Jan Hus – příběh reformátora, který změnil svět

díl II. univerzitní studia

Vzpomínka na domov Husa posilnila. V mysli mu opět vytanuly tváře rodičů, rodná víska i školská léta, která byla plná klukovských her. Husa napadlo, kolik z těch žáčků, jež v Prachaticích poznal, se dokázalo vymanit ze sevření jihočeské krajiny a naplnit své sny, o kterých mnohokrát hovořili. „Ach, domov, jak vzdálený se mi nyní zdá,“ povzdechl si Hus, když jej opět začala pohlcovat realita, a chladné stěny auly biskupské falce na něj stále vzhlížely s odtažitou vážností. Uběhlo dlouho od chvíle, kdy pán z Chlumu řekl slova o tom, že ani jednoho z nich nečeká návrat domů. Tato věta Husa zasáhla u srdce více, než si byl v prvním okamžiku ochoten připustit. Když nyní pohlédl na svého věrného průvodce, který již nepřecházel vzrušeně po velké místnosti, ale opřel se o velkou truhlu stojící u jednoho z oken, Hus cítil, že by bylo správné jej ujistit svou přízní a vděčností. Navíc se blížilo poledne. Teprve v tomto okamžiku si Hus uvědomil, že od rána nic nejedl, jelikož byli od snídaně vyrušeni nečekanou návštěvou představitelů města a kardinálského sboru. Husovi se znovu draly slzy do očí, když si vybavil tvář vdovy Fidy, která v okamžiku, kdy spatřila zástup mnoha mužů vstupujících do její skromné světničky, pustila se do žalostného pláče. Jako by věděla, že se s ním již nikdy neuvidí. Měla podobný hlas, jako matka, uvědomil si až nyní Hus, načež jej zalil svíravý pocit v žaludku, který překryl i hlad.

Po chvilce přemítání Hus vstal od stolu a přistoupil tichým krokem k Janovi z Chlumu. Oba již dlouho nespojovalo pouze stejné jméno a společná cesta do Kostnice. „Vím, na co myslíš,“ řekl Hus a snažil se upoutat pozornost svého přítele, který smutně upínal zrak na svět za velkými okny auly, „jak jsi neměl říkat o tom, že se domů již nevrátíme.“ Pán z Chlumu mlčel. „Nevyčítám ti to. Řekl jsi pouze to, cos měl na jazyku. Sílu musíme čerpat především z nás samotných a z našeho Pána, který nás pouze zkouší. Jsou to zkoušky, jimiž se mě snaží svézt z cesty, kterou jsem nastoupil už kdysi dávno.“ Na Husova slova dlouho nepřicházela odpověď. Když Hus položil soucitně ruku na rameno svého přítele, cítil, že více učinit nemůže, a proto se vracel pomalým krokem zpět ke svému stolku. V tom uslyšel hlas, který jej vždy dokázal naplnit klidem a odvahou: „A přijde i Pokušitel?“ Pán z Chlumu konečně prolomil mlčení a svou otázku zakončil slabým, avšak upřímným úsměvem. Hus se otočil a úsměv opětoval se slovy: „Zkoušek a pokušení se nebojím, stojíš-li po mém boku.“ V tu chvíli pře, byla-li vůbec nějaká, rázem pominula. „Chceš něco jíst, drahý mistře?“ zeptal se starostlivě Jan z Chlumu, který se rozhlédl po velké aule a hledal něco k snědku. „Snad později, děkuji,“ odvětil Hus. Více než potřebu utišit hlad považoval za vhodné navodit příjemnější atmosféru, než která zde již pár hodin panovala.

„Vzpomínám si na svou první cestu do Prahy,“ začal Hus nový rozhovor ve veselejším tónu, „tehdy jsem byl doprovázen jen svou matkou, která trvala na tom, abychom šli spolu.“ Hus se trochu začervenal. „Byl jsem tehdy již zralým mladíkem ve věku, kdy mnoho jiných už uzavíralo svátost manželství. Přesto jsem cestoval s matkou, která napekla koláče a koupila husu, abychom v Praze udělali dojem na mistry z univerzity. Věděl jsem, že můj starý přítel z Prachatic se za mne přimluví na vysokém učení, ale matka si myslela, že naše chudoba bude na překážku.“ V Husově vzpomínce byla znát směs pocitů, od radosti až po smutek. Po chvíli znovu pokračoval: „Nevzpomínám si, kdy to bylo, zdali v létě nebo na podzim, dokonce si ani nevybavím, jakou cestou jsme jeli. Vím jen, že má máti byla smutná,“ najednou se Hus dal do smíchu, který upoutal stráže i Jana z Chlumu, „ale vybavím si živě, jak nám během cesty utekla husa, nevím jak, ale když se tak stalo, museli jsme jí honit.“ Smích Husa proměnil v jiného člověka, veselého a bezstarostného. Takového Husa pán z Chlumu neznal, ale smích byl nakažlivý. „To já musel husu honit. Volal jsem vždy úpěnlivě ´Hus! Hus! Pojď zpět´, ale ona se jen zastavila, pohlédla na mne, a zase se vzdálila, jako by nám jen chtěla dát najevo, že do Prahy se jí nechce.“ Nyní už byl Husův smích nezadržitelný. Bylo to něco dojemného, když mistr dával bez zábran průchod svým emocím. Jan z Chlumu se neudržel a musel se smát již jen při představě, jak budoucí oblíbenec z Betléma kdesi po lukách honil drzou husu.

Strážní stojící u vchodu se na sebe nevěřícně dívali. Nerozuměli ani slovu, ale tušili, že hurónský smích nebezpečného kacíře a popudlivého rytíře nejsou nebezpečím. Po několika minutách vydatného smíchu Hus náhle zvážněl: „Má matka plakala nepřetržitě až celou cestu do Prahy. Myslel jsem, že je to kvůli huse, která nám utekla. Říkal jsem si, že se obává, aby mne mistři vyslechli jen pro pár koláčků, které nám cestou stejně promokly. Jenže až mnohem později jsem si uvědomil, že matka neplakala pro husu, ale pro mě. Bála se, že se již nikdy neuvidíme…“ Hus byl opět skleslý a smutný. „A viděl jsi ji potom ještě, myslím tvou matku?“ otázal se soucitně Jan z Chlumu. Otázka byla oplacena Husovým pohledem a uvolněním ve tváři: „Ano, ještě několikrát. Ale již zemřela. Je to už drahně let, nedočkala se ani mého svěcení na kněze.“ Rozhovor skončil, ale jak Hus, tak i pán z Chlumu věděli, že bylo takového potřeba.

Chvíli se na sebe ještě dívali, takže ani nepostřehli, že do sálu vstoupila osoba v dlouhém hnědém plášti a s velkou kapucí na hlavě. Husa napadlo, že je to někdo z kardinálského sboru, ale když uviděl, jak zakuklenec přistoupil ke strážným, každému z nich věnoval zlaťák a ti pak hned odešli, pojal podezření. Odchod stráží vyburcoval Jana z Chlumu, aby se ihned strojil k odchodu, zastavil jej však hlas muže v plášti, který promluvil německy: „Být tebou, zůstanu zde, neboť tito strážní nejsou jediní. Před vchodem do falce jich stojí nejméně tucet. A ti, jakmile by spatřili někoho, kdo vychází bez dovolení ze sálu, by raději prve tasili meč, nežli kladli otázky.“ Pán z Chlumu se zastavil a vykřikl: „Pak tedy nechápu, proč! …“ Muž si sundal kapuci a jeho krásná tvář i bělavé vlasy vzaly pánovi z Chlumu zbytek věty z úst. Tento stařeček vypadal neškodně. Jeho tvář byla líbezná, hlas poklidný a mravy ukázkové. Husovu pozornost si získal ihned. „Chtěl jsem pouze, abychom zde byli o samotě,“ řekl stařeček, jehož hlas měl zvláštní moc. Odbourával pochybnosti a navazoval přátelskou atmosféru. „Kdo jsi?“ zeptal se Jan z Chlumu, který podvědomě třímal rukojeť svého meče. Stařeček pohlédl na Husa, který prudce vstal a ukázal mu stoličku vedle jeho stolu, aby si mohl přisednout. „Jsem jen prostý bratr řehole minoritské. Chtěl jsem vidět muže, jenž je obestřen takovou pověstí,“ začal rozhovor muž, který ihned energicky přisedl k Husovi. Ten se musel zeptat: „Jsi z kardinálského sboru? Zasedáš ve svatém shromáždění? Poslali tě oni?“ Odpovědí mu byl úsměv: „Nikoli! Přišel jsem sám a z vlastní vůle. Neměl bych zde ani být. Pokud by mne tu našli, měl bych nepříjemnosti.“

„Neposlali tě kardinálové, přesto si zde. Z jakého důvodu?“ snažil se pán z Chlumu dobrat pravdy. Nezvaný host pohlédl na Husa: „Odpusť, mistře, jsem jen obyčejný řeholník, ale mám mnoho otázek, které by mi někdo jako ty mohl zodpovědět. Hledám vždy příležitost poučit se. O tobě se šíří mnohé, prý jsi vzdělán a máš vědomosti jako málokdo.“ Husa lichotky přivedly bezmála do rozpaků. „Poslouchám, bratře, co tě zajímá?“ přijal nabídku. Bratr z řehole minoritské začal klást otázky a Hus na ně pohotově a ochotně odpovídal. Znovu mohl diskutovat a přinášet poznání pro ty, kteří dychtili znát tak, jako tomu bylo kdysi v Praze na vysokém učení v dobách, kdy měl méně starostí a vrásek než nyní. Podvědomě se vracel do známých míst, kde prožil mnoho let jako žák a později i jako učitel. Snad tato místa ještě alespoň jednou v životě spatří, vyslovil přání jeho vnitřní hlas. Alespoň ještě jednou.

***

Když Hus vstoupil poprvé na půdu pražských měst, nikoho z jeho současníků by ani nenapadlo, že se právě začíná psát příběh, jenž měl za několik let navždy změnit dějiny Prahy, Českého království a obrátit oči celého tehdejšího křesťanského světa k naší vlasti. Zprvu totiž nic nenasvědčovalo tomu, že právě Hus bude tím, kdo se nesmazatelně zapíše do historie, a jehož jméno bude jednou synonymem pro celou jednu přelomovou epochu českých i evropských dějin.

Mladý Hus přicházel do Prahy v druhé polovině 80. let 14. století a podle nových teorií, jež se zdají být logické, to mohlo být už někdy kolem roku 1385^[1], kdy sem zřejmě dorazil spolu s Křišťanem z Prachatic. To poněkud koriguje dlouho drženou hypotézu několika generací historiků, že se Hus objevil v Praze až koncem desetiletí. Není to však podstatné, neboť na dalším reformátorově osudu se tím příliš nemění.

Praha na Husa hluboce zapůsobila. Jestliže už Prachatice představovaly pro venkovského mládence bránu do světa mnohem většího a vyspělejšího, pak Praha donutila Husa poprvé pochopit, jak nepatrným životem doposud žil, a že pověsti o slávě a velikosti českých králů nepřeháněly. Na počátku vlády krále Václava IV. byla Praha, ve skutečnosti tři středověká města žijící si vlastním životem a samosprávou (Staré Město, Nové Město a Menší Město pražské, nepočítaje obrovský komplex na Hradčanech s centrem na Pražském Hradě a stále majestátní Vyšehrad), jednou z největších metropolí tehdejší Evropy^[2]. Na ohromné ploše cca 700 ha zde žilo 30.000 – 35.000 obyvatel a město, které bylo sídlem římského a českého krále, nadšeně vzkvétalo, i když stagnace stavitelské činnosti s nástupem nového krále byla stále zjevnější. Václav IV. totiž postrádal energického ducha svého velkého otce, který v budování Prahy spatřoval otázku dynastické prestiže, jelikož město se mělo stát politickým a kulturním centrem nejen Svaté říše římské, ale také zemí Koruny české. Díky horečnému diplomatickému, politickému a také v omezené míře i vojenskému úsilí se Karlovi IV. podařilo za své vlády rozšířit český stát o většinu Slezska, Horní a Dolní Lužici, a především Braniborsko. Karlovým výnosem z roku 1348 tak oficiálně vzniklo rozlehlé a hospodářsky velmi vyspělé soustátí, které se nazývalo zeměmi české Koruny, jelikož jeho nejvýznamnější částí bylo České království.

Karel IV. proměnil Prahu ve skutečný klenot pozdně gotického stavitelství. Dal nákladně přestavět starý královský palác na Pražském hradě a inicioval také přestavbu zdejší původní baziliky sv. Víta na impozantní gotický dóm, i když ten zůstal po celá staletí pouhým torzem, jelikož stavbu musely dokončit až generace na počátku 20. století. Vrcholným počinem Karlova mimořádného budovatelského díla však bylo založení Nového Města pražského v roce 1348. Ve stejném roce Karel IV. založil také vysoké učení pražské, které bylo první univerzitou na sever od Alp. Univerzita měla celkem čtyři fakulty, a to artistickou, lékařskou, teologickou a právnickou. Pro rozhodování o univerzitních záležitostech byli studenti i učitelé rozděleni do 4 „národů“ – českého, bavorského, polského a saského. Český národ zahrnoval obyvatele Čech a Moravy, a to jak česky, tak německy mluvící, dále Jihoslovany a obyvatele Uher. Bavorský zahrnoval Rakušany, Šváby a obyvatele Frank i Porýní. Polský Slezany, Poláky a Rusy. Saský pak obyvatele Míšeňska, Durynska, Saska, Dánska a Švédska. Studenti české národnosti – možná nás to překvapí – tvořili však jen asi 16 až 20 % z celkového počtu studentů. Založení univerzity mělo ovšem mimořádný význam pro další rozvoj domácí vzdělanosti a celkové duchovní kultury českých zemí. Praha se za vlády velkého císaře dočkala také moderního kamenného mostu přes Vltavu a nových hradeb.

Velkolepost Prahy tak musela Husovi vyrazit dech. Trvalo jistě celé měsíce a roky, než si Hus zvykl na ruch a svérázný život velkoměsta, které se hemžilo různými národy a kompletním společenským kastováním od městské chudiny, přes bohaté obchodníky a pestré kněžstvo, až po biskupy, knížata a panovníky. Doba, která Husa v Praze zastihla, už v sobě však ukrývala zárodky příštích nesvárů, neboť na království dolehla krize pozdního středověku, typově podobná té, která před několika málo desetiletími postihla západní a jižní části Evropy.

Již v roce 1389 zažilo Staré Město pražské velký protižidovský pogrom, kterému padlo za oběť velký počet Židů. Stali se oběťmi hluboce zakořeněných předsudků a sociálního neklidu, který začínal hýbat českou společností. Je příznačné, že král, který v době pogromu dlel mimo Prahu, viníky tohoto krutého útoku nepotrestal, a to i přesto, že se obracel proti jeho autoritě, neboť Židé bývali ve středověku pod ochranou krále. Město žilo i sporem krále a arcibiskupa Jana z Jenštejna. Nebyl to jen spor dvou naprosto rozdílných osobností, ale také střet moci světské a duchovní, který silně oslabil autoritu obou institucí v očích veřejnosti. Vrcholem soupeření krále a arcibiskupa pak byl v roce 1393 zcela bezprecedentní čin, kdy opilý král spolu se svými lidmi usmrtil v mučírně generálního vikáře pražského arcibiskupství Jana z Pomuku (roku 1729 svatořečen, tehdy ale již byla původní historická postava zcela nahrazena legendou o katolickém mučedníkovi a světci Janovi Nepomuckém). Tento čin podkopal poslední autoritu slabého a kontroverzního krále, jehož vláda se v Říši a v Čechách počala hroutit. Roku 1394 byl Václav IV. zajat panskou jednotou, které se postavil do čela králův bratranec, moravský markrabě Jošt. Král byl sice ještě téhož roku propuštěn na svobodu, ale vnitropolitická situace v zemi se tím neuklidnila, ba právě naopak. České království vstupovalo do období plného zmatků, hlubokých otřesů a politické nestability. Hus jako mnoho jiných byl pouhým svědkem těchto událostí a doby, která se dle současníků i nás, sledujících události s odstupem téměř šesti století, vymkla z kloubů.

Taková tedy byla historická kulisa, když se studentem pražské univerzity stal zvídavý mladík z jihu Čech. Studentská léta v Praze nebyla pro Husa jednoduchá, neboť se nemohl spolehnout na finanční pomoc své rodiny. Po přijetí ke studiu se však mohl student bez hmotného zajištění ucházet o stipendium, kdy byl osvobozen od povinných poplatků za přednášky, přičemž se mu mohla naskytnout i celkem slušná příležitost zažádat o místo pomocníka, tzv. fámula, u některého z univerzitních profesorů kolegiátu, u nějž často nacházel také byt a stravu. To byl pravděpodobně i Husův případ. Jelikož se jeho přítel z dětství a prachatických studií Křišťan z Prachatic stal již roku 1390 mistrem svobodných umění, čímž mu vznikal nárok na vlastní příbytek, zdá se pravděpodobné, že se poté mohl o svou střechu nad hlavou podělit právě s Husem. Do té doby musel Hus zřejmě zažívat všech těžkostí chudých studentů, které zahrnovaly ustavičný strach o nocleh a stravu. Hus si zřejmě mohl vydělat nějaký peníz ministrováním, které jak již víme, zřejmě provozoval už v Prachaticích. To ho ale nikterak netáhlo a tehdy ministrování bezostyšně považoval pouze za prostředek k lacinému výdělku tak, jako většina jeho studentských přátel. I přesto měl Hus dlouho hluboko do kapsy a jak po letech s neobyčejnou a vzácnou pokorou přiznává: „Byl jsem žáčkem lačným, udělaje lžíci z chleba, dotud jsem jedl hrách, až jsem i lžíci snědl.“ Na odříkání a prázdný žaludek byl Hus z domova jistě zvyklý, ale zřejmě si nepředstavoval, že bude muset živořit i v Praze. Mládí přece netouží po neúspěchu a starostech. Hledá blahobyt a snadnou cestu k hmotnému zajištění.

Výjimečnost Husova charakteru dokládá neobvyklá sebereflexe, jaké byl v pozdějším věku schopen. Málokterý z Husových současníků by dokázal tak upřímně a věcně hovořit o svých pochybeních a poklescích z dob svého mládí. „Když jsem byl žáčkem, měl jsem tehdy mysl, abych byl brzo knězem, měl dobré bydlo a rúcho, a byl lidem vzácen.“ Takto zcela otevřeně konstatoval Hus po letech, když již byl kazatelem v Betlémě a zpytoval svědomí. Pro někoho může být překvapením, že Hus, který byl již od dob národního obrození líčen především jako asketa a mučedník, před námi nyní vystupuje jako docela obyčejný smrtelník z masa a kostí, jehož pohnutky a smýšlení nejsou zase tolik odlišné od dnešních mladých lidí. Ano, lidé jsou pořád stejní. Mění se pouze kulisy. Husovou motivací při studiích na věhlasné univerzitě tedy bylo rychle dosáhnout kněžského svěcení a získat výnosné obročí, které by mu zajistilo stálý příjem, pohodlí a také vážnost u lidu.

Tak uvažovala celá řada těch, kterým bylo umožněno studium, neboť v pozdním středověku již zastávání církevních funkcí vyžadovalo patřičné vzdělání (nebývalo však pravidlem). I když ani vzdělání a přísný zákaz porušování kanonických zásad nedokázaly vymýtit, že mnozí lidé pokrytecky zasvěcovali své životy službě Bohu s postranními úmysly uspokojovat především vlastní potřeby. Reformním hnutím vně církve se sice v průběhu 11. a 12. století podařilo postupně zbavit vlivu laiků a vymanit se ze světského poručnictví^[3], ale k vytouženému ideálu měla církev i poté ještě velmi daleko. Ani vzdělaný klérus a prohloubení církevní správy totiž nemohly zabránit vnitřní krizi, do které se západní křesťanství ve 14. století dostalo.

Palčivým problémem církve bylo, že se sice vymanila z rukou laiků, ale již nedokázala zabránit svému postupnému zesvětštění, které bylo nedílnou součástí pokračování raně středověkých procesů, jež z církve učinily zdaleka nejdůležitějšího feudála ve středověké společnosti. U nás i jinde v Evropě církvi patřila nejméně třetina celkové feudální půdy. Církevní majetky se však dařilo kumulovat, neboť celibát kněží znemožňoval, aby se statky drolily mezi příbuzenstvo tak, jak tomu bylo u světských dominií. Stále více obyvatel se tak dostávalo do poddanství církevní vrchnosti a i když se může zdát, že se zde měli lidé lépe, opak je pravdou, neboť poddaný zde musel odvádět pravidelné dávky do rukou panovníka i své vrchnosti.

Jako mocný feudál se církev nemohla zbavit systému peněžní renty, což způsobilo, že se z peněžitého úroku, který musel poddaný pravidelně platit, stal předmět ekonomického byznysu, jenž byl i ve středověku náchylný k zneužívání. Bylo tak jen otázkou času, kdy se ekonomické zájmy překříží s hlavním posláním církve, která spočívalo ve službě Bohu a lidem. Tedy lépe řečeno, kdy bude toto poslání církve zneužito. Dlouho před tím, než se Hus vůbec narodil, již církev povýšila běžné církevní úkony na předmět ekonomického zájmu. Platilo se za křest, za zpověď, za poslední pomazání, za pohřeb, za každý náboženský úkon. Kšeftovalo se dokonce i s obročím! Vždyť mnohoobročnictví, tj. vlastnictví více úřadů a funkcí, z nichž plynul příjem (beneficium neboli prebenda), bylo nejhlasitějším terčem kritiky již v raném středověku. Během 14. století ale tato praktika narostla do obludných rozměrů.

Dalším pramenem zisků byly pro církev tzv. ofěry, dary kněžím, jimiž si věřící kupovali zmírnění svých vin a prohřešků před Bohem. Z této praktiky se později vyvinul systém odpustků, který je zřejmě nejznámějším a nejmarkantnějším symbolem tehdejšího morálního a faktického úpadku církve. S odpustky, i když poněkud jinými než ty, které v roce 1412 vyvolaly v Praze bouři nevole, se Hus setkal již v roce 1393. Římský papež Bonifác IX. ve snaze naklonit si přízeň krále Václava IV. toho roku vyhlásil pro Čechy „milostivé léto“. Každý věřící, který v období od března do září splnil některá z předem daných úkonů, mohl dostat úplné odpuštění svých hříchů. Byl-li z Prahy, stačilo, aby patnáctkrát navštívil čtyři vybrané chrámy. Poté se měl ještě dostavit ke zpovědi a vykonat nějaký milosrdný čin uložený mu zpovědníkem. Tím byl zproštěn všech svých hříchů. Hus se milostivého léta osobně účastnil a splnil předepsaná kritéria potřebná k získání odpustku. Stejně tak se zachovala i řada jeho přátel a spolužáků.

V dalších letech již papežové zcela flagrantním způsobem zneužívali prodej odpustků k tomu, aby snadno získali finanční obnos, kterého často využívali pro své soupeření s protivným papežem. Kuriální politika papežských dvorů v Římě a v Avignonu navíc povýšila obchodování s prebendami na novou úroveň, kdy bylo snadné dosáhnout vysoké církevní funkce za úplatu nebo politickou protislužbu. Této politice se říká papežský fiskalismus. Zní nám to povědomě? Mělo by, neboť mechanismus korupce je již celá staletí stejný. A středověká církev byla po vymanění se z rukou laiků de facto státem ve státě. Což se projevovalo mimo jiné i tím, že představitelé církve nespadali pod jurisdikci světských úřadů, ale naopak pod církevní soudy opírající se o kanonické právo.

Odpustky byly ovšem jen špičkou ledovce. Úměrně s tím, jak docházelo k úpadku církve jako instituce, upadala i kdysi tak pracně nastolená morálka a střídmost kléru. Zcela běžně kněží holdovali alkoholu, vydržovali si milenky, hráli v kostky a hromadili majetek. Ryba smrdí od hlavy, říká se, a v tomto případě to platilo dvojnásob. Jak mohli prostí kněží dodržovat psaná i nepsaná pravidla svého působení, když letmý pohled do vrchních pater církevní hierarchie ukazoval, že se kupčení s kde čím a postupné upouštění od zdánlivě pevných zásad stávalo běžnou praxí, která byla mlčky tolerována? Vizitace, jež byly občas vykonány, sice odhalily řadu pochybení, ale jejich závěry se řídil málokdo^[4], neboť u těch, kterým měla náležet povinnost řešit tyto problémy, chyběla vůle k nápravě.Rozpor mezi slovy a činy tak i nadále narůstal. Církev nejprimitivnějším způsobem zprofanovala samotné principy, na kterých kdysi vyrostla. A to vše v časech, kdy středověkou společností cloumala hluboká krize, která ještě více odhalovala, že v tehdejší církvi nabobtnává rakovinový nádor, který hrozil pohltit celou instituci a zanechat miliony věřících bez ochrany.

S tím souvisí i nárůst hereze a rozšíření kacířských hnutí, což byl jev patrný po celé Evropě již od dob raného středověku. Největší publicity se dostalo valdenství, jež sice nebylo prvním heretickým hnutím v západním křesťanstvu, ale rychle se šířilo z místa svého vzniku v západní Evropě do německy mluvících zemí, odkud se prostřednictvím německé kolonizace během 13. století dostalo i k nám. Stoupenci tohoto hnutí, které odvozovalo svůj původ a název od bohatého lyonského obchodníka Petra Valdese, jenž se rozhodl vzdát svého majetku v touze po životě v apoštolské chudobě, bažili po reformě křesťanského života. Avšak jejich hnutí nenalezlo pochopení na lyonských církevních koncilech, načež se ve 13. a 14. století stalo cílem perzekuce ze strany církve. V českých zemích se valdenské hnutí uchytilo především v oblasti jižních Čech, a to převážně mezi německými kolonisty a osadníky. Střediskem českého valdenství bylo Jindřichohradecko, ale malé skupiny valdenských působily také v Praze, Hradci Králové a ve Znojmě. Mnozí stoupenci valdenského hnutí, kteří v Čechách a na Moravě hledali azyl před perzekucí v okolních zemích, byli zklamáni, neboť ani České království nepředstavovalo vysněný ráj. Ba právě naopak, valdenští byli u nás inkvizicí nemilosrdně pronásledováni za vlády Jana Lucemburského i Karla IV. V jižních Čechách za vlády těchto velkých králů hořely hranice s kacíři. Stoupenci hnutí museli proto přejít do ilegality, vlastně jakéhosi středověkého disentu, aby se znovu připomněli až za husitské revoluce.

Vskutku doba plná rozporů a příznaků vážné nemoci. Lze se tedy vůbec divit, že nastupující opravná hnutí nalezla mezi lidem tak velké zastání? A to jsme samozřejmě nenastínili zdaleka vše, čím se tehdy církev vzdalovala svému poslání a věřícím. Nic to ale nemění na tom, že bylo v této době těžké vzepřít se hlavnímu proudu, myslet jinak a nesnažit se zneužít nastaveného systému k vlastnímu prospěchu. Vždyť prebendy se staly vytouženou metou. Pro Husa stejně tak jako pro kohokoli jiného, kdo se narodil do časů, kdy peníze a moc byly ceněny více, nežli slovo boží.

Nepřekvapí nás tedy, že i Husův přístup ke studiu odpovídal přesně jeho představám o tom, že vzdělání je pouze nutný předpoklad k dosažení vytouženého kněžského hábitu. Jakmile se naskytla příležitost, ihned vyrazil se svými spolužáky za zábavou. Peníze ve své lehkomyslnosti rychle utrácel, však sám píše: „pro pitie bohatému groš, než dada chudému peniez“, pil, zpíval, tancoval, a vrhal se do všech studentských rozpustilostí a zábav. Jednou se dokonce účastnil i veselice, která byla směsicí provokace a recese, takže si užíval studentských svobod plnými doušky. Na svátek Mláďátek (28. ledna), který byl tradičně zasvěcen studentům, žákům a mladým klerikům, probíhala veřejná fraška na ustanovení biskupa a konání církevních obřadů. Studenti, oblečení ve škraboškách a doprovázející akt zpíváním a veršováním, si ze svého středu vybrali vlastního biskupa, kterého čelem vzad posadili na oslici a přivedli do kostela na mši, při níž za pomoci mísy s polévkou a džbánu s pivem napodobovali Večeři Páně. Asi nemusíme dodávat, že takové chování bylo již poněkud za hranou, a proto sám arcibiskup Jan z Jenštejna, jenž neměl pro podobné legrácky pochopení, takové maškary zakázal jednou pro vždy.

Pro nás může epizoda s „voděním biskupa“ vyznít legračně, ale pro Husa nikoli. V dospělosti jej právě takovéto jednání, při kterém byly lacině znevažovány základní principy zbožnosti, velmi mrzelo. Opět jej ocitujme: „Dokud jsem byl mladý v letech i v rozumu, také jsem byl z té rubriky bláznivé.“ Výčitky a pozdní lítost pociťoval také ve chvíli, když si vzpomněl, že jako student nade vše miloval šachy a toužil vlastnit a každému dávat na obdiv vzácné a drahé oblečení. Dokonce když již byl v kostnickém vězení, považoval za nutné, aby napsal jednomu ze svých přátel: „Šat nádherný nikdy nemiluj, jak já, bohužel jsem miloval!“ Takový byl Jan Hus, jenž se po přijetí na univerzitu nazýval Janem z Husince, neboť jméno „Hus“ bylo až jeho studentskou přezdívkou, kterou později přijal za svou.

Svědkem jeho rozpustilostí bylo Staré Město pražské, neboť zde se nacházela Kolej Karla IV., jež velký císař nechal založit v roce 1366 jakožto nejstarší univerzitní kolej ve střední Evropě, aby tak získal navrch v dynastickém soupeření s Habsburky a Piastovci, kteří si v těchto letech založili své vlastní univerzity ve Vídni a v Krakově. Karlova kolej (nesoucí jméno po své zakladateli – Karolinum) nalezla od poloviny 80. let 14. století stálé sídlo na rohu Ovocného trhu a dnešní Železné ulice. Jednalo se o mohutný komplex přestavěný ze čtyř až pěti prostorných měšťanských domů, který se stal domovem hned tří fakult – artistické, lékařské a teologické. Právnická fakulta se totiž samostatně vydělila již v roce 1372 a až do vypuknutí husitských válek měla i vlastního rektora. Právě ona se se souhlasem zdejších mistrů i samotného Karla IV. stala v podstatě druhou pražskou univerzitou^[5].

V Husových časech získávalo Staré Město pražské stále více na důležitosti. Jeho vývoj byl velmi pozvolný a na významu začalo město nabírat symbolicky v časech, kdy se zvedala i moc českých panovníků. Za vlády krále Václava I. (1230 – 1253) získalo Staré Město status obce a vně jeho hradeb vyrostlo hospodářsky a kulturně významné Havelské město založené samotným královským lokátorem, jež bylo až do roku 1287 právně a správně samostatné. Po sloučení obou aglomerací ale následoval prudký rozmach celé staroměstské obce, kterou tvořili převážně bohatí a vlivní němečtí patricijové. Místní řemeslníci se v této době navíc začali sdružovat do cechů, jež měly bránit jejich hospodářské a posléze i politické zájmy. Na přelomu 13. a 14. století za vlády Václava II. (1283 – 1305) již bylo Staré Město pražské i důležitým hospodářským a politickým činitelem, což se projevilo v následujících letech po vymření Přemyslovců a nástupu nové královské dynastie. Král Jan Lucemburský (1310 – 1346), vědom si významu Starého Města, povolil roku 1338 staroměstským měšťanům stavbu vlastní radnice, čímž se zrodilo skutečné středověké město s vlastní samosprávou a volenými orgány.

Další vývoj staroměstské obce byl výrazně ovlivněn vládou Karla IV., který v roce 1348 založil Nové Město, kam odešla celá řada movitých staroměstských patricijů, aby si zde vybudovali nové živnosti, domovy a uplatnili se ve zdejší městské samosprávě. Odliv významných patricijů ze Starého Města byl součástí velkých transferů obyvatelstva. Odcházející měšťany totiž nahrazoval příliv nových obyvatel, převážně českého původu, což spolu s demografickým a politickým vývojem způsobilo, že se v závěru Karlovy vlády již převaha ve staroměstských ulicích přelila na stranu českého živlu. Právě tento faktor později zásadním způsobem ovlivnil rozvoj české reformace, která na Starém Městě nalezla živnou půdu. Roli sehrála i blízkost Králova dvora (stával zhruba na místě dnešního Obecního domu), měšťanského paláce krále Václava IV., který se na počátku 80. let 14. století stal místo Pražského hradu oficiální rezidencí českého krále. Tak tomu bylo až do časů krále Vladislava II. Jagellonského (1471 – 1516), který se opět vrátil na Hrad.

Ačkoli by se mohlo podle výše zmíněných indicií zdát, že Hus studium zanedbával, opak je pravdou. Vždyť pouze ten, kdo pravidelně chodil do přednášek a disputací, se mohl považovat za člena univerzitní obce, což v praxi znamenalo, že užíval práv a privilegií pražského vysokého učení, a ty nebyly zrovna malé. Již jen Husova účast na slavnosti „vodění biskupa“ bezpečně dokazuje, že byl členem této univerzitní obce.

Husovy první kroky po zapsání do univerzitní matriky mířily na artistickou fakultu (též fakulta svobodných umění). Hlavním posláním této fakulty bylo doplnit nedostatky dřívějšího vzdělání a prostřednictvím filozofických přednášek připravit studenty pro další fakulty, v Husově případě pro fakultu teologickou.

Rozsah studia na artistické fakultě nebyl přesněji vymezen, tudíž záleželo na celkové kvalitě vysokého učení, jak vhodnou přípravou pro další studium se stane. Pražské vysoké učení, ačkoli jeho význam klesl po vzniku dalších středoevropských univerzit, bylo i v době vlády Václava IV. vysoce ceněno. Vzdělání, jehož zde mohli studenti z domova i ciziny nabýt, bylo srovnatelné s tím, jaké by získali například v Paříži, Bologni nebo Neapoli. Artistické fakulty měly navíc všechny výsady univerzitního studia a jejich posluchači mohli získat i akademické hodnosti, tzv. grady. Probíhal zde úplný kurz tzv. sedmi svobodných umění, který byl z hlediska zkvalitnění výuky rozdělen do dvou stupňů. Žáci se nejdříve učili trivium (gramatika, rétorika a dialektika). Po úspěšném absolvování trivia se student mohl považovat za baccalaureus („ověnčený vavřínem“). Bystrý čtenář již zřejmě odhalil, že baccalaures byl středověký latinský výraz pro univerzitní titul dnešního bakaláře. Když student zvládl trivium, mohl se zapsat na druhý stupeň, kde výuka probíhala studiem kvadrivia (aritmetika, geometrie, astronomie a hudba), které bývalo zakončeno ziskem titulu magister, tj. učitel či mistr svobodných umění.

Co se týče způsobu výuky, pak středověké univerzity sice měly studentské koleje, ale neměly posluchárny, a proto většina výuky probíhala v tzv. bursách, tedy příbytcích profesorů, kteří v nich v mnoha případech bydleli spolu se svými studenty. Již bylo naznačeno, že Hus mohl bydlet a tedy i studovat u Křišťana z Prachatic, avšak až po roce 1390, kdy se jeho přítel z mládí stal mistrem svobodných umění a mohl si opatřit vlastní příbytek. Po zisku titulu mistra svobodných umění pak Hus s největší pravděpodobností přebýval v koleji krále Václava IV., která stála na dnešním Ovocném trhu. Král jí založil roku 1381, aby sloužila výhradně k ubytování mistrů svobodných umění.

Po magisterském stupni se student mohl zapsat ke studiu na některou ze tří odborných fakult. Středověk byl však v mnohém podobný naší době, a tak i tehdy docházelo k zneužívání vzdělávacího systému. Artistická fakulta proto měla největší počet posluchačů, a to od mládenců toužících získat vzdělání nutné k zápisu na některou z odborných fakult až po ty, kteří pouze chtěli okusit něco z vyhlášených univerzitních svobod. Není proto divu, že se k zápisu dostavovali i lidé, kteří neměli k dalšímu studiu předpoklady, a pro něž bylo hnacím motorem pouze dosáhnout nejnižšího bakalářského titulu, aby se mohli ve své rozpustilosti a pokrytectví schovávat za univerzitní svobody. Při tak velkém objemu žáků nebylo prakticky možné podobným případům zabránit. To ale nic nemění na tom, že artistická fakulta pražského vysokého učení měla dobré jméno a těšila se velkému zájmu studentů. Jen za desetiletí 1380 – 1389, tedy přibližně v době, kdy zde začal studovat Hus, na artistické fakultě promovalo 1579 bakalářů a zkoušky vykonalo 332 mistrů. To je jistě úctyhodné číslo, které má značnou vypovídající hodnotu.

Jaký byl Hus student? Na prvním stupni artistické fakulty byl žákem spíše nadprůměrným, což je celkem pochopitelné vzhledem k tomu, že většinu probírané látky Hus již znal z prachatických studií a to, co výuku probíraných předmětů rozšiřovalo a prohlubovalo, nemohlo někomu jeho intelektu dělat výraznější problémy. Bakalářskou promoci Hus absolvoval v roce 1393, a to někdy kolem svátku sv. Martina (11. listopadu). Ano, bylo to v onom nešťastném roce, kdy Václav IV., snad v důsledku smrti své přísné a panovačné macechy císařovny Alžběty Pomořanské, dal nakrátko zapomenout, že je králem, a ve víně a v náručích milenek hledal útěchu před tíhou odpovědnosti z vládnutí. Výsledkem byl skandál s umučením generálního vikáře pražského arcibiskupství Jana z Pomuku a definitivní roztržka s arcibiskupem Jenštejnem, který opustil Čechy a zamířil se stížnostmi do Říma k papeži Bonifácovi IX.^[6] Ten však stížnosti (z části oprávněné) pražského arcibiskupa smetl ze stolu, neboť ve věčném soupeření s Avignonem nutně potřeboval přízeň českého panovníka, který byl shodou okolností i králem římským.

Dostat se ke zkoušce nebylo pro studenty těžké, horší bylo u ní obstát. Skládala se totiž ze dvou částí. V první předem vybraná fakultní komise složená z mistrů pečlivě přezkoumala, zdali student splnil všechny podmínky opravňujícího se ucházet o bakalářský titul. Hus, stejně jako jeho spolužáci, musel znát základní díla Aristotela, „Summulae Logicales“, odbornou příručku P. Hispanuse k Aristotelově logice, a traktát „De sphaera“ od anglického vzdělance Johannese de Sacrobosca, který byl ve středověku považován za základní dílo o astronomii. Poté musel ještě doložit, že se alespoň třikrát aktivně účastnil řádných disputací, při nichž minimálně šestkrát odpovídal. Druhá část zkoušky již byla ryze praktické povahy, kdy se zkoušela vzdělanost, pohotovost a intuice zkoušeného.

Husovým „patronem“, tedy tím, kdo fakultní kongregaci představoval studenty, kteří již dosáhli znalostí potřebných k úspěšnému složení zkoušek, byl mistr Jan z Mýta. On to také byl, kdo se při Husově promoci ujal slova a pronesl slavnostní latinskou promluvu. Tématem promluvy Jana z Mýta byl poněkud poupravený Aristotelův spis „O sofistických důkazech“. Na rozdíl od slavného antického filozofa, který se zamýšlel nad tím, že churavý je zdravý, Husův mistr se snažil dokázat, že stejně jako se tělo uzdravuje tvrdou prací, tak i lidský duch se neustále zdokonaluje příjmem intelektuální potravy. Budoucnost měla ukázat, že téma bylo zvoleno téměř prorocky, neboť vyjma Husa, který v zástupu čerstvě promovaných skončil na šestém místě, stál toho dne v aule Karolina i Jakoubek ze Stříbra, další velikán české reformace. Ten byl však úspěšnější, neboť promoval s druhým nejlepším vysvědčením. Do univerzitní obce vstupovala mladá a čerstvá krev, která k sobě měla již zanedlouho strhnout pozornost celého křesťanského světa.

Získání bakalářského titulu Husa neuspokojilo. Další dva roky přednášel a studoval, aby se mohl v co nejkratším termínu ucházet o titul mistra svobodných umění. Proč ten spěch, když jeho ostatní kolegové, kteří s ním graduovali, s magisterskými zkouškami ještě počkali, aby se na ně mohli řádně připravit? Na otázku není snadné odpovědět, i když lze předpokládat, že Husa opět sužovaly existenční starosti, přičemž vidina brzkého studia na teologické fakultě a následný zisk výnosné prebendy jeho rozhodování ovlivnily a nutily jej složit zkoušky prakticky ihned, jakmile to bylo možné. Studium předmětů z druhého stupně artistické fakulty však Husovi příliš nešlo. Z kvadrivia v podstatě doposud znal pouze základy matematiky a astronomie, jež získal ještě na škole v Prachaticích. Hudba a geometrie byly ovšem Husovi zatím cizí. Jestliže u hudby stačilo Husovi znát pouze teorii, tj. tóny, jejich délku a harmonii, což zřejmě nepředstavovalo problém pro někoho, kdo již měl zkušenosti se zpěvem ve sboru, pak v geometrii, matematice a astronomii Hus narazil. Hus byl po celý život spíše povahy duchovní, hledající vysvětlení ve věcech nadpozemských a astrálních, a proto nepřikládal matematice a přírodním vědám jako takovým větší význam. To způsobilo, že mu dělala problémy zejména astronomie, ve které se vyznal jen povrchně a osobně zřejmě skrytě pochyboval, že postavení planet a hvězd může ovlivnit lidský osud.

Když tedy Hus někdy počátkem roku 1396 skládal mistrovské zkoušky, dosáhl výsledků jen průměrných. Z dvaadvaceti bakalářů se umístil na desátém místě, avšak hlavního a základního cíle své pražské studijní „mise“ přeci jen dosáhl: stal se mistrem svobodných umění. Mistrovský titul Husovi však zřejmě nepropůjčil mistr Stanislav ze Znojma, velký teolog a jeden z prvních znalců Wycliffových spisů na pražském vysokém učení, i když se to mnohdy traduje. Promoce budoucího reformátora se však Stanislav ze Znojma účastnil a již tehdy patřil k Husovým oblíbeným učitelům a vzorům hodným následování. Koneckonců osobní vztahy se spolužáky, učiteli a později také žáky Husa výrazně ovlivňovaly po zbytek života, v dobrém i špatném slova smyslu.

Se studiem na teologické fakultě (studium svatého bohosloví) však Hus musel počkat, protože po mistrovském gradu na artistické fakultě bylo třeba ještě absolvovat tzv. „biennium“, což byla dle statut univerzity povinná dvouletá lhůta, při které byli čerství absolventi zavázáni působením na své mateřské fakultě. Byla to de facto pojistka, kterou si jednotlivé fakulty udržovaly po určitý čas své absolventy u sebe, aby tím neklesla jejich vzdělanostní kvalita a samotná schopnost školit nové bakaláře a mistry. Teprve po uplynutí této lhůty se absolvent mohl svobodně rozhodnout, zda zůstane na fakultě jako řádný profesor (tzv. magister regens), což bývalo často spojeno s následným pokračováním studia na vyšších fakultách. U Husa byla tato otázka nastolena v roce 1398. Rozhodl se tak, jak se dalo očekávat. Na artistické fakultě zůstal, čímž se stal řádným profesorem náležejícím k českému národu, který při společném rozhodování disponoval jedním ze čtyř hlasů. Zároveň však začal studovat teologickou fakultu, která ho měla jednoho dne připravit na dráhu kněze či kazatele.

Jako magister regens se Hus stal plnohodnotným členem kolegia univerzitních mistrů, tudíž patřil k výkvětu pražské univerzity a české středověké společnosti. Nyní univerzita nesloužila Husovi, ale on jí. Již v zimním semestru 1398/1399 byl za český národ zvolen do čtyřčlenné zkušební komise k bakalářským zkouškám na artistické fakultě. V březnu 1399 promoval svého prvního bakaláře, kterým se stal Matěj z Knína, mladý viklefista, který později Husa oddaně následoval a stal se stoupencem české reformace. Ještě před tím Hus vymohl pro bakaláře Jeronýma Pražského dvouletý odklad magisterského studia. Jeroným totiž vzápětí odjel do Anglie, aby studoval na slovutném Oxfordu, kde se seznámil s Wycliffovými spisy, které po ukončení svých studií přivezl do Čech. Budoucí velký muž české reformace Husovi jistě imponoval svou energií a mladickým elánem, avšak těžko si Hus uměl tehdy představit, že se bude jednat o jeho nejvýznamnějšího žáka, který s ním jednou bude sdílet i podobný osud v daleké Kostnici.

K birýtu, širokému tabardu (středověký oděv pro venkovní nošení, střihu podobného jako tunika, ale s krátkým rukávem) a černým střevícům, charakteristickému to oděvu středověkých univerzitních mistrů a bakalářů, Hus brzy přidal ještě kněžský talár. Stalo se tak někdy v letech 1400 – 1401, kdy byl Hus nejprve vysvěcen na jáhna (nižší kněžské svěcení), načež byl snad již po pár měsících samotným pražským arcibiskupem Olbramem ze Škvorce vysvěcen na kněze. Zřejmě k této události došlo v Roudnici nad Labem, arcibiskupově venkovském sídle. Co se asi honilo hlavou stěží třicetiletému muži, který ležel mlčky na chrámové podlaze, zatímco se ozvěnou kostelních stěn nesly kanonické modlitby, nebo když arcibiskup mazal svatými oleji jeho prsty, přičemž jej vybízel k poslušnosti a oddanosti víře a církvi svaté? Nevíme, ale Hus podstoupením tohoto pro středověkou společnost mimořádně důležitého aktu plného starobylé církevní tradice zasvětil svůj život službě Kristu, církvi, arcibiskupovi a lidem. Od arcibiskupa také obdržel kalich s patenou^[7], aby již vzápětí sloužil svou první mši jako kněz. Konečně se mu podařilo to, o čem snil již léta. Měl „rúcho“ a mohl být „lidem vzácen“. Netrvalo dlouho a Hus měl i svou první výnosnou prebendu. Stal se kazatelem v kostele sv. Michala^[8] v samém centru Starého Města pražského. Další pocty se dočkal na přelomu let 1401/1402, kdy se stal na zimní semestr děkanem artistické fakulty.

Hvězda Jana z Husince strmě stoupala^[9], stejně tak jako naopak bledla a pohasínala hvězda jeho krále Václava IV., jenž byl nedávno potupně sesazen z římského trůnu a čelil útokům svých domácích i zahraničních nepřátel (více o této politické krizi Českého království a dynastie Lucemburků si povíme v dalším díle). Království procházelo těžkou bouří a věci, jež se zdály ještě nedávno samozřejmé a neměnné, získávaly zcela jiný obsah. V Husově životě začínal velký zlom. Jestliže se ještě před několika málo lety domníval, že dosažením kariéry mistra svobodných umění, studiem teologické fakulty a získáním kněžského hábitu bude jeho existence pevně zakotvena v soudobé společnosti a svědomí i osobní ctižádost budou ukojeny, nyní začal pomalu chápat, že je součástí světa a svědkem událostí, ke kterým nemohl mlčet. Moc slova pronášeného lidem z kazatelny poznal již záhy, když poté, co v létě 1401 oblehlo Prahu míšeňské vojsko podpořené markrabětem Joštem a novým římským králem Ruprechtem Falckým, vzrušeně burcoval lid, aby neupadal v malost a bránil svá nezadatelná práva, která Čechům v království náležela.

Kazatelská činnost Husa nadchla. Dokonce tak, že později ani nedokončil celý cyklus teologické výuky, který býval zpravidla završen ziskem doktorátu, jednoho z vůbec nejvyšších vzdělání, jakého mohl středověký člověk dosáhnout. Studium teologie zakončené doktorátem totiž vyžadovalo enormní množství času, celých dvanáct let! Doktoři teologie byli tedy zcela po právu považováni za největší vzdělance a intelektuální elitu oné doby. Hus sice v roce 1404 na teologické fakultě promoval na bakaláře, kdy obdržel titul baccalaureus cursor, přičemž se řádným bakalářem (tj. baccalaureus formatus) stal v roce 1409. Dalšího stupně na teologické fakultě již nedosáhl. Ne však proto, že by neměl o další studium zájem nebo k němu neměl vlohy. Důvod byl zcela prostý: v této době se již zcela oddal snaze o nápravu církve skrze své působení v Betlémské kapli a na univerzitě. Později, když v Kostnici stál tváří v tvář největším mozkům tehdejší Evropy, mezi kterými bylo mnoho doktorů teologie, mu bylo vyčítáno, že je „pouhým“ bakalářem. Skutečnost však byla taková, že Hus svými znalostmi teologie a Písma dokázal svým kostnickým soudcům být nejen důstojným oponentem, ale řadu z nich odbornými znalostmi i převýšit. Avšak to bylo jen dokladem často opomíjeného a nedoceněného faktu, že česká společnost pozdního středověku dosáhla velké duchovní úrovně, a to zejména vlivem domácích absolventů pražského vysokého učení.

Na kazatelně u sv. Michala se Hus dlouho neohřál, jen několik měsíců. Dne 14. března 1402 byl listinou vystavenou generálním vikářem pražského arcibiskupství Ojířem z Domanic jmenován správcem a kazatelem v Betlémské kapli. Stalo se tak na přímluvu vlivného M. Štěpána z Kolína, dosavadního betlémského kazatele. Štěpán z Kolína byl jedním z předních univerzitních mistrů, v letech 1397 – 1398 působil dokonce jako rektor pražské univerzity. Od roku 1396 byl navíc bakalářem teologie, načež v roce 1403 dosáhl mistrovského gradu. Jako stoupenec vzmáhajícího se reformního proudu si Husa vyhlédl jako vhodného nástupce v Betlémské kapli, neboť v něm rozpoznal kazatelské nadání, přičemž mu imponovala i Husova dosavadní zdrženlivost k Wycliffovu učení. Jaký to rozdíl oproti mužům Husovy generace, jakým byl například Štěpán z Pálče, který horlivě zastával učení anglického teologa, a jenž se sám netajil choutkami nastoupit jednoho dne v Betlémě. Na začátku jara 1402 tak Hus poprvé vkročil do Betlémské kaple. Ale tehdy již byl docela jiným mužem, než jakým se jevil po většinu svého studia v Praze. Tento Hus již byl vnímavý, střídmější a ovlivněn Wycliffem natolik, že začal o věcech teologických nejen přemýšlet, ale vnímat jejich podstatu a snažit se dopátrat původu a skutečného významu. Česká reformace, která již zapustila na pražském vysokém učení své kořeny, měla už brzy nalézt svého vůdce.

[1] Tuto možnost zvažuje například historik František Šmahel – viz publikace ŠMAHEL, František. Jan Hus. Život a dílo. Praha: Argo, 2013. s. 312

[2] Česká historiografie se může pochlubit celou řadou syntéz o dějinách Prahy. V Čechách má totiž „pragensie“ dlouhou tradici, neboť dějinám Prahy se věnovali již v 19. století přední čeští historikové František Palacký a Václav Vladivoj Tomek. Z nedávné doby lze doporučit hlavně LEDVINKA, Václav a PEŠEK, Jiří. Praha – Dějiny českých měst. Praha: Lidové noviny, 2000. s. 819  Tato publikace se rozvoji Prahy ve 14. století věnuje velmi detailně.

[3] V českém prostředí měli velkou zásluhu o prosazení reformních proudů do běžné církevní praxe především oba domácí biskupové. V Čechách to byl biskup Ondřej (1215 – 1224), který se pod dojmem usnesení přelomového IV. lateránského koncilu pustil do boje o prosazení reformních ideálů s králem Přemyslem Otakarem I., na němž si v letech 1221 – 1222 vydobyl rozsáhlé výsady a svobody pro sebe i své nástupce. Na Moravě je tento zápas spojen především se jménem olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka (1126 – 1150), i když ten proběhl o více než sedm desetiletí dříve.

[4] Pro předhusitské Čechy je nejvýmluvnějším dokladem o úpadku mravů v kněžstvu visitační protokol pražského arcijáhna Pavla z Janovic z let 1379 – 1382. V něm je uveden i případ jistého faráře z Podskalí, který nejenže měl vlastní kuběnu, ale dokonce si ve svém domě proti škole sv. Apolináře zřídil veřejný nevěstinec. Jako náruživý hráč v kostky byl také nejednou obehrán o peníze a všechen oděv, takže se v noci vracel domů úplně nahý. I když se visitační zpráva týkala pouze pražských farností, není nutné pochybovat o tom, že ani v jiných českých městech nebo na venkově nebyla situace o mnoho utěšenější.

[5] Dějinám nejstarší středoevropské univerzity se podrobně věnuje čtyřsvazková práce „Dějiny Univerzity Karlovy“, která mapuje vývoj vysokého učení a mužů spojených s jejím osudem od roku 1348 až do roku 1990. Husovi a české reformaci se věnuje SVATOŠ, Michal. Dějiny Univerzity Karlovy I. 1347/1348 – 1622. Praha: Karolinum, 1995. s. 322

[6] Jenštejn se z Říma do Čech již nevrátil. Poté, co se od něj odvrátila římská kurie i svatovítská kapitula v Praze, pochopil, že je jeho pře ztracena. V roce 1396 proto abdikoval na svůj úřad a zbytek života dožil v Římě. Svého vlivu však využil k tomu, aby za svého nástupce na arcibiskupském stolci prosadil vlastního synovce Olbrama ze Škvorce, kterého také osobně vysvětil. V českém historickém povědomí je na Jana z Jenštejna pohlíženo poměrně kriticky, ačkoli historikové poukazují na to, že v jeho osobě seděl na arcibiskupském stolci muž mimořádně vzdělaný, literárně aktivní, schopný a za klidnějších časů mezi lidem jistě i oblíbený. Jeho osobnost je též významným dobovým zjevem. Za svého mládí býval velmi náruživý a jako vysoký církevní prelát si po vzoru ostatních neváhal užívat světských radovánek. Roku 1380 však prodělal těžké zdravotní komplikace – podle některých historiků se u něj projevila nějaká forma epilepsie způsobená zánětem mozku, která mu umožnila prodělat různá „náboženská vidění“ – po kterých se světských požitků zcela zřekl. Následně postavil asketický život jako svůj program a vzor, kterým by se měla česká společnost řídit. Tento program se ale nuceně dostal do konfliktu s královskou mocí…

[7] Patena je liturgická nádoba, která se v křesťanských církvích používá při slavení eucharistie. Mívá tvar okrouhlého talířku a vyrábí se obvykle ze zlata nebo pozlaceného stříbra. Během svěcení kněží se svěcenci předávají kalich a patena jako symboly jeho nové pravomoci – sloužit mši.

[8] Kostel sv. Michala (nejčastěji také kostel svatého archanděla Michaela) stával nedaleko dnešního Staroměstského náměstí v Michelské ulici. Tento původně románský kostel z druhé poloviny 12. století, později goticky a barokně přestavěný, zanikl během josefínských reforem spolu s přilehlým klášterem servitů. Jeho prostory dlouho sloužily jako skladiště, načež se po roce 1989 staly majetkem soukromých vlastníků, kteří jej využívali k různým účelům. V dnešní době je zde k velké nelibosti části uvědomělé veřejnosti provozován hudební klub.

[9] Je zvláštní, nakolik se v pracích odborníků i mezi laickou veřejností udržuje ničím nepodložený mýtus, že se Hus stal v roce 1402 rektorem pražské univerzity. Hus byl skutečně rektorem vysokého učení pražského, ale pouze jednou, a to v zimním semestru 1409/1410. K některým hluboko zakořeněným mýtům o Husově životě KEJŘ, Jiří. Jan Hus známý i neznámý. Praha: Karolinum, 2009. s. 138

Autor a námět: Marek Zelenka (Napo_Leon)
Lektoroval: Jiří Motyčka

díl I. – dětství a mládí (publikován 22.02.2015)
díl II. – univerzitní studia (publikován 15.03.2015)
díl III. – Hus a reformace česká (publikován 02.05.2015)
díl IV. – kazatel a reformátor (publikován 17.05.2015)
díl V. – boj za pravdu (publikován 14.06.2015)
díl VI. – poslední zápas (publikován 28.07.2015)
díl VII. – druhý život Husův (publikován 13.08.2015)