Deuterokanonické knihy

V této kapitole musíme začít fundamentem, s nímž je nerozlučně spjat boj za vítězství Boží pravdy, tj. heslem Super omnia vincit veritas (Nade vším vítězí pravda). Toto heslo nalezneme ve 3. knize Ezdrášově, třetí kapitole, verši dvanáctém. S odkazem na tento v husitských dobách proslulý verš přišel už mistr Jan Hus, neboť  Pravda byla pro něho zásadním východiskem v jeho počínání, které vyústilo v kostnickou hranici. Vždyť Husovým krédem bylo mj. i to, že „je lépe zemřít, než špatně žít“ a ten, „kdo se bojí smrti, ztrácí radost ze života“. Položit život za Pravdu Boží bylo pro tohoto svědka víry faktickým naplněním života. Ještě ve svém dopise z Kostnice 27. června ujistil Hus učitele i studenty pražské univerzity, že tváří v tvář smrti žádný článek neodvolal, a všechny žádal, aby i oni stáli v poznané „pravdě, která vítězí nade vším a sílu má až na věky“.

Dalším, pro husity inspirujícím motivem bylo vítězství nad početnějším nepřítelem. V deuterokanonických knihách nalézali toho, na něhož se ve svém boji mohou spolehnout, kdo jim bude pomáhat, i ujištění, že nemusí klesat na mysli, když se objeví hrozba velké armády stojící proti „hloučku“ Božích bojovníků. Tuto inspiraci husiti hledali v knihách Makabejských a také ji tam nalézali. Bylo až s podivem, jak boj Judy Makabejského šel přesně napasovat na jejich „svatou válku“, již vedli proti těm, kteří je chtěli roznést na kopytech koní své těžké jízdy. Když Juda nabádá své spolubojovníky, že s nimi je Hospodin, že buď zvítězí, nebo padnou za své bratry, nebo aby nezůstali nic dlužni své slávě, jako bychom slyšeli pevný hlas husitských kněží (nejen před nastávajícím bojem), nýbrž i hejtmanů na všech velitelských postech. A husité s heslem „S pomocí Boží!“ také vítězili nad králem Zikmundem podobně jako Juda Makkábí (Juda Kladivo) nad králem Antiochem. Ozvěnu veršů z knih Makabejských nalézáme též v husitském chorálu. Počínání Judovo v Efrónu, o němž se můžeme dočíst v 1. knize Makabejské, páté kapitole, bylo téměř shodné s tím, jak se Žižka zachoval při dobývání Prachatic v r. 1420. Byla to akce provedená „jak přes kopírák“. Podobnou inspiraci Žižka nalezl i ve Starém zákoně. Při obrazoboreckých excesech si mnozí jejich protagonisté vzpomněli i na Judovo rozbíjení oltářů, soch a bůžků v zemi Pelištějců (Filištínců).

Janu Roháčovi z Dubé jistě mnohokráte vytanuly na mysli obrazy Siónu ze čtvrté a šesté kapitoly 1. knihy Makabejské, když se rozhodoval o vybudování hradu Sionu a pak se za jeho zdmi bránil obléhatelům.

V knize Júdit čteme příběh o sličné vdově, která svojí zbožností a statečností zachránila Izrael před Nabuchodonozorovým obrovským vojskem, jemuž velel Holofernes. A právě jemu neohrožená a zbožná Júdit usekla hlavu, čímž přivodila zkázu celého nepřátelského vojska. Na tento čin se pečlivě připravila, pokorně se k Hospodinu pomodlila a s využitím lsti a s Hospodinovou pomocí svého cíle dosáhla. Jednotlivé fáze Júditina statečného počínání, o nichž čteme v kapitolách devět až třináct, jsou modelovým příkladem, který je v boji s nepřítelem Božích pravd hodné následovat. Příkladné Júditino jednání muselo být totiž husitům velice blízké, a to všemi svými základními atributy, počínaje modlitbou a konče rozhodným činem, třeba i s pomocí lsti. Méně známou, ale zajímavou deuterokanonickou knihou je Sírachovec. I tento text husité znali, když např. hledali zdůvodnění pomíjivosti majetku v souvislosti s chiliastickým blouzněním a s počátky Tábora a jeho káděmi se společným majetkem (viz také kapitola o inspiraci Novým zákonem).