Umění husitské doby

Podobně jako existují více či méně zkreslené názory na celou husitskou éru, obdobně nebo spíše daleko více jsou chybně prezentovány představy o umění husitské doby. Primitivní akcent různých „znalců“ husitství i kunsthistoriků na obrazoborectví v rané fázi revoluce zcela překrývá umělecké hodnoty vzniknuvší během revoluce a v době poděbradské. Byly možná skromnější, méně monumentální, ne tak okázalé, ale o to více upřímné a zdůrazňovaly mj. návrat k ideálu prvotní církve, hlavního požadavku církevní reformy.

V souladu s potřebami revoluce se husitství razantně chopilo všech slovesných i uměleckých prostředků, které byly sto unést nadčasový obsah reformních myšlenek. Sdělení díla mělo být účinné, ale výrazové prostředky i formy jednoduché a naprosto srozumitelné. Vše, co těmto zásadám nevyhovovalo, nemělo nárok prosadit se. Nadvláda ideového zřetele a starozákonní strohosti se v husitství dostávaly do rozporu s vnějším formalismem církevních obřadů, s přebujelým kultem světců a monumentalitou náboženské architektury. Odmítavý postoj husitů k přezdobeným chrámům, gotickým madonám krásného slohu a jiným kultovním předmětům zcela opomíjel některá estetická hlediska a přímo akcentoval škodlivost církevních objektů a plastik v nich. Obrazoborectví (ikonoklasmus) z počátků revoluce nebylo jen spontánním vzplanutím lidu proti okázalosti zesvětštělé církve, ale též ideově zdůvodněnou negací vládnoucí kultury této církve. Bohužel tyto negativní projevy z dnešního pohledu až barbarské vrcholily bořením chrámových staveb gotického slohu a církevních budov. Kdybychom měli provést jakousi psychologickou analýzu husitského ikonoklasmu, došli bychom patrně k závěrům souvisejícím s nevzdělaností prostého husity nechápajícího filozofické a věroučné otázky husitizmu. Tento člověk pozdního středověku pak hrubou silou likvidoval tyto atributy hříšné církve, kterým nerozuměl, ovládán nejnižšími pudy ničil i pro samotnou rozkoš z ničení a toto řádění mnohým z nich dodávalo patologický pocit jisté důležitosti. S postupnou retardací kulturního destruktivizmu se začal znovu v prostředí měšťanského a šlechtického utrakvizmu prosazovat zájem o umělecká díla a estetickou účinnost kultovních a jiných předmětů. Revoluční minulost se však v uměleckém snažení poděbradské doby i nadále hlásila o slovo strohostí ale i pádností jednoduchých výrazových prostředků, k nimž se paradoxně byli nuceni přiklonit i literáti a umělci katolické strany.

Pochopitelně největší a někdy i nenapravitelné škody utrpěla během husitských válek sakrální architektura. Na husitském území počet zachovalých kostelů vzhledem k nedostatku kněží plně kryl potřebu, ale v katolických lokalitách chyběly. Pro větší stavební práce se v poválečné době nedostávalo finančních prostředků a ke stavebním adaptacím docházelo na obou stranách jen z nutnosti. Žádná z nových staveb neukázala a ani nemohla ukázat nové slohové styly. To platí bezezbytku rovněž pro profánní architekturu, v níž převažovaly fortifikační systémy, což vycházelo z potřeb země nacházející se ve válečného stavu. Omezení stavební činnosti se promítlo i do umělecké činnosti v oblasti plastik a nástěnných maleb. Pouze jižní Čechy poskytovaly skrovné umělecké tvorbě příznivější podmínky. Tady déle doznívala výtvarná tradice českého předhusitského slohu a udržovaly se kontakty s podunajskými a jinými uměleckými středisky.

Ve zpěvu a písni nalezlo husitství své nejplnější umělecké vyjádření a v nich také zanechalo trvalý odkaz české národní kultuře. Píseň a zpěv patří patrně mezi nejproslulejší projevy doby husitské. Jednalo se o útvary nejbližší lidovým vrstvám, které je mohly nejen pasivně vnímat, zpívat a přednášet, ale i upravovat, doplňovat a tvořit. Texty husitských písní obsahují do té doby neslýchaný mravní apel.

Středobodem husitské literatury bylo pochopitelně Písmo svaté a výklady jeho textů. Husitská inteligence vyznačující se brilantní znalostí Bible se snažila její srozumitelnou, „jednoduchou“ formu přinést co největšímu množství lidí. V 15. stol. vznikly stovky křesťanských textů, které byly v husitském prostředí velmi rozšířeny. Byly také realizovány čtyři redakce překladu Bible do českého jazyka. V oblasti slovesné tvorby převládala učená pojednání (traktáty) a kázání. Polemický ráz prostoupil celou prozaickou produkci, která byla ochuzena o látky zábavné a výpravné, na druhé straně se však obohatila o nové aktuální žánry, dříve vyhrazené vesměs jen latině. Nástup češtiny jako hlavního literárního jazyka byl s výjimkou učené polemiky a zahraniční propagandy příznačný pro všechnu ostatní literární činnost husitské doby, která se tak významným způsobem zasloužila o posílení svébytného postavení českého národa jako poslední větve západních Slovanů. Podle určení nabývala literární tvorba povahy satiry nebo invektivy, manifestů, politických listů a tzv. novin či relací. „Novinami“ se v 15. stol. rozuměly zprávy o důležitých veřejných událostech, podrobnější zprávy, podložené často texty dokumentů, se nazývaly „relace“.

Výtvarné umění během husitské éry pochopitelně živořilo. Názory reformních myslitelů, že se pravověrný křesťan docela dobře obejde bez obrazů, soch i plastik, měly základ v jejich filosofických výkladech a starozákonním imperativu, který souvisel se zákazem zpodobňování Boha. Pochopitelně i v oblasti výtvarného umění se negativně projevilo husitské obrazoborectví zjednodušeně personifikované jakýmsi rozedraným a rozcuchaným divousem z davu lůzy, s vypouleným zrakem, který zběsile mlátí sekerou do deskového obrazu, až z něj třísky odletují. Ano. Když se kácí les, tak přece třísky létají, že? Je třeba si však uvědomit, že i v těchto projevech jakéhosi spontánního nihilizmu husité předjímali pozdější reformace evropské. To není omluva, pouze konstatování historických faktů a souvislostí. Je třeba si také plně uvědomit, že husitské obrazoborectví se v největší míře projevovalo v táborském prostředí. Dalšími faktory, které přispěly ke stagnaci rozvoje výtvarného umění, byl odchod církevních institucí z Prahy po smrti krále Václava IV. a odchod umělců nevyznávajících kalich do katolických oblastí, které byly v teritoriální menšině. Nebylo mecenášů ani objednavatelů uměleckých děl a ve válečné době rovněž nebyly příznivé podmínky ani pro nové donátory. Po kulminaci revoluční vlny a relativním uklidnění poměrů se začala rozvíjet postupně umělecká řemesla, iluminátoři opisovali a zdobili knihy určené k modlitebním a náboženským účelům. K největšímu oživení pak došlo až v době poděbradské.

Co říci na závěr? Z výše uvedeného vyplývá, že umění husitské doby není jen dobou bohapustého ničení sakrálních památek a uměleckých děl. Husitská slovesná tvorba položila nebývalý akcent na rodný jazyk, což se projevilo zejména v literárních výtvorech, písňové tvorbě a v prvních překladech Bible do češtiny. Ve stavebnictví se práce týkaly pouze účelových vojenských staveb. V ostatních oblastech umění nelze zamlčet skutečnost, že především v rané fázi revoluce došlo k razantnímu útlumu těchto uměleckých aktivit. K rozvoji a navázání na předrevoluční tradice např. období krásného slohu došlo teprve v době poděbradské, která nastartovala obnovu země nejen v oblasti ekonomické, správní ale i kulturní. Hlad po nových uměleckých předmětech způsobený dlouhou pauzou vyvolanou řáděním válečné fúrie se projevilo také relativně rychlým rozvojem uměleckých řemesel a v postupném zvyšování stavebního ruchu spojeného s obnovou stavebních hutí. Ty se však již věnovaly opětovnému rozmachu směrem ke stavbám pro mírové účely.

Autor: Jiří Motyčka

Diskuzní fórum:
Diskuze k článku „Umění husitské doby“ nebo také zde.