Dvě nebo tři pražské defenestrace?

Mnohdy si to ani neuvědomujeme, ale z českých zemí během uplynulých staletí vzešel nejeden impuls, který ovlivnil historickou tradici ve všeobecném měřítku. Vezměme si za příklad pojem „defenestrace“, který je dnes v učebnicích dějepisu a v běžném historickém povědomí českého národa, a nejen jeho, chápán bezmála jako jeden ze symbolů české historie. Mnohý i průměrně vzdělaný Čech by řekl, že se jedná o starobylý domácí způsob účtování s veřejnými odpůrci, který byl prokazatelně v průběhu naší historie aplikován již třikrát (1419, 1483 a 1618). Ovšem opak je pravdou, není to jen typicky česká záležitost, i když defenestrace z roku 1419 a především ta v roce 1618 jsou událostmi, které výrazně ovlivnily dějiny celé Evropy a obrátily oči většiny tehdejšího světa na české země. Samotný pojem defenestrace má však český původ, respektive byl použit a užíván právě v souvislostech s pražskými defenestracemi. A o dvou defenestracích si budeme vyprávět v tomto článku, který se pokusí z hlubšího hlediska rekonstruovat události z let 1419 a 1483, jež se pojí s počáteční a závěrečnou fází husitské epochy, která je symbolicky ohraničena právě „vyhazováním“ z oken.

Biblická inspirace?

Dlouho před tím, než se Praha stala svědkem první defenestrace v roce 1419, znala Evropa svržení z oken nebo jiných vyvýšených míst. Následkem těchto akcí bývala v řadě případů smrt, jako jeden z nejstarších způsobů likvidace nepohodlných osob. Již Bible ve Starém zákoně vypráví příběh, v němž hraje ústřední roli násilné vyhození z oken. Případ se týká Jezábel, dcery sidónského krále, která byla pro svou bezohlednost vlastními dvořany vyhozena z okna paláce v Jizreelu (2Kr 9, 30-33). Zahraniční historikové navíc upozorňují, že již v dobách starověkého Říma nacházíme předchůdce pozdějších defenestrací, které byly už tehdy širší veřejností vnímány jako kolektivní dehonestace a okázalé potupení oficiálních autorit.

Ve středověku došlo stejně jako v řadě jiných případů k přenesení a aplikaci původně římských zvyků do barbarské a následně křesťanské společnosti, i když v poněkud pozměněné podobě. Středověké právo už totiž na podobné akty nahlíželo jako na zavrženíhodné činy, které narušovaly Bohem daný řád zakotvený ve známém učení o trojím lidu „Tu ora, tu protege, tu labora“ (Ty se modli, ty ochraňuj, ty pracuj). Proto se ve středověkých podmínkách jednalo o skutek, ke kterému docházelo pouze v ojedinělých případech, kdy jeho iniciátoři byli dohnáni až ke krajnosti a byli rozhodnuti překročit pomyslný Rubikon, neboť riskovali postavit se mimo rámec tehdejších společenských a náboženských konvencí. Nepřekvapí proto, že za celý raný a vrcholný středověk docházelo k takovým událostem jen zcela výjimečně, a to v drtivé řadě případů v oblastech západní Evropy.

Pojem „defenestrace“ a kolik jich česká historie vlastně zná?

Samotný pojem defenestrace, a to nás asi překvapí, byl poprvé použit až v roce 1618 krátce poté, co se z oken české kanceláře proletěli známí místodržitelé Slavata a Martinic i spolu se svým písařem. Použili jej sami čeští stavové ve své obsáhlé „Apologii“, kde se snažili především cizině vysvětlit své stanovisko a pohnutky, které je vedly k útoku na královské místodržící. Defenestrace byla v Apologii líčena jako tradiční český způsob potrestání rušitelů náboženského pokoje, avšak těžko by tehdy dokázal někdo z českých stavů uspokojivě vysvětlit, v čem tkví „českost“, tedy původnost tohoto násilného aktu.

Na alespoň částečnou obranu stavů je nutné zmínit, že defenestrace měla jistou oporu v platném právu tehdejších Čech. Majestát císaře Rudolfa II. z roku 1609 byl totiž provázen řadou právních dodatků a sami defenzoři, volení ochránci Majestátu, si do jejich znění vynutili formulaci, že porušování náboženské svobody má být kvalifikováno jako vlastizrada a výslovně se uvádělo: „Kdokoli by budoucně při tom porovnání státi nemínil či rušiti je chtěl, aby jej z okna vyhodili…“ A místodržící Slavata a Martinic byli pověstní tím, že vědomě Majestát porušovali. Není nutné pochybovat o tom, že zmínka o vyhození z oken byla do dodatků k Majestátu začleněna radikálnějšími ze stavů jako výhrůžka vůči katolické straně a v důsledku takřka zlidovění husitských defenestrací z roku 1419 a 1483.

Etymologie slova defenestrace je celkem zřejmá a není obtížné jí vysvětlit. Pojem byl vytvořen spojením dvou latinských slov, a to předložky „de“, („z“) a podstatného jména „fenestra“ („okno“). Je ironií, že Apologie, které zahraničí nepřikládalo téměř žádnou váhu a nestala se ani předmětem většího zájmu, se zapsala do dějin hlavně z tohoto důvodu. Defenestrace, jakožto pojem pro násilné vyhazování z oken, se od této doby nesmazatelně vžil do české a zahraniční historické tradice. Pro české dějiny je nicméně kuriózní, že ani dnes není jasno v počítání defenestrací. Ano, byly tři, dvě husitské (1419 a 1483) a jedna „stavovská“ (1618), či protihabsburská, jak čtenář uzná za vhodné. Jelikož se však všechny odehrály v Praze, slovní spojení „pražská defenestrace“ nevystačí.

Z hlediska zahraničí je nejdůležitější defenestrací ta z roku 1618, která odstartovala třicetileté válečné běsnění na evropském kontinentu. Pro český národ zase bývá významnější rok 1419, kdy vypukla vrcholná fáze ojedinělé husitské revoluce, která změnila smysl národních dějin, a stala se prvním článkem evropských reformací. Oba pohledy se ale shodnou v tom, že defenestraci z roku 1483 nepřikládají větší význam. A tak se i v dnešní odborné i laické literatuře může čtenář běžně dočíst, že v roce 1618 se odehrála teprve druhá pražská defenestrace. Pojem je natolik vžitý a zafixovaný, že jen těžko půjde v nejbližší době nahradit správnějším pojmem defenestrace třetí. Usilovat by se o to však mělo, protože události roku 1483 byly mnohem dramatičtější, nežli obě zbývající defenestrace, přičemž umožnily o dva roky později vzniknout kutnohorskému náboženskému míru, který představuje dokument mimořádného dějinného významu.

Jen pro zajímavost uveďme, že někteří historikové operují i s termínem „čtvrtá“ pražská defenestrace, která odkazuje na tragickou smrt československého ministra zahraničních věcí Jana Masaryka v roce 1948. Podle indicií z minulých let totiž vyplouvá na povrch, že oblíbený ministr byl z oken svého bytu v Černínském paláci s velkou mírou pravděpodobnosti blížící se jistotě defenestrován těmi, kteří měli eminentní zájem na jeho likvidaci. Termín čtvrtá pražská defenestrace se však neujal a běžně se nepoužívá.

První defenestrace v českých dějinách

Není náhodné, že s prvními případy středověkých defenestrací se setkáváme v západní Evropě, neboť právě tuto část kontinentu zasáhla ve vrcholném středověku jako první celospolečenská krize, která se následně jako vlna prohnala většinou zemí náležejících do sféry západního křesťanství. Krize, jejíž podstatou byla kombinace krizových jevů z oblasti hospodářské, politické a společenské, zasáhla západní evropské monarchie v první polovině 14. věku a protáhla se na dlouhá desetiletí. Jak asi čtenář ví, byla tato doba naopak zlatým věkem zemí Koruny české, kam krize dorazila až za dlouhé a kontroverzní vlády římského a českého krále Václava IV. (1378 – 1419). Tíživá krize, která byla provázena morovými epidemiemi, válečnými lety a začátkem morálního rozkladu římskokatolické církve, se velmi často ventilovala sociálními nepokoji na venkově a ve městech. Bylo to totiž převážně obyvatelstvo pod světskou a duchovní vrchností, které nejintenzivněji pociťovalo celkovou stagnaci a utahující se šrouby poddanské závislosti. Hněv neurozených proto narůstal a na některých místech dokonce přerostl v otevřené poddanské vzpoury a útoky na představitele tehdejšího establishmentu.

Tyto vzpoury měly z větší části podobu lynče a hlavně ordálu, což dodávalo převratům alespoň částečné ospravedlnění jako vykonání božího soudu proti zemským škůdcům v situaci, kdy ti, kterým dal Bůh meč, aby vedli svůj lid, v očích veřejnosti selhávali. Zdání kolektivně spáchaného činu zase vlévalo odvahu do žil váhavcům. Jeden z největších a nejvýznamnějších defenestračních aktů té doby, jenž navíc můžeme nepřímo vztáhnout i k českým zemím, se odehrál roku 1378 ve městě Lovaň (Leuven), které se tehdy nacházelo v Brabantském vévodství. Ve městě již delší čas panovalo napětí mezi řemeslníky a místními patriciji, kteří ovládali radnici. Wouter van der Leyden, jeden z vůdců řemeslnických cechů, s podporou ulic násilně obsadil městskou radnici a převzal kontrolu nad městem. Patricijové museli město opustit, ale po krátkém vyjednávání přistoupili na podmínky smíru, který pro ně byl nevýhodný a ponižující. Když se vrátili zpět do města, podařilo se jim znovu se chopit moci, přičemž v Bruselu dokonce zorganizovali van der Leydenovu vraždu. Řemeslníci se po zprávě o této události vydali do ulic a spolu se sympatizanty z řad měšťanů vzali radnici útokem. Při defenestraci bylo zabito nejméně 15 patricijů.

Defenestrace v Lovaně se stala dobovou senzací a zvířila klid v celé západní Evropě. Zmiňujeme ji z toho důvodu, že brabantským vévodou byl od roku 1355 Václav Lucemburský, syn českého krále Jana a jeho druhé choti Beatrix Bourbonské. Nevlastní bratr císaře a krále Karla IV. musel krvavý převrat v Lovaně potrestat ustanovením zvláštního soudu, který vynesl tvrdé tresty. Většina z iniciátorů defenestrace skončila na popravišti, zbylí ve vězení. Vzhledem k čilým stykům vévody Václava s ostatními lucemburskými příbuznými a s ohledem na to, že ve Svaté říši římské, která bezprostředně sousedila s Lucemburskem a Brabantskem, vládl král Václav IV., zdá se pravděpodobné, že se zprávy o dění v daleké Lovaně donesly i do českých zemí. Zprostředkovaně, opožděně a nejspíš i zkresleně, ale upoutaly pozornost. Střední Evropa se zatím s podobnými případy radikalismu ještě ve velkém meřítku nesetkala, ale i v tomto regionu byl vlivem Svaté říše římské přejímán západní pohled na právo, zločin a trest. Defenestrace tak byla i ve středoevropské oblasti a českých zemí považována za zavrženíhodný čin, jehož účastníci rozbíjejí Bohem daný řád a staví se proti své vrchnosti. Veřejnost i zde však vnímala defenestraci jako jeden z posledních kroků vyhrazený k potrestání rušitelů „obecného dobrého“ v situaci, kdy panovník, jakožto nejvyšší ochránce práva a spravedlnosti, selhává.

V roce 1378, kdy proběhlo v Lovaně krvavé zúčtování řemeslníků a patricijů, umíral v Praze Karel IV. První roky vlády jeho syna Václava IV. byly poměrně úspěšné, a to jak na domácí, tak i zahraniční politické scéně. Do krize se Václavova vláda a celá česká společnost propadla až na přelomu 14. a 15. století. Jedním z průvodních jevů oslabení centrální vlády v Praze bylo odcizení vedlejších zemí Koruny české od samotného jádra, tj. Českého království. V roce 1408 byl proto Václav IV. nucen uskutečnit několikaměsíční cestu po Slezsku a Horní i Dolní Lužici, aby osobní přítomností obnovil pořádek v této části Koruny. Zde již několik let probíhaly všechny symptomy krize, které známe z českého i západoevropského prostředí velmi dobře, tj. hospodářská stagnace, společenské nepokoje, politická krize apod. V Budyšíně musel král utišit trvající místní lidovou vzpouru proti městské radě a potrestat útok na zdejší královský hrad, který nápadně připomínal události z Lovaně. Václav osobně navštívil také slezskou metropoli Vratislav, kde v roce 1418 vypukla vzpoura končící první prokazatelně známou defenestrací na teritoriu české Koruny. Té není v české historiografii věnována dostatečná pozornost, a to i přesto, že její průběh i časová blízkost pražským událostem v roce 1419 jsou neklamnou známkou, že Pražané se událostmi ve Vratislavi přinejmenším inspirovali.

Také ve Vratislavi v roce 1418 hráli významnou roli nespokojení řemeslníci. Ti se po několika marných pokusech o dialog s patricijskou vládou ovládající městskou radnici odhodlali ke kolektivnímu radikálnímu činu. Po předem naplánované akci dobyli radnici a sedm radních, kteří jim padli do rukou, dílem sťali a dílem vyházeli z radničních oken. Na jejich místo byla dosazena nová městská rada, která Vratislav spravovala až do chvíle, kdy se v branách města objevil římský a uherský král Zikmund Lucemburský, v této době již navíc také legitimní dědic českého trůnu. Zikmundův příjezd do Vratislavi na samém počátku roku 1420 byl především demonstrací dědice trůnu vůči vzpurným Čechům a Pražanům. Nejenže si byl Zikmund vědom strategického a politického významu vedlejších zemí Koruny české, které mu na rozdíl od Čech slíbily poslušnost, ale chtěl veřejně manifestovat, že se vzbouřenci a kacíři nebude mít žádné slitování. Nemilosrdné potrestání účastníků bouří z roku 1418 (hned 23 jich skončilo na popravišti), usmýkání koňmi a upálení pražského měšťana Jana Krásy, jenž se odmítl zříci kalicha, i pompézní vyhlášení křížové výpravy proti husitům nebyly ničím jiným, nežli varovně zdviženým prstem vůči Praze, městu, kde se v roce 1419 odehrála první pražská defenestrace.

První pražská defenestrace (1419)

Předmětem tohoto článku není vylíčení politických dějin „defenestračních“ let, ale naopak zaměření se na událost jako takovou a její sporné a málo známé okolnosti. Přesto se pro oživení paměti nevyhneme alespoň hrubému nástinu doby a jejích aktérů.

Česká reformace nabrala v letech 1414 – 1415 velmi dramatických rozměrů. Nejprve bylo v Praze a následně v celých Čechách zavedeno přijímání podobojí pro laickou veřejnost, které se již zanedlouho stalo symbolem reformace, jež žádala návrat k původní apoštolské církvi. Zanedlouho skončil na hranici mistr Jan Hus, duchovní vůdce nového reformního proudu, který nabourával Tradici římskokatolické církve. Kostnický koncil českou reformaci jako takovou odsoudil a tlačil světskou moc k tvrdému zakročení proti vzmáhající se herezi v Českém království. Slabý a apatický král Václav IV. odmítal proti husitům zakročit, jelikož většina panstva se s reformními myšlenkami ztotožnila. To způsobilo, že se česká společnost radikalizovala a od roku 1417 již bylo možné na mnoha místech v zemi spatřit první příznaky počáteční fáze husitské revoluce, která se vyznačovala vzrušeným náboženským cítěním, radikalismem venkova a nesmiřitelností reformního proudu a katolické strany. Jak již to bylo v našich dějinách obvyklé, nejvíce se atmosféra jitřila a kumulovala v Praze. Zde se do čela reformace postavila pražská univerzita se svými mistry, kteří ještě věřili, že dojde k dialogu s Římem a koncilem. Zabránit nárůstu husitského radikalismu v městě a na venkově se univerzitě však nepodařilo.

Pod tlakem církve a bratra Zikmunda se král Václav rozhodl na začátku roku 1419 zasáhnout do vývoje v Praze. Nejprve vypověděl z města husitského právníka a diplomata Jana z Jesenice, čímž dosáhl zrušení interdiktu nad Prahou, a poté uvedl zpět do svých farností před nedávnem vyhnané katolické kněze. K užívání podobojí král propůjčil jen tři pražské kostely, tj. Panny Marie Sněžné, Sv. Ambrože a Sv. Benedikta. To se však v situaci, kdy se většina Pražanů již přiklonila ke kalichu, stalo rozbuškou, která měla zanedlouho zažehnout husitskou revoluci. Na jaře a v létě 1419 se dění na venkově vlivem „poutí na hory“ vymknulo kontrole a rozšíření myšlenek chiliasmu (brzký příchod Kristovy tisícileté říše) děsilo vrchnost i panovnický dvůr. Z obav, aby se nebezpečné myšlenky nerozšířily i do pražských měst, zahájil král na počátku července ostřejší kurz. Jeho počátkem bylo dosazení nové, husitům nepřátelské konšelské rady na Novém Městě pražském, kde mělo převahu české husitské obyvatelstvo, jehož emoce jitřil bouřlivými kázáními Jan Želivský, kněz od Panny Marie Sněžné. Noví konšelé ihned začali vyhánět husitské kněze z far. Konšelé navíc zakázali veřejná shromáždění a kázání před kostely. Po zatčení a uvěznění stoupenců kalicha se Želivský rozhodl jednat, jelikož se obával, že přísnější kurz na Novém Městě pražském ohrozí i jeho vůdcovskou roli. Bouřlivý kazatel měl totiž i velkou ctižádostivost a snil o „Velké“ Praze, politicky jednotném uskupení, které by se stalo hlavou husitského radikalismu.

Památný okamžik nastal v neděli 30. července, která byla sedmou nedělí po svaté Trojici. V ranních hodinách se zaplněný chrám Panny Marie Sněžné chvěl v základech pod vzrušeným kázáním Želivského, který k vystupňování bojovné nálady použil starozákonní citace o obci věrných, která nepronásleduje konšely a rychtáře, nýbrž oni pronásledují věrné křesťany. Rozvášněný a ozbrojený dav, ve kterém zřejmě nechyběl ani Jan Žižka, se po kázání vydal ke kostelu sv. Štěpána na Rybníčku, nedávno odebranému kališnické straně, kterého se zmocnil násilím, načež zde sám Želivský podával svátost oltářní podobojí způsobou. V tomto aktu byla hluboká symbolika, neboť přijímající se nejen posilňovali, ale zároveň se „očišťovali“ od hříchu, kterého je již zanedlouho měli dopustit. Odtud se Želivský se svými věrnými odebral k radnici, která dodnes stojí na rohu Karlova náměstí a Vodičkovy ulice. Zřejmě kolem desáté hodiny dopolední se k radnici přiblížil burácející dav, kterému stál v čele Želivský, jenž držel v rukou dlouhou tyč, na jejímž konci byla schrána s posvěcenou hostií.

Až potud se většina rekonstrukcí první pražské defenestrace až na malé a nepodstatné detaily shoduje. Jenže už nyní vystávají přinejmenším dva sporné body. Byla akce dopředu naplánovaná a jakou úlohu v ní sehrál Jan Žižka? Defenestrace se odehrála v nedělních dopoledních hodinách, které byly v pozdním středověku obvykle věnovány mši, rozjímání a odpočinku. Přesto bylo prokazatelně na radnici plno, neboť zde byl osobně přítomen purkmistr Jan Podvinský, několik konšelů, obecních starších, úředníků a dokonce i pacholků. Je tak zřejmé, že novoměstští konšelé museli o chystané akci předem vědět, což zcela vylučuje spontánnost defenestrace a naopak poskytuje vážný argument, který umožňuje vynést celkem jednoznačný soud. Želivský se svými věrnými násilný převrat na radnici plánoval již delší čas, avšak spiknutí se nepodařilo utajit. To je ostatně vzhledem k předpokládanému počtu zasvěcených osob pochopitelné, nehledě na dobrý postřeh historika Petra Čorneje, který v V. díle „Velkých dějin zemí Koruny české“ uvádí: „Z pražských dějin 15. – 20. století pak není známa žádná násilná mocenská změna, která by nebyla předem připravena.“ Tento fakt podporuje i skutečnost, že jen krátce po defenestraci, či přímo v jejím průběhu, dorazil na místo činu předem povolaný podkomoří a člen královské rady Jan Bechyně s oddílem jízdních ozbrojenců. Když se však seznámil se situací, raději ihned volil ústup, neboť ozbrojený zásah proti stovkám rozvášněných husitských radikálů by byl v takovém případě sebevražedným podnikem. Pokud by ani tyto argumenty někomu nestačily, pak ještě uveďme, že někteří z návštěvníků ranního kázání Jana Želivského byli ozbrojeni. A kdo by přišel na nedělní bohoslužbu ozbrojen, pokud by mu nebylo předem oznámeno, že se toho dne budou dít velké a nebezpečné věci?

Druhým sporným bodem je účast Žižky na defenestraci. O tom, že v kritickém okamžiku Žižka před radnicí byl, se dnes nepochybuje. Ostatně účast budoucího slavného válečníka zmiňují jak „Staré letopisy české“, tak i kronikář Vavřinec z Březové. Otázkou však je, v jaké roli při defenestraci Žižka figuroval. Jako člen králova dvora by zde měl vystupovat spíše jako ten, kdo by krotil vášně a snažil se zabránit násilnému převratu, který se pochopitelně obracel proti zájmům krále. Z logiky událostí však vyplývá, že Žižka byl o Želivského plánu nejen informován, ale dokonce se na něm i podílel. Otázka zůstává otevřena a umožňuje vícero výkladů tím více, že vztah Želivského a Žižky byl později velmi komplikovaný a odtažitý. Chiliasmus byl totiž Žižkovi po celou dobu jeho husitské kariéry cizí a nikdy neporažený vojevůdce se netajil nedůvěrou k „pražské“ politice. Zdá se pravděpodobné, že již v době, kdy se Želivský rozhodl smést z radnice novoměstské konšely, Žižka považoval aktivní roli nekompetentních kněží v politice, natož vojenských věcech, za věc nebezpečnou a vystavující revoluci riziku vnitřního rozkladu.

Když se před radnicí konečně objevil rozvášněný dav, který vedl Želivský, nastala nejznámější část defenestrace, tj. samotné vyhození z oken. Dodnes není uspokojivě vysvětleno, co se dělo jen krátce před tím, než dav vylomil dveře radnice a zmocnil se konšelů. I díky sugestivnímu a dramatickému ztvárnění defenestrace v podání husitské trilogie režiséra Otakara Vávry se do paměti lidí jistě vryla scéna, kdy konšelé zaútočili na dav před radnicí, čímž sami dali záminku ke své záhubě. Je s podivem, jakou životaschopnost má tato ničím nepodložená událost, a to i v řadě odborných publikací. Konšelům totiž šlo především o to, aby nespokojence před radnicí uklidnili a zažehnali hrozící konflikt, nikoli aby ho eskalovali. Z tohoto důvodu můžeme údaj o kamenu hozeném po Želivského monstranci považovat za pouhou legendu. Že však bylo v zájmu iniciátorů převratu získat záminku, je zřejmé, neboť defenestrace neměla být veřejnosti v Praze líčena jako předem připravený plán, nýbrž jako spontánní odpověď lidu na svévoli konšelské rady, která perzekvovala věrné syny boží pravdy. I proto bylo samotné vyhození z oken zvoleno jako nejvhodnější prostředek k zúčtování s odpůrci. Byla to demonstrace kolektivní vůle a nedílnou součástí defenestarce se stala i kolektivní vina. Vhodnou záminkou tak nejspíše byla otázka propuštění zajatých husitů. K tomu se konšelé nemohli odvážit, pokud nechtěli ztratit i poslední zbytky své autority. Odmítnutí vzneseného požadavku pak s největší pravděpodobností spustilo lavinu nastřádaného hněvu.

Bohužel i další průběh památného dne přináší pouze nové otázky. Předně nevíme – a již se zřejmě nikdy nedozvíme –, kolik konšelů bylo ubito ještě na radnici a kdo absolvoval volný pád z výšky několika metrů na dlažbu, kde byl posléze rozzuřeným davem ubit. Nehledě na to, že z oken nebyli vyhozeni pouze konšelé, ale i jejich služebníci. Prokazatelně jeden z konšelů později skonal v mučírně. Počet zabitých se pohybuje mezi 13 až 14, a to nepočítaje ty osoby, které přímo nepatřily k městské radě, ale v kritický okamžik se na radnici pohybovaly. Velkou otázkou také zůstává, jak je vůbec možné, že se iniciátorům a vůdcům tohoto vpravdě krutého a v českých dějinách doposud nevídaného převratu podařilo po defenestraci udržet v ulicích Nového Města pražského pořádek a klid. Máme dokonce zaznamenáno, že ubité konšely se ani nikdo nepokusil obrat o jejich cennosti. Separace nekalých a kriminálních živlů od zástupu věrných posluchačů charismatického kněze svědčí jednak o dokonalé režii osudného dne a také o tom, že samotného útoku na radnici se musel účastnit dav mnohem menší, než se obecně soudí. Jedině tak bylo možno zabránit rabování a rozšíření neklidu do ostatních částí města. Svou roli jistě sehrála i nesporná autorita Želivského a především Žižky, kteří dokázali vtisknout převratu alespoň zdání akce, jež byla běžnou součástí oné bouřlivé doby.

Dopad defenestrace na další vývoj událostí se mnohdy přeceňuje. Ano, bylo to poprvé, kdy se husitský radikalismus odhodlal k podobnému činu, jenž by byl ještě před několika málo měsíci považován za absurdní. Bylo to také prvně, kdy si „prostý lid“ uvědomil svou sílu, na základě které se snadno mohl stát hybatelem velkých dějin. Ovšem skutečný kulminační bod, kdy se příval revoluce vylil z koryta stále mohutnější řeky, nastal po smrti krále Václava IV. 16. srpna 1419. Počátek vrcholné fáze husitské epochy je proto příhodnější hledat zde. Tehdy se již rozbouřený příval náboženských, sociálních a politických problémů nedal vrátit do původního řečiště. Nebylo cesty zpět, příslovečný Rubikon byl překročen. Koneckonců novoměstskou obcí dosazená nová konšelská rada byla panovníkem nakonec uznána a zdá se, že s tímto scénářem Želivský a jeho spojenci kalkulovali. To značí, že zde stále ještě existoval prostor pro možný dialog urozených s pražskými obcemi, které si hlavně na počátku revoluci někdy dosti sobecky přisvojovaly vedoucí úlohu v dramatu. Za pouhý měsíc však bylo již vše jinak.

Druhá pražská defenestrace (1483)

Další defenestraci zažila Praha o více jak půl století později v době, která byla značně odlišná od té, ve které jsme naše vyprávění opustili. Několik styčných prvků ale oba roky mají: Slabý vládnoucí panovník, vnitropolitická krize a silné spory mezi kališnickou a katolickou stranou. To byla přímo živná půda k provedení akce tak krajní a dalekosáhlé, jakou defenestrace byla. Ale popořadě.

Když byla v roce 1436 v Jihlavě vyhlášena kompaktáta, která zaručovala svobodu vyznání pro všechny obyvatele Čech a Moravy, těžko si tehdy někdo uměl představit, že země a její lid budou muset za konečné prosazení dějinného výsledku husitské revoluce bojovat ještě několik desetiletí. Katolická strana, nepokrytě podporovaná oficiální politikou papežské kurie, totiž i přes svou minoritu v království nehodlala trpět převahu stoupenců kalicha, a tak byla celá následující léta vyplněna mocensko-náboženským střetem dvou konfesí. Pod taktovkou výjimečné persony jménem Jiřík z Poděbrad se však během 50. let 15. století podařilo sváry zažehnat a nastoupit ušlechtilý a inspirativní sen o království dvojího lidu. Sen nabíral konkrétních obrysů hlavně po roce 1458, kdy se Jiřík stal králem a posledním ryze českým panovníkem.

Jiříkova vláda byla ale silně ovlivněna politikou Říma a rostoucí hrozbou ze strany uherského krále Matyáše Korvína, jednoho z nejvýznamnějších uherských králů středověku. Dravá politika Korvína a snaha kurie po zrušení kompaktát vyvolaly koncem 60. let opětovné řinčení zbraní, když byl Jiřík nucen přijmout meč a bránit své státnické dílo před další válkou. Válka znamenala pro české země velkou pohromu, a to i přesto, že v ní na bitevním poli ve skutečnosti nedosáhla ani jedna ze stran vítězství, natož převahy. Země Koruny české byly nejen na mnoho let roztrženy, ale Jiřík musel ve chvíli nejtěžší rezignovat na založení nové domácí dědičné královské dynastie. Po jeho smrti se totiž v roce 1471 stal českým králem Vladislav II. Jagellonský, muž hluboce podprůměrných kvalit, který nedokázal přimět stoupence obou konfesí ke smíru, ba právě naopak. Od konce 70. let se dostával do nebezpečného vleku katolické strany, která se rozhodla, že se ještě jednou pokusí zvrátit výsledky husitské revoluce.

Není bez zajímavosti, že již v druhé polovině 70. let 15. století, kdy se blížilo uzavření konečného míru s Korvínem a katolická strana se začala sbližovat s „kacířským“ králem, docházelo k intenzivním projevům nespokojenosti městských obcí s činností konšelských rad na Starém i Novém Městě pražském. Důvodem nespokojenosti bylo nejen postupné pronikání katolíků a cizinců do obou rad, ale zejména to, co bychom dnes nazvali netransparentností hospodaření a finančních operací. V roce 1476 proto musel král Vladislav II. na nátlak veřejnosti obměnit městskou radu na Starém i Novém Městě pražském, ale důvody nespokojenosti přetrvaly, takže převrat v roce 1483 nebyl veden apriori pouze motivy náboženskými a politickými, ale i sociálními.

Napětí v Praze každým rokem narůstalo. Pod záštitou krále se totiž odvaha katolické strany neustále zvyšovala. V roce 1480 byla zatčena řada staroměstských měšťanů, které brzy následovali čtyři husitští kněží, a to pro údajné spiknutí proti králi. Zajatí měšťané byli mučeni, někteří na mučidlech dokonce zemřeli, ale žádné spiknutí se odhalit nepodařilo. Kališničtí kněží byli vězněni a mučeni na Karlštejně, jeden z nich dokonce na následky mučení také zemřel. Tyto události signalizovaly vzrůstající aktivitu katolické strany podporované králem, proti které se přirozeně radikalizovali příslušníci utrakvistické části konfesního spektra. Téměř denně tak docházelo k provokacím a vzájemným atakům, které prohlubovaly nedůvěru a nevraživost mezi katolíky a kališníky. Napětí mezi oběma tábory vyvrcholilo v roce 1483. Obě radnice totiž ovládli katolíci a konzervativní kališníci, kteří chtěli v Praze za každou cenu udržet pořádek, a proto nastolili vládu tvrdé ruky. Odpůrce hodlali dílem předat katu, dílem uvěznit nebo vyhnat a dokonce si předem připravili seznam nepohodlných osob. Akce byla naplánována na konec září. Převratem však hrozila i strana radikálního utrakvismu a podle všeho v tomto odhodlání stranu katolickou předešla.

Na rozdíl od roku 1419, kdy se daří dát hlavní události do logického a pravděpodobného schématu celkem snadno, v roce 1483 jsme i vinou nedostatku kvalitních pramenů odkázáni pouze na domněnky a dohady, přičemž se častěji pohybujeme na tenkém ledě. Základní otázkou, která má i svou morální důležitost, je, kdo jako první v Praze připravoval mocenský převrat. Na opanování metropole měli totiž eminentní zájem jak utrakvističtí radikálové, tak i koalice katolíků a umírněných kališníků, která byla potají a bez vědomí velkých obcí ukuta na Staroměstské radnici. S přihlédnutím k tomu, že se katolická strana zaštítěná panovníkem už několik let snažila o revizi mocenských poměrů v království, kde byla stále vlivnou minoritou, zdá se být pravděpodobné, že plány na násilnou změnu režimu v Praze chystali katoličtí radní. Jenže utajit spiknutí podobného rozsahu, do kterého musely být zapleteny desítky osob nejen na území pražských měst, ale i na venkově, bylo praktické nemožné. Proto se zdá, že ti, proti nimž měl být převrat veden, byli včas varováni nebo vyburcováni aktivitou svých rivalů, a tak se rozhodli k preventivnímu úderu. V českých dějinách se jednalo o událost ojedinělou, která byla nesporným dokladem po desetiletí vypěstovaného obranného mechanismu utrakvistického světa, který byl neustále nucen čelit útokům vně i zevnitř českého státu. Svou roli sehrála také předpokládaná síť vyzvědačů a udavačů, kteří byli na obou stranách barikády. Zapomínat se nesmí ani na to, že v letech 1482 – 1483 zasáhla české země krutá morová rána, která již sama o sobě rozvířila hladinu klidu v Praze a celé zemi, přičemž radikalizovala konfesijní řevnivost. Mor totiž vyvolával velké projevy zbožnosti u katolíků i utrakvistů, které mohly být v době vypjaté atmosféry považovány druhou stranou za provokaci a vyjádření symbolické převahy jedné konfese nad druhou.

Jedním ze spouštěcích mechanismů převratu byla také zpráva o vážném onemocnění krále. Městská rada jak na Starém tak i Novém Městě pražském dokonce připravila akční plán postupu v případě královy smrti, která by znamenala vážné ohrožení koalice katolíků a umírněných kališníků. Mobilizace jejich sil jistě neušla pozornosti protivné strany, která pochopila, že čelí smrtelné hrozbě, ke které se musí postavit čelem a aktivně. Je velmi kuriózní, že jestliže měl převrat městských rad začít 28. září pokusem zabránit utrakvistům v konání posvícení, které se od roku 1427 na den sv. Václava slavilo podle kališnických nařízení u všech pražských kostelů najednou, pak jej husitské městské obce předešly v řádech pouhých dnů. Podle předem připraveného scénáře a s vědomím, že jedině tímto způsobem lze předejít vlastní záhubě, započalo velké pražské drama ve středu 24. září 1483 s osmou hodinou ranní, kdy se nad ztichlým městem rozezněly zvony v kališnickém chrámu Panny Marie před Týnem a poté i v dalších kostelích.

Průběh druhé pražské defenestrace byl mnohem rozsáhlejší nežli v roce 1419, natož v roce 1618. Předně se terčem útoků staly jak radnice na Starém a Novém Městě pražském, tak i na Menším Městě pražském (Malá Strana). Konšelé měli na radnicích pohotovost, protože stejně jako v jejich případě, tak ani kroky husitských radikálů nebylo s ohledem na počet zasvěcených osob možné utajit. Rozsah a prudkost úderu však městské rady nemile zaskočil. Pro mnohé bude jistě překvapením, že ačkoli událost vstoupila do dějin jako „druhá pražské defenestrace“, ve skutečnosti se drastický výjev vyhození z oken odehrál pouze na Novoměstské radnici. Zde dav ubil čtyři přítomné radní, dva obecní starší a dokonce i rychtářova písaře. Jejich bezvládná těla byla poté s jasnou analogií s rokem 1419 vyhozena z oken radnice. Další radní byl nepříčetným lidem zlynčován a zabit přímo v novoměstských ulicích. Na Starém Městě pražském se podařilo zabránit většímu krveprolití, snad v důsledku jiné sociální skladby obyvatelstva, které nebylo tvořeno z větší části řemeslníky a městskou chudinou. Zde defenestrace nebyla provedena, pokud nepočítáme tězce zraněného purkmistra Jana z domu U klobouků, který byl vyhozen z oken radnice v domnění, že je již po smrti. Na Malé Straně nebyl zabit nikdo, pouze dva podezřelí měšťané skončili ve vězení. Tímto průběhem převratu je celkem spolehlivě zodpovězena otázka, zdali byl samotný akt defenestrace v roce 1483 plánován, či zda došlo pouze v přívalu hněvu a emocí k stejně aplikovanému trestu.

Na rozdíl od roku 1419 se po násilném převratu z roku 1483 celá Praha ocitla ve varu a hrozilo, že rozbouřené davy budou v násilnostech pokračovat a své choutky si vybijí na domech bohatých patricijů, v Židovském městě nebo přímo na stoupencích katolické konfese. Vůdcové povstání postrádali charisma i všeobecný respekt, kterým Želivský nebo Žižka disponovali, a proto trestající ruku lidu, jež se snadno mohla obrátit i proti nim samotným, obrátili proti klášterům žebravých řádů. Těžké škody utrpěl zejména klášter sv. Ambrože. Přesto nedošlo k zabránění protižidovských pogromů a rabování. Teprve navečer se město uklidnilo, i když stopy převratu byly v Praze patrné ještě mnoho dnů.

Druhá pražská defenestrace bývá v české historiografii neprávem přehlížena. Její význam jako by zanikal v moři politické šedi a nevýraznosti celé jagellonské epochy. Je to o to více zarážející, že převrat v Praze přispěl nejen k omezení panovnické moci, čímž se otevírala cesta k nástupu skutečné stavovské monarchie, ale zabránil restauraci předhusitských poměrů, o čemž – nedbaje reálného rozložení sil v české společnosti – snila katolická strana. Již v říjnu 1483 uzavřely všechny tři pražské obce smlouvu o jednotě a společném postupu, která přinesla v politické rovině nadvládu kališnické konfese. Vývoj pak směřoval k náboženskému smíru a vyhlášení rovnoprávnosti obou konfesí na kutnohorském sněmu v roce 1485. Kutnohorský náboženský mír byl událostí výjimečného významu a dosahu, předurčoval evropský společenský vývoj, k němuž došlo o mnoho let později, a definitivně ukončil husitskou epochu, která nesmazatelně změnila dějiny českých zemí i jejích obyvatel.

Obě pražské defenestrace jsou neoddělitelnou součástí husitského věku. Téměř symbolicky vytyčují počátek i závěr české reformace. Jsou mementem i milníkem zároveň. Jako by nám neustále připomínaly, že reforma, jakákoli reforma, je podnik vyžadující odvahu a rázné činy. Tady někde hledejme hlavní rozdíl mezi defenestracemi z 15. věku a tou z roku 1618. Ta první vedla k zahájení husitské revoluce a skončila vítězstvím reformace české, zatímco po té třetí na Evropském kontinentu vzplanul krvavý konflikt, z něhož česká reformace zrodivší se před sto lety odešla fatálně poražena.

Literatura:

• F. Čapka – Dějiny zemí Koruny české v datech, nakladatelství Libri, Praha 1999
• P. Čornej – Velké dějiny zemí Koruny české (svazek V. a VI.), nakladatelství Paseka, Praha 2010 (vydání druhé)

Autor: Napo_Leon

Za cenné rady, připomínky i čas věnovaný textu autor děkuje Jiřímu Motyčkovi.