Zbraně husitských válek

V době husitské revoluce byla kuše (samostříl) hlavní ruční střelnou zbraní jak kališnických, tak i katolických vojsk. V průběhu 14. století prakticky zcela vytlačila z vojenské výzbroje středoevropský typ luku, který se na počátku 15. století objevuje již jen sporadicky ve výzbroji chudších bojovníků a lze ho vnímat spíše jako zbraň loveckou.

Kuše nevyžadovala zvláštní výcvik, byla dostatečně účinná i proti lehčí zbroji, mohla být delší dobu natažena a připravena k okamžité střelbě. K její obsluze stačil malý prostor, což bylo výhodné hlavně při obraně opevnění, ať již stálého nebo mobilního.

Pozdně gotická kuše byla zbraní relativně dokonalou. Její skládané lučiště se vyrábělo různými technologiemi. Obvykle se na vnější stranu dřevěného jádra naklížilo několik vrstev zvířecích šlach (dobře snášejí tah) a na vnitřní stranu rohovina (dobře odolává tlaku). Rohovinové plátky byly oboustranně rýhované a navzájem slepené kostním klihem. Celek býval potažen příčně spojenými konopnými provazci a zabalen do tenké kůže (pergamen, hadí kůže) nebo plátna či do březové kůry. Některá lučiště zcela postrádala dřevěné jádro a byla tvořena pouze rohovinou a šlachami.

Takto konstruované lučiště bylo poměrně lehké, a proto pohlcovalo na vlastní urychlení pouze malou část vložené energie. Jeho nevýhodou však byla nízká odolnost vůči dešti a vlhkosti obecně (používaly se speciální transportní obaly) a dlouhý čas potřebný pro výrobu. Skládané lučiště se k soše upevňovalo výhradně svazkem provazů, zpravidla konopných. V západní Evropě byla již v 15. století zvládnuta technologie výroby lučiště ocelového. Pro něj existovala alternativa uchycení pomocí železných třmenů a klínků. V Čechách se ocelové lučiště rozšířilo až v 16. století, tedy v období renesance.

Většina polních kuší se napínala pomocí opaskového háku. A to buď asymetricky jednoduchým hákem, nebo symetricky dvojhákem (resp. dvěma háčky). Z tohoto důvodu je k soše společně s lučištěm připevněn také masivní třmen pro nohu střelce. Hák zavěšený na silném opasku nasadil střelec na tětivu a sešlápnutím nohy zbraň napnul. Během napínání se hák přidržoval rukou. Kuše napínané hákem byly dostatečně účinné proti prošívaným a kroužkovým zbrojím, na proražení kvalitní plátové zbroje však většinou nestačily.

Jedno z nejstarších vyobrazení německého heveru najdeme na mědirytu, který pravděpodobně zobrazuje bitvu u Hiltersriedu r. 1433 a je datován před polovinu 15. století.

Kuše s kompozitním lučištěm mívaly delší nátah, než pozdější lučiště ocelová a tedy i hřeben německého heveru byl poměrně dlouhý.

Běžná kuše napínaná opaskovým hákem spolehlivě prostřelila kroužkovou košili i prošívanici, na kvalitní plátovou zbroj však nestačila. Dokládají to vyobrazení v dobové odborné literatuře, např. ve známém německém kriegsbuchu uloženém v centrální knihovně v Curychu a datovaném do let 1420–40.

Zvyšující se kvalita odění vyžadovala výkonnější kuše. Pro jejich napínání se používaly buď jednoduché rumpály a pákové napínáky působící tahem nebo tlakem („kozí noha“) nebo výrobně náročné anglické hevery, které snižovaly sílu potřebnou k napnutí pomocí několika kladek a o něco později též německé hevery, fungující na principu ozubeného hřebenu s hákem pro tětivu, který byl posouván ozubeným kolem s pastorkem a klikou. Takovéto zbraně probíjely na kratší vzdálenosti i přilby a hrudní pláty těžkého odění.

Anglický hever byl vhodný pro obranu opevnění, ale do polní bitvy se nehodil, protože se jeho dlouhá lana snadno zamotávala.

Střely do kuší. Zleva: dvě šipky s průbojnými hroty určené ke střelbě proti zbroji, dvě šipky se speciálními hroty pro zvýšení ranivého účinku proti nechráněným cílům, např. proti koním, dvě zápalné šipky s unikátně dochovanými chomáči napuštěnými hořlavou látkou, zbývající tři šipky jsou také zápalné, ale u nich se zápalný chomáč nedochoval.

Jezdec na obraze Konráda Laiba z r. 1457 má svou kuši chráněnou před vlhkem a mechanickým poškozením speciálním obalem.

Střela do kuše, tj. šipka (staročesky „plitka“ či „střiel“) byla tvořena dřevěným dříkem se dvěma stabilizačními křidélky a kovaným hrotem. Nejčastěji se používaly hroty kvadratického nebo kosočtverečného průřezu nasazované na dřík pomocí tulejky nebo trnu. Jejich tvar byl vhodný k prorážení ochranné zbroje, zvláště kroužkového pletiva. V menší míře se používaly i jiné typy střel. Křídlatý hrot s dlouhými řeznými hranami byl určen, vzhledem k velké ranivosti, hlavně pro střelbu na koně. Právě střelbou na koně se vnášel zmatek do útočící jízdy.

Výjimečně se vyskytují i hroty jiných tvarů, např. s vidlicovitě rozeklaným tělem se dvěma špicemi, dutý hrot s otvory, který za letu pískal nebo hrot ve tvaru srpu se špicemi dopředu. Stabilizační křidélka byla obvykle vyráběna z tenké kůže, dřeva nebo papíru a v době války se k jejich výrobě používaly i pergamenové listy z knih, kterých se rabující vojáci zmocnili.

1) halapartna, 2) kopí, 3) sudlice, 4) sekera, 5) sudlice, 6) šídlo, 7) meč pro jednu a půl ruky, 8) okovaný cep, 9) kropáč, 10) řemdih, 11) sudlice ušatá. Durdík J. – Husitské vojenství.

Bojový cep z 15. století, který má pramálo společného se zemědělským náčiním a byl vyroben jako zbraň. Od venkovského cepu se odlišuje nejen svým okováním, ale také svými dimenzemi. Jeho tlouk je daleko menší a původní násada bývala mnohem delší, než u cepu civilního.

Chladné zbraně, tj. zbraně přímo ovládané svalovou silou bojovníka, se v husitských válkách objevují ve velmi široké škále. Kopí, nejrůznější typy sudlic (např. halapartna, sudlice ušatá, švýcarská, italská aj.), kropáče, řemdihy, šídla, kůsy, bojové cepy, meče, sekery, palcáty, bijáky, válečná kladiva apod. – to jsou typické zbraně doby předhusitské, husitské i pohusitské. Cepy se objevují například v soupisu hotovosti poddanského města Broumov z počátku husitských válek, ale za vojenskou zbraň jsou považovány ještě v 1. polovině 16. století.

Za husitských válek došlo k velkému rozšíření ručních palných zbraní. První zmínka o použití ručnice u nás se týká obležení arcibiskupského dvorce v Kyjích u Prahy královským vojskem r. 1383, ale výrobci palných zbraní jsou v Praze připomínání již r. 1373. Zažité dělení „husitských“ ručnic na píšťaly a hákovnice s tím, že píšťala je lehčí zbraň bez háku a hákovnice těžší zbraň s hákem pro zachycení zpětného rázu, nelze pro mnoho zbraní použít. Vyskytovaly se rovněž zbraně relativně velké ráže, ale bez háku, pro které se někdy používá termín „ruční bombarda“, dále ručnice s jednoduchým držákem doutnáku či doutnající hubky a také zbraně na pomezí hákovnice a tarasnice.

Nahoře hlaveň typické píšťaly z táborského muzea, pod ní hákovnice z plzeňské zbrojnice.

Nahoře palná zbraň ze spisu Bellifortis Konráda Kyesera (1405), dole tzv. ruční bombarda.

Nahoře, střelec s ručnicí vybavenou držákem doutnáku vyobrazený v kriegsbuchu uloženém v Curychu, 1420-40. Dole, lehká hákovnice s odpruženým držákem doutnáku, která je buď zcela unikátně dochovaným originálem anebo padělkem

Pokud střelec odpaloval ručnici doutnákem drženým v ruce, nemohl se plně věnovat zamíření, což mělo negativní vliv na přesnost střelby. Již na počátku 15. století se proto objevují jednoduché držáky doutnáku, jejichž prodloužená spodní část byla zároveň spoušťovou pákou. Snad se na ně vztahuje označení „serpent“ (= lat. had) podle esovitého tvaru držáku. Je obtížné říci, zda se tyto předchůdci doutnákových zámků rozšířily plošně, protože držák doutnáku byl připevněn na jejich dřevěné násadě, která se většinou nedochovala.

Středověká polní děla se obvykle rozdělují na tarasnice, houfnice a komorové pušky (z něm. Büchse, „puškou“ jsou zpočátku označovány všechny palné zbraně). Tarasnicí bývá míněna zbraň s dlouhou hlavní menší ráže, která střílí olověné nebo železné projektily. Houfnicí zase dělo větší ráže na kamenné koule nebo hromadnou střelu. Komorová puška je lehčí dělo s odnímatelnou nábojovou komorou. Již koncem 14. století se objevují lafety opatřené koly, nejsou však určeny pro zapražení za koně.

Dvě tarasnice z německého kriegsbuchu uloženého v curyšské knihovně, 1420-40. Vlevo těžší kus na trámové lafetě, vpravo lehčí zbraň na jednoduché lavici. Obě mají nastavitelný náměr.

Nahoře, tarasnice na kolové lafetě z německého kodexu kol. 1400. Dole, tarasnice z mědirytu bitvy u Hiltersriedu (21. 9. 1433), před 1. pol. 15. stol.

Název tarasnice bývá zpravidla odvozován od terasy na valech, kde bývaly tyto nepříliš mobilní kusy umístěny nebo od velkých štítů – tarasů, kterými bylo dělo chráněno. V dobových materiálech se objevuje ještě výraz „Tarassteinbüchse“, tedy tarasnice na kamenné koule (např. slezské usnesení z r. 1427). Zde šlo vzhledem k charakteru střeliva o dělo větší ráže. Dnešní představa o tarasnici je poměrně konkrétní a jejím typickým rysem je dlouhá hlaveň malé ráže střílející olověné nebo železné projektily, kulového a válcovitého tvaru. Lafetou může být buď lavice, nebo kolový podvozek. Komorová puška je variantou tarasnice a její nábojovou komoru lze ze zbraně vyjmout a nabít odděleně. Velmi se hodila pro umístění ve střílnách opevnění, a pokud bylo k dispozici více komor, umožňovala vyšší kadenci střelby.

Houfnice na kolech z německého kodexu kolem 1400.

Houfnice z německého kriegsbuchu, 1420-40.

Hlaveň houfnice dochovaná bez lafety, ráže 15 cm, průměr prachové komory 5 cm.

Těžší polní dělo na kamenné koule známé pod názvem „houfnice“ má kratší hlaveň velké ráže a prachovou komoru výrazně menšího průměru. Její lafeta bývala opatřena velkými koly pro snazší manipulaci v pozici. V českých pramenech, např. v kronice Bartoška z Drahonic jsou zmiňována polní děla, která střílela kameny velké jako hlava, jinde se hovoří přímo o houfnicích.

Velký pěchotní štít „pavéza“ je často vnímán jako jeden ze symbolů husitství, byl však hojně používán i v době před- a pohusitské. Jeho základní funkcí byla ochrana před nepřátelskou střelbou. Pavézníci kryli střelce z kuší a palných zbraní při nabíjení, koňská spřežení za přesunu a později také obvod pěších šiků, které se stavěly proti jízdě. Pavézy se vyráběly z měkčího dřeva, např. lipového a byly vysoké asi 1–1,3 m. Konstrukci pavézy obvykle tvořilo silnější středové žebro, ke kterému byla klížením a kolíčkováním připevněna dvě deskovitá křídla. Aby se zabránilo jejímu rozštípnutí, byla potažena vrstvou nebo více vrstvami plátna a kůže. Některé exempláře jsou potaženy z obou stran pouze plátnem, jiné mají na vnitřní straně kůži a na vnější plátno. Většina pavéz byla zdobena malbou, a proto bývalo plátno na jejich vnější straně natřeno klihem s plavenou křídou, tzv. šepsem, čímž se připravil vhodný povrch pro aplikaci barev. Na vnitřní straně měla pavéza držadlo pro manipulaci v boji a železné úchyty pro nosný řemen, který umožňoval její zavěšení přes záda pavézníka při pochodu.

Středové žebro nahoře obvykle vybíhá v masivní zoban, jehož funkce však není dostatečně objasněna.

Pavézy se po dlouhou dobu tvarově ani konstrukčně neměnily, lze je však přibližně datovat i lokalizovat podle jejich malované výzdoby. Pokud se setkáme s pojmem „česká pavéza“, je tím míněna klasická konstrukce se středovým žebrem.

Ještě většími štíty, než pavézy, byly tarasy, které sloužily k zakrytí mezer v polním opevnění nebo v bitvě pro ochranu skupiny bojovníků. „Taras s berlú a děrú“ byl vybaven tyčovou opěrou, pozorovacím otvorem nebo střílnou a železnými hroty na spodním okraji pro zaražení do země. Dobové kresby zachycují i velké tarasy na kolech, tarasy opatřené vodorovnými bodci apod.

Taras s bodci a pozorovacím otvorem kryje skupinu bojovníků. Bellifortis, 1405.

Mohutný zalomený taras na kolech ze spisu Bellifortis, 1405.

Bitva husitů s křižáky z Vídeňského kodexu. Pěší oddíly se kryjí velkými tarasy. Je těžké zhodnotit, do jaké míry zde pracovala autorova fantazie a co mohla být realita.

Ve vojenském řádu Jana Hájka z Hodětína z r. 1413 i pozdějších písemných pramenech se objevují bojovníci označovaní jako „pračata“. Pravděpodobně šlo o výrostky, kteří táhli s vojskem a v bitvách metali projektily z ručních kožených praků. V obrazových pramenech se však vyskytují také ozbrojenci v těžkém odění vyzbrojení praky.

Oděnec s pavézkou a jednoduchým prakem z německého kriegsbuchu 1420-40.

Obránce opevnění je vyzbrojen prakem, jehož účinek je zvětšen upevněním kožené kapsy na tyč. Německý rukopis 1418-19.

Dva typy ručních praků z fechtbuchu Hanse Talhoffera, 1459.