Husitství na Moravě
Úvod
Vyprávět příběh českých dějin bez toho, abychom nenarazili na problematiku ostatních zemí Koruny české, je prakticky nemožné. Osudy českého státu nelze oddělit od dějin zemí, které v polovině 14. století císař a král 
Karel IV. ve své ojedinělé státnické vizi proměnil na pevná léna Českého království. Vedlejší země Koruny české, tj. (Morava), Slezsko, Horní a Dolní Lužice, totiž utvářely obraz české státnosti a významně se podílely na dějinách celého soustátí, které s nepatrnými změnami přečkalo celý středověk a zničeno bylo vnějšími silami až v 17. a 18. století. Avšak i poté zůstaly pevnou součástí Českého království jak Morava, tak i severovýchodní část Slezska (dnes oficiálně geograficky nazývaná „České Slezsko“, v českém vnímání a historickém povědomí však jednoduše označovaná jako Slezsko).
Problematikou vedlejších zemí české Koruny se v posledních letech intenzivně zabývá poměrně široký okruh historiků, který nachází vhodnou platformu pro prezentaci výsledků svých bádání širší veřejnosti v podobě záslužných knižních edicí některých tuzemských nakladatelství. To významně přispívá k obohacování české historiografie a především rozšiřování našich znalostí společensko-historického vývoje ve vedlejších zemích Koruny české. Vývoje, v jehož poznání a zejména pochopení tkví odpověď na otázku „kdo vlastně jsme“?
Touto otázkou se však zabývat nebudeme. Předmětem našeho zájmu bude husitská epocha a její dopady na jednotlivé části Koruny české. Vzhledem k rozsahu textu bylo zvoleno rozdělení do více částí. Všechna tato území českého státu sehrála v dějinách husitství významnou úlohu, ale o tom si budeme vyprávět v tomto a dalších článcích. V první části budeme sledovat osudy Moravy v rozsáhlém časovém úseku let 1375 – 1490.
Stručný vývoj Moravy
Morava je jediným geograficky uceleným a významnějším územním celkem, který byl v průběhu našich dějin trvale připojen k českému státu. Z tohoto důvodu považuje řada historiků dobytí Moravy – lépe řečeno její opětovné získání pod českou kontrolu – kolem roku 1019 knížetem Oldřichem za jeden z nejvýznamnějších okamžiků národních dějin. Až na malé výjimky byla poté Morava pevnou součástí českého státu po celou dobu existence monarchistického zřízení, načež se po roce 1918 na základě historického vývoje stala součástí nově vzniklé republiky.
Morava se stala důležitým činitelem již v dobách raného středověku, kdy zde vládla údělná přemyslovská knížata. Moravští Přemyslovci v 11. a 12. století totiž s úspěchem zasahovali do bojů o český trůn. Avšak teprve koncem 12. století se na Moravě začal vytvářet vládní model, který známe z pozdějších dob a který byl v prvé řadě charakterizován vznikem autonomního markrabství s markrabětem v čele, i když pod formální vládou českých vládců. Éra samostatných moravských markrabat z rodu Přemyslovců skončila v roce 1253, kdy se tehdejší markrabě a zároveň vévoda rakouský a štýrský Přemysl Otakar II. stal zároveň králem českým. Až do vymření dynastie po meči v roce 1306 byl titul českého krále a moravského markraběte spojen v jedné osobě.
Tento vývoj pokračoval i s nástupem Lucemburků na český trůn v roce 1310. Teprve v roce 1333 předal Jan Lucemburský vládu nad Moravou svému synovi a dědici Karlovi. Titul moravského markraběte si Karel IV. podržel i po svém nástupu na český trůn v roce 1346. Jelikož si ale byl dobře vědom významu Moravy, přičemž pamatoval i na hmotné zajištění svých příbuzných, udělil markrabství v roce 1349 v léno svému mladšímu bratrovi Janu Jindřichovi. Ten se stal zakladatelem poboční větve lucemburské dynastie, která vládla Moravě až do roku 1411. A právě toto období je považováno za zlatý věk dějin Moravy.
Markrabě Jan Jindřich vládl v dobré shodě s bratrem Karlem IV. až do své smrti v roce 1375. Jan Jindřich je neprávem opomíjenou postavou českých dějin. Může za to především fakt, že byl po celý život ve stínu svého mnohem schopnějšího a významnějšího bratra. Přesto jako obratný diplomat pomáhal Lucemburkům dosáhnout nejednoho úspěchu. Za své sídelní město si vybral Brno, kde mimo jiné založil augustiniánský klášter, který se měl stát místem posledního odpočinku všech příslušníků moravské větve Lucemburků. Nakonec je zde však pohřben jen jeho nejstarší syn Jošt. Za dobu vlády Jana Jindřicha prožívala Morava, jako ostatně všechny země Koruny české, léta míru a pokoje, které byly provázeny všestranným hospodářským a kulturním rozkvětem.
Morava ve víru lucemburské rodové krize
Novým moravským markrabětem se roku 1375 stal Jindřichův nejstarší syn Jošt, jenž také přijal Moravu v léno z rukou svého bratrance Václava IV., který se již zanedlouho měl stát vrchním vládcem nad zeměmi Koruny české a zároveň římským králem. Už tehdy bylo možno pozorovat první příznaky nadcházející krize, která na přelomu 14. a 15. český stát oslabila vnitřně i na mezinárodním poli. Jošt měl dva mladší bratry: Prokopa a Jana Soběslava. Oba se snažil umírající otec zaopatřit, ale netušil, že ctižádostivý a bezohledný Jošt touží po politickém a správním sjednocení celého markrabství pod jedinou ústřední vládu se sídlem na brněnském Špilberku. To se obracelo proti přání otce, aby každý z jeho synů disponoval vlastním rodovým majetkem a zázemím.
Jan Soběslav, nejmladší ze synů Jana Jindřicha, byl na základě rodinného rozhodnutí předurčen k církevní dráze. Té se také věnoval. Nejprve se stal brněnským kanovníkem, poté biskupem litomyšlským, olomouckým a nakonec dokonce patriarchou aquilejským. Do dalšího průběhu dějin zasahoval pouze sporadicky, neboť zemřel již roku 1394. Aby se vyhnul sporům s Joštem, předal mu již roku 1377 své rodové statky. Poněkud jiné to bylo s Prokopem, který se naopak ostře postavil proti Joštovým plánům na celkové ovládnutí Moravy a veškerého majetku markraběcí rodiny. To byl začátek několika markraběcích válek, o kterých nám toho soudobé prameny příliš mnoho neříkají.
První markraběcí válka vypukla krátce po smrti Karla IV. a skončila smírčí dohodou, do které vstoupil sám král Václav IV. Prokop se podrobil, uznal Joštovu vrchní vládu, a na několik let s ním dokonce navázal přátelské vztahy. To Joštovi umožnilo zaútočit na mocenské pozice olomouckého biskupství. Také v tomto sporu slavil vítězství, které výrazně upevnilo jeho postavení na Moravě i v celé české Koruně. V polovině 80. let 14. století pomáhali Jošt a Prokop svému bratranci Zikmundovi dosáhnout uherské koruny. Lucemburské panství se tím výrazně rozšířilo, stejně tak Joštova moc. Vychytralý markrabě totiž za svou „nezištnou“ pomoc získal od Zikmunda v roce 1388 Braniborsko i se zdejším kurfiřtským hlasem. Tím mohl Jošt úspěšně rozehrát i vlastní říšskou politiku. Václav IV., který pravidelně potřeboval pomoc svého úspěšného bratrance, navíc přihrával Joštovi jednu zemi za druhou spolu s prestižními tituly. Jošt tak postupně získal Kladsko, jež později směnil za Dolní Lužici, alsaské fojtství, které držel do roku 1392, a titul generálního vikáře v severní Itálii. V roce 1390 navíc se souhlasem krále zakoupil Krnovsko.
Bylo stále zjevnější, že ambiciózní Jošt, který byl navíc výtečným hospodářem a politikem, získává převahu nad svými příbuznými, zejména nad Václavem IV. V roce 1393 vypukla mezi Joštem a Prokopem další válka, která skončila až o tři roky později. Ta měla zhoubné následky pro celou zemi, a proto byl po jejím skončení dohodnut společný landfrýd, na kterém se měli podílet jak Jošt a Prokop, tak i olomoucké biskupství a moravští páni. Úkolem landfrýdu byla především eliminace loupeživých družin. I přes velké zaneprázdnění moravskými záležitostmi však Jošt dokázal intenzivně zasahovat do dění v Čechách, kde se spolu se Zikmundem v roce 1394 podílel na zajetí Václava IV. nespokojenou šlechtou. Na přelomu 14. a 15. století však došlo k výraznému oslabení Joštova postavení. Jeho pozici aktivního vůdce dynastické politiky totiž začínal postupně přebírat Zikmund, který se již netajil svým záměrem usednout na český a posléze i římský trůn. V roce 1402 proto došlo k velkému státnímu převratu.
Zikmund zajal nejen Václava IV., ale i markraběte Prokopa. Sám se poté ujal vlády v Čechách, ale narazil zde na tvrdý odpor panstva. Jošt vycítil jedinečnou příležitost ke změně politického tábora, a proto zavrhl své dřívější spojenectví s uherským králem a naopak stanul v čele protizikmundovské opozice v Čechách. Václav IV. byl ze zajetí vysvobozen až v roce 1403, ale tentokrát již došlo k definitivnímu spojeneckému přeskupení v lucemburské rodině. Zikmund se nyní stal nepřítelem Václava i Jošta, který z nové situace nejvíce profitoval. Vězněný Prokop totiž roku 1405 zemřel, takže se Jošt mohl konečně ujmout vlády nad celou Moravou. Zároveň zahájil novou etapu spolupráce s Václavem IV., na základě které mohl živit poměrně vysokou naději, že by se jednoho dne mohl stát nástupcem bezdětného krále. V roce 1410 byl Jošt dokonce zvolen římským králem, když s podporou Václava IV. kandidoval proti Zikmundovi. Avšak tato událost byla pouhou epizodou a hříčkou v dějinách, neboť Jošt již v roce 1411 zemřel. Jelikož ani jeden ze synů Jana Jindřicha nezanechal potomka, vyhasla tím moravská větev Lucemburků. Dědit proto musela hlavní větev „pražská“, ale i v ní chyběla mladá krev.
Markrabství na počátku husitského věku (do r. 1419)
Dědictví po Joštovi se ještě v roce 1411 ujal Václav IV. Definitivně tím skončilo období samostatných moravských markrabat. Napříště vládli na Moravě již jen panovníci, kteří markrabství spravovali pouze jako součást větších státních celků.
Václav IV. nikdy nebyl aktivním panovníkem, a tak se na Moravu po roce 1411 dokonce ani jednou nevypravil. Vládu za něj vykonával jím pověřený zemský hejtman. Tím se stal Lacek z Kravař, jenž byl tehdy nejmocnějším a nejbohatším moravským pánem. Lacek z Kravař na Moravě přesně v intencích krále pokračoval v pacifikační roli předcházejícího markraběte, který v posledních letech před svou smrtí napravoval četné válečné škody, jež země utrpěla za předchozích válek. V roce 1412 byl proto v Brně ujednán nový landfrýd, který navazoval na předchozí pokus z roku 1396. Ale i tentokrát nebyl úspěch valný. Aktivita loupeživých band i nadále narůstala. Jejich řádění byly vystaveny převážně západní, jižní a střední části Moravy. Neklid prohlubovaly i četné spory mezi panstvem a městy. V roce 1411, v letech 1413 až 1414 a roku 1419 dokonce ani nezasedal zemský soud, který jediný měl vliv a pravomoci vynutit si právo a potrestat „zemské škůdce“.
Situace na Moravě tak byla v mnohém podobná jako v Čechách. Rozdíl byl pouze v tom, že na Moravě pozorujeme nástup reformního hnutí až výrazně později. Je to trochu paradoxní s ohledem na to, že například jeden z prvních reformátorů Jan Milíč z Kroměříže, jak již napovídá predikát, pocházel původně z moravského prostředí. Husitství na Moravě mělo nejen pozdní nástup, ale také specifický průběh. Viklefovo a Husovo učení mělo zastání hlavně u významných moravských rodů, například pánů z Boskovic, Lomnice nebo Pernštejna, přičemž pochopení a ochranu nalezlo i u zemského hejtmana Lacka z Kravař. Někteří členové moravské zemské nobility jako Petr Strážnický z Kravař či Jan Tovačovský z Cimburka dokonce uváděli husitské kněze do svých kostelů. Výmluvným dokladem reformní orientace moravského panstva byly protestní listy adresované koncilu v Kostnici, které církevním otcům vyčítaly potupné a nespravedlivé uvěznění Mistra Jana Husa. Pečetě moravských pánů nalezneme i na památném protestním listu ze září 1415, který odsoudil Husovu smrt na kacířské hranici.
Podmínky na Moravě reformnímu proudu z počátku přály. Byly zde sociální neklid, politická nestabilita a překvapivě také církevní krize. Ta zasáhla moravskou církev po smrti olomouckého biskupa Václava Králíka z Buřenic v roce 1416. Pro spory v olomoucké diecézi, kde se střetli přívrženci katolické konfese s reformními aktivisty, zůstalo biskupství neobsazeno až do roku 1418. Biskupem byl nakonec zvolen Jan (XII.) Železný, známý svým nekompromisním, takřka fanatickým odporem vůči stoupencům Husova učení. Konflikt uvnitř diecéze velmi uvolnil disciplínu v moravské církvi, což mělo za následek snadné rozšíření reformních myšlenek, které začaly prosakovat také na venkov. Zde však ani zdaleka nedosáhly masové popularity, jako tomu bylo v sousedních Čechách. Důvody není třeba hledat daleko. Byla to zejména vzdálenost Moravy od epicentra reformního hnutí a geografická poloha země, která hlavně v jižnějších oblastech inklinovala více k rakouským, nežli českým zemím.
To byl jeden ze základních důvodů odlišného vývoje na Moravě. Svou roli sehrála i skutečnost, že husité na Moravě po roce 1419 nedokázali získat pod svou plnou kontrolu ani jedno z větších královských měst. Husité měli převahu pouze v Ivančicích a v Uherském Brodě. To se ukázalo jako rozhodující, protože v Čechách například Praha nebo Tábor sehrály v počátcích revoluce zcela zásadní úlohu, přičemž se později staly středisky náboženského, politického a vojenského zázemí rychle se vzmáhajícího husitismu. Stoupenci kalicha se proto na Moravě rekrutovali hlavně z venkovského prostředí a moravské zemské obce. Velká města jako Brno, Olomouc nebo Znojmo se naopak stala baštou katolické strany a krále Zikmunda, později vévody Albrechta. Některá z nich dokonce poskytovala azyl katolickým exulantům z Čech.
Dříve se tento fakt vysvětloval národnostním složením moravských královských měst, kde měli rozhodující vliv a převahu němečtí patricijové a měšťané. Dnes se však již hledí na problém v širších souvislostech. Moravská města byla v dlouhodobém sporu s panstvem, a proto nepřekvapí, že v situaci, kdy se většina pánů po roce 1419 zdráhala poskytnout Zikmundovi aktivní pomoc, zůstala města stát věrně po boku panovníka, od kterého pochopitelně očekávala nejen ochranu, ale také četné výhody politické a hospodářské. Je třeba si také uvědomit, že občanská válka těžce ovlivňovala městskou ekonomiku a způsobovala městům velké válečné škody. Představitelé moravských měst se chtěli vyhnout černému scénáři, který postihl některá města v Čechách, a proto dbala na dodržování landfrýdu, který v prvé řadě počítal s aktivní spoluprací s panovníkem. Odtud tedy pramení příčina, která způsobila, že husitská revoluce zůstala na Moravě omezena na venkov a přívržence z řad šlechty. A ti se bez účasti měst nemohli osamoceni postavit na odpor. Husitství tak mělo na Moravě v prvních letech revoluce především defenzivní charakter. Tak tomu bylo i ve chvíli, kdy v srpnu 1419 zemřel král Václav IV., čímž započala vrcholná fáze husitské revoluce
Morava mezi Zikmundem a husitskými Čechami (1419 – 1423)
V létě 1419 v Čechách vzplála revoluce, která měla navždy změnit tvář českých dějin. Smrt Václava IV. otevřela římskému a uherskému králi Zikmundovi cestu na český trůn. I přesto, že byl Zikmund v této chvíli jediným mužským příslušníkem lucemburské dynastie, tudíž o jeho legitimitě a právu usednout na trůn svých otců nikdo nepochyboval, nebyla pozice „ryšavého draka z Apokalypsy“ v českých zemích snadná. Nešťastná epizoda z let 1402 – 1403 a hlavně protihusitský postoj vyvolávali u stoupenců kalicha v Čechách a na Moravě k jeho osobě postoj v lepším případě zdrženlivý. Ačkoli Václav IV. zemřel již v létě, poprvé přijel Zikmund do svých dědičných zemí až v prosinci 1419. To už v Čechách zuřila občanská válka mezi husity a katolickou stranou.
První Zikmundovy kroky vedly na Moravu a do Brna, kde se neprodleně sešel zemský sněm. Moravané zde prostřednictvím své nobility složili Zikmundovi přísahu věrnosti a přijali jej za pána země. Tento postoj Moravanů nebyl překvapením i přesto, že hlavně v řadách zdejší šlechty měl kalich četné přívržence. Důvody, které vedly politickou elitu Moravy k rozhodnutí přijmout Zikmunda za svého panovníka, byly vcelku pochopitelné. Historik a známý husitolog F. Šmahel ve své monumentální čtyřdílné syntéze „Husitská revoluce“ (2. vyd. Praha, Karolinum 1995-1996) výstižně uvádí na Zikmundovu adresu: „Lze se divit, že do čtyř týdnů poté, co koncem prosince 1419 vstoupil na moravskou půdu, mu stavy všech vedlejších zemí včetně Moravy vzdaly svůj hold? V Zikmundovi přicházel nejen legitimní dědic České koruny, ale i nejmocnější panovník kontinentu, sjednotitel církve a nad jiné úspěšný politik, který prázdnou kapsu dovedně zastíral okázalou prezentací svého majestátu.“ Husitské Čechy tak zůstaly ve svém boji prakticky osamoceny.
Věrnost novému markraběti byla však pro mnohé moravské pány vykoupena bolestí a strádáním. Moravané se totiž účastnili I. křížové výpravy proti husitům, která se v létě 1420 rozbila před hradbami Prahy. Velké ztráty utrpěli Moravané zejména 1. listopadu v bitvě u Vyšehradu, která skončila pro Zikmunda drtivou porážkou. Dopad bitvy, kde nalezlo smrt velké množství moravských pánů, byl na další vztah mezi šlechtou a Zikmundem rozhodující. Stále častěji totiž moravští páni lavírovali mezi oběma nesmiřitelnými tábory. Velké úspěchy „českého“ husitství na přelomu let 1420/1421 navíc nezůstaly na Moravě bez odezvy. Někdy v této době založili chiliastičtí husité na ostrově uprostřed řeky Moravy u Nedakonic nedaleko Uherského Hradiště své centrum podobné českému Táboru. Existence této komunity je doložena zhruba rok, avšak o její podobě toho víme velmi málo. Zdejší husité se vyznačovali velkou aktivitou, neboť již počátkem roku 1421 zpustošili Velehrad, jeden z nejvýznamnějších a nejbohatších moravských klášterů. Rovněž se pokusili dobýt město Kyjov. O něco později vznikla na jihozápadní Moravě v Martínkově u Moravských Budějovic podobná husitská obec. Během jara a léta 1421 tak aktivita moravských husitů kulminovala: v bezprostředním ohrožení se ocitlo Znojmo, jedna z bašt Zikmundovy strany, a do rukou stoupenců kalicha padla řada míst, mimo jiné také Ivančice.
Pro Zikmunda bylo dění na Moravě důležité. Nemohl riskovat, že by husité v tomto důležitém nárazníkovém pásmu oddělujícím revoluční Čechy od Uherského království získali převahu. Snažil se proto důsledně Moravu zpacifikovat. Jelikož však nemohl pro velké zaneprázdnění v Uhrách a Svaté říši římské zasahovat do moravských poměrů osobní přítomností, svěřil střední a severní části Moravy do správy olomouckému biskupovi Janu Železnému, zatímco jihozápadní oblasti dostal pod kontrolu rakouský vévoda Albrecht (V.) Habsburský. Pouze jihovýchod Moravy, který bezprostředně sousedil s Uhrami, kontroloval prostřednictvím svých posádek sám Zikmund. Za pomoci domácích protihusitských sil, které se kumulovaly zejména v Olomouci, Brně, Jihlavě a Znojmě, zahájili Zikmund a Albrecht na podzim 1421 velkou ofenzívu. Ta přinesla odpůrcům husitů velké úspěchy. Většina opěrných míst moravských kališníků byla pokořena, násilně zanikl i tábor u Martínkova (zbytek zdejší komunity odešel do Uherského Ostrohu). V listopadu se na zemském sněmu mnozí z pánů, kteří ještě nedávno lavírovali mezi Zikmundem a husitskými Čechami, veřejně zřekli nedávno vyhlášeného programu čtyř artikulů pražských, načež souhlasili s uzavřením protihusitského landfrýdu na dobu pěti let, v němž ústřední úlohu zaujal biskup Jan Železný.
Husitství na Moravě se tak ocitlo nad propastí. Avšak hned následujícího roku narušil pacifikační úsilí Zikmunda a jeho čerstvého zetě Albrechta litevský princ Zikmund Korybutovič. Litevské oddíly na jaře 1422 zaplavily sever Moravy, kterou protáhly na pomoc českým husitům, neboť porážka II. křížové výpravy vlila do žil stoupencům kalicha sebevědomí, na základě kterého hledali spojence v zahraničí, zejména v sousední Polsko-litevské unii. Když se navíc Janu Žižkovi z Trocnova podařilo během roku 1423 sjednotit husitské revoluční síly, bylo zřejmé, že úspěšný český husitismus bude chtít v nejbližší době proniknout i do vedlejších zemí Koruny české. Na prvním místě na Moravu. První tažení na moravské území podnikli spojené síly husitů v létě 1423, kdy se předmětem jejich zájmu stala střední Morava. Zde došlo k jejich vítěznému střetu s oddíly olomouckého biskupa. Mnohem větší pozornost si však získalo Žižkovo tažení, které se odehrálo v září téhož roku. Jihozápadní Morava, kam směřoval hlavní úder, se třásla před neporaženým husitským hejtmanem, který si jistě vzpomněl na svou nepříliš vzdálenou kapitolu z minulosti, kdy kolem roku 1409 působil coby lapka v tomto kraji pod vedením slovutného velitele Jana Sokola z Lamberka.
Zvýšený zájem husitů o Moravu byl vyvolán i jedním z nejkontroverznějších kroků, který král Zikmund během své „exilové“ vlády učinil. Nezapomínejme totiž, že se Zikmund nechal již v roce 1420 korunovat českým králem a české královské důstojenství užíval i navzdory tomu, že v Čechách byla jeho vláda právně i morálně zpochybněna. Jelikož bylo po nezdaru II. kruciáty zřejmé, že válka s husity se protáhne na dlouhé měsíce a možná i celé roky, trval Zikmund přesně v duchu politiky římské kurie na doktríně vedení každodenní války s českými kacíři, jež je měla trvale zaměstnávat a oslabovat. Morava k tomu byla vhodnou příležitostí. Zikmund proto válku (a také její náklady) pragmaticky přenesl na svého čerstvého zetě Albrechta. Právě jemu 1. října 1423 na základě pouhé dynastické úmluvy předal celou Moravu i s markraběcím titulem. Tento krok se stal terčem četné kritiky z české a moravské strany, neboť Zikmund jej učinil bez vědomí a souhlasu obou zemských sněmů, čímž celý akt učinil právně nelegitimním. Vždyť samotný testament Karla IV. z roku 1348, jenž byl počátkem české Koruny, jasně definoval, že by byl podobný pokus považován za pouhou svévoli bez právní opory. Situace byla o to horší, že Albrecht moravskou nobilitu záměrně nepožádal o přísahu věrnosti, čímž se jeho postavení v markrabství stalo velmi pochybným.
Morava se k české Koruně sice formálně vrátila v roce 1437, kdy se Albrecht stal zároveň českým králem, avšak intermezzo v letech 1423 až 1437 se stalo nebezpečným precedentem, který ohrožoval celistvost české Koruny. Je paradoxem, že husitství se dnes vyčítá celá řada negativ, stejně jako se v minulosti uměle vyzdvihovaly světlé stránky revoluce, avšak ani v jednom případě není objektivně posouzeno, jakou významnou úlohu husité sehráli v oblasti zachování celistvosti české Koruny v situaci, kdy dlouholeté vzdálení panovníka z českých zemí narušovalo její integritu. Potlačení moravských husitů by totiž zcela logicky znamenalo i zpřetrhání jednoho z mála skutečných pout, které po roce 1423 mezi Čechami a Moravou ještě zůstalo.
K Lipanům a Basileji (1423 – 1437)
Zikmund se ve svém postoji k Moravě zmýlil. Jestliže si myslel, že přímočarý a drsný Habsburk, který husity opovrhoval a počínal si vůči nim s nevybíravou krutostí, Moravu zpacifikuje a očistí od kacířů, musel spolknout hořkou pilulku. Husité na Moravě totiž po roce 1423 naopak viditelně posilovali. Jak na podzim 1424, tak i o rok později vytáhli husité z Čech svým spolubojovníkům úspěšně na pomoc proti Albrechtovi a jeho oddílům. V letech 1424 – 1425 tak zasáhla moravské území prozatím největší vlna válečné aktivity. Ta poznamenala hlavně církevní a klášterní zboží. Dočasně zanikly téměř všechny větší moravské kláštery, když jejich řeholníci hledali raději bezpečí za pevnými hradbami měst. Poničeny nebo zcela vyvráceny byly postupně kláštery Velehrad (1421), Žďár (1421), Jevíčko (1423), Dolany (1424), Nová Říše (1425), Louka (1425), Tišnov (1428), Staré Brno (1429) a Zábrdovice a Hradisko (1432).
Moravský husitismus dosáhl zejména v druhé polovině 20. let 15. století velkého vlivu. Avšak moravští kališníci nebyli tolik rozdrobeni do navzájem soupeřících názorových proudů, jako tomu bylo v Čechách. Lišili se tak většinou pouze svým postojem a vztahem k české revoluci. Na jihu Moravy převažoval vliv táboritů, který byl patrný hlavně ve městech Podivín, Břeclav a Uherský Ostroh. Husité ze střední a severní Moravy v oblasti Jevíčka, Mohelnice a Šternberku naopak inklinovali k Praze a východočeským orebitům. Zhruba od poloviny 20. let navíc drželi táborité své posádky v Třebíči, Moravském Krumlově a Ivančicích a vybudovali síť dalších menších pevností a posádek, což jim umožňovalo vojensky pronikat do severního rakouského Podunají. To bylo nebezpečné pro samotné rodové državy Habsburků, které se – z českého pohledu naštěstí – nepodařilo trvaleji rozšířit na sousední Moravu. Velká města sice i nadále zachovávala věrnost Albrechtovi, ale rychlý a pro katolickou stranu nepříznivý vývoj po roce 1423 způsobil, že se stávaly ohroženými ostrovy v husitském moři. To byl případ Olomouce, kde rostla moc Jana Tovačovského z Cimburka a dalších kališnických pánů. Na západě země byli horlivými stoupenci kalicha Pernštejnové a páni z Kunštátu i z Boskovic. Ve východních oblastech země se zase prosazoval Petr ze Strážnice.
O síle moravských husitů výmluvně vypovídá jejich pravidelná účast na zahraničních výpravách. V roce 1426 se Moravané pod vedením Jana Tovačovského a Václava Strážnického účastnili památné bitvy u Ústí nad Labem, o rok později i debaklu III. kruciáty u Tachova (pravděpodobná je účast i v roce 1431 u Domažlic). Moravské voje se také staly pravidelnou součástí „spanilých jízd“, před kterými se v následujících letech třásla celá střední Evropa. Na jaře 1428 a v létě 1430 moravští husité pronikli do Slezska, v listopadu 1428 a na jaře 1433 válčili v Rakousích, na jaře a v létě 1430 v Uhrách, kam podnikli ničivé nájezdy ještě na podzim 1431 a na jaře 1433. Na konci roku 1429 zavítali také na samotné říšské území. Ironií je, že když husitské Čechy potřebovaly pomoc Moravanů nejvíce, nedostavila se. Moravané nebyli u obléhání Plzně ani v bitvě u Lipan v roce 1434, která učinila definitivně tečku za érou vítězných polních vojsk. V této době se totiž již moravští kališníci přiklonili k umírněnému husitskému proudu, který mohl slavit vítězství pouze po dohodě se světskou a církevní mocí. V září 1434 proto již kališníci na Moravě de facto skládají zbraně a uzavírají s Albrechtem landfrýd, který měl zemi dovést po letech válek k opravdovému míru. Výměnou za respektování kalicha Moravané složili Albrechtovi přísahu věrnosti a přijali jej za svého pána. Tím skončila doba husitských válek na moravském území.
V červenci 1435 sice v Brně ještě zkrachovala třístranná jednání husitů, krále (od roku 1433 císaře) Zikmunda a představitelů basilejského koncilu o konečném narovnání obou znesvářených a stále neústupných stran, ale o rok později v Jihlavě již bylo všechno jinak. Jihlavská kompaktáta znamenala vítězství českého i moravského husitismu, ale Morava se na rozdíl od Čech nestala zemí dvojího lidu, jelikož pozice utrakvismu zde byly výrazně slabší. Ale i pro Moravu byla husitská revoluce výrazným předělem. Posílil vliv panstva a nižší šlechty, kdežto moravská církev citelně oslabila, dílem i ztrátou dříve rozsáhlého majetku. Markraběcí moc byla silně otřesena a její autorita prudce poklesla. Tato skutečnost spolu s nevhodnou dynastickou situací 15. století (vymření Lucemburků, dlouhé bezkráloví, „kacířský“ král a nepočetná a nevýznamná dynastie Jagellonců) znemožnila opětovné obnovení skutečné markraběcí hodnosti. Dříve tak hojný markraběcí majetek byl postupně rozprodán a zastaven, jelikož již bylo zřejmé, že doba samostatných moravských markrabat je nenávratnou minulostí.
Za vlády husitského krále (1437 – 1471)
Život posledního Lucemburka vládnoucího na českém trůnu vyhasl v prosinci 1437 symbolicky v prostorách starého přemyslovského hradu ve Znojmě. Zikmundovým nástupcem se v českých zemích stal jeho zeť Albrecht Habsburský, který však zemřel již roku 1439. Jeho jediný syn Ladislav přišel na svět až o několik měsíců později. Jak Čechy, tak i Moravu čekalo mnohaleté bezkráloví. Východiskem z politické krize se však nestala nová volba (jež sice v roce 1440 v Praze proběhla), ale naopak landfrýdy, známá to instituce již z předhusitské doby. Na Moravě byl dosavadní landfrýd slavnostně obnoven roku 1440. Tentokrát však roli panovníka ochotně a také úspěšně převzala královská města. Faktickou vládu v zemi ovšem vykonával vlivný zemský hejtman Jan Tovačovský z Cimburka.
Moravané – jaký to rozdíl oproti Čechům – nikdy dědický nárok Albrechtova syna Ladislava nezpochybnili, takže nepřekvapí, že se budoucí panovník poprvé vydal na cestu za svým dědictvím přes moravskou půdu tak, jako kdysi jeho slavný děd Zikmund. V červenci 1453 byl Ladislav na zemském sněmu v Brně přijat za moravského markraběte, kdežto českým králem byl korunován až v říjnu téhož roku. Vznikla tak kuriózní a v českých dějinách málo vídaná situace, kdy byl vládce české Koruny přijat za panovníka dříve na Moravě nežli v Čechách. Česká Koruna měla opět panovníka, ale vědomí, že Morava potřebuje zvláštní péči, aby se mohlo zdárně dokončit dílo obnovy, vedla politické představitele markrabství v roce 1455 k tomu, že byla zvolena do čela země desetičlenná vláda, kde byli zastoupeni stoupenci obou konfesí, páni i rytíři, a také olomoucký biskup. Tento krok se ukázal jako více než prozřetelný, neboť Ladislav zemřel již roku 1457, čímž český trůn opět osiřel.
Ladislavovým nástupcem byl v březnu 1458 zvolen dosavadní úspěšný zemský správce Jiřík z Poděbrad, sice kališník, avšak státník pevné vůle a bdělého rozumu. Jiřík snil o království dvojího lidu stejně tak, jako o obnově národní monarchie pod vládou domácí dynastie. Nezbytným předpokladem k tomu byla obnova české Koruny v celé její bývalé velikosti. To však nebylo snadné, jelikož vedlejší korunní země nebyly volbě kališnického krále příliš nakloněny a prozatím vyčkávaly na mezinárodní dopad pražské volby. Nejinak tomu bylo na Moravě, o kterou projevili zájem nejen Habsburkové, ale také nový uherský král Matyáš Korvín. Naštěstí se zhruba měsíc po pražské volbě většina moravské šlechty na sjezdu v Brně vyslovila pro Jiříka z Poděbrad. V květnu se Jiřík vypravil na Moravu osobně a dokázal si naklonit zdejší panstvo i města. Nejdéle odolávala Jihlava, ale i ta, stejně jako o něco málo později i Slezsko a obojí Lužice, nakonec přijala Poděbrada za svého nového pána. Následovala tak léta pokoje a vnitřního rozkvětu.
Jenže polovina 60. let 15. století změnila dosavadní pokoj v předzvěst další velké bouře. Jiřík se na ní důkladně připravoval a v lednu 1464 v Olomouci dokonce vydal privilegium (nikdy nenabylo platnosti), ve kterém prohlásil Moravu nikoli za léno českého krále, nýbrž za rovnocennou a partnerskou zemi ve svazku Koruny české. Chtěl si tím naklonit sympatie Moravanů před blížícím se bojem. Po roce 1466, kdy byla na Jiříka uvalena papežská klatba, se však dosavadní loajalita Moravanů rychle vytratila. Od krále odpadl, jak olomoucký biskup Tas z Boskovic, tak i katolická města Brno, Olomouc, Znojmo a Jihlava. V roce 1467 pak vypukla „druhá husitská válka“, kterou bychom však mohli nazvat i válkou o Moravu, neboť hlavním záměrem Jiříkova protivníka, uherského krále Korvína, bylo především obsazení vedlejších korunních zemí. Za Jiříkem ovšem stanula drtivá většina moravské nižší šlechty. Zároveň také města jako Uherské Hradiště, Ivančice nebo Uničov, některé kláštery (například Hradisko u Olomouce), a především hlavní moravská pevnost, brněnský Špilberk. Boj tak nebyl předem ztracený, jak by se mohlo z průběhu následujících let jevit.
Poziční válka, jejímž dějištěm byla zejména Morava, české straně i na základě historické zkušenosti příliš nesvědčila. Zpočátku se proto jednalo spíše o sérii dílčích porážek. Svůj vliv na to měla i nekompetentnost Jiříkova nejstaršího syna Viktorina, který českému vojsku velel spolu se Ctiborem Tovačovským. Defenzívy Jiříka využil Korvín k tomu, aby se v květnu 1469 dal v Olomouci svými přívrženci v Čechách a na Moravě provolat českým králem a zároveň moravským markrabětem. Legitimnost takové „volby“ nebyla valná, ale situace byla taková, že vedlejší země Koruny české zůstaly až do Jiříkovy smrti v roce 1471 bez přímé kontroly Prahy, tudíž musíme mluvit o roztržení české Koruny, která fakticky trvala až do roku 1490.
Pod vládou uherského krále (1471 – 1490)
Druhá husitská válka moravské území těžce zasáhla. Její dopad na život obyvatel byl ještě mnohem horší, nežli tomu bylo během první války z let 1419 – 1434. Válka neskončila ani po roce 1471, kdy na český trůn usedl Vladislav II. Jagellonský. Jeho volbu Korvín neuznal a nejenže si dal svou olomouckou volbu potvrdit v Římě, ale byl v Jihlavě dokonce korunován českým králem. Boje sice již nenabraly rozsah z přelomu 60. a 70. let 15. století, ale pokračovaly lokálními srážkami prakticky po celou první polovinu let sedmdesátých.
V červnu 1473 byl v Brně i za osobní účasti Korvína zvolen čtyřčlenný direktorský sbor, kde byly obě sporné strany zastoupeny paritně: Jagellonce zastupovali Jan z Pernštejna a Ctibor Tovačovský z Cimburka, Korvína pak Jindřich z Lipé a Jindřich Jičínský z Boskovic. Vláda tohoto direktoria měla za úkol zklidnit celkovou situaci a hájit v zemi zájmy obou panovníků v momentě, kdy zde prozatím Praha ani Budín nedokázaly získat dostatečně silné pozice. Jagelloncům totiž zachovávali přízeň tradiční utrakvistické opory Uherské Hradiště, Ivančice a Uničov. Věrnost Jiříkovu nástupci slíbili také někteří moravští páni, většinou z řad nižší šlechty. Zlom nastal až v roce 1475, kdy skončila patová situace, do níž se konflikt z vojenského i politického hlediska dostal. Podmínky budoucí mírové smlouvy zněly tak, že si Vladislav i Korvín ponechají doživotně titul českého krále. Avšak vláda nad zeměmi Koruny české měla být rozdělena v tom smyslu, že si Vladislav měl podržet Čechy, Horní a Dolní Lužici, a slezská vévodství Svídnicko a Javorsko. Zbytek Slezska a Morava měly připadnout uherskému králi. Dohoda byla zpečetěna na osobní schůzce panovníků v Olomouci, ke které došlo v prosinci 1478.
Olomoucký mír obsahoval i položku týkající se nástupnictví obou prozatím bezdětných králů. Dědicem toho druhého se měl stát ten, kdo by jej přežil. Pro mnohem mladšího Vladislava tak byla dohoda výhodnější, ovšem riziko bylo Korvínovi kompenzováno vysokým finančním vyrovnáním. Mír přinesl Moravě úlevu, stabilizaci a postupný návrat do předválečných časů, ovšem z hlediska českých dějin znamenal nejdelší roztržení českého státu v jeho více než tisícileté historii. Korvínova vláda na Moravě však byla poměrně úspěšná. Nesla se ve znamení hospodářsko-ekonomické obnovy, plného rozvoje stavovství a překvapivě také v nástupu zemského patriotismu a národní kultury. Podporovatelem těchto změn a proměn byl sám Korvín, který byl sice na jedné straně agresivním dobyvatelem, avšak na straně druhé humanistickým a vzdělaným státníkem, který mimo jiné výtečně ovládal češtinu a vyznal se v poměrech panujících v české Koruně.
Teprve v roce 1490 se Morava navrátila zpět k české Koruně. Tehdy totiž po neobyčejně úspěšné vládě zemřel Korvín, takže dědil jeho mladší rival. Ten byl rychle a snadno zvolen uherským králem, čímž nejen že vznikla česko-uherská personální unie (skončila roku 1526, později obnovena Habsburky), ale Vladislav mohl využít svého čerstvě nabytého titulu k tomu, aby zrušil dodatky olomouckého míru, a tak se mohly Morava i Slezsko vrátit k české Koruně prakticky okamžitě a bez finanční kompenzace uherské straně. Husitský věk tím na Moravě definitivně skončil.
Místo závěru: Ctibor Tovačovský a Vilém z Pernštejna
Poslední řádky tohoto článku věnujme dvěma významným moravským osobnostem, které jsou spojeny se závěrem husitské epochy a nástupem nového dějinného období. Činíme tak záměrně, abychom zdůraznili, že význam české reformace netkví pouze v konkrétním časovém úseku, který jí byl vyměřen, ale především v dědictví, jež po sobě zanechala. Vždyť i koneckonců Jiřík z Poděbrad, jeden z největších českých králů, byl produktem této reformace. Česká reformace přivedla do české společnosti nové ideály a myšlenkové obzory. Humanismus a renesanční životní styl totiž u nás kráčely ruku v ruce s náboženskou snášenlivostí, která otupovala dosavadní náboženský fanatismus a dláždila cestu skutečnému civilizačnímu pokroku, jenž se bez vzájemné tolerance neobejde. Zvláště v poslední fázi české reformace se dostávaly v zemích Koruny české do popředí osobnosti nové generace, která již nebyla zatížena kontrasty husitství tak, jako jejich otcové a dědové. Právě její příslušníci završili úctyhodné, náročné, avšak v mnoha směrech vítězné snažení hned několika generací Čechů 15. věku, které vytvářely předpoklady k nástupu plodného období provázejícího většinu 16. století, jež se označuje jako zlatý věk české Koruny.
Prvním z velkých mužů, který si zaslouží naší pozornost, byl Ctibor Tovačovský z Cimburka (cca 1438 – 1494), zřejmě nejvýznamnější Moravan druhé poloviny 15. století. Symbolické je, že původ rodu pánů z Cimburka sahá do sousedních Čech. Ano, jeden z bezpočtu dokladů, že jsou si obě země mnohem bližší, než si vůbec uvědomujeme. O jeho politických schopnostech svědčí již ten fakt, že byl moravským zemským hejtmanem celé čtvrtstoletí a tento úřad zastával jak za Jiříka z Poděbrad, tak i za Korvína a nakonec i za Vladislava Jagellonského. Státnickou prozíravost, moudrost i rozvahu zdědil bezesporu po svém otci Janu Tovačovském, který byl zemským hejtmanem v letech 1437 – 1459.
Mladší z pánů z Cimburka se významně podílel na uzavření olomouckého míru a jako velký vlastenec a patriot si mohl připsat i zásluhy neméně významné. V roce 1480 byla jeho přičiněním na zemském sněmu přijata zásada, že napříště mají být všechny zápisy na jednáních sněmu a také do moravských zemských desek prováděny v češtině, která tímto nahradila dosavadní latinu. Byl to výjimečný okamžik v dějinách české a moravské státnosti, vždyť podobné opatření bylo v Čechách přijato až o patnáct let později, v roce 1495, kdy se tak stalo zásluhou Viktorina Kornela ze Všehrd. Tím ale zásluhy Ctibora Tovačovského zdaleka nekončí. Jako velký znalec práva byl pověřen vypracováním zemského zřízení. Tak vznikla na svou dobu mimořádně vyspělá dvoudílná „Kniha tovačovská neboli Paměť, obyčeje, řády, zvyklosti starodávné a práva Markrabství moravského“ Panovník však první moderní ústavu pro Moravu nekodifikoval. To nic nemění na faktu, že právě „Kniha tovačovská“ byla dokladem vyspělé emancipace Moravanů, když jasně deklarovala, že Morava se necítí být lénem, nýbrž partnerskou zemí Českého království.
Palacký ve svých „Dějinách“ o Ctiborovi Tovačovském napsal, že byl: „…horlivý ve svém vyznání husitském, i snášenlivý a mírný k jinověrcům (…), a když jej zachvátila na Tovačově smrt, byl nářek Moravanů ne bez příčiny, jako by osiřeli, jako by jim umřel otec vlasti.“ Nejenže pomohl Moravě překonat hrozivé následky druhé husitské války, ale dokázal uvést v život dávný Jiříkův sen o království dvojí lidu, kde by lidé dvou konfesí žili vedle sebe v pokoji a míru. V době, kdy Ctibor Tovačovský umíral, byla Morava opět konsolidovanou a hrdou zemí, kde došlo k prosazení principu kutnohorského náboženského míru z roku 1485 a jeho přenesení do každodenního života. Česká reformace to také byla, která urychlila proces emancipace českého národa a na dlouhá desetiletí vtiskla Čechám a Moravě jednotný národní ráz. Je velkým paradoxem dějin, že k takovému vývoji zamířila dříve Morava, nežli Čechy. A nebylo to jen díky mužům typu Ctibora Tovačovského, jehož osobou bohužel tento kdysi slavný rod vymřel po meči a nedlouho poté zanikl zcela.
Osud Viléma z Pernštejna (cca 1435 – 1521), druhého muže, o kterém se zmíníme, byl v mnohém podobný Ctiboru Tovačovskému. Však byli oba muži také přáteli a politickými spojenci. Spolu se svým otcem patřil Vilém z Pernštejna zprvu ke straníkům Jiříka z Poděbrad, ale později změnil stranu a přidal se ke Korvínovi. Mohla za to spíše politika, jelikož u Pernštejnů nebyla husitská tradice ani zdaleka tak silná, jako u Tovačovských. Po smrti uherského krále Korvína se Vilém z Pernštejna rychle a snadno přeorientoval na Jagellonce, kterým mnoho let věrně a dobře sloužil. Postupně zastával úřad zemského soudce, hofmistra, nejvyššího maršálka a také zemského hejtmana. To mu umožnilo dokonale pochopit systém vztahů mezi jednotlivými stavy, a tak se na přelomu 15. a 16. věku mnohokrát zasadil o odvrácení občanské války, ke které se schylovalo mezi panstvem a městy. Jeho podíl byl patrný i v roce 1517, kdy se stal duchovním otcem tzv. svatováclavské smlouvy, která znamenala konečné narovnání mezi spornými stranami a zajistila české Koruně vnitřní mír na téměř jedno století. Náboženský mír z roku 1485 tak měl nyní svůj protipól i v politické rovině.
Tolerance, kterou se Vilém z Pernštejna úspěšně snažil aplikovat v politice, šla ruku v ruce i s tolerancí náboženskou. Ačkoli zůstával věrný římskokatolické církvi, v níž se aktivně podílel fundacemi klášterů, kostelů a špitálů, stal se zároveň otevřeným ochráncem stoupenců Jednoty bratrské. Do historie vstoupila jeho údajná věta: „S Římany věřím, s Čechy držím, s Bratřími umírám.“ Vilém z Pernštejna byl mimořádnou osobností, nebyl jenom politikem, mecenášem a humanistou, ale také vynikajícím hospodářem. Stvořil rodovou državu tak hospodářsky a ekonomicky pevnou, že se stal věřitelem velké řady českých a moravských pánů, a dokonce samotných Jagellonců. Byl to také pilný budovatel. Stavěl pivovary, zakládal rybníky a rudné doly, obchodoval s vínem a jiným zbožím, apod. V jeho osobě odcházel jeden z nejmocnějších a nejbohatších pánů v celé české Koruně.
Ačkoli byl Vilém z Pernštejna rodem Moravan, chápal sebe sama v širších souvislostech. Považoval se také za Čecha, obyvatele jednoho soustátí, které nemělo být zatěžováno vnitřními náboženskými a politickými spory, ale mělo usilovat o jednotu. Nelze jinak, než opět ocitovat Palackého: „…jako válečník a hrdina náležel ještě do středověku, co průmyslník věku novému, co výtečná hlava a ušlechtilý charakter všem věkům a člověčenstvu.“
Oba muži, Ctibor Tovačovský a Vilém z Pernštejna symbolizují jeden z pomyslných vrcholů domácí aristokracie, která se vyznačovala náboženskou tolerancí, respektováním svobody lidského svědomí a také vyspělou státnickou koncepci. Bez českého a moravského husitství by u nás osobnosti podobného formátu vyrostly na sklonku středověku jen stěží.
Literatura:
- Čapka František – Dějiny zemí Koruny české v datech, nakladatelství Libri, Praha, 1999
- Čapka František – Stručná historie států – Morava, nakladatelství Libri, Praha, 2000
Autor: Napo_Leon