Zikmund Lucemburský

[14.02.1368-09.12.1437]

Když se prostřední ze synů císaře a krále Karla IV. v roce 1368 narodil, jen těžko si tehdy někdo dokázal představit, jaký bouřlivý osud a nevšední život na tohoto posledního vládnoucího Lucemburka a také jednoho z posledních císařů pozdního středověku čeká.

V přemyslovském a lucemburském rodu doposud neznámé jméno budoucí císař a král obdržel po sv. Zikmundovi. Ostatky svatořečeného burgundského krále si v roce 1365 vyžádal Karel IV., který je nechal převést do Prahy a zřídit pro ně důstojné místo v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Z důvodů, jež historikům dodnes unikají, byl Zikmund následně na naléhání Karla IV. zařazen do zástupu českých zemských patronů. Když se o tři roky později Karlovi narodil další mužský potomek, obdržel právě toto v Čechách nové a módní jméno. Šťastný otec navíc nechal světcův hrob z vděčnosti ozdobit zlatem a stříbrem. Je ironií osudu, že tuto skvostnou výzdobu sám Zikmund v roce 1420 nařídil zkonfiskovat a použít spolu s jinými svatovítskými poklady na částečné pokrytí dluhů způsobených financováním I. křížové výpravy proti husitům.

Zikmund se narodil v době, kdy bylo již o Karlově nástupci na římském a českém trůnu rozhodnuto. Větší vyhlídky na uplatnění tak Zikmund neměl. Karel však i prostřednictvím své energické choti a Zikmundovy hrdé matky Alžběty Pomořanské zapojil svého čerstvě narozeného synka do ambiciózního politického plánu, který spočíval ve vybudování středoevropské monarchie, kde by Lucemburská dynastie zaujala přední místo. V tomto Karel programově navazoval na dřívější pokusy Přemyslovců a inspiroval tak později bezděky Jagellonce i Habsburky. Klíčem k uskutečnění takového plánu se stalo v roce 1374 Zikmundovo zasnoubení s Marií, nejstarší dcerou polského a uherského krále Ludvíka I. Velikého, který neměl mužských potomků. A protože byl Zikmund již o rok předtím jmenován braniborským markrabětem, takže mohl v budoucnu disponovat i jedním ze čtyř světských kurfiřtských hlasů ve Svaté říši římské, začala tak jeho dlouhodobá zahraniční anabáze, během které byl vytržen z rodinného kruhu a českého prostředí. Nejprve vyrůstal na uherském dvoře a později v polském Krakově. A byl to právě pobyt v Uhrách, který měl na Zikmundův další život největší vliv. Prostředí to bylo značně odlišné od toho českého, bylo tradičně drsnější a v něm obvykle vítězil nikoli ten, kdo měl lepší schopnosti, ale ostřejší lokty. Mladý Lucemburk se zde naučil pragmatické politice, lstivosti a také bezohlednosti. Také se tady prohloubil Zikmundův vrozený temperament. Tyto charakterové vlastnosti nedokázalo zastřít ani vynikající vzdělání a pronikavý intelekt. Uměl mj. i sedm jazyků a důvtipem a diplomatickou obratností v mnohém připomínal svého slavného otce i děda. V mnoha aspektech tak byl schopnějším vladařem než jeho starší bratr Václav IV., k němuž nikdy nenalezl hlubší vztah, za což mohla i Alžběta Pomořanská, která rivalitu mezi nevlastními bratry prohlubovala, aniž tušila, na jaký problém do budoucna zadělává.

Zlom v Zikmundově životě znamenala smrt Karla IV. v roce 1378. Hlavou rodu se stal politicky nezkušený a prchlivý Václav IV. Politická linie, kterou mu odkázal otec, se přežila již po několika letech, a tak se dosavadní koncepce lucemburské politiky rozpadla. Pro Zikmunda a jeho aspirace na polský a uherský trůn to znamenalo vážné obtíže obzvláště poté, kdy po smrti krále Ludvíka I. v roce 1382 Polsko odmítlo pokračování personální unie s Uhrami. Poláci dosadili na trůn litevského velkoknížete Vladislava II. Jagella. Ke stejnému scénáři mířily také Uhry, ale zásah krále Václava a ostatních Lucemburků si vynutil vydání princezny Marie, jež byla roku 1385 provdána za Zikmunda. Tím se mladý Lucemburk stal hlavním uchazečem o uherskou korunu, ale i poté, kdy o dva roky později dosáhl korunovace ve Stoličném Bělehradě, musel v zemi svádět tvrdé boje za své prosazení. A právě tato tvrdá škola života, kterou nemusel projít žádný jiný Lucemburk této generace, proměnila Zikmunda ve zralého politika, jenž se musel téměř neustále vypořádávat s překážkami. Pro úkoly, které ho již brzy čekaly, to byly zkušenosti k nezaplacení. I když zápas za konečné uznání v Uhrách Zikmunda finančně vyčerpal, za což musel moravskému markraběti Joštovi zastavit Braniborsko, neznamenalo to, že by se jeho vláda vyznačovala pasivitou, ba spíše naopak. S mladickou energií se pustil do boje s odvěkým nepřítelem křesťanstva Turky, proti kterým uskutečnil první tažení už roku 1392. O dva roky později se přičinil o dobytí Dalmácie a její připojení k Uhrám. Vojensky se angažoval i v Moldavsku. Právě tehdy Zikmund pod dojmem snadných vítězství nabyl přesvědčení, že je zrozen k velkým vítězstvím na bitevním poli, a proto roku 1396 uskutečnil velké křížové tažení proti Osmanské říši, které však skončilo katastrofální porážkou křesťanů v bitvě u Nikopole. Sám Zikmund z krvavé bitvy unikl pouze o vlásek. Jen shodou náhod tehdy sultán nezahájil odvetný úder a expanzi do dalších částí Evropy.

Pro Zikmunda to byla v krátkém čase další z těžkých ran, jež musel snést, neboť o rok dříve ztratil choť Marii, která se ve vysokém stupni těhotenství zabila pádem z koně. Vdovcem zůstal Zikmund až do roku 1408, kdy se oženil s mladičkou Barborou Cellskou, dcerou mocného cellského hraběte Heřmana II. I přesto, že se podle kronikářů jednalo o ženu obdařenou krásou a inteligencí, vzájemné soužití se Zikmundem bylo již od počátku problematické, a to i z toho důvodu, že se oba manželé často uchylovali k mimomanželským milostným dobrodružstvím. Tím byl pověstný především Zikmund, který v mužské ješitnosti podobné avantýry své choti zakazoval. Z manželství tak nakonec vzešla pouze dcera Alžběta. V této době se však již Zikmund začal smiřovat s tím, že se dalšího potomka nedočká, a protože po roce 1419 byl jediným mužským příslušníkem svého rodu, začal pomalu připravovat předání dynastického odkazu Habsburkům tak, jak to kdysi v případě nutnosti dědičnými smlouvy s Habsburky rozehrál již Karel IV., který však nepředpokládal, že jeho rod vymře po meči už v následující generaci. Sňatek rakouského vévody Albrechta (V.) Habsburského s Alžbětou v roce 1422 byl v tomto ohledu klíčový. Uskutečněn byl bez vědomí české šlechty a to i přesto, že o osud českých zemí se jednalo také. Problematický vztah Zikmunda a Čechů byl však delšího trvání a svými kořeny tkvěl už v 90. letech 14. století.

Ještě před nešťastnou bitvou u Nikopole Zikmund poprvé výrazněji zasáhl i do českých dějin. Slábnoucí vláda krále Václava IV. byla pro Zikmunda vynikající příležitostí podrýt postavení svého bratra ve Svaté říši římské i v samotných Čechách. Zikmund se totiž nikdy netajil svými ambicemi dosáhnout také římské koruny a navázat na dílo svého otce. K tomu však potřeboval nejvýznamnější lucemburskou doménu, kterou bylo České království. Proto Zikmund Václavovi nepomohl v roce 1394, kdy byl český král zajat šlechtou a do odboje proti němu se postavil moravský markrabě Jošt, načež o dva roky později naopak přispěl k uzavření smlouvy mezi králem a panskou jednotou, jež byla pro Václava nepříznivá. Ani nikopolská porážka a zajetí v roce 1401, kdy se Zikmund stal na několik týdnů zajatcem vzpurných uherských magnátů, nevzalo stále více ctižádostivému Lucemburkovi chuť zaplétat se do nových dobrodružství v Čechách. Vrcholem byl rok 1402, kdy se zoufalý český král po svém sesazení z římského trůnu obrátil na Zikmunda se žádostí o pomoc. Ve své naivitě ale Václav přenechal Zikmundovi vládu v českém státě výměnou za slib pomoci při dosažení císařské koruny, čehož uherský král obratně využil. Václava zajal, uvěznil a nechal převést do Vídně, načež se v dalších měsících ujal vlády v Čechách. Bezohledným postupem, který připomínal okupaci a vykořisťování podmaněné země, si následně Zikmund proti sobě obrátil kdekoho. Václavův útěk ze zajetí a jeho návrat do Čech však v roce 1403 znamenal definitivní pád Zikmundových nadějí na dosažení české koruny ještě za Václavova života. Epizoda z let 1402-1403 silně poznamenala vztah českých zemí k Zikmundovi. Česká veřejnost ještě dlouho vzpomínala na bezohledné počínání toho, který se stavěl do role budoucího dědice zemí Koruny české.

Následující léta znamenala pro Zikmunda období stability. V Uhrách se mu postupně podařilo omezit opozici a pustit se do zvelebování velké, politicky silné, avšak v mnohém zaostalé země. Jeho reformy upevnily království uvnitř i navenek a proměnily Budín v důstojné sídlo uherských králů. Ani tehdy nepustil Zikmund ze zřetele dění za hranicemi království. V roce 1408 podnikl krvavé tažení proti Chorvatům a Bosňanům a navázal spojenectví s Řádem německých rytířů, který se chystal na rozhodující střetnutí s Poláky. Zikmund se často stavěl do pozice obránce křesťanské víry, a to nejen proto, že byl hrází proti turecké invazi, ale také z toho důvodu, aby si naklonil církev, která se však na přelomu 14. a 15. století ocitla v krizi, jež byla charakterizována mj. papežským schizmatem. I z tohoto důvodu Zikmund v roce 1408 či 1409 založil „Dračí řád“ podle vzoru Řádu sv. Jiří, který měl obdržet zvláště zasloužilý obránce křesťanské víry. Nepřekvapí, že jeho členy se obvykle stávali Zikmundovi přátelé a spojenci. V Čechách byl později držitelem řádu například známý šlechtic Čeněk z Vartenberka, který se během husitských válek střídavě přikláněl na katolickou a kališnickou stranu. Roku 1411 dosáhl Zikmund dalšího mezníku ve svém dlouhém životě. Po smrti Ruprechta (III.) Falckého a krátkém intermezzu moravského markraběte Jošta byl zvolen římským králem a ujal se tak vlády ve Svaté říši římské. To jednak znamenalo, že musel nyní častěji pobývat mimo Uhry a věnovat se evropské politice a jejím nejnaléhavějším problémům šířeji, a jednak musel zachovávat smír s českým králem. Václav cítil újmu tím, že Zikmund usedl na trůn, ze kterého byl on dříve sesazen, přičemž se nikdy oficiálně nevzdal římské koruny, ale vlivem stáří a narůstajících problémů ve svém království Zikmundovo vládnutí v říši mlčky přijal a nijak proti němu neprotestoval.

I na římském trůnu se Zikmund brzy projevil jako nadaný politik, ačkoli jeho pozice ve Svaté říši římské byla vlivem narůstajících odstředivých tendencí jednotlivých regionů a říšských knížat mnohem slabší, než tomu bylo například ještě za vlády jeho otce. Zikmund přispěl k oddálení konce císařství ještě minimálně o několik desítek let. Jeho oporou se stala především říšská města, která měla později řadu důvodů na posledního Lucemburka na římském trůnu vzpomínat v dobrém. Naopak s říšskými knížaty Zikmund příliš dobře nevycházel a v letech 1421-1425 mu dokonce reálně hrozilo sesazení. Jeho prestiž v říši upevnil velký církevní koncil v Kostnici, který byl z popudu Zikmunda svolán v roce 1414. Zde se měla řešit nejen otázka papežského schizmatu a reformy církve, ale i narůstající hereze v Českém království. Velké úsilí Zikmund vynaložil na to, aby do Kostnice dorazil i mistr Jan Hus, který svým příkladným životem a plodným teologickým dílem představoval symbol české reformace. Na kostnickém koncilu Zikmund snad nejvíce za celou dobu svého života projevil všechny své pozitivní i stinné stránky. Jen jeho zásluhou a diplomatickou obratností neskončil koncil fiaskem a církevní schizma bylo po mnoha letech skutečně ukončeno, avšak na druhé straně si nevědomky ztížil cestu na český trůn, když svým postojem přispěl k Husovu upálení. Zikmundovi nelze upřít zásluhy na tom, aby se Husovi dostalo hned několika veřejných slyšení před celým koncilem. Když však Zikmund poznal, že je Husova pozice před církevními preláty i díky jeho neochvějné vytrvalosti a věrnosti Pravdě neudržitelná, bezohledně obětoval českého reformátora vyšším politickým cílům, což bylo v Čechách nepochopeno a hlavně tvrdě odsouzeno. V dalších letech navíc nijak nebránil koncilu v tvrdém postihu a výhrůžkách vůči vzmáhajícímu se husitskému hnutí, přičemž sám hrozil králi Václavovi křížovou výpravou, nebude-li české kacířství potlačeno.

V roce 1419 vstoupil Zikmundův život do své poslední a nejbouřlivější třetiny, kde hlavní roli sehrálo České království. Toho roku zemřel bez potomků Václav IV. a česká koruna tak podle práva měla připadnout poslednímu žijícímu Lucemburkovi, a to bez ohledu na to, jaké pověsti se Zikmund v Čechách těšil. Protože byl ale Zikmund v Uhrách zaneprázdněn boji s Turky, nemohl se trůnu hned ujmout. To způsobilo, že v Čechách mezitím vypukla válka mezi Zikmundem jmenovanou regentskou vládou a husitskými silami. Navzdory očekávání se odpor husitů nepodařilo zlomit a ke slovu musela přijít křížová výprava, s níž Zikmund vyslovil souhlas až po naléhání Říma a argumentech, že tažení bude rychlé a skončí snadným vítězstvím. Pro Zikmunda to nebyla lehká situace, peněz neměl nazbyt, zaplést se do další válečné anabáze po zkušenostech z minulosti se mu příliš nechtělo a navíc si byl vědom, že politický a morální dopad toho, že jako dědic vstoupí do českých zemí v čele vojska, bude veskrze negativní. Navzdory očekáváním I. křížová výprava ztroskotala roku 1420 před branami Prahy a přispěla k dynamice husitské revoluce. Jako náplast za první z dlouhé řady proher se Zikmund dal v červenci toho roku korunovat českým králem. Korunovace to ale byla spěšná, nedůstojná a skutečnou vládu mu nepřinesla. Nehledě na to, že Zikmund po neúspěchu výpravy odvezl z Čech korunovační klenoty, což bylo tehdy považováno za zneuctění klenotů a potupení celého království. Do Čech se korunovační klenoty vrátily až roku 1436. Na čáslavském zemském sněmu v roce 1421 byl Zikmund navíc prohlášen za sesazeného. V této době se mohl v zemi opřít jen o malou oporu katolických pánů. Protože se husité snažili zajistit zemi nového krále, nejlépe z rodu polských Jagellonců, nechal se Zikmund ještě jednou zlákat k osobní účasti na křížové výpravě. Druhá kruciáta neskončila o nic lépe, na přelomu let 1421/1422 byla poražena a potupena vojsky Jana Žižky z Trocnova. Do Čech pak Zikmund mnoho let osobně nevkročil a dál sledoval dění v zemi spíše zpovzdálí. Svou rezignaci Zikmund projevil již roku 1423, kdy přes odpor českých pánů svěřil Moravu, důležité nárazníkové pásmo mezi Čechami a Uhrami, do správy svého zetě Albrechta Habsburského.

Po porážce III. křížové výpravy u Tachova v roce 1427 a následných velkých husitských výpravách do sousedních zemí byl Zikmund hlavně světskými panovníky nucen k ukončení husitských válek. Zikmund i přes odpor církve nabídl husitům jednání, ke kterému došlo v roce 1429 v Prešpurku (dnešní Bratislava). Schůzka však žádný hmatatelný výsledek nepřinesla, a proto nepřátelství trvalo i nadále. Odvetou za nové výpravy do zahraničí vpadla v roce 1431 do Čech již IV. kruciáta, která byla rozdrcena u Domažlic, a s konečnou platností přesvědčila církev, že husity nelze porazit zbraněmi. Se Zikmundovým ochotným souhlasem nový církevní koncil v Basileji nabídl husitům jednání, k němuž v roce 1433 za velkého zájmu tehdejší Evropy skutečně došlo. Byla to mimořádná událost soudobé Evropy, vždyť dříve všemocná církev nyní jednala s údajnými kacíři jako rovný s rovnými. Je příznačné, že se Zikmund těchto jednání neúčastnil. Již od roku 1431 byl v Itálii, kde usiloval o zisk císařské koruny. Nejprve přijal železnou korunu lombardských králů a o dva roky později byl v Římě korunován císařem, čímž konečně dosáhl poslední mety, která jej přiblížila ke Karlu IV. Pod vlivem uspokojení a dosažení většiny toho, o čem kdysi snil, vrhl Zikmund poslední zbytky svých sil k dosažení české koruny proto, aby mohl zemřít s pocitem, že získal lucemburské dědictví celé a neztenčené. Po návratu do střední Evropy si však Zikmund musel vyslechnout, že jednání s husity v Basileji skončilo patem a husité se opět chopili zbraní. Ani bratrovražedná bitva mezi radikálními husity na jedné a panskou jednotou s umírněnými kališníky a katolíky na straně druhé v bitvě u Lipan v roce 1434 neznamenala Zikmundův návrat do Čech. Následovaly dva roky složitých jednání, během kterých Zikmund i v předtuše blízké smrti byl ochoten slíbit i téměř nesplnitelné a jít v rozhovorech s vítězi od Lipan mnohem dále než církevní představitelé.

Teprve vyhlášení kompaktát v Jihlavě roku 1436 znamenalo ukončení husitských válek. Zikmund mohl konečně vjet do bran Prahy, svého rodného města, a usednout na starobylý český trůn. Skutečná Zikmundova česká vláda byla ovšem pouze několikaměsíční epizodou, která měla na budoucí vývoj českých zemí jen minimální vliv. Byla na jedné straně takřka až dojímavou snahou stařičkého Lucemburka obnovit v zemi po letech válek pořádek a navrátit zemi opět klid, mír a důstojné místo ve skladbě střední Evropy a na straně druhé dokladem, že ani celoživotní dílo a konec života nedokázaly ze Zikmunda učinit velkorysého vítěze a spravedlivého vladaře, který by se nemusel řídit pouze heslem, že účel světí prostředky. Ani v posledních měsících neměl Zikmund klid, musel řešit obtížnou otázku nástupnictví, soužití s převážně kališnickým obyvatelstvem a nové výzvy a nástrahy, které se objevily ve Svaté říši římské, Uhrách i v dalekém Lucembursku, odkud dynastie kdysi vzešla k evropským výšinám. Nakonec se znovu vzbouřily i Čechy, a to když dal Zikmund potupně popravit Jana Roháče z Dubé i s jeho druhy, v čemž mnozí viděli pouze výstrahu a pomstu nad uplynulými léty husitského vzdoru. Když se následně ukázalo, že Zikmund nechce a ani nemůže splnit některé zásadní body, na kterých se dohodl s českým panstvem po bitvě u Lipan, bylo pro Zikmunda raději bezpečnější odjet z neklidné země do Uher s tím, že se do českých zemí již nikdy nevrátí. Při cestě do Uher ho však ve zdech znojemského hradu zastihla smrt. Pohřben byl v uherském Oradea (Velký Varadín).

Jeho choť Barbora Cellská, od roku 1437 korunovaná česká královna, ho přežila o mnoho let, které prožila v Čechách. Naučila se velmi dobře česky a sžila se s českým prostředím natolik, že se zapojovala i do dění v království po roce 1437. Patřila mimo jiné i k příznivkyním mladého Jiříka z Poděbrad, budoucího českého krále. Zemřela roku 1451 a spočinula v královské hrobce českých panovníků v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. I po smrti tak její manželství se Zikmundem zůstalo rozloučeno.

Protože byl Zikmund pohřben ve Velkém Varadíně, tedy na území dnešního Rumunska, nemohly být jeho ostatky prozkoumány významnými českými antropology, kteří jinak v průběhu 20. století vědecky zdokumentovali a ošetřili ostatky drtivé většiny českých panovníků počínaje Přemyslovcem Bořivojem I. a konče Habsburkem Rudolfem II. Nemohla tak být ověřena hypotéza, že Zikmunda neskolilo stáří a celková sešlost organismu, nýbrž některá z forem rakoviny, čemuž by odpovídalo svědectví očitých svědků, kteří na sklonku roku 1437 Zikmunda doprovázeli na jeho cestě z Prahy do Uher a kteří tvrdili, že tehdy byl Zikmund „slabý, podobal se oněm otcům žijícím na poušti, byl jen kost a kůže“.

Ryšavý Lucemburk drží i jedno nesporné prvenství. Se svými padesáti lety vlády se stal nejdéle vládnoucím středověkým vladařem v Uherském království a délkou vlády jej dokázal překonat jedině Habsburk František Josef I. (1848-1916). I ve srovnání vlád ostatních evropských monarchů v epoše středověku představuje půlstoletí trvající Zikmundova uherská vláda skutečnou raritu. Jen pro srovnání, nejdéle vládnoucím českým panovníkem středověku byl s pětatřiceti léty vlády král Vladislav II. Jagellonský.

Jako první středoevropský vládce Zikmund také spojil v jedné osobě titul římského císaře a českého i uherského krále. Byl tak duchovním otcem myšlenky podunajské personální nadnárodní unie, kterou po něm převzali Habsburkové. Jim se však tento záměr podařilo uskutečnit až téměř sto let po Zikmundově smrti. Tato myšlenka nebyla jediná, kterou Zikmund Habsburkům odkázal, byl totiž prvním římským panovníkem, který soustavně využíval jako svůj osobní erb dvouhlavého orla, tolik typického právě pro habsburskou dynastii.

Zikmundovi je přičítána řada výroků, které jej ne vždy ukazují zrovna v dobrém světle. Nejznámější z nich měl Zikmund pronést v roce 1433 v Římě, když papeži Evženovi IV. řekl: „Tři jsou, přesvatý otče, věci, ve kterých se lišíme, a tři, v nichž se shodujeme. Ty ráno spíš, já před úsvitem vstávám, ty vodu piješ, já víno, ty před ženami prcháš, já je naopak pronásleduji. Ale shodneme se v tom, že ty rozhazuješ z církevní pokladnice, mne se peníze nedrží, ty máš špatné ruce, já nohy, ty ničíš církev, a já Říši“.

Tradiční Zikmundova přezdívka „šelma ryšavá“, pod kterou vstoupil do historického povědomí českého národa, není žádným novodobým přízviskem, ale autentickým svědectvím ze Zikmundova života. I když není vyloučeno, že se Zikmundovi takto v Čechách přezdívalo již dříve, a to z důvodu barvy jeho vlasů a vousů, bylo to až bouřlivé kázání Jana Želivského z roku 1420, při němž připodobnil Zikmunda k rudému drakovi z Apokalypsy a které tuto přezdívku zvěčnilo. Metafory ryšavá šelma = proradný panovník využil v moderní době hlavně režisér Otakar Vávra ve své husitské trilogii z 50. let 20. století, kde Zikmunda vynikajícím způsobem ztvárnil herec Jan Pivec.

Česká historiografie, jinak velmi bohatá na období 14. a 15. věku, se zaměřením na husitství, se k poslednímu císaři a králi z rodu Lucemburků zachovala velmi macešsky. Zikmund stále postrádá základní českou monografii a objektivní zhodnocení jeho významu v evropských a českých dějinách. Nutno podotknout, že k vytvoření Zikmundovy monografie dlouho nepřály okolnosti. V 19. století byl Zikmund vnímán především jako nepřítel husitů a král „cizák“, později se ocitl vlivem marxistické historiografie takřka na okraji zájmu historiků. To mimo jiné způsobilo, že se velký znalec Lucemburků Jiří Spěváček, který jinak napsal monografie o Janu Lucemburském, Karlu IV. i Václavu IV., dlouho neodvažoval do knihy o Zikmundovi pustit. Když po roce 1989 neblahé okolnosti pominuly, chyběly Spěváčkovi zdraví i čas. Avšak ani v dnešní době není mnoho těch, kteří by měli zájem k sepsání jistě obsáhlého díla, jež by logicky vyvolalo řadu kontroverzí, neboť by mohlo zbořit některé hluboko zakořeněné mýty a stereotypy o epoše závěru lucemburských Čech. A tak ani poslední větší pokus o moderní pohled na Zikmunda v podobě díla „Poslední Lucemburk“ od Františka Kavky žádný větší posun v této oblasti nepřinesl.

Autor: Napo_Leon

Diskusní fórum:
Související diskuse k tématu o Zikmundu Lucemburském
Recenze knihy Poslední Lucenburk (F. Kavka, Mladá fronta, Praha 2012)