Husitství a reformace česká (I. díl – Zrození reformace)

Úvod (Jiří Motyčka)

„Husitství“ a „reformace česká“ jsou dva pojmy, které k sobě neodmyslitelně patří stejně tak, jako například „víra“ a „naděje“. Kdo tyto dva fenomény pozdního středověku chápe odděleně, či dokonce ten druhý v souvislosti s husitstvím neuvádí (což je naprosto běžný případ), dopouští se buď nevědomého nebo dokonce vědomého ahistorického zkreslení. Bez husitské revoluce by totiž nebylo české reformace, která předběhla evropskou reformaci, tu druhou v pořadí, o celé jedno století. V letošním roce si připomínáme půl tisíciletí od události, kdy Martin Luther zveřejnil svých pověstných 95 tezí, čímž vytyčil jakousi pomyslnou startovní čáru evropské reformaci. Záhy s překvapením zjistil, že je vlastně husitou. S lehkou nadsázkou bychom mohli říci, že Luther si „náhle“ uvědomil, co všechno tady už bylo dávno před ním a na co poukázal již jeho předchůdce mistr Jan Hus a jeho následovníci.

Neměli bychom tedy na tak důležité období našich národních dějin, především českou reformaci, být právem hrdí? Odpověď na tuto sugestivní otázku není jednoduchá ani jednoznačná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nedílnou součástí husitského století byla totiž i husitská revoluce, doprovázená celou řadou válečných konfliktů s mnoha temnými stíny.

Metaforicky lze tedy říci, že česká reformace se rodila v krutých bolestech, ale dítě se nakonec povedlo, mělo se čile k světu a vyrostl z něj životaschopný jedinec. V souvislosti s těmito převratnými dějinnými procesy se také často zapomíná na jeden důležitý, zdánlivý detail. Zde máme na mysli vznik nové, již vpravdě protestantské církve, Jednoty bratrské. Tato církev, jež relativně brzy po svém vzniku odmítla apoštolskou posloupnost tím, že si sama začala světit své kněze, byla dlouho považována za sektu. I své zavilé odpůrce však mátla příkladným životem v souladu s Božím zákonem, takže bylo jen otázkou času, kdy si toto nové křesťanské společenství vydobude adekvátní místo na husitském slunci, což bude doprovázeno přílivem nejen sympatizantů ale i členů do jejich řad. De facto k tomu došlo poměrně brzy po prvních nesmělých krůčcích Jednoty, de iure až velice důležitou listinou, tj. Majestátem císaře Rudolfa II. v r. 1609.

Moderní historiografie nazývá husitskou revoluci „revolucí před revolucemi“. Je toto významné i zahraniční historiografií uznávané označení vůbec oprávněné? Posuďte sami. Kdybychom chtěli analyticky porovnat husitskou revoluci např. s Velkou francouzskou, tak s překvapením  zjistíme, kolik mají oba tyto revoluční procesy podobných, ne-li přímo shodných aspektů. Husitská revoluce se též vyznačuje protodemokratickými principy v několika oblastech, kontinentálním protoparlamentarizmem, z něhož však byl eliminován duchovní stav. Na českou politickou scénu vstoupil fenomén volby panovníka zemským sněmem, byl posílen vliv nižší šlechty a také měst na úkor stavu duchovního, který byl zatlačen na okraj společenského dění.

Každá revoluce, která nechce v historicky krátké době skončit v hlubokém propadlišti dějin, musí mít smysluplný a životaschopný program. A i to se husitům podařilo. Tímto programem byly čtyři pražské artikuly, z nichž ten o přijímání z kalicha i pro laiky se táhne jako červená nit dlouhými dvěma staletími až do Bílé hory. Vysluhování eucharistie, svátosti oltářní, pod obojí způsobou (sub utraque specie, odtud utrakvisté), tj. jak těla Kristova v podobě chleba tak i Kristovy krve v podobě vína (z kalicha), zavedli husité již v r. 1414. Toto znovuzavedení přijímání podobojí chápali jako důsledný výklad Písma a demokratizační princip. Kalich se tak stává nejviditelnějším symbolem a zásadní ideou husitství. Oficiální církví byl tento návrat k prastaré praxi prvotní církve označen za kacířství, přestože přijímání podobojí bylo římskou církví zrušeno až ve 14. století. Přechod na příjímání podjednou by se dokonce ve svém důsledku mohlo považovat za porušení nové smlouvy, kterou Ježíš deklaroval při poslední večeři se svými apoštoly před ukřižováním (L 22, 20; 1K 11, 25). Boj husitů se tak stává zápasem o kalich a Husem dosvědčenou Pravdu a Zákon Boží. V dnešním sekularizovaném světě a přes propast šesti století se mnohým toto zdůvodnění může zdát odtažité, ba dokonce obtížně pochopitelné. Nejen z tohoto důvodu je tak nesnadné husitství porozumět v celé jeho šíři a ještě k tomu bez elementární znalosti Bible.

Toto fatální nepochopení husitské epochy se opět začalo s novou intenzitou projevovat v období po listopadu 1989. A z tohoto neporozumění se zrodilo značné množství rozmanitých ahistorických názorů, pro něž je typická zřetelná ambice spočívající v důrazném vymezení se proti vnímání husitství minulým režimem. Tito interpreti „jedině správného a konečně vyváženého“ výkladu husitství, který se diametrálně odlišuje od toho, co prezentovala marxistická historiografie, s gustem poukazují mj. na devastující účinky husitských válek a násilí páchané ve jménu „čehosi“. Synonymem války husitského věku se pro ně stala válka občanská. Jednalo se však především o válku obrannou a nejdůležitější v této souvislosti je historicky doložitelná skutečnost, že husitským programem nebyla válka, ale ony zmíněné čtyři pražské články. Během celého válečného období revoluce trvajícího 14 let husité upřednostňovali mírová jednání o svém programu, který zcela nezištně, byť s mesianistickým zápalem, nabízeli celému světu. Nebylo jejich vinou, že místo mírového řešení konfliktu strana protivná dávala dlouho přednost – až na čestné výjimky – řešení prostřednictvím světského meče. Nakonec však musela všemocná katolická církev po několika drtivých porážkách intervenčních armád přistoupit na jednání s českými kacíři. V r. 1432 byla v Chebu dohodnuta pravidla těchto bilaterálních rozhovorů na principu „rovný s rovným“ a arbitrem při sporných otázkách bylo ustanoveno Písmo svaté (Bible). „Chebský soudce“, jak se důležitý dokument uzavřený v Chebu nazývá, představuje rovněž zásadní událost v dějinách husitské epochy, neboť o výsledku jednání, která probíhala na koncilu v Basileji, poprvé nerozhodovali otcové koncilu jen na základě svých závěrů a výnosů. A to byla v tehdejší době věc naprosto nevídaná! Zdlouhavá a složitá jednání nakonec vyústila v přijetí tzv. Basilejských kompaktát, která byla slavnostně přijata v Jihlavě v předvečer výročí Husova upálení roku 1436. Tyto kompromisní úmluvy zajišťovaly pro Čechy a Moravu přijímání z kalicha pro příslušníky utrakvistické konfese a staly se tak dalším významným milníkem na cestě ke svobodě vyznání, nebo chcete-li, svobodě svědomí.

V husitské epoše se stáváme svědky vlády několika panovníků, které byly střídány dlouhými obdobími bez krále (interregnum). V jednom takovém iterregnu se stal zemským správcem Jiří z Poděbrad, který byl nakonec v r. 1458 zvolen i českým králem. Jiřího z Poděbrad můžeme bez váhání začlenit do nedlouhé řady našich nejvýznamnějších, ryze českých panovníků. Vláda „husitského krále“ se vyznačovala stabilizací země po vleklých válkách i hluboké vnitropolitické krizi a byla zárukou dodržování kompaktát, což bylo nesmírně důležité. Když už se zmiňujeme o vládě Jiřího z Poděbrad, nemůžeme pominout jeho velkolepý záměr z první poloviny 60. let 15. věku. Tento důležitý projekt, ne nepodobný OSN či EU, měl vytvořit společenství evropských zemí představující hráz proti osmanské expanzi. Bohužel papežovy nepřátelské diplomatické aktivity proti českému králi způsobily, že tento nadčasový mírový záměr nebyl realizován.

V souvislostech s výše uvedeným se nabízí další, neméně závažná otázka a totiž, zda to všechno vůbec stálo za to. Je na místě oprávněná obava, umíme-li si udělat ucelenou představu o tom, co takový vágní pojem „to všechno“ konkrétně představuje. Jsou to věru velké a zásadní věci, jak si v našem seriálu ukážeme. V následujících kapitolách se budeme snažit vyváženě a objektivně zodpovědět i na výše položenou otázku. Jak se nám to podařilo, už musí posoudit laskavý čtenář.

Vítězná česká reformace zahájená reformisty na pražské univerzitě a potvrzená nepřerušenou kontinuitou během husitské revoluce má totiž své triumfální finále v Kutnohorském náboženském míru, uzavřeném v r. 1485 ve městě, podle něhož byl tento převratný a nadčasový dokument nazván. Kutnohorský náboženský mír byl z hlediska dějin reformačních procesů v křesťanství a dějin vůbec jednou z nejvýznamnějších událostí, protože svým přístupem ke svobodě vyznání šel ještě dál, než náboženský mír uzavřený v Augsburgu v r. 1555. Augsburským mírem, důležitým to dokumentem německé reformace, byla přijata známá zásada „cuius regio, eius religio“ (koho vláda, toho náboženství), jinými slovy, jakou konfesi vyznávala vrchnost, k takové se museli přiznat i její poddaní. V nejdůležitější pasáži kutnohorského dokumentu se však jednoznačně konstatuje, že eucharistie je vysluhována pod jednou nebo pod obojí způsobou a ke změně konfese věřícího nikdo nutit nemůže, ba ani nesmí. Takto široce pojatá náboženská svoboda (bez ohledu na vrchnost) definovaná v dokumentu, který vznikl již 70 let (!) před Augsburským mírem, má bezesporu klíčový význam, neboť v českém prostředí předjímala principy České konfese z r. 1575. Tak nadčasovým byl Kutnohorský náboženský mír, kterým česká reformace nakročila rozhodným krokem do novověku.

 

Evropský kontext (Marek Zelenka)

V chladném říjnovém dnu roku 1415 slavili Angličané drtivé vítězství nad Francouzi v krvavé bitvě u Azincourtu. Střetnutí, které se zatajeným dechem sledovala takřka celá Evropa, znamenalo zlom v dějinách stoleté války^[1], jednoho ze zásadních střetnutí středověku. Asi jen málokdo ze současníků by si ve chvíli, kdy se Evropou šířila zpráva o nečekaném rozuzlení dalšího kola nepřátelství dvou západoevropských velmocí, pomyslel, že nastává soumrak středověkého rytířstva a kontinent vstupuje pomalými kroky do bran novověku. Evropa prožívající soumrak středověku byla v této době vzrušována i jinými a na výsost důležitými událostmi: papežským schizmatem, narůstajícím osmanským nebezpečím na východě nebo zahájením velkých objevitelských plaveb, jež měly již zanedlouho rozšířit obzory Evropanů o zcela nový kontinent. Mezi těmito velkými evropskými událostmi se v Českém království rodily česká reformace a následná husitská revoluce, která svou razancí k sobě přitáhla na dlouho pozornost pozdně středověké Evropy. Podobných epoch, jež by vyvolaly srovnatelný dobový zájem, v české historii mnoho nemáme. Právě proto je potřeba znát evropský kontext^[2] tehdejších událostí, abychom mohli objektivně a správně zařadit husitskou epochu do hlavního vývojového trendu evropských dějin, kam nesporně patří.

Není bez zajímavosti, že pozdější ohlas husitství v západní Evropě byl natolik silný, že hned několik anglických slovníků z 19. století uvádí, že se slavné bitvy u Azincourtu účastnil v žoldnéřských službách i pozdější husitský vojevůdce Jan Žižka z Trocnova. Dnešní historikové však o Žižkově účasti v tomto významném střetnutí silně pochybují a odkazují jej do sféry málo pravděpodobných hypotéz^[3]. Avšak tato skutečnost je dokladem zvýšeného a i dnes stále rostoucího zájmu anglosaského světa alespoň „přiživit“ se na odlesku slávy husitské epochy a jejích vůdčích postav. Nejedná se o ojedinělý případ. Podle polského kronikáře z 15. století Jana Długosze se Žižka osobně účastnil také bitvy u Grunwaldu^[4] v červenci roku 1410. V dalším osudovém střetnuté té doby, v němž polsko-litevská vojska na hlavu porazila oddíly Řádu německých rytířů, a tím položila základy k mohutnému vzestupu polského státu i dynastie Jagellonců, Žižka podle mnohých odborníků skutečně bojoval. Konečné rozřešení věčné otázky však zřejmě nedostaneme nikdy. Známý polský kronikář totiž mohl stejně jako mnohem později i angličtí autoři britských slovníků pouze využít věhlasu husitského vojevůdce a jeho zakomponováním do bitvy u Grunwaldu nejen zvýšit její význam v očích Evropy, ale také zdůraznit, že se nikdy neporažený husitský hejtman učil vojenskému řemeslu v cizích službách.

Obě zmíněné bitvy byly pro český středověký svět na počátku 15. století důležité zejména v tom, že symbolicky vymezovaly prostor, a to Azincourt na západě a Grunwald na východě, v němž nejvíce rezonoval ohlas nastupujícího husitského hnutí. Silný ohlas zde mělo ale především papežské schizma, jehož počátky se ironií dějin pojí se závěrem vlády římského císaře a českého krále Karla IV. (1346 – 1378), jenž byl bezesporu nejvýznamnější středoevropskou osobností druhé poloviny 14. století. Velký Lucemburk totiž vyvinul během své vlády značné úsilí o ukončení tristního avignonského zajetí papežů^[5], jež se datuje už od roku 1309. Oslabení Francie, k němuž došlo během stoleté války, Karel obratně využil k vymanění papežského stolce z vlivu pařížského královského dvora a jeho dočasnému návratu do Říma. Avšak rok 1378 přinesl Karlovi hořké zklamání, když byl po smrti papeže Řehoře XI. nátlakem římského lidu zvolen kardinálským sborem Ital Bartolomeo Prignano, jenž přijal jméno Urban VI. To vedlo k osudovému rozkolu západního křesťanstva, neboť kardinálové, z nichž více jak polovinu tvořili Francouzi, rozhořčeně opustili Věčné město, vrátili se do Avignonu a prohlásili nedávnou volbu za nelegitimní, jelikož byla provedena pod nátlakem. V jihofrancouzském Avignonu poté došlo k závěrečnému dějství dramatu, když odbojný kardinálský sbor zvolil papežem Roberta ze Ženevy, který přijal jméno Klement VII., a jenž byl známým stoupencem francouzské politiky.

Papežské schizma prohloubilo velmi vážnou krizi církve patrnou ve většině evropských zemí již od počátku 14. věku, přičemž zásadně narušilo mezinárodní vztahy v Evropě, neboť kontinent rozdělilo na dva nesmiřitelné tábory. Oba zvolení papežové i jejich nástupci totiž zarputile trvali na své legitimitě, a proto vytvořili dvojí církevní správu v rámci západního křesťanstva, což jen uspíšilo rozklad církevních institucí napříč Evropou. Autorita církevních představitelů byla tímto mohutně otřesena, a to přinášelo do evropské společnosti novou dynamiku vývoje. Církevní správa se totiž dostávala stále více do vleku a podřízenosti světské sféry. Papežů v Avignonu se z pochopitelných důvodů přidržela Francie s řadou svých mocenských enkláv. Francouzského příkladu následovaly tradičně silně křesťansky orientované země té doby jako bylo Španělsko, Skotsko, Neapolsko, Savojsko i některé italské městské komunity. Římskému papeži zachovaly naopak věrnost Anglie, která byla tradičním francouzským rivalem, Uherské království a německé oblasti Svaté říše římské. České království, kde se počínaje rokem 1378 ujal vlády Václav IV. (1378 – 1419), jenž po smrti otce usedl také na římský trůn, se klonilo k Urbanovi VI. Nikdo si tehdy nedokázal představit, že se papežské schizma protáhne na celá desetiletí a bude ukončeno až mladším synem Karla IV. Zikmundem, který byl v době vypuknutí schizmatu ještě pouhým chlapcem. Ano, tak dlouho papežské schizma sžíralo Evropu!

***

Václav IV. díky nepřízni osudu i osobním vlastnostem, které se k vládě nad dvojím trůnem v časech krize příliš nehodily, nedokázal církevní schizma ukončit, neboť na rozdíl od otce a děda nebyl schopen se úspěšně prosadit na mezinárodní scéně. Země Koruny české tak promarnily jedinečnou příležitost navázat na politickou doktrínu předchozích dvou Lucemburků na českém trůně, která spočívala v intenzivním zapojení českých zemí do hlavního evropského vývojového proudu. Roli středoevropské velmoci proto na sklonku 14. století postupně přebíraly Polsko a Uhry. Roku 1382 zemřel bez mužských následníků polský a uherský král Ludvík I. Veliký^[6] (1342 – 1382), který obě země spojil v impozantní personální unii. Navzdory dřívějším úmluvám, jež přisuzovaly mohutné dědictví Lucemburkům, se unie rozpadla, jelikož emancipovaná a hrdá polská šlechta povolala na trůn litevského velkoknížete Jagella. Ten po slavnostním křtu přijal jméno Vladislav (II.) a zahájil svou dlouhou i úspěšnou vládu. Během ní došlo k vytvoření nové personální unie zahrnující Polsko a Litevské knížectví^[7]. Litva tehdy ovládala rozsáhlé oblasti bývalých ruských knížectví, a to včetně Kyjeva a Smolenska. Zrodila se tedy nová východoevropská velmoc, která zatlačila do defenzívy do té doby expanzivní Řád německých rytířů, a prošla úspěšnou vnitřní konsolidací v rozplývajícím se stínu ještě před časem slavné české Koruny.

Po vzoru Polska vstoupily do mimořádně úspěšného období také Uhry. Zde se v roce 1387 ujal vlády nadaný mladší syn Karla IV. a nevlastní bratr krále Václava Zikmund, který si uherský trůn musel vybojovat a uhájit vlastním úsilím, ačkoli zpočátku převážně za pomoci svých lucemburských příbuzných. I když Zikmund opíral svůj legitimní nárok na Uherské království o sňatek s Marií, dcerou krále Ludvíka Velikého, musel v Uhrách svádět mnohaleté zápasy se zdejšími pyšnými a mocnými magnáty. Přesto Zikmund uherskou korunu uhájil, a tak se mohl v Uhrách pustit do velkého státnického díla, ne nepodobného tomu, jež kdysi uskutečňoval jeho otec v Čechách. Zikmundovu vládu ale silně poznamenala osmanská expanze^[8] do jihovýchodních částí Evropy, která se na dlouhá desetiletí stala velkým nebezpečím pozdně středověké evropské společnosti. Evropa se během celé epochy středověku nikdy nedokázala úspěšně spojit v boji s touto smrtelnou hrozbou, neboť byla až příliš zatížena svými partikulárními zájmy, a tak de facto pokrytecky ponechávala hlavní tíhu boje s Osmanskou říší pouze na Uherském království. A to nyní čekaly vskutku krušné časy! Už v polovině 14. století obsadili Osmané Malou Asii a dobyli Gallipoli, čímž se jim otevřela přímá cesta do Evropy, kterou v dalších staletích čekal vskutku osudový zápas za uhájení svých křesťanských a společenských hodnot. Po vpádu na území rychle slábnoucí Byzantské říše, posledního záblesku dávné antické civilizace, obrátili Osmané svůj zrak na balkánské země. Tragická bitva na Kosově poli v roce 1389 podlomila vojenskou moc Bulharska a Srbska, zřejmě jediné síly, jež ještě mohla zastavit stupňující se tlak Osmanů. Ti se tak přiblížili na dosah hranic Uherského království. Zikmundův pokus o křížové tažení a odvrácení tohoto nebezpečí skončil roku 1396 katastrofální porážkou křesťanů v bitvě u Nikopole. Osmané tehdy jen zázrakem nevyužili velkého vítězství k invazi do střední Evropy.

Řada tehdejších evropských zemí, jež byly ještě donedávna považovány za stabilní národní monarchie, prožívala hlubokou politickou krizi. Důvodem byla skutečnost, že na přelomu 14. a 15. století usedli na významné evropské trůny slabí panovníci, kteří se stali pouze účastníky překotného politického vývoje, než aby jej sami ovlivňovali či utvářeli. V Říši a Čechách vládl Václav IV., který byl na hony vzdálen brilantnímu politickému rozhledu svého slavného otce. Ve Francii se na čtyři dekády ujal vlády Karel VI.^[9](1380 – 1422), jehož duševní choroba přivedla zemi během vrcholné fáze stoleté války málem do záhuby. Po bitvě u Azincourtu se totiž většina Francie dostala do rukou Angličanů, které ale už záhy čekalo kruté vystřízlivění po téměř zázračném vystoupení lotrinské venkovanky Jany z Arku, jež zvrátila celý průběh války. Na anglickém trůnu naopak vládl Richard II.^[10] (1377 – 1399), jenž byl pro své vladařské nedostatky nakonec násilně odstraněn z trůnu. Jak je tedy zjevné, dosavadní jistoty se rychle vytrácely a většina Evropy tak byla vystavena těžké zkoušce. Události se navíc valily jako o překot a brzy následovaly další komplikace pro tehdejší evropské společenství. Papežské schizma totiž i nadále nabíralo na síle a z původního dvojpapežství se vinou nešťastného církevního koncilu v Pise v roce 1409 stalo dokonce trojpapežství. Ve světské sféře dostala poté trojice papežů ekvivalent v lucemburském trojlístku, který zápasil o římský trůn. Vedle Václava IV. do něj patřili ještě Zikmund a moravský markrabě Jošt, jenž během svého pozoruhodného života držel v rukou na mnoho let i vládu v Braniborsku a Lucembursku. Ze zápasu o římský trůn nakonec vzešel roku 1411 vítězně Zikmund, který se ihned pustil do přípravy dějinného koncilu v Kostnici, jenž měl jednou pro vždy skoncovat s církevním rozkolem a reformovat církev v hlavě i údech.

Evropa se tedy v této době ocitla ve smrtelných kleštích, z nichž nebylo úniku. Na západě Evropy zuřila stoletá válka, která způsobila děsivé lidské i materiální ztráty oběma stranám, na východě zase číhali Osmané na svou příležitost k úderu na samotné základy evropské civilizace. Tento neutěšující stav pouze prohluboval těžkou krizi křesťanské společnosti, která odhalila všechny stinné stránky dosavadního politického, hospodářského, sociálního a náboženského vývoje. Paradoxem zůstává, že z této těžké doby se měla jednoho dne zrodit nová Evropa. Cestu k ní dláždili první evropští reformátoři, kteří ve svých požadavcích po reformě církve volali i po celkové obrodě nemocné společnosti. V dobovém evropském kontextu proto představují česká reformace a husitství originální způsob nápravy pozdně středověké krizové společnosti a její složitou transformaci v novou civilizační etapu. Avšak vzhledem ke svému geografickému a dobovému zakotvení bylo husitství i přes svůj nezpochybnitelný univerzální charakter odkázáno dějinami k vývoji ve stínu velkých evropských procesů a jevů. Dokázalo-li však husitství i přesto vyvolat ve své době – a také dlouho poté – velký ohlas v četných částech Evropy, je to již samo o sobě dostatečným důkazem nadčasovosti, výjimečnosti a ojedinělosti husitského věku. Věku který se stal prvním a důležitým článkem v evropském procesu reformačních hnutí, jež ani ne o sto let poté zcela změnily tvář Evropy.

 

První pokusy o reformu církve (Jiří Motyčka)

Dlouho před Husem se objevily první nesmělé pokusy o reformu církve, ale později se již jednalo zejména o nápravu mravů a života jejích vrcholných představitelů a kněží. Významnější však byli až Husovi předchůdci, z nichž ho někteří více či méně inspirovali ve snaze o návrat církve k jejímu apoštolskému ideálu. V dobách krutého pronásledování křesťanů duchovní vůdci tohoto nového náboženství neměli, a ani mít nemohli, starost o své nadstandardní hmotné zajištění. Měli pochopitelně úplně jiné problémy, které se týkaly holého přežití. Až postupem doby se karta obrátila a došlo k úplně jinému extrému.

Zásadní přelom v dějinách katolické církve (z řeckého καθολικός – katholikos tj. (vše)obecný, univerzální) představuje tzv. „Konstantinova donace“. Jedná se o padělek listiny císaře Konstantina (306 – 337), která v podstatě legalizovala světskou vládu papežů jako hlavy církve, potažmo její mocenské ambice vůbec. Konstantinovou donací, tímto falzem, papežství zdůvodňovalo svoji světskou moc, své bohatství vč. jeho atributů v podobě opulentní výbavy kostelů, honosných paláců nejvyšších představitelů kléru, bohatých rouch ap. (Konstantinova donace jako padělek byla odhalena až v polovině 15. století.) Historie církve se tedy rozdělila na před- a pokonstantinovskou éru. Lze tedy říci, že veškerá svízel katolické církve začíná v období po Konstantinově donaci. Je to také období, kdy dochází k prvním skromným pokusům o reformu církve. Tu zásadní však přinesla až reformace česká, která čerpala ze studnice Wyclifova učení.

Před reformními snahami Wyclifa, Husa a Luthera, který byl také mnichem, došlo k reformním pokusům na půdě klášterů. Leitmotivem těchto reforem se stalo heslo „libertas ecclesiae“ (svoboda církve). Tyto náznaky nesmělých reforem měly charakter nápravy zevnitř.

První reformní antifeudální pokus souvisel s krizí církvi již v 9. století a jeho střediskem byl nově založený (kolem r. 910), na světské moci nezávislý, klášter v burgundském Cluny. Tato první krize v církvi souvisela právě se závislostí klášterů na světské moci. Clunyjská reforma se tedy týkala především vymanění se z tohoto svazujícího a submisivního postavení.

Druhou, důslednější reformou byla tzv. gregoriánská reforma nazvaná podle papeže Řehoře VII. (1073 – 1085) a jejím fundamentem se stalo naplnění výše uvedeného hesla obsahem. Gregoriánská reforma navázala na clunyjskou, ale ještě více se snažila uplatnit tuto svobodu a nezávislost v praxi. Reforma mj. chtěla změnit úzus zacházení s kláštery a opatstvími, které zakládala šlechta. Jednalo se tedy o tzv. laickou investituru (podřízenost závislého subjektu, vazala tomu, jenž mu udělil léno v držbu, což byl většinou zakladatel kláštera). Nezávislost na těchto fundátorech pocházejících z řad šlechty měla zamezit flagrantnímu finančnímu vykořisťování (simonii) ze strany světského zakladatele. Ve svém důsledku však vedla k tomu, že kláštery začaly nezřízeně bohatnout a další problém církve byl nastolen.

Ještě o jednom středověkém fenoménu 14. věku, který se stal inspirujícím zdrojem pro reformaci, bychom se měli zmínit. Za jeho duchovního otce je pokládán Holanďan Geert Groote (Gerhardus magnus, 1340 – 1384) a jedná se o duchovní hnutí Devotio moderna (současná zbožnost). Jejím hlavním cílem bylo prohloubení a zkvalitnění zbožnosti nejen jako niterného prožitku, nýbrž i ve společenství církve. Vyznavači tohoto nového proudu kladli důraz na lásku, pokoru, tichou modlitbu, skromnost, neokázalost ap. Je zřejmé, že se nutně museli dostat do kontroverze s oficiální římskou církví, kterou pochopitelně kritizovali, protože nežila v souladu s evangeliem. Tento spor se však nestal natolik zásadním, aby skončil otevřeným zápasem.

Ve 14. století došlo k tzv. avignonskému zajetí papežů, které vrcholí v r. 1378 papežským schizmatem. Tato hluboká krize církve vyžadovala zcela jinou filosofii přístupu k jejímu řešení. Nastává dlouhá epocha reformy církve zvenčí, „zvenčí“ v tom smyslu, že nepocházela od významných resp. čelních představitelů církve. Tyto pokusy byly již tak revoluční, že římská církev byla zaskočena jejich razancí a protože sama řešení neměla, či spíše ho nechtěla hledat, nová hereze v církvi byla na světě. Jak prosté a pohodlné bylo z její mocenské pozice označit své oponenty za kacíře a reformní kritiku krátkozrace a s pyšnou bohorovností odmítnout. Když se církev nakonec rozhodla tyto problémy eliminovat po svém, bylo její úsilí plné opatrnosti, rozpaků, pokrytectví a alibizmu. Avšak nejpodstatnější pro tuto krizí zmítanou církev byla skutečnost, že se své sebezáchranné iniciativy chopila pozdě a byla stále o krok pozadu za radikálními reformátory, až se jí nakonec vývoj zcela vymkl z rukou. Pozdně středověká, ale i raně novověká církev totiž nebyla schopna překročit svůj vlastní stín představovaný ztrnulým konzervatizmem a mocenskými ambicemi, což bylo jejím fatálním dějinným selháním.

***

Po tomto nezbytném úvodu můžeme nyní přistoupit k pasáži, v níž si povíme o Husových předchůdcích, kteří ho inspirovali a z nichž čerpal. K významné osobnosti dějin týkající se reformy církve v „hlavě i oudech“ patří nepřehlédnutelná historická postava, jíž je John Wyclif. Osobnost, která je neodmyslitelně spjata s Janem Husem a reformací českou. Angličan John Wyclif byl významný církevní reformátor, teolog a profesor na Oxfordu, kde i vystudoval. Narodil se někdy kolem r. 1330. Svými filosofickými přístupy k biblickým a teologickým otázkám se ocitl na velice tenkém ledě spekulativní teologie s heterodoxními a tedy vlastně kacířskými závěry. Hlavní důvod morálního úpadku a krize tehdejší církve Wyclif spatřoval ve vlastnictví nadměrného majetku. Došel k závěru, že církev se domůže nápravy jedině tím, že se bude radikálně reformovat a základem této reformy se musí logicky stát zřeknutí se církevního majetku. Když to nepůjde dobrovolně, tedy po dobrém, světská moc se musí za použití meče chopit násilné sekularizace církevního majetku, tzn. jeho převzetí do správy světskou feudalitou. To až na nepatrné výjimky beze zbytku převzal i Hus. Wyclif dospěl k nebezpečnému učení o remanenci^[1], které bylo na přelomu let 1380/81 odsouzeno teology oxfordské univerzity. Zemřel poslední den roku 1384 v ústraní, v Lutterworthu. Roku 1428 na výzvu papeže Martina V. byly Wyclifovy ostatky vykopány, spáleny a popel z nich byl vhozen do řeky Swiftu.

O Wyclifovi se však zmiňujeme ještě z jiného důvodu. Část katolicky orientované historiografie a mnozí katolíci ještě dnes Husovi s posměchem vyčítají, že Wyclifa pouze jednoduše opsal. Bohužel tento názor se objevuje i v tzv. „poučené“ publicistice. Je to však ahistorické a tendenční konstatování. V současnosti se občas stane, že některé bakalářské, diplomové, ba i disertační práce obsahují celé pasáže opsané např. z internetu bez uvedení zdroje. To je pochopitelně špatně. V Husových dobách však odborné dílo dokonce muselo obsahovat pasáže jiných autorit, aby bylo věrohodné. A přesto nelze říci, že Hus Wyclifa jenom opsal. Proč? Wyclif byl především erudovaný teoretik bádající si v ústraní temné a zaprášené badatelny. Hus své učení vynesl z těchto i univerzitních prostor na světlo Boží, tím se důsledně a cíleně zaměřil na praxi a od Wyclifa, na nějž sice navázal, odlišil. Také zdaleka ne ve všem se svým anglickým předchůdcem Hus souhlasil. Chtěl však, aby se jeho i Wyclifovy reformní názory, postoje i učení uplatnily v praxi, a to nejen pastorační, ale aby též napomohly kultivovat v duchu evangelia život farních oveček, ale především jejich pastýřů. Opisy jeho spisů přinášeli do Prahy čeští studenti, z nichž nejznámějším byl Jeroným Pražský. Jak se později ukázalo, bylo seznámení se s Wyclifem v českém univerzitním prostředí jedním z nejdůležitějších aspektů, které měly vliv na vznik pražské skupiny reformistů v čele s Janem Husem.

Mezi německy mluvící reformní kazatele patří nepochybně Konrád Waldhauser (1326 – 1369). Působil v Rakousku i u Rožmberků a jako věhlasný kazatel byl pozván r. 1363 Karlem IV. do Prahy. Od r. 1365 se stal farářem v Týnském chrámu. Ve svých německých a latinských kázáních kritizoval všeobecný úpadek církve, neohroženě vystupoval proti simonii, kupčení s ostatky svatých a neřestnému životu společnosti. Přestože nepřekročil rámec ortodoxie, ukázal cestu dalším následovníkům a svým příkladem prokázal smysluplný význam kazatelské činnosti. Jeho kázání směřovala také k podstatě náboženských hodnot a vyvolala v „sekularizované“ Praze vlnu zbožnosti i sveřepý odpor kazatelských řádů. Jejich představitelé nakonec obvinili Waldhausera z kacířských bludů, ale zastrašit se jim ho nepodařilo, neboť měl zastánce v Karlu IV. Waldhauser vyzval Karla IV., aby přiměl papeže k návratu do Říma. Je známo, že ve svém kostele nechal kázat i Jana Milíče z Kroměříže. Konrád Waldhauser je mj. autorem příručky Postilla studentium Pragensium (Postila pražských studentů).

Dalším významným, již českým reformním kazatelem je Jan Milíč z Kroměříže (†1374). Milíčův rok narození neznáme. Studoval na pražské universitě a r. 1358 zahájil slibnou úřednickou kariéru v královské kanceláři. Roku 1362 byl jmenován kanovníkem u sv. Víta, avšak dále studoval. O rok později se vzdal všech svých lukrativních úřadů v Praze a odešel jako prostý kněz do Horšovského Týna. Na podzim 1364 byl zpátky v Praze a začal zde kázat česky.

Dle Milíče měl Antikrist přijít někdy mezi roky 1365 a 1367 a jeho jméno je Karel IV. Jan byl r. 1366 vyslýchán pro podezření z hereze, načež byl jeho případ odeslán do Říma k papeži Urbanovi V. Papež se však zdržoval stále ještě v Avignonu. Milíč se proto rozhodl vyjít mu vstříc. Na rozloučenou chtěl Římany potěšit krásným kázáním a vyvěsil o tom veliký plakát na vrata baziliky sv. Petra. Tudíž se o tom musel dozvědět i nejvyšší dominikánský inkvizitor a Milíč místo do Avignonu putoval do vězení, kde byl nucen k výslechům.

Dne 16. října 1367 se však konečně vrátil papež Urban V. a všechno bylo úplně jinak. Milíč musel být okamžitě propuštěn a ubytován v kardinálově paláci. A nejen to! Jeho věznitelé se Janovi museli veřejně omluvit a prosit ho za odpuštění. Za trest jim papež sebral všechna beneficia a funkce. Co bylo příčinou tohoto obratu se můžeme jen domýšlet. Do Prahy se vrátil jako vítěz a k velké radosti Pražanů začal hned kázat. Podle sociálního složení auditoria buď česky nebo latinsky. A když r. 1369 nečekaně zemřel Konrád Waldhauser, převzal po něm následujícího roku jeho německá kázání v Týnském chrámu.

V r. 1372 založil v Praze první soukromou kazatelskou školu a tzv . Jeruzalém. Z budovy nevěstince vybudoval Jan Milíč jakousi instituci, kam se napravené kněžky lásky přestěhovaly. Zůstalo zde i dost prostoru pro kazatelskou školu a sbor kněží. Další kapka, kterou přetékal pohár nevraživosti u Miličovách kolegů. Ovšem vyřídit Milíče nebylo vůbec snadné. Držel nad ním totiž ochrannou ruku nejen arcibiskup Jan Očko z Vlašimi, nýbrž i samotný císař Karel IV., který už dávno zapomněl na onen „titul” Antikrista. Aby byla vůbec nějaká šance Jana Milíče zlikvidovat, bylo nutno nasadit ještě těžší kalibr. Proti němu se spiknuvší faráři a preláti sepsali žalobu o 12 bodech a poslali ji přímo za papežem do Avignonu a ten nařídil vyšetřování. Šetření probíhalo nejprve v Praze a v březnu 1374 se Milíč musel vypravit do Avignonu. Zde začal proces, který nebyl dokončen, neboť Jan zemřel buď 29. 6. nebo 1. 8. 1374 a byl pohřben přímo v avignonské katedrále. Mnozí jeho přátelé usilovali i o jeho svatořečení, což by se táhlo nesmírně dlouho, a po událostech kolem Husa a kvůli vypuknuvší revoluci to již nebylo politicky průchodné. Milíčův Jeruzalém byl již v prosinci 1374 postoupen řádu cisterciáků, kteří si zde pro své studenty zřídili kolej sv. Bernarda.

Milíčovým pokračovatelem se stal Matěj z Janova (kolem r. 1353 – 1394). Jan Milíč zásadně ovlivnil tohoto posledního z „hvězdné trojice“ předchůdců českých reformátorů. Matěj pocházející z Janova u Mladé Vožice nastoupil na studia do Prahy někdy na počátku 70. let 14. století. Pod vlivem krajana Vojtěcha Raňkova dokončil v r. 1376 vysokoškolská studia na artistické fakultě pařížské univerzity (studium bohosloví nedokončil) a v r. 1381 se vrátil do Prahy. V témže roce získal obročí kanovníka při sv. Vítu. Stal se také zpovědníkem arcibiskupa Jana z Jenštejna, což byla velice významná funkce. V r. 1388 byl jmenován správcem farnosti ve Veliké Vsi u Podbořan, takže na dokončení studia teologie již musel rezignovat. U pražských obročí za sebe jmenoval tzv. střídníka, tj. jakéhosi zástupce, a začal kázat u sv. Mikuláše na Starém Městě pražském, kam chodily mj. i zbožné ženy – bekyně, podezřívané z pikartské hereze. Nadále pak pokračoval s plným nasazením v odkazu Jana Milíče.

Ve svém stěžejním díle Pravidla Starého a Nového zákona (Regulae Veteris et Novi Testamenti) apeloval na to, aby pravověrní křesťané nebyli pronásledování jenom proto, že chtějí častěji přijímat svátost oltářní, což zakazovalo synodální usnesení. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že právě libovolně početné přijímání eucharistie podporovali už stoupenci Milíče, kteří s tímto demokratickým principem vyrukovali. Matěj z Janova na synodě 18. října 1389 musel pod tlakem odvolat bludné články, z nichž jeden souvisel s častým přijímáním svátosti oltářní, a byl potrestán na půl roku zákazem kazatelské činnosti, zpovědí i zákazem vysluhování eucharistie s výjimkou jeho fary ve Veliké Vsi. Díky těmto omezením se Matěj z Janova mohl znovu plně věnovat literární činnosti, v níž se objevuje „starý evergreen“, tj. apel na návrat k prvotní apoštolské církvi a aktuální potřeba častého přijímání eucharistie. Také ostře kritizoval světské, především majetnické praktiky duchovenstva, které byly trnem v oku prostých věřících, a modloslužebné uctívání obrazů a ostatků.

Aby eliminoval poslední zákaz činnosti a předešel dalším zákazům, tak se 13. září 1392 před generálním vikářem Janem z Pomuku zaručil poslušností arcibiskupovi a veškeré tresty mu následně byly zrušeny. Poté již zbytek Matějova života proběhl v relativním poklidu. Zemřel 30. listopadu 1394 a byl pohřben v katedrále sv. Víta.

***

V našem vyprávění nastává okamžik, kdy můžeme konečně přistoupit ke skutečným počátkům české reformace a jejím protagonistům. K výše uvedené „hvězdné trojici“ nelze nepřiřadit hvězdu české reformace z nejzářivějších, totiž Jeronýma Pražského. Jeroným, jako jedna z nejpřednějších osobností české reformace, patřil k věrným přátelům mistra Jana Husa. Mistr čtyř významných evropských univerzit (Paříž, Heidelberk, Kolín nad Rýnem a Praha) byl také diplomatem, cestovatelem, ale především brilantním filosofem, který okamžitě rozpoznal obrovský potenciál Wyclifova učení pro věc reformy, pro sebe i své kolegy na pražské univerzitě. Proto se bez váhání rozhodl přivést opisy děl oxfordského učence do Prahy. I Jeronýma nakonec stihl krutý a nespravedlivý osud, stejný jako jeho přítele Jana Husa …

4. dubna se objevil nepoznán v Kostnici, aby přispěchal na pomoc vězněnému Janu Husovi. O tři dny později přibil na dveře kostelů a radnice listy v latině, němčině a češtině, kterými se ohlásil králi i koncilu, a požádal o průvodní list a veřejné slyšení. Pak se skryl. Dne 18. dubna koncil vydal veřejný půhon proti Jeronýmovi. Když zjistil tuto velice nepříznivou situaci, vydal se na zpáteční cestu do vlasti. Již 25. dubna si v Hiršavě (Hirschau u Sulzbachu) nedaleko českých hranic zase pustil „pusu na špacír“ v obhajobě svého přítele Husa. Byl poznán, uvězněn a 23. května v okovech přiveden do Kostnice, aniž by Husa ještě kdy spatřil. Na základě ostré a tendenční žaloby Michala de Causis, českého emigranta a defraudanta, byl uvržen do těžkého žaláře. Po jedenácti dnech těžce onemocněl a musel být držen volněji. Byl často vyslýchán se záměrem, aby se zřekl kacířských bludů. M. Jeroným se zalekl smrti, zatoužil po svobodě a po naléhání kardinála Zabarelly se 11. září v biskupském kostele zřekl učení Wyclifova i Husova. Dne 23. září vyhlásil odvolání i před zasedáním koncilu. Pak byl vězněn již poněkud mírněji. Toto selhání lze z lidského hlediska pochopit a nám, kteří si smrt na hranici nedovedeme vůbec představit, jakýmsi způsobem Jeronýma zlidšťuje. Avšak konciliární jestřábi neustále Jeronýmovo odvolání zpochybňovali, takže 24. února 1416 byla zavedena nová pře a ve 107 jednostranně zaměřených článcích byl Jeroným obviněn z hlásání a šíření Wyclifova učení a dalších přestupků proti církvi. Zpočátku mu bylo předloženo 41 článků, aby na ně odpověděl. M. Jeroným však žádal nejprve veřejné slyšení, které bylo nakonec ustanoveno na 23. května. Jeho obhajovací řeč byla přerušována výkřiky odpůrců z pléna, kde si nejhlučněji počínal Michal de Causis. Mezi soudci zasedl i Florenťan Poggio Bracciolini, který nám zanechal zprávu o procesu. Zpráva svědčí o plamenné a velice učené, filosoficky pregnantní obhajobě Jeronýmově. Tato poslední část procesu trvala pět dní. Nejprve mu byly čteny jednotlivé části obžaloby, na něž měl odpovídat. Mezi obžalovacími články bylo i obvinění z remanence. M. Jeroným se hájil velice přesvědčivě, vtipně i moudře a odvolal své dřívější odvolání. V rozsáhlé obhajobě shrnul své životní, filosofické i teologické postuláty. Tato řeč, o níž se dozvídáme z Braccioliniho listu, je dokladem smělosti titánského ducha, intelektu i mravní síly, když ho nezlomilo ani roční žalářování ve velice těžkých podmínkách. Jeroným Pražský nejenže odvolal své předchozí odvolání, ale zastal se i Husa, dokládaje jeho nespravedlivé odsouzení s tím, že je hotov podstoupit jakoukoli smrt. Následovaly dva dny, které dostal Jeroným na rozmyšlenou a během nichž byl navštěvován některými členy koncilu. Ti ho přesvědčovali, aby se zřekl svých názorů. Když neuposlechl, tak na 21. valném shromáždění koncilu byl odsouzen a 30. května 1416 upálen. Podrobněji o mistru Jeronýmu Pražském viz tady …

Jeroným Pražský přijal pouze nižší svěcení, nezanechal po sobě žádné souborné písemné dílo a nebyl teologem v pravém smyslu toho slova. V tom všem ho zastoupil jeho věrný druh a hlava českých reformistů mistr Jan Hus. Nebudeme se detailně zabývat Husovým životopisem (k tomu podrobněji viz tady) ani jeho kauzou, která skončila kostnickou hranicí 6. 7. 1415, neboť této důležité fázi Husova života je věnována zcela samostatná kapitola.

Připomeňme si tedy pouze několik základních dat z Husova života. Studium na artistické fakultě pražské univerzity zakončil jako mistr svobodných umění v r. 1396 (1393 bakalář). Na teologické fakultě (fakulta svatého bohosloví) začal studovat v r. 1398, roku 1404 se stal bakalářem (baccalaureus cursor) a v roce 1409 promoval jako řádný bakalář (baccalaureus formatus), tzn., že získal dva bakalářské grady. Studium teologie ve středověku trvalo až dvanáct let a bylo zakončeno doktorátem. Hus se však vydal jinou cestou, studium teologie ukončil jako bakalář a cele se začal věnovat praktické reformě církve. Na kněze byl Hus vysvěcen někdy v letech 1400/1401. V zimním semestru 1401/1402 se stal děkanem artistické fakulty a rektorem pražské univerzity rovněž v zimním semestru 1409/1410. V r. 1409 měl jistý podíl i na vydání Dekretu kutnohorského a o rok později začala jeho kauza u římské kurie. V r. 1412 nesmlouvavě kritizoval praxi jarmarečního prodeje odpustků. Kolem Husa začalo přituhovat, takže se ve stejném roce v náhlém hnutí mysli, ale po racionální úvaze, odvolal ke Kristu, jako soudci nejvyššímu a nejspravedlivějšímu. Aby svému milovanému městu a jeho obyvatelům nepřitěžoval, odešel z Prahy na venkov, kde psal a kázal prostému lidu. Na podzim 1414 se vydal na cestu do Kostnice …

Zmiňme se ještě o některých jeho spisech, aspoň těch nejdůležitějších. Mezi takové patří především obsáhlý traktát De ecclesia (O církvi), dále pak česky psaná díla Dcerka, Knížky o svatokupectví a Postila. Mezi nejznámější Husovy polemické spisy latinsky psané patří ty, které jsou zaměřené proti Štěpánovi z Pálče a proti jeho učiteli Stanislavu ze Znojma, přátelům, z nichž se stali nejzavilejší nepřátelé. Husova díla týkající se oblasti biblistiky patří rovněž k těm významným. Jedná se především o traktát De sanguine Christi (O krvi Kristově), Expositio decalogi (Výklad desatera), Passio secundum quator evangelistas (Pašie podle čtyř evangelistů) a Výklad prvních sedmi kapitol Pavlovy epištoly ke Korintským. Své stanovisko k univerzáliím^[2] Hus vyjádřil v komentáři k teologické příručce Petra Lombarda Super quator Sentenciarum (O čtyřech knihách sentencí).

***

V souvislosti s českou reformou církve, jejímž duchovním otcem se stal mistr Jan Hus, je třeba se zmínit o jedné klíčové události, milníku, který měl rozhodující vliv na rozvoj reformace v Praze, potažmo v celých Čechách. Tímto zásadním počinem bylo založení Betlémské kaple v r. 1394. Kaple určená pro kázání výhradně v českém jazyce byla zasvěcena památce králem Herodesem ubitých dětí (svátek Mláďátek připadal na 28. prosince). Betlém (betlehem) znamená „dům chleba“ a smysl tohoto označení spočíval v duchovní potravě, kterou měl tento dům poskytovat jako – dnešním jazykem řečeno – hromadný sdělovací prostředek. Pozemek na stavbu kaple poskytl kramář Kříž a nadaci pro české kazatele zřídil králův dvořan Jan (Hanuš) z Mühlheimu. Povinností správce kaple bylo každodenní kázání a sloužení mší dle jeho uvážení, a to věru nebyl malý pracovní úvazek. Kaple disponovala nečleněným prostorem s rozlohou 798 m² a pojmula až 3000 posluchačů. 14. března 1402 se správcem a kazatelem v Betlémské kapli stal mistr Jan Hus.

Mistři Jeroným Pražský a Jan Hus se stali také protagonisty vleklého zápasu o Wyclifa na pražské univerzitě. Jednalo se o antagonistický spor mezi nominalisty^[3] a realisty^[4], který vyvrcholil vydáním Dekretu kutnohorského a následnou secesí učitelů a žáků cizích národů z Prahy do zahraničí. Pražská univerzita se takřka ze dne na den stala „pouze“ národním učilištěm. Dodnes se historici přou, zda to byl přínos pro univerzitu či přesně naopak. Přestože převažuje posledně jmenovaný názor, diskurs o této problematice v souvislostech české reformace zdaleka ještě neskončil. Ale zpět k našemu tématu. Modernější nominalizmus zastávali právě příslušníci cizích národů a Wyclifův realizmus byl naopak záštitou mistrů českého národa.

Lze konstatovat, že zápas o anglického kontroverzního učence nabral na síle v r. 1403. Příslušník polského národa, doktor teologie Johann Hübner vypracoval 21 bludných článků z Wyclifových spisů, které připojil k 24 heretickým artikulům oxfordského profesora, odsouzeným již londýnskou synodou v r. 1382. Světlo světa tak spatřilo oněch pověstných 45 bludných článků, které se táhnou jak červená nit obdobím minimálně do konce první třetiny 15. věku. Hübner tyto bludné články předložil k analýze pražské kapitule. Ta to alibisticky přehrála zpět na univerzitu, což byla špatná zpráva pro příslušníky českého národa, neboť na univerzitě měli převahu mistři cizích národů v poměru 3 : 1. V květnu 1403 byl univerzitou přijat názor, aby Wyclifovy názory nebyly kdekoli na akademické půdě šířeny a aby je nikdo nesdílel. To byla těžká rána pro české reformisty. V tento moment definitivně pochopili, že beze změny poměru hlasů na pražské univerzitě neprosadí zhola nic.

Přibližně do r. 1407 se jevila skupina reformních mistrů na univerzitě poněkud rozpačitě. Zatímco Husův učitel Stanislav ze Znojma v této době řešil subtilní otázku transsubstanciačního mystéria a rozvíjel Wyclifovu konsubstanciační^[5] teorii, považovanou rovněž za remanenční, tudíž heretickou, jeho žák se zabýval pro život věřícího daleko praktičtějšími problémy. Hus nepřestával usilovat o nápravu církve, nesmlouvavě kritizoval hříšný, rozmařilý a nemravný způsob života soudobého kléru, simonii a jiné jevy, které znepokojovaly mysl každého věřícího. Čím dále více vycházel ze spisů „evangelického doktora“ Johna Wyclifa. Hus se zatím těšil podpoře svého nejbližšího šéfa, arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburka, nakloněného reformě, i krále Václava IV.

Do ostré kritiky se pustil i Husův spolužák Jakoubek ze Stříbra, který ještě nedosáhl Husova věhlasu, a proto se více věnoval studiu odkazu Matěje z Janova a Wyclifa. Patrně v r. 1407 přeložil do češtiny jeho Dialogus (Dialog). Také díky přísnému a nesmlouvavému Jakoubkovi se směřování českých reformistů začínalo radikalizovat. Do povědomí zahraničí se však Jakoubek dostal až po r. 1410, kdy začal pravidelněji kázat.

Koncem r. 1407 se německý mistr pražské univerzity Ludolf Meistermann vydal do zahraničí s cílem získat podporu proti svým českým kolegům, reformistům, čímž by přenesl tento spor údajných heretiků (realistů) s pravověrnými nominalisty na mezinárodní scénu, a dal mu punc evropské naléhavosti. Tohoto pro reformisty nebezpečného záměru se lekl i arcibiskup, odložil servítky, které si bral při jednáních s reformní skupinou, a vzal si na pomoc mj. i inkvizici. Stanislava ze Znojma a Matěje z Knína donutil zříci se svých bludných názorů. Univerzitní mistři měli s okamžitou platností přestat vykládat oněch 45 článků v jejich heretické interpretaci, na což reformisti bez zaváhání v květnu 1408 přistoupili. Na základě Meistermannových tendenčních informací uvalila římská kurie přísnou karanténu na šíření wyclifské heretické nákazy, a to se týkalo i bludných názorů Stanislava ze Znojma. Arcibiskup stanovil šibeniční lhůtu 30 dnů, během níž měly být odevzdány herezí nakažené spisy obou autorů. Neuposlechnuvším hrozily přísně tresty vč. exkomunikace (vyobcování z církve). V r. 1409 proti tomuto arcibiskupovu rozhodnutí podalo pět studentů zastoupených M. Markem z Hradce žalobu k římské kurii. Přestože měla pramalou naději na úspěch, zápas pražských reformistů získal mezinárodní ohlas, čímž se zároveň ocitl v hledáčku vrcholných představitelů církve. To nehrálo a ani nemohlo hrát do karet králi v momentě, kdy arcibiskup Zbyněk již stál pevně na pozicích římské církve. Krále Václava též rozčílilo počínání mistra Meistermanna v zahraničí zvláště poté, když se dozvěděl, že německý mistr navštívil dvůr krále Ruprechta Falckého, jeho velkého rivala v zápase o římskou korunu.

Koncil, který byl svoláván do Pisy, měl odstranit papežské schizma. Král Václav IV. předpokládal, že nový papež vzešlý z konciliárních jednání uzná jeho titul římského krále. Zástupci cizích národů i arcibiskup se stále přidržovali stávajícího římského papeže Řehoře XII., kdežto skupina reformistů stála za svým králem a za svoláním koncilu. Počátkem ledna 1409 se měl na univerzitě konat tradiční kvodlibet^[6] a kvodlibetářem byl určen Matěj Knín, podporovaný reformisty. Do auditoria usedli mj. i staroměstští konšelé a z nařízení krále i příslušníci cizích národů univerzity. Nejzajímavější z celého kvodlibetu bylo vystoupení Jeronýma Pražského s chválou svobodných umění, v němž hájil pravověrnost českého národa, Prahu, Wyclifa i krále. Jeronýmova brilantní rétorika jen podtrhla význam jeho projevu.

V této době král pobýval v Kutné Hoře, kde se uskutečnila jednání se zástupci univerzity o podpoře jeho postoje k pisánskému koncilu. Toho využili Jeroným Pražský a excelentní husitský právník Jan z Jesenice k tomu, aby krále přiměli podepsal tzv. Dekret kutnohorský, kterým se měnil poměr hlasů 3 : 1 ve prospěch českého národa. Spor mezi cizími a domácími mistry byl tak triumfálně završen vítězstvím české strany. Teprve čas měl ukázat, zda se nejednalo o Pyrrhovo vítězství.

Na podzim r. 1414 se stal nejpřednější teolog reformní strany Jakoubek ze Stříbra iniciátorem zvovuobnovení vysluhování svátosti oltářní pod obojí způsobou, což také teologicky zdůvodnil. První přijímání podobojí se uskutečnilo brzy po Jakoubkově erudovaném zdůvodnění v kostelech sv. Martina ve zdi, sv. Michala a sv. Mikuláše na Starém Městě pražském a u sv. Vojtěcha na Novém Městě pražském. Jakoubkův spolužák Jan Hus, který akcenty reformy viděl poněkud jinde, mu pravděpodobně ještě před odjezdem do Kostnice sdělil, aby s tou novotou nespěchal, neboť měl obavy z tříštění církve. Ze svého žaláře v Kostnici Hus nakonec podobojí požehnal s tím, že přijímání má býti prováděno na principu dobrovolnosti, nikoli z donucení. Dveře ke kalichu potažmo reformaci se otevřely dokořán. Po smrti obou kostnických mučedníků nastává proces postupné akcelerace reformního procesu, který čekala ještě předlouhá cesta. Směrovky však byly vytyčeny.

 
Odkazy a poznámky:

Evropský kontext

[1] Stoletá válka nepřestává fascinovat světovou i českou veřejnost. Českou stranu však více než nesporný politický a vojenský význam stoleté války pro další vývoj středověku zajímá především výrazná česká stopa. V jedné z prvních bitev celé války u Kresčaku (1346) padl král Jan Lucemburský, jeho syn Karel IV. několikrát intervenoval mezi válčícími stranami, a slavná francouzská hrdinka Jana z Arku byla dle některých historiků iniciátorem vzniku známého a negativně laděného psaní husitům. Populární a faktograficky kvalitní českou prací o dějinách stoleté války je zejména publikace KOVAŘÍK, Jiří. Čas stoleté války – Rytířské bitvy a osudy III. (1356 – 1456). Praha: Mladá fronta, 2007, s. 352.

[2] Dnešní pohled českých i zahraničních historiků je víceméně zajedno: husitství je nedílnou součástí dějin obecných a jednou z mála epoch české historie přesahující svým významem zemské hranice i samotný středoevropský region. Zasadit české dějiny středověku a samotné husitství do evropského kontextu se v minulosti podařilo velmi úspěšně například titulu ŠAROCHOVÁ, Gabriela V. České země v evropských dějinách 1. Do roku 1492. Praha: Paseka, 2006, s. 392. V populárně naučném duchu poté svůj pohled podává FIDLER, Jiří. České a evropské dějiny v souvislostech. Praha: Fragment, 2015, s. 110.

[3] K Žižkově neúčasti v bitvě u Azincourtu se dnes kloní většina domácích odborníků, včetně předních znalců husitské epochy Františka Šmahela a Petra Čorneje. V literatuře se této otázce věnoval naposledy VYBÍRAL, Zdeněk. Jan Žižka: 1360? – 1424: O táborském hejtmanu a husitském vojevůdci. Tábor: Město Tábor, odbor kultury a cestovního ruchu, 2014, s. 173.

[4] O bitvu u Grunwaldu a válku Poláků s Řádem německých rytířů se naposledy zajímal FUKALA, Radek. Velká válka s křižáky 1409 – 1411: světla a stíny grunvaldského vítězství. Praha: Epocha, 2011, s. 248. O Žižkově účasti ve slavném střetnutí existuje dnes početná literatura. Poutavě a překvapivě odborně se problematice věnoval například titul IVANOV, Miroslav. Kdy umírá vojevůdce. Praha: Panorama, 1983, s. 416.

[5] České historiografii dlouho chybělo moderní, vědecky pojaté a komplexní dílo zaměřující se na vývoj středověké církve. Tento trapný dluh byl splacen teprve nedávno, a to v podobě díla SUCHÁNEK, Drahomír; DRŠKA, Václav. Církevní dějiny – Antika a středověk. Praha: Grada, 2013, s. 432. V této přehledné a laické veřejnosti snadno přístupné příručce je velký prostor věnován nejen avignonskému zajetí papežů, papežskému schizmatu na přelomu 14. a 15. století, ale i reformním koncilům v Pise, Kostnici nebo Basileji, jež se osudově dotkly českých dějin.

[6] Nejpodrobněji se vzestupem Uherského království ve 14. století a vládou Ludvíka I. Velikého zabývá KONTLER, László. Dějiny Maďarska. Druhé vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008, s. 613.

[7] Na podrobnější dějiny Polska moderní česká historiografie zatím čeká. Svou úlohu však alespoň částečně splňují ŘEZNÍK, Miloš. Polsko. Praha: Libri, 2002, s. 228. a ŘEZNÍK, Miloš. Dějiny Polska v datech. Praha Libri, 2010, s. 500.

[8] Osmanská expanze na Balkán, která vymezuje hned několik století vývoje jihoslovanských zemí, je velmi složitou problematikou úzce se dotýkající i českých dějin, která by si jistě zasloužila větší pozornost českých historiků. Základní literaturu představuje edice NLN „Dějiny států“, v níž byly zpracovány nejen dějiny jednotlivých balkánských států, ale dokonce i celý region v jednom svazku.

[9] Není bez zajímavosti, že Karel VI. byl po své babičce Jitce Lucemburské nepříliš vzdáleným příbuzným krále Václava IV. O dějinách Francie pojednává podrobně DUBY, Georges. Dějiny Francie od počátků po současnost. Praha: Karolinum, 2003, s. 953.

[10] Také král Richard II. měl úzké vazby na české země, neboť jeho první manželkou byla v letech 1382 – 1394 Anna Lucemburská, sestra Václava IV. Právě tento ve své době prestižní dynastický sňatek mezi Lucemburky a Plantagenety na několik let prohloubil vazby mezi Čechami a Anglií, jejichž plodem byl oboustranně intenzivní kulturní a civilizační transfer. Pro počátky české reformace to mělo mít zásadní vliv. K vládě Richarda II. a ostatních anglických králů pozdního středověku například ČORNEJ, Petr, a kol. Evropa králů a císařů. Praha: Ivo Železný, 2005, s. 410.

První pokusy o reformu církve

[1] Učení o remanenci tvrdilo, že po posvěcení (konsekraci) hostie během svátosti oltářní nedochází k přepodstatnění (transsubstanciaci) podstaty chleba v podstatu těla Páně a v hostii zůstává (remaneo) zachována původní podstata. Obdobně to platí o vínu a krvi Páně.

[2] univerzálie – obecné pojmy, obecniny, obecná jména; způsob interpretace jejich existence byl jednou z hlavních otázek středověké filozofie.

[3] nominalizmus (nomen – jméno) – směr středověké, pozdně scholastické filosofie, který považoval univerzálie jen za pouhá jména, která jsou zakotvená ve skutečnosti. Skutečně, reálně existují pouze jednotlivé věci (jednotliviny), zatímco obecné pojmy, které si lidé o těchto věcech utvořili, neexistují nezávisle na věcech ani neodrážejí jejich vlastnosti.

[4] realizmus (opak nominalismu) – idealistický směr vycházející z platonismu a augustinismu. Zastával názor, že univerzálie existují reálně a objektivně, samy o sobě, v říši idejí, tedy v Boží mysli a předcházejí tak existenci jednotlivých věcí.

[5] konsubstanciace – nauka tvrdící, že v hostii je po posvěcení zároveň přítomna jak substance chleba, tak i substance těla Kristova. V konsekrované hostii jsou tedy přítomny zároveň substance dvě. Obdobně je tomu s vínem a krví Ježíše Krista. I tato teorie byla zařazena mezi remanenční nauky, jinak řečeno, heretické.

[6] kvodlibet -výroční univerzitní disputace na zvolené téma. Konal se na artistické fakultě pod vedením kvodlibetáře.