemenší kulturní i společenský dosah měly české bohoslužebné i mešní zpěvy, jež se podobně jako válečné písně vesměs zachovaly v tzv. Jistebnickém kancionálu ze čtyřicátých let 15. století. Místo tradičních epických útvarů, které se znovu začaly prosazovat až od druhé poloviny 15. století, zaujaly patetické žaloby (např. známé Žaloba Koruny české a Porok Koruny české k pánóm českým), skladby typu pamfletu (např. protihusitské veršování Vlka poznáš podle srsti), veršované české i latinské traktáty zdůvodňující husitské pojetí božího zákona (Otázka nynie taková běží) a polemiky (Václav, Havel a Tábor), pseudoučená hádání (např. Hádání Prahy s Kutnou Horou) i rýmované kroniky (např. Nová kronika Prokopa, písaře novoměstského). Autoři většiny těchto skladeb nejsou známí. To platí i o dílech zapsaných do tzv. Budyšínského rukopisu, o nichž se někdy soudí, že vzešla z pera Vavřince z Březové autora (kromě Kroniky) i latinské Písně o vítězství u Domažlic. Z husitských autorů vystupuje do popředí osobnost táborského kněze Jana Čapka, jenž vedle jiných děl jako např. Dietky, Bohu zpievajme složil pravděpodobně i husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci. Mezi památky poděbradského období patří např. Krátké sebránie z kronik českých k výstraze věrných Čechuov. V této době se začalo v literatuře projevovat individuální sebeuplatnění, čehož dokladem je pamflet Proti panování kněžskému od Vaňka Valečovského z Kněžmosta nebo Hádání Pravdy a Lži od Ctibora Tovačovského z Cimburka. V husitské epoše do popředí nejvíce vystoupily zpěv a píseň proto, že se jednalo o útvary velice blízké lidovým vrstvám, které je mohly nejen pasivně vnímat, zpívat a přednášet, ale i upravovat, doplňovat a aktivně vytvářet. V dobových popěvcích (např. zase o arcibiskupovi Zbyňkovi Zajíci z Hazmburka v letáku Musí být ohlášeno), v písních duchovních (táborská píseň Věrní křesťané, silně dúfajte) i ve válečných hymnech (např. Povstaň, povstaň Veliké Město Pražské) se asi nejvíce projevuje sociální, reformní, ale i vlastenecká nota husitství.

O Vavřincově Písni o vítězství u Domažlic, celým názvem Píseň přeslavné Koruny české za vítězství, jehož se jí dostalo u Rýzmberka a Domažlic (Carmen insignis Corone Bohemie pro tropheo sibi divinitus consesso circa Ryzmberg et Domazlicz), bychom si měli povědět něco více, neboť si to věru zaslouží. Tento básnický epos obsahuje více jak 1760 veršů a je kompozičně vystavěný v duchu přeslavné Alexandreidy. Vavřinec ho napsal bezprostředně po velkém husitském vítězství u Domažlic se záměrem, aby měl zároveň propagační charakter. Vavřinec z Březové je totiž považován také za autora některých stylisticky i jazykově brilantně napsaných husitských manifestů. Prolog i epilog básně je jakýmsi proslovem personifikované matky Bohemie, která tklivě předkládá Bohu žalobu na zvěrstva a ukrutnosti křižáckých vojsk, kterých se na ní dopouštěly. Důraz v této monumentální básni je položen na popis zběsilého útěku křižáků od Domažlic včetně obecně známých detailů, které se staly legendou. Druhým, neméně podstatným motivem je vylíčení cesty k poznané nutnosti jednání s husity, k němuž dospěla papežská kurie po zdrcující porážce u Domažlic. Jako červená nit se tímto básnickým dílem pozdního středověku táhne rovněž spor o čtyři artikuly pražské a konfrontace názorů na artikul o zákazu světského panování církve, který je spojen s odejmutím majetku této zkažené církve. Je půvabné sledovat, jak Vavřinec ve verších názorně vystihl diametrální rozdíl v postojích k tomuto artikulu mezi nejvyššími představiteli říšské šlechty (souhlas) a zástupci římské církve (rozhodný nesouhlas). Báseň je napsána jednoduchým osmislabičným sdruženým veršem s nevalným rytmem. To však vůbec nic neumenšuje z její působivosti, ale ani na hodnotě názorně vypovídajícího historického pramenu.

V tomto výčtu nelze nezmínit syna českého krále Jiřího z Poděbrad Hynka z Poděbrad (1452 – 1492), který byl spíše vlažným utrakvistou a nakonec i konvertoval ke katolické konfesi. Hynek se stal příznivcem Matyáše Korvína, kterému prodal kolínské panství, ale po roce 1478 se definitivně přiklonil ke králi Vladislavu Jagellonskému. Je znám také jako spisovatel, překladatel a diplomat. Hynek z Poděbrad byl vpravdě a doslova renesančním člověkem. Žil prostopášným životem a bezuzdně vyhledával více či méně prchavé lásky různých žen i ženštin, a to se mu nakonec stalo osudným. Je údajně prvním doloženým Čechem, který onemocněl syfilidou, a na ni i v mladém věku také zemřel. V příručkách literatury, na internetu i jinde se dočteme, že Hynek přeložil jedenáct erotických povídek z německého vydání Boccacciova Dekameronu a přidal k tomu ještě jednu svoji vlastní, ve stejném stylu a s podobným námětem napsanou povídku s názvem O jedné pěkné paní, jménem Salomeny, a o jejím velmi netrefném manželu. Boccacciův děj překladatel ze slavného rodu přenesl do českého prostředí a vystupují v něm postavy s českými jmény. K Hynkovu autorství tohoto překladu a přiložené povídky (11 + 1) se Petr Čornej staví poněkud skepticky, když píše: „Teprve v osmdesátých letech se ale neznámý český spisovatel, ztotožňovaný často s Jiříkovým synem Hynkem z Poděbrad, odvážil sáhnout po jedenácti erotických příbězích z německého znění Boccacciova Dekameronu…“ ).^[1] Parodií kurtoazní tradice se vyznačuje básnická skladba Májový sen, sepsaná v žánru minnerede.^[2] Mezi jeho díla z oblasti poezie oplývající převážně bezrozměrným veršem patří ještě další čtyři skladby O ženitbě, Boj Štěstí s Neštěstím, Veršové o milovníku a Stesk na ženitbu. Hynkovo autorství bylo rovněž připsáno prozaickým výtvorům s názvy O Štěstí a Ctnost, Rytíř a Moudrost. Všechna výše uvedená díla se nacházejí v tzv. Neuberském sborníku, nazvaném podle rodu Neuberků, který tento sborník původně vlastnil.

Umírněný utrakvistický mistr, příznivec Jednoty bratrské a písař desek zemských Viktorin Kornel ze Všehrd (*1460 Chrudim, †1520), kterého lze zařadit mezi humanisty, se do povědomí české kališnické společnosti zapsal svým privátním sporem se vzdělaným básníkem i prozaikem, katolíkem a humanistou Bohuslavem Hasištejnským z Lobkovic. K definitivnímu rozchodu těchto dvou přátel došlo v r. 1494 a podnětem k tomu bylo údajné autorství básně Papae mastix (Bič na papeže). Viktorin Kornel patřil mezi vášnivé defenzory českého jazyka, jazyk německý považoval za „breptavý“ a „drsnatý“. Latinu a řečtinu však uznával s tím, že je třeba hodnotné texty v těchto antických jazycích zpřístupnit českému čtenářstvu kvalitními překlady. Právě v této souvislosti ostře kritizoval ty humanisty, kteří upřednostňovali latinu nebo němčinu před češtinou. K tomu mu posloužily biblické příklady, jež husité často používali, totiž odkaz na Mojžíše a apoštola Pavla, kteří uplatňovali svůj rodný jazyk i při šíření víry v Hospodina a Ježíše Krista. Mezi nejvýznamnější díla M. Viktorina patří bezesporu obsáhlý právní spis O právech, o súdiech i o dskách země české knihy devatery, v němž pojednal o českém zemském právu a jeho institucích. Protože se tímto dílem rovněž nepokrytě postavil na stranu městského stavu v jeho zápasu se šlechtou, byl v r. 1497 vyhozen z úřadu písaře desk zemských a nakrátko dokonce i uvězněn. Neblahé zkušenosti tohoto mistra pera se pak objevily v první redakci uvedeného spisu, takže na další vytištění si spis musel počkat až do 19. století.

Je nezpochybnitelné, že vynález knihtisku v polovině 15. století Johannesem Gensfleischem, řečeným „Gutenberg“ dal také reformaci české nový impulz a další dimenzi. A to i přesto, že konzervativní utrakvistické prostředí se zpočátku stavělo přezíravě k novinkám, které přinášel do oblasti knižní tvorby tak převratný vynález, jakým knihtisk byl. Ještě relativně dlouhou dobu po vynálezu knihtisku proto převažovaly v kališnických intelektuálních kruzích spíše iluminované manuskripty a později i grafické listy. S velkou mírou pravděpodobností hraničící s jistotou se nejstarší vytištěnou knihou v Čechách stala Synodální statuta Arnošta z Pardubic (Statuta synodalia Arnesti), která byla v tištěné podobě vydána v roce 1476 v Plzni. Praha ve využití knihtisku poněkud zaostala, avšak právě v metropoli se nejvíce projevil vliv utrakvistického prostředí v nových tiscích. Na konci 15. století zde byla tiskem vydána kompaktáta. Také Jednota bratrská se tohoto vynálezu chopila velice odhodlaně a bez ohledu na některé konfesní předsudky. V období, kdy Jednota nemohla disponovat vlastní tiskárnou, začal pro ni v Litomyšli tisknout Pavel Olivetský z Olivetu, v Bělé pod Bezdězem tiskař Oldřich Velenský z Mnichova a po něm Jiřík Štyrsa. Husité začali vydávat opět manifesty a letáky, tentokrát však již v tištěné podobě, která umožnila jejich rozšíření v daleko masovějším měřítku. A tak v době, kdy se v zemích Koruny začal knihtisk postupně rozšiřovat a vstupovat do služeb šíření myšlenek české reformace, kdesi na horizontu dějin už začíná svítání nově se rodící evropské reformace, která mohla knihtisk zcela pro své potřeby aplikovat, a to již ve své nejranější fázi.

Také obroda výtvarného umění nastala v době, kdy nejprudší nápor revolučního entuziazmu začal opadat. Zvláštní skupinu památek husitského věku tvoří několik iluminovaných a ilustrovaných kodexů, jejichž význam nespočívá ani tak ve výtvarné hodnotě jako spíše v ideovém poselství. Dvě nejvýznamnější památky Rukopis göttingenský a tzv. Jenský kodex, jehož umělecky konzervativní iluminace vypracovala pražská dílna Janíčka Zmizelého z Písku, vznikly v období pozdního utrakvismu. I tak však vydávají svědectví o husitské agitaci v této podobě. Malované tabule byly určeny nejširší veřejnosti, avšak třeba iluminace husitských biblí přinášela potěšení pouze těm, kteří si je mohli dovolit. Za zmínku jistě stojí Martinická bible s nejstarším známým vyobrazením Husova upálení. Toto vyobrazení se nachází u iniciály „I“ na počátku starozákonní knihy Genesis a součástí této iluminace je ještě postavička se zápisníčkem, kterou je patrně Petr z Mladoňovic. Dále pak to jsou Bible boskovská a Bible táborského hejtmana Filipa z Padařova, který si ji objednal u jednoho z dvorních malířů Václava IV. Bible táborského zbohatlíka dokládá jistý snobizmus původně poddaného, který díky revoluci získal nemalý majetek, a pak se snažil napodobit vyšší společenské vrstvy. Přestože se české malířství konce 15. století poněkud vyrovnalo dílům zahraničních mistrů, stále ještě např. za nizozemskými a italskými mistry zaostávalo. Z této doby „nad průměr“ jednoznačně ční dílo Mistra litoměřického oltáře, které však už zasáhla italská renesance. Plastiky z období, o němž je řeč, zachovávaly kontinuitu předhusitské doby. Nakonec i utrakvizmus Rokycanova střihu se svým způsobem vyrovnal s pozdně gotickým sochařstvím ve smířlivějším duchu, takže mohli dostat prostor i takoví anonymní řezbáři, jakými byli např. Mistři Žebráckého a Zlíchovského oplakávání. V Chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře byla výzdoba podřízena kališnické konfesi, proto např. vyřezávaný oltář není polychromovaný, aby tak mohla vyniknout filigránská řezba. V utrakvistickém prostředí byla totiž polychromie výrazem takřka až bezbožné a tedy i zbytečné nádhery. Výpravná díla malíře Lucase Cranacha však byla v této době u něho zadávána i z bohatých rodin kališnického vyznání. Pro krále Jiřího z Poděbrad byla zhotovena slavnostní tumba v Chrámu sv. Víta a pro Týnský chrám náhrobek hned vedle pomníku králova přítele Jana Rokycany, kde byly pochovány královy vnitřnosti. Tato náhrobní díla však mají poměrně daleko do kališnické skromnosti odmítající okázalý eschatologický luxus. Vybavení kališnického Týnského chrámu tedy nenese stopy husitské umělecké askeze, neboť tato doba se již od husitské vřavy spojené s ikonoklasmem poněkud vzdálila.

Pod přemalbami oboustranně malovaných křídel pozdně gotického retáblu (nástavec oltáře) z vesnického utrakvistického kostela sv. Václava v Roudníkách u Chabařovic byl objeven obraz Jana Husa z doby kolem r. 1486. Vznikl pravděpodobně v některé pražské dílně. Na jednom křídle je zobrazen Hus jako bezvousý kněz v bílé albě (dlouhá košile, jež byla součástí liturgického úboru), který má na hlavě kacířskou čepici s čerty. Hus je začleněn do společnosti prvomučedníků křesťanské církve, tj. sv. Jakuba, sv. Šebestiána a sv. Vavřince, který byl také upálen, resp. upečen na roštu. Tyto motivy se nacházejí na dalších křídlech oltáře. Iluminátorská dílna Valentina Noha z Jindřichova Hradce zpracovávala zakázky od kališníků i katolíků. Mezi výtvory Nohovy pražské dílny patří např. kališnický Kutnohorský graduál (zpěvník mešních písní), ale také zakázky pro metropolitní kapitulu i královský dvůr. Koncem 15. st. si rodina Smíšků z Vrchovišť nechala vypracovat kvalitními iluminacemi zdobený Smíškovský graduál, v němž je na titulní straně zobrazena kališnická rodina klečící před obrazem Madony jako Assumpty.^[3] Dále pak se zde objevují i motivy s liturgickým kultem Jana Husa a jiných husitských mučedníků. Mezi další utrakvistické liturgické zpěvníky můžeme zařadit i Litoměřický graduál, který vznikl někdy v druhé dekádě 16. století Součástí tohoto graduálu jsou zobrazení Husova martýria a jeho nanebevzetí či Apoteózy (přijetí mezi svaté, oslava hrdiny). Z uvedeného je patrné, jak utrakvisti, jež jsme si zvykli později nazývat starokališníky, vnímali Husovo mučednictví stále ještě katolicky. Mistr Litoměřického graduálu vyzdobil rukopis Životy otců na poušti, který přeložil přítel Viktorina Kornela ze Všehrd Řehoř Hrubý z Jelení.^[4] Mezi výtvory některých malířských dílen patří i bohaté výzdoby pavéz určených k zavěšení na zeď. Jsou na nich vyobrazeny většinou svatováclavské a doznívající husitské motivy. Nedílnou součástí kachlových kamen byly různé druhy kachlů, které byly ještě i v této době ojediněle zdobeny husitskými motivy.

Rozvoj stavebních aktivit a oživení tvůrčí činnosti stavebních hutí muselo však počkat až do poděbradské doby a do poslední čtvrtiny 15. století, kdy došlo k plnému rozmachu v této oblasti. V Praze byla v letech 1452 až 1456 dostavěna věž radnice na Novém Městě pražském a v Táboře byly již v druhé polovině čtyřicátých let 15. století založeny stavby kostela Proměnění Páně a radnice. V uvedeném období se uplatnil šikovný samouk, architekt Matěj Rejsek, jehož Staroměstští pověřili zakázkou na stavbu později zvanou Prašná brána. Rejsek navázal na parléřovskou školu a svoje nadání uplatnil nejen v Praze ale i v Kutné Hoře, kde se podílel na architektonickém skvostu sv. Barboře a městské kašně. K největšímu stavitelskému rozmachu došlo za vlády Vladislava Jagellonského, kdy se proslavil architekt Benedikt Ried (známý spíše pod označením Rejt), který přestavěl královský palác a zdokonalil opevnění Hradu. Rejtova stopa, kterou v Čechách zanechal, se vyznačuje skloubením nápadů Petra Parléře a jihoněmeckých architektů. Rejt je považován za autora tzv. kroužené síťové klenby. Projektoval mj. Vladislavský sál i stanovou klenbu sv. Barbory v Kutné Hoře. Chrám sv. Barbory založila parléřovská stavební huť, pak na stavbě pokračoval Matěj Rejsek a poté i Benedikt Rejt. V této době největší utrakvistický kostel se tak stává přímo učebnicovou ukázkou sakrální stavby tří více či méně odlišných architektonických stylů, které se vyznačují různým pojetím prostoru, druhem klenby i světelným aranžmá. Pro utrakvistické objednatele Benedikt Rejt spolu se svým žákem Pavlem z Pardubic stavěl také kostel sv. Mikuláše v Lounech. Wendel Rosskopf, žák Benedikta Rejta vyprojektoval velkou síň Táborské radnice. Součástí klenby tohoto prostoru byl původně i městský znak s orámováním, v němž byly skryty postavičky Husa, Jeronýma Pražského, Adama a Evy resp. adamitů. To se však již nacházíme ve druhé dekádě 16. věku, což je doba, kterou můžeme označit za skutečný počátek vrcholného rozmachu renesance na našem území. Rozvoj stavitelské činnosti v porevoluční době se projevil i na profánních stavbách. Během husitských válek vznikaly nové fortifikace nebo staré byly aspoň nákladně rekonstruovány, a to jak u kališnických tak i katolických hradů a měst. Pozdně gotická architektura zasáhla nejen do rekonstrukcí měst, hradů (Švihov, Rabí, Kunětická hora, Pernštejn, Helfštejn a další), ale i tvrzí (Kestřany, Tuchoraz ajv.), které se staly sídly nižší šlechty, jež si k penězům přišla vojenskou službou. Například Švihovští, majíce ještě v živé paměti dobu, kdy husiti dvakrát dobyli Rabí, nechali tento hrad vybavit fortifikačním systémem, který pro tento rod a jejich hrad postavil opět Benedikt Rejt.

Co říci na závěr této kapitoly? Z výše uvedeného vyplývá, že umění husitské doby není zdaleka jen dobou bohapustého ničení sakrálních památek a uměleckých děl. Husitská slovesná tvorba položila nebývalý akcent na rodný jazyk, což se projevilo zejména v literárních výtvorech, písňové tvorbě a v prvních překladech Bible do češtiny. Ve stavebnictví se práce týkaly převážně pouze účelových vojenských staveb, což může v době míru působit jako negativní aspekt. V ostatních oblastech umění nelze zamlčet skutečnost, že především v rané fázi revoluce došlo k razantnímu útlumu těchto uměleckých aktivit. K rozvoji a navázání na předrevoluční tradice, např. období krásného slohu, došlo teprve v době poděbradské, která nastartovala obnovu země nejen v oblasti ekonomické, správní ale i kulturní. Poptávka po nových uměleckých předmětech způsobená dlouhou pauzou vyvolanou řáděním válečné fúrie se projevilo také relativně rychlým rozvojem uměleckých řemesel a v postupném zvyšování stavebního ruchu spojeného s obnovou stavebních hutí. Ty se však již věnovaly opětovnému rozmachu směrem ke stavbám pro mírové účely. Tato kapitola také odhalila nezpochybnitelný fakt spočívající v tom, že husitské umění existovalo, takže husitství naše země nijak neodizolovalo od ostatních kulturně vyspělých zemí Evropy. Toto, pro někoho zřejmě překvapivé zjištění také názorně a přesvědčivě doložila výstava s názvem „Umění české reformace (1380-1620)“ z přelomu let 2009/2010, která byla instalovaní v Císařské konírně Pražského hradu. Rovněž naše přední kunsthistorička prof. Milena Bartlová ve své obsáhlé publikaci Pravda zvítězila – Výtvarné umění a husitství 1380-1490 (nakladatelství Academia, Praha 2015) také velice erudovaně zdůvodnila, že husitské umění přece jenom existovalo.

 

Závěr (Jiří Motyčka)

Možná jste někteří z vás slyšeli modifikované úsloví „řekni mi, co soudíš o husitství, a já ti povím, kdo jsi.“ I o tom bychom si něco měli povědět v samotném závěru našeho obsáhlého seriálu. Nejprve se však zamysleme nad tím, jak je tato epocha vnímána, resp. začala být vnímána, po listopadu 1989. Stává se z toho totiž docela závažný fenomén, který hodně vypovídá o naší „národní povaze“ v této postmoderní a postfaktické době. Pokusme se tedy nalézt formu, obsah i příčiny polistopadového vnímání husitské epochy. Tento exkurs nabízíme mj. také proto, abychom mohli správně vyhodnotit rozmanité názory, které se v nazírání husitského období objevily díky svobodě, nejen názorové. S názory, jež se k husitství staví spíše odmítavě, v lepším případě rezervovaně, je třeba nakládat velice obezřetně, byť se mohou na první pohled jevit jako zasvěcené a pocházející z dílny školeného znalce dějin pozdního středověku. V této pestré paletě názorů nám jde především o projevy nesmiřitelného a mnohdy i primitivního, laciného a populistického „antihusitismu“, jeho příčiny a co si s tím počít.

V říjnu 2014 vyšel v časopise REFLEX článek Karla Steigerwalda, který se jmenuje „Islamisté, dědicové husitských tradic“. Tento text, který přirovnává husity k džihádistům a husitské Čechy k tzv. Islámskému státu, je plný ahistorických absurdit a žlučovitých blábolů. Bohužel není ojedinělý ani první. Kdyby Islámský stát neexistoval, tak autoři podobných názorů by si ho snad museli vymyslet jenom proto, aby mohli lépe a snadněji husitství dehonestovat. Tato závěrečná stať našeho seriálu by snad mohla napomoci tomu, jak pokud možno správně vyhodnotit a orientovat se v postojích a názorech, které nám předkládá současná publicistika, ojediněle se zabývající husitstvím a tvářící se jako zasvěcená.

Nejprve se však musíme alespoň stručně podívat na to, jakým způsobem husitství prezentoval minulý režim a pak možná lépe pochopíme některé souvislosti negativního nazíraní na husitskou epochu po listopadu 1989. Mnozí z vás si vzpomenete, jak si minulý režim z husitství uměle vytvořil jakýsi prototyp socialistické revoluce. Marxistická historiografie analyzující husitskou revoluci optikou dialektického materializmu s třídním přístupem účelově vytvářela revoluční tezi o tom, že se husitům málem podařilo vyvrátit feudální řád z jeho základů. Nedotáhli to však ke zdárnému konci jenom proto, že jim v tom u Lipan zabránila reakční, zrádná a ve své podstatě kontrarevoluční „panská jednota“. Je třeba poctivě přiznat, že někteří z marxistických historiků husitství prezentovali tak, aby jejich publikace mohly být vůbec vydávány, u jiných to však bylo z přesvědčení nebo z „přesvědčení“. Obojí bylo špatně. Aby se jim mohlo podařit přetvořit husitskou revoluci k obrazu svému, bylo nutné nejprve z husitství s chirurgickou přesností „vyoperovat“ jeho religiozitu, étos i duchovní rozměr české reformace a zamlčet husitský důraz na Bibli. Husitská teologie musela být nahrazena komunistickou ideologií s jejími, nám tak dobře známými frázemi a klišé.

Jak tedy minulý režim interpretoval husitství? Husitské revoluční hnutí, bylo až do 15. století podle marxistických historiků nejmohutnějším třídním bojem světových dějin v epoše feudalismu. Pomineme-li ideologický podtext této teze a jistou míru patosu, tak s politováním musíme konstatovat, že českou reformaci, pokud se k ní vůbec vyjadřují, tak ji nechtějí správně chápat. Městská a venkovská chudina vedla podle nich svůj třídní zápas proti vykořisťovatelům, kterými byli světský a především církevní feudál, jenž v komunistickém žargonu padesátých let představoval reakci. Husitský radikalizmus, který vedl k obrazoborectví a k boření kostelů i klášterů a k jiným excesům, komunističtí ideologové účelově zdůrazňovali, neboť byl namířen proti církvi, kterou bytostně nenáviděli. Např. historik Josef Macek ve své komunistické příručce o husitství, již nazval Husitské revoluční hnutí a která poprvé vyšla na počátku 50. let minulého století, zdůraznil první pokus o vytvoření beztřídní společnosti. Demagogicky se tak upnul k představě o takřka shodných cílech husitů a komunistů. Např. Jan Želivský je v Mackově pojetí zosobněním revolucionáře moderního střihu, který se pod praporem s kalichem postavil do čela pražské chudiny, vnímané jako archetyp proletariátu. Jak marxističtí vykladači husitství nahlíželi na samotného Husa? Pochopitelně i Husovo reformní úsilí bylo těmito historiky vykládáno zcela v duchu komunistické ideologie. Hus byl podle nich kritikem feudálního vykořisťování, vystupoval proti jeho zlořádům, podrobil revoluční kritice církevní feudalitu a tím se betlémský kazatel stal vpravdě sociálním revolucionářem spjatým s lidem. Proto málokoho překvapí, když se od Macka dozvídáme, že by Hus nepřežil útrapy kostnického žaláře a strach ze smrti „bez pevného zakořenění (…) v radostech i strastech prostých lidí, celé české země …“. Marxistickému ateistickému historikovi se z pochopitelných důvodů do Husova uvažování nevešla jeho hluboká a upřímná víra, pokora před utrpením Ježíše Krista a pevné přesvědčení, že jeho zápas za poznanou pravdu Boží není žádným kacířstvím. Ve skupině marxistických ideologů nelze nepřipomenout také Zdeňka Nejedlého, který prosazováním souhrnných vydání Aloise Jiráska a ideologickými výklady husitství, prokázal – ve světle žhavé současnosti – této historické etapě ale především samotnému Jiráskovi medvědí službu.

V polistopadové názorové pluralitě se začalo husitství při různých příležitostech přetřásat ze všech stran, a to je jenom dobře. Jsou však na místě oprávněné obavy, že nepoučení lidé v tomto bezbřehém moři různých a mnohdy zcela protichůdných názorů mohou být zcela dezorientováni, nebo si z tohoto velkého množství názorů vyberou mylný náhled na husitství jenom proto, že o tom vědí málo, pokud vůbec, a nebo prostě proto, že předestřený názor lépe vyhovuje jejich zkušenosti, naturelu i mentalitě. Po listopadu 1989 se setkáváme s názory, které se v drtivé většině případů snaží postavit optiku minulého režimu na hlavu, tzn., co bylo čtyřicet let bílé, je třeba nyní přetřít na černo a naopak. Představitelé těchto tendenčních a zavádějících názorů velice pragmaticky a účelově využívají po listopadu se „obrozující katolicismus“ (F. Šmahel) a katolicky orientovaného dějepisectví, jejichž akcenty se nalézají úplně někde jinde než v době husitské. (Středobodem jejich zájmu je především doba násilné pobělohorské rekatolizace – resp. „protireformace“, jak oni tu dobu eufemisticky nazývají – a období baroka.) Znovu se účelově oprašují i některé závěry historika Josefa Pekaře, opět tendenčně vybrané a mnohdy i z kontextu vytržené. Na tom by nebylo nic až tak pozoruhodného, kdyby se nezačali ohánět Pekařem i ti nově se zrodivší „odborníci“ na husitství, kteří z jeho obsáhlého díla nepřečetli ani řádku, pouze někde zaslechli jako vzdálenou ozvěnu, že tento katolík a erudovaný historik Gollovy školy byl k husitství velice kritický.

Všichni tito polistopadoví negativisti husitství byli za minulého režimu velice málo slyšet nebo byli zticha úplně. Kde se u nich najednou vzala tato proměna, toto prozření a vehemence s jakou hledají na husitství kdejaké „smítko“? Zdá se, že je pro to jediné vysvětlení. Tato polistopadová doba najednou paradoxně vyžaduje více odvahy od těch, kteří nepřestávají zdůrazňovat nadčasový význam husitské epochy v rámci našich i evropských dějin, než od těch, kteří husitství začali tendenčně odsuzovat. Oč méně se od těchto kritiků husitství vyžaduje ohledů a znalostí, o to více jdou jejich příkré odsudky takříkajíc s dobou a jsou proto jaksi „modernější“ a nebo jak se dnes s oblibou říká, jsou více „IN“. Husitství jim prostě nezapadá do jejich schématu o české malosti, a proto historický obraz husitů ubránivších se „proti všem“ nahrazují falešným obrazem husitské destrukce. Na veřejné scéně se najednou jako deus ex machina objevili bořitelé jakýchsi „mýtů“, kteří však místo onoho zbořeniště nenabízejí žádnou jinou, věrohodnější alternativu.

Se svým neomylným citem právě pro tyto negativní aspekty, které minulý režim tendenčně zkresloval nebo rovnou zamlčoval, začali vytahovat na světlo světa husitské obrazoborectví, útoky proti klášterům, excesy táborské ultralevice, „vraha“ Žižku s jeho lapkovskou minulostí, zahraniční husitské výpravy a v neposlední řadě i nové a na prvý pohled překvapivé souvislosti nejen Husova procesu ale i jeho protagonisty. Když dnes občas slyšíme, že „na Žižkových rukou ulpěla krev nevinných lidí“, tak se zároveň musíme se stejnou rozhodností ptát, co asi tak ulpělo na rukách křižáků sebraných po celé Svaté říši římské, Zikmundových zvířecky krutých Kumánů, nebo co ulpělo na mozolnatých rukách německých havířů z Kutné Hory, házících husity do opuštěných šachet stříbrných dolů. Zřejmě malinová šťáva. Doba pozdního středověku byla krutá obecně a válčení oné doby bylo velice brutální, a to platilo pro obě nepřátelské strany. Život nejen vojáka měl pramalou cenu.

Jsou také zcela přehlíženy nábožensky nenávistné aspekty protihusitských, často velice surových akcí a jejich tragické dopady na území Čech a Moravy, vyvolávajících neméně nenávistné protiakce. Vůbec se nemluví ani nepíše o tom, jak naprosto rozdílné byly pohnutky i argumenty, s nimiž započaly svůj boj obě znesvářené strany. Posuzovat husity prizmatem hodnot 20. a 21. století, je zavádějící slepou cestou. Navíc ti nejzavilejší kritici husitství v převážné většině případů jeho podstatě vůbec nerozumí. Například zcela pomíjejí, že husitství je nedílnou součástí demokratizačních trendů pozdně středověké společnosti. Věřící přelomu 14. a 15. století začali naprosto oprávněně pochybovat, zda je tehdejší církev zasažená hlubokou krizí, plná zlořádů, vede po bezpečné cestě spásy. Proto zcela spontánně přivítali reformní úsilí o nápravu církve, které se v husitských Čechách prolnulo se snahou o politickou transformaci, jež měla zajistit podíl na moci i měšťanstvu a nižší šlechtě. To bylo rázné vykročení směrem ke stavovskému státu, které uvedlo v život i jakýsi prototyp parlamentní demokracie. Rovněž v tom mají husité skutečné prvenství v kontinentální Evropě.

V současné době se často setkáváme s názorem, že to byli husité, kteří rozpoutali válku a je s gustem zdůrazňováno, že se jednalo o bratrovražednou válku občanskou. Jistě, jednalo se také(!) o občanskou válku mezi domácími kališníky a katolíky, ba dokonce mezi různými husitskými frakcemi. Avšak především se jednalo o válku obrannou, v níž husité vlastně bránili svoji otčinu proti křížovým výpravám a jiným intervenčním armádám. Husité než pozvedli světský meč na obranu zákona Božího, tak se nejprve zeptali univerzitních mistrů, zda tohle mohou vůbec podstoupit. Univerzitní mistři jim neodpověděli hned, ale až po dlouhé a zralé úvaze. Husitským programem se nestala válka, ale čtyři pražské artikuly. Během vlády husitského krále Jiřího z Poděbrad probíhala tzv. druhá husitská válka. I tato válka s uherským králem Matyášem Korvínem a zahraničními interventy, křižáky, podporovanými římskou kurií, byla válkou obrannou. V roce 2014 uplynulo 550 let od mírových aktivit krále Jiřího, jež vyvrcholily nadčasovým projektem, který měl vytvořit společenství evropských zemí, jako hráze proti osmanské expanzi. Bohužel papežovy razantní diplomatické aktivity proti českému králi způsobily, že tento nadčasový mírový projekt nebyl realizován. Na co se však zapomíná především, ať už úmyslně či spíše z nevědomosti? Zapomíná se totiž na významnou a historicky doloženou skutečnost, která husity náhle staví do úplně jiného světla. Tímto obtížně zpochybnitelným a veledůležitým argumentem je to, že po dlouhých třináct let nabízeli husiti celému tehdejšímu světu jednání, která upřednostňovali před ozbrojeným bojem. Když však nepřítel místo tohoto mnohokráte nabízeného mírového řešení – až na čestné výjimky – soustavně jednání odmítal a místo toho vyhlašoval a organizoval křížové i jiné vojenské výpravy, husitům chtě nechtě nezbylo, než tuto hozenou rukavici zvednout. K těmto jednáním o čtyřech artikulech pražských, neboť o ty šlo především, pak došlo až po tvrdé domažlické lekci. Řím si konečně uvědomil, že není všemocný a pod tíhou nezměnitelné situace přijal dokonce i Chebského soudce, který stanovil, že jednání v Basileji budou probíhat na principu „rovný s rovným“ a arbitrem ve sporných bodech bude jen a pouze Bible.

Co ještě je husitství vytýkáno polistopadovými kritiky? Husitství prý České země izolovalo hospodářsky, ekonomicky i kulturně na celé jedno století od okolních zemí Evropy. Tato zavádějící teze opět vychází z absolutní neznalosti věci. Základ ekonomiky středověkého státu tvořil obchod, ten zahraniční nevyjímaje. Víme, že v té době bylo uvaleno embargo na strategicky důležité komodity, mezi něž patřil mj. především střelný prach. Už tehdy stejně jako dnes platilo „peníze až na prvním místě“, takže se stejně s Čechami obchodovalo, zdánlivě ilegálním způsobem. Bylo to však především proto, že tehdejší represivní složky nad tímto obchodem blahosklonně přivíraly oči. Je třeba také dodat, že válka a vydržování početného vojska ekonomiku státu velice zatěžovaly, a to byl také jeden z důvodů zahraničních husitských výprav, které negativisti husitství zjednodušeně nazývají loupeživými. Ani kultura zde zdaleka neživořila. Je třeba bez obalu konstatovat, že ve válečné fázi revoluce se nestavěly nové kostely. Na to opravdu nebylo pomyšlení a husiti ke svým bohoslužbám využívali ty stávající, pokud je rovnou nezničili. V souladu s potřebami revoluce husitství využívalo všech slovesných i uměleckých prostředků. To se týkalo především písemnictví a hudební i písňové tvorby. Je pravdou, že nástup renesance a humanizmu byl v českých zemích poněkud zpožděn, ale za vlády husitského krále Jiřího z Poděbrad dochází k rozmachu i tohoto uměleckého směru a k dohánění zpoždění za okolním světem. V této době byl také obnoven stavební ruch a došlo k rozvoji umění ve všech jeho podobách.

Zdá se, že v poslední době protihusitská agitace některých představitelů české publicistky, jako by vstupovala do nové fáze a nabírala druhý dech. Je sofistikovanější, snaží se nalézat nové podněty a témata, je často skrytá, schována mezi řádky, a tím pádem přestává být tak zjevná, jak tomu bylo dříve. Výjimky z tohoto „nového“ trendu ještě lze nalézti v neustále oprašovaných primitivních názorech, že husiti byli vlastně džihádisté, Jan Žižka bin Ládin středověku a husitské Čechy jakýmsi středověkým Islámským státem (viz výše zmiňovaný článek Karla Steigerwalda). Do arzenálu těchto protihusitských aktivistů se hodí též dávné výroky Karla IV. Schwarzenberga, pradědečka současného čestného předsedy TOP09 a majitele Orlíku. Tento Karel IV. z rodu Schwarzenbergů prohlásil o husitech, že to byli komunisti 15. století a dále pak, že to byla banda lupičů a žhářů. To by však ještě nebylo to nejhorší. Tyto hlášky totiž pronesl na zemském sněmu v roce 1889, na němž protestoval proti umístění votivní destičky s nápisem „Jan Hus“ na zeď Muzea Království českého, dnes Národního. Princ Schwarzenberg tehdy absurdně argumentoval také tím, že Husovo učení rozpoutalo nejen husitské války, ale dokonce i válku třicetiletou. Bohudík destička s Husovým jménem nakonec byla schválena a dodnes zdobí budovu Národního muzea.

Také husitství patří mezi témata, která naši společnost rozdělují. Jako by jiných bylo málo! Pomyslný příkop, který byl vykopán mezi zastánci protichůdných názorových proudů, by měl být spíše zahrabáván a nikoli prohlubován. Bohužel se to nedaří, protože u mnohých vykladačů našich dějin chybí dobrá vůle. Nedílnou součástí těchto sporů překřikujících se skupin na obou stranách onoho pomyslného příkopu jsou také názory na postoj obrozenců k husitství, na Palackého filozofii českých dějin v konfrontaci s přístupem Pekařovým a dalších dějepisců 19. století, postoje k Masarykovu pojetí otázky české, názory na prezentaci husitství v meziválečném období i za minulého režimu se zavádějícím zneužitím díla Aloise Jiráska. Kdo se v současnosti začne vyjadřovat o husitství jakkoli pozitivně, snadno se mu může přihodit, že dostane nálepku kryptokomunisty, či Jiráskovce, v lepším případě člověka přejímajícího úhel pohledu národních obrozenců. Setkáváme se i s kuriózním názorem, že kritické postoje k husitství vyvolávají hysterii na straně husitství pozitivněji naladěné. V ojedinělých případech to samozřejmě vyloučit nelze. Existují však oprávněné obavy, že opravdovou hysterii u názorové protistrany mohou vyvolat v současnosti spíše ti, kteří husitskou epochu před soudem dějin obhajují.

V souvislosti s husitstvím je po listopadu 1989 málokdy, pokud vůbec, zmiňována reformace česká. V tomto ohledu se paradoxně shodne marxistická historiografie se současnou publicistikou, která na husitství tento důležitý aspekt buď vědomě nebo z neznalosti taky zamlčuje. Česká reformace je nazývána moderní historiografií a to vč. té zahraniční „reformací před reformacemi“. Toto označení vyjadřuje skutečnost, že nadčasové snahy o reformu církve, která se zrodila v Čechách na fundamentu Husova učení, předběhly evropskou reformaci o celé jedno století. Česká reformace přinesla do české kotliny náboženskou svobodu (jinak řečeno – svobodu svědomí), která byla uzákoněna Kutnohorským náboženským mírem z roku 1485. Tímto převratným dokumentem reformace česká nakročila již do novověku. Na úrodné půdě české reformace se zrodila Jednota bratrská, církev již vpravdě protestantská. Nelze popřít, že česká reformace nezasáhla z čistě geografického hlediska tak velké teritorium Evropy jako reformace druhá. Přemýšleli jste někdy o tom, čím by to mohlo být? Tvrdí se např., že za Lutherovu reformu se postavila vysoká šlechta a přijala ji za svou. To však nebude ten hlavní důvod, protože tak tomu bylo i v Čechách s naší reformací. Jsem pevně přesvědčen, že důvod je velice prostý. Husiti na rozdíl od luteránů a kalvínistů neznali knihtisk, a to byl pro českou reformaci obrovský handicap. Kdybychom tuto dobu před vynálezem knihtisku a po něm měli přirovnat k něčemu, co důvěrně známe, tak bez nadsázky to lze srovnat s dobou před internetem a po internetu.

Co ještě zbývá dodat? Nelze nevzpomenut našich slovanských bratrů Poláků a nepoložit řečnickou otázku: „Jak by se asi oni postavili k takovému dějinnému fenoménu, jakým byla první velká reformace v dějinách, kdyby byla součástí jejich historie?“ Zřejmě by poněkud „pozapomněli“ na své katolictví a dali by přednost svému vlastenectví, jak dokládají někteří současní polští historici a skuteční znalci husitství z řad polské laické veřejnosti, kteří se dějinami husitství zabývají. Jak už jsme se zmínili, tak společným jmenovatelem polistopadových, často extrémních názorů na husitství je to, že se tento názorový mainstream snaží mj. negovat vše, co minulý režim na husitství shledal pozitivního. Vždyť obrátit znaménko je přece tak snadné! Tento jednoduchý proces totiž nevyžaduje hlubších znalostí historie, stačí si aspoň trochu pamatovat (nebo si o tom něco málo přečíst), jak husitství prezentoval minulý režim. Nelze se však domnívat, že tento druhý extrém (prvním extrémem je pohled reprezentovaný minulým režimem) je tou nejsprávnější metodou pro tápavé hledání velice obtížné cesty k vyváženému a pokud možno objektivnímu a nadkonfesnímu pohledu na tak složité a převratné období našich dějin, jakým husitská epocha bezesporu byla. To by bylo opravdu velice snadné.

O některých aspektech uvedených v této pasáži jsme si již povídali podrobněji v předchozích dílech, ale bylo třeba je znovu na závěr stručně připomenout. Co kdyby se náhodou některý ze čtenářů před tím, než se pustí do celého seriálu, nejprve začetl do tohoto epilogu? Ani poslední věty celého seriálu nebudou bohužel příliš optimistické. Je totiž třeba sebekriticky uvést pro nás Čechy velice nepříznivou skutečnost. Zatímco evropské reformaci bylo její odpadnutí od Říma dávno moderním dějepisectvím odpuštěno a byla vzata na milost, té první, české reformaci neodpustili dokonce ani mnozí Češi. Pokud však náš seriál přispěl k tomu, aby aspoň u jednoho čtenáře poněkud napravil jeho nesprávnou interpretaci husitské epochy a české reformace, pak svůj účel naplnil měrou vrchovatou.

 

Poděkování:

U takto obsáhlého seriálu, co do rozsahu zatím absolutně největšího na našem webu, se sluší, abychom také poděkovali. Je určitě vhodné poděkovat v prvé řadě čtenářům, kteří s naším textem měli takovou nezměrnou trpělivost, že s jeho autory dokráčeli až k tomuto závěrečnému dílu. Dále je třeba upřímně poděkovat našemu administrátorovi Michalu Gelbičovi za jeho pečlivost a vůbec skvěle odvedenou práci při zveřejňování seriálu na stránkách našeho webu, jehož snahou je mapovat dějiny husitské epochy, potažmo reformace české a pokud možno i vše ostatní, co s těmito fenomény českých dějin pozdního středověku souvisí. Michal Gelbič, spiritus agens tohoto webu, s autory trpělivě spolupracoval, aby Vám, vážení čtenáři, náš web mohl zprostředkovat, že i Vy jste se mohli stát nedílnou součástí tohoto velkého projektu, této dlouhé jízdy a dobrodružství, které trvalo více jak půldruhého roku. Děkujeme rovněž autorům seriálu, především Marku Zelenkovi, který s tímto nápadem přišel. Právě díky jeho „vnuknutí“ mohl tento šestidílný seriál spatřit světlo světa.

 

Odkazy a poznámky:

Katolický král v zemi husitů

1. Následující jagelonský věk nejpodrobněji zpracovala čtyřsvazková syntéza z pera našeho nejvýznamnějšího odborníka na celou epochu: MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471 – 1526). 1. Hospodářská základna a královská moc. Praha: Academia, 1992, s. 342, MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471 – 1526). 2. Šlechta. Praha: Academia, 1994, s. 230, MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471 – 1526). 3. Města. Praha: Academia, 1998, s. 387 a MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471 – 1526). 4. Venkovský lid, národnostní otázka. Praha: Academia, 1999, s. 223. Z novější literatury se tomuto období věnuje ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1437 – 1526, II. díl: Jagellonci na českém trůně. Praha: Libri, 2012, s. 300.

2. Náboženský vývoj za krále Vladislava II. detailně sleduje práce MACEK, Josef. Víra a zbožnost jagellonského věku. Praha: Argo, 2001, s. 488.

3. Vladislav zůstal starým mládencem ještě řadu let. Nestalo se tak úplně královou vinou. V roce 1476 se oženil per procurationem (v zastoupení) s Barborou Braniborskou, ovdovělou dvanáctiletou hlohovskou kněžnou z rodu Hohenzollernů. Avšak Matyáš za pomoci kurie svými intrikami sňatek zhatil, aby tím blokoval českou snahu politicky a dynasticky připoutat mladého krále ke Slezsku. Sňatek však bylo těžké rozvázat, neboť kurie tomu mnoho let usilovně bránila. A tak se stalo, že když se byl Vladislav v roce 1490 zvolen uherským králem, pojal na nátlak uherských stavů za manželku Matyášovu vdovu Beatrix Neapolskou, ačkoli byl tento sňatek z pohledu církevního práva de facto neplatný, neboť předchozí nenaplněné manželství nebylo stále anulováno. To se stalo až později. Vladislav se proto nakonec dočkal anulování obou svých manželství. V roce 1502 se oženil potřetí a tentokrát již nadobro. Pojal za choť Annu z Foix a Candale pocházející z francouzské královské dynastie Valois. Anna porodila králi dceru Annu a syna Ludvíka. Vladislavovi Jagellonskému a jeho třem velmi specifickým sňatkům se věnuje podrobně kniha MACEK, Josef. Tři ženy krále Vladislava. Praha: Mladá fronta, 1991, s 238.

4. Okolnosti a průběh druhé pražské defenestrace nejpodrobněji vylíčil TOMEK, Václav Vladivoj. Dějepis města Prahy: díl X. Praha: nakladatel F. Řivnáč, 1894, s. 632.

5. Nejdůležitější pasáž tohoto dokumentu, týkající se svobody vyznání, praví jednoznačně, že eucharistie je vysluhována „buď pod jednú, nebo pod obojí zpuosobú„, ke změně konfese věřícího nikdo nutit nemůže a ani nesmí, proto se v dokumentu píše, že „tajně ani zjevně žádného nenutíc„. Poddaný tedy „v přijímání svém muož svého spasení hledati, kdež se jemu bude zdáti„. Když se např. úmrtím uvolnilo místo faráře v dané farnosti, byl na jeho místo povolán kněz stejného vyznání, tj. katolík resp. utrakvista. I z toho je zřejmé, že kutnohorský náboženský mír představoval již vpravdě novověký dokument s široce pojatou náboženskou svobodou.

Umění husitského věku

1. P. Čornej, VDZKČ VI., Ladislav Horáček – Paseka, Praha a Litomyšl 2007, s. 626

2. Minnerede – pozdně středověký literární žánr, který obsahuje mluvený (nikoli zpívaný) rozhovor o lásce, jehož smyslem mohla být oslava milenky vč. jejích fyzických půvabů.

3. Assumpta je ikonograficky ustálený typ Panny Marie Nanebevzaté, která je anděly nesena na oblaku směrem k nebi.

4. Řehoř Hrubý přeložil do češtiny také slavný latinský spis Encomion Moriae id est Stultitiae laus (Chvála bláznovství) holandského filozofa a významného představitele humanizmu Erasma Rotterdamského.

 

Seznam literatury:

• BÁRTA, Miroslav: KOVÁŘ, Martin, a kol. Kolaps a regenerace: cesty civilizací a kultur: minulost, současnost a budoucnost komplexních společností. Praha: Academia, 2011, s. 814.
• BARTLOVÁ, Milena: Pravda zvítězila – Výtvarné umění a husitství 1380-1490. Praha: Academia, 2015
• BARTLOVÁ, Milena a kol.: Umění české reformace (1380-1620), Praha, nakladatelství Akademia, 2011
• BARTOŠ, František Michálek: České dějiny II./7. Husitská revoluce. 1. Doba Žižkova 1415 – 1426. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965, s. 236.
• BARTOŠ, František Michálek. České dějiny II./8. Husitská revoluce. 2. Vláda bratrstev a její pád 1426 – 1437. Praha: Academia, 1966, s. 263.
• BARTOŠ, František Michálek. Světci a kacíři. Praha: Husova československá evangelická fakulta bohoslovecká, 1949, s. 334.
• BAUM, Wilhelm. Císař Zikmund: Kostnice, Hus a války proti Turkům. Praha: Mladá fronta, 1996, s. 405.
• BOBKOVÁ, Lenka; ŠMAHEL, František, a kol. Lucemburkové: česká koruna uprostřed Evropy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 929.
• BOBKOVÁ, Lenka; BARTLOVÁ, Milena. Velké dějiny zemí Koruny české IV. b 1310 – 1402. Praha: Paseka, 2003, s. 583.
• BOUBÍN, Jaroslav. Petr Chelčický: myslitel a reformátor. Praha: Vyšehrad, 2005, s. 193.
• BŘEZOVÉ, Vavřinec z. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Praha: Svoboda, 1979, s. 427
• CERMANOVÁ, Pavlína; NOVOTNÝ, Robert; SOUKUP, Pavel (eds.). Husitské století. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2014, s. 789.COUFAL, Dušan: Polemika o kalich – mezi teologií a politikou 1414-1431, Praha, nakladatelství Kalich, 2012
• ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1378 – 1437: Lucemburkové na českém trůně II. Praha: Libri, 2000. s. 438.
• ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1437 – 1526, I. díl mezi Zikmundem a Jiřím z Poděbrad. Praha: Libri, 2010, s. 296.
• ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1437 – 1526, II. díl: Jagellonci na českém trůně. Praha: Libri, 2012, s. 300.
• ČECHURA, Jaroslav; HLAVAČKA, Milan; MAUR, Eduard; MIKULEC, Jiří: Královská trilogie. Praha: Rybka publishers, 2002, s. 599.
• ČERNUŠÁK, Tomáš a kol. Papežství a české země v tisíciletých dějinách. Praha: Academia, 2017, s. 452.
• ČORNEJ, Petr a kol. Evropa králů a císařů. Praha: Ivo Železný, 2005, s. 410.
• ČORNEJ, Petr. Lipanská křižovatka: příčiny, průběh a historický význam jedné bitvy. Praha: Panorama, 1992, s. 277.
• ČORNEJ, Petr: Lipanské ozvěny, Jinočany, nakladatelství H & H, 1995
• ČORNEJ, Petr. 30. 7. 1419 – První pražská defenestrace: krvavá neděle uprostřed léta. Praha: Havran, 2010, s. 200.
• ČORNEJ, Petr: Světla a stíny husitství (Události – osobnosti – texty – tradice), Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 2011
• ČORNEJ, Petr. Tajemství českých kronik. 2. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003, s. 456.
• ČORNEJ, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402 – 1437. Praha: Paseka, 2000, s. 790.
• ČORNEJ, Petr; BARTLOVÁ, Milena. Velké dějiny zemí Koruny české VI. 1437 – 1526. Praha: Paseka, 2007, s. 839.
• ČORNEJ, Petr; BĚLINA, Pavel. Slavné bitvy naší historie. Praha: Marsyas, 1993, s. 272.
• DUBY, Georges. Dějiny Francie od počátků po současnost. Praha: Karolinum, 2003, s. 953.
• DUPUY, R. Ernest; DUPUY, Trevor N. Historie vojenství: Harperova encyklopedie. Od roku 3500 př. Kr. do roku 1700. Praha: Forma, 1996, s. 667.
• DURDÍK, Jan: Husitské vojenství, Praha, Vojenský historický ústav, Naše Vojsko, 1953
• DVOŘÁKOVÁ, Daniela: Čierna kráľovná Barbora Celjská (1392 – 1451). Bratislava: Rak a HÚ SAV, Budmerice, 2013
• FELCMAN, Ondřej; FUKALA, Radek, a kol. Poděbradové. Rod českomoravských pánů, kladských hrabat a slezských knížat. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008, s. 761.
• FIALA, Zdeněk: Předhusitské Čechy 1310-1419, Praha, nakladatelství Svoboda, 1968
• FIALOVÁ, Ludmila; HORSKÁ, Pavla; KUČERA, Milan a kol. Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha: Mladá fronta, 1998, s. 399.
• FIDLER, Jiří. České a evropské dějiny v souvislostech. Praha: Fragment, 2015, s. 110.
• FUKALA, Radek. Velká válka s křižáky 1409 – 1411: světla a stíny grunvaldského vítězství. Praha: Epocha, 2011, s. 248.
• HALAMA, Ota; SOUKUP, Pavel: Kalich jako symbol v prvním století utrakvismu, Praha nakladatelství Filosofia, 2017
• HEER, Friedrich. Evropské duchovní dějiny. 2. vydání. Praha: Vyšehrad, 2014, s. 768.
• HEŘMANSKÝ, František. Čtení o Karlu IV. a jeho době. Praha: Melantrich, 1958, s. 486.
• CHADIMA, Martin: Mistr Jan Hus člověk, teolog, mučedník, Praha, Česká biblická společnost 2014
• IVANOV, Miroslav. Kdy umírá vojevůdce. Praha: Panorama, 1983, s. 416.
• JIRÁSEK, Zdeněk, a kol. Slezsko v dějinách českého státu I. Od pravěku do roku 1490. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 708.
• JUKL, Jakub Jiří: Adamité. Historie a vyhubení husitských naháčů. Dokořán: Praha, 2014, s. 168.
• JUROK, Jiří: Moravský severovýchod v epoše husitské revoluce. Nový Jičín: vlastní autorův náklad s přispěním MÚ Odry a Optimit Odry, a.s., 1998
• JUROK, Jiří: Příčiny, struktury a osobnosti husitské revoluce . České Budějovice: Veduta, 2006
• KADLEC, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin. 1. Praha: Zvon, 1991, s. 332.
• KALOUS, Antonín. Matyáš Korvín (1443 – 1490): uherský a český král. České Budějovice: Veduta, 2009, s. 512.
• KAVKA, František. Poslední Lucemburk na českém trůně. Králem uprostřed revoluce. Praha: Mladá fronta, 1998, s. 290.
• KEJŘ, Jiří. Husité. Praha: Panorama, 1984, s. 265.
• KEJŘ, Jiří. Husovo odvolání od soudu papežova k soudu Kristovu. Ústí nad Labem: „albis international“ nakladatelství a vydavatelství Kristiny Kaiserové, 1999
• KEJŘ, Jiří. Husův proces. Praha: Vyšehrad, 2000
• KLUČINA, Petr. Jak válčili husité. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1983, s. 77.
• KONTLER, László: Dějiny Maďarska. Druhé vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008, s. 613.
• KOPIČKOVÁ, Božena: Česká královna Žofie – Ve znamení kalicha a kříže.  Praha: Vyšehrad, s.r.o., 2018
• KOPIČKOVÁ, Božena. Jan Želivský. Praha: Melantrich, 1990, s. 288.
• KOTLÁROVÁ, Simona: Páni z Rožmitálu. České Budějovice: Veduta, 2008, s. 256.
• KOVAŘÍK, Jiří. Čas stoleté války – Rytířské bitvy a osudy III. (1356 – 1456). Praha: Mladá fronta, 2007, s. 352.
• KOTYK, Jiří: Spor o revizi Husova procesu. Praha: Vyšehrad, 2001
• KRCHŇÁK, Alois. Čechové na basilejském sněmu. Druhé vydání Svitavy: Trinitas, 1997, s. 299.
• KUBÍKOVÁ, Anna. Oldřich II. z Rožmberka. České Budějovice: Veduta, 2004, s. 215.
• MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471 – 1526). 1. Hospodářská základna a královská moc. Praha: Academia, 1992, s. 342.
• MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471 – 1526). 2. Šlechta. Praha: Academia, 1994, s. 230.
• MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471 – 1526). 3. Města. Praha: Academia, 1998, s. 387.
• MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471 – 1526). 4. Venkovský lid, národnostní otázka. Praha: Academia, 1999, s. 223.
• MACEK, Josef. Jiří z Poděbrad. Praha: Svobodné slovo, 1967, s. 272.
• MACEK, Josef. Prokop Veliký. Praha: Naše vojsko, 1953, s. 211.
• MACEK, Josef. Tři ženy krále Vladislava. Praha: Mladá fronta, 1991, s 238.
• MACEK, Josef. Víra a zbožnost jagellonského věku. Praha: Argo, 2001, s. 488.
• MAREK, Jindřich. Jakoubek ze Stříbra a počátky utrakvistického kazatelství v českých zemích. Praha: Národní knihovna České republiky, 2011, s. 260.
• MAXWELL – STUART, P.G. Papežové, život a vláda. Od sv. Petra k Janu Pavlu II. Praha: Svoboda, 1998, s. 240.
• MEZNÍK, Jaroslav: Praha před husitskou revolucí, Praha, nakladatelství Academia, 1990
• MOLNÁR, Amedeo (úprava, překlad, předmluva, poznámky a vysvětlivky): Husitské manifesty, Praha, nakladatelství Odeon, 1980
• NODL, Martin. Dekret kutnohorský. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010, s. 451.
• PALACKÝ, František: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, Praha, nakladatelství Odeon, 1968
• PAPAJÍK, David. Jan Čapek ze Sán. České Budějovice: Veduta, 2011, s. 372.
• PAPAJÍK, David. Ladislav Pohrobek (1440 – 1457) – uherský a český král. České Budějovice: Veduta, 2016, s. 442.
• PEKAŘ, Josef. Žižka a jeho doba. Reprint čtyřsvazkového originálu z let 1927 – 1933. Praha: Odeon, 1992, s. 1191.
• PĚKNÝ, Tomáš. Historie Židů v Čechách a na Moravě. 2. vyd. Praha: Sefer, 2001, s. 702.
• POLÍVKA, Miloslav: Bitva na Vítkově, Praha, Melantrich, 1987
• RAPP, Francis. Svatá říše římská národa německého: od Oty Velikého po Karla V. Praha; Litomyšl: Paseka, 2007, s. 316.
• ŘEZNÍK, Miloš. Polsko. Praha: Libri, 2002, s. 228. a ŘEZNÍK, Miloš. Dějiny Polska v datech. Praha Libri, 2010, s. 500.
• SILVIO, Enea. Historie česká. Litvínov: Dialog, 2010, s. 160.
• SOUSEDÍK, Stanislav: Učení o eucharistii v díle M. Jana Husa. Praha: Vyšehrad 1998
• SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Život a dílo (1316-1378). Praha: Svoboda, 1979, s. 720.
• SPĚVÁČEK, Jiří. Václav IV. 1361 – 1419. K předpokladům husitské revoluce. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986, s. 773.
• SUCHÁNEK, Drahomír; DRŠKA, Václav. Církevní dějiny – Antika a středověk. Praha: Grada, 2013, s. 432.
• SVOBODA, Jiří; VAŠKŮ, Zdeněk; CÍLEK, Václav. Velká kniha o klimatu Zemí koruny české. Praha: Regia, 2003, s. 655.
• ŠANDERA, Martin. Hynce Ptáček z Pirkštejna – opomíjený vítěz husitské revoluce. Praha: Vyšehrad, 2011, s. 200.
• ŠAROCHOVÁ, Gabriela V. České země v evropských dějinách 1. Do roku 1492. Praha: Paseka, 2006, s. 392.
• ŠMAHEL, František. Basilejská kompaktáta: příběh deseti listin. Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 182.
• ŠMAHEL, František a kol.: Dějiny tábora 1, České Budějovice, Jihočeské nakladatelství, 1989
• ŠMAHEL, František a kol.: Dějiny tábora 2, České Budějovice, Jihočeské nakladatelství, 1990
• ŠMAHEL, František. Husitské Čechy: struktury, procesy, ideje. Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 758.
• ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 1. Doba vymknutá z kloubů. Praha, Karolinum, 1995, s. 498.
• ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 2. Kořeny české reformace. Praha, Karolinum, 1996, s. 364.
• ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3. Kronika válečných let. Praha: Karolinum, 1996, s. 420.
• ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 4. Epilog bouřlivého věku. Praha, Karolinum, 1996, s. 550.
• ŠMAHEL, František: Idea národa v husitských Čechách, Praha, nakladatelství Argo, 2000
• ŠMAHEL, František: Jan Hus život a dílo, Praha, nakladatelství Argo, 2013
• ŠMAHEL, František. Jan Žižka z Trocnova. Praha: Melantrich, 1969, s. 264.
• ŠMAHEL, František. Život a dílo Jeronýma Pražského. Praha: Argo, 2010, s. 424.
• TOMEK, Václav Vladivoj. Dějepis města Prahy: díl X. Praha: nakladatel F. Řivnáč, 1894, s. 632.
• TOMEK, Václav Vladivoj. Jan Žižka. Reprint originálu z roku 1879. Praha: V ráji, 1993. s. 228.
• URBÁNEK, Rudolf. České dějiny III/1. Věk poděbradský I. Praha: J. Laichter, 1915, s. 976.
• URBÁNEK, Rudolf. České dějiny III/2. Věk poděbradský II. Praha: J. Laichter, 1918, s. 1047.
• URBÁNEK, Rudolf. České dějiny III/3. Věk poděbradský III. Praha: J. Laichter, 1930, s. 1083.
• URBÁNEK, Rudolf. České dějiny III/4. Věk poděbradský IV. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962, s. 823.
• URBÁNEK, Rudolf. Husitský král. Praha: Vesmír, 1926, s. 285.
• URBÁNEK, Rudolf. Lipany a konec polních vojsk. Praha: Melantrich a. s., 1934, s. 262.
• VÁLKA, Josef. Dějiny Moravy. Díl 1, Středověká Morava. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1991, s. 231.
• VLČEK, Emanuel. Jak zemřeli: Významné osobnosti českých dějin z pohledu antropologie a lékařství. Praha: Academia, 1993, s. 279.
• Vojenské dějiny od pravěku do roku 1648: Sřední Evropa. Český Těšín: Ottovo nakladatelství, 2013, s. 512.
• VYBÍRAL, Zdeněk. Jan Žižka: 1360? – 1424: O táborském hejtmanu a husitském vojevůdci. Tábor: Město Tábor, odbor kultury a cestovního ruchu, 2014, s. 173.
• Ze starých letopisů českých. Praha: Svoboda, 1980, s. 576.
• Ze zpráv a kronik doby husitské. Praha: Svoboda, 1981, s. 491.