Pražská a táborská věrouka, konfesní rozdíly

Společným věroučným východiskem bylo učení Jana Viklefa a M. Jana Husa a fundamentem obou konfesí Písma Starého i Nového zákona obsahující zákon boží, který pro Husa představoval onu absolutní Pravdu. Nový zákon obsahuje život a praxi Ježíše Krista i jeho prvních učedníků, dvanácti apoštolů. K tomu pražané i táboři ještě řadili praxi a autority prvotní církve. Vyjádření podstaty táborské věrouky je ve shrnujících článcích obsaženo ve stěžejním díle Mikuláše z Pelhřimova, tak řečeného Biskupce Vyznání a obrana Táborů. Pražané ještě navíc uznávali církevní Otce, usnesení prvních koncilů a následnou praxi, pokud nebyly dle jejich názoru v příkrém rozporu s Písmem. Tím se pražané poněkud více blížili oficiální církvi.  Chebský soudce postavený na těchto základních tezích se však stal všestranně přijatelným konsenzem.

Největší rozdíly mezi táborskou a pražskou konfesí se týkaly jednotlivých svátostí, které byly postupně ustanoveny římskou církví. Společným východiskem pro oba směry se stal kalich související s eucharistií, tj. svátostí oltářní neboli přijímáním. Táboři i pražané přijímali podobojí, tj. přijímali tělo i krev Páně pod způsobou chleba i vína (sub utraque specie). Tímto se husité bez náznaku jakýchkoli pochybností stále řadili k lidu nové smlouvy, tzn., byli pravověrnými křesťany a nebyli tudíž žádnými heretiky.

Pojetí reálné Kristovy přítomnosti v konsekrované hostii však pojímaly obě strany rozdílně. Pražané přijímali podle transsubstanciační nauky, kdežto táboři se přiklonili k Viklefovu remanenčnímu stanovisku a na Táboře bylo dovolené přijímání z kalicha i pro děti a nemluvňata. Jakoubek ze Stříbra, Rokycana a jejich příznivci zastávali konsubstanciační nauku, s níž poprvé předstoupil před teologickou veřejnost univerzity  Stanislav ze Znojma a kterou od svého učitele přejal i Hus. Podrobněji o tom viz  tady. Autor textu této sekce si na tomto místě dovolí vyslovit hypotézu, že z konsubstanciačního stanoviska patrně vycházel i východočeský husitský svaz. Všichni husitští teologové společně a ve vzácné shodě však byli zajedno v tom, že těmito subtilními záležitostmi kolem eucharistie není třeba prostého věřícího zatěžovat a dezorientovat ho a že je nutné mu při běžné husitské bohoslužbě předkládat transsubstanciační stanovisko jako dogma.

Co se týče ostatních svátostí, tj. křtu, konfirmace (biřmování), svěcení kněží, pokání (zpovědi), manželství a posledního pomazání, tak pražané setrvávali na stanovisku oficiální církve, i když i Rokycana si musel být vědom toho, že jenom u některých z uvedených svátostí by našel oporu v Bibli. Poněkud jinak tomu bylo u táborů, kteří důsledně přijali pouze křest, manželství i svátost oltářní a ostatní s výhradami, pokud vůbec.

Svátost konfirmace táboři ale nakonec i pražané zjednodušili na přijatelně únosnou mez spočívající pouze ve vložení rukou na hlavu biřmovaného. Obdobně tomu bylo u táboritů i s posledním pomazáním. Bylo prováděno pouze na vyžádání umírajícího a to v podobě „pomazání“, které však nemělo charakter svátosti.

Při svěcení husitských kněží, pražané více tíhli k zachování církevní katolické kontinuity, a proto upřednostňovali svěcení kněží arcibiskupem resp. jeho sufragány, tj. světícími biskupy. Problém táborů se svěcením kněží, kteří na tuto záležitost měli liberálnější názor a odmítali biskupské svěcení, se přirozenou cestou vyřešil už v r. 1421, kdy arcibiskup Konrád z Vechty přistoupil ke 4 artikulům.

U svátosti pokání táboři odmítali jako zprostředkovatele klerika naslouchajícího zpovědi hřešícího křesťana a upřednostňovali intimitu privátního pokání před Bohem. Očividně je zde patrný táborský akcent na zodpovědnost jedince nejen před svým svědomím ale i před samotným Bohem. Pražanům byla bližší katolická zpověď z lidsky pochopitelného důvodu spočívajícího v psychologickém aspektu. Když se totiž věřící někomu druhému, v tomto případě svému faráři, může svěřit se svými hříchy, tak se mu nepochybně uleví na duši.

Další rozdílný úhel pohledu se týkal očistce. Pražané se tohoto dogmatu opět přidrželi prakticky v souladu s tím, jak očistec svým věřícím předkládala katolická církev. Táborské odmítnutí očistce mělo jednoduchý a transparentní důvod. Očistec nemá oporu v Písmu svatém. Ruku v ruce s tím šlo příkré odmítnutí svatokupectví v Husovském smyslu, neboť táboři nemohli připustit, aby církev zneužívala strachu věřících před něčím, co není v Bibli, k praktikám kolem prodeje odpustků. Kupčení s odpustky pochopitelně odmítali i pražští kněží.

Dalším sporným bodem bylo uctívání svatých a s tím spojený kult celé plejády svatořečených. Táboři odmítali vzývání, dary i obětiny svatým a přímluvné motlitby k nim. Táborské svátky tak byly omezeny pouze na neděle, což byla velice nepříjemná konsekvence tohoto přístupu slavení svatých kdejakého jména. V rané fázi revoluce tento nesmlouvavý postoj k uctívání svatých vrcholí obrazoborectvím, tak rozšířeným právě v táborském prostředí. Mikuláš z Pelhřimova, senior táborské církve si byl velice dobře vědom toho, jak vysoké požadavky klade na prostého věřícího, když odmítnutím přímluvy svatých zároveň jedním dechem dodává, že křesťan se musí snažit žít v souladu s božím zákonem tak, aby oné přímluvy nikdy nepotřeboval. Pražané naopak uctívání svatých a s nimi spojené svátky v podstatě neomezili s tím, že opětovně i v této souvislosti odmítali neadekvátně přehnaný kult uctívání svatých. Proto jejich pojetí také dovolovalo, aby v přiměřené míře mohly být v kostelech obrazy i sochy.

Zastavme se nyní v krátkosti u liturgických odlišností. Ritus v pražském husitském prostředí se opět mnoho nelišil od podoby katolické bohoslužby. Pražané ji pochopitelně poněkud zjednodušili, oprostili od světské okázalosti a češtinu používali při čtení z Písma svatého. Kněží měli tonzuru a pro liturgické úkony se oblékali do ornátů, tj. komží. Bohoslužba v táborské podobě obsahovala motlitby, ale pouze k Bohu, zpěv i biblické čtení v mateřském jazyce a časté přijímání. Liturgie byla tedy ryze česká, kněží si tonzuru nevyholovali a nevysluhovali v ornátech, ale „choděcích šatech“, tj. v běžném oděvu.

Soudobí odpůrci pražského směru, katolíci, Jednota bratrská ale i ateistická marxistická historiografie pražanům vytýkali to, že jejich konfese se v mnoha ohledech podobala katolické a že se od ní prakticky neodlišovala. U marxistické historiografie je to ve své podstatě ahistorické hodnocení u ostatních spíše nepochopení. Rokycana si byl velice dobře vědom toho, že jakákoli radikální odlišnost od katolické věrouky a zažitých náboženských zvyklostí může věřícího znejistit, dezorientovat a destabilizovat už tak dost křehkou rovnováhu ve vzácných a krátkých obdobích dočasného míru. Věděl rovněž, že prostým věřícím se odlišnosti nemohou vysvětlovat učeně a teologicky. Táboři touto prozíravou zodpovědností nedisponovali a ani se jí nezatěžovali. To se týkalo i uctívání svatých a s tím spojených svátků. Jakoby tak zapomínali na to, že obtížná všední každodennost pozdního středověku není jen o Bohu, ale i o odpočinku a času na zábavu.

V r. 1436 musel Zikmund podmíněně uznat samostatnost táborského husitského křídla, ale v následujících letech se situace měnila v neprospěch izolovaných táborských kněží. Rozhodující úder přineslo sněmovní usnesení z r. 1444, jímž se táborská konfese ocitla mimo legální záruky dané Jihlavskými kompaktáty. Kapitulace Tábora vynucená v r. 1452 vojskem Jiřího z Poděbrad konečný zánik táborství jen dovršila a Mikuláš z Pelhřimova s Korandou zemřeli brzy nato v žalářích zemského správce. Orebsko-sirotčí svaz, umírněnější než Tábor, ale radikálnější než Praha neměl patrně svébytnou původní ideologii. Důsledné dodržování Žižkova výkladu čtyř artikulů bylo nejvýraznějším ideovým rysem východočeského husitství, které obstálo v těžkých zkouškách a které ve čtyřicátých letech 15. století poskytlo základnu pro sjednocení a upevnění utrakvismu. Bylo to i zásluhou hradeckého  kněze Ambrože, jehož autorita měla počátek v nesmlouvavém postupu již na začátku husitské revoluce.