Jan Milíč z Kroměříže

[†29.06.1374]

Milíč pocházel z Kroměříže, přesný rok narození neznáme. Studoval na nově založené pražské universitě a roku 1358 zahájil slibnou úřednickou kariéru v královské kanceláři. Ve středověku každý učenec musel být zároveň knězem. Jan však stále neměl plné svěcení, ba ani vlastní faru. Tento drobný nedostatek se proto jeho nařízení pokusili napravit a roku 1362 byl jmenován kanovníkem u sv. Víta. V této době se církevní úřad bral jako pouhá formalita a především jako zdroj bezpracných příjmů, ovšem mladý horlivý úředník jej přijal smrtelně vážně. Bez oddychu dále studoval, četl náboženskou literaturu, hojně navštěvoval kázání, také onoho sipka Konráda Waldhausera, odvážně tepajícího zlořády v církvi i společnosti. O vánocích 1363 dospěl k osudovému rozhodnutí. Vzdal se všech svých úřadů v Praze a přes domluvy arcibiskupa Arnošta z Pardubic odešel jako prostý kněz do Horšovského Týna. Na podzim příštího roku ale byl zpátky v Praze a začíná kázat. Česky, jako o 40 let později sipka Hus. Na rozdíl od Husa však zpočátku sklízí posměch. Možná pro své hanácké nářečí. Milíč se však nevzdává. Piluje svá kázání, káže dvakrát, třikrát i víckrát denně, kázání trvá nejméně dvě, tři hodiny, raději čtyři, na Velký Pátek údajně celý den. Příprava mu přitom jde zlehka – vždyť zná celou Bibli nazpaměť. Proměňuje se přitom i vnitřně – na rozdíl od onoho Waldhausera, který se nevzdal radostí života, se Milíč snaží žít v plném souladu s ideály, o nichž káže. Jeho vzorem je Kristus a sv. František. Tak jako oni se zříká veškerého majetku, stává se přísným abstinentem a vegetariánem (pokud vůbec něco jí a pije), spí na holých prknech (pokud vůbec spí). Dnes na počátku 21. století je kostelní kázání synonymem něčeho neskonale nudného. Středověk však ještě neznal média, nejen rádio a televizi, ale dokonce ani noviny a knihtisk vůbec. A tak se obratný kazatel mohl stát hvězdou, ba superhvězdou, která uchvacovala davy a přiváděla je do extáze. K nám tento fenomén dorazil právě v epoše sipka Karla IV., kdy se okna otevírala dokořán do Evropy. Itálie kazatelskou horečkou žila již od dob svatého Františka z Assisi a jeho svatého kolegy Dominika, tedy přes 150 let. Např. svatý Antonín Paduánský prý měl tak božský hlas, že jeho hlasivky neshnily v hrobě a dodnes je zbožným poutníkům ukazují v kapli padovské baziliky. A možná proto ani nebyla náhoda, že průkopník kazatelství – Konrád Waldhauser k nám dorazil od jihu, z Rakous. Ovšem Milíč byl naší první domácí hvězdou. Na jeho kázání chodila celá Praha. Dokonce musel uspořádat i několik kazatelských turné po celém českém i moravském venkově. Fascinovaně mu naslouchali nejen prostí věřící, nýbrž i vysocí církevní preláti a univerzitní mistři. Proslýchalo se, že několikrát si Milíče přišel tajně poslechnout i samotný otec vlasti – císař Karel IV., který se následně stal jeho nejmocnějším ochráncem.

Pěkně se mu Milíč odvděčil! Čím důkladněji zkoumal poslední biblickou knihu, zvanou Zjevení sv. Jana neboli Apokalypsa, tím víc se mu zjevovala hrůzná pravda: Antikrist přijde na Zem mezi roky 1365 a 1367 a jeho jméno je? Ano! Karel IV.! A Milíč nebyl zvyklý cokoliv tajit před posluchači. Padni komu padni. Hned druhého dne kázal o Velikém Antikristu a přitom významně ukazoval směrem k Pražskému hradu. Nestalo se nic. Císaři to nijak zvlášť nevadilo. Byl na podobné „exoty“ ve svém okolí zvyklý, před časem ho římský tribun Cola da Rienzi prohlásil za nové vtělení Julia Caesara. Krom toho mu taková antikampaň přidávala na popularitě a konečně - nedalo se předpokládat, že to někdo bude brát vážně. Takovou moc kazatelé přece jen nemají, alespoň ti živí.

Ale jako obvykle zasáhli horliví podřízení. Nejdříve jej roku 1366 vyslýchali v arcibiskupském vězení, načež byl jeho případ uznán příliš komplikovaným a Milíč byl po svých odeslán k vyšší instanci - do Říma k papeži Urbanovi V. Milíč se na tu cestu velice těšil a důkladně připravoval. Jenže papež tam ještě nebyl. Zdržoval se stále v Avignonu. Milíč se mu proto rozhodl vyrazit vstříc. Na rozloučenou chtěl Římany potěšit krásným kázáním a vyvěsil o tom veliký plakát na vrata baziliky sv. Petra. Tudíž se o tom dozvěděl i nejvyšší dominikánský inkvizitor a Milíč místo do Avignonu putoval do vězení Ara Coeli na Kapitolu. Tam byl nucen k písemným výslechům - inkvizitory totiž velice zajímala Milíčova zjevení a vnuknutí o příchodu Antikrista, ale jakákoliv širší publicita byla krajně nežádoucí. Bylo tím samozřejmě dosaženo pravého opaku, neboť text inkriminovaného kázání se zachoval dosud.

Dne 16.10.1367 se však konečně vrátil papež Urban V. a všechno bylo úplně jinak. Do věznice se vzápětí dostavil papežův bratr Anglicus Grimaud, kardinál albánský. Milíč je okamžitě propuštěn a ubytován v kardinálově paláci. A nejen to! Jeho věznitelé se mu museli veřejně omluvit a prosit ho za odpuštění. Za trest jim papež sebral všechna sipka beneficia a funkce.

Co bylo příčinou tohoto obratu se můžeme jen domýšlet. Snad svatý otec tak toužil po tajemstvích Antikrista, které mu Milíč údajně předal v zapečetěném listu. Možná zapůsobil Konrád Waldhauser, který se důvěrně přátelil s kardinálem albánským.

Do Prahy se vrací jako vítěz. A to jej již mnozí oplakali, neboť františkáni i dominikáni při každém kázání neopomněli s křesťanskou láskou zdůraznit, že Milíč upálení na hranici neunikne. K veliké radosti Pražanů neprodleně začíná opět kázat. A navíc v sobě objevuje i jazykový talent. U sv. Jiljí káže česky, u sv. Mikuláše na Starém Městě pro intelektuály latinsky. A když pak v zimě 1369 nečekaně zemře Konrád Waldhauser (Milíč byl zrovna podruhé v Římě), přebírá od následujícího roku jeho německá kázání v Týnském chrámu. A to se prý německy naučil teprve nedlouho předtím.

A svoje umění si nenechává jen pro sebe – zakládá v Praze první soukromou kazatelskou školu! Tím se ovšem dostáváme k Milíčovu nejznámějšímu zakladatelskému podniku, k slavnému Jeruzalému. Hlavní ideou Jeruzaléma byla náprava příslušnic nejstaršího řemesla. V roce 1372 kázaní křesťanského kněze Milíče tak zapůsobilo na několik desítek (snad až 80!) těchto kněžek lásky, že se kolektivně rozhodly zanechat své hříšné minulosti a dát se na cestu svaté ctnosti. Podnik však zpočátku zápasil s prostorovými problémy. Milíč samozřejmě neměl na nákup nemovitosti na Starém Městě a sponzoři se příliš nehrnuli. Pomohla však náhoda. V nevěstinci zvaném Benátky v dnešní Konviktské ulici (kolem Bartolomějské se rozkládala vykřičená čtvrť) se krvavě poprali měšťanští synkové s královskými služebníky, což údajně tak rozrušilo útlocitnou císařovnu Alžbětu Pomořanskou (to byla ta, co lámala meče), že její vyděšený manžel Karel IV. poručil okamžitě hampejz uzavřít a budovu předat nějaké bohumilé instituci, nejlépe tomu Milíčovi, který jej před časem prohlásil za Antikrista. Sem se tedy napravené dívky přestěhovaly a zůstalo i dost prostoru pro kazatelskou školu a sbor kněží. Dne 19.09.1372 tam Milíč založil kapli, zasvěcenou třem svatým obráceným prostitutkám - sv. Maří Magdaleně, sv. Afře a sv. Marii Egyptské. Vyskytly se sice skeptické hlasy, že Jeruzalém sloužil jako zaopatřovací zařízení pro ty starší, které by se již v oboru neuživily, ale mnohé z jeho chovanek se nakonec slušně provdaly, byly přijaty do řádné služby či se pokorně vrátily k rodičům. A Jeruzalém prosperoval. Milíč postupně dostal, či z darů přikoupil několik sousedních domů, dříve většinou rovněž veřejných. A u arcibiskupa vyřídil pro Jeruzalém duchovní samosprávu a vynětí z dosavadních farností. Tím si ovšem mezi kolegy zadělal na další proces.

Není nutno zdůrazňovat, že skutečnou hnací silou nevraživosti Milíčových kolegů farářů byla obyčejná lidská závist a žárlivost na jeho úspěchy a popularitu. A Jeruzalém přitom byl onou poslední kapkou. Takový stát ve státě (resp. církev v církvi), který jim ubíral ovečky i peníze, nemohli trpět. A jeho chovanky přitom nebyly žádné řeholnice, nepodléhaly žádnému ženskému církevnímu řádu. Za dnešní absolutně nepřehledné situace v katolických ženských řeholích, kdy po světě existují přinejmenším stovky všelijakých řádů, kongregací, nominací a podnominací, terciářek, laických sester atd., by to určitě nikoho nevzrušovalo, ale tehdejší církev vyžadovala řád i v ženských řádech.

Ovšem vyřídit Milíče zdaleka nebylo snadné. Držel nad ním ochrannou ruku nejen arcibiskup Jan Očko z Vlašimi, nýbrž i samotný císař Karel IV, který už dávno zapomněl na onen titul Antikrista. Aby byla vůbec nějaká šance, bylo nutno nasadit ještě větší kalibr. Proti Milíčovi spiknuvší se faráři a preláti proto sepsali žalobu o 12 bodech a poslali ji přímo za papežem do Avignonu. Prostředníkem přitom měl být jakýsi univerzitní mistr Jan Klonkoth, jehož identitu dnes jen tušíme, snad se mohlo jednat o augustiniána Johanna Klenkocha. Žaloba neobsahovala nic nového - že Milíč prý popuzuje lid proti přepychu církve, provozuje v Jeruzalémě nepovolenou kongregaci, ba opět vytáhli i toho Antikrista, který se probíral již minule. Papež přesto nařídil vyšetřování. Nejprve v Praze, v březnu 1374 se Milíč musel vypravit do Avignonu. Tam jeho proces dostal mezitím na starost nám již dobře známý Anglicus Grimaud, kardinál albánský. A bylo jasné, jak vše musí dopadnout. Dokonce i ten Klonkoth okamžitě prohlásil, že on na jeho slovech ani činech nic závadného neshledává a že byl pouze požádán jakýmsi farářem z Prahy o podání žaloby. Všechno tedy opět spělo k Milíčově slavné rehabilitaci. Jenže začala úřadovat smrt. Nejprve zemřel žalobce Jan Klonkoth. Milíč o jeho smrti sepsal dlouhé dopisy arcibiskupu a císaři, načež sám ulehl a začal psát vlastní dopisy na rozloučenou přátelům, mimo jiné i tomu kardinálu albánskému. Zemřel buď 29.06. nebo 01.08.1374 a byl pohřben přímo v avignonské katedrále, jeho hrob však byl zničen za Francouzské revoluce. Mnozí s kardinálem Grimaudem v čele dokonce usilovali i o Milíčovo svatořečení, to by se však táhlo nesmírně dlouho a po událostech kolem Husa a husitství to již nebylo politicky průchodné.

Smrtí však celý spor neskončil a milíčovci teď přešli do protiútoku. Na antimilíčovce přímo pršely žaloby a pražští konšelé navíc zakazovali měšťanům svědčit v jejich prospěch (svérázný náhled na nezávislost justice). Nepřátelé však ve skutečnosti zvítězili, Jeruzalém Milíče nepřežil a byl již v prosinci 1374 postoupen řádu cisterciáků, kteří si zde zřídili kolej sv. Bernarda pro své studenty.

Diskuzní fórum:
sipka4 Související diskuse k tématu o Janovi Milíčovi z Kroměříže