Žofie Bavorská

[1376-1425/1428]

Manželky českých panovníků jsou povětšinou ve stínu svých vládnoucích mužů, přičemž se jen výjimečně stávalo, že by tento stín překročily. Ani druhá manželka římského a českého krále Václava IV. nebyla výjimkou, ačkoli se jednalo o osobu vzdělanou a na svou dobu vysoce emancipovanou. Navíc to byla žena, která musela stanout po boku jednoho z nejkontroverznějších českých panovníků, a to navíc v době, která se vymkla z kloubů.

Budoucí římská a česká královna se narodila ve stejném roce, kdy byl její budoucí manžel spolu se svou první chotí Johanou Bavorskou zvolen a následně korunován v Cáchách římským králem. Stejně jako Johana, tak i Žofie pocházela z rodu Wittelsbachů, jednoho z nejurozenějších a nejvlivnějších rodů v celé Svaté říši římské. Wittelsbachové vládli na rozsáhlém, zároveň však velmi roztříštěném teritoriu, které zahrnovalo Bavorsko a Rýnskou Falc, to znamená, že byli blízkými sousedy českých zemí, přičemž přátelské či nepřátelské potýkání se s přemyslovskými a později také lucemburskými králi patřilo k jedněm z jejich základních pilířů zahraniční politiky. Sám císař a král Karel IV. si byl vědom toho, že jedině v dobré shodě s Wittelsbachy lze provozovat úspěšnou říšskou politiku, ostatně jeho druhá manželka Anna Falcká pocházela z této dynastie. Svého syna Václava proto Karel oženil s Johanou Bavorskou, dcerou vévody Albrechta I., avšak toto manželství Lucemburkům nepřineslo dědice. Navíc královna Johana zemřela již roku 1386, údajně na zranění způsobené královým loveckým psem, i když moderní historikové se kloní k názoru, že příčinou královniny smrti bylo spíše nějaké vážně onemocnění.

S uzavřením nového sňatku Václav IV. nijak nepospíchal. Ostatně liknavý král byl právě tehdy v nejlepších letech, a tak si užíval po boku svých dvorních dam i milenek. Teprve v roce 1388 slyšíme o tom, že pražský dvůr projevil zájem o dceru aragonského krále Jana, ale dynastické spojení s rodem vládnoucím v daleké zemi se nejevilo jako příliš perspektivní. Nedlouho poté si však král nevěstu přece jen našel. Ve stejné době totiž zavítal do Prahy bavorský vévoda Friedrich, kterého doprovázela princezna Žofie, dcera Jana II. Mnichovského, dalšího z řady bavorských vévodů, neboť pracně sjednocené wittelsbašské impérium bylo v roce 1347 rozděleno mezi šest synů císaře a vévody Ludvíka IV. Bavora. Teprve dvanáctiletá Žofie, neteř bývalé královny, Václava IV. okouzlila natolik, že si ihned vyžádal svolení k uzavření sňatku. Svatba se za velkého zájmu domácích i zahraničních hostů konala v roce 1389 v Chebu. Ale už tehdy mladičká a bystrá Žofie pochopila, že vstupuje do země, která vykazuje jisté „zvláštnosti“, neboť novomanžele musel oddat králův kancléř Jan, kamminský biskup, namísto pražského arcibiskupa, s nímž měl Václav IV. velmi napjaté vztahy. To také způsobilo, že Žofie nemohla být korunována českou královnou a trvalo celé roky, než mohla tento symbolický a ve středověku velmi důležitý obřad podstoupit.

Manželství Václava IV. a Žofie bylo v mnoha ohledech zvláštní. Zprvu silné citové vzplanutí, které dokonce krále vedlo k iniciativě vydat známý iluminovaný rukopis, odborně zvaný „Bible Václava IV.“, ve kterém je řada erotických motivů, patrně skutečně souvisejících se silným citovým poutem pojícím ho k Žofii, po několika letech vystřídala šeď běžných dní, přičemž Václavův narůstající alkoholismus i apatie k dynastické a rodinné otázce oba manžele znatelně odcizily. O to více královna projevovala nevšední energii v politických otázkách, hlavně v králově říšské politice. Zároveň se ukázala jako mecenáška, čímž v podstatě nahrazovala roli, jakou měl v tehdejší společnosti hrát panovník. Podílela se tak například na dostavbě arciděkanského kostela v Chrudimi nebo vybudování farního kostela ve Dvoře Králové nad Labem. Během králova zajetí v letech 1402-1403 pobývala ve svých věnných městech ve východních Čechách, které dokonce rozšířila, neboť se překvapivě projevila také jako schopná organizátorka. Tuto svou činnost rozvíjela nejspíše i s vědomím, že její manželství s králem je již minulostí a v Čechách dojde k velkým změnám. Vše nakonec skončilo jinak, a tak se Žofie mohla ke svému choti vrátit, avšak i když jej poté vždy věrně doprovázela, chlad ve vzájemných vztazích byl patrný. Dokonce se vyrojily nikdy nepotvrzené zvěsti, že si prý velmi půvabná a sympatická královna našla milence.

S nástupem 15. století se před Žofií otevíral zcela nový svět, který zdánlivě postrádal smysl. Roku 1400 byla sice s velkou slávou a za účasti všech členů lucemburské dynastie korunována českou královnou, ale následující léta jí spíše přidělávala vrásky. Občanská válka, rozvrat, morální a společenský úpadek mravů, i hluboký pokles autority královského dvora vnímala citlivá Žofie velmi intenzivně. Protože se zároveň silně sžila s českým prostředím (v její posmrtné pozůstalosti byla nalezena celá řada knih, téměř všechny však výhradně v češtině) a těšila se oblibě u svých poddaných, nemohlo jí uniknout, že od roku 1402 působil v Betlémské kapli na Starém Městě pražském M. Jan Hus. Jeho kázání královna pravidelně navštěvovala, podle pověsti i v doprovodu Jana Žižky z Trocnova, tehdy člena královského dvora, ale to je podle všeho pouze lidová pověst. Jedno je však jisté, královna si českého reformátora nejen oblíbila, ale stala se i jeho ochránkyní. Roku 1410, dokonce z vlastní iniciativy, napsala listy papežské kurii, ve které Husa a jeho učení obhajovala. Však sám Hus později v kostnickém vězení ve svých listech vděčně vzpomínal na dobrotivou královnu, která mu zůstala věrná i ve chvíli, kdy se královský dvůr k české reformaci z obavy z mezinárodních dopadů obrátil zády.

S podporou reformního hnutí Žofie neustala ani po Husově upálení. Její činnosti si dokonce povšimla i cizina. Papež Martin V. královnu v únoru 1419 pohnal před soud papežského nuncia, kde se měla hájit z nařčení, že podporuje české kacířství. Soudu unikla jen díky tomu, že za několik měsíců vypukla v Čechách husitská revoluce. Co však Žofii zasáhlo bolestněji, bylo to, když se od ní odvrátila i vlastní rodina. Její bratr vévoda Arnošt v roce 1418 přijel do Prahy a neváhal královně před svědky uštědřit silný políček za to, že svým postojem vrhá stín na celý rod. Tato epizoda snad nejvíce dokazuje, jak moc hluboko prestiž a autorita české královské rodiny poklesla, když se mohlo něco takového na veřejnosti stát.

Když v srpnu 1419 zemřel král Václav IV. a v Čechách vypukly rozsáhlé nepokoje, ocitla se Žofie v situaci, na kterou nebyla připravena. Dědic české koruny Zikmund Lucemburský byl v této době zaneprázdněn v Uhrách, a proto svěřil Žofii nevděčný úřad regentky království, jejž měla vykonávat spolu s hrstkou pánů, kteří chtěli v zemi za každou cenu udržet pořádek. Že regentská vláda selhala, nelze přičítat na vrub královny vdovy, jako spíše tomu, že nastupující revoluce se již nedala zastavit. Na sklonku roku 1419 proto královna v Brně osobně složila do rukou Zikmunda regentský titul a zároveň se uchýlila pod jeho ochranu. Zpočátku Zikmunda podporovala, jelikož se chtěla ujmout svého vdovského údělu ve východních Čechách, ale po porážce II. křížové výpravy v letech 1421-1422 musela i ona pochopit, že husitské války jsou záležitostí, jejichž řešení vyžaduje čas. Proto se uchýlila do uherského Prešpurku (dnešní Bratislava), kde se v následujících letech snažila uživit svůj skromný dvůr.

S touto závěrečnou kapitolou královnina života se pojí několik pikantností. Předně se již tehdy vyrojily pověsti, že král Zikmund udržuje s Žofií intimní vztah. To je však nepravděpodobné, vždyť Žofie byla tehdy již ve velmi pokročilém věku, stejně tak i Zikmund, který dával přednost mladším ženám. Navíc vše naopak ukazuje na to, že mezi Žofií a jejím švagrem nebyl idylický vztah, neboť předmětem sporu mezi nimi byla otázka financování prešpurského dvora. A Zikmund jak známo nikdy neměl peněz nazbyt, a tak královně vdově platil opožděně a jen neúplné částky. Nesnadné je také posoudit otázkou jejího nového sňatku. Zikmund údajně měl v úmyslu Žofii provdat za polského krále Vladislava II. Jagella, což by nemuselo být proti ani samotné královně, jelikož by to snadno vyřešilo její problém s financemi, avšak pokud se o tomto sňatku někdy hovořilo, pak pravděpodobně pouze v rovině teoretických úvah, nikoli na bázi seriózních a vážnějších jednání. Poslední nejasným a sporným bodem je rok královnina úmrtí. Ten se obecně klade k roku 1425, jak to zaznamenaly mimo jiné i Staré letopisy české, ze kterých tento údaj většina historiků čerpá, ovšem ještě v roce 1427 byl vydán dlužní Zikmundův úpis věnovaný královně, která tedy musela ještě žít. Podle logiky věcí, tak královna mohla zemřít až o něco později, nejspíše v roce 1428, jak se domnívají například známí husitologové P. Čornej nebo F. Šmahel. Žofie Bavorská byla pohřbena v boční kapli v prešpurské katedrále sv. Martina, čímž zůstalo oslyšeno její přání, aby byla po smrti převezena do rodného bavorského Mnichova.

Autor: Napo_Leon