Dramatický příběh kompaktát

Konec zápasu nebo jeho začátek?

Hřejivé letní paprsky dopadaly na náměstí, kde se tlačila hlava na hlavě. Skrýt se před paprsky červencového slunce bylo těžké, prakticky nemožné, neboť stíny nepatrných budov lemujících nevelké náměstí se krátily a vystavovaly celou plochu nepříjemnému horku a dusnu. Za normálních okolností by lidé volili stín a chlad, tedy ti šťastnější, kteří nemuseli jít pracovat na pole, neboť již nastalo období žní, které se neptalo, co je a není příjemné. Tentokrát se ale přímo uprostřed náměstí tyčilo veliké dřevěné lešení pokryté drahými koberci, které řemeslníci a nádeníci sbíjeli již několik dnů. Na něm se majestátně tyčil trůn s baldachýnem, aby na urozenou hlavu nedopadal sluneční svit. Praporce s erby Svaté říše římské a Českého království, které drželi panoši po obou stranách trůnu, v chladivém občasném větru zavlály, aby zvýšily hlubokou symboliku a důležitost probíhajícího aktu, který se navždy nesmazatelně vryl do paměti všech jeho účastníků, ať již z domova či ciziny. 

Na trůnu seděl v plném císařském majestátu muž ostře řezaných rysů, pokročilého věku, avšak stále energický a plný života, což se nejvíce jevilo v jeho přísném pohledu, který těkal z jednoho místa na druhé. Byl to císař Zikmund Lucemburský, velký panovník a postava nepřehlédnutelného zjevu i chování. Ačkoli během svého dlouhého života zažil bezpočet událostí, tato se řadila k jeho nejvýznamnějším. Vždyť byl hlavním aktérem události, o níž musel vědět, že navždy vstoupí do dějin. Jeho pohled proto vzrušeně přeskakoval z velkého pódia rozprostírajícího se nedaleko trůnu, kde sedělo v oddělených kójích vícero významných mužů, vesměs zástupců basilejského koncilu a české šlechty, na protilehlou stranu, kterou okupoval výkvět urozených osob a vládců. Občas Zikmundův pohled zamířil i na velký stůl vyhrazený písařům a notářům, kteří každou maličkost, každý detail zaznamenali na pergamen. Letmo starý císař pohlédl dolů z lešení, kde se tísnilo několik stovek, ne-li tisíc mužů, žen i dětí, a to nejen z města samotného, ale i z širokého okolí. Všichni si přáli být svědky události, která měla završit dlouhý a krvavý zápas Čechů s celým křesťanským světem, na jehož konci byly výdobytky vpravdě historické…

Popisované události, které zanechaly svou nesmazatelnou stopu v českých i evropských dějinách, se odehrály 5. července 1436 v Jihlavě. Cesta k jihlavským slavnostem spojeným s vyhlášením kompaktát byla však dlouhá a trnitá. Byl to de facto zápas pro celou jednu generaci. Revoluci však začali jiní lidé než ti, kteří jí dovedli ke zdárnému výsledku. Ano, i to nejlépe svědčí o tom, jak dlouhý a obtížný boj museli husité svádět s domácí i zahraniční opozicí.

Prakticky již od roku 1419, kdy vypukla vrcholná fáze dramatu, a husitství muselo čelit soustavnému tlaku ze všech stran, dožadovali se husité jediného: dialogu s církví. Ten jim byl dlouho odepírán a Řím se i s ochotnou pomocí světské moci snažil české kacíře vyhubit. Po mnoha letech bojů byla na obou stranách patrná únava, ale zásadní rozdíly v pohledu na víru a hluboko vykopaný příkop nevraživosti svou setrvačností tlačily konflikt pouze k novým a novým krveprolitím. Teprve debakl IV. křížové výpravy u Domažlic v roce 1431 církevní představitele definitivně přesvědčil, že meč na husity neplatí. Tím byla pro husity otevřena vrátka k tolik vytouženému dialogu, ačkoli první neformální rozhovory s protivnou stranou byly za patronace císaře Zikmunda zahájeny již v roce 1429 v uherském Prešpurku (dnešní Bratislava).

Dialog husitů a církevních představitelů se měl odehrát na basilejském koncilu, který se sešel roku 1431 z popudu papeže Evžena IV. Koncil se snažil zreformovat církev, vytyčit nové mantinely v době soumraku středověku, urovnat vztahy s východními církvemi a v neposlední řadě vyřešit i dlouholetou husitskou otázku.

Jednou z nejdůležitějších otázek, kterou obě strany musely hned na počátku řešit, byla ta, na jaké bázi se dialog povede, neboť ještě nikdy předtím se v dějinách západního křesťanství nevedla jednání církve a heretiků na vysoké úrovni. Schůzka zástupců koncilu a husitů, jež proběhla v roce 1432 v Chebu, přinesla proto dohodu, podle níž budou husité moci v Basileji přednést a obhájit svůj program, přičemž nejvyšším „soudcem“ bude Bible. Soudce chebský, jak je tato významná událost v dějinách zvěčněna, byl pro husity velký a nadějný úspěch, který v Čechách vyvolal předčasný optimismus. Jenže již v prvních měsících roku 1433, kdy v Basileji reprezentativní husitské poselstvo vedené samotným Prokopem Holým zahájilo učené disputace s církevními otci, bylo zřejmé, že kompromis se bude rodit jen těžko, neboť každá strana dokázala i za pomoci brilantních vystoupení svých obhájců zůstat na svém přesvědčení. Disputace tak nepřinesly přesvědčivé výsledky ani pro jednu stranu. Koncil byl sice ochoten Čechům povolit přijímání podobojí, ale jen za předpokladu, že se husité srovnají s učením římskokatolické církve v ostatních bodech. To představovalo pro doposud neporažené husitské hnutí minimum, jelikož hlavní snahou českého poselstva bylo uhájit program čtyř artikulů pražských, tj. svobodné kázání slova božího, přijímání podobojí pro všechny, odnětí světského majetku církvi a trestání smrtelných hříchů bez rozdílu postavení.

Jednání v Basileji tak pro husity znamenala faktický neúspěch, i když kontakt s koncilem ukončen nebyl, jen se na přelomu let 1433/34 rozprava přesunula do Čech a do Prahy. Tady zástupci koncilu, které vedl učený právník a teolog v jedné osobě Juan de Palomar, poznali skutečný stav věcí. Husitské hnutí bylo vnitřně nejednotné a v zemi sílil tlak na ukončení vleklých válek a uzavření kompromisu s koncilem. Radikální křídlo revoluce, představující hlavně polní vojska táboritů a sirotků, navíc v téže době marně obléhalo Plzeň, katolickou baštu v západních Čechách, což mělo katastrofální dopad na vojenský i morální úpadek husitských vojsk. Za zády radikálů a bez jejich účasti se tak pomalu rodila kompaktáta, ztenčený a umírněný program čtyř artikulů pražských, na kterém se postupně shodli zástupci koncilu, katolické strany v Čechách a umírnění husité. Z hlediska předrevolučních časů by byl tento výsledek považován za úspěch, ovšem při rekapitulaci velkých vojenských vítězství i prostého faktu, že husité nepoznali porážku v poli ani při disputacích s největšími mozky tehdejšího světa, se tato podoba kompaktát jevila jako zrada revolučních ideálů a pošlapání památky tisíců mužů i žen, kteří obětovali své životy v boji za Pravdu. Když kompaktáta schválil i zemský sněm konaný na sklonku roku 1433, který navíc zvolil zemskou vládu, jež měla dbát na udržování míru v království, ocitla se polní vojska v těžko řešitelné situaci. Rozhodnutí proto muselo být realizováno ozbrojeným střetnutím.

V krvavé a nelítostné bitvě u Lipan v květnu 1434 utrpěla polní vojska drtivou porážku, která skončila jejich fyzickou likvidací. Husitské hnutí se tak samo zbavilo svého radikálního křídla a mířilo k definitivnímu uzavření míru s církví a císařem Zikmundem. V následujících dvou letech tak probíhala složitá jednání všech zainteresovaných stran, kde se ne vždy jednalo upřímně a bez postranních úmyslů, v sázce bylo přece jenom příliš mnoho. Přesto v létě 1436 mohlo v Jihlavě dojít za účasti zástupců koncilu k slavnostnímu vyhlášení kompaktát a uzavření míru Čechů s křesťanskou Evropou. Tím skončila vrcholná fáze české reformace, která se jako první v Evropě vymanila ze slepého poslušenství církve a položila základy evropskému protestantismu. Kompaktáta následně představovala jedno z nejdůležitějších privilegií Českého království a stala se základním právním dokumentem stvrzujícím v dalších letech existenci na Římu v podstatě nezávislé církve. Jenže rokem 1436 zápas Čechů zdaleka neskončil, právě naopak. Tentokrát se však nebojovalo za prosazení výdobytků revoluce, ale naopak za jejich udržení. Nabízí se tedy zcela logická otázka, zda byly jihlavské slavnosti skutečně koncem zápasu nebo naopak jeho začátkem.

Na tenkém ledě

Jihlavská kompaktáta zásadním způsobem změnila české dějiny. V českých zemích vznikla nová kališnická církev, též zvaná utrakvistická. Označení utrakvismus pochází z latinského „sub utraque specie“, čili podobojí způsobou, což odkazuje na přijímání i z kalicha. Kališnická církev byla od počátku vnímána jako součást církve římskokatolické a sami kališníci vždy zdůrazňovali, že se považují za její plnohodnotnou součást. Kompaktáta uznávala náboženský status quo vzniklý v Čechách a na Moravě, přičemž basilejský koncil vedle laického kalicha souhlasil v oslabené formě i se zněním dalších pražských artikulů. Principy náboženské tolerance – dospělí obyvatelé Čech a Moravy se mohli rozhodnout pro husitskou či katolickou konfesi – zásadním způsobem předešly svou dobu. Ne nadarmo se proto říká, že tehdy Češi vstoupili, či lépe řečeno nakročili, do bran novověku. To bylo důsledkem husitské revoluce, ovšem účty za to museli Češi skládat ještě dlouho po roce 1436.

Mnohdy si to ani neuvědomujeme, ale kompaktáta byla od počátku své existence v neustálém ohrožení, a to nejen ze strany římskokatolické církve, ale i ze strany samotných kališníků. Proč? Kompaktáta totiž nikdy nebyla oficiálně uznána papežem, jakožto nejvyšší hlavou církve, takže jedinou právní váhu mělo rozhodnutí církevních otců na basilejském koncilu. To byl ovšem problém, protože v roce 1439 papež Evžen IV. z důvodů politických i ryze praktických, zasedání koncilu přeložil do Florencie, což vyvolalo odpor u zastánců konciliarismu, tedy těch, kteří prosazovali, že ekumenický koncil je nadřazen moci papežské. Ti následně v Basileji i nadále rokovali a zvolili si dokonce svého vzdoropapeže Felixe V. Tím se ocitla církev znovu tam, kde před téměř dvěma desetiletími, tedy ve stavu papežského schizmatu. Felix V. sice v roce 1449 dobrovolně rezignoval, čímž skončilo období posledního velkého církevního rozkolu, ale v této době již bylo zasedání basilejského koncilu minulostí. Koncil se tak rozešel nejen bez toho, aby napravil zlořády církve, což mimo jiné ukázala následující desetiletí, kdy se Evropa připravovala na příchod velkých reformací, ale také bez hmatatelného výsledku pro kališníky v Čechách, kteří stále marně čekali na potvrzení kompaktát od papeže. Jejich pozici navíc oslabovala i vlastní nesoudržnost, neboť kompaktáta neuznávala nejen táborská církevní organizace, ale později ani Jednota bratrská, takže reálně hrozilo, že kompaktáta budou dokonce zrušena, neboť se za ně schovávala další heretická učení, proti kterým ostří nevraživosti obracela jak katolická tak i kališnická strana. Jak vidno, existence kompaktát se od počátku pohybovala na tenkém ledě. Dokonce na tak tenkém, že bylo možné slyšet, jak praská.

Labilní nebyla ovšem pouze platnost kompaktát, ale i celková politická situace, která byla po husitských válkách velmi vážná a nepřehledná, přičemž silně ovlivňovala náboženský vývoj v zemi, kde existovaly dvě konfese. Situace byla o to složitější, že české prostředí se nemohlo inspirovat cizími modely, jak by měly dvě odlišné konfese koexistovat v jednom státě, neboť podobný případ v Evropě neexistoval, a tak museli Češi razit vlastní cestu a stát se tak průkopníky nových společenských řádů, které na kontinent dorazily až v následujícím století.

Definitivní vymření lucemburské dynastie v roce 1437 i nevýznamné intermezzo Albrechta II. Habsburského, který zemřel jen několik málo měsíců před narozením svého syna Ladislava, způsobily, že v českých zemích nastalo dlouhé období interregna (mezivládí). Takový stav byl tou největší zkouškou pro vývoj kališnické církve a jejího soužití s katolickou stranou, která se i přes svoje minoritní postavení postupně znovu ujímala rozhodujících pozic ve státě. Na scéně se však objevily dvě významné osobnosti tehdejších Čech: Jan Rokycana, duchovní hlava kališníků a husity proklamovaný arcibiskup, jenž však nebyl nikdy Římem potvrzen ve svém úřadu, a Jiřík z Poděbrad, vůdce východočeských landfrýdů. Oba se v rovině duchovní i světské s úspěchem snažili sjednotit kališnickou stranu a uzavřít přijatelný smír s českými katolíky i Římem. Když Jiřík z Poděbrad roku 1448 obsadil Prahu, politická moc se pomalu přikláněla na jeho stranu. O čtyři roky později již pán z Poděbrad a Kunštátu stanul v čele země jako katolickou i kališnickou stranou uznávaný zemský správce. Následně padl Tábor a tím i zdejší církevní komunita. Předcházející pokusy kališníků dosáhnout Rokycanova svěcení na arcibiskupa a snaha o sblížení s představiteli východní byzantské církve sice nedopadly úspěšně, ale pozice kališnické strany se přesto začala pomalu ale jistě lepšit.

V této době měl Jiřík z Poděbrad, jehož vliv a moc rostly i poté, co byl roku 1453 korunován králem mladičký Ladislav Pohrobek, podporu i části církevních představitelů. Jeden z nich, Ital Enea Silvio Piccolomini, o němž se již delší dobu mluvilo jako o budoucím papeži, se s Jiříkem dokonce osobně setkal a nabyl dojmu, že zemský správce v sobě skrývá nesporný politický talent a jako nezpochybnitelná autorita utrakvistů by mohl v budoucnu pro sblížení obou konfesí vykonat mnoho dobrého. Rok 1458 oba muže vyzdvihl do nejvyšších rolí. Jiřík se po nenadálé smrti krále Ladislava Pohrobka stal českým králem a Silvio Piccolomini papežem, jakožto Pius II. Před svou korunovací učinil Jiřík tajnou přísahu, podle níž se zavázal, že on i jeho rodina budou poslušní církvi a papeži, přičemž se zasadí o odstranění veškerého sektářství v zemích, kterým budou vládnout. Tato přísaha vycházela mimo jiné i z toho, že nově vznikla Jednota bratrská, která odmítala náboženství plynoucí ze světské moci a vzhlížela se k ideálům prvotní biblické a husitské rovnosti. V následujících letech se dočkala ústrků z katolické i kališnické strany, ale Jiřík proti ní nechtěl radikálněji zasáhnout, neboť tušil, že takový krok by narušil tolik pracně budovaný smír mezi konfesemi a ohrozil by jeho záměr o vytvoření království dvojího lidu. Řím s takovým postupem však kategoricky nesouhlasil.

Jako český král byl Jiřík z Poděbrad významnou osobností, ale i on musel kráčet po tenkém ledě. Na jedné straně si musel zachovávat přízeň Říma a naklonit si sympatie okolních katolických vládců, neboť jedině tak mohl obnovit český stát v jeho bývalé velikosti a slávě a navíc bylo třeba uhájit utrakvismus v bezbřehém moři předsudků a nevraživosti. Na straně druhé musel pomýšlet na odstranění posledních překážek, jež doposud bránily kališnické církvi stát se svébytnou a nikoli trpěnou konfesí v domácím i mezinárodním měřítku. A to byly úkoly nadmíru složité. Obratné lavírování skončilo roku 1462, kdy led konečně praskl. Poselstvo českého krále v Římě papeže požádalo, aby potvrdil platnost kompaktát a schválil Rokycanu jako pražského arcibiskupa. Pius II. k překvapení všech kompaktáta veřejně zrušil, prý údajně proto, že byla určena pouze jedné generaci husitů, z nichž v roce 1462 žil již jen málokdo. Zároveň odmítl Jiříkovo poslušenství, dokud nevyplení bludy ze svých zemí. Skutečným záměrem Říma bylo na českého krále zatlačit, aby zasáhl proti Jednotě bratrské, dostál svým slibům o sblížení obou konfesí, a také aby byl povolnější k politickým zájmům kurie, které sledovaly uskutečnění velké křížové výpravy proti Osmanské říši, jež tehdy vyvrátila Byzanc. Jenže tento kalkul papeži nevyšel, střetl se totiž s velkou morální osobností, která považovala platnosti kompaktát za věc osobní cti i prestiže celého království. Jako protitah Jiřík veřejně odsoudil politiku papeže a vyzval své poddané, aby společně bez ohledu na náboženskou příslušnost hájili nejvyšší zemské privilegium, za které položilo život tolik Čechů.

Konečně smír!

Konečně smír? Ne, k němu bylo v roce 1462 ještě velice daleko. Ale k válce také. Papež Pius II. sice podrýval v českých zemích i na mezinárodním kolbišti postavení českého krále, ale ten kontroval zvýšenou diplomatickou aktivitou. Právě do této doby spadá i známý mírový projekt evropských panovníků, který měl být zaměřen proti Osmanské říši. Ze strachu před reakcí Říma ale většina panovníků na návrh Prahy reagovala buď odmítavě, nebo vůbec. V Čechách zatím narůstaly rozpory mezi katolíky a kališníky, ale ty měly prozatím k otevřenému konfliktu daleko. V roce 1464 byl Jiřík pohnán před církevní soud do Říma, kde se měl hájit z obvinění z kacířství, ale byl to jen chabý pokus papeže zatlačit na Prahu. Prostor pro kompromis zde ještě existoval, ale definitivně jej pohřbila papežova smrt v témže roce. Nový papež Pavel II. vsadil v středoevropském prostoru na jiného koně nežli jeho předchůdce, který dlouho kalkuloval s tím, že sám Jiřík bude stát v čele křížové výpravy proti Turkům. Tím, na nějž papež vsadil, byl uherský král Matyáš Korvín, kterého s Jiříkem pojilo více, než jen fakt, že ani jeden nebyl královské krve, přesto však vládli jako pomazané hlavy. Zpočátku byli totiž spojenci a dokonce blízcí příbuzní, neboť Matyáš se stal Jiříkovým zetěm. Jenže Matyášova snaha po opanování středoevropského prostoru, v čemž mu bránily Jiříkovy snahy po obnově bývalých mocenských ambic zemí Koruny české, jej nakonec přivedla do tábora Jiříkových nepřátel a blízkých spojenců Říma.

V roce 1465 nový papež obnovil půhon proti Jiříkovi, který po uplynutí lhůty přešel v papežskou klatbu a slavnostní vyhlášení křížové výpravy proti Čechům. Domácí opozice se seskupila v Jednotu zelenohorskou, ale v přímém střetu s králem, který byl zahájen v roce 1467, mířila k rychlé porážce. Jenže tehdy Korvín odkryl karty a postavil se do čela křížové výpravy, jejíž vyhlášení ve střední Evropě přešlo bez většího povšimnutí. Následujícího roku tak vypukla druhá husitská válka, která zmařila celé dílo velkého českého krále a znamenala mnohaleté roztržení českého státu. Korvín totiž již na počátku války prakticky obsadil všechny vedlejší země Koruny české, tj. Moravu, Slezsko a obojí Lužici, avšak zlomit moc Jiříka v samotných Čechách se mu ani za pomoci své páté kolony, tj. Zelenohorské jednoty, nepodařilo. Válka se vedla sice nelítostně, ale většinou pouze v rovině poziční a obranné, takže se obešla bez velkých bitev. Přes počáteční české neúspěchy se však záležitosti vojenské i politické začaly pomalu obracet ve prospěch Jiříka. V roce 1469 dokonce Korvín u Vilémova v Železných Horách unikl potupné porážce jen o vlásek, prakticky jen díky velkorysosti svého protivníka, kterou vzápětí oplatit v Olomouci tím, že se dal Zelenohorskou jednotou provolat českým králem. K příměří a následnému míru s Korvínem a Římem ale nedošlo, neboť Jiřík již v roce 1471 zemřel. Jeho odchod byl pro České království i kališnickou věc o to horší, že se Jiřík v závěru života vzdal plánů na následnictví svých synů výměnou za polskou pomoc. Na trůn tak usedl katolický král Vladislav II. Jagellonský, který byl navíc v porovnání se svým předchůdcem pouhou událostmi zmítanou figurkou.

Ve stejném roce jako Jiřík z Poděbrad zemřel i Jan Rokycana, což byla pro kališnickou stranu dvojnásobná rána. Po Rokycanově smrti zůstalo pražské biskupství téměř sto let neobsazeno. V dobách sedisvakance tak spravovaly obě konfese vlastní instituce. Protože katolická konzistoř s administrátory sídlila na Hradčanech, říkalo se jí „horní konzistoř“. Kališnická konzistoř sídlila na Starém Městě pražském v Karlově koleji, a proto byla označována jako „dolní“. Dolní konzistoř fungovala od roku 1471 až do počátku třicetileté války, kdy byla její činnost násilně přerušena. Pevnou strukturu dolní konzistoř získala v roce 1478, kdy administrátor Václav Koranda určil, že nadále má být členy konzistoře osm kněží a čtyři univerzitní mistři. Tito měli řídit činnost utrakvistických kněží na českém území. Členy horní konzistoře dosazovala pražská kapitula, u dolní konzistoře to pak byla především pražská univerzita.

Vraťme se však ještě do roku 1471. Nový král neměl schopnosti a dokonce ani zájem pokračovat v boji s Korvínem. Díky pomoci rodného Polska byla však další uherská expanze do českého státu zastavena, ale protože Jagellonci neměli dostatek sil k vytlačení Korvína, musel být v roce 1479 uzavřen potupný olomoucký mír. Korvín i Vladislav Jagellonský si ponechali titul českého krále, i když výkonnou moc držel v rukou pouze Vladislav. Vláda v zemích Koruny české byla rozdělena tak, že Korvín si do konce života, tj. do roku 1490, podržel všechny vedlejší korunní země a Vladislavovi byly ponechány pouze Čechy. Tento neradostný politický stav se negativně projevil i ve vnitropolitickém vývoji, především v otázce náboženské, protože v izolovaných Čechách se vzájemná nevraživost, kterou v minulých letech zastínila válka, začala kumulovat, čímž nebezpečně rostlo napětí mezi znesvářenými stranami. Atmosféra houstla každým rokem, obě strany se měly na pozoru a takřka denně docházelo k vzájemným potyčkám a provokacím. Situaci v království v žádném případě neprospěla politika slabého krále, který ač vděčil za trůn utrakvistům, začínal dopřávat sluchu katolické straně. Ta krále brzy dostala do svého vlivu a opájela se myšlenkou, že bude moci znovu obsadit dřívější pozice ve státě i za cenu nového ozbrojeného konfliktu. Dřívější citlivá politika krále Jiříka z Poděbrad, který se snažil být skutečným vládcem dvojího lidu, byla nenávratnou minulostí. Vše směřovalo ke katastrofě, neboť kališníci se brzy cítili být v ohrožení nejen z pohledu své víry ale i vlastního života. Ve zjitřené atmosféře stačilo málo, aby se lidé opět chopili zbraně.

V létě 1483, kdy Čechy navíc postihla morová epidemie, dostoupilo napětí vrcholu. V Praze proběhl krvavý převrat, kdy se radikální utrakvisté zmocnili všech pražských radnic, neboť byli přesvědčeni, že jedině takto předejdou podobným krokům ze strany katolíků. Události, kterým na dramatičnosti dodala i druhá pražská defenestrace, způsobily po celé zemi velké zděšení. Ohlas měl pražský převrat i v cizině, kde se již mluvilo o tom, že se husité podobně jako v roce 1419 chopili zbraní a nastává další, nové kolo náboženských válek. Král ze strachu o svůj život Prahu opustil a s celým svým dvorem se uchýlil do Kutné Hory. Co následovalo dále, představují události po letech vzájemné nevraživosti těžko uvěřitelné, avšak staly se. Jelikož ani jedna ze stran neměla sílu k úplnému prosazení svých zájmů, přičemž desetiletí probíhající bojů unavily i nejvýznamnější představitele obou konfesí, začala se pomalu rodit celospolečenská shoda. Ta byla značně odlišná od té z 30. let 15. století. Jestliže jihlavská kompaktáta byla v podstatě vynucena tlakem Říma a císaře Zikmunda, nyní ke kompromisu mířili jak katolíci, tak i kališníci z vlastní vůle a s minimálním podílem Říma nebo ciziny. Garantem smíru a jeho dodržování tak měli být sami Češi, kteří se již nemuseli ohlížet na mocenskou konstelaci v Evropě, ale spoléhali se pouze na svůj malý ostrůvek náboženské svobody uprostřed katolické Evropy.

Situace v Čechách tak vyústila v kutnohorský náboženský mír z roku 1485, který byl natolik významnou událostí českých i evropských dějin, že právem budí pozornost. Tímto dějinným dokumentem, který bývá v souvislosti s husitstvím bohužel velice málo zmiňován, byla definitivně završena česká reformace. Hlavně však, jelikož mír byl oběma stranami skutečně dodržován, došlo v české společnosti k nástupu pozoruhodné a v mnoha ohledech výjimečné náboženské a politické tolerance, která znamenala, že závěr 15. věku i následné celé 16. století bylo pro náš národ obdobím míru, pokoje a rozkvětu. Jaký to rozdíl oproti zbytku Evropy, kde propukaly kruté náboženské zápasy končící téměř vždy válkou a konfesní nevraživostí. A co je na výše uvedené významné události z roku 1485 nejpozoruhodnější? Že v době, kdy byl kutnohorský náboženský mír vyhlášen, byly Martinu Lutherovi, duchovnímu otci první evropské reformace, pouhé dva roky! To mj. ukazuje, že česká reformace byla skutečně reformací před reformacemi.

Samotný obsah náboženského míru zněl tak, že na dalších 31 let (později automaticky prodlouženo) byly katolická i kališnická církev zrovnoprávněny. Katolíci poprvé od konce husitských válek veřejně uznali platnost kompaktát i jejich výsadní postavení v souboru hlavních zemských svobod a práv, a to i přesto, že Řím platnost kompaktát stále odmítal. Teprve tehdy byla česká reformace úspěšně završena a skončila i husitská epocha. Sen jednoho z největších českých králů Jiříka z Poděbrad o království, kde spolu v harmonii a upřímné spolupráci žijí lidé dvou rozdílných konfesí, tak konečně došel naplnění. České země tím stanuly na prahu novověku, jenž se mj. vyznačuje i evropskou reformací, kterou lze označit jako druhou. Tato reformace zásadním způsobem změnila smysl samotných kompaktát i kutnohorského náboženského míru.

Utrakvismus ve světle evropské reformace

Po uzavření kutnohorského náboženského míru v roce 1485 nastala v Čechách doba velkých společenských změn, které kontrastovaly s všedností a šedí politických dějin. Král Vladislav, od roku 1490 také uherský král, se odstěhoval z Prahy do Budína a znovu sjednocené země Koruny české prožívaly léta hospodářského a kulturního rozkvětu, který jen občas narušovaly spory mezi panstvem a královskými městy, jež se hlásila o podíl na politické moci. Náboženská otázka přestávala být tématem číslo jedna a tolik vytoužený konfesijní smír se pomalu ale jistě usazoval v myslích drtivé většiny obyvatel českých zemí. Náboženská snášenlivost, vzájemný respekt, plodné kulturní potýkání a soupeření se stávaly běžnou součástí života. Do 16. století tak vstupovala česká společnost na nebývale vysoké materiální i myšlenkové úrovni, přičemž se začala znovu zapojovat do hlavního evropského vývojového proudu, ze kterého byla před více než stoletím nedobrovolně vytlačena. České země se tak znovu otevřely světu a oběma směry přicházely četné kulturní a civilizační impulzy.

Bylo by však laciným zjednodušením, kdybychom chápali tehdejší český myšlenkový svět jako plošně tolerantní a nábožensky snášenlivý, neboť mimo zákon byla postavena Jednota bratrská. Právě proti ní mířil mandát krále Vladislava z roku 1503, známější však ve své zpřísněné podobě z léta 1508, který vešel do historie jako nechvalně proslulý svatojakubský mandát. Ten se stal nástrojem perzekuce Jednoty bratrské až do počátku 17. století. V jagellonské epoše ovšem mandát přísněji uplatňován nebyl, neboť vzhledem k tomu, že král prakticky předal výkonnou moc do rukou stavů. V Čechách a na Moravě, pro kterou byl mandát vydán samostatně, chyběla moc, která by si vynutila jeho dodržování. Nehledě na to, že Jednota bratrská v této době již nebyla sektou, ale svébytnou církví, která světila své vlastní kněze a jejíž členové nacházeli stále větší sympatie u českých a moravských pánů.

Důležitým přelomem ve vývoji utrakvismu byl rok 1517. Ten ostatně byl významný pro celou Evropu. V rovině politické došlo v českých zemích k uzavření svatováclavské smlouvy, která ukončila vleklý spor panstva a královských měst o podíl na moci. Tím byl de facto položen základ stavovskému systému, který přetrval celé století. Častokrát hrozilo, že dojde mezi panstvem a městy k válce, avšak vždy na obou stranách působili lidé, kteří krotili vášně, a po příkladu náboženského kompromisu volali po smírném řešení.

Větší ohlas v české společnosti ale vyvolávalo dění v sousedním Sasku. Za počátek evropského reformačního procesu je považován 31. říjen 1517, kdy německý teolog a kazatel Martin Luther uveřejnil svých 95 tezí. Jeho cílem bylo vyvolat akademickou diskusi, jeho myšlenky se však velmi rychle rozšířily a vzbudily značnou pozornost. Řím označil tyto teze za kacířské a vyzval Luthera k jejich odvolání. Jeho spisy byly následně demonstrativně spáleny, ale Luther zase odpověděl spálením papežské buly a vydáním dalších spisů, v nichž odmítal autoritu papeže a koncilů, přičemž žádal dalekosáhlé církevní reformy. Aniž to Luther zpočátku tušil, jeho dílo vycházelo z Husa a české reformace, o které toho zprvu příliš nevěděl. To se zanedlouho změnilo, neboť jeho činy upoutaly v Čechách pozornost a široký ohlas nalezly především v českém, jazykově převážně německém pohraničí.

První zprávy o Lutherově kázání přicházely do Čech v průběhu roku 1519 a je ironií dějin, že z univerzity v Lipsku, kterou před více než sto lety založili němečtí studenti a mistři poté, kdy na protest proti vydání dekretu kutnohorského opustili Čechy. Luther postupem času a díky písemným stykům s českým prostředím pochopil, že ideově mají k sobě oba reformační proudy velmi blízko, přičemž vyslovil oprávněnou pochybnost, zdali bylo Husovo upálení a celkové odsouzení české reformace ve své době oprávněné. To způsobilo v Čechách neskrývané sympatie, vždyť poprvé někdo z ciziny nahlas a veřejně pronesl, že dlouhý a vyčerpávající zápas Čechů proti tehdejší církvi měl své opodstatnění. Přesto zde zůstávaly odlišnosti v některých věroučných otázkách, které umocňovala jazyková bariéra a oprávněné obavy mnohých utrakvistických mistrů, že vyjádřením plné podpory české kališnictví ohrozí svou existenci, neboť německá reformace byla římskokatolickou církví označena za kacířskou. Ukázala to i synoda utrakvistického kněžstva z roku 1519, která velela k zaujetí opatrného stanoviska. I z těchto důvodů mělo luteránství, jak se nový náboženský proud začal nazývat, zdaleka největší ohlas v oblastech s vyšším podílem německého obyvatelstva, tedy převážně na severu Čech, na Moravě v okolí Brna, Znojma, Olomouce a Opavy a také ve slezské Vratislavi a Lužici.

Události v sousedních regionech Svaté říše římské, které počátkem 20. let 16. století nabraly na dramatičnosti, nepřestávaly ovlivňovat nálady v českých zemích. V roce 1521 Lutherův žák a vůdce německé selské revoluce Thomas Müntzer přijel na pozvání pražské univerzity do Prahy, aby veřejně vystoupil se svými názory, a to dokonce na půdě slavné Betlémské kaple. Jenže názory Müntzera, které nápadně připomínaly táborské chiliastické spontánní proudy z počátku husitské revoluce, připadaly Pražanům v této době až příliš radikální a poté, kdy došlo v městě k několika pokusům o výtržnost, byl Müntzer nucen Prahu opustit. Ale luteránské myšlenky v české společnosti dále klíčily a rezonovaly. Utrakvisté se již v této době začali dělit na „staroutrakvisty“, kteří přísně střežili odkaz kompaktát, a „novoutrakvisty“, kteří byli ve svých postojích otevřeni novým názorovým proudům. Někteří současní historikové však pojmy staroutrakvisté a novoutrakvisté odmítají a novoutrakvismus nazývají jednoduše českým luteránstvím. To není až tak důležité jako spíše to, že právě staroutrakvisté vedeni purkmistrem Janem Paškem z Vratu, který již v roce 1518 bez souhlasu krále sjednotil správu Starého a Nového Města pražského, za pomoci části panstva provedli v roce 1524 násilný převrat v Praze. Výsledkem tohoto převratu bylo nastolení přísného kurzu zaměřeného proti příznivcům luteránského učení, kteří byli následně pronásledováni ve městě samotném i uvnitř utrakvistické církve. Šíření luteránství se však nedalo zastavit. Ohrožení staroutrakvismu vedlo posléze Paška z Vratu a jeho věrné v roce 1525 k přijetí dohody o vzájemném sblížení s katolickou stranou, které posvětil jak královský dvůr v Budíně, tak i představitelé římskokatolické církve.

Je to vůbec velký paradox starých kališníků a strážců kompaktát, neboť se cítili být ohroženi reformací ne nepodobné té, ze které kdysi vzešlo jejich právo, a to dokonce tak silně, že hledali záchranu ve spolupráci se svými bývalými úhlavními nepřáteli, tj. katolickou stranou. A katolíci, kteří v českých zemích již dávno ztratili většinu, spolupráci se staroutrakvisty ochotně uvítali, neboť podporou „staré“ reformace mohli účinněji čelit přívalu reformace nové.

Takový byl tedy stav v království, které brzy vzrušila zpráva o smrti mladičkého krále Ludvíka Jagellonského, který v nešťastné bitvě u Moháče podlehl turecké přesile. Česko-uherská větev Jagellonců tím vymřela po meči a před časem dohodnuté dědické smlouvy s Habsburky vynesly již v roce 1526 na český a uherský trůn rakouského vévodu Ferdinanda I. Habsburského. Na trůn tak mířil bigotní katolík, navíc vychovávaný v nábožensky netolerantním Španělsku, který neměl pro myšlenky nové reformace pochopení. Avšak byl to právě on, kdo ještě na několik desetiletí udržel platnost kompaktát a Čechům vymohl na papeži povolení přijímat podobojí.

Doba plná paradoxů

Když Ferdinand I. se svou chotí Annou Jagellonskou přijal v Praze v roce 1527 korunu českých králů, nikdo si tehdy zřejmě nepomyslel, že Habsburkové budou pro český národ již definitiva až do roku 1918. Nový panovník byl v mnoha ohledech velkým politikem a státníkem, ačkoli je nám stále ještě zatěžko přiznat tomuto muži výraznější zásluhy v souvislosti s jeho vládou v českých zemích. Nejenže založil mohutnou podunajskou personální unii složenou ze zemí Koruny české, Rakous a Uher, ale dokázal jí také uhájit před Turky a vnitřními odstředivými tendencemi a nakonec ji bez územních ztrát předat svým potomkům. Osou jeho vlády byla politika vůči českým zemím, které představovaly v 16. století největší a nejdůležitější část habsburské říše. Ferdinand proto musel věnovat zvýšenou pozornost českým stavům a české náboženské otázce.

Ještě v roce 1526 při svém zvolení Ferdinand českým stavům slíbil zachovávat zemská privilegia a svobody, v prvé řadě kompaktáta. Zároveň se musel zavázat, že se postará o konečné narovnání Čechů s Římem a znovuobnovení pražského arcibiskupství. Pro Ferdinanda, který byl hluboce věřící, a byl pevně přesvědčen o spasitelnosti jediné pravé víry, tj. katolické, to byl závazek nepříjemný a nevděčný, ale tento vychytralý Habsburk si uměl poradit za každé situace. Rychle pochopil, že namísto marného boje s utrakvismem, bude výhodnější se naopak zaměřit na co nejdůslednější uplatňování kompaktát, protože to byl de facto jediný dokument, který v Českém království umožňoval existenci jiné církve. Vše, co bylo mimo rámec kompaktát, se rozhodl vyplenit. To se týkalo nejen Jednoty bratrské a luteránů, ale i novokřtěnců, jejichž krutým pronásledováním byl pověstný již za své samostatné vlády v Rakousích. Spolu s tím sledoval i jiné záměry, které odhalují, že byl skutečným stratégem a trpělivým vládcem, který nechtěl nic uspěchat. Pochopil, že rekatolizace je věc dlouhodobá a nelze ji provádět násilnou cestou, neboť nedobrovolně na jinou konfesi obrácený člověk je ve své víře vlažný a neupřímný. Proto po celou dobu své dlouhé vlády důmyslně připravoval půdu pro obracení Čech na katolickou víru. Zároveň všemožně podporoval sbližování katolíků a staroutrakvistů, neboť kalkuloval s tím, že kališnictví se v budoucnu s úměrně rostoucím počtem osob obrácených na katolickou víru jednoduše rozpustí v stále početnějších zástupech katolíků. K tomu samozřejmě bylo nutné dosáhnout uznání platnosti kompaktát na římské kurii a obnovení pražského arcibiskupství. Věděl, že Řím v době, kdy se v Evropě šířila reformace, zaujme k českému „kacířství“ zcela jiný postoj než před sto lety.

Byl to plán velice promyšlený, a co je nejpozoruhodnější, byl nenásilný. Ferdinand v náboženské otázce jednoduše zvolil stejný postup, jako při řešení úkolů politických, zkrátka obrátil svou nevýhodu ve výhodu a využil všech možných kliček a vytáček, aby docílil svého. Husitům a jejich potomkům šlo vždy o uznání kompaktát ze strany Říma a plnou podporu ze strany královského dvora. Obojí se jim nyní nabízelo, avšak ten, kdo jim nabídl ruku ke spolupráci, jim vlastně dláždil cestu ke konečnému úpadku. Pojďme si však názorně ukázat, jak Ferdinand I. dosáhl těchto vytýčených cílů.

V roce 1528 Ferdinand zrušil jednotu pražských měst, tzv. Velkou Prahu, čímž přispěl ke konečnému pádu Jana Paška z Vratu i jeho dlouholetého chráněnce Zdeňka Lva z Rožmitálu. Tím také oslabil i stavovskou opozici. Zároveň odstranil radikální křídlo staroutrakvistů, které bránilo jeho snahám o sbližování katolické a utrakvistické strany. Další výraznější zásahy do náboženského života v Čechách Ferdinandovi znemožnila válka s Turky a boj se stavy o finanční prostředky, které vyplnily prakticky celá 30. léta 16. století. Soustavněji se věnovat problematice mohl až v následujícím desetiletí, které z větší části strávil v Čechách a v Praze, aby osobně vedl všechna jednání a nutná opatření. Stalo se tak právě včas, neboť v letech 1542-1543 se na půdě zemského sněmu odehrál pokus novoutrakvistů i stále vlivnější Jednoty bratrské založit novou národní církev, která by sdružovala všechny nekatolíky v zemi. Stavové, v jejichž řadách se nalezlo dost těch, kteří se sami k luteránství nebo bratrské konfesi hlásili, záměr reformistů podpořili. Jenže do věci se osobně vložil Ferdinand. Jen jeho energickým a nekompromisním zásahem se již tehdy nezrodila Česká konfese, která ovšem ve skutečnosti představovala zřejmě jediné možné řešení situace vyznačující se tím, že Čechy byly konfesijně nejtolerantnější zemí v Evropě. V roce 1545 již Ferdinand dosáhl dohody mezi katolíky a staroutrakvisty týkající se pražského arcibiskupa, ale vše zhatilo následné stavovské povstání.

Jednoznačné Ferdinandovo vítězství nad diletantsky vedeným stavovským povstáním v roce 1547 umožnilo královskému dvoru vydat řadu nařízení postihující šíření německého protestantismu a také obnovení platnosti svatojakubského mandátu proti Jednotě bratrské, neboť vůdci povstání pocházeli většinou z rodů, které otevřeně sympatizovaly s Jednotou. Následující léta, kdy politická i náboženská opozice v zemi ztratila svůj dřívější entuziazmus, využil Ferdinand k definitivnímu upevnění své moci, a tak byl již jen krůček k uskutečnění jeho záměrů. Roku 1554 personálně zasáhl do složení konzistoře podobojí, čímž jí prakticky ovládl. O dva roky později již slavnostně uvedl do Prahy jezuitský řád, který štědře dotoval. V roce 1555 byl ve Svaté říši římské uzavřen augsburgský náboženský mír, který se stal výrazným politickým ústupkem habsburské politiky, která nedokázala čelit sílící německé reformaci. Zásada „Cuius regio, eius religio“, tedy čí vláda, toho náboženství, jež z náboženského míru vyplývala, se teoreticky měla vztahovat i na české země jakožto stále formální součást Říše. Ferdinand I. se však tomu snažil všemožně zabránit. Jenže skutečný stav věcí byl takový, že v Čechách a na Moravě bylo počínaje polovinou 16. století zcela běžné, že víra poddaných nebyla jejich vrchností vynucována a díky předchozímu náboženskému vývoji, který započal již v minulém století, převládala v české společnosti konfesijní tolerance. S tímto stavem nemohl ani Ferdinand nic dělat. Rozvíjet se tak mohlo jak perzekuované luteránství, tak i Jednota bratrská. Toto vědomí přinutilo Ferdinanda k urychlenému jednání s Římem.

Ferdinand, od roku 1558 již římský císař, na počátku 60. let 16. století slavnostně obnovil pražské arcibiskupství, které bylo neobsazeno plných 90 let, což představuje v dějinách Evropy skutečnou raritu. Následně se mu podařilo to, co by se ještě před sto lety zdálo jako nemožné. Na tridentském církevním koncilu, který zasedal v letech 1545-1563, postupně vymohl, že kompaktáta byla legalizována a český utrakvismus byl přijat za autonomní součást římskokatolické církve s vlastní církevní organizací. Na opakované Ferdinandovo naléhání pak v dubnu 1564 papež Pius IV. povolil Čechům přijímání podobojí způsobou. K slavnostnímu vyhlášení papežské buly došlo v Praze 23. července téhož roku. Hned na to ve Svatovítské katedrále osobně sám arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice podával podobojí. A tady se objevuje další paradox, v roce 1564 již tento čin utrakvisty i české nekatolíky jako celek nikterak neuspokojil. Jaroslav Kadlec, autor knihy „Přehled českých církevních dějin“ ve 2. dílu více než příznačně píše: „Je to opět trpká ironie dějin, že právě to, oč Ferdinand po celý život usiloval a v čem viděl záruku náboženského uklidnění, když se dostavilo, poluterštělým podobojím nestačilo. O to, co by snad dovedlo dát českým dějinám jiný směr, kdyby se bylo dostavilo o sto let dříve, za Jiřího z Poděbrad, potomci husitů nestáli“. A dalším paradoxem mělo být, že poté kdy kompaktáta potvrdil koncil i papež, o což před tím usilovali Češi téměř celé 15. století, jim zbývalo již jen několik málo měsíců existence. Vskutku doba plná paradoxů!

Zrušení kompaktát

Po Ferdinandovi I., který 25. července 1564 zemřel, nastoupil na trůn jeho syn Maxmilián II., jenž v protestantských kruzích vyvolával velké naděje. Maxmilián byl totiž svému otci velmi nepodobný. Nejen že nezdědil nic z jeho politického talentu, ale postrádal i otcovu náboženskou nesmiřitelnost k nekatolickým konfesím. Mohla za to nejen jeho flegmatická povaha ovlivněná humanistickou a renesanční vzdělaností, ale hlavně výchova, kterou prodělal z větší části pod vlivem protestantských učitelů. Jeho rostoucí sympatie k luteránské víře nedokázal eliminovat ani jeho dlouhý pobyt ve Španělsku. Roku 1561 dokonce získal od papeže zvláštní povolení jako jediný z habsburské rodiny přijímat při bohoslužbách podobojí. Jenže už krátce po Maxmiliánově nástupu na trůn čeští stavové pochopili, že na dosavadní habsburské politice se nic zásadního nemění, i když pronásledování nekatolíků ustalo, neboť Maxmilián se snažil vystupovat jako panovník povznesený nad konfesijní rozpory svých poddaných. Za to si však vysloužil kritiku jak Říma, tak i španělských příbuzných.

K Čechám a k Čechům neměl Maxmilián příliš vřelý vztah a to i přesto, že se v mládí učil češtině a nějaký čas v Praze pobýval. Při své korunovaci na českého krále v roce 1562 stejně jako jeho předchůdce složil slavnostní přísahu, že bude dodržovat zemské zákony a privilegia, tedy včetně stále platných kompaktát. Už při nástupu na trůn však Maxmilián pochopil, že dříve či později před něj stavové předstoupí s požadavkem uznání i ostatních nekatolických konfesí, neboť v posledních letech vlády jeho otce došlo v českých zemích k výraznému rozšíření luteránství a Jednoty bratrské, a to hlavně v důsledku tolerantní světské vrchnosti. Maxmilián se tohoto okamžiku obával, neboť mu bylo jasné, že s ohledem na rodovou politiku i mezinárodní vztahy nebude moci stavům plně vyhovět, čímž zcela zákonitě dojde k měření sil mezi ním i českou stavovskou obcí, kterého se obával, protože si uvědomoval, že v tomto zápase uspěl jeho mnohem schopnější otec pouze s vypětím všech sil. Do Prahy proto Maxmilián poprvé během své vlády přijel až na začátku roku 1567, tedy dva a půl roku po nástupu na trůn. A zcela podle očekávání byl zahlcen požadavky politickými i náboženskými, kterými se musel prakticky ihned po svém příjezdu zabývat, neboť stavové hrozili, že jinak zablokují jednání právě zahájeného zemského sněmu, což by zcela jistě znamenalo konec Maxmiliánovy žádosti o nové daně, které nutně potřeboval pro nastávající válku s Turky.

Stavové postupovali s jasně promyšlenou strategií a koncepcí, jak docílit celkové náboženské svobody. Jako první krok mělo přijít zrušení kompaktát, která se vlastně již přežila, neboť nyní neskýtala ochranu staroutrakvismu, jelikož laické přijímání z kalicha nepředstavovalo pro římskokatolickou církev ve světle mnohem radikálnější německé reformace žádné větší nebezpečí, a proto nebylo nutné jej v budoucnu jakkoli zpochybňovat. Zároveň, a to sehrálo mnohem důležitější roli, kompaktáta brzdila rozvoj novoutrakvismu, který se již de facto transformoval v národní luteránskou církev. A zapomínat nesmíme ani na to, že kompaktáta nepřímo stavěla Jednotu bratrskou do role církve ilegální a pouze trpěné. To se mělo změnit. Stavové proto přednesli Maxmiliánovi žádost, aby byla kompaktáta zrušena a vyřazena ze souboru zemských privilegií a svobod. Maxmilián z takového požadavku neměl radost, protože věděl, kam stavové míří, a navíc se cítil být podveden, jelikož ani ne před pěti lety na kompaktáta veřejně přísahal. A přísaha v 16. století byla stále otázkou cti, zvláště u panovníka. Odporovat stavům však nehodlal, neboť chtěl mít nepříjemné sněmování co nejdříve za sebou. Ostatně k odporu ani neměl sílu, jelikož postavení panovnické moci bylo v této době v Čechách stále ještě slabé. Hned v první den sněmování, dne 3. března 1567, tak nadešla chvíle, která po 131 letech učinila definitivní tečku za husitstvím. Bohužel je to datum, které je v české historické tradici takřka zapomenuto. Zkusme si proto tento významný okamžik alespoň zprostředkovaně představit.

Pražský hrad zase jednou ožil. Nastalo horečné pobíhání po nekonečných prostorách Hradu, kde se psaly a ještě samozřejmě mnohokrát budou psát dějiny. Všichni chtějí být při tom, až se ve Staré sněmovně účastníci nadcházejícího sněmu uvelebí v přísném zasedacím pořádku. Ne však kvůli vlastnímu jednání, nýbrž z toho důvodu, že tentokrát nezůstane mohutný královský trůn neobsazen. Dnes na něj usedne samotný císař. Nervozita stoupá, končící zima sice ještě svádí souboj s nákladně vytopenými prostorami, ale je zde příjemně. Sluneční svit, který ještě nemá sílu, sem tam zavítá velkými okny do velkých sálů. Ale to už se zvíří prach, neboť páni, rytíři, měšťané i početný personál se dychtivě hrnou do útrob Staré sněmovny, kde se po několik desítek minut ozývá hlasitá rozprava desítek hrdel, dupot a vrzání starých sněmovních lavic. Ruch ustane až ve chvíli, kdy do místnosti vkráčí v plném majestátu Maxmilián II., který s vážnou tváří usedne na trůn. Stavové povstanou, vzdají panovníkovi povinný a z větší části i upřímný hold a pozdrav, načež se začne sněmovat. 

Maxmilián již není žádný mladík, je mu téměř čtyřicet. S plnovousem, který začal nosit teprve nedávno, jako by svému otci z oka vypadl. Na trůnu sedí důstojně, ale občas prsty nenápadně poklepá na velkou opěrku trůnu. Česky sice již z větší části zapomněl, přesto mnohým frázím, které stavové pronášejí, rozumí. Sněmovní řeč je pochopitelně česká, a tak u panovníka stojí pohotový překladatel, který každou sebedůležitější větu přetlumočí do němčiny, a naopak. To se na chvíli jednání zastaví, jakoby ustrne, nastane klid, a pak se zase znovu naplno rozproudí debata. Jako první je na pořadu dne nová berně. Tu tentokrát stavové vzácně schválí v plné výši předlohy, takže na císařově tváři se konečně objeví úleva a nepatrný úsměv. Pak to však přijde! Událost, jež je však mnohem důležitější pro císaře, než pro přítomné stavy. Stavové prostřednictvím svého mluvčího císaři navrhnou, aby byla kompaktáta anulována a vymazána ze zemských desek. Tento návrh byl přítomnými stavy přijat jednomyslně. Maxmilián si bere čas na poradu, ale je to jen pro efekt, neboť vše bylo již před začátkem sněmu ujednáno. Po krátké pauze císař prosbu stavů vyslyší, což je přijato bouřlivým potleskem a výskotem. Poté se dál sněmuje, jako by se nic nestalo. 

Kdo z přítomných v této chvíli vzpomněl na velký zápas, který museli Češi kdysi svádět takřka s celým světem, jen aby dosáhli toho, co bylo nyní bez většího zájmu vypuštěno ze zemských svobod, jako nepotřebné privilegium, které již dávno ztratilo svou váhu? Snad se někdo našel, kdo sklopil hlavu a tiše zavzpomínal, ale na minulost se tehdy nemyslelo. Hledělo se s nadějí do budoucnosti. Když sněm po několika hodinách skončil, rozešli se stavové každý do svého příbytku. Císař odešel jako první a možná přemýšlel, co budou tihle věčně kverulující stavové chtít zase příště. O kompaktátech se pak již nikdy více nemluvilo a veřejnost se nejspíše ani nikdy nedozvěděla, že toho dne se odehrálo něco významného, o čem se bude mluvit i za čtyři a půl století. A tak byla kompaktáta zrušena bez většího zájmu a emocí. Jaký to rozdíl oproti jejich slavnému vyhlášení na jihlavském náměstí před téměř 131 lety. 

Zrušení kompaktát mělo zásadní význam pro další formování českého protestantismu. Bez omezení se nyní nekatolická vyznání mohla svobodně rozvíjet. Vyškrtnutí kompaktát ze zemských desek byl pro stavy skutečně pouze začátek. Již v roce 1575 byl Maxmilián donucen uznat vznik České konfese, která představovala unikátní konsenzus mezi luteránstvím, utrakvismem a českobratrskou konfesí. S ohledem na mezinárodní dopad však Maxmilián stavům dal pouze ústní slib, že bude Českou konfesi zachovávat. Rudolf II., který byl mimochodem na český trůn přijat výměnou za potvrzení České konfese ze strany jeho otce, byl stavy donucen k ještě výraznějšímu ústupku. Rudolfův majestát z roku 1609 totiž představoval maximum, kterého čeští protestanti mohli dosáhnout, neboť se jednalo zjednodušeně řečeno o úplnou náboženskou svobodu. Jenže kyvadlo dějin se již tehdy znatelně vychýlilo na stranu protireformace a austrokatolicismu. Vydání Majestátu vedlo k osudovému střetu českých stavů s Habsburky, které skončilo jejich fatální porážkou na Bílé hoře. Během následné třicetileté války a tuhé a nesmiřitelné rekatolizace pak bylo během pár desítek let zcela vypleněno a zahubeno vše, co se na poli náboženského a společenského pokroku v Čechách za poslední dvě století událo. Ale to už je jiná doba, kdy byla ozvěna husitské epochy již natolik vzdálená, že byla prakticky neslyšitelná. 

Použitá literatura: 

• F. Čapka – Dějiny zemí Koruny české v datech, nakladatelství Libri, Praha 1999
• J. Kadlec – Přehled českých církevních dějin, 1 a 2. díl, nakladatelství Zvon, Praha 1991
• J. Pánek – Kronika českých zemí, nakladatelství Fortuna Libri, Praha 2008

Autor: Napo_Leon