Vnímání husitství po listopadu 1989 – jedna z nejkontroverznějších fází druhého života husitství

Co se míní tzv. „druhým životem“? Možná se vám to bude zdát jako nepatřičná otázka, protože skoro každý ví, co pojem „druhý život“ znamená. Když se řekne např. „Husův druhý život“, nemyslí se se tím Husův záhrobní život, ale jedná se o celé 600leté období po jeho smrti. Tzn., jak byl Hus vnímán v různých epochách dějin a rozmanitými společenskými skupinami doma i ve světě. Podobně je tomu i s druhým životem husitství, jehož vítězný konec je podle názoru autora těchto řádků dán rokem 1485, kdy byl přijat Kutnohorský náboženský mír. Vše po tomto roku je už druhý život husitství. A z poslední fáze druhého života husitství, která započala po 17. listopadu 1989, se stal docela závažný fenomén. Tento článek je nejen shrnutím tohoto tématu z našeho diskusního fóra, ale je v něm ještě jakási přidaná hodnota spočívající v doplnění dalších aspektů druhého života husitství po listopadu 1989.

Možná jste někteří z vás slyšeli modifikované úsloví „řekni mi, co soudíš o husitství, a já ti povím, kdo jsi.“ Mj. i tohoto aspektu se dotkne tento text, neboť se v něm pokusím nalézt formu, obsah i příčiny polistopadového vnímání husitské epochy především jejími tendečními kritiky. Tento exkurs je podle mě důležitý také proto, abychom mohli pokud možno správně vyhodnotit rozmanité názory, které se v nazírání husitského období objevily po listopadu 1989. S těmito názory je třeba nakládat velice obezřetně, byť se mohou na první pohled jevit jako zasvěcené a pocházející z dílny školeného znalce dějin pozdního středověku. Mám na mysli především projevy nesmiřitelného a mnohdy i primitivního, laciného a populistického antihusitismu, jak já tomu říkám.

Mnozí mají velice zkreslené představy o husitství, a to se bohužel týká i vysokoškolsky vzdělaných lidí. V říjnu 2014 např. vyšel v časopise REFLEX článek Karla Steigerwalda, který se jmenuje „Islamisté, dědicové husitských tradic“. Článek, který přirovnává husity k džihádistům a husitské Čechy k Islámskému státu, je plný ahistorických nesmyslů s velkým počtem zkreslení či zkratek. Bohužel není ojedinělý a mezitím se objevují další podobné „perly“. Kdyby Islámský stát neexistoval, tak autoři podobných článků by si ho snad museli vymyslet jenom proto, aby mohli lépe a snadněji husitství za každou cenu pohanět s použitím toho nejbrutálnějšího příkladu ze současnosti. Mám naději, že toto moje zamyšlení, které právě čtete, by snad mohlo napomoci tomu, jak lépe vyhodnotit a orientovat se v postojích a názorech, které nám předkládá současná publicistika, ojediněle se zabývající husitstvím. Tak si tedy pojďme něco málo o tom říci. Nejprve se však musíme aspoň ve zkratce podívat na to, jakým způsobem husitství prezentoval minulý režim, a pak možná lépe pochopíme některé souvislosti negativního nazíraní na husitství po listopadu 1989.

Někteří z nás si jistě vzpomenou, jak si minulý režim z husitství uměle vytvořil jakýsi prototyp socialistické revoluce neomylně směřující ke komunismu, k jejímuž zahájení nebyl dán signál výstřelem z Aurory, nýbrž první pražskou defenestrací. Tyto náznaky jakýchsi historických paralel by mohly vyvolávat pouze úsměv, kdybychom dobře neznali, co po výstřelu z ruského křižníku následovalo.

Marxistická historiografie, analyzující husitskou revoluci prizmatem dialektického materializmu s třídním přístupem, účelově vytvářela revoluční tezi o tom, že se husitům málem podařilo vyvrátit feudální řád z jeho základů. Nedotáhli to však ke zdárnému konci jenom proto, že jim v tom u Lipan zabránila reakční, zrádná a ve své podstatě kontrarevoluční „panská“ jednota.

Je třeba poctivě přiznat, že někteří z marxistických historiků prezentovali husitství tak, aby jejich publikace mohly být vůbec vydávány, u jiných to však bylo z přesvědčení nebo z „přesvědčení“. Obojí bylo špatně. Přesto s odstupem více jak půl století se kontury těchto skrytých záměrů objevují velice zřetelně a my tak vidíme, jak tyto metody byly více či méně využívány, či přesněji řečeno, zneužívány ve prospěch propagandy minulého režimu.

Aby se mu to však mohlo podařit, bylo nutné nejprve z husitství s chirurgickou přesností „vyoperovat“ jeho religiozitu, jinými slovy étos a duchovní rozměr české reformace a zamlčet husitský důraz na Bibli. Husitská teologie musela být nahrazena komunistickou ideologií s jejími, nám tak dobře známými frázemi. Když si tohle vše uvědomíme, pak možná lépe pochopíme důraz marxistické historiografie na první spotřební komunu v dějinách a husitskou ultralevici na Táboře, nad jejímž zánikem prolilo marxistické dějepisectví nejednu, nechci tvrdit rovnou krokodýlí, slzu.

Jak tedy minulý režim interperetoval husitství? Husitské revoluční hnutí, bylo podle marxistických historiků až do 15. století nejmohutnějším třídním bojem světových dějin v epoše feudalismu. Pomineme-li ideologický podtext této teze a jistou míru patosu, tak s politováním musíme konstatovat, že českou reformaci, pokud se k ní vůbec vyjadřují, tak ji nechtějí správně chápat. Městská a venkovská chudina vedla podle nich svůj třídní zápas proti vykořisťovatelům, kterými byli světský a především církevní feudál, jenž v komunistickém žargonu padesátých let minulého století představoval reakci. Husitský radikalizmus, jenž vedl k obrazoborectví a k boření kostelů i klášterů a k jiným excesům, komunističtí ideologové účelově zdůrazňovali, neboť byl namířen proti církvi, kterou bytostně nenáviděli a křesťanské náboženství považovali za „opium lidstva“.

Např. historik Josef Macek ve své příručce o husitství, již nazval Husitské revoluční hnutí a která poprvé vyšla na počátku 50. let minulého století, zdůraznil první pokus o vytvoření beztřídní společnosti, ale spravedlivější společenský řád uskutečnila až vítězná dělnická třída. Demagogicky se tak upnul k představě o takřka shodných cílech husitů a komunistů. Jan Želivský je v Mackově pojetí zosobněním revolucionáře moderního střihu, který se pod praporem s kalichem postavil do čela pražské chudiny vnímané jako archetyp proletariátu.

Jak tito marxističtí vykladači husitství nahlíželi na samotného Husa? Pochopitelně i Husovo reformní úsilí bylo marxistickými historiky vykládáno zcela v duchu komunistické ideologie. Hus byl podle nich kritikem feudálního vykořisťování, vystupoval proti zlořádům, podrobil revoluční kritice církevní feudalitu a tím se stal vpravdě sociálním revolucionářem spjatým s lidem. Proto příliš nepřekvapí, když se od Macka dozvídáme, že by betlémský kazatel nepřežil útrapy kostnického žaláře a strach ze smrti „bez pevného zakořenění … v radostech i strastech prostých lidí, celé české země …“ ( Macek, str. 50). Marxistickému ateistickému historikovi se z pochopitelných důvodů do Husova uvažování nevešla jeho hluboká a upřímná víra, jeho pokora před utrpením Spasitelovým a pevné přesvědčení, že jeho zápas za poznanou pravdu Boží není žádným kacířstvím.

Ve skupině marxistických ideologů nelze nepřipomenout Zdeňka Nejedlého, který prosazováním souhrnných vydání Aloise Jiráska se svými obsáhlými komentáři a ideologickými výklady husitství, prokázel této historické etapě, ale především samotnému Jiráskovi, medvědí službu.

Po tomto obsáhlejším, leč nutném úvodu můžeme konečně přistoupit k tomu, abychom se pokud možno věcně podívali, jak je na husitství nahlíženo po listopadu 1989. V polistopadové názorové pluralitě se začalo husitství při různých příležitostech přetřásat ze všech stran, a to je jenom dobře. Jsou však na místě oprávněné obavy, že nepoučení lidé v bezbřehém moři různých a mnohdy zcela protichůdných názorů mohou být zcela dezorientováni, nebo si z této různorodé nabídky vyberou naprosto mylný náhled na husitství jenom proto, že o tom vědí málo, pokud vůbec, a nebo prostě proto, že předestřený názor lépe vyhovuje jejich zkušenosti, naturelu i mentalitě. Po listopadu ’89 se setkáváme s názory, které se v drtivé většině případů snaží postavit optiku minulého režimu na hlavu, tzn., co bylo čtyřicet let bílé, je třeba nyní přetřít na černo a naopak. Představitelé těchto tendenčních a zavádějících názorů využívají velice pragmaticky a účelově po listopadu se „obrozující katolicismus“ (F. Šmahel), jehož akcenty se pochopitelně nalézají úplně někde jinde než v době husitské. Je totiž zdůrazňována doba násilné pobělohorské rekatolizace a období baroka. Oprašují se též i některé závěry historika Josefa Pekaře, opět tendenčně vybrané a mnohdy i z kontextu vytržené. Na tom by nebylo nic až tak pozoruhodného, kdyby se nezačali ohánět Pekařem i ti nově se zrodivší „odborníci“ na husitství, kteří z jeho obsáhlého díla nepřečetli ani řádku, a pouze někde zaslechli jako vzdálenou ozvěnu, že tento katolík a erudovaný historik byl k husitství velice kritický.

Všichni tito polistopadoví negativisti husitství byli za minulého režimu velice málo slyšet nebo byli zticha úplně. Kde se u nich najednou vzala tato proměna, toto prozření a vehemence s jakou hledají na husitství kdejaký negativní aspekt? Mám pro to jediné vysvětlení. Tato polistopadová doba najednou vyžaduje paradoxně více odvahy od těch, kteří nepřestávají zdůrazňovat nadčasový význam husitské epochy v rámci našich dějin, než od těch, kteří husitství začali tendenčně odsuzovat. Oč méně se od těchto kritiků husitství vyžaduje ohledů a znalostí, o to více jdou jejich příkré odsudky takříkajíc s dobou a jsou proto jaksi „modernější“ a nebo jak se dnes s oblibou říká, jsou více „IN“. Husitství jim prostě nezapadá do jejich schématu o české malosti, a proto historický obraz husitů ubránivších se „proti všem“ nahrazují falešným obrazem husitské destrukce. Jsou to bořitelé jakýchsi mýtů, které mnozí nedokáží přesně ani definovat, a místo onoho zbořeniště nenabízejí, ani nabídnout nemohou, žádnou smysluplnou alternativu.

Se svým neomylným citem právě pro tyto negativní aspekty, které minulý režim tendenčně zkresloval nebo rovnou zamlčoval, začali vytahovat na světlo světa husitské obrazoborectví, útoky proti klášterům, excesy táborské levice, „vraha“ Žižku s jeho lapkovskou minulostí, zahraniční husitské výpravy a v neposlední řadě i nové a na prvý pohled překvapivé souvislosti nejen Husova procesu, ale i jeho předchozího života. Když dnes občas slyšíme, že „na Žižkových rukou ulpěla krev nevinných lidí“, tak se zároveň musíme ptát, co asi tak ulpělo na rukách křižáků sebraných po celé Svaté říši římské, Zikmundových zvířecky krutých Kumánů, nebo co ulpělo na mozolnatých rukách německých havířů z Kutné Hory, házících husity do opuštěných šachet. Zřejmě malinová šťáva. Doba pozdního středověku byla krutá obecně a válčení oné doby bylo brutální, a to platilo pro obě nepřátelské strany. Život nejen vojáka měl pramalou cenu.

Jsou zcela přehlíženy nábožensky nenávistné aspekty protihusitských, často velice brutálních akcí a jejich tragické dopady na území Čech a Moravy, vyvolávající neméně nenávistné protiakce. Vůbec se nemluví ani nepíše o tom, jak naprosto rozdílné byly pohnutky i argumenty, s nimiž započaly svůj boj obě znesvářené strany. Posuzovat husity z pohledu hodnot 21. století, je naprosto zavádějící. Navíc ti nejzavilejší kritici husitství v převážné většině případů jeho podstatě vůbec nerozumí. Zdůrazňují jeho negativní jevy, ale zcela přehlížejí, že husitství je nedílnou součástí demokratizačních trendů pozdně středověké společnosti. Věřící 15. století začali naprosto oprávněně pochybovat, zda je tehdejší církev v čele se dvěma a později dokonce i třemi papeži vede po bezpečné cestě spásy. Proto zcela spontánně přivítali reformní úsilí o nápravu církve, které v husitských Čechách šlo ruku v ruce se snahou o politickou transformaci, jež měla zajistit podíl na moci i měšťanstvu a nižší šlechtě. To bylo rázné vykročení směrem ke stavovskému státu, které uvedlo v život i jakýsi prototyp parlamentní demokracie. I v tom mají husité prvenství v kontinentální Evropě.

V současné době se často setkáváme s názorem, že to byli právě husité, kteří rozpoutali válku a je s gustem zdůrazňováno, že se jednalo o bratrovražednou válku občanskou. Jistě, jednalo se také(!) o občanskou válku mezi domácími kališníky a katolíky, ba dokonce mezi různými husitskými frakcemi. Avšak především se jednalo o válku obrannou, v níž husité vlastně bránili svoji vlast a svoji novou konfesi proti křížovým výpravám a jiným intervenčním armádám. A navíc – husité, než pozvedli světský meč na obranu zákona Božího, nejprve se zeptali univerzitních mistrů, zda tohle mohou vůbec podstoupit. Univerzitní mistři jim neodpověděli hned, ale až po dlouhé a zralé úvaze. Husitským programem se totiž nestala válka, ale čtyři pražské artikuly!

Během vlády husitského krále Jiřího z Poděbrad probíhala tzv. druhá husitská válka. I tato válka s uherským králem Matyášem Korvínem a zahraničními interventy, křižáky, podporovanými římskou kurií, byla válkou obrannou. Jen pro zajímavost uvádím, že v r. 2014 roce uplynulo 550 let od mírových aktivit krále Jiřího, jež vyvrcholily nadčasovým projektem, ne nepodobným OSN či EU, který měl vytvořit společenství evropských zemí, jako hráze proti osmanské expanzi. Bohužel papežovy razantní diplomatické aktivity proti českému králi způsobily, že tento nadčasový a velkolepý mírový záměr nebyl realizován.

Ale zpět k našemu tématu. Na co se zapomíná především, ať už úmyslně či spíše z nevědomosti? Zapomíná se totiž na významnou a historicky doloženou skutečnost, která husity náhle staví do úplně jiného světla. Tímto obtížně zpochybnitelným a důležitým argumentem je to, že po dlouhých třináct let nabízeli husiti celému tehdejšímu světu jednání, která upřednostňovali před ozbrojeným bojem. Když však nepřítel místo tohoto mnohokráte nabízeného mírového řešení – až na čestné výjimky – soustavně jednání odmítal a místo toho vyhlašoval a organizoval křížové i jiné vojenské výpravy, husitům chtě nechtě nezbylo, než tuto hozenou rukavici, představující aroganci moci, zvednout. K těmto jednáním o čtyřech artikulech pražských, neboť o ty šlo především, pak došlo až po tvrdé domažlické lekci. Řím se skřípěním zubů byl konečně nucen připustit si, že není všemocný a pod tíhou nezměnitelné situace přijal dokonce i Chebského soudce. Tento přelomový dokument – velice zjednodušeně řečeno – stanovil, že jednání v Basileji budou probíhat na principu „rovný s rovným“ a arbitrem ve sporných bodech bude jen a pouze Bible.

Jak rozumět husitskému obrazoborectví, které se objevilo v rané fázi revoluce? Nejprve je třeba zdůraznit, že ani husitský ikonoklasmus nebyl osamoceným jevem. Vyrůstá z tendencí přítomných v judaismu a křesťanství od samého počátku těchto dvou nových monoteistických náboženství. Řeší základní otázku, zda Boha lépe pochopíme prostřednictvím myšlenek a slov, nebo za pomoci obrazů a soch, jež s sebou nesou nebezpečí modloslužebnictví, a jsou v příkrém rozporu se starozákonními imperativy zakazujícími zobrazování Boha a klanění se modlám.

Po listopadu ’89 se začal prosazovat názor, že husitství nás kulturně izolovalo od vyspělé Evropy, protože památek a artefaktů husitského původu máme velice málo. Málo jich máme především proto, že nedílnou součástí násilné rekatolizace po Bílé hoře byla rovněž likvidace všeho Husovského a husitského. Autor těchto řádků tento neblahý proces nazývá „druhým obrazborectvím”. Přesto se nám pár skvělých památek z husitské doby zachovalo. Jako jeden z několika výstižných příkladů, které přečkaly rektolizační běsnění, bych si dovolil uvést dvě oboustranně malovaná křídla pozdně gotického retáblu (nástavec oltáře), jenž vznikl pravděpodobně v některé pražské dílně počátkem poslední čtvrtiny 15. století, a byl určen zřejmě pro utrakvistický kostel sv. Václava v Roudníkách u Ústí nad Labem. Na jednom křídle je zobrazen Hus jako bezvousý kněz v bílé albě (dlouhá bílá košile, jež byla součástí liturgického úboru), který má na hlavě kacířskou čepici s čerty. Hus je začleněn do společnosti prvomučedníků křesťanské církve, tj. sv. Jakuba, sv. Šebestiána a sv. Vavřince, který byl také upálen, či upečen na roštu.

Po listopadu 1989 se také – vytrženo z kontextu – zdůrazněje ničení klášterů husity. Jak to tedy bylo s oněmi kláštery v husitské době? Podle husitů neměly oporu v Bibli. Dovolím si místo obsáhlého teologického výkladu na toto téma krátce ocitovat pasáž z jednoho husitského manifestu z jara roku 1430, určeného především měšťanům v Norimberku, který hovoří za vše: „Rovněž tvrdí, že ničíme a pustošíme svaté bohoslužby tím, že vyvracíme a pustošíme kláštery a vyháníme z nich mnichy a jeptišky. I my jsme měli kdysi za to, že jsou svatí a že zbožně vykonávají službu Bohu, ale když jsme je poznali z blízka a pozorovali jejich život a jejich skutky, pochopili jsme, jací jsou to svatí pokrytci prohnané pokory a prázdní vychloubači, prodavači odpustků a zádušních mší, kteří jsou živi z hříchů lidu (srov. Oz 4, 8).

… jejich modlení, přímluvy a zádušní mše, vykonávané za dary, nejsou nic jiného než pokrytectví a svatokupecké kacířství. Jestliže je tedy vyháníme a boříme jejich kláštery, nerušíme tím pravou bohoslužbu boží, nýbrž tvrze ďáblů a kacířů. Až je poznáte dokonale, jak jsme je poznali my, budete je ničit se stejnou horlivostí jako my. Protože Kristus, náš Pán, nezaložil svým slovem žádný mnišský řád, je třeba, aby byly dříve nebo později zrušeny podle výroku páně v 15. kapitole Matoušova evangelia: ‚Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vykořeněna‘ (Mt 15, 13)”. ( Husitské manifesty, str. 161, 162)

Pro husity nebyly kláštery jen „peleše lotrovské”, jak jim také říkávali, ale v husitských Čechách tvořily jakousi pátou kolonu zahraničních nepřátel. Jak tomu rozumět? Kláštery v době války poskytovaly proviant a případně i úkryt a zázemí katolickým vojákům, a to nejen během jejich pochodu směrem do vnitrozemí, ale také při jejich ústupu zpět k zemským hranicím. V rámci vyváženosti je třeba říci, že husité dobyté kláštery využívaly i pro svoje zásobení vínem, proviantem a pící pro koně. Chceme-li správně pochopit nesmiřitelný postoj husitů ke klášterům v dobovém kontextu, nelze si představovat pozdněstředověké kláštery jako podobné těm současným. Hluboká krize církve 14. století a první čtvrtiny 15. století se totiž nemohla neprojevit také na životě řeholníků za zdmi klášterů.

Co ještě je husitství dále vytýkáno polistopadovými „všeználky“? Husitství prý České země izolovalo hospodářsky, ekonomicky i kulturně na celé jedno století od okolních zemí Evropy. Tato zavádějící teze opět vychází z povrchní znalosti. Základ ekonomiky středověkého státu tvořil obchod, ten zahraniční nevyjímaje. V té době bylo na husitské Čechy uvaleno embargo na strategicky důležité komodity, mezi něž patřil mj. také střelný prach. Už tehdy, stejně jako dnes platilo „peníze až na prvním místě“, takže se vesele s Čechami obchodovalo, zdánlivě ilegálním způsobem. Bylo to však především proto, že soudobé represivní složky nad tímto obchodem blahosklonně přivíraly oči. K tomu je třeba ještě dodat, že válka a vydržování početného vojska ekonomiku státu značným způsobem zatěžovaly, a to byl také jeden z důvodů zahraničních husitských výprav, které negativisti husitství zjednodušeně nazývají loupeživými.

Ani kultura zde zdaleka neživořila. Je třeba konstatovat, že ve vojenském období revoluce se nestavěly nové kostely. Na to opravdu nebylo pomyšlení a husiti ke svým bohoslužbám využívali ty stávající, pokud je rovnou nezbořili. V souladu s potřebami revoluce se husitství razantně zmocnilo všech slovesných i uměleckých prostředků, které byly s to unést nadčasový obsah reformních myšlenek. Sdělení díla mělo být účinné, úderné, ale výrazové prostředky i formy jednoduché a naprosto srozumitelné, neboť šlo především o ideový obsah předávaný prostému člověku. Vše, co těmto zásadám nevyhovovalo, nemělo šanci prosadit se. To se týkalo především písemnictví a tady uveďme zejména husitskou kroniku Vavřince z Březové a jeho překrásnou lyricko epickou báseň nazvanou Píseň o vítězství u Domažlic. Dále pak Kroniku starého pražského kolegiáta, relaci Petra z Mladoňovic o průběhu procesu mistra Jana Husa v Kostnici, Kroniku o jednání husitů na Basilejském koncilu ap. Nelze neuvést také iluminované rukopisy jako např. Rukopis göttingenský, tzv. Jenský kodex a Martinickou bibli. Jistebnický kancionál je dokladem, že ve zpěvu a písni nalezlo husitství své nejplnější umělecké vyjádření a v nich také zanechalo trvalý odkaz české národní kultuře. O retáblu z Roudník jsme se již zmínili v jiné souvislosti. A tak bych mohl pokračovat, neboť toto téma by vydalo na samostatný článek. Je pravdou, že nástup renesance byl v českých zemích poněkud opožděn, ale za vlády husitského krále Jiřího z Poděbrad dochází k prudkému rozmachu i tohoto uměleckého směru a k rychlému dohánění zpoždění za okolním světem. V této době také dochází k obnovení stavebního ruchu a rozvoji umění ve všech jeho podobách. To, že husitství neodstranilo umění ze svého zřetele, jednoznačně doložila fascinující výstava z přelomu let 2009/2010 s názvem „Umění české reformace“, která zahrnovala období vymezené letopočty 1380 až 1620, a moderní odborná publikace Husitské století. Ta vyšla na konci roku 2014. V této souvislosti nemohu neuvést ještě další výpravnou publikaci naší přední kunsthistoričky prof. Mileny Bartlové s názvem „Pravda zvítězila“ a podtitulem „Výtvarné umění a husitství 1380-1490“. Také tato publikace koriguje otřepaný názor o tom, že husitské umění vlastně vůbec neexistovalo. Autorka na základě poctivého vědeckého výzkumu za posledních dvacet let dokládá, že pravý opak je pravdou.

Zdá se, že v poslední době protihusitská agitace některých představitelů české publicistky jako by vstupovala do nové fáze a nabírala druhý dech. Je sofistikovanější, snaží se nalézat nové podněty a témata, je často latentní, schována mezi řádky, a tím pádem přestává být tak zjevná, jak tomu bylo dříve. Výjimky z tohoto nového trendu ještě lze nalézti v neustále oprašovaných a primitivních názorech o tom, že husiti byli vlastně džihádisté, Jan Žižka bin Ládin středověku a husitské Čechy jakýmsi středověkým Islámským státem (viz výše zmiňovaný článek Karla Steigerwalda v REFLEXu).

Do arzenálu těchto protihusitských aktivistů se hodí též dávné výroky Karla IV. Schwarzenberga, pradědečka současného majitele Orlíku a maskota TOP09. Tento Karel IV. z rodu Schwarzenbergů prohlásil o husitech, že to byli komunisti 15. století a dále pak, že to byla banda lupičů a žhářů. Avšak to by ještě nebylo to nejhorší. Tyto hlášky totiž pronesl na zemském sněmu v r. 1889, na němž protestoval proti umístění votivní destičky s nápisem „Jan Hus“ na zeď Muzea Království českého, dnes Národního. Zde těchto destiček najdeme dvaasedmdesát a vztahují se k nejvýznamnějším osobnostem našich národních dějin. Princ Schwarzenberg tehdy ahistoricky „argumentoval“ tím, že Husovo učení rozpoutalo nejen husitské války, ale dokonce podle něj i válku třicetiletou. Destička s Husovým jménem byla nakonec schválena a dodnes zdobí budovu Národního muzea.

Husitství nepřestává naši společnost rozdělovat. Pomyslný příkop, který byl vykopán mezi zastánci  protichůdných názorových proudů, by měl být spíše zahrabáván a nikoli prohlubován. Bohužel se to nedaří. Nedílnou součástí těchto sporů překřikujících se skupin na obou stranách onoho pomyslného příkopu, jsou mj. i názory na postoj obrozenců k husitství, na Palackého filozofii českých dějin v konfrontaci s přístupem Pekařovým a dalších dějepisců 19. století, postoje k Masarykovu pojetí otázky české, názory na prezentaci husitství v meziválečném období a za totalitní epochy minulého režimu se zavádějícím zneužitím díla Aloise Jiráska.

Kdo se v současnosti začne vyjadřovat o husitství jakkoli pozitivně, snadno se mu může přihodit, že dostane nálepku kryptokomunisty či Jiráskovce, v lepším případě člověka přejímajícího úhel pohledu národních obrozenců ap. Setkáváme se i s kuriózním názorem, že kritické postoje k husitství vyvolávají hysterii na straně k husitství pozitivně naladěné. V ojedinělých případech to samozřejmě vyloučit nelze. Existují však oprávněné obavy, že opravdovou hysterii u názorové protistrany mohou vyvolat v současnosti spíše ti, kteří husitství před soudem dějin obhajují.

V souvislosti s husitstvím resp. s husitskou revolucí je i po listopadu 1989 málokdy, pokud vůbec, zmiňována reformace česká, která je nazývána moderní historiografií a to vč. té zahraniční „reformací před reformacemi“. Toto respektované označení vyjadřuje skutečnost, že nadčasové snahy o reformu církve, která se zrodila v Čechách na fundamentu Husova učení, předběhla evropskou reformaci o celé jedno století. Česká reformace přinesla do české kotliny náboženskou svobodu (jinak řečeno svobodu svědomí), která byla písemně potvrzena Kutnohorským náboženským mírem z roku 1485. Tímto dalším převratným dokumentem (tím prvním byl tzv. Chebský soudce – viz výše) reformace česká směle nakročila do novověku. Na úrodné půdě české reformace vykvetl takový líbezný kvítek, jakým byla Jednota bratrská, církev již vpravdě protestantská, protože jako první deklarovala nezávislost na Římu a vlastní volbou kněží se vymanila z apoštolské posloupnosti.

Nelze popřít, že česká reformace nezasáhla z čistě geografického hlediska tak velké teritorium Evropy jako reformace druhá, evropská. Přemýšleli jste někdy o tom, čím by to mohlo být? Někdy se konstatuje, že za Lutherovu reformu se postavila vysoká šlechta a přijala ji za svou. To však nebude ten hlavní důvod, protože tak tomu bylo i v husitských Čechách. Jsem pevně přesvědčen, že důvod je jeden jediný a ve své podstatě velice prostý. Husiti na rozdíl od luteránů a kalvínistů neznali knihtisk, a to byl pro ně obrovský handicap. Kdybychom totiž dobu před vynálezem knihtisku a po něm měli přirovnat k něčemu, co důvěrně známe, tak bez nadsázky to lze srovnat s dobou před internetem a po internetu.

Co říci závěrem? Nemohu nevzpomenut našich slovanských bratrů Poláků a položím řečnickou otázku: „Jak by se asi oni postavili k takovému historickému fenoménu, jakým byla první velká reformace v dějinách, kdyby byla součástí jejich historie?“ Zřejmě by poněkud pozapomněli na své katolictví a dali by přednost svému vlastenectví, jak dokládají někteří současní polští historici a skuteční znalci husitství z řad polské laické veřejnosti, kteří se dějinami husitství zabývají. Od Poláků bychom se měli poučit, vzít si z nich příklad a zapomenout na mindrák mající původ v údajné české malosti. Druhým národem, z něhož bychom si měli vzít příklad, jsou Francouzi s jejich revolucí. Ani Velká francouzská revoluce – jak už to v revolucích bývá – nebyla žádnou procházkou rozkvetlým sadem, ba právě naopak. Přesto Francouzi slaví dobytí Bastily jako státní svátek a revoluční píseň Marseillaisa se stala francouzskou hymnou. Dovede si snad někdo z Čechů představit, že by se husitský chorál stal státní hymnou České republiky?

Společným jmenovatelem polistopadových, často extrémních názorů na husitství je to, že se tento názorový proud snaží mj. negovat vše, co minulý režim na husitství shledal pozitivního. Vždyť obrátit znaménko je přece tak snadné! Tento jednoduchý aritmetický úkon totiž nevyžaduje hlubších znalostí historie, stačí si aspoň trochu pamatovat, jak husitství prezentoval minulý režim. Nelze se však domnívat, že druhý extrém (prvním extrémem je pohled prezentovaný minulým režimem) je tím nejsprávnějším nasměrováním pro tápavé hledání velice obtížné cesty k vyváženému a pokud možno objektivnímu a nadkonfesnímu pohledu na tak složité a převratné období našich dějin, jakým husitská epocha bezesporu je. Ani poslední poznámka tohoto článku nebude příliš optimistická. Je totiž třeba sebekriticky uvést pro nás Čechy velice nepříznivou skutečnost. Zatímco evropské reformaci bylo její odpadnutí od Říma dávno moderním dějepisectvím odpuštěno a byla vzata na milost, té první, české reformaci neodpustili dokonce ani mnozí Češi.

Použitá literatura:

• Josef Macek – Husitské revoluční hnutí, nakladatelství Rovnost, Praha 1952
• Husitské manifesty (úprava, překlad, předmluva, poznámky a vysvětlivky: Amedeo Molnár), Odeon, Praha 1980

Diskusi k tomuto tématu naleznete na našem diskusním fóru zde.

Autor: Jiří Motyčka