Jan Rokycana

[†02.02.1471]

Narodil se v Rokycanech někdy na počátku 90. let 14. století. Na pražské univerzitě patřil k jedněm z nejoddanějších posluchačů M. Jana Husa a Jakoubka ze Stříbra. V r. 1415 dosáhl bakalářského gradu na artistické fakultě. V r. 1422 ho nalézáme v opoziční skupině proti kazateli od Panny Marie Sněžné Janu Želivskému, jehož vliv v Praze se snažila eliminovat. Po popravě Želivského a následných bouřích se Rokycana raději ze scény kamsi vytratil. V polovině roku 1423 se zúčastnil hádání pražských a táborských kněží na Konopišti.

Po vítězné bitvě u Malešova se v září 1424 u Prahy objevil nahněvaný Žižka, aby pyšné husitské město potrestal, resp. spíše zastrašil. Nakonec zde byl uzavřen tzv. libeňský mír na Špitálském poli, při němž se zprostředkovatelské role ujal právě Rokycana.

Dalším významným mezníkem v Rokycanově životě je rok 1427, kdy spolu s Jakoubkem ze Stříbra zlikvidoval pokus o pravicový převrat v Praze, v jehož pozadí stáli konzervativní mistři skupiny kolem Jana z Příbrami a vladař Zikmund Korybut. V této době byl Rokycana též zvolen čelným představitelem pražského utrakvistického duchovenstva, upevnil si svoji pozici i vliv a patrně také souhlasil se spoluprací pražanů se sirotky i tábory, resp. se svazem Jakoubka z Vřesovic. V roce 1428 došlo k oddělení novoměstské církevní správy, do jejíhož čela se postavil nástupce Želivského u Panny Marie Sněžné, kazatel Jakub Vlk. Rokycana disponující Týnskou farou zůstal na Starém Městě pražském. V říjnu 1429 byl učiněn pokus o smír s Příbramovou skupinou a z Prahy vypovězených kněží, o což se snažil především Rokycana. V září 1430 bakalář Jan z Rokycan konečně obdržel hodnost mistra svobodných umění.

Na podzim 1431 nabídl kardinál Julián Cesarini husitům slyšení a jednání na koncilu. K tomuto účelu kardinál vyhotovil list, který Jan Rokycana přečetl v polovině listopadu v Týnském chrámu. V lednu 1432 v Praze zasedal sněm za účasti sirotků a zároveň se též konala i synoda, která potvrdila Rokycanu v čele pražského duchovenstva. Jan z Rokycan v této době stál také za odmítáním trestu smrti pro zloděje (viz níže).

Jednáních v Chebu, které mělo připravit pozice pro následné slyšení husitů na koncilu v Basileji v květnu téhož roku a na nichž byl přijat tzv. Chebský soudce, se Rokycana aktivně zúčastnil a spolu s Martinem Lupáčem z Chrudimi se podílel i na formulování textu chebských úmluv. V první polovině r. 1433 se zúčastnil jako člen delegace jednání na Basilejském koncilu, kde se mu dostalo té cti, že obhajoval kalich, tj. přijímání podobojí, jako jeden že čtyř bodů husitského programu. Již v červnu na svatotrojickém sněmu připravil znění těchto 4 artikulů pro jednání s delegací koncilu. Dne 11. listopadu zasedal v Praze svatomartinský sněm projednávající mj. formulace 4 článků. Za pražské duchovní se jednání zúčastnili Rokycana a Martin Lupáč. Později 30. listopadu bylo schváleno kompromisní znění 4 pražských artikulů a tento text je znám pod označením kompaktáta (narovnání, srovnání). Povinný laický kalich chtěl Rokycana neúspěšně prosadit dokonce pro celé Čechy a Moravu. I o tom se mj. rokovalo na brněnských jednáních r. 1435, jichž se zúčastnil také Rokycana požadující přijetí kompaktát s dodatky, což zástupci koncilu nepřipustili.

Dne 21. října 1435 byl Jan Rokycana na zemském sněmu výborem složeným z osmi světských a osmi zástupců duchovního stavu zvolen pražským arcibiskupem, jak to husitům v Brně slíbil Zikmund. Rokycana však nebyl ve svém úřadě ani papežem ani koncilem nikdy potvrzen a navíc jeho působnost jako metropolity se nevztahovala na Moravu. V červenci 1436 se jako zvolený, ale nepotvrzený arcibiskup zúčastnil oficiálního vyhlášení kompaktát v Jihlavě, kde četl text o smíření husitů s ostatním křesťanským světem.

V dubnu 1437 Rokycana přišel o Týnskou faru potažmo i o místo faráře v kostele Panny Marie před Týnem. Aby toho nebylo málo, tak zemský sněm v červnu zvolil administrátorem kališnického duchovenstva Křišťana z Prachatic, což vůbec nebyl pretendent, kterého by na tento úřad Rokycana podporoval. Dne 16. června proto opouští Prahu, aby se uchýlil na dlouhých 11 let do východních Čech, nejprve na Kunětickou horu Diviše Bořka z Miletínka, později rovnou do Hradce Králové, kde nadále pokračoval ve snaze o sjednocení utrakvizmu. Rokycana také nemalou měrou přispěl k tomu, že východočeský region v čele s Hynce Ptáčkem z Pirkštejna a pak i Jiřím z Poděbrad převzal vůdčí roli v polipanském husitství.

V roce 1440 Rokycana jako jediný zatupoval duchovní stav mezi voliteli českého krále. Dne 4. července téhož roku byl zbaven úřadu českého metropolity. V srpnu 1441 byl na sjezdu 4 východočeských krajů proklamací vyhlášen za nejvyššího úředníka duchovního práva.

Počátkem září 1448 po ovládnutí Prahy Jiřím z Poděbrad se také Jan Rokycana vrátil a opět se ujal týnské fary a pastorační služby v Týnském kostele. Shledal totiž, že mu v Praze zůstalo stále hodně jeho příznivců. V prosinci  1449 se vypravil na cestu do Říma, ale už v Salcburku se otočil nazpět, aby se urychleně vrátil do Prahy. V r. 1451 inicioval jednání mezi kališnickou a východní církví v Cařihradu, které však nikam nevedlo. V témže roce se také utkal s italským františkánem Janem Kapistránem v ostrém polemickém souboji vedeném však pouze v písemné podobě.

Po zvolení Jiřího z Poděbrad českým králem v březnu 1458 Rokycana v Týnském chrámu, kam příznačně vedly první kroky husitského krále, přednesl děkovné modlitby za Poděbradovo zvolení. Nemohl však nového krále jako Římem nepotvrzený arcibiskup pomazat. Rokycana spolu se svým sufragánem Matinem Lupáčem aspoň vedl předvolební agitaci ve prospěch Jiřího volby. V r. 1462 spolu s katolickým administrátorem Hilariem Litoměřickým svolal shromáždění několik set duchovních, kde se opětovně řešila otázka kolem kompaktát. Ve stejném roce byla na základě Rokycanova přání umístěna socha Jiřího z Poděbrad na již dokončeném štítu průčelí Týnského chrámu. Nad sochou byl ještě umístěn pozlacený kalich.

Zajímavě se vyvíjel jeho vztah k Jednotě bratrské. I on se ztotožňoval s některými zásadními postuláty nově vznikající církve a se svým sufragánem Martinem Lupáčem toto nové společenství podporoval. Tato podpora vrcholila někdy na přelomu let 1457/58, kdy se mu podařilo získat souhlas, aby se bratří a sestry kolem Řehoře Krejčího mohli usadit v Kunvaldu, v ústraní na panství Jiřího z Poděbrad. V r. 1461 začal Jiří z Poděbrad poměrně tvrdými zásahy postihovat Jednotu, na jejíž stranu se Rokycana opět postavil, aby tak otupil ostří králových represí. S Jednotou se však Rokycana definitivně rozešel r. 1467, kdy se Jednota konstituovala jako samostatná a již zcela reformovaná církev. Přesto vůdčím osobnostem Jednoty až do své smrti naslouchal i s nimi polemizoval. Dne 26. března 1467 byla papežem Pavlem II. na nikdy nepotvrzeného kališnického exarcibiskupa uvalena klatba.

Jan Rokycana umírá 22. února 1471 a jeho tělesné ostatky jsou uloženy v chrámu Panny Marie před Týnem.

Rokycana spolu s Husem a Mikulášem z Pelhřimova zpochybňoval trest smrti v tehdejší trestně právní podobě. Neměl rád provozování hazardních her a iritoval ho tanec a freje ve městech. Na kališnické univerzitě se neúspěšně snažil obnovit teologickou fakultu. V husitské liturgii upřednostňoval používání mateřského jazyka před latinou. Své organizační nadání cele věnoval vizi spočívající v politickém a především konfesijním sjednocení utrakvizmu a jeho církve. Jeho největším přínosem pro ideje husitství byl přehledný, srozumitelný a ucelený systém, který nepožadoval oddělení husitské církve z římské a respektoval kompaktáta, ale jinak důsledně zachovával základní myšlenky husitského reformního programu jdoucího nad rámec kompaktát. Základním fundamentem víry se pro Rokycanu stala Bible, a proto její čtení doporučoval i laikům. Některé své postoje musel korigovat s ohledem na husitskou tezi o nadřazenosti světské moci nad mocí duchovní.

Rokycanovy traktáty mají podobu polemických proslovů, replik i obrany, rovněž tak se v jeho díle vyskytují i usnesení a okružní listy. Svá kázaní, která spadají převážně do doby po r. 1448, psal česky i latinsky. K jeho nejznámějším dílům patří česky psaný Výklad na evangelium Lukášovo a rozsáhlá Postila, jejímž základem jsou kázání z 50. let 15. věku. Dalším významným dílem je latinsky psaný Výklad na evangelium sv. Jana.

Diskuzní fórum:
Související diskuse k tématu o Janu Rokycanovi