Jan Hus – příběh reformátora, který změnil svět

Zima a tma. To bylo to jediné, na co mohl myslet Hus, který již delší čas seděl na stoličce zachoulen ve svém skromném oděvu. Byly to již asi dvě hodiny, kdy Jan z Chlumu odešel i s papežovým hofmistrem. V aule zůstali vyjma Husa samého jenom dva strážní, kteří zde byli po většinu dne. Chlad byl tak velký, že se Hus třásl jako osika a nemohl myslet na nic jiného. S plynoucími hodinami dostával znovu hlad, ale nervozita a nyní i zima mu bránily přijmout nějaké sousto. Zkusil se otázat stráží, zdali by mu nepřinesly alespoň nějaké svíčky, které by osvětlily temnou aulu. Dočkal se však zamítavé odpovědi. Čas byl nyní relativní, skoro se zdálo, že se zastavil. Každá hodina pro Husa trvala jako celý den. Už si ani nevzpomínal, jak chladil čerstvý vítr, a hřálo podzimní slunce. Hrozivou tíseň zahnal až papežův hofmistr, který přišel do sálu tak tiše a pohlcen černou prázdnotou noci, že jej Hus zprvu ani nepoznal. „Připrav se, Huse! Brzy si pro tebe přijdou. Máš veliké štěstí, další dny budeš trávit v domě kostnického kanovníka. Tak tomu bude, dokud nepřijede král Zikmund a neporadí se s kardinály, co s tebou udělají,“ řekl suše a bez emocí hofmistr. Hus se však k jeho překvapení zeptal pouze na jedinou věc: „Kde je můj věrný rytíř? Rád bych jej viděl.“ Hofmistr, který byl již na odchodu, se zastavil a přes rameno rozmrzele prohodil: „Ten tu již není. Po rozmluvě s papežem odešel. Nečekej na něj.“ Po těchto slovech odešel.

Hus zůstal sedět a spíše pro sebe si šeptal: „Opustil mne? Proč? Tomu nevěřím!“ V tu chvíli na něj padla strašlivá úzkost, jakou snad ještě nikdy nezažil. Cítil se, jako by jej opouštěla síla. Zavřel oči, vyhrnul si okraj tenkého kabátu až k bradě, a snažil se utřídit si tok myšlenek. To se mu ale nedařilo. Jeho myšlenky se rozbíhaly na různé strany. Jak dlouho bloudil po známých místech a vybavoval si tváře lidí, které za svůj život poznal? Byla to hodina? Dvě? Možná, že již byla půlnoc. Vyrušil jej však příchod několika mužů. Dva vysocí a robustní muži ostrých nepříjemných rysů. Chrastili v rukou pouty a řetězy. Jeden, nejspíše sluha, držel v rukou svícen, který ozařoval ponurou scenérii. „Vstaň!“ řekl jeden z nich a kopl při tom Husa do holeně, až mistr sykl bolestí. Postavil se tedy. Nakázali mu, aby si sundal kabátek, zvedl ruce a roztáhl nohy. Udělal to bez jediného slova, jeho pohled mířil kamkoli, jen aby neviděl silné řetězy, kterými jej spoutali na nohou i rukou. „Pojď! A nezastavuj se,“ řekl opět stejný hlas, když jej oba velcí muži uchopili za paže, a táhli jej ven z auly. Sluha se svícnem šel vpředu a osvětloval prostorné chodby. Sem tam jimi někdo prošel. Někteří se snažili dívat jinam, jiní si pohled na spoutaného kacíře vychutnávali. Hus mezi nimi rozeznával kardinály. Dva kardinálové, kteří jej míjeli, dokonce pohrdavě pronesli: „Kacíř jeden, má co si zasloužil.“ Hus tyto pohledy a narážky nevnímal, sledoval sice cestu před sebou, ale v myšlenkách byl s Bohem, jediným, který jej neopustil.

Když již kráčeli v refektáři, kterým se vycházelo k průčelí a východu z falce, přistoupila k Husovi postava, jež k němu začala hovořit česky: „Nemysli si, že mi dělá radost takový pohled. Nechtěl jsem tento konec, ale ještě není nic ztraceno, máš čas. Ukaž kardinálům vůli k ústupkům a dohodě. Budeš mít zpět svobodu! Nechtějí tě na hranici, chtějí tě vidět napraveného. Zapřísahám tě, Jene, nekráčej směrem do propasti. Prosím!“ Trvalo dlouho, než Hus ve hře stínů a světla rozpoznal povědomou tvář. Byl to Štěpán Páleč! Jeho bývalý přítel. „Štěpáne, Štěpáne,“ pravil Hus smutně, „to ty jsi mi ublížil nejvíce! Odpustil bych ti, že ses rozešel s mým přesvědčením a názorem, ale že jsi přijel až sem jenom proto, abys mi uškodil, to ti zapomenout nemohu.“ Oběma se krátil čas, neboť nevrlí muži, kteří Husa vedli, neměli pochopení pro tento dialog, a naopak přidali do kroku. Snažili se dokonce Pálče několikrát odstrčit, ale ten se nedal odbýt tak snadno. „Jene, prosím, nedělej to pro sebe nebo pro mě. Uvaž, co se stane v Čechách, pokud budeš i nadále zatvrzele hájit bludy!“ snažil se Páleč pohnout ke změně postoje svého dávného přítele. Hus se na něj pouze podíval, a když uviděl v jeho očích lesknoucí se slzy, pronesl: „Ale v jednom jsi měl přece jen pravdu, příteli můj nejdražší. Když jsme ještě byli prostými žáčky, slíbili jsme si, že budeme spolu až do konce. To se nám zde možná splní. Jen budeme každý stát na opačné straně.“ Zbytek slov už musel Hus pronášet z dálky. Těžko říci, zdali jej Páleč slyšel, neboť se zastavil a v hlubokém pohnutí sledovat tuto scenárii.

Venku byl chlad ještě větší, než uvnitř. Husa do obličeje udeřila zima i mráz. Kráčel po schodech a město, které jinak celý den bouřilo, zelo prázdnotou. Před schody k němu přiběhl další z blízkých přátel, Petr z Mladoňovic. Když jej Hus uviděl, konečně pookřál, rozveselil se a v hlubokém dojetí pronesl: „Příteli, ty jsi tu také? Kde je Jan z Chlumu? Neviděl jsi ho?“ Petr z Mladoňovic neměl příliš času, proto povídal rychle a při tom se rozhlížel na všechny strany, zdali jej někdo nesleduje: „Nemohl přijít. Přišel do domu paní Fidy, vzal tvé věci a chtěl ti je přinést, ale nepustili ho. Musel být dokonce vyveden strážemi, když se dožadoval přístupu k tobě. Potkal jsem jej na odchodu, dal mi pro tebe alespoň toto.“ Hus od svého přítele převzal tlustý kožený kabát a prostý breviář. „Děkuji ti, jsi hodný!“ řekl Hus, kterému se třásl hlas pohnutím. „Uvidíme se ještě? Uvidím někoho z vás? Kdy za mnou přijdete?“ tázal se teskně mistr. Jenže Petr z Mladoňovic byl od Husa odtržen strážemi. Zůstal stát a hlasitě vzlykal: „Nevím, Jene, nevím vůbec nic …“ Hus, jenž mířil se svými „průvodci“ do protějšího domu kanovníka, se vzdaloval ve tmě. Jeho přítel sice již neviděl Husovu tvář a brzy ani postavu, ale jasně slyšel jeho výkřik: „Pak tedy pozdravuj ode mne naše a vyřiď jim, ať se nebojí. Všechno s pomocí boží jistě dobře dopadne!“ Tak skončil poslední Husův den na svobodě. Nyní jej čekalo 219 dnů věznění, útrap a hluboké nejistoty. Pan Jan z Chlumu měl pravdu, toto nebyl dobrý den.

***

Roky 1414 a 1415 představují v příběhu českého reformátora nejen závěrečný epilog, ale také kapitolu z nejvýznamnějších. Tehdy se Husův osud uzavřel a jeho reformní činnost získala mučednickou smrtí i věrností Pravdě nesmrtelnost. Je velkým paradoxem Husova života, že byl odsouzen a upálen na koncilu, který usiloval o nápravu celého křesťanstva.  Ironií také zůstává, že dým stoupající z kostnické hranice byl předzvěstí husitské revoluce a krvavých náboženských zápasů, z nichž nakonec vzešla česká reformace vítězně. A byla to tehdy sama církev, která musela údajným českým kacířům nabídnout rovnocenný dialog. Bylo tomu tak vůbec poprvé v evropských dějinách, kdy kdysi všemocní představitelé církve museli zasednout za kulatý stůl s těmi, jež se snažili mnoho let vymýtit ohněm a mečem. Málokterá hranice tak měla v dějinách Evropy srovnatelně výrazný dopad na další historický vývoj, jako v případě té, která byla zapálena 6. července 1415.

Husova cesta do Kostnice nebyla vůbec snadná a poklidná, jak by se mohlo jevit na základě faktu, že Hus z hradu Krakovec vyrazil 11. října 1414, načež již 3. listopadu dorazil do města na břehu Bodamského jezera. Husův průvod byl totiž poměrně velký, nejednalo se tak docela o soukromou výpravu. Tvořilo jej dvaatřicet koní a dva povozy. Spolu s Husem odjelo nejen služebnictvo, jež mělo zajišťovat pohodlí jeho i ostatních členů výpravy, ale také zástupci pražského vysokého učení, a to M. Jan Kardinál z Rejnštejna, pan Jan z Chlumu, řečený „Kepka“, který byl ústřední postavou našich beletristických úvodů, a jeho písař Petr z Mladoňovic^[1]. Dále byli s Husem zástupci krále Zikmunda pán Václav z Dubé a Jindřich Lacembok, který byl shodou okolností Kepkovým synovcem. Nešlo ale jen o velikost Husova průvodu. Cestu komplikoval i jeden poměrně zásadní fakt. Zikmundem slíbený a krátce po zahájení výpravy vydaný glejt, jenž měl Husovi zaručit bezpečnou cestu, totiž český reformátor fyzicky obdržel až se zpožděním. Stalo se tak 6. prosince 1414, tedy více jak měsíc poté, co výprava dosáhla Kostnice. Celou cestu tak byl betlémský kazatel vystaven potencionálnímu riziku, že mu bude bráněno v cestě, či na něj nějaký obzvláště horlivý církevní prelát či feudál uvalí vazbu. To se sice nestalo, ale výpravě ztrpčovaly průjezd velkou částí Svaté říše římské pomluvy a fámy, které rozšiřovali Husovi nepřátelé na trase přibližné cesty. Když tedy všichni v bezpečí dorazili do bran Kostnice (německy Konstanz), a to dokonce dva dny před oficiálním zahájením koncilu, následovala v jejich řadách jistě velká a upřímná úleva.

Už krátce po příjezdu se mohla česká výprava na vlastní oči přesvědčit, že zdaleka největší hrozbou pro Husa budou domácí protivníci, kteří s předstihem zahájili ve městě odpudivou a mstivou kampaň proti údajnému kacíři. Velkou zásluhu na tom měl nejen Štěpán Páleč, ale také český Němec Michal z Brodu, zvaný de Causis (česky „Súdný“), který byl přímo ukázkovým příkladem pokrytectví a osobní zaujatosti vůči Husovi. V Čechách sbíral jednu církevní prebendu za druhou a neváhal si užívat světských radovánek všeho druhu. Dokonce byl obviněn z finančních machinací. Včas však utekl ze země, aby se vyhnul odpovědnosti. V cizině dlouho a úspěšně horlil proti Husovi, jehož nenáviděl především proto, že se kritika betlémského kazatele obracela zejména proti lidem tohoto typu, na které ostatně narazíme v každé době. Do Kostnice měl dorazit i Stanislav ze Znojma, bývalý Husův učitel, který by nejspíše také svědčil proti svému někdejšímu žáku, jehož paradoxně kdysi velkou měrou přivedl k Wycliffovi. Avšak do Kostnice již nedorazil, neboť v říjnu 1414 zemřel, ani by opustil hranice své země. Pravděpodobně na mor, který tehdy řádil na některých místech Čech.

Na začátku roku 1415 však do Kostnice přijel olomoucký biskup Jan XII. Železný, jeden z nejhlasitějších a nejvlivnějších Husových odpůrců v českých zemích, který se ochotně pasoval do role předního žalobce ve věci Husa i nastupujícího kališnického proudu. V Kostnici nechyběli ani další „žalobníci“. Byli zde například nám již dobře známý Jan Protiva z Nové Vsi nebo někteří z německých mistrů, kteří v roce 1409 na protest proti vydání Dekretu kutnohorského odešli z univerzity a Prahy. Ke koncilu se žalobami chvátal i Václav Thiem z Mikulova, toho času děkan a kanovník v bavorském Pasově. Ten nemohl Husovi odpustit, že jej v roce 1412 nazval „odpustkovým kramářem“, neboť byl jedním z nejhorlivějších zastánců odpustkové kampaně. Všem těmto lidem, z nichž mnohé osobně znal, musel nyní Hus čelit tváří v tvář. Ve světle těchto informací se jeví více než trefně zvolání papeže Jana XXIII., jež pronesl, když přijímal české zástupce, kteří ještě před zahájením koncilu přišli s žádostí, aby útoky na Husa okamžitě přestaly. Papež tehdy rozhořčeně odpověděl: „Cožpak já mohu? To přece dělají vaši.“

Z českého prostředí však na koncilu jedno jméno překvapivě chybělo. Nebyl zde pražský arcibiskup Konrád z Vechty. Ten poslal pouze své zástupce. Byl tak jediným o trochu významnějším arcibiskupem ve střední Evropě, který pozvání na koncil nevyslyšel. Je to o to překvapivější, že představitelé koncilu by pražského metropolitu jistě rádi uvítali a zeptali se jej, proč se v Českém království v posledních letech natolik rozbujelo kacířství, že se jím nyní musí zabývat i ekumenický koncil. Důvody jeho absence nejsou dodnes spolehlivě vysvětleny. Zdá se, že arcibiskup, který byl pod silným vlivem krále Václava IV., nejel do Kostnice zejména proto, aby ještě více nejitřil nálady a nepoškodil zájmy panovníka i reformního panstva, jež ochotně vykonávalo vůli krále ve věci částečné sekularizace církevních majetků v Čechách a na Moravě. Své důvody ale mohla sehrát i nechuť arcibiskupa účastnit se koncilu, neboť i přes svůj německý původ nepatřil k žádným fanatickým odpůrcům české reformace a ve svých rozhodováních se vždy více řídil pragmatickým a chladným kalkulem, než společenskými konvencemi, jež vyplývaly z jeho úřadu. Koneckonců se roku 1421 přihlásil ke čtyřem artikulům pražským a v následujících letech se dokonce stal vlažným kališníkem.

Hus se po příjezdu do Kostnice ubytoval v domě vdovy Fidy stojícím v tehdejší ulici sv. Pavla (dnes Hussenstrasse, tj. Husova ulice), který stál zhruba v místech dnešního objektu č. p. 22^[2]. V domě vdovy Fidy ovšem Hus dlouho nepobyl. Pouze do 28. listopadu 1414, kdy byl spolu s Janem z Chlumu vylákán pod záminkou slyšení do biskupské falce. Zde došlo k dramatu, jež bylo ústředním bodem našich beletristických úvodů. Po něm byl Hus internován pod dohledem stráží v domě ředitele kůru. Ten stál poblíž kostnické katedrály. To již byl koncil v plném proudu. Důvody Husova zatčení netřeba hledat daleko. Kardinálové se chtěli „pouze“ pojistit pro případ, že by Hus chtěl z města uprchnout. Že se jednalo o fámu šířenou jeho protivníky, je zřejmé, ale důvody hrál i ohled na to, aby Hus neovlivňoval kostnický sbor ani kostnickou veřejnost. Vždyť se všeobecně vědělo, že Hus uměl výtečně německy a latinsky, přičemž měl dar mluvit o učených věcech s „plebejci“. A rozšíření Husových myšlenek bylo to, čeho se koncil obával ze všeho nejvíce.

Koncil v Kostnici byl mimořádnou událostí nejen pro samotné starobylé město, jehož počátky sahají až do doby keltské a římské, ale také pro celou soudobou Evropu. Zikmundovy obavy se naneštěstí nenaplnily, neboť do Kostnice dorazil tehdejší výkvět západního křesťanstva. Neformální historik husitské revoluce Vavřinec z Březové^[3] uvádí, že do města dorazili 3 patriarchové, 23 kardinálů, 27 arcibiskupů, 106 biskupů, 343 univerzitních mistrů, 28 králů a knížat, a 676 urozených šlechticů, vladyků a rytířů. Doposud nepříliš významné město náhle ožilo nebývalou účastí tisíců lidí z mnoha koutů Evropy. Počet kramářů prý vzrostl na 350, za vidinou zisku se sem sjelo 170 krejčích, 160 pekařů, přes pět stovek muzikantů a kejklířů určených k pobavení účastníků koncilu, a také přes sedm set prostitutek. Do Kostnice osobně dorazili i jeho svolavatelé: papež Jan XXIII. a římský a uherský král Zikmund. Ten si však dal s příchodem na čas. V listopadu 1414 teprve podstoupil v Cáchách korunovaci římským králem, aby mohl do Kostnice přijet v plném královském majestátu. Ale ani poté do Kostnice příliš nespěchal. Chtěl totiž vygradovat napětí a zvýšit tak efektivitu svého pompézního vjezdu. Ten se odehrál den po Štědrém dnu, tj. 25. prosince 1414. Nejdůležitějším aktérem jednoho z největších středověkých církevních koncilů tak byl člen české vládnoucí dynastie, syn Otce vlasti Karla IV., kterému v žilách kolovala krev slavných českých králů z rodu Přemyslovců a Lucemburků. Na tento pýchu budící fakt bychom neměli zapomínat. Zikmundův příjezd navíc zvýšil naděje na straně Husových přátel, kteří doufali, že se král svým vlivem a autoritou zasadí o osvobození betlémského kazatele. Jenže už brzy se přesvědčili, že pro Zikmunda je Jan Hus pouhou malou figurkou na velké politické šachovnici. Přesto budoucímu dědici české Koruny nemůžeme upřít alespoň částečnou snahu pomoci Husovi a osobní angažovanost v jeho případu.

Teprve po Zikmundově příjezdu mohla jednání koncilu nabrat plné obrátky. Hus byl tehdy již v těžkém žaláři, neboť poté, co byla jmenována vyšetřovací komise, jež měla řešit jeho causu, byl 6. prosince 1414 převezen do hlídané a neútulné kobky v dominikánském klášteře u Bodamského jezera. Kobka to byla vlhká a smrdutá, není proto divu, že zde Hus strádal nejen psychicky, ale především fyzicky. Následovaly nejen prudký úbytek váhy, nachladnutí a onemocnění horečkami, ale také problémy se zuby. Zikmund s Husovým zatčením nesouhlasil a dokonce naléhal na kardinály, aby byl muž, jemuž nedávno vydal glejt zaručující mu bezpečnou cestu do Kostnice, propuštěn na svobodu. Koncil byl však v této věci nejen neoblomný, ale dal od prvního dne jasně najevo, že sice uznává a respektuje Zikmundovo předsednictví ve sboru, ale nestrpí zásahy světské moci do své jurisdikce, která mimo jiné spočívala ve „zpracování“ kacíře před jeho soudem. Prostřednictvím vlivných přímluvců byl však posléze přece jen Husovi žalář zmírněn. Dostal důstojnější celu a mohl nejen psát listy^[4] a traktáty, ale také je posílat ven prostřednictvím svých přátel, kteří jej chodili pravidelně navštěvovat. Byli mezi nimi pochopitelně i Jan z Chlumu a Petr z Mladoňovic, jehož podrobné svědectví z Kostnice je velmi cenné, neboť po celou dobu byl v kontaktu nejen s Husem, ale účastnil se i jeho veřejných slyšení.

Důležitým bodem zlomu kostnického koncilu byl březen 1415. Papež Jan XXIII. tehdy totiž uprchl z města ve snaze vyhnout se velké blamáži. Původně počítal s tím, že koncil uzná legitimitu jeho pontifikátu a sesadí zbylé dva papeže v Římě a Avignonu. Jenže již brzy se ukázalo, že koncil půjde ve věci papežského schizmatu mnohem dále, než se všeobecně očekávalo. Janovi XXIII. tak hrozilo sesazení, a proto ve chvíli, kdy poznal, že svoji pozici neuhájí, raději uprchl. Byl však dopaden a uvězněn. Později byl podroben procesu, na základě jehož závěrů byl odsouzen a v květnu 1415 potupně sesazen. V Kostnici po papežově útěku zavládlo zděšení a panika. Část přítomných účastníků koncilu dokonce kvapem opouštěla město. Vypadalo to, že koncil míří k neodvratnému fiasku, ale tomu zabránil Zikmund, který shromáždění udržel pohromadě. Koncil tak mohl po čase ve svém zasedání nejen pokračovat, ale byl navíc posilněn idejemi konciliarismu, které v situaci, kdy byl papež z vůle kardinálů uvržen do žaláře, dostávaly zcela jiný a aktuální obsah.

Hus se zprvu domníval, že papežovo zatčení otevře dveře jeho žaláře, což nebyly domněnky tak úplně liché, vždyť jeho zatčení bylo provedeno z moci papežské, která ustoupila vůli kardinálů. Jenže Zikmund pro Husa v jedné z rozhodujících fází koncilu nehnul ani prstem. Potřeboval nutně udržet na koncilu jednotu, a toho nemohl dosáhnout v situaci, kdy by osvobodil Husa, který byl pro většinu účastníků shromáždění kacířem. Pouze v jedné věci se totiž zástupci koncilu shodovali: Husovo obvinění z kacířství je nutné důkladně prošetřit. Ponechal jej proto i nadále v žaláři a pomalu již zájmy i úspěch koncilu nadřadil Husově procesu a případnému negativnímu dopadu jeho odsouzení a upálení v Čechách. Pro budoucí Zikmundovu českou politiku to však mělo mít v konečném součtu katastrofální dopady, neboť Češi – jak ostatně dokazuje i naše doba – tuto Zikmundovu politiku nejenže nepochopili, ale napříč všemi věky odsoudili jako zradu a porušení královského slova.

Na jaře 1415 tak Husova causa dostala zcela jiný rozměr. Vyšetřovací komise, která posuzovala Husovy písemné odpovědi na předložené heretické články i jeho další stanoviska, se sice stále nedokázala dobrat bezpečných závěrů, ale činy koncilu jasně ukazovaly, že ve věci husitismu zahajuje ostrý kurz. Husův přítel Křišťan z Prachatic, který přijel do Kostnice jako člen českého poselstva, skončil na čas ve vězení a Jeroným Pražský, jenž ve městě otevřeně kritizoval Husovo zatčení i porušení Zikmundova glejtu, musel uprchnout z Kostnice, obávaje se o svou bezpečnost. Domů se mu však vrátit nepodařilo. Byl zadržen a v květnu 1415 eskortován do Kostnice, kde ho již brzy měl čekat vlastní proces. Byly to neklamné známky toho, že koncilu již došla trpělivost s českými kacíři a protivenství tak nyní čekalo i na ty, kteří byli Husovi nejblíže. Součástí tohoto ostřejšího kurzu bylo 25. března 1415 Husovo převezení do nového vězení na hrádku Gottlieben, který náležel kostnickému biskupovi Ottovi, a jenž se rozkládal nedaleko za městskými hradbami. Současně s tím byla ustanovena nová vyšetřovací komise, kterou vedl francouzský kardinál a věhlasný teolog Pierre d’Ailly (v domácí literatuře se občas objevuje i v české mutaci jako Petr z Ailly).

Kardinál d’Ailly a členové jeho komise Husa poprvé vyslechli ve vězení v průběhu května 1415 a jejich dobrozdání znamenalo konec všem Husovým nadějím. Jestliže si i v této těžké hodině myslel, že mu koncil přece jen po vyjasnění všech nejasností umožní slyšení a debatu na bázi akademické rozpravy, které se tehdy vedly na univerzitách mezi učenými, po této „návštěvě“ již bylo zřejmé, že v něm i vyšetřovací komise vidí především heretika. Avšak heretika, nad nímž díky vynikající znalosti teologických otázek a příkladnému křesťanskému životu nelze vynést rychlý a konečný soud. Komise proto navrhovala, aby bylo Husovi uděleno veřejné slyšení, o které tak dlouho žádal. V pozadí této nečekané žádosti vidíme nejen naléhavé urgence Husových přímluvců a negativní ohlas, jaký jeho uvěznění nalezlo v Čechách a na Moravě, ale i samotného Zikmunda. Král totiž chtěl naléhajícímu českému a moravskému reformnímu panstvu ukázat, že ve věci Husova případu učinil vše možné, aby mu zajistil spravedlivý proces.

Na počátku června 1415 byl proto Hus převezen do kostnického kláštera sv. Františka, zatímco jeho předchozí celu na Gottliebenu zdědil před časem sesazený Jan XXIII., vlastně v této době již jen opět Baldassare de Cossa. Důvodem Husova převozu byla nutnost českého kacíře před veřejným slyšením dát alespoň trochu do pořádku, neboť se na něm dlouhé věznění těžce projevilo. Navíc měl být koncilu nablízku a takříkajíc po ruce. Už 5. června 1415 se tak refektář františkánského kláštera stal svědkem výjimečné události. Hus poprvé stanul ve veřejném slyšení proti svým soudcům. Výjimečná byla i skutečnost, kterou si často ani neuvědomujeme. Kostnický koncil měl řešit otázky dalekosáhlého významu, zejména nápravu celého tehdejšího západního křesťanstva, a nyní na několik dnů přerušil svůj hlavní program, aby se plně věnoval Husovi a jeho cause. Bylo to navíc poprvé a zároveň naposledy v dějinách, kdy církevní koncil poskytl veřejné slyšení člověku obviněnému z kacířství, aby tak však vyšel vstříc nikoli Husovi, ale zejména Zikmundovi.

Prostřednictvím Petra z Mladoňovic se nám zachoval vyčerpávající a na svou dobu ojedinělý popis všech Husových slyšení. Už hned to první ze dne 5. června bylo velmi bouřlivé. Nevedlo se na bázi akademické rozpravy a diskuze, jak Hus předpokládal. Dokonce ani nemělo ráz spravedlivého procesu. Již jen tím, že jedinému muži, jehož navíc sužovaly četné neduhy zdraví, se postavilo několik desítek nejvýznamnějších teologů soudobé křesťanské společnosti, kteří se na jeho causu dlouho a pečlivě připravovali. Hus navíc nedostal prakticky žádnou možnost k souvislejší obhajobě a vysvětlení svých názorů. Vyšetřovací komise vybrala z Husových spisů řadu článků, o kterých byla přesvědčena, že jsou bludné. K nim měl Hus zaujmout jednoznačné stanovisko a vyjádřit se, zda konkrétní článek hájí, či nikoli. Jakýkoli pokus vychýlit se z předem dané role, do které jej kostničtí soudci vmanévrovali, končil většinou urážkami a okřiknutím: „Nechej mudrování, odpovídej jen ano aneb ne!“ Když Hus konečně rozpoznal, že stojí de facto tváří v tvář soudnímu tribunálu, vzdal jakoukoli snahu o obhajobu. To posloužilo jeho kritikům k tomu, aby posměšně zvolali: „Hle, již mlčíš, to jest znamení, že se přiznáváš!“ Na to Hus odpověděl známou replikou: „Domníval jsem se, že bude lepší poctivost a lepší dobrota a řád v tomto sboru, než jest.“ Závěr prvního Husova slyšení tak vyzněl do ztracena. Jednání bylo proto odloženo na pozítří, tj. na 7. června.

Druhého slyšení se již účastnil král Zikmund. Hodinu před jeho zahájením vzbudilo všeobecný podiv zatmění slunce, které Hus považoval za důkaz boží přízně. Slyšení předsedal kardinál d’Ailly, který, jak již víme, byl pověřen vedením vyšetřovací komise, jež měla prověřit Husovo pravověří. Z tohoto důvodu přišly na pořad dne především výpovědi svědků. Výpovědi však byly nejen zaujaté, ale v některých případech i lživé a zavádějící. Na přetřes se dostalo také „vyhnání“ německých mistrů a studentů z Prahy roku 1409. Hus se snažil po celou dobu bránit, což ale jen přimělo kardinála d’Ailly, aby jej napomenul a připomněl mu, jak pokorně mluvil při jejich prvním setkání. K tomu Hus řekl: „Nejdůstojnější otče! Proto, že se ke mně na hradě laskavěji mluvilo, a tu zas všichni křičí, a věřím, že všichni jsou nepřátelé moji.“ Po přečtení žalob navíc vmetl kardinál d’Ailly Husovi do tváře jeho dřívější slova, že přišel do Kostnice dobrovolně, a že by jej k tomu v opačném případě nedonutili ani český a ani římský král, čímž chtěl zlomit Husovo sebevědomí, které mnohé kardinály dráždilo. Hus však odpověděl, že si na těchto slovech stojí. Kardinál proto odsekl: „Hle, jaká to opovážlivost!“ To již nevydržel přítomný Jan z Chlumu, který povstal a řekl, že je sice jen jeden z chudších šlechticů v Čechách, ale že on sám by byl schopen uhájit Husa na své tvrzi po celý rok. To vzbudilo ve slyšení veliké mručení a nesouhlas. Kardinál napomínal Husa, aby se včas vzpamatoval, a nestál na bludech, které ho mohou přivést na hranici. To samé řekl Husovi také král Zikmund, který mu pohrozil, že pokud se nepodrobí, tak mu nepomůže žádný glejt, jenž mu vydal. Značně vyčerpaný Hus se proto obrátil k Zikmundovi se slovy: „Děkuji, milostivý králi, za ochranu mně milostivě propůjčenou…“ avšak do jeho řeči skákali jiní, takže rozrušením svou větu nedokončil. Musel proto znovu povstat Jan z Chlumu a přítomné utišit, pak řekl k Husovi: „Mistře Jene! Odpověz panu králi také na to ostatní.“ Hus tedy pokračoval: „Milostivý králi! Věz, že jsem dobrovolně tuto přišel, nikoliv abych něco urputně zastával, nýbrž abych poučen, v čemkoliv bych byl pochybil, to pokorně zase napravil.“ A tak i druhé slyšení skončilo bez jasného rozuzlení.

Třetí a poslední slyšení se odehrálo 8. června a bylo ze všech nejdůležitější a nejbouřlivější, protože se na něm rozebíraly jednotlivé Husovy články. Slyšení byl opět přítomen král Zikmund. Z Husových spisů bylo vybráno 26 článků z díla „De ecclesia“, a další z jeho polemik se Štěpánem Pálčem a Stanislavem ze Znojma. Právě v tomto třetím a zároveň posledním slyšení se nejvíce ukázal rozdíl mezi stanoviskem Husa a koncilu. Byl to střet dvou naprosto odlišných koncepcí, které se navzájem vylučovaly. Na straně jedné víra, že hlavní normou a „pravdou“ v životě lidském je evangelium, na straně druhé pak úzkoprsé upřednostňování právního hlediska namísto boží spravedlnosti. Pokud koncil nechtěl zpochybnit vlastní působnost a kompetenci, nemohl přijmout Husovo pojetí církve jako společenství předurčených ke spáse, názory na úlohu papežství, výzvu světské moci k nápravě duchovenstva, či odvolání ke Kristu. Než si Hus vůbec uvědomil, že mezi ním a jeho soudci vězí nepřekonatelné propast, byl již postaven pouze před volbu, která celý spor hlubšího a nadčasového významu zploštila na pouhé odvolání či neodvolání.

Nejvíce se přítomní pozastavovali nad Husovým pojetím mravnosti duchovní a světské vrchnosti. Podle názorů betlémského kazatele každá církevní nebo feudální osoba, jež by žila ve zjevném rozporu s božími zákony, nezastávala svůj úřad náležitě. To představovalo nejen názory podrývající samotné základy vrcholně středověké společnosti, ale také učení poněkud utopické, což více méně trefně vystihl sám Zikmund, který okořenil rozpravu na toto téma známým výrokem: „Jene Huse, nikdo nežije bez hříchu.“ Podle očekávání pak mistři teologie Husovi oponovali tím, že soudobé pilíře církve, tj. papež a koncil, jsou nedokonalými lidskými výtvory, oproti božské jedinečnosti, a proto mohou na rozdíl od Krista konat chybná rozhodnutí, nebo čas od času upadat do osidel hříchu. Podle kostnických soudců tak Hus svými názory podrýval stav duchovní i světský. To byl ostatně přesně ten aspekt Husova učení, ve kterém marxistická historiografie o mnoho století později spatřovala především socialistický a revoluční program. Ovšem Hus nebyl v žádném případě revolucionář nebo bořitel zažitých řádů. Veškeré takové úvahy jsou nejen ahistorické, ale vyloženě absurdní. Husovi šlo především o nastolení harmonie i křesťanské lásky ve společnosti, která se v jeho očích odchýlila od božích přikázání a silně se diferenciovala tím, jak vrchnost uvalila na lid zákony své, namísto zákonů Kristových.

Často se tvrdí, že Husovi během procesu přitížilo, že jeho přítel a kolega Jakoubek ze Stříbra začal již na podzim 1414 v Praze uvádět v praxi laické přijímání z kalicha, které se od této chvíle stalo hlavním symbolem české reformace. Ve skutečnosti však Hus nejenže takový krok neinicioval, ale stal se i bez jeho vědomí. Ještě před svou smrtí však ve svých listech do Čech přijímání pro laiky posvětil. Koncil ale prozatím další zjevnou českou vzpouru proti autoritě církve neřešil, neboť v jeho očích bylo důležitější uzavřít Husův proces. A ten se již blížil ke svému kontroverznímu závěru. Koncil se totiž například soustavněji nezabýval pojetím svátosti oltářní. Hus se v této ožehavé záležitosti nedržel Wycliffa, jak mnozí jeho nepřátelé tvrdili, ale postupem času se přiklonil k teorii, že po posvěcení jsou v hostii přítomny dvě podstaty, a to chléb i tělo Kristovo. Tato teorie (nazývaná konsubstanciace) sice byla v rozporu s církevním dogmatem, který tvrdil, že při posvěcení dojde k úplnému přepodstatnění (transsubsatanciaci) neboli přeměně chleba v Kristovo tělo, avšak na rozdíl od Wycliffa nebyla tolik kontroverzní.

I když bylo o Husově procesu napsáno mnohé^[5], dodnes závěry koncilu budí vzrušené reakce mezi obhájci Husa a jeho kritiky. Vynést proto jednoznačný a konečný soud, jenž by dal zapravdu jednomu z táborů, je proto prakticky nemožné. Již jen z toho důvodu, že spisy Husova procesu se nezachovaly. K dispozici jsou pouhá torza opisů a očitých svědectví, jako ta, jež nám zachoval Petr z Mladoňovic, takže zpětné posouzení případu, natož jeho revize, není možná. I tento torzovitý materiál však dokazuje, že Husův proces nebyl veden spravedlivě a objektivně. Mnohá svědectví byla osobně zaujatá nebo lživá. Učení betlémského kazatele nebylo posuzováno jako celek – jelikož tak by vyniklo jeho pravověří – ale koncil se naopak zaměřoval pouze na ty body, jež byly z hlediska církevních dogmat heretické a vycházely z Wycliffa. Koncilární jestřábi navíc nikdy neposkytli Husovi prostor k prezentaci jeho názorů. Naopak, jak je již několikrát zmiňovaný Petr z Mladoňovic dokladem, na Husa byl během celého procesu v Kostnici vyvíjen nátlak. Ten byl o to horší, že podle názoru otců kostnického koncilu byl Hus málo učený, ve svých vývodech nedůsledný a nevědomý, a proto se v mnoha případech zaměřili na scholastickou formu, nikoli na obsah Husových názorů. Jinými slovy to, že byl Hus pouhým bakalářem teologie, bylo řadě kardinálů již dostatečným důvodem k tomu, aby nebrali jeho závěry vážně. Husovu neustálou snahu o lepší zdůvodnění a vysvětlení vlastních názorů navíc brali jako aroganci a provokaci. Není však nutné pochybovat o tom, že některým členům kostnického sboru Husův heroický zápas a neotřesitelná víra v Pravdu imponovaly a naplňovaly je údivem i obdivem. Na jiném místě a v jiných okolnostech, kdo ví, třeba by si Hus získal pozornost a náklonost některých svých soudců.

Hus však byl pro své soudce kacířem nejen proto, co učil, ale také jakým způsobem své názory hájil. Jeho neústupnost, jež však vycházela skutečně z životní filozofie, že člověk příjme opačný názor pouze tehdy, je-li přesvědčen o jeho správnosti, členům koncilu připadala jeho zvláště zatvrzelá hereze, kterou je nutno vykořenit. Navíc i sám Hus si uvědomoval, že některé jeho spisy obsahují materiál, který neodpovídá závazné církevní interpretaci, a proto apeloval na své přátele, aby koncilu tyto ožehavé spisy nedávali do rukou. Jak výstižně uvádí i P. Čornej^[6], jen spis „De ecclesia“ obsahoval 23% doslovných přejímek z čtrnácti prací Wycliffa. Tím nechceme říci, že by Hus anglického reformátora opisoval. Ve středověku se totiž zcela běžně přejímaly celé pasáže z jiných prací, čímž autor mimo jiné dával najevo, že se s přejímanými názory plně ztotožňuje. Pouze chceme naznačit, že koncil věděl moc dobře, že má co dočinění s mužem, který i přes zákazy církevních institucí šířil odsouzené učení oxfordského profesora. Husovi velmi přitížilo i jeho dřívější neuposlechnutí výzev k dostavení se k papežskému soudu a ignorace církevních klateb. Často se přehlíží, že kauza betlémského kazatele (Husovo nestání před soudem) nebyla nikdy ukončena, a proto byl i na základě jejího trvání krátce po příjezdu do Kostnice zatčen. V očích kostnického sboru Husovi přitížilo také jeho odvolání ke Kristu, tedy k instanci, kterou kanonické právo nezná. Koncil tak bral v potaz nejen samotné Husovo učení, ale i jeho vztah k pražskému arcibiskupovi a papežské kurii. V takovém případě musel koncil i navzdory jednoznačné Husově morální velikosti, teologické zdatnosti i nejednoznačnosti jeho učení postupovat tak, jak byla církev zvyklá již po celá staletí – upřednostnil striktně právní nazírání na podobné causy a interpretaci kanonického práva.

Kardinál d’Ailly, vědom si všech výše řečených aspektů, proto na konci třetího slyšení Husa „kolegiálně“ vyzval: „Mistře Jene! Hle, máte před sebou dvojí cestu, vyberte si. Buď se dejte prostě a cele na milost koncilu a řekněte, že přijmete, cokoli vám koncil nařídí. A koncil naloží s vámi laskavě a lidsky z úcty k přítomnému králi římskému i k jeho bratru, králi českému, a pro vaše dobro. Anebo, chcete-li ještě některý z předešlých výroků hájit a přejete-li si ještě jiného slyšení, bude vám dáno. Vězte však, že jsou tu na koncilu tak velcí a osvícení mužové, doktoři a mistři, kteří mají proti vám důvody tak mocné, že je obava, že se zapletete do nových bludů, budete-li chtít ony výroky bránit. Nemluvím jako soudce, jen radím.“ Hus vlastně ani přemýšlet nemusel, měl již jasno. Koncil jej nedokázal přesvědčit a jednoznačně vyvrátit jeho učení. Jelikož byl věrný svému svědomí a poznané Pravdě, uvědomil si, že by odvoláním pouze zapřel celý svůj život i dílo. Ačkoli jej smrt v plamenech děsila, mnohem více se bál zapřít vše, o co tak dlouho a vytrvale usiloval. Nebyla to tak pro něj volba mezi odvoláním a neodvoláním, jako spíše mezi vytrvalostí a zradou vlastního přesvědčení. „Lépe je dobře zemříti, nežli zle živu býti.“ To jsou Husova autentická slova, která nám pomohou pochopit, proč se betlémský kazatel raději rozhodl podstoupit hroznou smrt na hranici, než aby zapřel celou boží Pravdu. Další dny v žaláři tak Hus věnoval nejen psaní listů, v nichž se loučil se svými přáteli a známými, ale také rozjímání a utužování se v tom, že rozhodnutí, které mělo zanedlouho padnout, je pro něj jediné možné a správné.

Památný den, kdy český mučedník položil život za své přesvědčení, nastal v sobotu 6. července 1415, kdy nad Kostnicí panovalo krásné sluneční počasí. Tehdy se koncil sešel v hlavní kostnické katedrále ke svému patnáctému shromáždění. Účast byla ohromná, nikdo si nechtěl nechat ujít okamžik, kdy bude Hus postaven před volbu: odvolání nebo plameny. Král Zikmund zasedl na vysokém trůnu v plném majestátu, po jeho boku pak výkvět politické elity Svaté říše římské. Uprostřed chrámu bylo postaveno malé provizorní lešení v podobě velkého stolu, kde se měl odehrát hlavní akt tragédie. Hus byl vyveden z vězení ještě před začátkem zasedání, avšak před chrámem musel několik desítek minut potupně čekat, než se odslouží mše a kázání, jelikož nikdo z přítomných si nepřál být rušen pohledem na kacíře. Když Hus vstoupil do chrámu, přemohl jej velký strach. Padl proto před lešením na kolena a začal se vroucně modlit. Tato scéna nikoho z kostnických soudců neobměkčila. Scénář byl ostatně již dopředu připraven do nejmenšího detailu. Zasedání bylo zahájeno čtením vybraných Wycliffových a Husových článků, které byly považovány za obzvláště bludné a kacířské. Když chtěl Hus hned po přečtení svého prvního článku zareagovat, byl napomenut kardinálem d’Ailly: „Mlč nyní, potom budeš moci na všecko odpovídati,“ na což Hus reagoval slovy: „A jak budu moci na všecko odpovídati, když všechno pamatovati nemohu?“ Odpověď však nedostal. Hus se tak i v tento poslední den svého života snažil o obhajobu, ale to nemohlo skončit jinak, než že kardinálové pokynuli strážím, aby Husa donutili mlčet vždy, když by měl tendenci jakkoli narušovat pochmurnou ceremonii. Na pořadu dne byly dále žaloby a výpovědi svědků, mezi kterými se objevily také nové výpovědi, proti kterým Hus marně protestoval. Při tom stále a znovu opakoval, že přijel do Kostnice z vlastní vůle, a na vyzvání krále, který mu zaručoval bezpečnou cestu. Petr z Mladoňovic popisuje, jak se při jednom takovém pokusu o obhajobu Hus podíval Zikmundovi zpříma do očí. Mnozí si tehdy povšimli, že se Zikmund začervenal a snažil se dívat kamkoli, jen ne do vyčítavých očí toho, který měl již zanedlouho skončit v plamenech. Přelíčení pokračovalo odsouzením Husových článků. Hus při tom prohlásil: „Jakpak můžete mé knihy odsuzovati, když jste mně nic lepšího neukázali a ani jednoho bludu v mých spisech mě dokázati nemohli, a jak můžete moje české spisy odsuzovati, kterých jste ani neviděli?“ Ani v tomto případě nedostal kýženou odpověď. Po odsouzení článků Hus poklekl a obrátil oči k nebi, načež se začal hlasitě modlit. Protože se modlil i za duše a spásu svých soudců, mnozí na něj pokřikovali, aby přestal. Před chrámem byla mezitím vedle vrat na hřbitov zhotovena hranice, kde se začaly pálit Husovy spisy. V chrámu se nyní přistoupilo k obřadu odsvěcení, který byl pravým opakem svěcení. Hus byl oblečen do všech kněžských rouch a dán mu do rukou kalich. Ještě nyní byl vyzván, aby si zachránil život a odvolal. Hus, již viditelně roztřesen, vystoupil na lešení a se slzami v očích se obrátil ke shromážděným. V celém chrámu by tehdy bylo možné slyšet spadnout špendlík na podlahu, jak každý dychtivě naslouchal tomu, co Hus pronese. Betlémský kazatel ale znovu opakoval svou nevinu a připomínal, že nemůže odvolat, co nikdy neučil. Ze shromáždění se na něj v tu chvíli snesla sprška urážek. Bylo zřejmé, jak zvolil^[7].

Přistoupili k němu proto biskupové, kteří z něj začali svlékat kněžská roucha, a nakonec mu odňali i kalich. Chtěli mu oholit také kněžskou pleš na hlavě (tzv. tonzura), ale zde si příliš nevěděli rady. Hus se tedy otočil k Zikmundovi a ironicky pronesl: „Aj, ještě tito biskupové neumějí ani v trýznění mém se srovnati!“ Po obřadu biskupové hlasitě provolali: „Již církev všecka práva odňala od tebe, i nemá více s tebou činiti! Odevzdáváme tě světské moci!“ Na potupu mu nasadili na hlavu papírovou korunu, a strčili do něj se slovy: „Odevzdáváme tvou duši ďáblu!“ Hus na to odpověděl: „A já jí odevzdávám nejmilostivějšímu Pánu, Ježíši Kristu.“ Papírová koruna byla pomalována třemi čerty, kteří se sápají na hříšnou duši, pod nimi byl latinský nápis: „To jest arcikacíř.“ Na příkaz krále byl Hus přiveden ke kostnickým konšelům. Ti jej v doprovodu ozbrojenců a za nesmírného zájmu lidu vyvedli před chrám, odkud jej vedli přímo na popraviště za městskými hradbami. Když Hus zahlédl hranici, na které hořely jeho knihy, trpce se prý pousmál. I když se chvěl po celém těle, šel klidným krokem. Pro nesmírnou tlačenici lidu se musel průvod několikrát zastavit a postupoval proto velmi pomalu. Toho Hus vždy využil, aby k okolostojícím lidem promluvil německy, ve snaze přesvědčit je, že není kacíř.

Před hranicí, která byla zhotovena na místě bývalého mrchoviště pošlých zvířat, nyní již bývalý betlémský kazatel a sluha boží poklekl na zem, aby se hlasitě modlil a posilnil. Při modlení mu spadla papírová koruna z hlavy, takže mu jí někdo z okolostojících musel znovu nasadit na hlavu. V této chvíli k Husovi přistoupil kněz s „velkorysou“ nabídkou, pokud odvolá, dostane se mu zpovědi i požehnání. Hus to ale striktně odmítl. V tu chvíli dal falckrabě Ludvík (III.), jehož Zikmund vyzval, aby se ujal řízení Husovy exekuce, pokyn katovi a jeho pacholkům. Ti se ihned pustili do díla. Strhli z Husa šaty a přivázali jej ke kůlu. Tlustým řetězem jej poté obvinuli na krku. Hus byl v této chvíli otočen tváří k východu, ale proti tomu se mezi přihlížejícími zvedla vlna nevole. Za tehdejší pověrčivosti a hluboké symboliky se nepovažovalo za vhodné, aby tvář i pohled vyobcovaného muže z církve mířily k horizontu, kde každý den nastával nový koloběh života. Hus tak musel být na kůlu otočen směrem na západ. Potupa musela být úplná a dokonalá.

V poslední chvíli vyslal Zikmund na popraviště říšského maršálka, aby naposledy pobídl Husa k odvolání. Byla to běžně používaná metoda, kdy se počítalo s tím, že fyzický kontakt obžalovaného s popravištěm povede k jeho kajícnosti. Jenže Hus i v této poslední chvíli odmítl odvolat. Hranice^[8] proto byla zapálena, a to podle tehdejšího způsobu na několika místech, takže zanedlouho vyšlehly mohutné plameny. Hus se hlasitě modlil, ale kouř i plameny mu brzy vyšlehly do obličeje, takže po chvíli omdlel a již nenabyl vědomí. Když si falckrabí Ludvík povšiml Husových šatů, které stále držel v rukou kat, přikázal mu, ať je hodí do ohně také. Když hranice dohořela, bylo Husovo tělo ještě stále připoutáno za mohutný řetěz ke kůlu. Katovi pacholci jej proto srazili i s kůlem. Poté ještě zpřeráželi palicemi ohořelé kosti a navršili další hromadu dříví. Hranice tak znovu vzplála. Do ohně bylo hozeno vše, co po Husovi zbylo v jeho vězení. Byla to pojistka, aby se českým kacířům nedostalo do rukou nic, co by později mohli považovat za relikvii mučedníka. Popel i zbytky z hranice byly naloženy na káru a vysypány do nedalekého Rýna. Církev tak krutou smrtí umlčela výjimečného a statečného člověka, který pro ni představoval hrozbu. Umlčela muže, o kterém by se ti, co jej poslali na hranici, nikdy nenadáli, že jej lidé budou citovat a následovat i po šesti stech letech.

Můžeme se pouze domýšlet, co se Husovi honilo hlavou v poslední den života, ale nejvýmluvnějším svědectvím o jeho pocitech krátce před tím, než byl definitivně odsouzen, jsou jeho vlastní listy. Poslední z nich, který napsal s největší pravděpodobností skutečně v předvečer smrti, tj. 5. července 1415 a jenž adresoval svým přátelům v Čechách, nám ukazuje Husa přesně takového, jakým po většinu života byl. Do konce i několik málo hodin před smrtí myslel především na ostatní a nezapomněl vyslovit poděkování těm, kteří mu v mysli utkvěli nejvíce. Tento list je nám svědkem mimořádně silné a mravní osobnosti, kterých v našich dějinách mnoho nemáme, pokud vůbec nějakou:

Bůh s vámi!

A rač vám dáti věčnou odplatu za to, že jste pro mne učinili mnoho dobrého. Také pro mne, ač snad budu již mrtev, nedejte utrpěti škody panu Janovi, věrnému a statečnému rytíři a mému vznešenému dobrodinci, prosím pro Pána Boha, milý pane Petře mincmistře a paní Anno. Také prosím, abyste byli řádně živi a poslouchali Boha tak, jako jste mu naslouchali dosud. Královně, mé milostivé paní, poděkujte za mne za vše dobré, co pro mě učinila. Pozdravujte své blízké i jiné věrné přátele, jichž není možno vypsat. Prosím také všechny, aby za mne prosili Pána Boha, u jehož Svaté Milosti se s jeho svatou pomocí brzy shledáme, amen. Psán jest list v žaláři v očekávání odsouzení na smrt, v okovech, což, jak věřím, snáším pro zákon boží. Pro Pána Boha, nedejte utiskovati dobrých kněží!

Mistr Jan Hus, v naději sluha boží.

Husův osud nás bude asi již navždy dojímat a vyvolávat v nás samotných pochyby, jestli bychom vůbec byli schopni takové oběti a příkladné statečnosti, kterou prokázal Hus v Kostnici, kdy stál takřka sám a osamocen proti mohutné přesile. Stejně tak se budeme snažit pochopit výjimečnost betlémského kazatele i dobu, ve které žil a působil. Husa však netřeba litovat, je nutné jej v první řadě pochopit, stejně tak jako mít na paměti známý Husův výrok: „Nyní rozmnožena jest nepravost, protože vystydla v nás láska.“ Tento výrok totiž v sobě dost možná skrývá klíč k pochopení celé bouřlivé doby na přelomu 14. a 15. století i dějinné úlohy, kterou v ní mistr Jan Hus z Husince sehrál.

Život betlémského kazatele sice skončil v Kostnici Léta Páně 1415, ale jeho dílo a odkaz žily dále. Začal Husův posmrtný a druhý život, který je pro naše národní dějiny neméně důležitý, než jeho život pozemský. Hus totiž svůj milovaný národ neopustil ani po smrti a byl s ním ve chvílích šťastných i zlých. Tak tomu bylo od jeho mučednické smrti až do dnešních dnů. A právě o tomto druhém Husově životě bude poslední díl našeho seriálu, který bude zároveň i malou sondou do národních dějin uplynulých šesti století.

Odkazy a poznámky

[1] Petr z Mladoňovic (cca 1390 – 1451) byl sice o celou jednu generaci mladší, než Hus, ale betlémský kazatel v něm nalezl věrného přítele. Tento bakalář svobodných umění se totiž účastnil celého Husova procesu, o kterém podal písemné svědectví mimořádné hodnoty, které je o to vzácnější, že samotná akta kostnického koncilu ve věci Husovy pře se nedochovala. Petr z Mladoňovic neopustil Kostnici ani poté, co byl Hus v červenci 1415 upálen. Rozhodl se totiž zaznamenat a budoucím generacím zanechat také detaily z heroického zápasu Jeronýma Pražského, který byl v květnu 1416 v Kostnici také upálen jako kacíř. Obě události, Husova i Jeronýmova smrt, na něj hluboce zapůsobily a ovlivnily jej po zbytek života. Během husitských válek a následného bezkráloví byl veřejně aktivní a často se účastnil mnoha teologických debat. Bylo o něm známo, že neměl v oblibě tábority, Zikmunda Korybutoviče a dokonce ani arcibiskupa Jana Rokycanu, za což byl na čas vypovězen z Prahy. Většinu svého života strávil jako kazatel. Snad, aby symbolicky navázal na Husa. O jeho oblibě a vlivu svědčí i to, že byl v letech 1438 – 1439 rektorem vysokého učení pražského. Jeho latinská výpověď z Kostnice vyšla česky poprvé v roce 1533. Dnes jí lze sehnat celkem snadno v edici Ze zpráv a kronik doby husitské. Praha: Svoboda, 1981, s. 491 [Zpráva o Mistru Janu Husovi v Kostnici, s. 23 – 159].

[2] Tedy nikoli v nynějším Husově domě (č. p. 64), jenž je dlouhodobě oblíbeným cílem českých i zahraničních turistů, jelikož ten se stal místem Husova kostnického pobytu až na základě historického pochybení z 19. století. V roce 1878, když směřovala do Kostnice velká národní pouť, tak byla osazena pamětní deska na fasádu domu, který neměl s Husem nic společného. Tento obvyklý historický omyl však bohužel stačil již dostatečně proniknout do řady českých a evropských turistických průvodců.

[3] Vavřinec z Březové (cca 1370 – 1437) byl autorem „Husitské kroniky“ a „Písně o vítězství u Domažlic“. Obě díla vydalo nakladatelství Svoboda (Praha, 1979, s. 427).

[4] Husovu korespondenci napsanou v době žalářování kompletně obsahuje již zmiňovaná edice Ze zpráv a kronik doby husitské. Praha: Svoboda, 1981, s. 491 [Husovy listy z Kostnice, s. 161 – 195].

[5] Nejvýznamnější publikaci na téma Husova procesu zpracoval historik Jiří Kejř –  Husův proces. Praha: Vyšehrad, 2000, s. 235. S právními závěry, které Kejř v této publikaci předložil, někteří evangeličtí teologové však věcně polemizují. V podobném smyslu se vyjádřil i bývalý rektor Univerzity Karlovy, právník prof. Karel Malý, když řekl: „…nestačí jen konstatovat formální správnost procesu. Rozpor mezi soudci, poměřujícími jeho činy a osobnost právními normami a Husem, který hledá pro sebe spravedlnost v právu Božím je v podstatě rozpor mezi pouhou aplikací práva a hledáním jeho obsahu a smyslu uplatněním požadavku, aby právo bylo syntézou správného a dobrého.“ Kejřovy argumenty jsou však přesvědčivé a kniha je dodnes vyhledávána a citována.

[6] Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402 – 1437. Praha; Litomyšl: Paseka 2007, s. 791. Kapitola „Cesta na hranici“ (s. 158 – 174).

[7] Ani v případě odvolání by Husa nečekala svoboda a návrat domů. Naopak! Koncil totiž dopředu počítal i s variantou, že by Hus v poslední chvíli odvolal. V takovém případě by byl doživotně internován. Lze si tak právem položit otázku, zdali by pro někoho natolik temperamentního a čerpající sílu z kontaktu s věřícími, jako byl Hus, nebyl takový scénář de facto stejný, jako smrt.

[8] Navzdory hluboko zakořeněné tradici nebyl Hus upálen na obvykle zobrazovaném typu hranice, na které byl odsouzenec připoután ke kůlu zaraženému do země, a kolem něhož byly navrstveny otepi a sláma přibližně do výše kolen. Tato hranice se ve středověku používala nejčastěji, neboť „přitažlivost“ tohoto způsobu upálení spočívala v jeho psychologickém dopadu na obecenstvo. Odsouzenec byl totiž i přes hustý dým stoupající z hranice stále viditelný. S tímto způsobem popravy se nejčastěji setkáváme u exekucí obzvláště odsouzeníhodných zločinců, nebo právě kacířů. Není tedy divu, že historická paměť si tuto hranici spojila i s Husovou popravou. Jenže Hus byl upálen na jiném typu hranice, která se používala spíše v západní a jižní Evropě. Víme to ze spolehlivého zdroje, kterým je vyprávění Petra z Mladoňovic. Když Husa přivedli na popraviště a katovi pacholci jej přivázali ke kůlu, píše: „…svazky dříví promíšené slamou obložili kolem jeho těla tak stojícího až po bradu.“ Nutno dodat, že tento druh hranice byl strašlivější, než hranice obyčejná, na které odsouzenec zpravidla umíral po několika minutách vlivem udušení ze spalované slámy a dřeva. Zde totiž odsouzenec umíral o něco déle, protože trvalo někdy i velmi dlouho, než pozbyl vědomí následkem těžkých popálenin a utrpěného šoku. Je zajímavé, že některá vyobrazení Husova upálení z 15. století, která vznikla na území Svaté říše římské, tedy tam, kde se autenticita vyprávění o Husově upálení uchovala nejdéle, Husa zobrazují právě na tomto typu hranice. Například obraz ze spišské kroniky z roku 1485.

Autor a námět: Marek Zelenka (Napo_Leon)
Lektoroval: Jiří Motyčka

díl I. – dětství a mládí (publikován 22.02.2015)
díl II. – univerzitní studia (publikován 15.03.2015)
díl III. – Hus a reformace česká (publikován 02.05.2015)
díl IV. – kazatel a reformátor (publikován 17.05.2015)
díl V. – boj za pravdu (publikován 14.06.2015)
díl VI. – poslední zápas (publikován 28.07.2015)
díl VII. – druhý život Husův (publikován 13.08.2015)