Ladislav Habsburský (Pohrobek)

[22.02.1440-23.11.1457]

V dějinách střední Evropy nalezneme celou řadu panovníků, kteří usedli na trůn v nedospělém věku nebo kterým nebylo dopřáno překročit práh dospělosti. Jedním z nejznámějších „dětských“ králů v pozdním středověku je i Ladislav Pohrobek, mladík, jemuž v žilách kolovala krev umírající dynastie lucemburské a dravého habsburského rodu, kterému měla patřit nepříliš vzdálená budoucnost.

Otcem budoucího držitele hned dvou královských korun a vévodského titulu byl Habsburk Albrecht II. Habsburský, který však zemřel čtyři měsíce před narozením svého potomka. Z tohoto důvodu obdržel Ladislav ještě za svého života přídomek „Pohrobek“ (latinsky postumus), pod kterým vstoupil i do historie. Matkou chlapce, který obdržel v Uhrách oblíbené jméno Ladislav, aby tak bylo zdůrazněno jeho právo v budoucnu usednout na uherský trůn, byla Alžběta Lucemburská, jediný legitimní potomek císaře a krále Zikmunda. Ladislav byl tedy pravnukem samotného Karla IV. Předčasně zesnulý otec zanechal svému potomkovi nejeden panovnický titul a křehkou středoevropskou personální unii, jež se ovšem krátce po jeho smrti rozpadla, a tak musela činorodá Alžběta vynaložit nemalé úsilí na to, aby prosadila práva svého syna v Českém království a v Uhrách, kde byla situace s Ladislavovým nástupnictvím nejsložitější. A přitom právě v Čechách, ještě donedávna zemi sužované dlouholetou občanskou válkou a poté mimořádně citlivou náboženskou a politickou situací, bylo zapotřebí silné panovnické ruky, která jedině mohla obnovit pořádek a vtisknout životu našich předků lepší perspektivy.

Alžběta, která si ve své energii v ničem nezadala se svým slavným otcem, zaměřila síly nejprve na synovo prosazení v Uhrách, v čemž jí byl vítanou oporou hejtman Jan Jiskra z Brandýsa, který po bitvě u Lipan vstoupil do služeb císaře Zikmunda. Ladislav nedosáhl ještě ani jednoho roku, když byl z iniciativy své matky korunován ve Stoličném Bělehradě uherským králem. Jenže zem sužovaná tureckým nebezpečím potřebovala dospělého krále, a proto většina uherských magnátů zvolila králem Vladislava (III.) Jagellonského, který vládl v Polsku. Komplikace rázem vyvstaly také v Čechách, kde šlechta z důvodů ne nepodobných odmítla Ladislavův nárok na českou korunu a při volbě, jež proběhla v červnu 1440 v Praze, zvolila na trůn bavorského vévodu Albrechta. Ten ale navzdory očekáváním českou korunu odmítl z obav, že by složitá vnitropolitická i mezinárodní situace vzniklá po husitských válkách byla nad jeho síly. Tato neblahá zkušenost nakonec vedla k názoru, že nezbývá nic jiného, než počkat do chvíle, kdy Ladislav dospěje a bude se moci ujmout vlády. Oficiálně byl však Ladislav přijat za čekatele české koruny až na zemském sněmu v lednu 1444. Čechy byly zatím rozděleny na landfrýdy neboli politicko-vojenské svazy, jež dočasně nahrazovaly ústřední zemskou vládu.

Když roku 1442 zemřela královna vdova a Ladislavova starostlivá matka Alžběta, zdálo se, že je s nároky mladičkého dědice na uherský trůn konec, obzvláště když se jeho poručníkem stal strýc a zároveň římský král Friedrich III., který sledoval vlastní zájmy a Ladislava nechal převést do rakouských zemí. Ladislav byl v podstatě držen na dolnorakouském hradě Orth jako Friedrichův prominentní zajatec, kterého vychytralý král používal k nátlaku na politické protivníky. Na druhou stranu římský král a od roku 1452 také císař zajistil Ladislavovi vynikající vzdělání a opatřil mu znamenitého učitele, kterým byl Enea Silvio Piccolomini, budoucí papež Pius II., jenž pracoval v jeho diplomatických službách.

Vladislav Jagellonský padl již roku 1444 v bitvě u Varny během křížové výpravy proti Turkům, a tak se trůn v Budíně uprázdnil. Uherská šlechtická obec se postupně přihlásila k Ladislavovi, který se poté mohl považovat za uherského krále, ale jen podle jména, neboť skutečnou faktickou moc v zemi za nezletilého krále postupně uzurpoval slavný vojevůdce a sedmihradský vojvoda Jan Hunyadi, otec budoucího krále a souputníka Jiříka z Poděbrad Matyáše Korvína. Ke stejnému scénáři mířily i Čechy, kde sílil vliv hejtmana východočeských landfrýdů a vůdce kališnické strany Jiříka z Poděbrad, který dlouho soupeřil s katolickým uskupením Oldřicha II. z Rožmberka. V tomto mocenském zápase, který trval řadu let, nešlo jen o otázku náboženskou, ale i o tu ryze světštější, tedy o to, kam budou země Koruny české v budoucnu směřovat. Převaha se přelila na stranu pána z Kunštátu a Poděbrad poté, co se roku 1448 překvapivým manévrem zmocnil Prahy. Netrvalo dlouho a roku 1452 stanul Jiřík z Poděbrad v čele země jako zemský správce uznávaný kališníky i katolíky.

Mezi nejpřednější Poděbradův úkol patřilo vysvobození Ladislava Pohrobka z poručnictví jeho strýce Friedricha a uvedení do Čech, kde měl být nejen korunován, ale také strávit nějaký čas, aby se naučil jazyk i zdejší mravy a také se seznámil se situací v zemi, která byla v mnohém odlišná od jiných evropských monarchií. Jako teprve třináctiletý jinoch přijel Ladislav na podzim 1453 do Čech. V říjnu toho roku byl v katedrále sv. Víta na Pražském hradě korunován českým králem, ale výkonnou moc držel v rukou zemský správce. Jiřík z Poděbrad umně řídil státní otěže tak, aby se zdálo, že vládne skutečně Ladislav, kterého postupně uváděl v obraz a snažil se mu osvětlit problematické soužití dvou konfesí v jednom království. Mezi králem a zemským správcem vzniklo silné pouto, jež zřejmě mělo i hlubší citové pozadí, vždyť z dochovaných zpráv víme, že oba spolu dokonce spávali v jedné místnosti a oslovovali se „otče“ a „synu“. Nadaný a inteligentní Ladislav, který se česky naučil poměrně rychle a obstojně, však v mladické rozmařilosti místo otcovským lekcím zemského správce dával povětšinou přednost radovánkám s alkoholem a dokonce i s nevěstkami. V Praze pobyl Ladislav více než rok a když na podzim 1454 Čechy opouštěl, ponechal i nadále Jiříka z Poděbrad v roli zemského správce. Měl v něj totiž důvěru a podle náznaků, jež máme, můžeme soudit, že mu byl také otcovským vzorem, který Ladislav zoufale postrádal. Do země dvojího lidu se Ladislav vrátil až po třech letech, ale to již přijížděl jako téměř dospělý muž.

Jako samostatný vladař se Ladislav poprvé představil až roku 1457, kdy se začal zbavovat vlivu svých poručníků. Až tehdy Ladislav odkryl svou skutečnou povahu, která byla méně sympatická, nežli jeho přívětivý nedospělý zevnějšek, který například v Čechách vedl ke vzniku nejednoho přísloví, např.: „Za krále Holce, za groš ovce.“ Tím bylo mimo jiné zdůrazněno, že pod schopnýma rukama zemského správce Čechy vzkvétaly, království opět prosperovalo a stávalo se znovu žádaným zbožím. Zásluhy však sklidil král „Holec“. Mladík s tváří anděla uměl dokonale maskovat své skutečné záměry a jeho bezohlednost se snoubila s pragmatickým cynismem, tj. vlastnostmi zděděnými po dědovi z matčiny strany. Doplatil na to v Uhrách oblíbený Jan Hunyadi, jehož vlivu se Ladislav obával. Hunyadi byl v březnu obviněn ze zrady, zákeřně zajat a následně popraven. Po jeho popravě však Ladislavovi začala v Uhrách hořet půda pod nohama, a proto raději opustil zemi a uchýlil se do Vídně. Odtud Ladislav zamířil na svou poslední cestu.

Ladislav se měl oženit s francouzskou princeznou Magdalenou, dcerou krále Karla VII. Plánovaný sňatek odkrýval budoucí Ladislavovy plány, které s největší pravděpodobností mířily k zisku římského trůnu, který sice prozatím patřil jeho strýci Friedrichovi, ale ten byl v říši krajně neoblíbený a jeho vztahy s Ladislavem po Hunyadiho popravě znatelně ochladly.

Význam Prahy, jakožto bývalého politického a kulturního centra Svaté říše římské za Lucemburků, byl pro Ladislava dobře znám, a proto bylo rozhodnuto, že Ladislav svůj dvůr přesune ze stále provinční Vídně do Prahy. Pro Jiříka z Poděbrad to byla dobrá zpráva, vždyť tak mohla mít země konečně panovníka, který by se věnoval nastřádaným státnickým úkolům, nehledě na to, že zemský správce mohl alespoň zpočátku usměrňovat kroky mladého krále. Svatební veselí, které v Praze propuklo v listopadu 1457 a jež dávalo naději, že sen o království dvojího lidu, kde by spolu bok po boku žili v míru a harmonii kališníci a katolíci, dojde naplnění, se však proměnilo v tragédii antických rozměrů. Ladislav rychle a záhadně onemocněl. Nemoc, o které dobové mínění tvrdilo, že je morovou nákazou, přivedla Ladislava 23. listopadu 1457 k předčasnému skonu. Nemalý počet domácích i zahraničních nepřátel zemského správce věřil, že Jiřík z Poděbrad nechal krále otrávit, aby se sám mohl ujmout trůnu. Král, od něhož se tolik očekávalo, spočinul v katedrále sv. Víta na Pražském hradě po boku svých předků z matčiny strany. Jeho nečekaná smrt ale nebyla osudovou tragédií, naopak, znamenala úsvit nové a doposud nevídané epochy v národních dějinách Čechů a Maďarů. Již po několika měsících Ladislavův nečekaný odchod vynesl ve střední Evropě na starobylé královské trůny dva panovníky neurozeného původu – Matyáše Korvína a Jiříka z Poděbrad.

Záhadná smrt Ladislava Pohrobka dlouho nedávala spát současníkům ani následujícím generacím. Sám Jiřík z Poděbrad byl později, to již v roli českého krále, mnohokrát osočen doma i v zahraničí z úkladné vraždy, a to i na místech nejvyšších. Když nastupoval na trůn Vladislav II. Jagellonský, považoval za nutné nechat otevřít Ladislavovu rakev a tělo dát prozkoumat svými lékaři, aby vyvrátili nebo potvrdili fámu, že jeho předchůdce byl královrah. Při tehdejší úrovni znalostí nebylo možno vynést jakýkoli relevantní výsledek, a to i přesto, že se Ladislavovo tělo rozkládalo velice pomalu a ještě v 16. století na něm bylo možno spatřit celistvé tkáně. V 19. století proto tehdejší medicína usoudila, že byl Ladislav otráven látkami, které rozklad těla zpomalily. V době národního obrození a následného česko-německého napětí se celá věc stala velmi citlivou, neboť Češi by rádi očistili památku jednoho ze svých velkých králů. Chyběly však důkazy, které by nařčení německých šovinistů umlčely. Teprve velký pokrok technologií a antropologie v posledních desetiletích 20. století umožnily rozluštění takřka věčného tajemství. V roce 1985 antropolog MUDr. Emanuel Vlček po vyšetření králových kosterních pozůstatků konstatoval, že příčinou smrti Ladislava Pohrobka nebyla otrava, nýbrž jedna ze vzácných a dědičných forem leukémie. Ta byla ve středověku neznámá a pochopitelně neléčitelná. Ladislavova předčasná smrt byla proto tragédií především lidskou a osobní, avšak byla to paradoxně právě tato událost, která mladého krále nesmazatelně zapsala do české i evropské historie.

Autor: Napo_Leon

Diskusní fórum:
Související diskuse o Ladislavu Pohrobkovi také v tématu o Jiřím z Poděbrad