Jan Čapek ze Sán

[1390(-1400)–†1452(?)]

První zmínka o této postavě dějin pochází z července 1425. V této době již zřejmě velel sipka sirotkům, kteří ve spolupráci s nymburskými tábory dobyli hrad Michalovice, komendu johanitů v Českém Dubu a dále města Bělá pod Bezdězem, Mimoň a Jablonné v Podještědí. Během sipka4 3. křížové výpravy vpadla do zad sirotkům slezská vojska, aby odvedla pozornost a podvázala husitské síly od hlavního směru útoku intervenčních vojsk do jihozápadních Čech (Tachov). Jan Čapek přitáhl s hradeckou hotovostí ohroženému Náchodu na pomoc. Mezi 9. až 13.08.1427 však čeští válečníci na něj ve slezském vojsku nastražili past. Předstíraným útěkem vylákali husity z hradeb a pak je zaskočili silnými zálohami. Tato epizoda svědčí o Čapkově zbrklosti i přehnaném sebevědomí, které mu nikdy nechybělo. Během neúspěšné výpravy na západní Slovensko v dubnu 1430 padl sirotčí hejtman Velek z Březnice a Jan Čapek začal asi už tehdy usilovat o toto uvolněné místo. Během další výpravy do Horní Lužice byla dne 19.08.1431 pravděpodobně pod vedením Jana Čapka, stále usilujícím o post vrchního hejtmana, obsazena Luba. Z listu opavského knížete Přemka, který uzavřel roční příměří s hejtmany polních vojsk, vyplývá, že Jan Čapek ze Sán na začátku podzimu r. 1431 stál jako vrchní hejtman v čele sirotků. Během výpravy do Uher zopakoval Jan Čapek svojí chybu z bitvy u Náchoda. Stalo se tak 25.11.1431 při bitvě u Moravského Bánova s uherským vojskem a moravskými pány. Touto bitvou skončila jejich neslavná jízda do Uher. V létě r. 1432 již opět táborská a sirotčí vojska s Janem Čapkem operovala ve Slezsku. Dne 16.06.1432 dobyli sirotci a táboři Strzelino a 02.07. Olešnici. Tyto úspěchy zvýšily ochotu slezských pánů uzavřít další příměří. Jan Čapek poté ještě odjel na jednání s polským králem Vladislavem Jagellonským, který pro válku s Řádem německých rytířů potřeboval pomoc husitských bojovníků. Spolu uzavřeli smlouvu o vzájemném spolku “proti každému národu a zvláště německému s výjimkou uherského jazyka” a 08.09. již Čapek a dočasný spojenec Otík z Lozy zaslali velmistru řádu odpovědný list. V listopadu 1432 ujistil Jan Čapek Vladislavovy posly o své účasti na tažení proti řádu v příštím roce. Výprava započala v třetí dubnové dekádě r. 1433. Sirotci směřovali dvěma proudy do Nové Marky a pruského Pomořanska. Podle nevěrohodných pramenů disponovali 5.000 až 7.000 pěšáky, 700 jezdci a 350 válečnými vozy. Před městem Landsbergem (Gorzów Wielkopolski) se sirotci spojili s polskými jednotkami hejtmana Sudivoje z Ostrorogu. Jan Čapek velel jako vrchní hejtman celé spojené armádě a hlavní tíha výpravy ležela na jeho vojsku. Kolem 10.06.1433 dobyli Strzelec a další vystrašená města se jim začala vzdávat. Nakonec jich bylo celkem dvanáct. Rovněž i města Myślibórz a Choszcno otevřela městské brány takřka bez boje. Na začátku třetí červnové dekády se k tažení připojil ještě vévoda Bohuslav ze Stolpy, jenž také vypověděl řádu válku. Město Chojnice bylo v červenci obléháno bez úspěchu, a proto ho sirotci přestali obléhat a již kolem 18. srpna stáli před branami Tczewa, který padl 29.08. Tím se otevřela cesta ke Gdaňsku, 04.09. byl ještě dobyt klášter v Oliwě a sirotci pod Čapkovým velením stanuli u pobřežních vod Baltu. Příměří s řádem bylo uzavřeno 13.09. a tím bylo celé tažení zakončeno. V Čechách se sirotci objevili v říjnu s kořistí, žoldem i trofejním velbloudem, kterého obdrželi od polského krále.

Po návratu se sirotci ihned zapojili do již započatého obléhání Plzně, kde ctižádostivostí posedlý Čapek chtěl dosáhnout vrchního velení. V listopadu a prosinci 1433 se zúčastnil náročných rokování svatomartinského sněmu v Praze, kde ostře protestoval proti návrhu ukončení obléhání Plzně. Protože se vrchního velení u Plzně v nastalé situaci nikdo nechtěl ujmout, připadla tato role právě Čapkovi. Obléhání města však nemělo úspěch, protože se vyhladovělé město podařilo zásobit. Obléhání Plzně již nemělo smysl, a protože se již začala formovat druhá tzv. sipka panská jednota, Čapkovým úkolem bylo mobilizovat sirotčí hotovost ve východních Čechách a přivést ji na shromaždiště k Jirnům. Častým a velice diskutovaným tématem je otázka, zda u Lipan Čapek útěkem se svými jezdci ke Kolínu zradil a přispěl tak k porážce polních vojsk. Přestože chybí relevantní prameny, lze s velkou mírou pravděpodobnosti konstatovat, že Čapek se u Lipan zachoval jako protřelý profesionál, který v prohrané bitvě nechtěl zbytečně obětovat životy svých vojáků. Nelze ani doložit, že by měl Čapek zájem na tom, aby bitva byla prohrána, ba právě naopak.

V červnu 1434 se v Jihlavě podrobil zemskému správci a po přijetí sipka Zikmunda za českého krále i jemu. Zikmundovi pak také slíbil, že projedná s hejtmany slovenských posádek jejich postoupení uherskému králi.

V roce 1436 získal Jan Čapek ze Sán zástavou od krále Zikmunda johanitský klášter a město Dub (Český Dub), část majetku kláštera cisterciáků v Hradišti nad Jizerou, město Hradiště (Mnichovo), další vesnice a hrad Krucemburk. Patrně v témže roce koupil hrad Valdštejn od Jindřicha staršího z Vartenberka. Nový majitel hradu vyřešil skutečnost, že Valdštejn sestával ze dvou částí tak, že jednu část hradu věnoval své dceři Žofii, jejímž manželem byl Jan Talafús z Ostrova, a druhou prodal Soběslavu Mrzákovi z Miletínka.
V r. 1438 se Čapek pravděpodobně zúčastnil polského tažení proti sipka Albrechtu Habsburskému, korunovanému českému králi. Také nejpozději v tomto roce Čapek koupil panství, jehož základem byl slezsko-ostravský hrad. O rok před tím směnil s Mikulášem Sokolem z Lamberka podstatnou část svého severočeského zboží za panství s hradem Hukvaldy a hrad Šostýn s přilehlým panstvím. Jeho majetková doména se tak přesunula na severní Moravu a do Slezska s tím, že nejvíce pobýval na Hukvaldech.

V letech 1440 až 1443 nacházíme Jana Čapka ze Sán v sipka žoldnéřské službě u krále Vladislava III. Jagellonského při jeho zápase o uherské dědictví. V červnu r. 1440 polské vojsko dobylo město Ráb (Györ) a jedním z velitelů v tomto vojsku byl i Čapek. O měsíc později byl Vladislav korunován na uherského krále, avšak boje pokračovaly nadále se stranou protivnou, hájící zájmy Ladislava Pohrobka. Nejdůležitějším politickým a vojenským zástupcem této strany byl sipka Jan Jiskra z Brandýsa ovládající značné území Horních Uher (dnešní Slovensko). O rok později, v červenci r. 1441, proti sobě stanuli Janové Čapek a Jiskra u Košic, které hájil posledně jmenovaný. Obléhání této pevné bašty bylo vcelku neúspěšné a navíc se Čapkovi nepodařilo zachránit ani Kežmarok, který v říjnu obsadil rovněž Jan Jiskra. V r. 1442 Jan Čapek válčil v Rakousích a poté se účastnil neúspěšného obležení Bratislavy (Prešpurk). Koncem roku získal Čapek zástavou od krále Vladislava Jagellonského hrady Strečno a Starý hrad (Starhrad) u Žiliny a byl také nějakou dobu (do srpna 1443) hejtmanem v městě Topolčany.

Ačkoli docházelo k pokusům o smír, boje dvou znesvářených stran v Uhrách pokračovaly i nadále. V únoru r. 1443 Čapkovo polské vojsko neúspěšně obléhalo Ráb. Konečně 01.09.1443 bylo mezi králem Vladislavem Jagellonským a Janem Jiskrou z Brandýsa uzavřeno definitivní příměří do 29.09.1444. Důvodem byla opět turecká hrozba. Došlo ke dvěma protitureckým tažením, k prvnímu r. 1443 a druhému v r. 1444, které vrcholí památnou bitvou u Varny, kde Vladislav Jagellonský zahynul. Je velice pravděpodobně, že onoho prvního tažení se Čapek zúčastnil, druhého však nikoli, neboť v té době byl už zase na Moravě.

Poté se střídavě věnoval správě svých statků a kondotiérské činnosti v různých lokálních konfliktech. Někdy v polovině 40. let přišel Čapek o hrady Strečno a Starhrad. Je pravděpodobné, že se účastnil bojů v Horních Uhrách i na počátku 50. let, jako spojenec Jana Jiskry z Brandýsa, a to na jeho požádání, nikoli jako aktivní člen sipka bratříků. Čapkovu účast v bitvě u Lučence v r. 1451 však nelze potvrdit ani jednoznačně vyvrátit.

Jan Čapek ze Sán zemřel patrně v r. 1452. Jeho majetek podědila jediná Čapkova dcera Žofie a její manžel Jan Talafús z Ostrova.

Jan Čapek patří bezesporu mezi kontroverzní postavy husitské revoluce. Byl jistě ctižádostivý, ale bohužel tuto vlastnost se snažil využívat spíše ve svůj prospěch, než že by ji uplatnil v nezištné službě revoluci. Co se týče jeho účasti v bitvě u Lipan, nelze vynést jednoduchý a jednoznačný závěr. Rozhodně nebyl typem zrádce Přibíka z Klenové, ale pod korouhví s kalichem sloužil spíše jako profesionální žoldnéřský velitel.