III. křížová výprava (1427)

Mobilizace třetí křižácké armády započala vcelku slibně. Ve stanovený den 29. června ležely již v okolí Norimberku oddíly rýnských falckrabat a bavorských vévodů. K nim se postupně připojili norimberští, jednotky trevírského biskupa Oty ze Ziegenheimu, hotovost Ulmu a jiných švábských měst. Výpravy se však nezúčastnili zbývající porýnští kurfiřti, ať již z důvodů řešení vlastních sporů nebo na své závazky zkrátka “zapomněli”. V Chebu se shromáždily oddíly braniborského kurfiřta Bedřicha a biskupů z Bambergu i z Wurzburgu, u Freibergu vyčkával saský kurfiřt, který marně očekával posily z Lužice. Podle střízlivých odhadů sbory intervenční armády včetně oddílů plzeňského landfrýdu čítaly dvacet pět tisíc mužů ve zbrani.

Zatímco braniborský kurfiřt Bedřich Hohenzollernský navrhoval průnik do středu Čech a nejspíše i obležení Slaného, trevírský biskup Ota a jeho štáb dával vzhledem k případnému ústupu přednost operacím poblíž západní hranice s úmyslem dobýt některou z husitských pevností, jmenovitě Stříbro. Z rozporných představ strategického i takticko-operačního rázu pramenily osobní rozepře mezi oběma kurfiřty. Nakonec byl za vrchního velitele zvolen Ota, který určil jako společné nástupiště vojsk Planou. Bedřich se však stále nevzdával myšlenky útoku do středu země a po spojení se saským vévodou dvanáctého července obsadil Mašťov a Žlutice. Ota mezitím marně čekal v Plané na příchod druhého vojska, až se nakonec rozhodl vytáhnout ke Stříbru.

Obležení města započalo 23. července. Příjezd silného jízdního sboru landshutského vévody Jindřicha křižákům zvedl pokleslé sebevědomí. Když se koncem července dostavila vojska od Mašťova a Žlutic, bylo možné zesílit dělostřeleckou palbu před generálním útokem. Kurfiřtu Bedřichovi nezbylo než se podřídit, neboť separátní tažení proti husitům by bylo neuváženým hazardem. U Stříbra se Bedřich dlouho nezdržel. Vzápětí totiž onemocněl a odjel vyhledat lékařskou pomoc do Tachova, údajně na žádost samotného arcibiskupa Oty, jenž se s ním nemínil dělit o vavříny vítěze. České pány v křižáckém ležení hnětlo, že husitské mobilizaci nestálo nic v cestě, a proto se na poslední chvíli pokoušeli přimět Oldřicha z Rožmberka, aby vpadl táborům do zad. V listu, který z jejich pověření odeslal 1. srpna Oldřichovi Jan z Rýzmberka a ze Skály, ultimativně požadovali odvolat příměří s tábory a zabránit jim v odchodu do západních Čech. Závěrem pisatel dodal, že knížata již “drahně zdí povrhli děly okolo města” a že v nejbližších dvou dnech pravděpodobně “šturmovat budú”. Osud nepočetné posádky Přibíka z Klenové, kterou posílily dvě stovky mužů pána ze Svojšína, visel na vlásku. Před rozhodujícím úderem zachránil pevnost postup husitských vojsk.

První úmluvy husitských vůdců se uskutečnily na neznámém místě již koncem června. Za shromaždiště vojsk byla zvolena Praha. První část sirotčí výpravy o třech stovkách vozů s rozvinutými korouhvemi se dostavila do hlavního města 12. července a rozložila se na Bílé Hoře. O dva dny později se k ní připojil druhý sled s dalšími dvěma sty vozy. Zhruba 17. července se na Bílou Horu přemístili i táboři Prokopa Holého, odkud následujícího dne vytrhli spolu s pražany a sirotky do pole. Podle odhadů čítala husitská armáda od deseti do šestnácti tisíc mužů, patnáct set jezdců a dvě stě vozů. Husité podle všeho leželi několik dní v okolí Karlštejna, odkud mohli proti nepříteli zamířit buď na západ, anebo na sever. Jakmile do jejich ležení přišla ověřená zpráva o útoku na Stříbro, vyrazili koncem července k Rokycanům.

Varovné zprávy o postupu husitů došly do křižáckého ležení nejpozději 1. srpna. Druhého dne vyjel na průzkum s třemi sty jezdci Jindřich z Plavna, jenž se pravděpodobně záhy vrátil s ověřenými informacemi. Válečná rada zvážila situaci, zvolila vhodný terén pro očekávanou bitvu a vyslala proti husitům tři tisíce jezdců pod vedením landshutského vévody Jindřicha, jehož úkolem bylo zbrzdit postup nepřítele, aby dělostřelectvo a trén mohly zaujmout nové pozice. Do půlnoci byl vévoda zpět, neboť nenalezl odvahu postupující husity napadnout. V neděli 3. srpna ráno vypukla při zmatených přesunech na vyhlédnuté bojiště panika, kterou zvýšili požáry v obléhacích lešeních. Části vozatajstva a pěchoty využily příležitost k včasnému ústupu. Jejich příkladu záhy následovaly i další jednotky, takže na bitvu již nebylo možné pomýšlet. Většinu prchajících křižáků jejich velitelé zastavili v Tachově, některým se však podařilo ještě téhož dne přejít hranice.

Shodou okolností krátce předtím přijel z Norimberku do Tachova kardinál Beaufort, aby požehnal triumfu křižáků v dobytém Stříbře. Rozčarovaný legát ihned svolal válečnou radu, na níž energicky požadoval, aby se stále ještě silná armáda postavila kacířům na odpor. Hned po ránu legát vystoupil se svou knížecí svitou na výšinu, kde rozvinul korouhev s postavou ukřižovaného Krista. Z kopce bylo dobře vidět, jak se vojsko přes noc povážlivě zmenšilo. Krize dostoupila vrcholu, když nejmenovaný ctižádostivec rval korouhev z rukou vévody Jana z Neumarktu, jehož legát pověřil velením. Korouhev se ocitla na zemi, což všichni považovali za neblahé znamení. Zatímco kardinál polykal hořké slzy, křižáci houfně opouštěli bojiště.

Vojska pod korouhvemi kalicha zastihla u Tachova jen opozdilce ze zadního voje. Přestože se do města stáhly jednotky plzeňského landfrýdu, husité po tvrdých bojích pronikli 11. srpna do rozbořených hradeb. Dříve než se Chebu a Norimberku podařilo shromáždit posily, posádka místního hradu kapitulovala.

Zdroj: Šmahel F. – Husitská revoluce 3 (Kronika válečných let)

Galerie:
sipka Tachov – památník bitvy