Jan Hus – příběh reformátora, který změnil svět

díl V. boj za pravdu

Už se připozdívalo. Aula, ve které již takřka celý den nedobrovolně pobývali Hus a Jan z Chlumu, byla čím dál tím temnější. Přesto odraz světla zapadajícího slunce ještě občas prosvitl mezi velkými okny auly. Hus i pán z Chlumu seděli u stolku a mlčky pozorovali tu zvláštní nádheru, každý ponořen do svých myšlenek. Když již bylo slunce dávno za obzorem a chladné šero si podmaňovalo velkou místnost, zvedl se Jan z Chlumu od stolku a pomalu přešel k oknu, jako by chtěl ještě zachytit poslední sluneční paprsek. S rukama za zády a s hlubokým nádechem pronesl tiše i smutně: „Tak to vypadá, mistře, že tě dnes již žádné slyšení nečeká.“ Hus zůstával sedět a na tváři se mu objevil ironický úsměv. „Zítra vyjde slunce zase znovu,“ řekl klidným a vyrovnaným hlasem, „co nyní záleží na jednom nebo dvou dnech, když jsem čekal již tak dlouho?“ Jeho věrný rytíř si tiše povzdechl a otočil se s patrnými slzami v očích: „Záleží, mistře, záleží … sám to možná již brzy poznáš.“ Hus pochopil, že jeho věrný průvodce ztrácí víru. Vstal tedy a chtěl k němu přistoupit s konejšivým slovem, avšak do místnosti v tu chvíli vešel muž upjatého vzhledu i charakteru. Byl to papežův hofmistr.

Bez jakéhokoli představení a vlídného slova hofmistr řekl přísně: „Pán z Chlumu může odejít. Jeho služeb již mistr potřebovat nebude, neboť se v papežově domě ještě zdrží.“ Jan z Chlumu ještě od okna však přísně vykřikl: „Mistr půjde se mnou! Ručím za jeho bezpečnost králi Václavovi. Bez něj se nehnu ani na krok.“ Na tato slova hofmistr reagoval pokryteckým úsměvem se slovy: „Jan Hus zde bude v naprostém bezpečí. Rozhodl o tom sám Svatý otec, který je …“ Než stihl větu dokončit, hnal se již pán z Chlumu k východu s burácením: „Pak si tedy promluvím se samotným Svatým otcem. Kde je?!“ Hofmistr chtěl rytíři zabránit v odchodu, ale ten jej neurvale odstrčil. Strážní u vchodu zbystřili pozornost, připraveni zasáhnout, avšak hofmistr jim pokynul rukou, aby ustoupili a nechali jej projít. Hus stál v němém úžasu, neschopen slova. Pouze sledoval, jak hofmistr pospíchal za Janem z Chlumu. Zanedlouho už byl v aule sám. Teprve nyní jej přepadla samota a úzkost v plném rozsahu.

Pan z Chlumu postupoval rázným krokem spletí chodeb, zákoutí a předsíní, načež konečně našel vchod do vedlejší místnosti, kde právě papež Jan XXIII. udílel audience, sedě na svém stolci, obklopen kardinály, úředníky i služebnictvem. Příchod rytíře zaznamenal málokdo, to naopak Jana z Chlumu tato scenérie na chvíli rozhodila. Vstoupil do místnosti plné světla, přetékajících stolů s občerstvením, a bujarého veselí všech přítomných. Když spatřil papeže v plném majestátu, strnul na chvíli úžasem. Ještě nikdy svatého otce neviděl. Chvíli trvalo, než si dodal odvahy a přistoupil k papeži. Mezitím jej dohonil hofmistr, který se mu snažil domlouvat, několikrát jej i uchopil za paži, avšak přetahovat se s tímto mohutným rytířem nemělo žádný smysl. „Svatý otče!“ zavolal pán z Chlumu na nejvyššího představitele západního křesťanstva, tedy na jednoho ze tří. Papež na něj pohlédl, neskrývaje rozpaky. Hofmistr si musel proklestit cestu shlukem osob, obklopujících papežský stolec, aby mohl uvést muže, který tak vytrvale trval na audienci: „Můj pane! To je Jan z Chlumu, služebník krále Václava. Přijel do Kostnice společně s Husem jako jeho průvodce a ochránce…“ papež jej ale zastavil v přívalu udýchaných slov: „Ano, vím o něm. Co si pán z Chlumu přeje?“ Rytíř se nadechl, polkl a začal: „Svatý otče, odpusť mi moji troufalost, ale byl jsem zavázán přísahou, že zajistím Husovi bezpečnost. Nyní však se zdá, že Husovi bude zabráněno ve svobodném pohybu, možná jej čeká i žalář. Prý z rozhodnutí papeže. Žádám tedy vysvětlení.“

Papež se usmál a řekl: „Jde o pouhé nedorozumění. Ano, rozhodl jsem, že Hus bude mým hostem ještě v dalších dnech, ale pouze toliko z toho důvodu, aby měl lepší pohodlí, cítil se bezpečně a kardinálové k němu měli volný přístup ve věci výslechů i slyšení.“ Jan z Chlumu oponoval: „Takové jednání je však proti mému poslání. I proti Zikmundovu glejtu.“ Tato poznámka nezněla papežovi zrovna po vůli. Nařídil proto okolostojícím, aby jim ponechali soukromí. Poté se naklonil k rytíři a spíše v osobním duchu pronesl: „Ctěný pane, věci zde v Kostnici jsou velmi složité. Kardinálové mají velkou moc a pokud jim neustoupím v Husově kause, mohou mne dostat do složité situace. Ano, dokonce mne i zbavit úřadu. Věřím proto, že společně s králem Zikmundem přesvědčíme kardinály, aby Husovi poskytli veřejné slyšení před celým křesťanstvem tak, jak již dlouho žádá. Musíme však vyčkat králova příjezdu. Dle mých informací by mněl dorazit již během několika dnů. Prosím tedy, abys byl trpělivý a věřil mi. Běž domů, máš mé slovo, že Hus bude pod mou ochranou. Můžeš jej přijít navštívit. Třeba hned zítra.“ Rytíř chvíli přemýšlel, pak řekl: „Dobrá tedy. Odejdu, ale ještě se dnes vrátím, abych mistrovi přinesl kabát, knihy a papír s brkem a inkoustem.“ Na to papež pokynul hlavou na znamení souhlasu. Poté Jan z Chlumu odešel. Večer se sice vrátil, ale nebyl vpuštěn do biskupské falce s odůvodněním, že Hus již odpočívá a nepřeje si být rušen. Strážím u vchodu do biskupské falce trvalo velmi dlouho, než neústupného rytíře přesvědčily, aby odešel a vyčkal rána.

Sotva co Jan z Chlumu odešel, přistoupili k papeži kardinálové. „Těžko uvěřit, jak jsou ti Čechové troufalí. Cožpak si vážně myslí, že celé svaté shromáždění jen tu jen proto, aby věčně řešilo ty jejich rozmíšky a Husa?“ řekl opovržlivě jeden z nich. Druhý mu odpověděl: „To kacířstvo v Čechách je však vážné povahy!“ Do debaty se vmísil hofmistr: „Slyšel jsem, že ten jejich král… jak jen že se jmenuje…?“ Postarší kardinál pohotově doplnil: „Václav, kdysi jsem jej osobně poznal v Norimberku, divný člověk.“ Hofmistr tak mohl pokračovat: „Á, ano, Václav. Ten prý proti tomu nic nedělá.“ Další z kardinálů se domníval, že zná odpověď: „Jelikož je to sám kacíř. Celé Čechy jsou semeništěm bludů.“ Na to již zareagoval sám papež: „Opatrně, kardinále! Nezapomeň, že Zikmund je sám z té země a z toho královského rodu českého. Slyšel jsem, že takové poznámky nemá rád.“ Opodál stojící kardinál však ironicky poznamenal: „Ano, ale ten tu teď není. A kdy má vůbec dorazit, Svatý otče?“ Papež se pousmál: „To nikdo neví.“ Ve vedlejší místnosti, tmavé a chladné, se Hus mezitím choulil pod svým tenkým kabátem. Nyní byl již sám.

***

Jana Husa jsme naposledy opustili v době, kdy česká reformace vybojovala svůj první velký zápas. Ovládnutí univerzity znamenalo pro další vývoj reformního proudu v českých zemích prudký a rychlý rozmach. Avšak cena, jakou byl tento vývoj vykoupen, byla vysoká. Již před secesí německých mistrů a studentů z univerzity se český reformní proud i jeho významní představitelé dostávali do zorného pole vrcholných církevních institucí v zahraničí. Po vydání Dekretu kutnohorského ještě zesílilo podezření, že v Čechách bují kacířství a dochází k vážnému úpadku autority církevních institucí i osob stojících v jejím čele. Pro budoucnost české reformace i Husa samotného to mělo mít nedozírné následky. O dalším osudu českého reformátora se tak od této chvíle stále častěji rozhodovalo především daleko za hranicemi jeho vlasti.

V březnu 1409 byl zahájen dlouho očekávaný pisánský koncil. K tomuto starobylému a malebnému severoitalskému město se obracely zraky celé Evropy. Vždyť zde mělo konečně dojít k řešení papežského schizmatu, problému, jenž tížil středověkou společnost již více jak tři desetiletí. V očích současníků i před soudem dějin však pisánský koncil tragicky selhal. Velké shromáždění totiž postrádalo patřičnou autoritu, a tak ve chvíli, kdy koncil prohlásil papeže v Římě a Avignonu za sesazené, neměl tento výrok valného účinku. Jak Řehoř XII. v Římě, tak ani Benedikt XIII. v Avignonu nehodlali složit svůj pontifikát dobrovolně. Ostatně odstoupit v situaci, kdy oba z papežů měli v Evropě již pevně vytvořené tábory oddaných stoupenců, by znamenalo složení zbraní bez boje. A tak nejenže papežské schizma trvalo i nadále, ale důstojní otcové v Pise všemu ještě nasadili korunu, když si zvolili vlastního papeže. Stal se jím kardinál Petros Filargos, který přijal jméno Alexandr V.

Namísto dvou papežů, tak měla nyní Evropa papeže tři. Bylo zřejmé, že hluboká a dlouholetá krize západního křesťanstva právě dosáhla svého vrcholu. Situace se ještě více zdramatizovala, když pisánský koncil uznal oprávněnost římského titulu pro českého krále Václava IV., od něhož žádal aktivní podporu z českých zemí pro svého nově zvoleného papeže. Jelikož dosavadní římský král Ruprecht Falcký odmítl odstoupit, měla Svatá říše římská rázem dva panovníky, i když z hlediska faktické vlády byl pánem Říše Wittelsbach. To však nic neměnilo na faktu, že v očích středověké Evropy se v krizi ocitla jak vrcholná moc duchovní, tak i světská. To se nezměnilo ani ve chvíli, kdy krátce po svém zvolení Alexandr V. zemřel. Místo něj byl totiž na papežský stolec zvolen nekalými politickými a finančními machinacemi Neapolitánec Baldassare de Cossa, jenž přijal jméno Jan XXIII.^[1] Hořkou ironií dějin bude právě tento papež během koncilu v Kostnici sdílet stejnou celu, jako před ním Hus.

V době, kdy se odehrával pisánský koncil, se chystalo také rozuzlení lucemburské otázky. V květnu 1410 totiž zemřel i Ruprecht Falcký, což Lucemburkům otevřelo možnost k oficiálnímu návratu na římský trůn. Zdálo by se logické, že rozhodnutí z Pisy a smrti svého protivníka využije Václav IV., ale ten v osudové chvíli projevil tolik typickou váhavost a nerozhodnost. V jeho neprospěch však také hrála v této době již pošramocená pověst Českého království, jakožto země kacířské a odbojné, přičemž stín pochybností padl i na samotného krále a jeho manželku Žofii. Veřejné mínění v Říši se tak upínalo k jiným, vhodnějším kandidátům. Těmi byli markrabě Jošt a Zikmund, který si v minulých letech upevnil své postavení v Uhrách, a tak mohl věnovat více energie zahraničně-politickým otázkám. O římský trůn tak soupeřili tři Lucemburkové, blízcí příbuzní, ale ani tehdy, po mnoha letech půtek a nesvárů, nedokázali táhnout za jeden provaz. Výsledek tomu plně odpovídal. Václav zůstal v pozadí a Jošt rozvinul čilou diplomatickou aktivitu, k čemuž využil svých velkých finančních rezerv. A Zikmund? Ten zvolil stejnou taktiku, jako již mnohokrát před tím. Snažil se mezi své oponenty vrazit klín. Stejnou taktiku aplikoval i na sbor říšských kurfiřtů. V září a říjnu 1410 tak část kurfiřtů zvolila králem Zikmunda, zbytek hlasoval pro Jošta. Větší podporu a prostředky měl sice moravský markrabě, ale ten zemřel již v lednu 1411, aniž se do Říše vůbec vypravil.

Joštova smrt znamenala výrazné posuny na politické mapě střední Evropy a silně se dotkla i vnitropolitického dění v Čechách. Jelikož Joštem vymřela moravská větev Lucemburků, stal se novým pánem Moravy král Václav, který takto poměrně snadno zvýšil svou moc. Moravu za něj jako zemský hejtman spravoval Lacek z Kravař, věrný stoupenec české reformace, což pomohlo rozšířit reformní ideje i program také na moravské území. Římský trůn v červenci 1411 při nové volbě připadl vcelku snadno Zikmundovi, který si tímto splnil svůj velký sen. Konečně mohl celé Evropě předvést, kdo je skutečným dědicem Karla IV. Na trůn nastupoval s jasným záměrem vrátit římské koruně ztracený lesk a obnovit velmocenské ambice Lucemburků. Předpoklady k tomu bezesporu měl. Vždyť byl na svou dobu mimořádně vzdělaný, oplýval zkušenostmi z vrcholné politiky, jež se mu navíc stala vášnivou zálibou, a kromě toho byl v nejlepších letech. V Čechách se Zikmundem měli sice poněkud jiné zkušenosti, ale to by nám nemělo bránit vidět věci objektivně a v širších souvislostech. Zikmundem totiž po mnoha desetiletích usedl na jeden z nejvýznamnějších trůnů Evropy muž, který byl nejen ochoten, ale i schopen řešit otázku papežského schizmatu. Král Václav ke svému bratrovi nicméně zaujal zdrženlivý a opatrný postoj. V danou chvíli ale už byly věci celkem jasné. Z kdysi tak početné a významné dynastie zbyli již jen Václav IV. a Zikmund. Ani jeden z nich už nebyl mladíkem, a ani jednomu se nepodařilo zplodit dědice. Bylo tak zřejmé, že panování Lucemburků se ve střední Evropě pomalu ale jistě chýlí ke konci. Nyní šlo jen o to, jaký odkaz zanechají svým nástupcům a dějinám.

Pisánský koncil byl tedy žalostným pokusem o změnu neutěšeného stavu církve. Paradoxní však je, že dokázal silně ovlivnit další osudy české reformace. Pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka totiž nebyl stoupencem tohoto koncilu, a tak ve své arcidiecézi obeslal vcelku bezvýznamný koncil v Cividale, který svolal římský papež Řehoř XII. Tím dal pražský metropolita zřetelně najevo, že se kloní k Římu a nehodlá se řídit usneseními v Pise. Tímto postojem arcibiskup definitivně ztratil nejen podporu krále, ale vysloužil si také kritiku reformní strany, jež zpočátku dokonce vzhlížela s jistými sympatiemi k pisánskému koncilu. Reformisté pochopili, že se jim nyní naskýtá příležitost, jak arcibiskupovi oplatit nedávné ponížení. Arcibiskup totiž již v roce 1408 zabavil studentům a mistrům část z Wycliffových spisů, což nyní posloužilo jako vhodná záminka k podání stížnosti ke kurii nového papeže. Ze strany českého reformního okruhu to byl chytrý a odvážný tah, protože Alexandr V. neváhal, aby zatlačil na toho, kdo odmítal uznat jeho pontifikát. Výsledkem bylo pohnání pražského arcibiskupa k soudu papežskému. Zbyněk Zajíc se však nehodlal smířit s porážkou, a proto přistoupil ke kroku zcela nečekanému. Zřekl se podpory Řehoře XII. a vyslovil se pro pisánského papeže. Jenže to se stalo v době, kdy si i v Pise začali naplno uvědomovat, jak složitá a komplikovaná situace v Čechách panuje. Na jedné straně se kuriální politika Alexandra V. zklamala v českém králi, který upadl v obvyklou apatii a odmítal se angažovat pro nového papeže, na straně druhé pak budilo rozpaky počínání pražského arcibiskupa, jenž se nedokázal vypořádat se sílící českou reformací. A z ní panovaly v Pise stále větší obavy. Obzvláště poté, co sem z různých koutů Evropy přicházely stížnosti ze strany nedávno z Prahy vypuzených německých mistrů a studentů.

V prosinci 1409 proto do Čech zamířila ostrá papežská bula, která měla Čechům připomenout, že autoritu koncilu nelze brát na lehkou váhu. Bula, jež byla v Čechách zveřejněna až na jaře 1410, a to v přísnější verzi pražského synodu, zakázala nejen šíření Wycliffových spisů, ale také kázání v soukromých kaplích. Podtext buly byl zřejmý – v prvé řadě umlčet Betlém, který byl soukromou kaplí. Hus byl tehdy značně zaneprázdněn. Na podzim 1409 byl totiž jmenován rektorem vysokého učení pražského. Byla to funkce prestižní a důležitá, a tak nepřekvapí, že ji Hus vykonával svědomitě i s plným nasazením. To mu znemožňovalo zmobilizovat síly a čelit svým domácím oponentům, jejichž tlak sílil. V dubnu 1410 proto s neskrývanou úlevou přijal možnost předat úřad rektora doktoru lékařské fakulty Janu Hofmanovi ze Svídnice, který byl Husovi během jeho rektorství nápomocen. Bylo načase, neboť nadcházející boj potřeboval Husa celého a plně koncentrovaného. Když se betlémský kazatel seznámil s obsahem papežské buly, neskrýval rozčarování. Bylo to vlastně vůbec poprvé, co se Hus dostal do křížku s papežskou mocí. Necouvl však, na to byl příliš zásadový. Nejenže nepřestal kázat v Betlémě, ale jeho kázání nabrala viditelně ostřejší a konfrontační ráz. Doufal ve změnu poměrů, k čemuž v této době skutečně nebylo daleko, jelikož původce buly, papež Alexandr V., zemřel již v květnu 1410. Hus se rozhodl, že se proti znění buly odvolá k novému papeži, jenže Jan XXIII. nebyl mužem, který by měl pochopení pro české „kacíře“. Naopak! Nejenže převzal agendu předcházejícího papeže v nezměněné podobě, ale v protičeském kurzu ještě přitvrdil.

Sílícího tlaku zahraničních církevních kruhů se snažil využít pražský arcibiskup. Ten se nyní chystal k demonstraci síly, aby reformistům ukázal, že se dobrovolně pasuje do role prodloužené ruky papežské kurie. V červnu 1410 tak arcibiskup znovu vyzval všechny držitele Wycliffových spisů, aby je neprodleně odevzdali do jeho rukou. Hus se vzápětí s plnou podporou univerzity a dokonce části staroměstské rady obrátil se stížností k papežskému stolci. Od tohoto okamžiku se datuje Husova causa, která skončila o pět let později na kostnické hranici. Pravděpodobným autorem apelace, kterou Hus zaslal k papežskému stolci do Bologně (kde právě sídlila papežská kurie), byl Jan z Jesenice, jenž se stal jakýmsi  právním zástupcem Husovým. Celé aféra měla však poněkud nešťastné řešení. Již 16. července 1410 arcibiskup, jenž chtěl být papežštější než papež, přistoupil ke kroku, který byl spíše zoufalý a jenž proti němu obrátil veřejné mínění v celé Praze. Na dvoře svého malostranského paláce nechal teatrálně spálit zabavené spisy anglického reformátora^[2], čímž sám porušil kanonické právo, neboť ke spálení knih došlo až po apelaci, která tento akt vylučovala a napadala. Navíc v instrukci, kterou mu nedlouho před tím zaslal ještě Alexandr V., se hovořilo pouze o zabavení a přezkoumání Wycliffových spisů.

Jestliže si arcibiskup myslel, že tímto krokem zastraší stoupence české reformace a zjedná si uznání papežské kurie, těžce se zklamal. Praha se totiž i vlivem Husových mladých přívrženců z řad univerzitních studentů ocitla ve varu. Ulicemi vzápětí pochodovali studenti, kteří mezi lidem rozšiřovali řadu veselých popěvků, ve kterých byl arcibiskup zesměšňován a napadán. Zvláště jeden se do paměti účastníků těchto událostí vžil na velmi dlouho: „Zbyněk biskup abeceda spálil knihy a nevěda, co je v nich napsáno.“ Studenti se touto rýmovačkou neposmívali tomu, že by byl arcibiskup negramotný, jak se často tvrdí v řadě populárně-naučných i odborných knih, ale naopak tomu, že pražský metropolita nařídil spálit spisy, jejichž obsah ani neznal. Ani v ulicích pražských měst totiž nebylo tajemstvím, že arcibiskup dává více na rady a doporučení svého okolí, než aby o věcech přemýšlel vlastním rozumem. Což by ostatně bylo velmi těžké, neboť se mu nedostávalo adekvátního teologického vzdělání. Před nepokoji, jež mohly snadno přerůst ve výtržnosti, se arcibiskup raději schoval na svém venkovském sídle v Roudnici nad Labem. Zde na Husa i jeho přívržence uvalil klatbu. Ve středověku se jednalo o celkem běžnou metodu používanou vysokými církevními představiteli v situaci, kdy již vyčerpali běžné prostředky k dosažení své vůle. Avšak klatba, tedy zákaz účasti na bohoslužbách, bývala ve středověku používána tak často, že ztrácela svůj samotný smysl, tj. dostat postiženého na okraj tehdejší společnosti a donutit ho tak k povolnosti. V Praze proto arcibiskupova trestu nikdo nedbal. Ani Hus si z něj nic nedělal, ostatně měl za sebou pevně zformovanou skupinu přívrženců na univerzitě, Starém Městě pražském i na královském dvoře.

Jeden negativní dopad celá aféra se spálením Wycliffových spisů ovšem měla. Jelikož se k papežské kurii v Bologni obrátily obě sporné strany se svými žalobami, dostala se česká pře znovu do záře reflektorů. Causu Hus kontra Zajíc z Hazmburka dostal v srpnu 1410 v Bologni na starost kardinál Colonna, příslušník slavného římského rodu. Ten neměl příliš důvodů vyhovět českým kacířům. Přesto hned první nález byl překvapující. V Bologni totiž došli významní teologové k závěru, že Wycliffovy spisy neměly být spáleny. Avšak vzhledem k tomu, že k papeži a Colonnovi vzápětí došly z okruhu pražského arcibiskupa tvrdé žaloby na Husa a také úplatky, bylo v podstatě rozhodnuto o tom, že v Bologni Hus nenalezne žádné zastání. Už koncem léta 1410 tak Colonna pohnal Husa před svůj soud. V říjnu tedy Hus vyslal k soudu jako své právní zástupce Jana z Jesenice, M. Mikuláše ze Stojčína a M. Marka z Hradce. Právnickou zdatností Jana z Jesenice se Husova causa zprvu vyvíjela velmi dobře, ale do věci se vložil Michal de Causis (o něm ještě uslyšíme v dalším vyprávění), který Jesenice obvinil z kacířství, a ten byl proto v březnu 1412 dokonce zatčen. Události se tak nyní valily proudem. Kardinál Colonna využil toho, že se Hus k soudu nedostavil osobně, což bylo v intencích tehdejšího práva považováno za pohrdání soudem a zjevné porušení procesních pravidel, a v únoru 1411 nad ním vyhlásil klatbu. Na rozdíl od neoblíbeného arcibiskupa, který byl většině Pražanů jen pro smích, byla klatba vynesená vysoce postaveným a známým kardinálem mnohem závažnější. Naštěstí pro Husa však právě v této době byla vazba mezi reformními kruhy a králem nejpevnější, neboť panovník, který musel téměř po celou dobu své vlády bojovat s opozicí v Čechách, měl nyní u svých poddaných nejen autoritu, ale i oblibu. Pro Husa a jeho přátele se Václav IV. v této době dokonce jevil jako spravedlivý a moudrý vladař, který naslouchá radám a přáním národa.

Ovšem král tak nečinil nezištně, sledoval především vlastní cíle. Pravda je však taková, že to byla především jeho autorita a vliv, které nad Husem držely ochrannou ruku nejen proti arcibiskupovi, ale také proti papeži. Na jaře 1411 král dokonce přikročil k finančním postihům těch církevních představitelů, kteří v zahraničí vedli spor s Husem a lidmi kolem něj. To se obracelo zejména proti arcibiskupovi, jenž následně musel sledovat, jak pražské obce s nadšením provádějí královu vůli. Pro zastánce reformy to bylo naplnění jednoho z jejich základních cílů, který spočíval v úzké spolupráci světské moci při sekularizaci církevních majetků. Ano, pro řadu ochotných vykonavatelů královy vůle to byla i příležitost zmocnit se církevního majetku, ale většina v tomto kroku spatřovala přerod teorie reformního programu v praxi. Bylo to poprvé v dějinách západního křesťanstva, kdy se jeden celý národ – eufemisticky řečeno – rozhodl přejít od slov k činům, a o nápravě prohnilé církve nejen mluvit, ale praktickými skutky ji začít i naplňovat.

Arcibiskup reagoval tak, jak se dalo očekávat. Nad Prahou a jejím okolím vyhlásil interdikt, který král ale vzápětí nařídil ignorovat. Ze strachu o svou bezpečnost, a vědom si své slabé pozice, Zbyněk Zajíc poté raději vyklidil pole a rozhodl se opustit zemi. Ochranu a přímluvu hodlal nalézt na dvoře krále Zikmunda, který i po zvolení římským králem sídlil v Uhrách. K Zikmundovi se ale arcibiskup již nedostal. V září 1411 zemřel v Prešpurku. Zlé jazyky tvrdily, že arcibiskupa otrávili jeho čeští odpůrci. Ti v arcibiskupově smrti, která nastala na den sv. Václava, nejvyššího patrona země, naopak spatřovali boží soud a přízeň shůry. Novým pražským arcibiskupem byl na králův nátlak zvolen jeho osobní lékař Zikmund Albík z Uničova, který byl kdysi ženat, a musel se nyní jako vdovec starat o dvě dcery. Kompetentnost nového arcibiskupa byla však to poslední, co krále trápilo. Snadno ovladatelná figurka na arcibiskupském stolci totiž královskému dvoru umožnila snadno obsadit klíčové posty v církevní správě. Reformátoři tak prostřednictvím krále mohli pokračovat v nastavené trajektorii. Zároveň tím bylo na čas zamezeno domácím církevním kruhům výrazněji ohrozit další průběh reformního programu a jeho vrcholné představitele, tedy včetně Husa. Bohužel Albík z Uničova na svůj úřad nestačil, zčásti i pro sílící nátlak a vměšování papežské kurie, a proto v říjnu 1412 na pražské arcibiskupství rezignoval. Nahradil jej Konrád z Vechty, původem Němec z Dolního Saska, který k Husovým sympatizantům nepatřil. Stal se ale věrným vykonavatelem královy vůle, jenž pod svůj vliv dostal i olomoucké biskupství. To bylo ale již v časech, kdy Hus královu přízeň ztratil.

Ocitáme se v druhé dekádě 15. věku. V době, kdy již reformní hnutí dávno nebylo omezeno pouze zdmi univerzity nebo Starého Města pražského. Pokus o reformu církve dostával v Čechách masový ráz úměrně s tím, jak sympatizanti betlémského kazatele z řad kněží a kazatelů, studentů i absolventů univerzity začali šířit myšlenky opravného hnutí nejen v dalších městech království, ale i na venkově. Nutnost napravit zlořády církve si uvědomovalo stále více lidí, neboť nedávné příklady slova kritiků pouze potvrzovaly.

Papež Jan XXIII. totiž právě tehdy zabředl do konfliktu s mladým neapolským králem Ladislavem I. z Anjou (1386 – 1414), který mohly rozhodnout pouze meče. Kurie však neměla finančních prostředků, neboť většina dávek z evropských zemí mířila do Říma a Avignonu. Podle osvědčené praxe proto zdejší papežský dvůr zahájil masovou odpustkovou kampaň. Podle nám již známého klíče „zaplať, a bude ti odpuštěno“ se pak prodavači odpustků rozjeli po celé Evropě. České království vynechat nemohli obzvláště poté, kdy s prodáváním odpustků vyslovil souhlas český král. Nepovažoval je totiž za nic neobvyklého a hříšného. V očích Husa a jeho stoupenců to bylo ovšem nepřípustné kramaření s vírou a znevažování boží milosti, která jediná mohla kajícného člověka očistit od hříchů. V dobovém kontextu Hus navíc odpustkovou kampaň v Čechách považoval za otevřenou provokaci. Není divu, že proti ní ostře vystoupil z kazatelny a lidé jej následovali. Největší pobouření odpustky vyvolaly v samotném epicentru reformace, tedy na univerzitě. Mladí studenti rádi využili příležitosti ukázat svým slavným mistrům, jejichž odvážný postoj je naplňoval údivem i sebevědomím, že nezůstanou v ničem pozadu a nejkřiklavější symbol tehdejšího svatokupectví veřejně odsoudí.

Tím se dostáváme k létu 1412 a událostem, jež se nesmazatelně zapsaly do historie. Z iniciativy Jeronýma Pražského a dalších reformistů byl tehdy uspořádán studentský průvod, jenž byl však ve skutečnosti spíše hlučnou demonstrací. Studenti svůj průvod zahájili na Menším Městě pražském, pokračovali staroměstskými ulicemi, načež zamířili na Dobytčí trh (dnešní Karlovo náměstí) na Novém Městě pražském. Alegorický průvod si nebral servítky. Jeden ze studentů byl okázale převlečen za nevěstku sedící na voze a lidem, kteří si průvod nenechali ujít, ukazovala a nabízela odpustky. Když průvod dorazil na místo určení, byly napodobeniny papežských bul o prodeji odpustků za velkého veselí a skotačení stovek mladých studentů demonstrativně spáleny. Tento na první pohled nevinný průvod, který se ani nedopustil žádných výtržností, však spustil lavinu a příval neblahých událostí, jež ve svém důsledku nakonec přivedly Husa do Kostnice. Zatímco Pražané studentskou recesi přijali pozitivně, král se proti ní ohradil. Citelný byl i tlak z ciziny, která již byla znechucena přibývajícími zprávami o opakovaných vystoupeních přívrženců reformního proudu proti autoritě církve. Do ofenzívy ale přecházeli i domácí stoupenci starých pořádků, pro které byl reformní program nepřijatelný z celé řady důvodů.

Silná opozice v Čechách, kterou již můžeme nazvat „protihusovskou“, se začala utvářet během roku 1412. Její význam nemohl být zpochybňován, jelikož právě v tomto táboře nalezli místo dva významní muži české reformace a blízcí přátelé i spolupracovníci Husa: Stanislav ze Znojma a Štěpán Páleč. Oba muži, kteří byli paradoxně ještě před několika lety horlivějšími zastánci Wycliffova učení a nápravy církve než Hus sám, prodělali v letech 1408 – 1409 zásadní proměnu názorovou i lidskou. Pod tíhou inkvizice, do jejichž spárů se dostali během své cesty k papežské kurii, oba zakolísali a od Wycliffa i Husa se postupně odvrátili. Mistr Stanislav dostal obsílku k soudu papežského dvora již v červnu 1408. O pár měsíců později se v doprovodu Pálče, na něhož se ovšem obsílka nevztahovala (chtěl být pouze svému učiteli a příteli nablízku), vydal na cestu. Ačkoli měli oba muži doporučující listy českého krále, byli v Bologni na příkaz Baldassara Cossy uvězněni. Z vězení je v únoru 1409 vysvobodily až intervence Václava IV. Na obou se však několikaměsíční pobyt v Bologni a všudypřítomný strach z inkvizice silně podepsal.

Jestliže u stárnoucího Stanislava ze Znojma lze názorový obrat alespoň částečně pochopit, pak u generaci mladšího a také odvážnějšího Štěpána z Pálče dodnes tápeme, co bylo jeho příčinou. Byla ta skrytá žárlivost na Husovu popularitu a oblibu, která dřívější přátele rozeštvala? Možná. Neznáme skutečné pohnutky a zřejmě se je nikdy nedozvíme. Je znám pouze výsledek. Král naléhání Husových odpůrců ustoupil a rozhodl se obměnit staroměstskou radu, které přikázal, aby přísně stíhala každého, kdy by se odvážil narušit prodávání odpustků. Ještě v červenci 1412 proto byli na příkaz staroměstských konšelů exemplárně popraveni tři nedávno zajatí mládenci, Jan, Stašek a Martin, kteří byli zadrženi při veřejném odsuzování odpustků. Sťati byli i přes slib konšelů daný pobouřeným Pražanům, že jim nebude ublíženo. Poprava tří mládenců, de facto prvních mučedníků české reformace, vyvolala v Praze velkou vlnu solidarity. Těla popravených byla za velké účasti lidu pietně pohřbena v Betlémě. Husa tato událost těžce zasáhla, neboť si ve svém nitru musel klást otázku, jaký on sám má podíl na této tragické události.

Odpustkové bouře uvolnily stavidla nenávisti, kterou k Husovi dlouho chovala část pražského kléru i místní Němci. Ti českému reformátorovi nikdy neodpustili podíl, jaký měl v roce 1409 na odchodu německých mistrů a studentů z Prahy, jenž těžce poškodil i jejich obchod a řemeslo. Praha se rázem proměnila. Veřejně byl vyhlášen zákaz hájit 45 univerzitou odsouzených Wycliffových spisů i nově vybraných Husových a Jakoubkových tezí. Ještě než skončilo bouřlivé léto 1412, byla na Husa novým soudcem papežské kurie Stephaneschim, jenž nahradil kardinála Colonnu, vyhlášena papežskou bulou zostřená klatba. A to i navzdory protestům učeného právníka Jana z Jesenice, který se snažil Husa zprostit povinnosti dostavit se k papežskému soudu. Pod hrozbou vyobcování byl každému zakázán jakýkoli styk s Husem a všude tam, kde by se betlémský kazatel pohyboval, měl platit přísný interdikt. V říjnu 1412 přesné znění papežské buly zveřejnil pražský synod. Hus pochopil, že pokud má zůstat věrný svému svědomí a pojetí Pravdy, musí překročit pomyslný Rubikon. Přesně v duchu svého vlastního přesvědčení, které se snažil svým posluchačům v Betlémě po léta vštěpovat, se rozhodl učinit rozhodnutí, jimž se navždy odlišil od všech svých předchůdců a následovníků.

„Ne Mojžíš, ne král pozemský, ne papež! Jejich nařízení nezavazují, nejsou-li ve shodě s přikázáními Kristovými“, tak Hus učil, přemýšlel a chápal svou při. Hus jako svou odpověď na zostřenou klatbu a interdikt přibil na bránu malostranského předmostí list s odvoláním ke Kristu, jako soudci nejvyššímu. Jedině Bůh byl pro Husa určující autoritou, do jehož rukou byl ochoten vložit výsledek své pře. Byl pro něj nadpozemským, nejdokonalejším, nejspravedlivějším a zároveň nejmravnějším soudcem, který převyšoval nedokonalé zemské instituce a osoby, jež proti němu vznesly obvinění. Hus nebyl v dějinách první, kdo se odvolal ke Kristu, byl však bezesporu jediný do té doby, kdo tento krok chápal v širších souvislostech a v hlubokém i bytostném přesvědčení, že rovina morální (tedy vložení výsledku pře do rukou božích) je jednoznačně nadřazena rovině právní. Nad tehdy platné kanonické právo, jež se na něj jako na příslušníka kněžského stavu vztahovalo, postavil své svědomí a chápání Pravdy. Tento svůj krok Hus pokládal za morálně i teologicky zdůvodnitelný i ospravedlnitelný. Svým výjimečným a také statečným příkladem i pojetím své pře dláždil cestu skutečnému vzniku samotné a základní podstaty všech protestantských hnutí. Více jak sto let před tím, než tak učinil Martin Luther. Za své přesvědčení byl navíc ochoten ručit vlastním životem, a to je morální příklad natolik nadčasový a v celých lidských dějinách ojedinělý, že z Husa učinil postavu dějinného významu, která promlouvá k lidem napříč časem, národy i systémy. Avšak již řada historiků a především odborníků na kanonické středověké právo upozornila, že Husovo odvolání ke Kristu bylo jeho nepřáteli snadno napadnutelné, jako „pohrdání soudem“ a snaha vyhnout se tehdy existujícímu právu a jeho chápání. Hus se totiž odvolával k instanci, jež kanonické právo nezná. To mohlo v očích mnohých vyvolat nebezpečný precedens, jehož dopady by pak byly dalekosáhlé. Vždyť jakýkoli soudní verdikt mohl být podle této logiky kdykoli zpochybněn a odmítnut s odkazem na absolutní boží spravedlnost.

Po celý podzim 1412 byl Hus v hlavním městě království vystaven enormnímu tlaku na svou osobu. Poté, co někteří z německých radikálů dokonce zaútočili na Betlém, necítil se Hus v Praze již bezpečně. V obměněné staroměstské obci, v níž mírnou převahu zaujali odpůrci reformace, už nemohl nalézt zastání. Spíše naopak, staroměstští konšelé naléhali na oficiální místa, aby byla Betlémská kaple neprodleně zavřena a rozbořena. Jeho stoupenci na královském dvoře navíc po odpustkových bouřích načas ztratili odvahu. Hus proto chápal, že se tentokrát bouře nad jeho hlavou nepřežene. Jeho rozhodnutí opustit město bylo proto odpovědné. Chtěl zabránit dalšímu krveprolití, neboť ve zjitřené atmosféře mohl i drobný incident v ulicích skončit srážkou stoupenců obou táborů. Své posluchače se Hus snažil uklidnit konstatováním, že jakýkoli duchovní může odejít, je-li o jeho věřící postaráno. A to skutečně bylo, neboť Hus Betlém svěřil do rukou kazateli Havlíkovi, Mikulášovi z Miličína a Martinovi z Volyně. To nebyli lidé vyčnívající z davu a znamenající pro reformaci klíčové hráče. Byli to však muži, ke kterým měl Hus blízký osobní vztah a plně jim důvěřoval, že svěřený úkol společnými silami zvládnou. Z Prahy se Hus odebral na venkov, a i když se svými pražskými přáteli a spolupracovníky udržoval prostřednictvím listů blízké a čilé kontakty, ani jim s ohledem na vypjatou situaci neprozradil místo svého pobytu. Podle některých indicií se zdá, že Hus strávil nějaký čas na hradě Lestkov (často také zvaný podle svého německého názvu Egerberk) u Žatce, kde byl pod ochranou nejvyššího zemského písaře Mikuláše Augustinova, svého dlouholetého podporovatele a přímluvce na královském dvoře.

Na přelomu let 1412 – 1413 se Husovo postavení poněkud zlepšilo, za což mohly intervence a přímluvy světských příznivců reformy typu Čeňka z Vartenberka, jehož hvězda v této době strmě stoupala. Nejenže se stal správcem rozsáhlého rožmberského dominia za nezletilého Rožmberka Oldřicha (II.), ale zanedlouho také nejvyšším pražským purkrabím. Pravděpodobně již někdy na jaře 1413 pán z Vartenberka Husovi nabídl bezpečné útočiště a vhodné zázemí na rožmberských statcích v jižních Čechách. Hus této velkorysé nabídky s radostí využil. Do jižních Čech jej totiž táhlo i srdce. Rodný kraj se za oněch několik desetiletí příliš nezměnil. Stále zde byli lidé pohostinní, vnímaví a především ochotni naslouchat učení velkého kazatele a reformátora. O to více, že právě v tomto koutu Českého království existovalo nejrozsáhlejší a nejkonzistentnější světské panství. To zdejší poddaní denně poznávali na vlastní kůži, neboť zde existovala mnohem vyspělejší a ucelenější správa, která si dokázala vynutit pravidelné a včasné splácení peněžní renty a dávek. Není vůbec náhodné, že se právě jižní Čechy staly na počátku revoluce baštou husitského hnutí, vždyť zdejší obyvatelstvo bylo mnohem otevřenější sociálním a náboženským utopiím, které byly nedílnou součástí revolučního procesu z počátku 20. let 15. století.

Nejvíce času Hus strávil na Kozím Hrádku^[3] poblíž Sezimova Ústí, který patřil rožmberským leníkům bratřím Janovi a Ctiborovi z Kozího. Zde Hus dokončil svá stěžejní díla, česky psanou „Postilu“ a latinské „De ecclesia“ (O církvi). Čas strávený na Kozím Hrádku ale Hus věnoval i své kazatelské činnosti, kterou však nyní namísto zdí kostelů, klášterů a jiných svatostánků přenesl přímo mezi lid, když kázal mezi ploty a cestami měst i vesnic. Jeho nepřátelé mu vyčítali, že tato kázání neprovozuje z kazatelny a pod střechou vysvěcené kaple nebo kostela, ale Hus mohl snadno doložit z Písma: „Pán řekl služebníku: ‚Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.'“ (L 14, 23). A lidé Husa následovali, jeho kázání byla početně navštěvovaná. Musely to být impozantní scenérie, když Hus v chladivém stínu velkých stromů kázal slovo boží nadšeným posluchačům z širokého okolí.

Kromě Kozího Hrádku Hus pravděpodobně krátkodobě pobýval i v samotném Sezimově Ústí, kde byla hostitelkou jeho obdivovatelka Anna z Mochova. Těžko si tehdy mohl betlémský kazatel představit, že za několik let nedaleko odtud vznikne Tábor, husitské město, jehož věhlas oběhne celou Evropu. Možné jsou i Husovy pobyty na rožmberských hradech Příběnicích, Choustníku a pravděpodobně i na Vysokém Chlumci. Víme také, že v průběhu jara 1413 se Hus několikrát mihnul i v samotné Praze, přičemž mohl pronést svá poslední kázání v Betlémě. Ale o návratu do města Hus neuvažoval. Nebyly pro něj vhodné podmínky, jelikož církevní tresty uvalené na něj stále trvaly, přičemž krachlo i králem iniciované dubnové setkání reformní skupiny se svými oponenty. Navíc Hus již v této době chápal Betlém a své působení na univerzitě jako uzavřenou kapitolu. Venkov Husa definitivně utvrdil, že nastoupená cesta je jediná možná a plně odpovídá jeho přesvědčení i svědomí. Právě léta 1412 – 1414 znamenala nejen završení Husova morálního, mravního i názorového vývoje, ale také přípravu na postavení se svým odpůrcům nejen se vztyčenou hlavou a beze strachu, ale s náležitou přípravou. Byl ochoten riskovat i svůj život. Hus ale nechápal své působení na venkově jako vyhnanství nebo azyl, ale pouze jako další část své cesty, kterou se musí vydat.

Definitivní zvrat, který Husovi znemožnil byť v této době již jen teoretický návrat do Prahy, byla obměna staroměstské rady ze září 1413. Král do městské rady jmenoval výhradně odpůrce betlémského kazatele a české reformace jako takové, vesměs etnické Němce. Nová městská rada dala rychle najevo, že na Starém Městě pražském nastupují nové pořádky. V listopadu 1413 byli na její příkaz dokonce popraveni dva čeští konšelé, kteří v radě zasedali v letech 1408 – 1413 a kteří byli známí svým kladným postojem k Husovi. Byla to demonstrace síly a především msta za léta příkoří a ponížení, které museli pražští Němci v minulosti snášet.

Oblast Sezimova Ústí hostila Husa až do léta 1414. Poté, co ve zdejším kraji vypukla morová epidemie, Hus přijal v červenci 1414 osobní pozvání pana Jindřicha Lefla z Lažan, významného dvořana krále Václava IV., na hrad Krakovec. Tady Hus učinil nejdůležitější rozhodnutí svého života. Rozhodl se přijmout pozvání na velký církevní koncil svolaný do Kostnice. Než se však k tomuto významnému okamžiku v Husově životě dostaneme, musíme se podrobněji věnovat jiné otázce, a to Husově literární činnosti^[4]. Jedině tak lze totiž pochopit dílo a odkaz velkého reformátora.

Husova literární činnost je velmi bohatá. Detailní rozbor mistrových vrcholných děl by nám zabral přinejmenším další následující díl, avšak takový prostor bohužel nemáme. Literární činnost jednoho z nejvýznamnějších evropských reformátorů je úzce spjata s jeho univerzitním a kazatelským působením. Svá díla Hus psal buď latinsky, to když se zabýval vybranými tématy na teologicko-filozofické úrovni, nebo česky, což se stávalo v případě, že cítil nutnost prostému lidu vysvětlit, zdůvodnit a hlavně zpopularizovat reformní myšlenky. Některé své počáteční texty psal zprvu latinsky, teprve později se k nim vracel a převáděl je do své mateřštiny. Důvodem bylo, že Hus jako univerzitní vzdělanec běžně používal latinu jakožto hlavní literární jazyk té doby. Při psaní v češtině naopak narážel na jeden podstatný problém. Právě na přelomu 14. a 15. století vzdělanci z domácího prostředí vnímali nejvíce, jak se tehdy užívaná psaná čeština vzdaluje běžné hovorové mluvě. Tak jako většina učených mužů, tak ani Hus z nebe nespadl. Jeho literární vývoj lze přirovnat k jeho vývoji myšlenkovému. Byl postupný a výrazný. V pozdější fázi si Hus osvojil živý, košatý a srozumitelný styl psaní v latině i češtině. Zejména pro budoucí vývoj česky psané literatury odvedl Hus velký kus práce, neboť svými početnými listy a traktáty de facto založil nový typ prózy, který domácí prostředí užívalo prakticky až do 18. století.

Základní Husova díla jsou tato:

Proti bule papežské a Knížky o svatokupectví vznikly v letech 1412 – 1413. V prvním případě Hus ostře odsoudil prodávání odpustků a kramaření se svátostmi, přičemž podrobil kritice i chování a postoj papeže, který něco takového připustil. Ve druhém případě betlémský kazatel věcně káral celou církev. Za svatokupectví Hus považoval, pokud kterýkoli klerik vymáhal poplatky za běžné církevní obřady od křtu, přes pohřby a mše, až po modlitby, neboť tak jsou dle jeho názoru znevýhodněni nemajetní a chudí věřící. Zde Hus také jasně konstatoval, že je pro myšlenku odebrání majetku církevním hodnostářům tak, jak to kdysi hlásal i Wycliff. Ovšem po ztrátě iluzí z „nezištné“ podpory královského dvora, tedy světské moci, raději opatrně pomlčel o tom, komu by církvi zabavený majetek měl připadnout.

De cclesia (O církvi) je Husovo nejvýznamnější latinsky psané dílo, které, jak již víme, vzniklo v roce 1413, lépe řečeno, bylo kompletně dokončeno v tomto roce. Hus v něm shrnul a konkretizoval své dlouholeté postoje a chápání základní podstaty víry. Církev pojímá jako společenství předurčených ke spáse. Za příslušníka církve považuje pouze toho, kdo žije podle Kristových přikázání, a tím tak dokazuje opravdovou lásku k Bohu. Kdo svými skutky jedná proti Písmu, není pravým křesťanem a Boha nemiluje. Hlavou církve není papež ale Kristus, který ji svrchovaně řídí. Pokud papež jedná v rozporu s božím slovem, pak nemá oprávnění nazývat se zástupcem Kristovým. Věřící pak nejsou povinni jej poslouchat. Křesťan podle Husa nemá poslouchat příkazy, které jsou v rozporu s Písmem. Měřítkem pravosti učení je pak Písmo. V mnohém tak Hus v traktátu De ecclesia předjímal budoucí program husitské revoluce a Chebského soudce z roku 1432, kdy církev husitům umožnila dialog, v němž měla být soudcem a oporou správnosti názorů Bible.

Výklad Viery, Desatera a Páteře vznikl, obdobně jako jiná Husova díla, až po jeho odchodu z Prahy. Tímto názvem Hus myslel výklad víry, desatera božích přikázání a modlitby Otčenáše, neboť slovo „Páteř“, je odvozeno od Pater noster, tj. latinského označení pro modlitbu. Jedná se o vznešenou úvahu nad zásadami opravdu mravného křesťanského života. Hus zde totiž důsledně odlišuje „věřit v Boha“ a „věřit Bohu“. Věřit v existenci Boha v Husově pojetí ještě neznamená, že člověk je automaticky křesťanem. Být pravým křesťanem totiž znamená věřit Bohu, tj. řídit se božím slovem a jednat podle něho. Věřit Bohu znamená také důvěřovat mu a milovat jej.

To naopak Dcerka představuje dílo spíše pedagogické a výchovné povahy. Je to jedna z naučných a popularizujících Husových prací, v níž se snaží vysvětlit dospívajícím dívkám, jak žít mravně a počestně v souladu s božím slovem.

Zřejmě nejznámější Husovou prací je však česky psaná „Postila“ z roku 1413. Postila je rozsáhlý sborník kázání, ve kterém Hus zúročil zkušenosti z Betléma. Název je odvozen z latinského „post lila verba“, tj. „po oněch slovech“, neboť kázání obvykle následovala po přečtení výňatku z Bible a poskytovala posluchačům výklad citované pasáže z Bible (perikopy) i její aplikaci na příkladech z běžného života.

Kromě děl výše psaných Hus také napsal spis O šesti bludiech, což jsou de facto jeho poznámky ke kázáním. Kratší latinská verze tohoto spisu byla objevena po druhé světové válce na stěnách Betlémské kaple, respektive zbytku původního zdiva. Důležitou součástí Husovy tvorby byla i díla teologická^[5]. Zapomenout nesmíme ani na Husovu latinsky a česky psanou korespondenci a jeho listy z Kostnice, které jsou výmluvným dokumentem o Husově smýšlení i vnitřních pocitech. Hus byl jejich prostřednictvím literárně činný až do své smrti, neboť poslední dopis napsal v předvečer své smrti 5. července 1415.

Zvláštní kapitolou je pak latinské anonymní a nedatované dílo Orthographia Bohemica (O českém pravopise), jehož autorství je tradičně připisováno Husovi. Řada odborníků klade vznik díla do doby počátku 15. století, nejspíše kolem roku 1406. Na svou dobu to byl revoluční návrh zjednodušení českého pravopisu, který reflektoval požadavky na jeho reformu. Staročeština si vypomáhala tzv. spřežkovým pravopisem tam, kde latinskému písmu chyběl grafický ekvivalent. Latina totiž nemá měkké souhlásky jako „č“ nebo „ř“, a tak čeština řešila celou záležitost „spřežením“ dvou písmen (např. č = cz, ř = rz). Dlouhé samohlásky se pak spřežkově psaly zdvojením (á = aa, é = ee atd.). Nový návrh úpravy pravopisu začal ve snaze o jeho celkové zjednodušení měkké a dlouhé samohlásky označovat dvěma typy nabodeníček. Z těchto specifických znamének se během pozdního středověku vyvinuly háčky a čárky, které jsou pro náš krásný jazyk tolik typické dodnes. Čeština díky reformátorům pravopisu prodělala v 15. století dlouhý vývoj. Jestliže psané češtině z dob Husova působení v Betlémě by dnes rozuměl jen málokdo, česky psané texty z počátku 16. věku jsou již velmi blízké naší době. Pokud Hus nebyl autorem díla, pak lze alespoň reálně uvažovat o tom, že byl jeho spoluautorem, neboť sám se pedagogické činnosti v této oblasti dlouhodobě věnoval. Důkazem toho je jím vytvořená a používaná abeceda s diakritickými znaménky, která se od tehdy běžně užívané středověké kurzívy velmi lišila, neboť tehdejší písmo se vytvářelo široce seříznutým perem, díky čemuž vynikal kontrast vlasových a silných linií, avšak na úkor efektivity psaní a snadnosti čtení. To Hus svou abecedou, kterou po něm převzali i jiní, napravil.

Taková díla tedy Hus ve své většině vytvářel nebo dokončoval během dvou let svého pobytu na venkově. Většinu toho, co si usmyslel a měl potřebu sdělit lidem své doby brkem, stihl dokončit dříve, než k němu dorazily zprávy o svolání velkého církevního koncilu do Kostnice. Myšlenka velkého koncilu, který by odstranil papežské schizma a znovu nastolil jednotu v západním křesťanstvu, existovala již po celá desetiletí. Vlastně se takové požadavky objevovaly už krátce poté, co tento neblahý jev v roce 1378 odstartoval. Avšak politická rivalita mezi evropskými státy i jejich vnitřní nestabilita, stejně tak jako nešťastná souhra náhod, která na nejvýznamnější evropské trůny přivedla slabé panovníky (Václav IV. ve Svaté říši římské a Českém království, Karel VI. ve Francii, Richard II. v Anglii) způsobily, že v Evropě dlouho chyběla politická vůle a moc k řešení schizmatu. Obzvláště zhoubná se taková situace ukázala ve chvíli, kdy ani na straně církevních kruhů neexistoval větší zájem k řešení palčivých problémů. Na počátku 15. století se však věci začaly konečně dávat do pohybu. Řada kardinálů již byla nespokojena s neustávajícími rozpory mezi papeži a sami vnímali naléhavost a nutnost církev reformovat. Pisánský koncil v roce 1409 byl po desetiletích tlachání a hašteření prvním vážným pokusem obnovit jednotu křesťanstva, avšak nejenže selhal, ale byl navíc kontraproduktivní, neboť věci ještě zhoršil, když zvolil svého vlastního papeže.

V roce 1411 ale vstoupil na scénu velkých dějin čerstvě zvolený římský král Zikmund. Ten si byl plně vědom neudržitelnosti přetrvávajícího stavu, který křesťanstvu podlamoval nohy a oslaboval ho ve chvíli, kdy se na scéně objevil hrozivý nepřítel v podobě mocné a expanzivní Osmanské říše. Zikmund s Turky již po léta bojoval na jihovýchodních hranicích Uher, takže si jako jeden z mála v Evropě uvědomoval skutečné riziko, které Osmanská říše představovala. I přesto, že Zikmund zatím nedosáhl ani své královské korunovace v Cáchách (bránila jí velká zaneprázdněnost ryšavého Lucemburka i politická nestabilita v Říši), natož císařské koruny, začal ihned vystupovat jako jeden ze dvou základních pilířů středověké Evropy. Tu tvořila moc světská, tedy římský král a císař, a duchovní, tj. papež. Zikmund byl nejen státnicky uvažující panovník, ale také velký pragmatik. Věděl, že mu dějiny ve chvíli úpadku papežství přinesly jedinečnou příležitost být nejen iniciátorem, ale i dirigentem velkého koncilu. Ten se snadno mohl stát jeho vrcholným úspěchem, jenž by mu usnadnil cestu k dalším metám, jako byla císařská koruna nebo vláda v Českém království. Po důkladné konzultaci s kardinály a teology klonícími se k reformním idejím, vyhlásil Zikmund v říjnu 1413 svolání všeobecného církevního koncilu do Kostnice. Papeže Jana XXIII, jehož Zikmund uznával jako právoplatnou hlavu křesťanstva, postavil před hotovou věc. V prosinci 1413 tak i papež chtě nechtě vyslovil souhlas s kostnickým koncilem. Ještě před tím, než se koncil vůbec sešel, byl napříč Evropou přijat jeho základní program, který byl následující:

1. Ukončení papežského schizmatu a volba nového i všemi respektovaného papeže.

2. Reforma církve v rovině institucionální a personální.

3. Řešení a posouzení heretických a kacířských hnutí, která se v době papežského schizmatu rozmohla v některých částech Evropy (lollardé v Anglii, valdenští ve Francii a německých oblastech Říše, husitství v Čechách, ap.)

O tom, že tento koncil neměl být jen jedním z dlouhé řady shromáždění, kterých středověká Evropa zažila bezpočet, ale naopak mezníkem v dosavadním vývoji, mělo svědčit i to, že do Kostnice obdržel pozvání také byzantský císař Manuel II. (ten však pochopitelně nedorazil). Iniciátoři kostnického koncilu jej tak chápali jako koncil univerzální a ekumenický. Myšlenka svolání velkého koncilu nalezla v Čechách smíšenou odezvu. Rozpaky budilo nejen to, že pro věrné stoupence české reformace nepřipadala nijak přitažlivě skutečnost, že zkorumpovaná a prohnilá církev má reformovat samu sebe, ale také skutečnost, že svolavatelem koncilu byli Zikmund a Jan XXIII., kteří neměli v Čechách příliš dobré jméno. Zikmund byl u obyvatel království totiž stále spojován s fatálním selháním v letech 1402 – 1403, kdy zajal krále a na čas dokonce část království okupoval. Papež Jan XXIII. byl zase pro reformně naladěné Čechy symbolem úpadku církve a mužem, který pohnal Husa před soud a uvalil na něj nejvyšší církevní tresty. Na druhou stranu nešlo přehlížet, že základní program nejenže odpovídá představám českého pokusu o reformu církve, ale může být i vhodnou platformou k prezentaci a obhajobě reformního programu před celou křesťanskou Evropou. V Husově případě navíc mohl koncil představovat možnost obhajoby a příznivé uzavření jeho pře.

Sám Zikmund trval na Husově přítomnosti na koncilu, a to z celé řady důvodů. Chápal, že optikou vysokých církevních kruhů se v Evropě nenachází příhodnější osoba, jež měla být na koncilu podrobena „procesu“. Husova známost a mimořádná odezva jeho působení i v notně vzdálených koutech Evropy byly navíc pro Zikmunda zárukou, že hojně obeslaný koncil bude i početně navštíven. Kromě toho Zikmund na Husovu otázku pohlížel i perspektivou člena českého královského rodu, budoucího dědice české Koruny, a proto musel v očích české veřejnosti vystupovat jako spravedlivý a nezaujatý vladař, který cítí potřebu velké části Čechů očistit pověst království i muže, jenž se stal jeho hlasem i svědomím. Proto Zikmund tolik trval na Husově účasti a byl ochoten dát v této věci i své záruky, což ve středověku vůbec nebývalo obvyklé.

Mnohdy si možná ani neuvědomujeme, kolik Zikmund riskoval, když poskytl osobní garanci a záruky muži, který byl ve větší části Evropy považován za kacíře. Tak se zrodil pověstný Zikmundův glejt. Římský král jej vydal za svého pobytu ve Špýru dne 18. října 1414. Tak je alespoň glejt datován. I když je zřejmé, že základní obsah glejtu byl připraven již dříve, přece jen jeho vydání v době, kdy již byl Hus na cestě do Kostnice, svědčí o liknavosti Zikmundovy kanceláře. To, že Hus glejt obdržel fyzicky až poté, co dorazil do bran Kostnice, je poté naopak dokladem nejen nesladění postupu mezi Husovým doprovodem a římským králem, ale i jisté ukvapenosti betlémského kazatele, který chtěl být na koncilu přítomen co nejdříve. Znění Zikmundova glejtu ocitujeme v úplnosti, aby se mohl čtenář seznámit s obsahem této ve své době poměrně neobvyklé listiny:

„Zikmund z Boží milosti Římský král, vždy rozmnožitel Říše a Uherský, Dalmatský, Chorvatský atd. král, všem a jednotlivým knížatům, církevním i světským, vévodům, markrabím, hrabatům, šlechticům, vladykám, panošům, rytířům, manům, hejtmanům, mocnostem, vladařům, náčelníkům, celným, výběrčím a úředníkům jakýmkoliv, obcím měst, městeček, osad a míst a správcům jejich a našim ostatním a svaté Říše poddaným a věrným, k nimž by přítomné došlo, milost královskou a vše dobré!

Velební, slovutní a věrní milí!

Ctihodného mistra Jana Husa, svatého bohosloví bakaláře dokonalého a mistra umění, okazatele přítomného listu, jdoucího z království Českého na obecný sněm v městě Kostnici co nejdříve, jehož jsme také přijali do své a svaté Říše obrany a ochrany, vám všem a komukoli z vás s plnou přízní doporoučíme, žádajíce abyste ho, až k vám přijde z povinnosti, ráčili laskavě přijmouti, vlídně s ním nakládati a v tom, co se týká rychlosti a bezpečnosti jeho cesty, jak po zemi tak po vodě okázali mu vůli pomocnou a abyste ho se sluhy, koňmi, zavazadly a jinými jeho věcmi jednotlivými jakýmikoliv cestami, přístavy, mosty, zeměmi, panstvími, okresy, pravomocmi, městy, městečky, hrady, vesnicemi a kterýmikoliv místy jinými svými bez kteréhokoli placení dávek, mostného, mýta a zbavíce ho kteréhokoliv jiného břemene platu a každé vůbec překážky nechali volně jíti, státi, meškati a vrátiti se, a jemu i jeho lidem, budeli potřebí, z povinnosti ráčili opatřiti bezpečný a jistý průvod ke cti a vážnosti Našeho královského Majestátu.

Dáno ve Špýru léta Páně 1414, 18. dne října, království našich Uherského atd. 33, Římského pak 5.“

Hus se ocitl v nezáviděníhodném postavení, kdy musel čelit mnohým a často i protichůdným názorům a doporučením svého bezprostředního i vzdáleného okolí. Do věci se vložil i král Václav IV., kterému záleželo na očištění pověsti království. Navíc doufal, že příznivě či nepříznivě vyřešená Husova causa přinese do země tolik vytoužený klid. V rovině osobní mu byl Husův osud prakticky lhostejný, to samé platilo i u Zikmunda. Pro Husa to bylo těžké rozhodování. Věděl, že se mu naskytla možná jediná a neopakovatelná příležitost obhájit na koncilu sebe i reformní program. Na druhou stranu si plně uvědomoval, že v Kostnici bude muset čelit nejen nejvýznamnějším teologickým mozkům soudobé Evropy, ale také svým početným zahraničním a domácím odpůrcům, což pro něj nebylo příjemné ani v rovině osobní. Víra v Pravdu i vlastní intelektuální schopnosti, stejně tak jako bytostné přesvědčení, že v žádném svém článku ani učení se nikdy neodchýlil od pravověrnosti, nakonec byly v konečném rozhodování položeny výše, než varování mistra Jana z Jesenice. Ten jako vynikající doktor práv, navíc detailně obeznámený s Husovou causou, chápal, že v Kostnici Hus zřejmě nebude představiteli koncilu vnímán jako rovnocenný partner k dialogu o pravověrnosti jeho učení. Naopak předpokládal, že Hus bude posuzován jako klerik odchýlivší se od církevních dogmat, a muž, který bojkotoval a znevažoval církevní tresty, jež na něj byly uvaleny.

Je zřejmé, že i Hus sám si tato rizika uvědomoval, koneckonců před odjezdem do Kostnice napsal svou závěť, která se měla rozpečetit až po potvrzení jeho smrti, přičemž svým posluchačům v Betlémě a na venkově adresoval slova: „Pakli mocný Bůh mě vám ráčiti vrátí, tím veseleji se uzříme.“ Svou při vložil do rukou božích a stejně jako Kristus, tak i on byl připraven a odhodlán se postavit případnému utrpení a těžkým zkouškám. O smrti sice uvažoval, ale nechtěl jí. Miloval život a ještě toho chtěl mnohé vykonat. I pod rouškou upřímné a hluboké víry totiž nepřestával být člověkem z masa a kostí, který má pud sebezáchovy. Ostatně jeho často citovaný výrok: „Kdo se bojí smrti, ztrácí radosti života,“ mluví za vše. Těžké rozhodování skončilo 11. října 1414, kdy se před branami hradu Krakovec rozloučil se svými přáteli a hrstkou věrných, která jej s pláčem přišla vyprovodit na cestu, o které si mnozí mysleli, že bude Husovou poslední. Tak, jako kdysi opouštěl jižní Čechy, aby v Praze nalezl své uplatnění i smysl života, vydával se nyní z rodného kraje na cestu ještě delší a s očekáváními ještě většími. Připraven a odhodlán. Věděl přesně kým je, a co by mělo být podstatou lidského života: žít v pokoře, dokonale srovnán s vlastním svědomím i tužbami, a v hluboké toleranci a lásce k bližním. V mimořádném životě a příběhu reformátora, který změnil svět, již zbývala pouze jedna pozemská kapitola…

[1] Baldassar de Cossa je v literatuře často obviňován z celé řady zločinů, mezi kterými jsou i takové, jako pirátství nebo sodomie. Ve skutečnosti šlo však o pomluvy. Za tehdejší politické situace bývala podobná obvinění protivníky totiž často vznášena bez reálného podkladu. Těžko si lze představit, že by koncil, jemuž šlo o to, aby postavil co nejlepšího a nejdůvěryhodnější papeže, svolil někomu takovému stát se hlavou všeho křesťanstva. Avšak to, že Jan XXIII. neměl dobrou pověst během svého pontifikátu ani v následujících staletích, způsobilo, že k němu má moderní římskokatolická církev velmi odtažitý vztah a část katolíků jej dnes nepovažuje za řádného papeže. Však také v roce 1958 čerstvě zvolený Angelo Giuseppe Roncalli přijal jméno Jan XXIII, aby svým pontifikátem zastínil tohoto nechvalně proslulého středověkého papeže.

[2] O bouřlivých událostech let 1409 – 1412, jejichž dějištěm bývala převážně Praha, nejpodrobněji pojednává TOMEK, Václav Vladivoj. Dějepis města Prahy: díl III. Praha: nakladatel F. Řivnáč, 1875, s. 664.

[3] Na tomto nevelikém „hrádku“ se Hus cítil spokojeně a bezpečně nejvíce ze všech sídel, kterými během svého pobytu na venkově prošel. Je však ironií, že hrádek se po Husově odchodu netěšil šťastné budoucnosti. Podařilo se mu sice bez větší újmy přečkat husitské války, ale již v roce 1438 prakticky do základů vyhořel. Někteří historikové a znalci našich hradů se domnívají, že Kozí Hrádek byl vypálen žoldnéři krále Albrechta II. Habsburského, který tehdy obléhal Tábor. Od té doby hrad pustl a rozpadal se, a to i za vydatného přispění místních lidí, kteří využívali stavebního materiálu hradu ke stavbám svých obydlí. Už v 16. století je tak Kozí Hrádek označován jako pustý. Ve 20. století bylo však toto památné místo několika generacemi nadšenců a milovníků historie odkryto a zakonzervováno. Dnes je zřícenina Kozího Hrádku v dobrém stavu a přístupna veřejnosti.

[4] Husově literární činnosti se kromě základních faktografických prací o českých dějinách počátku 15. století a monografií věnují i vybrané literární syntézy. Například: Dějiny české literatury. 1., Starší česká literatura / Redaktor svazku Josef Hrabák. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1959, s. 531 nebo FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 2/I. H – J. Praha: Academia, 1993, s. 589.

[5] Jedná se především o traktát De sanguine Christi (O krvi Kristově) a další díla jako Expositio decalogi (Výklad desatera), Passio secundum quator evangelistas (Pašie podle 4 evangelistů) a Výklad prvních 7 kapitol Pavlova listu ke Korintským. Své stanovisko k univerzáliím Hus vyjádřil v komentáři k teologické příručce Petra Lombarda Super quator Sentenciarum. Bez patřičného teologického vzdělání a hlubší znalosti Bible však nelze tuto poměrně důležitou část vědecké a literární činnosti betlémského kazatele komplexně pochopit a posoudit.

Autor a námět: Marek Zelenka (Napo_Leon)
Lektoroval: Jiří Motyčka

díl I. – dětství a mládí (publikován 22.02.2015)
díl II. – univerzitní studia (publikován 15.03.2015)
díl III. – Hus a reformace česká (publikován 02.05.2015)
díl IV. – kazatel a reformátor (publikován 17.05.2015)
díl V. – boj za pravdu (publikován 14.06.2015)
díl VI. – poslední zápas (publikován 28.07.2015)
díl VII. – druhý život Husův (publikován 13.08.2015)