Husův vztah k učení o remanenci

Aby bylo možné se alespoň přibližně orientovat ve vzdálené scholastické látce a aby bylo snadnější pochopit Husův vztah k remanenční nauce, je opět nezbytně nutné si nejprve ozřejmit a vysvětlit některé základní pojmy úzce související s tímto tématem. Z teologického hlediska lze konstatovat, že při resp. po konsekraci dochází k mystériu změny chleba a vína přítomných na oltáři. Změna je to tak zásadní, že je třeba chléb považovat za tělo a víno za krev Páně. Povahu této změny definují tři základní nauky, resp. výklady, které se podstatně od sebe odlišují. Po konsekraci dochází k:

1. Transsubstanciaci, kterou se proměňuje (convertitur) celá substance chleba v substanci těla Kristova a akcidenty chleba zůstávají bez subjektu. Obdobně je tomu s vínem.
2. Konsubstanciaci, při níž je zároveň pod akcidenty chleba přítomna jak substance chleba, tak i substance těla Kristova. V posvěcené hostii jsou tedy přítomny zároveň substance dvě.
3. Transsignifikaci (znaková nauka), jíž je v posvěcené hostii přítomna pouze substance chleba, který se stává znakem těla Kristova.

Jakýkoli výklad, který připouští v posvěcené hostii resp. vínu setrvání substance chleba resp. vína, je názorem remanenčním (remanet – zůstává). Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že mezi remanenční nauky je nutné zařadit v prvé řadě nauku znakovou ale pochopitelně i výklad konsubstanciační.

Krátce je třeba se zmínit v této kapitole i o názorech anglického reformátora Viklefa. Ten během sedmdesátých let 14. st. opustil výklad transsubstanciační a až do konce svého života zastával pouze nauky remanenční. Viklefův názorový vývoj vyvrcholil definicí nauky transsignifikační, ale jeho cesta tohoto názorového zrání nutně vedla přes nauku konsobstanciační. Londýnská synoda a kostnický koncil vytýkaly Viklefovi to, že učí remanenci, ale především skutečnost, že popírá reálnou Kristovu přítomnost ve svátosti oltářní. Ze 45 Viklefových článků, které byly prohlášeny za bludné, se eucharistie a remanence týkaly první tři.

1. Substantia panis materialis et similiter substantia vini materialis remanet in sacramento alteris. Substance materiálního chleba a podobně substance materiálního vína zůstávají v oltářní svátosti.
2. Accidentia panis not manent sine subiecto in eodem sacramento. Akcidenty chleba nesetrvávají bez subjektu v této svátosti.
3. Christus non est in eodem sacramento identice et realiter in propria presentia corporali. Kristus není v této svátosti identicky a reálně ve vlastní tělesné přítomnosti.

Z uvedeného znění vyplývá, že první dva články se týkají konsubstanciace a třetí článek transsignifikace.

V této souvislosti je nezbytné ještě krátce zmínit postoj k remanenci jednoho z nejvýznamnějších teologů pražské univerzity a Husova učitele Stanislava ze Znojma. Stanislav v podstatě přijal Viklefovu konsubstanciační nauku, ale podařilo se mu na rozdíl od Viklefa vyřešit teologicky subtilní problém vzájemného vztahu substancí chleba a těla Páně, které jsou přítomny v konsekrované hostii. Tímto „oslím můstkem“, kterým si Stanislav při řešení tohoto problému pomohl, byla aplikace termínu participace (účast, účastenství, podíl). Chléb je potom možné považovat za participans (mající podíl) a tělo Páně za participatum (výsledek účastenství). Tímto spojením se stírá reálný rozdíl mezi chlebem a tělem, protože chléb je zároveň tělem, na němž participuje. Z hlediska priority má participatum daleko vyšší postavení, a proto je chléb v konsekrované hostii logicky v nižším postavení, tj. ve stavu jakéhosi útlumu (sopite). Chléb je tedy v posvěcené hostii přítomen, ne však jako chléb reálný, ale ve spojení s tělem Páně, na jehož přepodstatnění participoval, je zároveň postaven na vyšší úroveň bytí. Tímto zdánlivým detailem se Stanislav více přiblížil nauce transsubstanciační, která však přítomnost chleba v konsekrované hostii zcela vylučuje, a zároveň se distancoval od nauky znakové. Nakonec se však Stanislav ze Znojma musel přihlásit jednoznačně k nauce transsubstanciační a své pojetí uznat pouze jako předmět případné teologické diskuse.

Pozn.: římskokatolická církev se ve své sakramentální praxi přidržuje nauky transsubstanciační zcela v intencích kostnického (1414 – 1418) a tridentského (1545 – 1563) koncilu. Protestantské církve se však hlásí k nauce (z dnešního pohledu přesněji řečeno spíše k názoru) remanenční a to i v její „nejradikálnější“ podobě, kterou je nauka znaková.

Jak tomu bylo u mistra Jana Husa se vztahem remanenčním naukám? Jak již bylo uvedeno, Stanislav ze Znojma připustil na počátku 15. století jemnější verzi remanence, tj. konsubstanciaci. Tento Stanislavův výklad remanence jdoucí ještě do větší hloubky než Viklefovo pojetí mírnější remanenční nauky se setkalo v pražském intelektuálním prostředí se značným ohlasem a to nejenom mezi přesvědčenými stoupenci této nauky, ale pochopitelně i mezi nekompromisními odpůrci. O tom, jaké stanovisko k myšlenkám svého učitele zaujal mladý student teologie Jan Hus, chybí relevantní prameny. Je zřejmé, že ve vzájemné shodě učitel i jeho žák odmítli nauku znakovou. Hus navíc neustále zdůrazňoval, že tato radikální verze remanenční nauky je Viklefovi připisována neoprávněně a věřícím z kazatelny předkládal oficiální katolický výklad. Velký respekt ke svému učiteli Husovi bránil, aby se k Stanislavovu výkladu mírné remanenční nauky vyjádřil obšírněji. Z pozdějších Husových odborných spisů je zřejmé, že mezi oběma univerzitními osobnostmi nebylo v otázce remanence rozdílu a i Hus remanenci připustil, ale pouze jako teologickou hypotézu, o níž je možné vést učenou polemiku, avšak pouze na akademické půdě a nikoli při kazatelské činnosti. Husův zásadní akcent směřoval k tomu, že místem, kde by se měla řešit subtilní a ožehavá otázka remanence, by neměla být kazatelna svatostánku, nýbrž auly a učebny teologické fakulty. Jan Hus tak hájil prostor pro svobodnou teologickou diskusi, při níž by neměly být kaceřovány diametrálně odlišné názory. Je to jistě velmi demokratický pohled na vědeckou výměnu názorů. Hus se v této souvislost vyjádřil i o výše uvedených třech Viklefových článcích jako pravdivých s výjimkou třetího, o němž Hus pochyboval, že by ho Viklef někdy zastával.

Hus v jednom ze svých kázání k věřícím z počátku století promlouval o reálné Kristově přítomnosti v hostii po konsekraci v duchu ustanovení římské církve a o současné přítomnosti chleba se vůbec nezmiňuje. Také v Lektuře ke čtyřem knihám Sentencí Petra Lombarda Hus zastává tezi, že v konsekrované hosti je reálně přítomno tělo Páně a že po konsekraci dochází k transsubstanciaci. Z uvedeného vyplývá, že Husův vztah k remanenci je třeba posuzovat ve dvou oblastech. Jedná se o činnost kazatelskou, pastorálně teologickou i církevní na jedné straně a o činnost úzce odborně teologickou na straně druhé.

Husova Puncta z r. 1401 – 1403 obsahují kázání, v němž je opět akcentována v konsekrované hostii reálná Kristova přítomnost s odmítnutím transsignifikace. V kázání ze sbírky Lectionarium bipartitum (pravděpodobně z poloviny první dekády 15. st.) je zase zdůrazněna reálná přítomnost Kristova těla a je zde vysvětlen význam slov „Hoc est corpus meum“ (toto je mé tělo). Jedná se především o ukazovací zájmeno „hoc“, detail, o nějž byly vedeny neustálé spory mezi ortodoxními katolickými teology a zastánci remanence. Viklef jednoznačně usoudil, že oním „hoc“ je míněn chléb, který Kristus drží v ruce při Poslední večeři a proto je chléb pouze znakem jeho těla. Hus v Lectionariu uvádí tři způsoby výkladu. Dva z nich jsou ortodoxně katolické, třetí je již remanenční. Hus tyto názory ponechává bez uvedení vlastního stanoviska, tj. opět v souladu se svým učitelem Stanislavem ze Znojma.

Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka vydal v r. 1406 dekret o svátosti oltářní, který nařizoval kázat, že v konsekrované hostii a vínu je pouze tělo a krev Páně. Dekret rovněž nepřipouštěl ani v náznaku jakoukoli verzi remanenční nauky. Hus ve svém traktátu De corpore Christi (O Kristově těle, neboli Inpugnantibus) s arcibiskupem příkře polemizuje. Argumentuje tím, že se Kristus sám v evangeliích Nového zákona nazývá chlebem (např. „Já jsem chléb života“, J 6, 48). Na základě toho Hus dokládá, že je-li v hostii přítomen Kristus, je v ní zároveň i chléb. Nejde však o slovíčkaření s dvojím významem pojmu „chléb“, protože v Husově pojetí v hostii po konsekraci nezůstává chléb materiální (panis materialis), chléb z mouky, nýbrž chléb přepodstatněný (panis transsubstantiatus) tedy chléb nadpodstatný (panis supersubstancialis). Jinak řečeno lze v souladu s Písmem tuto hostii nazývat chlebem, ale je třeba si zároveň uvědomit, že tento „chléb“ vznikl transsubstanciací. Otázku, co je výsledkem této proměny ponechává Hus opět otevřenou a odkazuje ji na univerzitní půdu, kde se může stát předmětem teologické diskuse.

Z dosud uvedeného je patrné, že Hus zastával důsledně neutrální postoj k tomuto jednomu z ústředních problémů křesťanské teologie. Jako kazatel se přidržoval oficiálního církevního výkladu a vše ostatní zůstává pouze prostorem pro erudovanou vědeckou diskusi. Avšak jedno kázání z r. 1410 se poněkud vymyká tomuto zásadnímu postoji k eucharistii. Hus se totiž v tomto kázání věnoval kromě jiného i postoji věřícího k této problematice. Podle Husa má věřit všemu, co ustanovil Spasitel a čemu učil sv. Pavel. Od těchto základních východisek zvěstovaných Písmem se věřící nemá nechat odradit hrozbami ani jakousi „moderní naukou“. Co měl mistr Jan Hus na mysli tímto termínem? Husova reformní skupina uznávala za tradiční a starokřesťanskou právě nauku remanenční a katolické učení o transsubstanciaci považovala za novodobý nálezek, a proto i výmysl. A protože v Praze nikdo hrozbami natož násilím nenutil k remanenčnímu chápání konsekrované hostie, bylo nad slunce jasnější, o kom Hus ve svém kázání mluvil. V dalších kázáních se již opět projevuje jeho takřka ambivalentní vztah k této problematice s akcentem na reálnou Kristovu přítomnost v konsekrované hostii.

Hus se musel k remanenční nauce ještě jednou vrátit za úplně jiných okolností. Bylo to při jeho obhajobě na koncilu v Kostnici. Své názory prezentoval v odpovědích na 45 Viklefových článků. Na první článek (viz výše) Hus odpověděl: „To jsem nikdy nedržel a nedržím, protože se řídím učením svatých a církve„. Nezapírá zde Hus vlastně sama sebe? Nikoliv, protože i když uznával Stanislavův konsubstanciační výklad, který jak bylo uvedeno, vylučuje přítomnost amateriálního chleba v konsekrované hostii, odpověděl pravdivě. Nic nebylo Husovi platné, když se před svými kostnickými soudci zapřísahal, že by někdy hlásal přítomnost materiálního chleba v posvěcené hostii. Obdobně Hus mohl s čistým svědomím odpovědět i na druhý Viklefův článek. Podle konsubstanciační nauky ve Stanislavově teologickém výkladu, který přijali pražští remanentisté, akcidenty chleba nebylo nikterak postiženo tělo Páně, které je přítomno v posvěcené hostii zároveň s chlebem, protože akcidenty chleba jsou zde v jistém smyslu bez subjektu. V odpovědi na třetí článek Hus uvedl: „Není mi známo, že by byl Viklef kde něco podobného tvrdil; je to však za všech okolností nepravda„. Hus a jeho reformní skupina tento článek jednoznačně a upřímně odmítli.

Na základě uvedených skutečností můžeme konstatovat, že mistr Jan Hus remanenci programově nehlásal a v tomto bodu obžaloby byl v Kostnici obviněn neprávem. Přestože jako teolog nezaujal k remanenci nikdy jednoznačné stanovisko, jako kazatel se přidržoval katolického názoru s tím, že pokud se přiblížil konsubstanciačnímu stanovisku, bylo to vždy s důrazem na společné znaky s katolickým učením. Rovněž je nutno objektivně konstatovat, že ani k nauce transsubstanciační se nikde transparentně nevyjádřil. Co lze tedy o Husově skutečném smýšlení na závěr konstatovat? Hus jednoznačně zastával názor svého učitele Stanislava ze Znojma, což byl postoj veskrze neutrální, jehož podstatou byla remanence materiálního chleba. Toto pojetí eucharistie v konečném důsledku nebylo plně v souladu s ortodoxním katolickým stanoviskem. O tom, která nauka byla Husově mentalitě bližší, svědčí obsah traktátu Inpugnantibus a některá Husova kázání. Husova obžaloba na koncilu v Kostnici týkající se remanence byla postavena na těchto, byť vratkých základech.