Jan Hus – příběh reformátora, který změnil svět

V létě 1415 sice skončil na kostnické hranici životní příběh M. Jana Husa, čímž český náboženský reformátor opustil scénu dějin ve své fyzické podobě, ale prakticky ihned ve chvíli, kdy k nebi stoupal dým z hranice, začal Hus zároveň žít svůj druhý a neméně důležitý život. Zmizelo tělo, ale dílo a ideály zůstaly jako trvalý odkaz pro soudobá i budoucí pokolení. Svým způsobem se tak Hus stal nesmrtelným, čímž kostničtí soudci prokázali Husovi nechtěně skvělou službu. Tento díl proto bude o Husově druhém životě, který silně ovlivňoval české dějiny od horkého léta 1415 až do současnosti.

Husova smrt na hranici sice znamenala pro koncil v Kostnici potrestání v jeho očích obzvláště zatvrzelého kacíře, a pro mnohé nepřátelé betlémského kazatele i osobní zadostiučinění, ale z hlediska vývoje české reformace byla naopak impulzem k radikalizaci celého hnutí. To bylo již v době Husova odjezdu do Kostnice autonomním a samostatným proudem, který by si na základě dlouhodobého hospodářsko-sociálního a celospolečenského vývoje v českých zemích stejně postupem času našel svou cestu vedoucí až k husitské revoluci bez ohledu na to, jak by Husova pře dopadla. Kostnický koncil si ani po Husově smrti nemohl odpočinout od české otázky, a to i navzdory tomu, že jej začínal tlačit čas. Doposud, a to se již schůzovalo tři čtvrtě roku, dokázal koncil docílit hmatatelných výsledků pouze v tom, že potrestal Jana XXIII., odsoudil českého reformátora a donutil k rezignaci římského papeže Řehoře XII. To bylo pro tak velké a slavné shromáždění přece jen málo. Nyní navíc jeho činnost zpomalovala další česká causa, a to proces s Jeronýmem Pražským, věrným Husovým druhem a dalším klíčovým mužem české reformace.

Jelikož Jeroným neměl kněžské svěcení a byl tak pouze členem univerzitní obce, vyvstávaly v jeho případě i procedurální překážky, a to i přesto, že ve středověku bývaly univerzity pod ochranou církevní moci. Jeroným, který na rozdíl od Husa vyznával i poněkud dobrodružný a „akční“ způsob života, jenž zahrnoval i provokace a zesměšňování oponentů, byl v očích mnohých ještě nebezpečnějším kacířem než Hus. V procesu konaném v září 1415 se koncilu podařilo Jeronýma zlomit, když ten před strachem z plamenů raději odvolat své názory. Svobody se však nedočkal. Naopak! Koncil jej milostivě uvrhl do okovů a zavřel do vlhké kobky. Právě na Jeronýmově procesu, respektive jeho vyústění, vidíme, jaký osud by pravděpodobně potkal Husa, kdyby odvolal a žádal milost od svých soudců. Na druhou stranu mohl Jeroným ve vězení přemýšlet a utřídit si priority. Pud sebezáchovy postupem času opadl, a vrchu začaly naopak nabírat svědomí a věrnost reformnímu proudu, jehož byl po Husově smrti jedním z hlavních symbolů. V květnu 1416 si tak Jeroným vymohl nová slyšení. Na nich k překvapení všech zapřel své odvolání a znovu se přihlásil k Wycliffovu i Husovu učení, přičemž oba muže prohlásil za mučedníky a věrné následovníky Krista. Koncil neměl na vybranou, a tak živelného českého reformátora nařídil ještě v témže měsíci upálit na stejném místě, na kterém byl před téměř rokem upálen i Hus.

V Čechách, kde se již od podzimu 1414 provozovalo laické přijímání z kalicha jakožto výraz rovnosti duchovních a laiků, vyvolala Husova a Jeronýmova smrt velké pobouření. Ne však u prostého lidu, neboť veřejnost podobné rozuzlení pravděpodobně očekávala, ale především u zemské nobility. Protestní list českých a moravských pánů ze září 1415 adresovaný kostnickému sboru byl výmluvným svědectvím, že Husovu smrt považují političtí představitelé země za urážku celé české Koruny. O rok později v reakci na Jeronýmovu smrt vydalo pražské vysoké učení osvědčení o pravověrnosti učení i bezúhonnosti života obou českých reformátorů. Ti již byli v této době veřejně oslavování jako mučedníci, vždyť i řada reformně orientovaného kléru ve výroční den Husovy smrti, tj. 6. července 1416, sloužila za duši někdejšího betlémského kazatele zádušní mše. Na památku obou reformátorů tehdy vznikla i řada popěvků. Jak Hus tak i Jeroným se stali ještě před výbuchem revoluce neformálními světci české reformace. Známost i památku na oba reformátory pomáhalo udržovat i dílo Petra z Mladoňovic, které se dočkalo řady opisů a stalo se vzácnou a čtenou relikvií. Koncil v Kostnici proti tomuto ostře protestoval, ale jeho autoritu v Čechách již nikdo nebral vážně. Univerzita dokonce v roce 1417 posvětila přijímání podobojí, které se následně stalo jedním z hlavních požadavků české reformace. V Čechách tak zcela zanikla zpráva, že koncil nakonec skončil úspěchem. V roce 1417 byl totiž sesazen i zbylý papež, avignonský Benedikt XIII., což koncilu umožnilo ještě téhož roku zvolit za novou hlavu křesťanstva Odo Colonnu, který přijal jméno Martin V. Papežské schizma, trvající fakticky čtyři desetiletí, tím bylo konečně odstraněno.

Kostnický koncil, který oficiálně ukončil činnost v dubnu 1418, se stal především velkolepým politickým triumfem krále Zikmunda. Kromě odstranění papežskému schizmatu se mu podařilo částečně naplnit i další body programu, avšak zlověstným stínem, který se vznášel nad rozcházejícím se koncilem, bylo neúspěšné vyřešení české otázky. Ta se podle mnohých, kteří opouštěli půdu koncilu, dala vyřešit pouze silou, tj. křížovou výpravou. Tou ostatně tehdy Zikmund hrozil svému bratrovi Václavovi IV. takřka soustavně. Český král ale již v této době upadl do celkové apatie a stal se jen svědkem přívalu událostí, které radikalizovaly pražské souměsí i venkov. Štěpení české společnosti na kališnickou stranu a věrné stoupence katolické strany navíc nevěstilo nic dobrého. V létě 1419 tak vypukla vrcholná fáze české reformace, ojedinělá a současně kontroverzní husitská revoluce, která nabrala masového rázu hlavně poté, co v srpnu zemřel král Václav IV. Vše, o čem kdysi Hus a jeho přátelé a spolupracovníci usilovali, se nyní stávalo skutečností, i když za okolností a prostředků, se kterými by Hus zřejmě nikdy nesouhlasil. I když zde si jsme plně vědomi toho, že vstupujeme na tenký led kontrafaktuální historie. Už v počátcích revoluce se kladl důraz na přijímání z kalicha, svobodné kázání slova božího, sekularizaci církevního majetku, třestání hříchů a také na teologické závěry, v nichž měla být hlavním zdrojem Pravdy Bible. To vše v době, která se stala nejdramatičtějším a zároveň nejvýznamnějším obdobím celé české středověké historie. Zahraničí reagovalo tak, jako doposud, a to tvrdým odsouzením českého kacířství. Na jaře 1420 proto došlo k vyhlášení dlouho očekávané křížové války proti Čechům.

Vymýcení českých kacířů, kterým se začalo pejorativně říkat „husité“, se však pro vrcholnou světskou i církevní moc v Evropě ukázalo jako těžký oříšek. Husité, kteří se tak sami ovšem nikdy neoznačovali^[1], neboť to považovali za urážku, dokázali v létě 1420 v zápase Davida s Goliášem uštědřit I. křížové výpravě ponižující debakl. Ten byl o to horší, že výpravu osobně vedl Zikmund, v této době již legitimní dědic českého trůnu. V krátkém čase následovaly ještě další porážky uštědřené zahraničním intervenčním armádám: Žatec (1421), Kutná Hora/Německý (Havlíčkův) Brod (1421/1422), Ústí nad Labem (1426), Tachov (1427) a Domažlice (1431). To již ale měla revoluce svůj program. Čtyři artikuly pražské, které byly poprvé formulovány v létě 1420, a jež se společným programem husitů staly na zemském sněmu v Čáslavi o rok později, představovaly výjimečný program, který neměl v Evropě obdobu.

Prvním bodem bylo hlásání slova božího bez lidských příměsků, což de facto představovalo interpretaci Husova pojetí Písma, jakožto nejvyšší autority pro věřící, kteří se měli slovy evangelia řídit i v běžném životě. Tento bod zároveň deklaroval, že nad církevní Tradici má být nadřazeno slovo boží. Druhým bodem byl požadavek přijímání z kalicha i pro laiky, který se v českém prostředí datuje od podzimu 1414, kdy jej poprvé začal zavádět Jakoubek ze Stříbra, ačkoli tím pouze uváděl v praxi učení jednoho z Husových předchůdců Jana Milíče z Kroměříže (viz 3. díl našeho seriálu). Krátce před svou smrtí laické přijímání z kalicha posvětil i sám Hus, který jej považoval za oprávněný a Písmem snadno podložený akt symbolického návratu k původní apoštolské církvi. Třetím bodem husitského programu byl zákaz světského panování církve, ve kterém snadno odhalíme Wycliffovo a Husovo učení o návratu k apoštolské chudobě a střídmosti. Poslední z artikulů, trestání hříchů ve všech stavech, vychází také z myšlenek obou reformátorů, kteří shodně považovali za hlavu církve nikoli papeže, ale Krista, jenž jediný má právo rozhodovat o tom, kdo dojde spasení. Stejnou boží milosrdnost a spravedlnost husité žádali i ve světských zákonech.

Během dlouhé a krvavé války žádali husité pouze o jedno, a to o dialog s církví. Ten jim byl dlouho odepřen. Až debakl poslední křížové výpravy u Domažlic v roce 1431 Řím, jenž se stal znovu sídlem jediného papeže, definitivně přesvědčil, že světský meč na husity neplatí. Následovalo tedy jednání husitských zástupců a vyslanců basilejského koncilu (zasedal v letech 1431 – 1445), které se událo v Chebu roku 1432. Chebský soudce, jak se ujednání dějinného významu nazývá, představoval přelom v dějinách západního křesťanstva. Bylo to poprvé v dějinách, kdy doposud mocná a neústupná církev nabídla těm, které ještě donedávna považovala za kacíře a vysílala proti nim křížové výpravy, za rovnocenné partnery v dialogu, kde měla být nejvyšším soudcem Bible. Ba co více! Platformou pro tento dialog měla být půda 17. ekumenického koncilu. Sedmnáct let po Husově smrti nástupce koncilu, jenž českého kacíře vydal plamenům, nabízel vyznavačům jeho učení rovnocenný dialog před zraky celé Evropy. Husův požadavek, aby nejvyšším zákonem pro společnost bylo Písmo, se zdál být blízko k naplnění. Jenže jednání husitského poselstva v Basileji, které proběhlo roku 1433, a kde byla mimo jiné husitskými teology vyzvednuta i oběť Husa a Jeronýma, nevedlo k žádnému většímu úspěchu, a to nejen proto, že veřejné disputace skončily nerozhodně. Představitelé koncilu totiž hráli o čas, neboť se všeobecně vědělo, že husitské voje jsou unaveny dlouhým válčením a sláva jejich zbraní rychle upadá. Když navíc v bitvě u Lipan o rok později umírněné husitské křídlo ve spolupráci s domácí katolickou stranou uštědřilo radikálům zničující porážku, bylo zřejmé, že husitský program čtyř artikulů skončí kompromisem.

Rok 1436, kdy byla v Jihlavě vyhlášena kompaktáta, však byl i přes dílčí neúspěchy velkým vítězstvím husitské revoluce a české reformace. Koncil a světská moc, která byla reprezentována Zikmundem (od roku 1433 korunovaným císařem), vzala na vědomí vznik autonomní utrakvistické církve, jež sice zůstala formálně součástí římsko-katolického tábora, ale představovala de facto novou víru založenou na vlastní tradici s větším důrazem na Písmo a evangelium. V Českém království tak v jako jediné zemi v celém západním křesťanstvu vzniklo Římem tolerované soužití dvou konfesí. Revoluční ovšem byla i základní idea celého projektu, a to svobodná volba dospělého obyvatelstva království, které mělo možnost zvolit si, k jaké konfesi bude přináležet. Právě tento důraz na osobní odpovědnost a svobodnou volbu jednotlivce předjímal příchod novověku a humanismu. Je sice pravda, že česká reformace nedokázala svůj program přenést na mezinárodní pole, a tak de facto zůstala ostrůvkem pokroku v moři středověké strnulosti, ale heroismus a oběti, které dokázaly tehdejší generace Čechů přinést na oltář svobody a nadpozemských statků, budí stále obdiv a představují v dějinách Evropy výjimečnou epochu, jež vyvolává adekvátní zájem i v zahraničí.

Po roce 1436, kdy skončila vrcholná fáze české reformace, vstupovaly naše země do nového dějinného období. Otevíraly se nové výzvy a zároveň překážky. To už ale byl úkol pro další generace. Husitská revoluce totiž pozřela mnohé z těch, kteří Husa znali nebo patřili k jeho přátelům a blízkým. Jeden z nejstarších Husových přátel Křišťan z Prachatic byl svým intelektuálním zaměřením především pacifista, takže nepřekvapí, že se odklonil od všech husitských radikálů, což se mu málem stalo osudným, když jeho faru přepadli stoupenci Jana Želivského. Z Prahy byl za svého života dokonce dvakrát vypovězen, ale ve 30. letech 15. století se jeho život přece jen uklidnil. Stal se rektorem vysokého učení pražského a na sklonku života se dokonce navrátil zpět do lůna katolické církve, od které ve skutečnosti nikdy úplně neodpadl. Roku 1437 byl dokonce zvolen administrátorem pražského arcibiskupství. Zemřel při morové epidemii v roce 1439.

Další z Husových blízkých Jakoubek ze Stříbra byl důležitou postavou revoluce. Většinu času stál na straně méně radikálních Pražanů a dlouho působil jako svorník mezi jednotlivými navzájem se hašteřícími husitských proudy. Byl odpůrcem Želivského a vždy důsledně zastával tezi, že obrana slova božího s mečem v ruce je přípustná a správná. Vítězství revoluce se již nedočkal, zemřel roku 1429. Štěpán Páleč, Husův bývalý přítel, měl poněkud trpký osud. Po Husově upálení odešel natrvalo do Polska, neboť tušil, že by jej lidé doma asi jen těžko přijali za to, jak vehementně vystupoval proti svému dlouholetému příteli. Působil na univerzitě v Krakově. Smrt si jej našla v roce 1423. Podobně žalostný osud měl také Jan z Jesenice. Tento vynikající právník a muž po roce 1415 nenašel klid. Kostnický koncil na něj totiž uvalil klatbu, jelikož Husa právně zastupoval. To způsobilo jeho roztržku s králem i odchod z Prahy. Za nikdy nevyjasněných okolností byl zajat Oldřichem II. z Rožmberka, v jehož žaláři nejspíše v roce 1420 skonal. A co Jan z Chlumu, řečený Kepka, věrný Husův průvodce a statečný rytíř? Ten se po Husově upálení vrátil do Čech a ještě dlouho sloužil králi Václavovi IV. Jako jeden z mála ze severočeské šlechty přivěsil svou pečeť pod protestní list české a moravské šlechty ze září 1415. Jenže poté již upadl v zapomnění a do probíhající revoluce se nijak nezapojil. Zemřel nejspíše roku 1425, tedy deset let po svém někdejším chráněnci.

Jeden z posledních, kdo výrazně zasáhl do Husova života, císař Zikmund Lucemburský, velký sjednotitel církve a vcelku úspěšný vladař v nelehké době, zemřel v prosinci 1437 jen krátce poté, co konečně dosáhl vysněného českého trůnu. Jeho smrt zanechala zemi v těžké situaci. Šrámy z nedávno skončených husitských válek byly stále patrné na každém kroku, a pokud měla kompaktáta zapustit kořeny a vytvořit optimální prostředí pro poklidné soužití lidu dvojí konfese, byl zapotřebí vnitřní klid a mír. Jenže ten se nedostavil. Následovalo habsburské intermezzo a „dětské kralování“ Ladislava Pohrobka, který však v mladém věku zemřel již roku 1457, čímž království opět osiřelo. Naštěstí se tehdy objevil na scéně Jiřík z Poděbrad, východočeský kališník s mimořádně silným smyslem pro čest, právo a státnické uvažování. Právě on se stal roku 1458 českým králem, jímž započala krátká, o to však významnější poděbradská éra, která se nesmazatelně zapsala do dějin nejen našeho národa, ale i Evropy.

Prostřednictvím Jiříka z Poděbrad poprvé v českých dějinách vystupuje prvek „osobního ručení“, který byl vlastní Husovi, a po němž se s ním ztotožnila i řada jiných velkých mužů našeho národa. Avšak nikoli ve smyslu, že by toužili být stejnými mučedníky, jako betlémský kazatel. Naopak, žili v dokonalé harmonii skutků a vlastního, většinou velmi mravného svědomí, přičemž dokázali za tyto hodnoty osobně ručit, a to nejčastěji svým životem i svobodou. V případě krále Jiříka to bylo ručením vlastní vládou, neboť jak čtenář zřejmě ví, tento husitský král musel hájit kompaktáta proti papeži i v křižácké válce, kterou proti němu zdvihl uherský král Matyáš Korvín. Ani tváří v tvář chmurným vyhlídkám se Poděbrad nevzdal, zůstal věrný kompaktátům, které byly tehdy navíc hlavním zemským zákonem, a dokonce na oltář vítězství obětoval i své osobní a dynastické ambice, když rezignoval na nástupnická práva k českému trůnu. Aspekt osobního ručení následně vidíme i u dalších významných osob české historie, o nichž se také ještě zmíníme.

Doba, ve které Jiřík z Poděbrad žil a vládl, byla pro další vývoj české reformace a duchovní kultury našeho národa nesmírně důležitá. I na základě neblahých válečných zkušeností z let 1419 – 1436 se následující generace snažily znovu navrátit reformaci do původních pacifistických a humanistických idejí tak, jak tomu bylo v časech Husova života. Velkou postavou české reformace a vlastně celé naší středověké historie je reformátor a myslitel Petr Chelčický^[2] (cca 1390 – asi 1460). Ačkoli Chelčický neměl univerzitní vzdělání, ovládal základy latiny a byl velmi sečtělý. Rozsahem a hloubkou svých znalostí vysoce převyšoval naprostou většinu svých současníků. Ve svých literárních dílech vedl kritický dialog s vůdčími mysliteli své doby. Ovlivnilo ho především Husovo a Wycliffovo učení, ovšem svým dílem, tj. literární tvorba v českém jazyce, symbolicky navázal především na Tomáše Štítného. Chelčický bývá považován za prvního pacifistického spisovatele renesance, který předběhl Erasma Rotterdamského a Menna Simonse o celá desetiletí.  Ve svých teologických a sociálních názorech byl Chelčický velmi radikální. Kritizoval například feudalismus nebo zesvětštění církve. Příkře odsuzoval náboženské zdůvodňování války a dokonce vystupoval i proti trestu smrti. Jeho kritika, argumentačně podpořená především texty evangelií, odrážela hlubokou sociální a myšlenkovou práci i dobrou intuici. O významu tohoto českého pozdně středověkého velikána svědčí i to, že jeho spisy významně ovlivnily spisovatele a filosofa Lva Nikolajevič Tolstého a nepřímo Gándhího, Martina Luthera Kinga, Nelsona Mandelu, a jiné významné osobnosti světové historie.

Chelčického žáci a následovníci ještě před smrtí svého učitele založili Jednotu bratrskou, která byla nejvýznamnějším vývojovým proudem české reformace. Jak o sobě původní komunita tvrdila, jejich obec vznikla „stranou velkých měst ovládaných řádem Antikrista“, čímž bylo deklarováno, že její „bratři a sestry“ byli hluboce nespokojení s výsledky husitské revoluce a směřováním utrakvistické církve. Ta postupem času mířila ke spolupráci s katolickou stranou. Členové nového společenství však nebyli spokojeni ani se stavem české společnosti jako takové, která již nestála o ideály prvotní biblické a husitské rovnosti všech lidí. Nová náboženská komunita, která se zpočátku dokonce těšila tiché podpoře krále Jiříka, po vzoru Chelčického odmítala násilí plynoucí ze světské moci a vyzdvihovala dobrovolnou chudobu a obživu vlastní prací. Král se však musel později pod tlakem Říma veřejně distancovat od podpory Jednoty bratrské, proti které vystupovali jak katolíci, tak i kališníci, neboť její legitimita byla velmi sporná vzhledem k tomu, že kompaktáta uznávala v království pouze existenci utrakvistické církve.

Po zbytek 15. století a celou první polovinu následujícího 16. věku tak byla Jednota bratrská, která již tehdy měla vlastní církevní strukturu, vírou trpěnou a pronásledovanou^[3], a to i přesto, že její obliba zejména u nižší šlechty rostla. Nic to však nemění na tom, že členové Jednoty bratrské si již od počátku velmi zakládali na vzdělanosti a hluboké úctě k evangeliu. V 16. století byla Jednota bratrská iniciátorem nového vydání Písma svatého, které její učení kněží přeložili do češtiny z původních biblických jazyků a vydali vlastním nákladem. Tato tzv. „Bible kralická“ je mimořádným počinem z hlediska náboženského i literárního, neboť vyspělost jazyka byla na tak vysoké úrovni, že se stala tehdejším standardem a pro obrozence 19. století dokonce inspirací, jakým způsobem by se měl tehdejší skomírající národní jazyk obrodit.

Prostřednictvím Chelčického a Jednoty bratrské tak Husovo učení a odkaz žily i ve druhé polovině 15. století, ačkoli sám betlémský kazatel již tehdy byl jen pouhou vzpomínkou a jeho fyzický vzhled pomáhala vytvářet četná vyobrazení v iluminovaných rukopisech, na oltářních deskách, grafických listech, medailích a jiných plastických výtvorech. Nejstarší dochované Husovo vyobrazení pochází dokonce již z roku 1434, kdy byl vyobrazen v tzv. „Bibli martinické“, ovšem zde, stejně jako na pozdějších vyobrazeních, je jeho vzhled výtvorem pouhé autorovy fantazie. Skutečný Husův vzhled totiž neznáme, ale jistě neodpovídal romantické představě autorů z 19. století. Štíhlým asketou s dlouhými vlasy a bradkou vskutku nebyl. Jako vysvěcený příslušník kléru měl již v minulém díle zmiňovanou tonzuru (kněžská pleš) a musel být oholen na tváři. V Husově postavě bychom spíše viděli patrné znaky otylosti, jelikož povolání kněze a kazatele nevyžadovalo žádný větší pohyb. V představách lidu však Hus žil jako krásná postava zjevem i chováním, která má všechny aspekty být pokládána za svatou. Koneckonců právě od sklonku 15. století je Hus zobrazován stále častěji se svatozáří a ve společnosti českých zemských patronů, kam jej ostatně kališníci už krátce po jeho smrti pasovali. O tom, jak hluboké úctě se Hus těšil u lidu, svědčí výjev z 16. století. V době císaře Rudolfa II. se přecházelo z doposud užívaného juliánského kalendáře na nový gregoriánský. Tehdy nařídil uměnímilovný císař na radu svých rádců vypustit z nového kalendáře Husův svátek, což však vyvolalo velkou vlnu nevole a přimělo lid vyjít do ulic, kde si následně ulevoval skládáním hanlivých a posměšných písní. Tento jev, odrážející hlubokou úctu české společnosti vůči někdejšímu betlémskému kazateli, se opakoval vždy, když někdo manipuloval nebo znesvěcoval památku velkého reformátora.

Jiříkova vláda skončila sice v roce 1471, ale zápas za uhájení kompaktát pokračoval i nadále. Po usednutí Jagellonců na český trůn vnitřní rozpory mezi katolickou stranou a kališníky rychle narůstaly. Obě strany cítily, že unavená zem již touží po klidu, a vzhledem k tomu, že zahraničí již pustilo české země ze svého zorného pole (v Evropě nastupoval novověk, období nových výzev), naskytovala se zřejmě poslední možnost, jak se pokusit získat převahu a zjednat konečné vítězství jedné ze stran. Výsledkem byl roku 1483 krvavý převrat v Praze, kdy radikální kališníci vzali útokem radnice v pražských městech, čímž pouze předešli plány na podobný převrat katolického tábora. Dva roky byla následně země ve varu. Bude válka a nové krveprolití? Nastane konečně tolik vytoužený mír a obě konfese se usmíří? Roku 1485 padlo v Kutné Hoře definitivní rozhodnutí. Byl uzavřen mír! Mír s velkým „M“, neboť obě protivné strany se svatosvatě zavázaly, že jak katolická, tak i utrakvistická církev jsou od příště zrovnoprávněny ve všech ohledech, přičemž se toto „porovnání“ stává nejvyšším zemským zákonem, o jehož dodržování budou usilovat katolíci i kališníci. Kutnohorský náboženský mír se stal jedním z nejvýznamnějších okamžiků naší historie. Upřímně podané ruce a vynesené sliby byly přetaveny v plodnou spolupráci a bratrskou pomoc, čímž konečně vzniklo království dvojího lidu, kde spolu lidé rozdílných konfesí žijí v harmonii a míru. Od této chvíle až do vypuknutí stavovského povstání v roce 1618 poznala naše země pouze vnitřní mír a vždy, když se schylovalo ke konfliktu, ustoupily vášně vůli po vzájemně prospěšném kompromisu.

Tím nastoupila doba jagellonská a předbělohorská, která se netěší zájmu historiků ani laické veřejnosti, a to i přesto, že to bylo obdivuhodně dlouhé období klidu a vnitřní stability. Alespoň do doby první čtvrtiny 16. století, kdy v Čechách z pochopitelných důvodů nalezla ohlas německá reformace vedená Martinem Lutherem (1483 – 1546). Velká postava nastupujících evropských reformací sice znala specifikum českého politického i náboženského vývoje, koneckonců Sasko, kde Luther působil, mělo tehdy s českými zeměmi poměrně čilé styky, ale o Husovi a husitech toho Luther věděl pramálo. Teprve v roce 1519, kdy mu jeho odpůrci vyčetli, že hájí odsouzené spisy a učení Wycliffa a Husa, se Luther začal soustavněji věnovat české reformaci a betlémskému kazateli. S neskrývaným úžasem si rychle uvědomil, že oba pokusy o reformu církve a soudobé společnosti mají mnoho společného. Na základě tohoto poznání pak pronesl známou větu: „My všichni jsme nevědomky husity.“ Německá reformace skončila vítězně. Vznikla tak nová protestantská církev, která v Evropě narušila monopol římsko-katolického tábora. Českou i německou reformaci dělilo však dlouhých sto let, a tak tehdejší cizina mnohdy ani nepostřehla, že reformní program ve Svaté říši římské je ve styčných bodech identickým s Husovým. Je hořkou ironií dějin, že Luther, který se kacířské hranici vyhnul včasným „zvolněním“ reformátorské činnosti, je dodnes řadou zahraničních historiků a publicistů považován za prvního skutečného evropského reformátora, přičemž se jaksi zapomíná na Husa, který pro obhajobu stejných cílů obětoval vlastní život, a to v době, která náboženské reformaci nepřála.

Luther nebyl jediný, kdo v 16. století při své reformátorské činnosti narazil na Husa a uvědomil si, že mnohdy „objevil Ameriku“ tím, že hájí učení, které před ním již před sto lety zastával český mučedník. Stejné to bylo i u Ulricha Zwingliho (1484 – 1530) a Jana Kalvína (1509 – 1564), kteří oba měli ve své knihovně Husův traktát „De Ecclesia“ (O církvi). Ovšem vzdálenost jejich domoviny od Čech i patrná kulturní a jazyková bariéra způsobily, že Hus jim připadal vzdálený a neaktuální. Ale právě činnost těchto reformátorů způsobila v Čechách velký ohlas a zájem o evropské náboženské zápasy. Není náhodné, že právě přelom 15. a 16. století je dobou, kdy došlo i za pomoci nového a revolučního vynálezu lidstva, kterým byl knihtisk, k velkému oživení zájmu o Husa. Nyní byly snadno vydávány, přepisovány a šířeny Husovy nejvýznamnější teologické spisy. Domácí prostředí se tak mohlo snadno přesvědčit, že jejich reformace, kde klíčovou úlohu sehrál Hus, byla skutečně reformací první. Čechům se tak dostalo velké, i když pozdní satisfakce.

Evropské reformace, které byly mnohdy provázeny i válečnými konflikty, výrazně ovlivnily vnitropolitické dění v Českém království, kde od roku 1526 vládli králové z dynastie Habsburků. Ti na základě své dlouhé a bohaté rodinné tradice důsledně vyznávali římsko-katolické vyznání. V Čechách proto narazili nejen na náboženské, ale i politické poměry (silná stavovská moc), které absolutně neodpovídaly jejich představám. Zvláště nová luteránská víra se v českých zemích šířila velmi rychle, neboť jí bez výhrad přijímalo jazykově německé obyvatelstvo království. Stará utrakvistická víra se ocitla v defenzívě, a pokud se nechtěla utopit v moři luteránské konfese, musela najít cestu k bližší spolupráci s katolickou stranou. Tuto snahu všemožně podporoval císař a král Ferdinand I. (1526 – 1564), který ve své velmi sofistikované náboženské politice důsledně stíhal všechny konfese, jež nebyly součástí platného zemského zákona, tedy kompaktát. Čechům dokonce v Římě opět vymohl kalich, jen aby dosáhl sloučení utrakvismu s katolickou vírou. Luteránství bylo však na vítězném a nezadržitelném postupu. Poté, co v zemi vznikl novoutrakvismus, který se zrodil sloučením starší domácí „husitské“ tradice s luteránstvím, se stoupenci staré kališnické víry ocitli v menšině. Za takové situace ztrácela kompaktáta smysl, a tak byla na žádost českých protestantských stavů roku 1567 vyškrtnuta ze zemských privilegií a svobod, neboť bránila dalšímu náboženskému vývoji v zemi. Od této chvíle byl domácí protestantismus na vzestupu. V Evropě tak vznikla ojedinělá situace, kdy v Čechách naplatila známá zásada Augsburského náboženského míru z r. 1555 „Čí je vláda, toho je i náboženství.“

Habsburkové nemohli úspěšně čelit této situaci, jelikož drtivá většina české a moravské šlechty byla protestantského vyznání. V roce 1575 byl proto císař a král Maxmilián II. (1564 – 1576) českými stavy donucen uznat vznik „České konfese“, která byla kompromisem mezi konfesí augspurskou, tj. luteránskou, husitskou tradicí a zásadami Jednoty bratrské. České země se tak v této době těšily ze zdaleka největší míry náboženské svobody ze všech evropských zemí. Bylo znát, že Čechy a Morava mají v tomto ohledu vlivem české reformace před svými sousedy náskok přinejmenším jednoho století. Za vlády slabého a neprůbojného císaře a krále Rudolfa II. (1583 – 1611), který navíc sídlil v Praze, a tak byl pod permanentním tlakem a vlivem českých stavů, dosáhla náboženská svoboda v českých zemích svého absolutního vrcholu, když byl v roce 1609 vydán proslulý „Rudolfův majestát“. Podle Majestátu nesměl být nikdo nucen ke katolickému ani jinému vyznání. Majestát platil pro královská města, šlechtu i poddané. Konečně se mohl bezezbytku naplnit dávný sen o úplné náboženské svobodě. Nastoupila idea, že každý člověk je svoboden při svém rozhodování, jakou vírou chce žít a dojít spasení. Husův národ si tuto svou svobodu na přelomu 16. a 17. věku navíc vybojoval nekrvavě, přesto sebevědomě a s vědomím, že na ní má z hlediska historického vývoje a dlouhé tradice oprávněný nárok.

Avšak náboženská svoboda neměla dlouhého trvání. Již v roce 1618 povstali čeští stavové proti Habsburkům, kteří porušovali Majestát ve snaze zjednat konečné vítězství římsko-katolické církvi. Statečný, i když ne plně legitimní zápas^[4] však Češi vedli liknavě a tragicky podcenili, že tentokrát se o výsledku bude rozhodovat na bojišti, nikoli na zemském sněmu nebo při audiencích u krále. Povstání bylo potlačeno už v roce 1620 v bitvě na Bílé hoře a země byla vydána na pospas bělohorským vítězům, kteří šli mnohem dále, než si kdo uměl vůbec představit. Následovaly popravy, konfiskace majetku, nucený exil a násilná rekatolizace, při které byly ničeny všechny památky na husitskou tradici. Protireformace odvedla vskutku pečlivé dílo: Betlémská kaple i celá pražská univerzita, tedy místa, kde vznikla česká reformace, a kde Hus prožil většinu svého života, byly odevzdány do rukou jezuitů. Stejný osud postihl i řadu tradičních husitských svatostánků, například Týnský chrám na Starém Městě pražském, který byl odevzdán katolické straně poté, co z něj byly násilně odstraněny všechny kališnické symboly. Ještě než skončila hrůzná třicetiletá válka (1648), byla již většina obyvatelstva obrácena na katolickou víru. Kdo se odmítl podřídit, čekal jej osud exulanta. To byl i případ Jana Amose Komenského (1592 – 1670), posledního biskupa Jednoty bratrské, jejíž činnost byla po Bílé hoře násilně ukončena. Jeho život i dílo jsou přímo ztělesněním všech útrap a běd, které museli zažívat čeští exulanti. I navzdory těžkému životu a ranám osudu však Komenský zůstával až do konce svých dní věrný českobratrským zásadám a svému svědomí, čímž symbolicky pokračoval v odkazu Husa, Chelčického nebo Jiříka z Poděbrad.

Doba baroka (1648 – 1740) husitské památce nepřála. Naopak, snažila se jí nejen vymazat z paměti lidu a národa, ale zároveň překrýt svými vlastními mučedníky. Hlavním z nich byl již zmiňovaný Jan Nepomucký, který byl s velkou okázalostí svatořečen roku 1729. Právě Jan Nepomucký měl obrátit pozornost obyvatel ke katolickým kořenům země. Hus byl navíc představován především jako zatvrzelý kacíř, který učil bludy, jimiž strhl celé generace Čechů na špatnou cestu a do víru válek. Nejenže byla Husova památka zamlčována a překrývána jinými a okázalými symboly barokní Čechie, ale dokonce haněna. Jezuitští misionáři ještě v první polovině 18. století učili lid zpívat při pálení kacířských knih: „Hoříš, hoříš, Jene Huse, ať nehoří naše duše!“  Dokonce ani barokní historiografie nenechala na Husovi a české reformaci nit suchou. Vzdělaný jezuita Bohuslav Balbín (1621 – 1688), byť český vlastenec, považoval Husa, Jeronýma a celou husitskou epochu za odsouzeníhodnou, neboť prý rozštěpila národ a způsobila úpadek české slávy. Ve stejném duchu vystupoval ve svých dějepisných dílech i Tomáš Pěšina z Čechorodu (1629 – 1680), který Žižku dokonce nazval „slepým vůdcem slepého lidu“ a „potvorou ohyzdnou“. Jejich díla pomáhala utvářet negativní dobový obraz Husa a všech velkých mužů české reformace.

Teprve doba osvícenství a reformních panovníků Marie Terezie (1740 – 1780) a Josefa II. (1780 – 1790) přinesla postupné tání. Je to trochu ironické, neboť právě v této době dostoupily centralizace habsburské monarchie i germanizace svého vrcholu, díky čemuž se v nebezpečí ocitla jak stále přežívající česká státnost, tak především náš národní jazyk a kultura. Josefínské reformy však paradoxně pomohly nasměrovat českou společnost ke skutečnému modernímu věku a „dlouhému“ 19. století, kdy se na přetřes dostávala otázka národní. Oč více ztráceli Češi na státní samostatnosti, tím mohutněji sílilo národní obrození, které je osudově spojeno s českou historií. Národní dějiny totiž pomáhaly novodobě se utvářejícímu národu nalézt ztracené sebevědomí a sílu. Husitství bylo pro četné generace obrozenců symbolem nepoddajného češství a mimořádné duchovní i materiální vyspělosti středověkého českého národa. Hus a Žižka se tak stali opěvovanými národními hrdiny. Historik a politik František Palacký (1798 – 1876) dal národu své monumentální „Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě“, ve kterých byl velký prostor věnován právě husitství a české reformaci. Toto dílo, které bylo na svou dobu mimořádně profesionální a odborné, a to i v evropském a celosvětovém kontextu, mělo především velký politický význam. Pro Palackého a další české vlastence a obrozence bylo totiž husitství mimo jiné i symbolem demokratických a humanistických hodnot, ke kterým se národ znovu manifestačně přihlásil v revolučním roce 1848.

Hus pomáhal národu i v těžkých chvílích, když byla roku 1867 česká státnost potupena vznikem Rakousko-Uherska a oslyšením všech oprávněných nároků na česko-rakouské vyrovnání. Tehdy se pro národ stal Hus symbolem zejména v rovině národní. Konaly se manifestace v Husinci i na jiných místech spojených s českou historií, betlémskému kazateli rostly po celých Čechách pomníky, neuplynul snad ani jediný rok, aby nebyla o Husovi vydána životopisná kniha. Předháněli se i malíři a sochaři, kteří vytvořili idealizovanou a romantickou Husovu podobu, v níž žije betlémský kazatel v povědomí národa de facto dodnes. Ale památka na Husa se stala i terčem mnohých kontroverzí. S nástupem kritické historiografie, kterou reprezentoval například Josef Pekař (1870 – 1937), vznikl i oprávněný spor o smysl českých dějin. Ten se vedl v rovině, zdali se má národ hlásit ke svým bohatým katolickým kořenům, nebo naopak k neméně důležitým kořenům husitským (protestantským). Do polemiky se živě zapojil i Tomáš G. Masaryk (1850 – 1937), který se hrdě a aktivně hlásil k Husovu odkazu, což mimo jiné dokázal tím, když si později v roli hlavy státu zvolil prezidentskou standartu s husitským nápisem: „Pravda vítězí!“ Velký spor se vedl i o umístění Husova jména na budově Národního muzea v Praze, či o Husův monumentální památník, který měl být postaven na Staroměstském náměstí, aby překryl vzpomínku na rok 1621 a zastínil Mariánský sloup, jenž pro mnohé symbolizoval bělohorskou potupu. Zkrátka a dobře, ne celý národ byl zajedno v tom, že je správné učinit z Husa hlavní symbolem národní historie. Celý spor byl ale hlubší podstaty, většina národa totiž pod jakoukoli kritikou Husa a husitství spatřovala habsburský austrokatolicismus, který byl pro mnohé ztělesněním vídeňského útlaku a nevděku.

Na samém prahu 20. století se přesto takřka celý národ připravoval na kulaté 500. výročí Husova upálení, které připadalo na rok 1915. Právě v tomto roce měl být slavnostně odhalen Husův památník na Staroměstském náměstí, jehož autorem se stal sochař Ladislav Šaloun (1870 – 1946). Měla to být i velká demonstrace směrem k Vídni, ale vypuknutí první světové války v roce 1914 vše změnilo. Desetitisíce mladých českých mužů musely narukovat do krvavé války a na bojištích po celé Evropě prolévat krev za stařičkého mocnáře. Válka ale představovala i možnost dosáhnout vytoužené samostatnosti. Do exilu proto zamířil i Masaryk, který symbolicky vyhlásil válku Rakousku v červenci 1915, přesně na den Husovy památky, když v Curychu a Ženevě zveřejnil svou vizi nové Evropy i s novým samostatným českým státem. Ve stejné chvíli, kdy se z vitálního profesora stal politik a vůdce národa, byly Husovy oslavy v Praze zmařeny rakouskými orgány, které se obávaly výtržností a provokací. Velké výročí si tak Češi připomněli pouze tichým odhalením Husova pomníku na Staroměstském náměstí. V dalších letech Masaryk, který po celý život důsledně ctil princip osobního ručení za své názory, čímž pokračoval v linii velkých postav našich dějin, přinesl národu kýženou svobodu. Velkou zásluhu na tom měly i československé legie, které se přihlásily k husitskému odkazu, a jež pochodovaly do boje ze zpěvu husitského chorálu „Ktož jsú boží bojovníci“.

Československo, které se na mapě Evropy poprvé objevilo roku 1918, se i prostřednictvím svého prezidenta Masaryka přihlásilo k husitské tradici, i když si bylo vědomo hlubokého významu svých křesťanských a katolických kořenů, jak dokazuje například vrcholné zastoupení státu na oslavách svatováclavského milénia v roce 1929. Významným okamžikem první republiky byl také oficiální vznik „Církve československé“^[5] v roce 1920, která se stala jedinou specificky českou národní církví, a proto se mohla hlavně v první polovině 20. století pochlubit velkým počtem věřících. Právě Církev československá si pod svá křídla vzala péči a ochranu starobylé tradice, včetně pravidelných připomínek betlémského kazatele. První taková připomínka se odehrála v roce 1925, kdy si veřejnost chtěla vynahradit pokažené výročí před deseti lety. Jenže ani tentokrát neproběhly oslavy důstojně, jelikož v důsledku uzákonění 6. července jakožto státního svátku, přičemž byly z kalendáře naopak vypuštěny tradiční mariánské svátky, došlo k diplomatické roztržce s Vatikánem. K dalším větším výročím už první republika příležitost nedostala, jelikož celá 30. leta byla vyplněna ekonomickými problémy a nebezpečím z rozpínavosti německého nacizmu. Semknutí národa, což zákonitě vedlo k posílení národní identity a opětovnému vzývání velkých postav národních dějin v nadcházejícím zápase, bylo ale zbytečné. Roku 1938 přišly Mnichov a o pár měsíců později i potupná německá okupace.

Ve chvíli největší nouze si však národ znovu rozpomněl na svou bohatou historii a po celé jaro a léto 1939 docházelo v Čechách a na Moravě k mohutným národním manifestacím, přičemž ta z 6. července patřila k největším. Léta okupace byla těžká, ale v zahraničí znovu vznikaly legionářské a partyzánské oddíly, které si dávaly do vínku názvy, v nichž nejčastěji zněla husitská jména, především Jana Husa a Jana Žižky. Konec války v roce 1945 však konec strastí nepřinesl, o tři roky později následoval komunistický převrat a nástup režimu, který nejvíce znásilnil husitskou tradici. Už v 50. letech se proto z Husa stal revolucionář, který bojoval za ideály středověkého socialismu a komunismu. Na druhou stranu byla právě toto doba, kdy stát naplno zaštítil mnoho záslužných činností, ať již rekonstrukci Betlémské kaple, natočení ambiciózní husitské trilogie režiséra Otakara Vávry, nebo výstavbu celé řady pomníků věnovaných Husovi a dalším velkým postavám české reformace. Marxistická historiografie navíc vyprodukovala řadu kvalitních děl a přehledných syntéz o husitském období, které, pokud se čtenář dokáže oprostit od nutné úlitby režimu, dokázaly celou epochu faktograficky zpracovat tak, jako žádné jiné období české historie.

Bohužel komunistický režim svým zpátečnickým přístupem k husitské památce a jejímu zprofanování zřejmě nejvíce znechutil celé řadě lidí období samotné i jeho vrcholné představitele. Tento stín leží na husitství bohužel dodnes. Paradoxně v dobách komunismu se na scéně dějin objevil další výrazný muž naší historie, který bojoval za svou „Pravdu“ a dokázal za ní i osobně ručit svým zdravím a svobodou, čímž symbolicky kráčel ve stopách Husových, Komenského nebo Masaryka. Někteří již možná tuší, ano, byl to disident a budoucí prezident Václav Havel (1936 – 2011).

Nádech čerstvého vzduchu nastal až po roce 1989. Hus ale na přelomu 20. a 21. století musel a musí čelit mnoha výzvám, se kterými ještě nebyl konfrontován. Především je to snaha části katolické církve jej alespoň částečně rehabilitovat a smířit se s jeho odkazem. Roku 1993 a 1999 se uskutečnily hned dvě významné mezinárodní konference na téma Jan Hus. Druhá z nich, lateránská, byla dokonce zakončena veřejným prohlášením papeže Jana Pavla II., který vyslovil hlubokou lítost nad Husovým nespravedlivým upálením, přičemž někdejšího betlémského kazatele nazval reformátorem církve. V obou případech však skončilo pouze u náběhů. V současnosti katolické kruhy doma ani v zahraničí bez ohledu na letošní kulaté výročí nejeví větší zájem o další vstřícné kroky praktické povahy, což by ostatně dle mnohých vedlo k nebezpečnému znásilňování a aktualizování historie. Platí tedy, že současná katolická církev se s Husem doposud plně nevyrovnala, přičemž totéž lze říci i o českých evangelících. Ti narážejí nejen na úbytek členské základny vlivem nastupujícího ateismu v české společnosti, ale také na zhoubný a sílící vliv historického nihilismu, což je ostatně další z velkých výzev, kterým musí dnes Hus ve svém posmrtném životě čelit.

Historický nihilismus neboli znevažování historie je dnes běžný jev v celé české společnosti, která trpí akutním nedostatkem sebevědomí a zájmu o vlastní dějiny. Namísto toho, aby se dnešní průměrně vzdělaný Čech snažil dějiny pochopit, je naopak zostuzuje, znevažuje a projektuje do nich aktuální dění. Tento trend sílí hlavně dnes, kdy globální svět čelí terorismu a nesmyslně rychlé evropské integraci. Pojem národ, stát, či víra ztrácejí rychle svůj základní smysl. Vzdalujeme se tak Bohu, sobě navzájem i zemi, se kterou jsme neoddělitelně spjati. V husitech tak nepoučená a také v řadě případů zatrpklá část společnosti vidí povětšinou pouze „bandu lupičů a žhářů“, která drancovala Evropu. V Husovi pak pouhého opisovače Wycliffa a zatvrzelého člověka, který v Kostnici odmítal přijmout jiný názor.

Je to nebezpečnější o to více, že dnešní mravní vyprahlost ve společnosti a uchylování se k požitkářství i pokrytectví mají v základu stejné principy, jaké měly i neduhy společnosti v době Husově. Tyto jevy navíc nastupují v době narůstajícího sociálního neklidu ve společnosti a přicházejících výzev globálního světa, ve kterém se mohou dnešní Česká republika a její obyvatelé snadno stát jen mlčenlivým svědkem toho, jak o nás rozhodují jiní, a snaží se naše historické kořeny a tradice nahradit svými. Příznakem tohoto nezdravého vývoje dnešního českého národa je i to, že větší zájem o Husa a českou reformaci dnes jeví cizina^[6], kdežto valnou část veřejnosti nechávají zcela chladnými a lhostejnými. Vliv na to jistě má i prudké zhoršení kvality a struktury výuky i vzdělávacích institucí u nás, které jsou mnohdy ještě na nižší úrovni, než v dobách minulého režimu. Husem tak již nežijeme, jako celé generace před námi, dokonce jej již ani nechápeme. Takový národ se vzdaluje nejen Husovi samotnému, ale především a zejména myšlenkám a idejím, které zastával, a za které kdysi položil svůj život.

Z tohoto důvodu je 600. výročí Husova upálení, které připadá na 6. červenec 2015, nejen velkou zkouškou, ale i příležitostí. Zkouškou v tom, že má nyní český národ jedinečnou příležitost poprvé za celou dobu, která uplynula od zapálení kostnické hranice, oslavit památku betlémského kazatele bez politické a ideové zaujatosti, konfesijní řevnivosti nebo bez nacionálních zápasů. Příležitost se pak naskýtá v tom, abychom kulaté výročí využili k hlubšímu zamyšlení nad světem a společností kolem nás, a položili si – pro někoho možná naivní a sentimentální – otázku, nakolik jsme ještě my, lidé na počátku 21. století, Husovým národem. Hus k nám totiž i dnes, možná více než kdy jindy, aktuálně promlouvá svým životem a dílem, přičemž nám nastavuje zrcadlo. Žijeme sice v zdánlivě bezpečné a vyspělé době, ale svět starší o šest století se od nás zase tolik neliší. I dnes bychom nutně potřebovali statečné, obětavé a hlavně křesťansky příkladné a mravní reformátory, kteří by bez ohledu na „hlavní proud“ dokázali trefně a konkrétně poukázat na chyby naší společnosti tak, jako to kdysi činil i Jan Hus. Jedině tak totiž lze přestat přešlapovat na místě a vrstvit nové chyby, jelikož právě lidé tohoto typu usměrňují tok dějin směrem do budoucnosti, čímž otevírají brány k novým a významnějším epochám. Takových mužů, kteří dokázali změnit svět k lepšímu, v dějinách příliš není. Český mučedník Jan Hus k nim však bezesporu patří.

Odkazy a poznámky