Jan z Jenštejna

[27.12.1350-17.06.1400]

Český učenec, třetí arcibiskup pražský a politik. Jan z Jenštejna pocházel z významného českého rodu erbu „dvou supích hlav“, který byl velmi úzce spjat s dvorním a církevním prostředím. Studoval na předních evropských universitách (1370-1375 – Padov, Bologna, Montpellier, Paříž). Za svého života získal 7 církevních obročí, věnoval se četbě antických filosofů, psal traktáty a skládal hudbu. Byl velice společenský a nekriticky idealistický. Lze jej označit za jednu z nejvzdělanějších osobností tehdejší doby a zároveň za nejvýznamnějšího člena svého rodu.

Do vyšší politiky a většího povědomí vešel jako míšeňský biskup, kde se zřetelně energicky prosazoval ve věcech Českého království. Po svém strýci zastával nejvyšší zemskou církevní funkci – arcibiskupa pražského (1379 – 1396). V době papežského schismatu stranil papeži Urbanu VI. Zásadním jeho životním zlomem byla velká morová epidemie r. 1380, při níž se i sám Jenštejn nakazil. To zapříčinilo naprostý obrat jeho osobnosti, kdy se plně oddal mystice, pokání a přísné askezi. Z morové nákazy se sice dostal, ale ze společenského, středověkým radovánkám nakloněného člověka se stal duchovním přísných morálních zásad, což byla jedna z podstatných příčin počátku konfliktu mezi ním a králem Václavem IV.

Jenštejn byl v důsledku toho zbaven úřadu kancléřství (1384), přišel o svůj rodový hrad Jenštejn (1390) a stále více upadal do vážných konfliktů s králem a nižší dvorní šlechtou. Posledním hřebíčkem do rakve českých královsko-církevních vztahů byla otázka zřízení kladrubského biskupství r. 1393. Tehdy přišel o život místo arcibiskupa Jenštejna jeho zástupce, generální vikář Johánek z Pomuku (Jan Nepomucký), po několika staletích prohlášený za svatého. To byla jedna z věcí, která vedla arcibiskupa k podání žaloby na krále přímo papeži.

Jenštejn se také významně podílel na nákladných přestavbách hradů a na jednom z nich (Hrádku zv. Helfenburk) uchovával podle papežské bully (1398) poklady pražského kostela. V jeho držení byly kromě Jenštejna a Helfenburku také Roudnice, Kyšperk, Křivsoudov, Červená Hora nebo Kralupy n. Vltavou.

Na svých panstvích zrušil poddanskou odúmrť – v této myšlence pak pokračoval i Jan Hus ve svém traktátu. Jeho rodina i příbuzní pak také v dalších letech Husa podporovali. Tzv. Staré letopisy české Jenštejnovi (nevědomky?) dokonce přisoudily předpověď blížící se husitské revoluce. Navzdory tomu Jan z Jenštejna donucen okolnostmi i ohrožením svého života abdikoval na svoje funkce, posvětil do arcibiskupské funkce svého synovce Olbrama ze Škvorce a opustil zemi. V Římě, kde také za nuzných poměrů zemřel, byl také ještě oceněn prestižním titulem patriarchy alexandrijského.

Autor: Kolssteyn