Kdo si začal? …

Kromě toho, o čem jsme si povídali v tomto článku, se můžeme ještě setkat také s tím, že v souvislosti s husitstvím je po listopadu 1989 zpochybňována a relativizována odpověď na prostou a občas se objevující otázku: „Kdo si začal?“ Tato jinak docela závažná otázka má poměrně dlouhou historii, přestože většinou zůstává spíše v podvědomí a explicitně vyslovena bývá jenom zřídka. Přesto nebo právě proto se autor tohoto článku rozhodl, že se pokusí nalézt pokud možno relevantní odpověď. Mojí ambicí však není zodpovězení prastaré otázky, co bylo dříve, zda vejce či slepice. Jak z následujícího vyplyne, odpověď na nastolenou otázku je přece jenom poněkud jednodušší.

Ti, kteří odpověď na naši otázku předkládají s poněkud zjednodušujícími záměry, vyplývajícími z neznalosti dobových geopolitických souvislostí, mají pochopitelně na mysli první pražskou defenestraci z 30. července 1419. Tento den je všeobecně považován za signál, kterým byla zahájena husitská revoluce. Avšak odpověď na výše uvedenou otázku je třeba hledat dávno před tímto datem, a to dokonce ještě před 6. červencem 1415, dnem, kdy byl upálen mistr Jan Hus. Posledně jmenovaná fatální událost se zase hodí spíš těm z druhé strany onoho pomyslného příkopu oddělujícího odpůrce a zastánce husitství. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že po listopadu 1989 tento příkop nejvíc prohloubili právě ti, kteří husitství rozumí velice málo, pokud vůbec, a na naši otázku odpovídají bez bez rozmyslu a bez zaváhání.

Mnozí totiž svoji odpověď formulují – domnívajíce se, že v tom mají jasno –, jednoduše tak, že „si začali husiti“. Zároveň jedním dechem dodávají, co ošklivého ti, „kteří jsou toho všeho příčinou“, v době husitských válek napáchali. Ve svatém zápalu však zapomenou dodat, co má na svědomí strana protivná. Pro ně totiž stačí říci malé „a“, vytržené z kontextu, bez dopovězení onoho velkého „B“. O to mi však nyní vůbec nejde, neboť této problematice se vyváženě a podrobně věnuje náš web, takže bychom se pouze opakovali.

Jedná se mi především o to, nač také zapomínají ať už úmyslně či spíše z nevědomosti všichni ti, kteří naprosto bezpečně vědí, kdo si začal. Mám na mysli skutečnost, která husity v této choulostivé otázce staví do úplně jiného světla. Husiti nebyli těmi, kteří se snažili své odpůrce a nepřátele sprovodit ze světa jako jedovatý kacířský plevel, ale chtěli je „pouze“ pokárat, poučit a především napravit a s mesianistickým entuziazmem je přivést na podle nich správnou cestu víry. Formu ale i obsah tohoto ozdraveného procesu naznačila skupina reformistů kolem Jana Husa. O excesech, jichž se později dopouštěly obě znesvářené strany, nebudeme raději vypovídat, protože takto bychom k cíli nedospěli a odpovědi bychom se tímto způsobem plným dohadů a neporozumění taky nikdy nedobrali. Navíc i na toto téma byly popsány stohy papíru, náš web nevyjímaje.

Jak tedy na onu zdánlivě infantilní otázku odpovědět a jak se k této odpovědi vůbec dobrat? Mnou nabídnutá odpověď, kterou se čtenář dozví až na samém konci této úvahy, se může zdát na první pohled stejně stroze „dětinská“ jako položená otázka. Jsem však přesvědčen, že tomu tomu tak není, jak z následujícího vyplyne. Konečný soud však ponechám laskavému čtenáři.

***

Bonifác VIII.

V úvodu této malé eseje jsem naznačil, že odpověď je třeba hledat v době před mučednickou smrtí mistra Jana Husa. Proč? Nebudeme-li chtít v tomto našem tápavém hledání začít už někdy koncem 12. století, kdy vzplanuly nesmiřitelné boje o investituru mezi guelfy a ghibeliny^[1], úplně postačí, když se pozastavíme u krizového jevu 14. věku, kterým bylo tzv. „avignonské zajetí papežů“. Za vlády francouzského krále Filipa IV. Sličného (1285 – 1314) se francouzské diplomacii za účinné vojenské podpory podařilo odstranit energického, militantního a násilnického papeže Bonifáce VIII. (1294 – 1303). V bule Unam sanctam vystoupil s nekompromisním a nekřesťanským nárokem na svrchovanou papežskou moc nad světem, což nahrávalo Filipovi IV. v jeho záměru na ovládnutí papežství, aby mohl demonstrovat nadřazenost moci světské nad mocí duchovní. Filipovi IV. šlo tedy o přesný opak toho, oč usiloval papež Bonifác VIII. Proto se následným logickým krokem stala volba francouzského arcibiskupa v Bordeaux, Gaskoňce Raimonda Bertranda de Goth papežem, který přijal jméno Klement V. (1305 – 1314). Tento papež v roce 1309 přesídlil do Avignonu, čímž začíná dlouhé období avignonských papežů, které skončilo papežským schizmatem^[2] v r. 1378. Papežská kurie se tím fakticky dostala do podřízenosti politiky francouzských králů.

Klement V.

Církevním schizmatem dosavadní hluboká a vleklá krize církve, jejíž kořeny tkvěly ve vykořisťovatelském systému papežské komory (papežský fiskalismus), dospěla vrcholu, přerostla v rozkol v hlavě této církve a světlo světa spatřilo dvojpapežství (později i trojpapežství). Chtělo by se spíše říci, že – obrazně řečeno – křesťanský svět se propadl do hluboké tmy.

Fiskalismus, tj. systém dávek a poplatků za církevní úkony, funkce, úřady ap., přivedly papežskou kurii v Avignonu do silného finančního postavení. Protože za peníze si lze koupit všechno včetně hodností i odpuštění hříchů, vede tato situace zákonitě k tomu, že na jedné straně roste obrovské, do očí bijící bohatství papežské pokladnice a na straně druhé prudce upadá církevní morálka, což bylo na hony vzdáleno ideálům prvotní církve. Dle „zářného“ příkladu hlavy pozemské církve pak narůstají majetky a zvětšuje se rozvolnění morálky počínaje biskupy a konče těmi nejposlednějšími faráři, mnohoobročníky^[3]. I ten z posledně jmenované skupiny kleriků byl příjemcem důchodů třeba z pěti farností, z nichž fungoval, pokud vůbec, pouze na jedné. Tato hluboká krize tedy zasáhla nejen hlavu církve ale postupně i její „oudy“.

Tak, kdo si tedy vlastně začal? Pozorného čtenáře to zřejmě už napadlo. Na základě výše uvedeného autor tohoto článku na nastolenou otázku „Kdo si začal?“, odpovídá naprosto srozumitelně: „Církev!“ Podporu pro tuto stručnou, leč jednoznačnou odpověď nalezneme i v tvrzení Františka Šmahela, který je přesvědčen, že „Hus sám na cestu vedoucí k reformaci nevstoupil, dotlačila ho na ni sama církev.“ ( F. Šmahel, str. 235) Odpověď na danou otázku jsme tedy nakonec úspěšně nalezli.

Toto řešení se přímo nabízí také proto, že nejzákladnějšími průvodními jevy krize římské církve byly již zmiňovaný fiskalizmus a další neblahé doprovodné krizové fenomény. Mezi ně patřily především schizma v církvi, neadekvátní vlastnictví pozemkového majetku, simonie (svatokupectví), mnohoobročnictví, konkubinát (mimomanželský vztah muže a ženy) kněží flagrantně porušujících celibát^[4], které vedly ve svých důsledcích k zažehnutí požáru husitské revoluce. A jiskra, která tento sud plný střelného prachu přivedla k výbuchu, byla vykřesána v zemi uprostřed Evropy.

Poznámky:

[1] Za počátek tohoto vleklého zápasu mezi guelfy (upřednostňovali papežskou moc) a ghibelliny (dávali přednost císaři a jeho mocenskému postavení vůči papeži) je považováno soupeření mezi bavorským vévodou Jindřichem Pyšným a švábským vévodou Konrádem Štaufským o uvolněný římský trůn po smrti císaře Lothara III. († 1137), tj. 2. třetina 12. století. Součástí těchto antagonistických sporů mezi guelfy a ghibelliy, z nichž se Bůh kamsi vytratil, se stal i znovu obnovený boj o investituru (jmenování církevních hodnostářů do funkce) a o hegemonii v Itálii. Tedy ještě daleko koncentrovanější střet o nadřazenost moci duchovní nad světskou či naopak. Ani guelfy, přívržence papežství, nelze podezřívat z jakýchsi bohulibých záměrů, neboť se jednalo nejen o pojetí moci ale i o samou její podstatu. I v této době byli různí papežové zmítání bezbřehou touhou po (světské) moci a protože svoje postavení odvozovali od samotného Boha, pyšně se domnívali, že moc duchovní musí být za všech okolností nadřazena té světské. Již v této době se rozmáhal papežský fiskalizmus a k tomu potřebovala římská kurie co největší podíl na moci. Peníze a moc to jde přece ruku v ruce napříč stoletími.

[2] Schizma – situace v (katolické) církvi, kdy papežský úřad zastává více papežů než jeden jediný, právoplatně zvolený.

[3] Mnohoobročník – ten, který zastával více církevních úřadů spojených s důchody, obročími.

[4] Podrobné pojednání o krizových jevech středověké církve naleznete v tomto tématu našeho webu.

Autor: Jiří Motyčka