Bratřické hnutí; Konec bratříků na Slovensku

Po Lipanech vstoupila část husitských bojovníků do žoldnéřských služeb u Zikmunda v Uhrách, nebo u jiných panovníků a v jiných zemích, především v Polsku a Rakousku. S Janem Jiskrou z Brandýsa přišlo na Slovensko i několik tisíc bývalých husitských vojáků. Společné sociální cítění a srozumitelný jazyk bývalých husitů přispívaly k šíření názorů bratříků i utrakvismu (hlášení do Říma z r. 1449 uvádí, že příslušníci Jiskrových vojsk zavádějí v Horních Uhrách přijímání podobojí) mezi slovenskými poddanými a jejich počátečním sympatiím vůči nim. Přestože jako žoldnéři museli sloužit těm, kteří je platili, vnitřně zůstali v převážné většině dál stoupenci husitské konfese. Potenciálním podnětem k pozdějším četným nepravostem spojovaných s bratříky na Slovensku bylo jistě nepravidelné vyplácení žoldu. Druhou živelnou (původní) složku hnutí bratříků tvořily potulné skupiny vojáků, kteří si budovali ke své ochraně polní tábory. V období 1447 až 1451 pravidelně přepadávali např. žoldnéři z posádky Petra Aksamita z Košova na Plaveckém hradě společně s poddanými sedláky z okolí obchodní karavany na cestě do Polska.

Po odchodu či vlastně po vyhnání Jiskry z Uher počátkem roku 1453 přešla část jeho vojsk otevřeně k bratříkům. V jejich čele stál právě bývalý Jiskrův kapitán Petr Aksamit, operující na Spiši, v Šariši, Abově a Zemplíně. Pokusy uherských pánů porazit bratříky vojensky skončily neslavně. Už před r. 1453 měli bratříci stálé polní tábory na Zelené Hoře u Hrabušic, v Haligovcích na Spiši a v šarišském Chmeľově. Po r. 1453 to byly tábory i u Medzilaborců, v Sabinově, v Teplici na Spiši, na Vyšehradě, v Turci a v Gajárech, později i v Petru u Hlohovce a ve Veľkých Kostoľanech. Roku 1454 uherští páni poslali Jiskru zpět do Uher, aby paralyzoval bratřické hnutí. Porážka bratříků u Trebišova v listopadu 1454 ochromila jejich činnost v Zemplíně. Kežmarok však před Jiskrou úspěšně bránili i v r. 1455 hejtmani Brcál a Bartoš. Proti bratříkům začala ostře vystupovat i města, zejména Levoča a Bardejov.

Největšího rozmachu dosáhlo bratřické hnutí v letech 1453 až 1458, kdy jejich počet z původních 5.000 vzrostl na počátku r. 1458 na 15.000 až 20.000 mužů v asi 36 polních táborech a hradech. Hnutí posílili kromě domácích poddaných i bratříci z Polska. Předními hejtmany byli vedle Aksamita Jan Talafús z Ostrova, Matěj z Kněžic, Korbel a bratři Brcálové. Koncem r. 1457 bylo hnutí pevně organizovanou silou, a to bez ohledu na existenci potulných skupin bratříků. V r. 1457 při sporech o vládu v zemi stáli bratříci na straně Hunyadyů (!) a Jiskra na straně královského dvora. Podle soudobých zpráv se bratřická bratrstva řídila demokratickými zásadami a praktikovala společné vlastnictví spotřebních statků. Tím nepochybně navazovala na tradici Tábora s jeho spotřební komunou.
Od počátku r. 1458 byli bratříci silně decimováni uherským panstvem, které v nich spatřovalo ohrožení stávajících poměrů, a hnutí začalo upadat a tříštit se. Pro některé velitele bylo nejdůležitější získat jakkoli a na komkoli co největší kořist, což se po r. 1458 stalo již charakteristickým a nemělo s původními husitskými ideály pranic společného.

V březnu 1458 odešel Jan Jiskra do Polska, vstoupil do služeb krále Kazimíra IV. a odešel bojovat proti Řádu německých rytířů. Kapitánem Horních Uher jmenoval král Matyáš (Korvín) Šimona Rozgonyiho, který v květnu 1458 na hlavu porazil u Blatného Potoka (Sárospataku) bratřické kapitány Aksamita a Talafúse. Aksamit padl a Talafúsovi se podařilo jen s asi 200 bojovníky prchnout do Šariše a odtamtud do Polska. Ostatním bratříkům se potom ještě dařilo držet dál určité pozice a Matyášovi přívrženci se snažili s nimi zachovávat příměří pouze vyjednáváním a vykupováním penězi.

Počátkem r. 1460 se Jiskra vrátil z Polska a marně se pokoušel smířit s králem Matyášem. Jednotliví kapitáni a rady starších bratříků sice Jiskru respektovali, ale nyní už samostatně uzavírali dohody s uherskými pány. Vliv bratříků a Jiskry byl stále dost značný, zejména na východním Slovensku a ve stolicích Gemer a Novohrad, kde se rozpoutaly prudké boje mezi Jiskrou a Matyášem. Prostředníkem příměří se nakonec stal český král Jiří z Poděbrad. Výsledek jednání z ledna 1462 byl pro Jiskru velkým zklamáním, protože po zaplacení konkrétně stanoveného odstupného měl se svými Čechy z Uher odejít.

V Šariši, na Spiši a o hrad Muráň se rozpoutaly nové ostré boje vedené s velkou vytrvalostí a zarputilostí. Soustředěný útok nepřátel přinutil skupiny bratříků ke sjednocení pod vedením Jana Jiskry. V březnu 1462 patřil jiskrovcům na Spiši už jen Kežmarok a část gelnické doliny a jejich hlavní vojenské síly se stáhly do Liptovské, Turčanské a Zvolenské stolice. Když už vypadala situace pro Jiskru beznadějně, Matyáš přijal Jana Jiskru do svých služeb a za odevzdání hradů, jež spravoval, mu přislíbil povýšení na barona, tučné odstupné a darování hradu Solymose s majetky v Aradské a Temešské stolici. Přejímka Jiskrových hradů se protáhla a s jejich kapitány se uzavíraly zvláštní dohody a platilo se jim rovněž odstupné. Mikuláč Brcál a Bartoš odevzdali Kežmarok, Spišský Štiavnik, Spišský Štvrtok a gelnické údolí za přislíbené odškodné na podzim r. 1462. Talafús odešel z Uher pravděpodobně už v r. 1462, protože r. 1463 stál v čele asi dvacetitisícové skupiny bratříků v okolí Nového Targu. Později vstoupil, stejně jako mnoho dalších Jiskrových přívrženců, do Matyášova vojska. Jan Jiskra se r. 1462 po jednadvacetileté vládě nad valnou částí Horních Uher stal uherským baronem s panstvím v jihovýchodních uherských stolicích a až do své smrti (1469 – 1470) nezastával už žádnou významnou funkci.

V průběhu r. 1467 Matyáš velmi drastickým způsobem zlikvidoval poslední oporu bratříků na Slovensku, tábor ve Veľkých Kostoľanech, posílený bratříky vypuzenými z Rakous a bratříky moravskými. Ke svým vojenským podnikům si Matyáš zřídil na tehdejší dobu velké a stálé žoldnéřské vojsko (20.000 – 30.000), které bylo složeno převážně z bývalých bratříků. Disponovalo ze dvou třetin jízdou a v poli se opíralo o taktiku vypracovanou a prověřenou husity.

Bratřické hnutí nesporně přispělo v době svého rozmachu k oslabení pozic Němců na Slovensku a posilovalo vědomí slovenské národnosti. Husitská ideologie v bratřické variantě rovněž podporovala protiuherský odpor slovenského lidu.

Autor: Jiří Motyčka

Diskuzní fórum:
Diskuze k článku „Bratřické hnutí; Konec bratříků na Slovensku“