Kostnické anály

V českých zemích asi málokdo tuší, že Hus a Jeroným nebyli jedinými kacíři, kteří stanuli před tribunálem kostnického koncilu.

Třetím souzeným byl francouzský františkán a doktor teologie na pařížské Sorbonně Jean Petit, píšící pod latinským jménem Johannes Parvus. Ovšem již jen in memoriam, neboť 1410 zemřel, údajně v křesťanské pokoře. A jeho provinění? Nic menšího, než schvalování vraždy. A to dokonce vraždy v kruzích nejvyšších. Francii totiž vládl od roku 1368 král Karel VI., u něhož však 1392 naplno propukla duševní choroba, takže jej museli zastupovat dva vévodové-regenti – Jan Burgundský a Ludvík Orleánský, nesmiřitelní konkurenti a soupeři. A když se Ludvík navíc začal veřejně vychloubat cizoložným poměrem s Janovou manželkou, došla podváděnému trpělivost a nechal 23.11.1407 Ludvíka úkladně zavraždit.

A nyní nastupuje na scénu Janův rádce Jean Petit, který tento čin veřejně schválil latinskou obhajobou Justificatio domini ducis Burgundiae. Ačkoliv vévoda burgundský dosáhl odpuštění u Ludvíkových potomků i u šíleného krále, nakonec musel před orleánskou stranou prchnout z Paříže do Dijonu a spravedlnost vítězů vzápětí dopadla i na nebohého Petita. Dne 23.02.1414 jej veřejně odsoudila pařížská universita a nechala spálit jeho spisy. Jan Burgundský se ovšem odvolal k papeži, který věc předal kostnickému koncilu. Řízení začalo 06.07.1415, jako žalobce plamenně vystoupil kancléř Sorbonny mistr Jean de Charlier de Gerson, který se před necelým měsícem podílel na odsouzení Jana Husa. Ovšem plénum tentokrát zdaleka nebylo tak nesmiřitelné, takže z Petitova učení vyškrtlo pouze onu jedinou větu, výslovně schvalující vraždu. Zbytek jeho učení byl shledán nezávadným a další jednání bylo postoupeno komisi. Rozčilený Gerson nato prohlásil, že kdyby Hus měl takové advokáty, pak by zajisté nebyl odsouzen a že ve věcech víry by spíše nežli taková komise měli soudit židi a pohané. Petitův obhájce Martin Poré, biskup arrasský vyslaný Janem Burgundským si vyžádal znalecké posudky, přičemž 60 z 80 přítomných doktorů teologie se vyslovilo proti odsouzení, načež byl verdikt pařížské univerzity zrušen. Když se v Petitův neprospěch ještě pokusil zasáhnout římský král Zikmund, byl poučen, že univerzitám narozdíl od koncilu nepřísluší právo rozhodovat ve věcech víry.

Čtvrtým hříšníkem byl dominikán Jan z Falkenbergu, obviněný dokonce z propagace (dnešním termínem) genocidy. Na zakázku Řádu německých rytířů totiž sepsal pamflet, v němž prohlásil, že je povoleno vraždit všechny Poláky, včetně jejich krále Vladislava. Arcibiskup hnězdenský si to však nenechal líbit a okamžitě na něj podal žalobu. Jan byl uvržen do vězení a koncilní komise navrhla jeho upálení. Nově zvolenému papeži Martinu V. však byli bližší němečtí rytíři než podezřelí slovanští Poláci, takže celou kauzu směřoval do ztracena a Falkenberg byl nakonec roku 1425 propuštěn.

Autor: Iohannes Cladis