Matěj z Janova

[*kolem r. 1353 – †30. 11. 1394]

Jan Milíč zásadně ovlivnil tohoto posledního z „hvězdné trojice“ ( Waldhauser, Milíč, Janov) předchůdců českých reformátorů. Matěj pocházející z Janova u Mladé Vožice nastoupil na studia do Prahy někdy na počátku 70. let 14. století. Pod vlivem krajana Vojtěcha Raňkova z Ježova dokončil v r. 1376 vysokoškolská studia na artistické fakultě pařížské univerzity (studium bohosloví nedokončil) a v r. 1381 se vrátil do Prahy. V témže roce získal obročí kanovníka při sv. Vítu. Stal se také zpovědníkem arcibiskupa Jana z Jenštejna, což byla velice významná funkce. V r. 1388 byl jmenován správcem farnosti ve Veliké Vsi u Podbořan, takže na dokončení studia teologie již musel rezignovat. U pražských obročí za sebe jmenoval tzv. střídníka, tj. jakéhosi zástupce, a začal kázat u sv. Mikuláše na Starém Městě pražském, kam chodily mj. i zbožné ženy – bekyně, podezřívané z pikartské hereze. Nadále pak pokračoval s plným nasazením v odkazu Jana Milíče.

Ve svém stěžejním díle Pravidla Starého a Nového zákona (Regulae Veteris et Novi Testamenti) apeloval na to, aby pravověrní křesťané nebyli pronásledování jenom proto, že chtějí častěji přijímat svátost oltářní, což zakazovalo synodální usnesení. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že právě libovolně početné přijímání eucharistie podporovali stoupenci Milíče a Matěje z Janova, kteří s tímto demokratickým principem vyrukovali. V Praze se rozšířilo udavačství na sektu pikartů, jehož oběťmi se stali i nevinní lidé, jak je to v takto podobných neblahých případech obvyklé. Také Matěj z Janova na synodě 18. října 1389 musel pod tlakem odvolat bludné články, z nichž jeden souvisel s častým přijímáním svátosti oltářní, a byl potrestán na půl roku zákazem kazatelské činnosti, zpovědí a zákazem vysluhování eucharistie s výjimkou jeho fary ve Veliké Vsi. Díky těmto omezením činnosti se Matěj z Janova mohl znovu plně věnovat literární činnosti, v níž se objevuje „starý evergreen“, tj. apel na návrat k prvotní apoštolské církvi a aktuální potřeba častého přijímání eucharistie. Také ostře kritizoval světské, především majetnické praktiky duchovenstva, které byly trnem v oku prostých věřících, a modloslužebné uctívání obrazů a ostatků.

Aby eliminoval poslední zákaz činnosti a předešel dalším, tak se 13. září 1392 před generálním vikářem Janem z Pomuku zaručil poslušností arcibiskupovi a veškěré tresty mu byly následně zrušeny. Zbytek života Mětěje z Janova pak již proběhl v relativním poklidu. Zemřel 30. listopadu 1394 a byl pohřben v katedrále sv. Víta.