Jeroným Pražský – enfant terrible české reformace

díl III. až do hořkého konce

Při naší cestě po stopách Jeronýma Pražského jsme doputovali až do roku 1414, kdy se v jeho samém závěru sešel v Kostnici dlouho očekávaný koncil, který měl jednou provždy odstranit papežské schizma a reformovat samotné základy pozdně středověké církve. Z českého pohledu bývá hlavní osobností koncilu – vyjma jeho svolavatele krále Zikmunda Lucemburského – Jan Hus, jenž zde uzavřel svůj pozoruhodný život. V kontextu tehdejší doby se ovšem větší pozornosti a zájmu dostalo Jeronýmovi. Na rozdíl od Husa, který nikdy neopustil hranice své vlasti, byl Jeroným mistrem čtyř evropských univerzit, zcestoval většinu tehdy známého světa a všude tam, kam zavítal, na sebe výrazně upozornil. Řada významných evropských kardinálů a doktorů teologie jej proto znala osobně, přičemž k němu chovala zášť a neskrývanou nenávist za to, jak se jim po celá léta vysmíval a kromě učených vývodů je často zahrnoval i urážkami a provokacemi. Příležitost vyrovnat účty si tak chtěl nechat ujít jen málokdo. To způsobilo, že Jeronýmův kostnický proces byl mnohem bouřlivější a emotivnější, než ten, kterému byl podroben Hus. Jeronýmův konec tak byl posléze podobný, jako většina jeho života – rebelující a nesporně fascinující.

Těžiště reformního hnutí se od podzimu 1412 přeneslo z Prahy na venkov, především do jižních Čech, kde Hus dokončoval svá vrcholná filozoficko-teologická díla. Pozornost se k symbolickému centru české reformace znovu obrátila až v roce 1414, kde jeden z předních Husových spolupracovníků a členů univerzity M. Jakoubek ze Stříbra začal prosazovat pravidelné přijímání podobojí laiky. Jelikož se tento vpravdě revoluční čin a v dobovém kontextu i další zjevná vzpoura proti autoritě církve odehrály v době, která spadá do Jeronýmova pravděpodobného návratu z cesty po Litvě a západní Rusi, nabízí se zcela logická otázka, zdali nebyl Jeroným jedním z iniciátorů tohoto důležitého aktu. Prameny o Jeronýmově účasti na zavedení laického podávání chleba a vína mlčí, avšak s ohledem na jeho projevované sympatie k pravoslaví, lze vyslovit poměrně pravděpodobnou a svůdnou hypotézu, že Jeroným skutečně byl jedním z mužů, který přijímání podobojí pro všechny věřící když už ne inicioval, pak alespoň podporoval a pomáhal jej uvádět v praxi.

Jeroným na velký církevní koncil do Kostnice pozván nebyl. Tato deviza byla totiž určena pouze Husovi. Netajil se však záměrem vydat se do Kostnice jako soukromá osoba. Stejně jako betlémský kazatel tak i Jeroným tušil, o jakou výjimečnou příležitost se jedná. Vždyť na koncilu mohl být český reformní program nejen očištěn od všech pomluv, ale také prezentován před největším církevním plénem té doby. U obou mužů panovala ale jistá naivita, neboť se domnívali, že jim koncil umožní diskuzi na bázi akademické rozpravy, na které byli zvyklí z pražského vysokého učení. Neuvědomovali si, či spíše si odmítali připustit, že na ně představitelé koncilu budou pohlížet především jako na zjevné buřiče, kteří svým ignorováním soudních výzev a zpochybňováním jejich samotných kompetencí projevili zjevnou nechuť podřídit se platným procesním pravidlům. Do Kostnice ovšem Jeroným nespěchal. Očekával, že než bude koncil v plném proudu, uplynou dlouhé týdny a měsíce, přičemž měl plnou důvěru ve schopnosti svého velkého učitele, o němž nepochyboval, že tváří v tvář početní i scholastické převaze obstojí se ctí.

Namísto do Kostnice tak Jeroným na sklonku roku 1414 zamířil opět do Polska. Také v účelu této cesty historikové tápou. V tomto roce ale vzplanul nový konflikt mezi Polskem a Řádem německých rytířů, do kterého se osobně zapojil se svým zbrojným lidem Lacek z Kravař, jeden z předních Jeronýmových ochránců. Ať již přímo v doprovodu moravského pána, nebo pravděpodobně na jeho dodatečné pozvání, Jeroným nakonec dorazil ke dvoru polského krále, kde je doložen k prosinci toho roku. Zdá se, že se tehdy Jeroným ujal role posla mezi Prahou a Krakovem o to ochotněji, aby se ještě jednou pokusil získat na stranu české reformace polské sympatie, což by mohlo velmi pomoci české věci v Kostnici. Ani tentokrát ale Jeronýmova mise neskončila úspěšně, a tak se snad již někdy kolem ledna 1415 objevil opět v Praze.

Až tady se k němu nejspíše donesla zpráva, která jej silně zarmoutila. Hus byl totiž již v listopadu 1414 internován a o několik dnů později uvězněn. To byl konec všem nadějím, že by se Kostnice mohla stát pro hlavu celé reformace platformou k vedení férového dialogu. Věděl to i sám Hus, který 3. ledna 1415 ve svém listu prosil své přátele v Kostnici, aby Jeronýma odradili od cesty ke koncilu. Jeroným se však nedal zviklat a v dalších týdnech se připravoval na cestu do Kostnice. Věděl, že riskuje, ale nehodlal nechat Husa na holičkách. Jako pragmaticky uvažující člověk, který se chtěl z Kostnice vrátit domů, Jeroným ovšem takticky počkal, dokud z iniciativy Lacka z Kravař nepodepsalo hned sedmdesát českých a moravských pánů listinu, v níž se zavázali za jeho i Husovu bezúhonnost. Jistil se tak pro případ, že by se při cestě na koncil dostal do spárů svých nepřátel, kterých měl bezpočet.

Kostnice (rytina z roku 1493).

Asi v půli března 1415 vyrazil Jeroným z Prahy na cestu, u které si nepřipouštěl, že by měla být jeho poslední. Cestoval soukromě, o čemž svědčilo i to, že jej doprovázel pouze jeden z jeho fámulů, tedy studentských pomocníků. Do Kostnice dorazili buď 1. dubna na velikonoční pondělí, nebo až o tři dny později, není to však podstatné. Podle Petra z Mladoňovic^[1] se Jeroným hned nazítří po svém příjezdu do Kostnice raději uchýlil do nedalekého města Überlingen. Učinil tak z obav o svou bezpečnost. Ve spolupráci s Petrem z Mladoňovic Jeroným následně sepsal žádost o vydání glejtu zaručujícímu bezpečnost a nedotknutelnost, kterou zaslal jak králi Zikmundovi, tak i kardinálskému sboru. Koncil byl ale zaskočen troufalostí, kdy jej muž podezřelý z kacířství žádal o vydání bezpečnostního glejtu. Aby však neztratil vzácnou příležitost lapit dalšího z významných mužů české reformace, odpověděl tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Jeronýmovi byl glejt skutečně přislíben, zaručoval však jen bezpečný příchod. O odchodu se nemluvilo. Jeroným pochopil, že se jedná o zjevnou léčku, a proto nechal zamítavé stanovisko krále i kardinálů ve věci poskytnutí plnohodnotného glejtu vyvěsit v Kostnici. Chtěl se tím ospravedlnit v očích koncilu a zároveň poukázat na licoměrnost jeho představitelů. Poté se rozhodl k návratu do Čech, neboť kalkuloval s tím, že se mu doma podaří zformovat dostatečně silnou a vlivnou skupinu, jež by se zasadila o Husovo propuštění.

Co následovalo dále, bylo kombinací očekávaného vyústění i nešťastné souhrny náhod. Jeronýmovi byl totiž glejt vydán, a to dokonce řádně ověřený notáři koncilu. Jeronýmovi sice zaručoval pouze bezpečný příchod do Kostnice, ale glejt to byl. Vydán byl ovšem pravděpodobně záměrně až 11. dubna 1415, tedy v době, kdy již byl Jeroným na zpáteční cestě do Čech. Jelikož tak Jeroným glejt nevyužil, k čemuž by zřejmě došlo i v případě, kdyby o něm věděl, koncil jej na svém zasedání o šest dnů později předvolal v lhůtě patnácti dnů. To byla příležitost, na kterou čekali jeho nepřátelé. Iniciativy se chopil zejména zavilý nepřítel všeho českého, český Němec Michal de Causis, jenž byl také jedním z žalobců v Husově procesu. Ten již 18. dubna ráno za přítomnosti notáře a několika svědků přečetl před kostnickou veřejností kompletní citaci Jeronýmova půhonu, který navíc vyvěsil ve františkánském klášteře a v dómu Naší milé Paní. Jeden z nejodpudivějších žalobníků dosáhl svého, jelikož Jeronýmově osobě se ihned dostalo velké pozornosti. Když uplynula patnáctidenní lhůta, ve které se měl Jeroným dostavit ke koncilu, byla na něj uvalena žaloba za porušení procedurálních pravidel. Také znění žaloby bylo veřejně vyvěšeno. Stalo se tak 4. května.

Reformní rebel zřejmě ani netušil, jaké nebezpečí na něj číhá. Počínal se lehkovážně a až překvapivě naivně. Opojen pocitem, že ptáček opět unikl z pasti, ubytoval se na faře v městečku Hirschau (Hiršava) poblíž českých hranic. Tady, snad i pod dojmem blízkosti hranic své vlasti, neváhal v přítomnosti duchovních pronášet urážlivá slova o koncilu a dokonce na důkaz bezúhonnosti přítele Husa ukázal listinu se sedmdesáti pečetěmi. Duchovní pojali podezření a oznámili věc místnímu rychtáři, který Jeronýma hned druhého dne zrána zatkl a dopravil do vězení v blízkém Sulzbachu. Než se Jeroným stačil vzpamatovat, byl lapen do klece. Tentokrát se vlastní vinou připravil o svobodu. Netrvalo dlouho a místní představitelé politické moci, bavorský vévoda a falckrabě Jan z Neumarku věděli, že se jim podařilo chytit nebezpečného kacíře, na kterého kostnický koncil před časem uvrhl žalobu. Na jejich list z 8. května 1415 koncil odpověděl okamžitě. Jeroným měl být co nejdříve eskortován do Kostnice.

Dne 23. května 1415 byl Jeroným v okovech přiveden do Kostnice. Už úvodní potupná scenérie zvěstovala, že se mu dostane důkladné péče ze strany milostivého koncilu. Za velké účasti lidu byl veden v okovech a ve špinavém šatu od městské brány až k refektáři františkánského kláštera. Tady byl dlouhým řetězem připoután ke sloupu. To už se sem začali pomalu scházet doktoři a mistři z věhlasných evropských univerzit, aby s opovržením a nenávistí v očích pohlíželi na toho, jehož většinou znali jako sebevědomého a brilantního řečníka, který se nedal nikdy a nikým zaskočit. Nyní se jim naskytla jedinečná příležitost „mimo záznam“ přistoupit k neformálnímu výslechu, jenž se nestal součástí oficiálních aktů kostnického koncilu. Byla to pro ně velká satisfakce.

Výslech byl bouřlivý. Na Jeronýma se snesla sprška urážek i osočování. Reformní rebel se však nedal. Kancléř pařížské univerzity Jan Gerson se sice snažil krotit vášně, ale sám si neodpustil atak: „Jeronýme, když jsi byl v Paříži, myslel sis, že máš andělskou výmluvnost a uváděl jsi univerzitu v neklid tím, že jsi ve školách předkládal mnohé bludné závěry a mnohé věci sporné, zejména ve věci univerzálií a idejí, nemluvě o jiných a pohoršlivých názorech.“ Na to Jeroným odpověděl: „Poctivý mistře, vše, co jsem vykládal na pařížských veřejných školách, vše, co jsem odpověděl na námitky mistrů, předkládal jsem filozoficky a jako filozof. Nikdo mně tehdy z bludů nevinil, jak je vidět i z toho, že jsem byl přijat mezi mistry Sorbonny.“ Do debaty se v tu chvíli vmísil jeden z kolínských mistrů: „Jeronýme, u nás v Kolíně jsi ve své řeči snesl tolik bludů, že je o tom paměť až dodnes.“ Jeronýmův pohled ihned přešel na kolínského mistra, který dostal tuto odpověď: „Pověz mi alespoň jeden blud, který jsem zastával.“ Kolínský mistr byl evidentně zaskočen a pronesl málo srozumitelné: „Na žádný si právě nevzpomínám, později ti však budou připočteny k tíži.“ Další z mistrů, tentokrát z Heidelberku, vmetl Jeronýmovi do tváře: „Když jsi byl v Heidelberku, tvrdil jsi tam rovněž četné bludy a kacířsky jsi mluvil o sv. Trojici.“ Statečný Jeroným se ale bránil dál: „Co jsem psal a kreslil v Heidelberku^[2], jsem ochoten říci, napsat a nakreslit i zde. Budu-li poučen, že jde o blud, jsem ochoten pokorně jej odvolat a přijmout výklad správnější.“ Řada kolemstojících však začala v tu chvíli křičet: „Upalte ho, upalte ho!“ Jeroným tak pouze odvětil: „Jde-li vám o moji smrt, ať je po vašem, staň se boží vůle.“

Jeronýmův Štít víry.

Jelikož se již blížil večer, byly výslechy ukončeny. Zprvu byl Jeroným vězněn v refektáři, kde jej střežili městští biřici. Avšak poté, co se jej snažili kontaktovat jeho čeští sympatizanti, dostalo se mu zvláštního zacházení. Na rozkaz bezohledného rižského arcibiskupa Jana z Wallenrodu, který již dříve střežil Jana Husa, byl Jeroným převezen do vězení ve věži sv. Pavla, kde zůstal po více jak dva dny bez chleba a vody. Teprve poté se Petrovi z Mladoňovic podařilo podplatit strážného, aby propašoval do vězení nějaké jídlo. Není proto důvod nevěřit jeho zprávě, podle které byl Jeroným připoután hlavou dolů. Ve středověku se jednalo o často používaný prostředek k tomu, jak donutit vězně ke spolupráci. Vystavoval však člověka kruté bolesti a zhoubným tělesným následkům delšího držení těla v této nepřirozené poloze. Jeroným si tak po čase vyžádal zpovědníka, jelikož cítil, že podobné zacházení již dlouho nevydrží. Když se o tomto nelidském zacházení dozvěděli lidé z Husova průvodu, okamžitě intervenovali u krále Zikmunda i členů koncilu. Z jejich rozhodnutí pak byl Jeronýmovi žalář zmírněn, zůstal v něm však po celý rok, a to v podmínkách, jež byly velmi ponižující a přinejmenším pohoršlivé.

V žaláři mohl Jeroným přemítat o svém dosavadním životě a utěšovat se nadějemi, že ještě není vše ztraceno. Netušil, že Husova causa se už blížila ke svému závěru, neboť koncil v polovině června 1415 umožnil betlémskému kazateli celkem tři veřejná slyšení. Po posledním slyšení, jež se uskutečnilo 8. června, se odehrála drobná epizoda, která více než co jiného dokazuje, že v této době Zikmund již bezostyšně nadřadil úspěch koncilu nad osud Husa a také Jeronýma. Petr z Mladoňovic, který byl při slyšení osobně přítomen, vypráví, jak Zikmund po skončeném slyšení zamířil za kardinály, a aniž si uvědomil, že opodál stojí Husovi průvodci, radil kardinálům, aby s Husem naložili přísně a vydali jej plamenům, pokud by se i nadále zdráhal neodvolat. Když se ho kardinálové ptali, jak by mělo být naloženo s Jeronýmem, Zikmund údajně odpověděl, že s ním to bude o poznání lehčí, neboť Hus je údajně učitel a Jeroným pouhý žák. Toto drobné Zikmundovo faux pas se k Jeronýmovým uším nedostalo, k Husovým však zřejmě ano, neboť se již ve svém listu z 10. června svěřil svým přátelům, že také Jeroným čeká v žaláři na smrt: „…a to pro svoji víru, již jest statečně Čechům ukazoval.“ O více jak dva týdny později Hus dokonce v listu do Čech vyslovil obdiv nad Jeronýmovou statečností.

Je trpkou hříčkou osudu, že Hus, který byl upálen 6. července 1415, věděl na základě zpráv od svých přátel i náznaků ze samotného kardinálského sboru, že hranice s největší pravděpodobností nemine ani Jeronýma. I Husovi totiž muselo být v posledních dnech života zřejmé, že Jeronýmova causa byla ještě více zinscenována, než v jeho případě, přičemž protentokrát kardinálové už jen hledali způsob, jak k předem domluvenému rozsudku dojít, aby měl alespoň zdání právního rámce. Této skutečnosti si byli vědomi i v Čechách a to i přesto, že sem po 6. červenci přicházely protichůdné zprávy o Jeronýmově osudu. V památném protestním listu české a moravské šlechty z 2. září 1415, kterým političtí představitelé celé země vyjádřili pohoršení nad počínáním koncilu i krále Zikmunda, stálo mimo jiné: „…A ani všechny tyto svrchu uvedené skutky, které jste k hanbě naší a řečených království a markrabství spáchali, vám nestačily a nad to ještě ctihodného mistra Jeronýma z Prahy, muže jistojistě zdrojem výmluvnosti oplývajícího, mistra sedmera svobodných umění a mudrce naprosto osvíceného, ač jste ho nespatřili, neslyšeli, ač se nepřiznal, ani nebyl usvědčen, pouze na nepravé udání jeho a našich zrádců beze všeho milosrdenství jste jali, uvěznili a již snad usmrtili, tak jako jste i mistra Jana Husa přeukrutnou smrtí zahubili …“

Husova pevná a neotřesitelná víra v Pravdu, která jej nakonec přivedla na hranici, však přece jen způsobila, že se řada kardinálů, ačkoli si zprvu přáli vidět na hranici spíše Jeronýma, uvědomila, jak by bylo pro pověst koncilu v celé křesťanské Evropě nepříznivé, kdyby vydala plamenům i dalšího českého heretika. Dosavadní přesvědčení, že pouze hranice je pro Jeronýma dostatečným trestem, ustupovalo do pozadí a vrchu začaly nabírat názory, že je Jeronýmovi potřeba poskytnout skutečný proces. Ten měl mít ale poněkud jiný rámec, než v případě Husa, jelikož Jeroným nebyl klerikem, nýbrž údem univerzity. Dne 19. července 1415 tak byl Jeroným předveden do schůze zástupců čtyř univerzitních národů pražského vysokého učení, která zasedala v kostele sv. Pavla, v jehož věži byl Jeroným vězněn. O této schůzce existuje jen minimum záznamů, avšak i z nich vyplývá, že Jeroným odmítl cokoli odvolat, ačkoli byl již spraven o nešťastném vyústění causy svého přítele Husa.

Faksimile stížného listu českomoravské šlechty z roku 1415.

V dalších týdnech se odehrával v Jeronýmově duši a mysli velký vnitřní zápas. Určitě se bál kruté smrti v plamenech, ale to nebyl hlavní důvod, proč se nakonec rozhodl pod nátlakem koncilu odvolat své učení. Kardinálové sehráli s Jeronýmem pokrytecké divadlo, kdy s ním pravidelně rozmlouvali a přesvědčovali ho, že může odvolat a při tom si zachovat svou tvář i důstojnost. Aby si získali jeho důvěru, zmírnili mu dokonce žalář. Zároveň s tím vypracovali takovou odvolací formuli, aby pro něj byla přijatelná. V tomto vyjednávání sehráli klíčovou roli i někteří z bývalých Husových soudců, ať již Pierre d’Ailly nebo František Zabarella. Aby získal znovu svobodu, rozhodl se Jeroným zanedlouho ustoupit a odvolat. Stejně jako jeho soudci, tak i on chtěl se svými vězniteli sehrát pokryteckou scenérii, kdy by projevil lítost i kajícnost, a vrhl se do milostivé náruče koncilu. Poté mínil využít znovu nabyté svobody k útěku a návratu do vlasti, kde by mu nejspíše již žádné větší nebezpečí nehrozilo. Netušil, že koncil se předem pro tento případ pojistil, a tak před ním zatajil, že i po odvolání zůstane nadále kostnickým „hostem“.

Dne 11. září 1415 Jeroným před kongregací národů v kostele sv. Pavla přečetl vlastnoručně sepsané prohlášení. V něm přiznal, že byl pod tlakem koncilu nucen uznat, že 45 Wycliffových článků, které univerzita odsoudila už v roce 1403, a nově také 30 vybraných článků Husových, jsou bludy, jež byly na půdě koncilu odsouzeny právem. Před shromážděnými tak Jeroným musel zapřít kromě své cti i přítele Husa. Dokonce byl donucen, aby toto vyznání písemně sdělil nejen českému králi a královně, ale také univerzitě i všem svým šlechtickým chráněncům v Čechách a na Moravě. To ale zdaleka nebyl konec. Některým se totiž zdálo Jeronýmovo odvolání až příliš mírné a zároveň neupřímné. Kromě toho chtěli vidět velkého filozofa poníženě prosit o milost i na samotném koncilním zasedání, aby tak nemohlo být pochyb o tom, že v Kostnici byl vzpurný kacíř skutečně zlomen.

Na příštím zasedání koncilu bylo proto mimořádně zařazeno jednání o Jeronýmově odvolání. Na 19. zasedání, jež se konalo 23. září, byl proto přiveden i Jeroným, který tak poprvé stanul na koncilárním plénu. Jelikož král Zikmund po Husově upálení půdu koncilu opustil^[3], předsedal nyní plénu formálně jím ustanovený světský protektor a tím byl rýnský falckrabě Ludvík. Jeronýma rychlý sled událostí zaskočil, nečekal, že bude postaven před koncil. Až teprve tehdy Jeroným poprvé ve svém životě zaváhal. Pud sebezáchovy byl silnější. Vystoupil proto na tribunu, odkud byly jinak vyhlašovány edikty, dekrety a nařízení koncilu, a pronesl: „Já, Jeroným z Prahy, mistr svobodných umění, vyznávám tímto pravou katolickou víru a proklínám všechny bludy, zvláště pak ty, z nichž jsem až doposud byl očerňován, a které v minulosti hlásali a drželi John Wycliff a Jan Hus ve svých dílech, spisech či kázáních určených kléru a lidu, a pro něž byli spolu se svými názory i bludy tímto svatým kostnickým koncilem odsouzeni jako kacíři^[4].“ Aby se zabránilo jakémukoli budoucímu nedorozumění, musel Jeroným na závěr odsouzené Wycliffovy a Husovy články přečíst nahlas.

Po svém dvojím odvolání musel Jeroným prožívat ve vězení skutečná muka. I když již nemusel nosit okovy, byl i nadále vězněn ve věži sv. Pavla, kde byl v přísné izolaci. Mohl se tak jen dohadovat, co se děje doma, a jak na jeho odvolání lidé nahlížejí. Pochopí ho nebo naopak zatratí jako zbabělce, který z obav o svůj život zapřel vše, čemu tak dlouho věřil? Tuto otázku si Jeroným kladl neustále. Ani poté, co zmizel z očí veřejnosti, neměl klidu. Jeho zarputilí nepřátelé totiž hledali stále nové cesty a možnosti, jak mu uškodit a revidovat celý proces tak, aby na jeho konci byla nyní vytoužená hranice. Dokonce prý Jeronýmovi čeští odpůrci úspěšně mařili iniciativu kardinálů d’Aillyho a Zabarelly, kteří chtěli vězněnému kajícníkovi ulehčit v jeho strádání. Na přelomu let 1415/1416 tak dostoupila štvavá kampaň vrcholu a čtyři kardinálové z Jeronýmova procesu se dokonce na protest proti nemístnému ovlivňování žalobců vzdali svých míst. To posloužilo na počátku roku 1416 Jeronýmovým fanatickým odpůrcům k tomu, aby požádali koncil o nominaci nových soudců. To se stalo v únoru. Noví soudci okamžitě otevřeli Jeronýmovu causu a začali znovu vyslýchat svědky, jejich počet se pochopitelně ještě rozrostl. Znovu měl být vyslechnut i Jeroným, ale ten nyní odmítal jakoukoli spolupráci. Naopak se dožadoval nového veřejného slyšení. V této době byl již totiž pevně rozhodnut učinit to, čím se navždy zapsal do historie, a čím v očích sebe sama, svých stoupenců a hlavně potomků odčinil předchozí odvolání ve chvíli slabosti.

Po dva měsíce byly shromažďovány výpovědi svědků, na základě kterých byla vypracována obšírná žaloba. Na den přesně rok poté, co byl Jeroným dopraven do Kostnice, tj. 23. května 1416, byl znovu přiveden před koncilní shromáždění, které celý den vyhradilo jeho procesu. Po mohutné vlně odporu, která v Čechách a na Moravě vypukla po Husově upálení, si totiž nikdo z kardinálů nechtěl vzít na svědomí vyhrocení situace v dalekém, avšak stále mocném království, kdyby byl Jeroným vydán plamenům bez řádného slyšení. Jeronýmovi bylo dokonce umožněno, aby na žalobní články odpovídal podle vlastního uvážení, a nikoli pouze jednoslovně, zdali si za nimi stojí nebo ne, tak, jak to bylo aplikováno při Husově procesu. Přítomní se zřejmě domnívali, že dlouhý žalář otupil mysl obžalovaného, který navíc z obav před hranicí bude mluvit pokorně a opatrně. Opak byl pravdou. Jeronýmovi snad ještě nikdy nebyl statečnější, výmluvnější a pohotovější. Namísto potupného žaláře a věčné nejistoty chtěl Jeroným raději zvolit čestnou, i když strašlivě krutou smrt. Svým soudcům však nechtěl dát nic zadarmo.

K shromážděným Jeroným nemluvil z tribuny, nýbrž ve stoje uprostřed sněmu. Doslova si vychutnával bizarní situaci, kdy sice oficiálně stál tváří v tvář svým soudcům, ale každým pohledem i proneseným slovem dával přítomným najevo, že se nad nimi cítí být argumentačně i morálně nadřazen. Pro koncilní otce bylo nemilým překvapením, že před nimi tentokrát stojí muž, který odmítal být obětí procesu, a namísto toho soudil své soudce. Když byl dáván až příliš velký prostor žalobám, obořil se dokonce Jeroným na kardinály: „Jaká to nespravedlnost! Když já tři sta čtyřicet dní jsem byl držen v nejkrutějším žaláři, ve smradu a v nečistotě, v lejnech, okovech a v nedostatku všech věcí, vy jste mé protivníky a utrhače vždycky slyšeli, a mne nyní ani jediné hodiny slyšeti nechcete. Z toho bezpochyby plyne, že když jste jim propůjčovali svého ucha a oni mne Vám tak dlouhou dobu osočovali jako kacíře, nepřítele víry, protivníka duchovenstva, že se nemohu obhájit, neboť dříve jste mne ve svých myslích odsoudili co nehodného, než jste mohli poznat, jaký jsem. Avšak i vy lidé jste, a ne bohové, ne věčně žijící, nýbrž smrtelní, a proto i vy klesati, blouditi, mýliti se, oklamáni a svedeni býti můžete jako jiní lidé …“

Již na začátku zmiňovaný Poggio Bracciolini, který je spolu s Petrem z Mladoňovic naším hlavním zpravodajem v Jeronýmově slyšení, se podivuje nad tím, jak dokázal být Jeroným i navzdory přesile a svému nedobrému zdravotnímu stavu jízlivý, vtipný i útočný. Když přišla na pořad dne otázka eucharistie, ozval se ze shromáždění kdosi: „Praví se, žes ty řekl, že i po posvěcení zůstává chléb“, načež Jeroným ironicky odvětil: „U pekaře arci!“ Jednoho z řeholníků, který na něj dotíral, bez okolků okřikl: „Mlč, ty pokrytče!“ Jiné zase nazýval psem nebo oslem. Slyšení muselo být nakonec vzhledem k emocím odloženo na 26. května 1416. I na něm se ale opakoval podobný scénář. Jeroným většinu žalobních článků buď popřel, nebo označil za lež svých nepřátel. To bylo pro koncil dostatečné k tomu, aby shrnul žalobu. Jeroným měl přednést buď svou obhajobu, jež by však byla podle slov koncilu vzhledem k usvědčujícímu materiálu ve svém konečném důsledku nicotná, nebo se poddat na milost či nemilost. Jeroným zvolil možnost první a ujal se slova, aby pronesl svou obhajobu. Zřejmě ještě nikdy v historii církevních koncilů nepřednesl nikdo tak obsáhlou, koncepčně promyšlenou, osvícenou a především dojímavou obhajobu, jako Jeroným.

Reformní rebel ve své poslední velké řeči života zpochybnil nestrannost soudu. Upozornil své soudce, že se budou muset jednoho dne sami zodpovídat před Bohem ze všeho, co proti němu nespravedlivě podnikli. Vyjmenoval také všechny slavné muže starověku i biblické a raně středověké historie, kteří zemřeli vinou lživých svědků. Obhajoval působení své i Husovo v Praze a na univerzitě, kde se jim podařilo zvrátit nespravedlnost ve věci převahy Němců nad domácím obyvatelstvem. Vylíčil i pohnutky, jež ho přivedly do Kostnice, kde chtěl pouze pomoci příteli, který se rozhodl z vlastní vůle před koncilem obhájit své učení. Obšírně zdůvodnil své nedávné zaváhání, kde před strachem ze smrti zapřel své učení a pod nátlakem kardinálů odpřisáhl bludy Wycliffa a Husa. K údivu přítomných následně Jeroným vysoce vychvaloval oba muže a vyjádřil hlubokou lítost nad tím, že se prohřešil proti svému svědomí, když dal přednost pomíjivému životu před Pravdou. Poté odvolal vše, co proti Husovi a Wycliffovi ke své hanbě uvedl, a zdůraznil, že se nebojí podstoupit stejný trest, jaký byl vyměřen betlémskému kazateli. Tím Jeronýmova obhajoba skončila. Koncil se rozešel s tím, že další schůze se uskuteční již o čtyři dny později. Tohoto času využili někteří kardinálové, jmenovitě například Zabarella, k tomu, aby se ještě v poslední chvíli pokusili Jeronýma přimět ke změně postoje. Avšak marně.

Poslední akt celého Jeronýmova procesu i příběhu nastal v sobotu, 30. května 1416. Koncil se sešel ke svému 21. slyšení. Pozorovatelé si povšimli, že účast byla vyšší, než před rokem při Husově závěrečném přelíčení a odsouzení. Pravda, ze světských patronů koncilu nebyl přítomen nikdo, ale duchovní zastoupení zde bylo impozantní. Již jen přítomnost hned třinácti kardinálů značila, o jak významnou událost se jedná. Po úvodní mši a kázání Jeroným vystoupil, aby znovu vyvrátil žaloby a všechna obvinění, jež se snesla na jeho osobu i České království, čehož podle vlastních slov litoval nejvíce, jelikož dobro vlasti bylo u něj vždy na předním místě. Znovu odsoudil přepych a aroganci prelátů, kteří pouze hromadí majetek, a vyslovil „kacířský“ názor, že jedinou pravou církví je společenství věřících předurčených ke spáse. V závěru svého vystoupení Jeroným odsoudil listy, které po odvolání poslal do Čech, přičemž naposledy zalitoval, že ze strachu před smrtí zakolísal. Více nebylo třeba dodávat. Cařihradský patriarcha přečetl rozsudek koncilu, ve kterém se pravilo, že Jeroným Pražský, mistr svobodných umění, avšak pouhý laik, se prohlašuje za kacíře, jenž je exkomunikován, proklet a odsouzen.

Upálení Jeronýmovo dle kroniky Ulricha Richenthala (15. stoleti).

Jeroným byl předán světské moci k potrestání. Dostal vysokou čepici pomalovanou červenými ďábly. Byl doveden katovými pacholky k hranici, jež byla vybudována na stejném místě, kde před téměř rokem vzplanula i hranice Husova. Po důkladném připoutání ke kůlu kat zažehnul hranici. Jeroným začal zpívat, avšak vysoké plameny jej zanedlouho pohltily. Vzhledem k robustnější tělesné konstituci Jeronýmova agónie trvala déle, než u Husa. A stejně jako v Husově případě, tak i nyní pacholci přinesli z Jeronýmova vězení jeho postel a další osobní věci, které vhodili do ohně, aby Čechům nepadla do rukou žádná relikvie. Když hranice dohořela, byl její popel naložen na káru a vysypán do řeky Rýna. Poggio Bracciolini o tom napsal ve svém dopise, jímž začínalo i naše vyprávění, tato slova obdivu: „Díval jsem se na skonání jeho, spatřil jsem vše, co se dálo. Buď to, že nevěra, anebo neústupnost u příčině byla, věru, muž ten umřel co pravý filozof!“ Tento mimořádný vzdělanec evropského formátu měl bezpochyby pravdu, hluboce se však mýlil v tom, co se týkalo Jeronýmovy víry. Ta byla upřímná.

Jeronýmova strana Husova kamene v Kostnici.

Jeroným Pražský byl totiž jedním z nejvýznamnějších středověkých filozofů, který se ve svém smýšlení nebál řídit rozumem a humanistickými ideály. Nad církevní autoritu, která povýšila svou praxi na závazné a nezpochybnitelné dogma, Jeroným postavil filozofický náhled, jenž pro něj nebyl pouze předstupněm k teologii, jako u většiny jeho současníků, ale svéprávnou naukou, čímž navázal na duchovní odkaz antiky a zároveň předjímal příchod nového období v dějinách lidstva. Jeroným však především postavil nadpozemské statky nad vlastní zájmy a byl ochoten vyšším a správnějším idejím obětovat i život, čímž jen poodkryl hluboké mravní a nadčasové základy samotné české reformace. Ta se už ve své počáteční fázi mohla pyšnit hned dvěma mučedníky pro víru, jejichž duchovní svět a hodnoty byly mnohem hlubší povahy, než u jejich soudců a celé řady současníků.

Odkazy a poznámky:

[1] Petr z Mladoňovic, který zanechal obšírné líčení Husova osudu v Kostnici, je pravděpodobně také autorem spisu „Vypravování o Mistru Jeronýmovi Pražském, upáleném v Kostnici pro jméno Kristovo“. Celý spis opatřený poznámkovým aparátem obsahuje edice Ze zpráv a kronik doby husitské. Praha: Svoboda, 1981, s. 491.

[2] Jeroným narážel na svůj známý „Štít víry“. Jeronýmův štít víry tehdejšímu člověku v jednoduchém trojúhelníkovém schématu názorně vysvětloval Trojiční dogma (Otec, Syn a Duch svatý). To mu při jeho procesu v Kostnici přitížilo, jelikož kostničtí soudci za tím viděli, či spíše chtěli vidět, herezi.

[3] Zikmund odjel z Kostnice krátce po Husově upálení v červenci 1415. V následujících měsících a letech jej čekala pozoruhodná politická cesta do západních provincií Svaté říše římské a po zemích západní Evropy, včetně Anglie. Tato diplomatická mise byla dalším z mistrných tahů krále Zikmunda, který v západní Evropě hájil výsledky kostnického koncilu a aktivně pomáhal odstranit papežské schizma. Zároveň upevnil imperiální ambice římských panovníků a připravoval si půdu pro svou budoucí císařskou korunovaci. Ani za této situace však Zikmund neztrácel ze zřetele dění v Čechách. Například již v roce 1416 poprvé hrozil do Prahy křížovou výpravou, pokud bude v zemi i nadále bujet vzpoura proti autoritě církve.

[4] Na kostnickém koncilu bylo znovu zatraceno 45 tezí z Wycliffových spisů a autor sám byl oficiálně prohlášen za kacíře. Koncil dokonce nařídil, aby byly Wycliffovy kosti vyňaty z posvěcené půdy a spáleny. Došlo k tomu na jaře roku 1428, kdy byly na výzvu papeže Martina V. v Lutterworthu Wycliffovy ostatky vykopány, spáleny a popel z nich byl vhozen do řeky Swiftu. Zkrátka kacíř nemohl mít klid ani po smrti.

Použitá literatura a odkazy:

ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1378 – 1437: Lucemburkové na českém trůně II. Praha: Libri, 2000, s. 438.
ČORNEJ, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402 – 1437. Praha: Paseka, 2000, s. 790.
Kronika Českých zemí. 2. vyd. Praha: Libri, 2012, s. 960.
PALACKÝ, František. Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Praha: L. Mazáč, 1939.
ŠMAHEL, František. Jeroným Pražský: studie s výběrem z Jeronýmovy literární pozůstalosti a ze svědectví současníků. Praha: Svobodné slovo, 1966, s. 240.
ŠMAHEL, František. Život a dílo Jeronýma Pražského. Praha: Argo 2010, s. 424.
ZAP, Karel Vladislav. Česko-moravská kronika. Praha: I. L. Kober, 1880 – 1883.

Řada informací o Jeronýmovi Pražském a jeho době pochází z DF a webu „husitstvi.cz“. Zároveň jsme použili již zpracované a dostatečně ověřené informace z našeho předcházejícího výpravného seriálu „Jan Hus – Příběh reformátora, který změnil svět“. Pro více informací a odkazů na literaturu i prameny proto můžete přejít tam.

Poděkování:

Velké poděkování tentokrát patří zejména Jiřímu Motyčkovi, který se po náročném roce husovských oslav znovu uvolil stát se lektorem a korektorem dalšího výpravného seriálu. Na rozdíl od Husa, o kterém existuje početná literatura, byly práce na Jeronýmovi podstatně těžší. Že jsem během vyprávění nikdy nesešel z cesty, za to patří uznání a vděk právě Jiřímu a jeho zkušenostem i znalostem problematiky. Oba seriály, o Husovi a nyní i o Jeronýmovi Pražském, jsou určeny především širší veřejnosti. Zájem čtenářů a návštěvníků „husitstvi.cz“ totiž rozhodl, že se oba články stanou solidním základem a odrazem k dalším velkým pracím, jež by pokračovaly v moderním, naučném a čtivém zobrazení husitské epochy i po roce 1416. Rádi bychom se totiž v nepříliš vzdálené budoucnosti vypravili i s vámi v novém výpravném seriálu na putování po stopách Jana Žižky z Trocnova a prvních let husitské revoluce.

Děkujeme rovněž za přetrvávající přízeň a kladnou odezvu, jež jsou největší odměnou naší práce!

Autor a námět: Marek Zelenka (Napo_Leon)
Lektoroval: Jiří Motyčka

díl I. – na cestě k poznání (publikován 20.01.2016)
díl II. – ve službách reformace (publikován 10.03.2016)
díl III. – až do hořkého konce (publikován 07.05.2016)