Martin Lupáč z Chrudimi
[†20.04.1468]
Martin zvaný Lupáč (z Chrudimi, kde je po něm nazvána i jedna z ulic proto, že v tomto městě byl delší dobu farářem) se narodil pravděpodobně někdy koncem 14. století. Patřil mezi významné husitské teology a duchovní. Proslul také jako diplomat evropského významu, především svým několikerým působením na koncilu v Basileji. Na pražské univerzitě byl jeho učitelem mj. i Jakoubek ze Stříbra. V době odpustkových bouří v Praze r. 1412 se mladý Lupáč také zúčastnil studentské demonstrace s alegorickým průvodem metropolí. Byl od počátku stoupencem utrakvizmu a zastáncem linie svého učitele. Jarní husitská ofenzíva v r. 1421 zavála Martina Lupáče do východních Čech. V dubnu 1427 se s Lupáčem setkáváme už zase v Praze, kde se stal spolu s Rokycanou iniciátorem svolání obce Starého Města pražského na náměstí, jež vyústilo ve známé události související s příklonem Korybuta ke katolické straně. Lupáč koňmo projížděl pražskými ulicemi a vyhlašoval veřejně Korybutovu zradu a jeho tajnou korespondenci se Zikmundem. Tyto události pak vrcholí internací Korybuta na hrad Valdštejn a vypovězením konzervativních mistrů z Prahy. Roku 1429 se Lupáč spolu s Prokopem Holým a Petrem Paynem zúčastnil památného jednání se Zikmundem v Prešpurku, dnešní Bratislavě. Lze konstatovat, že tímto jednáním byla odstartována jeho diplomatická kariéra, kterou v jeho životopise nelze přehlédnout. V květnu 1432 se zúčastnil jednání s vyslanci Basilejského koncilu v Chebu, kde byl přijat tzv. Chebský soudce. Dále se podílel na jednáních s koncilem v Basileji jako významný člen hlavní delegace. Jako vyslanec husitských Čech se Martin Lupáč ještě dvakrát v letech 1433 a 1434 v Basileji prostřednictvím svých diplomatických aktivit setkává s lidmi a událostmi, které tvořily tehdejší velkou evropskou politiku. Při obhajobě čtyř artikulů v Basileji Prokop Holý když byl nucen improvizovat, tak chtěl, aby artikul o svobodném hlásání slova božího obhajoval právě farář z Chrudimi. Ten však neměl písemnou přípravu, a tak nakonec zůstalo u původního defenzora tohoto artikulu. Na svatomartinském sněmu v listopadu 1433 byl Martin členem komise duchovních, která měla připravit text předběžných kompaktát, jenž se bohužel nedochoval.
Po bitvě u Lipan se v r. 1434 účastnil spolu s Janem Rokycanou jednání se Zikmundem v Řezně, kam český sněm vyslal reprezentativní poselstvo složené ze světských i duchovních osob. Rokycana si po své volbě arcibiskupem na podzim roku 1435 vybral jako jednoho ze svých sufragánů (pomocný, světící biskup) právě svého dlouholetého pomocníka Martina Lupáče.
V roce 1448, opět spolu s Janem Rokycanou, se podílel na vzniku tzv. „dolní konzistoře“, pro níž se stala základem Týnská fara.
Před zvolením Jiřího z Poděbrad českým králem v r. 1458 měl Martin Lupáč velkou zásluhu na Jiřího úspěšné volební kampani. Spolu s Rokycanou se zasloužili i o vznik Jednoty bratrské tím, že podporovali družinu Řehoře Krejčího a její přesídlení do ústraní v Kunvaldu. Dokonce, a patrně v rozporu s Rokycanou, Lupáč vznikající Jednotu podpořil ještě o deset let později, kdy si bratří a sestry ze svého středu vybrali tři kněze, čímž byl odstartován nezvratný proces oddělení Jednoty jako samostatné reformované církve z lůna oficiální církve.
V době svého chrudimského působení napsal sbírku Kázání. Po roce 1450, kdy začal působit jako kališnický farář v Klatovech, napsal v r. 1452 mj. traktát brilantně hájící kompaktáta proti italskému filozofovi a teologovi Mikuláši Kusánskému. Na zrušení kompaktát papežem Piem II. reagoval r. 1462 ostře polemickými traktáty Super responsio Pii papae (K odpovědi papeže Pia) a Contra papam. Proti atakům Hilaria Litoměřického, konvertitovi od utrakvizmu ke katolictví a administrátorovi horní konzistoře, hájil kalich spisem Contra sex adversarios (Proti šesti odpůrcům) z roku 1465. Udržoval také písemný styk i s valdenským knězem Štěpánem z Basileje, který byl v roce 1467 upálen ve Vídni.
O Martinu Lupáčovi lze říci, že byl zastáncem pražského umírněného směru utrakvizmu s akcentem na pastorační praxi a se sklony k častému mentorování věřících.