Úmorné hledání Františka Bílka

Táborská veřejnost se chvěla zvědavostí, na památný den 6. července měl být odhalen Husův pomník. Stalo se tak až po dlouhých letech od založení Společnosti za postavení Husova pomníku (1905), deset let po vzniku republiky, jejíž státní idea byla založena na odkazu české reformace. Autorem rozsáhlé sochařské kompozice, která se měla stát středem nového města – prostoru u tabákové továrny a v blízkosti nádraží, se stal mistr František Bílek.

František Bílek se narodil 6.11.1872 v Chýnově. Od dětství přecitlivělý a nábožensky založený chlapec se po mnoha peripetiích v patnácti letech stává studentem pražské Akademie výtvarných umění. Zde zjišťuje, že jen velmi nesnadno rozeznává barvy, z kreslíře bude sochař. Sochařina je zvláštní povolání mezi uměním a řemeslem, vyčerpání duševní je střídáno vyčerpáním tělesným, slzy se mísí s potem. Už podle staroslovanských bájí člověk vznikl z Božího potu a František Bílek naplňuje tento mýtus svým netrpělivým hledačstvím. Co je člověk? Jaké je jeho místo ve stvoření? Jak se vyrovnat s velikým příkladem Ježíšovým, na prahu bolesti a v rozdání se buduje člověk ze svého těla chrám naplněný Duchem. Každé slovo, každý úder dláta vede sochaře školeného mistry přelomu století k otázkám, které neuhasí ani krev Kristova podaná ve mši. Pochybující, a proto opravdový Bílek hledá spřízněnce své doby – Julia Zeyera, Zdeňku Braunerovou, Jakuba Demla, Otokara Březinu. Po válce vstupuje do nově vzniklé Československé církve, s jejími zakladateli jej pojí přátelství: konečně prostor pro morální, duchovní obrodu národa a právě jí chce sloužit.

V roce 1927 se uzavírá do své práce nad táborským pomníkem, ale ještě předtím slaví stříbrnou svatbu se svou manželkou výletem do Francie. Zde před třiceti pěti lety strávil rozhodující okamžiky svého uměleckého zrání. Ovšem Paříž šťastného vzepětí po skončení první světové války prochází časem bujaré veselosti, za níž platí ztrátou svého esprit. Město nad Seinou už nemá noblesu fin de siècle, není roztoužené symboly, rytmy objevovaného jazzu zmateně duní ulicemi. Američan je v Paříži, ale Francouz se z ní ztratil. „Jedině ve slovanstvu je naděje,“ píše znechucený Bílek Demlovi.

Středem Bílkova slovanstva je češství jako naplnění Ježíšova života v husitské rozhodnosti a opravdovosti. Rozhodující zápas se odehrává pod lipou a mezi ploty, u hradu, jež slove Kozí. Jan Hus je Bílkovi druhým Ježíšem. Z jasanového dřeva se rodí pod rukama tvůrce modely – obrazy Já sluha boží v okovech, Vznik Božích bojovníků. Hus v extatickém záchvěvu smrti hledí k nebesům, je jako blesk, jenž osvěcuje krajinu zachmuřenou v bouři Božího hněvu: Plameny ubírati se ku Pravdě. Za mučedníkem otevírá se, ne nepodobně pomníku Blahoslavovu v Přerově, kniha. Ve středu reliéf Kozího hrádku, po obou stranách výjevy, jež spojují místa nad Lužnicí s duchovním i lidským odkazem reformátora. Ano, tady je odpověď, tady je místo Boží přítomnosti v člověku.

Autor: Richard Vlasák