Albrecht II. Habsburský

[10.08.1397-27.10.1439]

Habsburkové byli součástí českých dějin již od nepaměti a než roku 1526 nastoupili na český trůn definitivně, odehrálo se v českých dějinách hned několik habsburských meziher, které ale většinou neměly dlouhého trvání a významu. Takřka v zapomnění se ocitlo intermezzo Albrechta II. Habsburského, manžela jediné dcery a dědičky císaře a krále Zikmunda Lucemburského Alžběty a to i přesto, že Albrecht byl významnou postavou husitských válek. Nápadně vysoký blondýn s velkýma očima, o němž současníci říkali, že budí hrůzu, nepatřil v dějinách habsburského rodu k nadaným nebo výjimečným postavám, ba spíše naopak. Byl to průměrný vladař nevalného vzdělání a intelektu, který však všechny své nedostatky dokázal skrývat za ctižádostivostí a přímočarostí, kterou uchvátil o mnoho let staršího Zikmunda, jenž si v Albrechtovi cílevědomě vychovával nástupce.

Albrecht se narodil roku 1397 ve Vídni jako syn rakouského vévody Albrechta IV. Rakouského a Johany Žofie Bavorské pocházející z bavorské větve Wittelsbachů. Jako celá řada panovníků ve středověku, tak ani Albrecht neměl šťastné a klidné dětství. Otec mu zemřel již roku 1404 na následky úplavice, kterou si shodou okolností přivodil při marném obléhání Znojma, a matka jej opustila v roce 1410. Opatrovnictví nad nedospělým Albrechtem získal Zikmund Lucemburský, tradiční spojenec Habsburků. Zikmund si Albrechta velmi oblíbil, a protože sám neměl dědice, rozhodl se jej roku 1422 ve Vídni oženit se svou jedinou dcerou Alžbětou, aby mu tak usnadnil nástupnictví na českém, uherském a také římském trůnu a to i přesto, že šlechta v Zikmundových zemích s tímto krokem, plánovaným bez širší shody zemských sněmů, příliš nesouhlasila.

Stejně jako pro Zikmunda, tak i pro Albrechta se staly důležitou kapitolou v jeho životě husitské války. Po celou dobu stál Albrecht věrně po boku svého tchána. S husity se poprvé střetl v otevřeném poli roku 1420, kdy spolu s jihočeským magnátem Oldřichem z Rožmberka oblehl Tábor, čerstvě vzniklé centrum husitského hnutí. Utrpěl však porážku a svůj život si zachránil pouze včasným útěkem, díky čemuž husitům padla do rukou cenná kořist obléhatelů, včetně Albrechtovy soukromé výbavy a stanu. Zikmund si Albrechta v těchto krušných letech velmi cenil. Ryšavý Lucemburk totiž potřeboval muže, který by nekompromisně vedl válku s husity, na kterou jemu nezbývaly peníze, čas a po sérii porážek koneckonců ani chuť. Roku 1422 proto pověřil Albrechta správou Moravy a o rok později mu ji dokonce udělil v léno a to i přesto, že se tak stalo proti vůli české a moravské šlechty, čímž Zikmund mimo jiné porušil i politický testament svého otce z roku 1348, který Moravě zaručoval postavení nezcizitelné korunní země, jež nesměla být podřízena nikomu bez souhlasu obou zemských sněmů. I z tohoto důvodu někteří historikové neváhají operovat s termíny jako „státoprávní zločin“. Albrecht měl však na Moravě velmi složité postavení a těžko se prosazoval. Věrnost mu prakticky zachovávala jen velká města jako Brno, Olomouc, Znojmo nebo Jihlava. Venkov zůstával i nadále husitský. Přesto Albrecht zaznamenával v bojích s husity dílčích vítězství, které on i jeho tchán obratně propagandisticky využili, a tak vznikla legenda o „Kladivu na kacíře“, jak Albrechtovi mnozí přezdívali. Ve skutečnosti ale Albrecht husity nikdy v žádné polní bitvě neporazil, naopak, roku 1427 dokonce utrpěl na samotném rakouském území drtivou porážku v bitvě u Světlé (Zwettlu), čímž byla jeho vojenská moc, ustavičně ohrožující husity z jihu, na dlouho eliminována. Přezdívka daleko spíše odpovídá krutosti, se kterou Albrecht válku s husity vedl. Bylo o něm například známo, že nešetřil životy zajatých husitských bojovníků.

Teprve bitva u Lipan přivedla Albrechta ke skutečné vládě v českých zemích, neboť již na podzim roku 1434 jej moravský zemský sněm oficiálně přijal za markraběte. Když Zikmund v prosinci 1437 zemřel ve zdech znojemského hradu, musel si Albrecht dědictví po Zikmundovi vybojovat sám. Snadné to rozhodně nebylo a je potřeba zdůraznit, že více než ohledy politické hrály hlavní roli důvody konfesijně národnostní. V Čechách například Albrechta odmítali hlavně proto, že neuměl česky a netajil se odporem ke kališnickému vyznání. V Uhrách mu bylo zase vytýkáno, že kromě neznalosti maďarštiny nedisponuje ani velitelskými schopnostmi, jež by jej opravňovaly vést boj s Osmanskou říší. Přesto katolická šlechta Albrechta v prosinci 1437 zvolila králem a Albrecht se mohl vydat do Prahy, kde byl v červnu příštího roku korunován. Mezitím byl již nejen zvoleným a korunovaným králem uherským, ale přijal také korunu římského krále. Z tohoto důvodu také odvozoval svou titulaturu Albrecht II., pod kterou vstoupil i do učebnic dějepisu. Z Albrechta se prakticky přes noc stal nejmocnější muž Evropy a jako první vladař v dějinách kontinentu spojil vládu v Čechách, Uhrách, Rakousích i Svaté říši římské. Nikdo tehdy nemohl tušit, že tento mocenský vzestup nakonec Habsburkům s malými přestávkami a obměnami vydrží až do roku 1918. Jak by se dále vyvíjela Albrechtova vláda, netušíme, příliš bychom si pohrávali s kontrafaktuální historií, tolik ošidnou. Přesto nebudeme daleko od pravdy, když si dovolíme soud, že by mír a klid v Albrechtových zemích jen tak nenastal. Ukázalo se to totiž hned po Albrechtově usednutí na český trůn.

Husitská šlechta Albrechta odmítla a byla jej ochotna přijmout pouze za podmínky, že uzná Jihlavská kompaktáta a zaručí stavům majetkové a politické změny, ke kterým během husitských válek v zemi došlo. To bylo však pro Albrechta nepřijatelné, a proto opozice nabídla prostřednictvím svého vůdce Hynce Ptáčka z Pirkštejna českou korunu polskému princi Kazimírovi. V Čechách opět vypukla občanská válka. Sám Albrecht osobně vytáhl proti odbojnému Táboru, ale stejně jako v roce 1420, tak i nyní musel odtáhnout s nepořízenou. Naopak v bitvě u Želenic Habsburkovo vojsko zvítězilo nad oddíly žatecko-lounského svazu a příznivců polské kandidatury. Polskému vpádu do Slezska Albrecht sice nezabránil, ale podařilo se mu s Poláky uzavřít dočasné příměří. K dalšímu boji již nedošlo, protože v červnu 1439 Albrecht opustil Čechy a vydal se do Uher, aby zahájil dlouho připravované tažení proti Turkům. To skončilo neúspěšně a při zpáteční cestě onemocněl úplavicí, podle kronikářů údajně způsobenou nadměrným pojídáním melounů. Nemoci v předvečer svátku sv. Václava ve svém stanu v Langendorfu poblíž Ostřihomi Albrecht podlehl a byl pohřben ve Stoličném Bělehradě (Székesfehérvár).

Zanechal po sobě nejen řadu nastřádaných problémů téměř v každé zemi, které vládl, ale především těhotnou choť Alžbětu, jíž se po čtyřech měsících od jeho smrti narodil syn Ladislav, zvaný Pohrobek. Ten se nakrátko stal otcovým nástupcem v Čechách, Uhrách i v Rakousích. Habsburská mezihra tak vlastně pokračovala i v dalších letech a skončila až nenadálou smrtí Ladislava v Praze roku 1457.

Autor: Napo_Leon

Diskuzní fórum:
Související diskuse k tématu o Albrechtu Habsburském