Zemské sněmy v době husitské

Vývoj zemských sněmů do husitské revoluce

Zemské sněmy byly vrcholným stavovským orgánem v českých zemích, kterému přináleželo rozhodovat spolu s panovníkem o osudu českého státu. Vrchol a rozkvět zemských sněmů spadá do období pozdního středověku, který je v českém prostředí tradičně ohraničen vládou římského a českého krále Václava IV. (1378 – 1419) a koncem jagellonského panství ve střední Evropě v třetí dekádě 16. století. Pro poznání českých dějin je podrobné studium dvou nejvýznamnějších zemských sněmů v zemích Koruny české, českého a moravského, důležitým aspektem v odkrývání politických, hospodářských a sociálních jevů a procesů, které formovaly českou státnost.

Předchůdcem zemských sněmů byly dvorské sjezdy, které v průběhu 11. až 13. století svolávali přemyslovští panovníci. I dvorské sjezdy navazovaly na tradici shromáždění „Čechů“, které svolával kníže dokonce ještě před tím, než na přelomu 9. a 10. století vzniklo ve středních Čechách přemyslovské dominium, které se stalo centrem vznikající státnosti. Teprve až přechod na vyspělejší formu správy země za vlád knížete Oldřicha a Břetislava I. v první polovině 11. století, která se opírala o hradskou soustavu, umožnila i častější svolávání shromáždění, na nichž se panovník radil s nejpřednějšími muži země. Dvorské sjezdy měly již pevnější rámec, protože kromě panovníka (popřípadě jím určeného zástupce) a zemských úředníků se jich museli povinně účastnit všichni ti, kterým panovník propůjčil nějaký úřad. Nejčastěji se jednalo o správce jednotlivých krajů, purkrabí důležitých zemských hradů a od začátku 13. století i purkmistrů měst.

Na dvorských sjezdech, které nebyly zatím svolávány pravidelně, se řešily nejvýznamnější otázky související s panovnickou rodinou, správou státu, obranou země a válečnými výpravami do zahraničí. Podle tehdejších zvyklostí a nepsaného práva byl zdrojem veškeré moci panovník, kterému náleželo ve státě vše, od lesů a řek, až po hrady a vesnice. Všechny zemské úřady obsazoval panovník z vlastní vůle, co však bylo důležitější, nejednalo se o dědičné úřady, a proto mohl být do úřadu povýšen prakticky kdokoliv, kdo panovníkovi prokázal platné služby, to samé platilo i obráceně, a tak se stávalo, že i vlivná a zámožná osoba mohla být úřadu zbavena, čímž ztratila moc i příjem. Šlechta v tom smyslu, jak ji tradičně chápeme, až do samotného sklonku 12. století neexistovala. Teprve vydání Statut Konráda Oty, nejstaršího českého zákoníku, jenž byl vyhlášen roku 1189 knížetem Konrádem II. Otou, uzákonil dědičnost majetku (v tehdejší terminologii lén) všech panovníkem dosazených úředníků, který až doposud přecházel na jiné majitele s tím, jak se měnilo personální obsazení jednotlivých úřadů.

V první polovině 13. století dochází ke zrodu a stabilizaci skutečné rodové šlechty, která si osobuje právo spolu s panovníkem rozhodovat o osudu země. Za vlády krále Přemysla II. Otakara (1253 – 1278) byl proces formování šlechty dokončen. Přibližně dvacet rodů se hlásilo k vyšší šlechtě, která byla bohatší a vlivnější, protože převážně z jejich řad si panovník vybíral nejvýznamnější zemské úředníky. Mnohem početnější zbytek aristokracie patřil k nižší šlechtě. Oba šlechtické tábory usilovaly o větší podíl moci a odpovědnosti za stát, který byl navíc v této době již dědičným a prosperujícím vzorovým středoevropským královstvím. Většího vlivu se začalo domáhat také duchovenstvo, které se vymanilo z područí královské moci, a nově také rodící se patricijstvo. Pevná ruka krále Přemysla II. dlouho bránila nástupu šlechty k moci, a to i v situaci, kdy mu takový postup svazoval ruce a podrýval autoritu v Českém království, což bylo zhoubné proto, že král v 70. letech 13. století bojoval o moc ve střední Evropě s římským králem Rudolfem I. Habsburským.

K moci se šlechta dostala paradoxně až v situaci, kdy královská moc na několik let zanikla. V letech 1278 – 1283 zažívala země bezkráloví provázené anarchií, rozkladem tradičního společenského řádu a krutým hladomorem, který kosil tisíce obyvatel. Po smrti Přemysla II. se nemohl vlády ujmout jeho jediný syn Václav II., který byl nejen nezletilý, ale zůstával v nemilosrdném poručnictví svého strýce Oty V. Braniborského. Teprve v roce 1281 byl z podnětu pražského biskupa Tobiáše z Bechyně svolán mimořádný zemský sněm české šlechty, který se měl zabývat neutěšeným stavem země. Právem patří tato událost k významným aktům českých dějin, protože stála na počátku skutečného partnerství královské a šlechtické moci. Sněm z roku 1281 zemi opětovně vrátil klid a domohl se vydání Václava II. do Čech. Narozdíl od svého otce hledal Václav II. (1283 – 1305) u šlechty a duchovenstva oporu královské moci. Úspěch se dostavil na počátku 14. století, kdy se Přemyslovci ujali moci v Polsku a posléze i v Uhrách. Mohutné a nestabilní soustátí ale nemělo dlouhého trvání.

Po roce 1306 připadla zemským sněmům i jedna důležitá pravomoc, a to volba panovníka. Tu Čechům zaručovala už Zlatá bula sicilská z roku 1212, ale poprvé mohlo být volební právo šlechty, jediného oprávněného zástupce země v době bezkráloví, uplatněno až po vymření Přemyslovců po meči (1306). Volební právo se snažil Čechům odejmout tehdejší římský král Albrecht I. Habsburský, který ho však posléze Čechům potvrdil, avšak s tou podmínkou, že si za krále zvolí jeho syna.

V tomto článku není prostor na to, dlouze vysvětlovat, jakým způsobem se dynastie Lucemburků dostala na český trůn, ale významnou roli v něm sehrála česká šlechta. Jan Lucemburský (1310 – 1346) ve své mladické nezkušenosti a nerozvážnosti zkřížil s českou šlechtou v počátcích své vlády meč, ale tento zápas skončil vítězstvím a posílením šlechty a rezignací krále Jana na vnitřní české záležitosti. Omezený pobyt Jana Lucemburského v Českém království a složité poměry v královské rodině (Janův syn Karel byl dlouhá léta vychováván ve Francii) způsobily, že po několik let se stala skutečným pánem země šlechta, která spravovala zemi prostřednictvím zemských sněmů, kam zvala zástupce církevní moci i měšťanstva. Král se závěry zemských sněmů dodatečně vyslovoval svůj souhlas, přičemž zasahoval do jejich rozhodnutí pouze v oblasti daňové politiky, jelikož zemské sněmy mohly jako jediný výkonný a správní orgán v zemi vyhlásit obecné zemské berně. Za nepřítomnosti krále předsedal sněmům nejčastěji zemský hejtman jmenovaný panovníkem. Výjimku tvoří pouze sněm z roku 1341, který svolal král z vlastní vůle a z jediného důvodu, aby zde vyhlásil svého nejstaršího syna následníkem trůnu.

Na zemských sněmech měla po panovníkovi hlavní slovo vyšší šlechta, která se snažila omezit panovnickou moc i vliv ostatních stavů. Moc nižší šlechty byla v této době malá, o čemž svědčí i to, že si za vlády krále Jana příslušníci nižší šlechty ztěžovali, že se zemské sněmy konají velice často, a tak je pro ně příliš nákladné se jich účastnit. Tento problém se rozhodli řešit tím, že se scházeli na krajských sjezdech, kde rozhodovali o záležitostech krajů. Poprvé se krajský sněm sešel roku 1327, ale později o něm zprávy mlčí, což znamená, že se v praxi příliš neosvědčil. Další stav se profiloval z duchovenstva, ale jeho čas přišel až za vlády císaře a krále Karla IV. (1346 – 1378), kdy získal výrazný podíl v držbě majetku. Nejtěžší pozici mělo měšťanstvo, protože až do husitské revoluce byla královská a věnná města zastoupena na sněmu jen pasivně.

Významný předěl nastal za vlády Karla IV. Český stát byl v této době velkým a relativně ještě stále křehkým útvarem, který potřeboval mít centrální správu. K Čechám patřila s výjimkou Moravy, kde byl vývoj zemského sněmu zásadním způsobem až do husitské revoluce opožděn před vývojem v Čechách, ještě většina slezských knížectví a Horní i Dolní Lužice. Karel IV. byl státník s jasnou státnickou koncepcí, a proto se snažil prosadit myšlenku generálních sněmů, které by se scházely za účasti zástupců všech zemí podléhajících přímo nebo nepřímo moci českého krále, a jež by rozhodovaly o problémech celého velkého soustátí, které bylo roku 1348 poprvé nazváno „zeměmi Koruny české“ (tento název českému státu formálně vydržel až do roku 1918). Tento záměr Karlovi nevyšel, protože jednotlivé korunní země byly až příliš různorodé, přičemž se chtěly vymanit z větší závislosti na Praze, a proto trvaly pouze na formální příslušnosti k Českému království prostřednictvím lenní přísahy českému králi. Myšlenka pravidelných generálních sněmů se v českém prostředí neujala ani později, přesto se například v roce 1348 nebo 1615 generální sněmy sešly.

Karel IV. byl natolik schopným panovníkem, že mezi královskou mocí a šlechtickými snahami po jejím omezení nastolil status quo, který mu umožnil nerušeně vládnout. Když však roku 1378 velký panovník zemřel a vlády se ujal jeho nezkušený syn Václav IV., musela panovnická moc ustoupit šlechtě hned dvakrát, a to roku 1394 a v letech 1402 – 1403, kdy byl Václav IV. dokonce dvakrát zajat. České království procházelo v této době těžkou a vleklou krizí, která se v první fázi ventilovala občanskou válkou a střetem panovníka se šlechtou. Byl to obecný evropský trend, neboť stavové v podobě ustálených tříd (nejčastěji v politickém schématu vyšší a nižší šlechty, duchovenstva a měst) se v mnoha evropských zemích stali zcela rovnocenným partnerem panovníkovi. V některých případech ho i převyšovali, to byl později případ například Nizozemí. Každý tento zápas byl krvavý a dlouhodobý. V českém případě se však spojil i s jinými krizovými jevy – rozvrat v panovnické rodině, morové epidemie, hospodářská stagnace a především rozkol v církvi -, jež působily jako rozbuška pro revoluci, která se vzácným způsobem překryla s ojedinělým a v pozdně středověkých dějinách nesrovnatelným reformním procesem – českou reformací.

Od chvíle, kdy mistr Jan Hus začal v roce 1402 pravidelně kázat v Betlémské kapli na Starém Městě pražském, v té době největší kazatelně v Evropě, se reforma církve stala jednou z nejpřednějších událostí v Českém království, které si začala brzy všímat i papežská kurie. Krize církve nastala papežským schizmatem, kdy církevní preláti zvolili nejprve dva a později dokonce tři papeže. Papežské schizma i pokleslý stav římskokatolické církve trápily celou Evropou a vyvolávaly malé i velké pokusy jednotlivců i celých skupin obrátit církev k jejímu původnímu účelu, to jest k životu v chudobě a k očistě člověka. Mezi nejvýznamnější kritiky soudobé církve patřil anglický reformátor John Wyclif, jehož dílem byl ovlivněn také Jan Hus, který využil i prací svých předchůdců v českém prostředí. Hus se posléze stal významným nositelem ideje návratu k původní čistotě a chudobě církve. Na svou stranu získal pražskou univerzitu, která byla stále přední univerzitou ve střední Evropě, i královský dvůr Václava IV. Tím se česká reformace dostala do popředí a vyvolávala rozruch v okolních zemích i v církevních kruzích.

Ani Husovo upálení na kostnickém církevním koncilu v roce 1415 neznamenalo konec české reformace. Pražská univerzita se navíc vzepřela autoritě církve a už od roku 1414 prosadila jako hlavní symbol české reformace kalich (přijímání pod obojí, které od počátku 14. století náleželo pouze kněžím). Měl tak být co nejokázaleji zdůrazněn hlavní smysl reformace, jenž tkvěl v odstranění rozdílů mezi duchovními a věřícími, a také v návratu k Písmu, které si církev v průběhu věků vykládala po svém. A právě v tomto neuznání církevního monopolu na výklad Bible spočívalo nebezpečí, které církev v husitství spatřovala, protože ohrožovalo její mocenské postavení ve středověké společnosti. Problém byl pro církev o to horší, že reformní hnutí získalo v Čechách podporu v řadách šlechty a těch, které František Šmahel výstižně nazval „čtvrtým stavem„, tedy mezi převážně chudým českým měšťanstvem a obyvateli venkova, kteří byli tehdy považováni z hlediska právního za neprivilegovaný stav.

Zemské sněmy za husitských válek (1419 – 1436) 

V roce 1419 dostoupila krize české pozdně středověké společnosti vrcholu. Radikalizace venkova a reformně naladěných kruhů v řadách nižší i vyšší šlechty a měšťanstva, která se projevovala masovými shromážděními pod širým nebem (poutě na hory), nárůstem chiliasmu, stále více útočnějším kázáním husitských kněží proti postavení církve a neskrývaným zápasem o církevní majetek a podobu reformního programu, vyvrcholila v červenci 1419 první pražskou defenestrací, kdy novoměstští měšťané pod vlivem charismatického kazatele Jana Želivského svrhli násilím králem ustanovenou radu Nového Města pražského.

Král Václav IV. zemřel v polovině srpna 1419, aniž zanechal dědice a neklidnou zemi mohl zaopatřit přechodnou vládou. Jediným možným dědicem českého trůnu byl králův bratr Zikmund, který toho času bojoval ve svém Uherském království s Turky, a tak se nemohl v nejbližší době ujmout osiřelého trůnu. Odchodu panovníka využili radikální husité k útoku na pražské kláštery a kostely. Jejich příkladu následoval i venkov, kde se husité navíc začali chápat zbraní, neboť se blížil očekávaný boj s odpůrci reformace i Zikmundem, který byl pro velkou část husitů nepřijatelný, jelikož nebylo možné očekávat, že by vymohl husitům u církve přijímání z kalicha.

Po smrti krále připadlo hlavní slovo české šlechtě, která se měla postarat, aby v zemi zavládl klid a pořádek do té doby, než by do Čech přijel Zikmund. Svolat zemský sněm v bouřlivé době nebylo možné, a tak se na začátku září 1419 sešel v Praze alespoň sjezd české šlechty. Na sjezdu převládli sympatizanti české reformace, a proto byly přijaty předběžné podmínky, za kterých byla šlechta ochotna přijmout Zikmunda za krále. Mezi podmínkami stálo na prvním místě přijímání z kalicha, které měl Zikmund pro Čechy vymoci na církvi. V říjnu 1419 uzavřeli přední čeští páni s královnou vdovou Žofií Bavorskou spolek na obranu pořádku v království. Zikmund Žofii pověřil až do svého příjezdu svým zastupováním. V zemi mezitím vypukla domácí válka mezi husity a jejich odpůrci, které podporovala i prozatímní zemská vláda v čele s královnou Žofií. Do poměrů v království mohl Zikmund zasáhnout až na samém sklonku roku 1419, kdy se o Vánocích objevil v Brně, kde právě zasedal moravský zemský sněm, první sněm husitské revoluce.

Moravané, a to i ti, kteří se hlásili ke kalichu, přijali Zikmunda za svého panovníka a složili mu obvyklou přísahu věrnosti. Jako nový moravský markrabě Zikmund pověřil správou markrabství Jindřicha Plumlovského z Kravař a uzavřel spojenectví s olomouckým biskupem Janem Železným a opavským vévodou Přemkem. Na sněm se dostavili také zástupci z Čech, jejichž návrhy si Zikmund vyslechl. Když se však dozvěděl, že mu česká šlechta nabízí korunu výměnou za potvrzení přijímání z kalicha, tak jednání rázně ukončil. A protože se husité nemínili poddat, byla proti kacířským Čechám v březnu 1420 vyhlášena křížová výprava. Zikmund nechtěl hnát spor až do krajnosti a snažil se s husity vyjednávat až do konce května 1420, kdy bylo konečně rozhodnuto zaútočit s křižáckým vojskem na Prahu. Nejen Zikmund se domníval, že mohutné křižácké vojsko donutí husity složit zbraně, ale když se ukázalo, že vnější hrozba naopak husity a jejich sympatizanty sjednotila a donutila k obranné válce, musela se Praha stát svědkem velkého obléhání, které ovšem nebylo příliš efektivní, protože husitům ve městě stále proudily posily z venkova.

O osudu první křížové výpravy bylo rozhodnuto v červnu 1420 při malé srážce na Vítkově, kde husitští bojovníci pod velením hejtmana Jana Žižky z Trocnova dokázali odrazit křižácký útok. Křižácké vojsko se v dalších dnech a týdnech rozložilo vlivem nekázně, nemocí a především nedostatku peněz. Zbyl jen velký neúspěch, jejž se snažil Zikmund kompenzovat alespoň narychlo uspořádanou královskou korunovací, kterou ale husité nikdy neuznali. Zikmund musel po několika měsících Čechy opustit s tím, že silou nebo vyjednáváním mu právoplatné dědictví stejně nakonec spadne do klína. Ve skutečnosti už Zikmund později nikdy nebyl tak blízko zisku vysněného Českého království jako v létě 1420. Pozice začal Zikmund ztrácet na podzim 1420, kdy husité dobyli opevněný Vyšehrad, největší Zikmundovu baštu v Praze a okolí. V prosinci 1420 husité při „hádání“ v Zmrzlíkově domě navíc přijali jednotný husitský program, který se stal posléze zemským politickým programem. Jednalo se o čtyři artikuly pražské:
1. svobodné kázání slova božího
2. možnost přijímání pod obojí způsobou i pro laiky
3. zákaz světského panovaní církve
4. trestání smrtelných hříchů

Na přelomu let 1420/1421 husité dokonce nabídli českou korunu polskému králi Vladislavu II. Jagellonskému. S polskou stranou husité udržovali styky po mnoho let a drželi Zikmunda v šachu tím, že se polští Jagellonci pokusí nabízené příležitosti využít a omezit Zikmundův vliv, neboť Zikmund byl také římským králem a později i císařem, a tak se často na východních hranicích Svaté říše římské musel potýkat se stále mocnějším Polskem.

V průběhu první poloviny roku 1421 se v zemi ustálily husitské proudy, které oscilovaly od radikálních husitů až po umírněné, kteří si přáli brzké narovnání s církví i Zikmundem. Shodu se jednotlivé husitské frakce snažily nalézt na zemském sněmu v Čáslavi, který se konal ve dnech 3. až 7. června 1421 . Účastnili se ho všichni husité, vyšší i nižší šlechta, zástupci měst, moravské šlechty i krále Zikmunda. Poprvé v českých dějinách se sněmu neúčastnili zástupci církve, přičemž tato anomálie neměla ve své době ani žádné srovnání ve zbytku Evropě. Sněm přijal umírněnou podobou čtyř artikulů pražských za zemský zákon, prohlásil Zikmunda za zbaveného práv k české Koruně (navíc proti němu husité vydali i obsáhlou obžalobu), jmenoval prozatímní dvacetičlennou zemskou vládu, která měla vládnout až do přijetí nového krále, navrhl jednat i nadále s polskou stranou o kandidatuře některého z Jagellonců na český trůn a ustanovil dva rozhodčí v náboženských otázkách. Svým významem byl čáslavský sněm přelomový, protože předběhl evropský vývoj o mnoho let tím, že církvi odňal právo rozhodovat o světských věcech, přičemž se odvážil vztáhnout ruku i na královskou autoritu tím, že sesadil svého krále. I to bylo v evropských poměrech nevídané. Čáslavský sněm tím, že se postavil nad krále, vlastně vytvořil jakýsi archetyp parlamentarizmu – nechceme-li hovořit rovnou o parlamentní demokracii – v kontinentální Evropě. Hlavně tím je Čáslavský sněm přelomový, byť moderní historiografie jeho význam poněkud upozadila.

V polovině června 1421 se v Brně sešel moravský zemský sněm, který měl rozhodnout, zdali přistoupí k závěrům čáslavského sněmu. Jednoznačný závěr přijat nebyl. To znamenalo, že země Koruny české byly i nadále politicky rozděleny, protože Zikmunda podporovala kromě Moravy také většina slezských knížat i obojí Lužice. Události v dalších měsících nabraly rychlý spád, protože proti husitům byla vyhlášena druhá křížová výprava, ve které se Zikmund rozhodl angažovat více, než v roce 1420. Zikmund si nejprve pojistil Moravu. Do Brna svolal na 17. listopadu 1421 další zemský sněm, na kterém přinutil moravskou šlechtu (až na výjimky) zřeknout se spojenectví s husity a připojit se k protihusitské koalici. Nadějně započaté tažení do Čech se však na přelomu let 1421/1422 proměnilo v zahanbující porážku, když Zikmunda ze země vytlačily Žižkovy voje, které Zikmundovi velitelé trestuhodně podcenili a nechali je u Kutné Hory přejít do ofenzívy.

Po neúspěchu druhé křížové výpravy se Zikmund smířil s tím, že se mu v nejbližší době vlády v Čechách nepodaří dosáhnout, a proto věnoval pozornost říšským a uherským záležitostem. V březnu 1422 svěřil správu Moravy svému nastávajícímu zeti Albrechtovi Habsburskému, k jehož schopnostem proměnit Moravu v silné nárazníkové pásmo projevoval velkou důvěru. Dne 1. srpna 1422 se v Čáslavi sešel druhý čáslavský sněm, který byl svolán z popudu zemského správce Zikmunda Korybutoviče, jehož do Čech vyslal jeho strýc, litevský velkokníže Vitold na pokyn polského krále. Tím měla být jednou provždy vyřešena otázka polské pomoci. Řešení to bylo jen polovičaté, neboť Češi chtěli krále, ale dostali místo něho správce, jehož schopnostem mnozí ani nevěřili. Na druhém čáslavském sněmu se Korybutovič zavázal respektovat čtyři pražské artikuly a slíbil zajistit zemi mír. Tím ovšem křížil plány Žižkovi, jenž prosazoval husitskou jednotu ohněm a mečem, protože věděl, že artikuly může prosadit pouze jednotná a vnitřně stabilní země.

K jednotné husitské frontě bylo daleko. Síly navíc začali sbírat katoličtí páni, kteří se druhého čáslavského sněmu odmítli zúčastnit. Na jaře a v létě 1423 Žižka se svým novým politicko-vojenským uskupením zvaným Menší Tábor postupně porazil první panskou jednotu katolických i kališnických pánů, díky čemuž postupně přebíral v zemi iniciativu. Do této doby spadá konání svatohavelského sněmu, který proběhl v Praze od konce října do 1. listopadu 1423 . Sněm zvolil novou zemskou vládu o dvanácti členech, z nichž polovinu tvořili katolíci a polovinu kališníci. Tato vláda měla za svůj hlavní úkol odsoudit a eliminovat „zemské zhoubce“, jimiž bylo míněno hlavně Žižkovo polní vojsko. Po vítězných bitvách u České Skalice a Malešova v první polovině roku 1424 Žižka první panskou koalici porazil a znemožnil tak naplnění usnesení svatohavelského sněmu. Jan Žižka se následně smířil se svými dosavadními nepřáteli a připravoval se k velkému husitskému tažení na Moravu proti Albrechtu Habsburskému. Během této výpravy Žižka v říjnu 1424 zemřel.

Dlouho připravovaná společná výprava husitů na Moravu nepřinesla žádné větší vojenské ani politické vítězství. Po smrti Žižky se táborské i sirotčí vojsko ocitlo ve vnitřní krizi, protože se nedokázalo vyrovnat s odchodem významného vojevůdce s jasnou politickou vizí. Po celý rok 1425 proto byla vojenská činnost obou polních vojsk utlumena. To umožnilo zahájit sérii složitých a dlouhých jednání mezi katolíky a kališníky, během nichž bylo přistupováno na dočasný klid zbraní. Teprve v roce 1426 se husitská revoluce pohnula z místa. Do čela polních vojsk se dostal kněz Prokop Holý, který byl nejen nadaným vojevůdcem (jako kněz osobně nikdy nebojoval), ale především schopným politikem, který se stal vůdcem husitských Čech. Své první velké vítězství si připsal v červnu 1426, kdy pod jeho velením husité porazili v bitvě u Ústí nad Labem velkou výpravu saských a míšeňských knížat.

Počínaje rokem 1427 přešli husité poprvé z obrany do útoku. Prokop Holý politickým jednáním a silou zbraní opanoval celé království a zapříčinil tak, že hlavní vůdčí silou země byla až do bitvy u Lipan polní vojska. Taktika Prokopa Holého byla jednoduchá: přinutit církev a Zikmunda k jednání, která by byla vedena jako rovný s rovným. Tomu se církev bránila, jelikož nemohla připustit, aby se s husity pustila do vyjednávání, vždyť v jejich očích byli husité kacíři a heretici, které bylo nutné vyhubit. Zikmund nebyl ve víře tak pevný, jak by si církev přála, a proto měl sklony k vyjednávání, ale pod vahou její mocné autority zatím na jednání s husity nepřistoupil. Husité museli církev a Zikmunda k jednání donutit ozbrojenou silou. Po odražení třetí křížové výpravy u Tachova v srpnu 1427 zahájila polní vojska sérii velkých vojenských výprav do okolních zemí, které měly kromě důvodů ryze kořistnických – země přeci jen byla už po řadu let v občanské válce a strádala – i důvody politické, neboť dokazovala církvi, že meč na husity neplatí.

V roce 1428 husité podnikli velké a mimořádně úspěšné výpravy do Slezska, Horní Falce a Rakous (polní vojska pronikla až k Vídni). Výsledek se dostavil velmi brzy. Už na jaře 1429 poprvé jednali zástupci husitů se Zikmundem v Prešpurku (dnešní Bratislavě). Zikmund husitům nabízel obecné příměří s křesťanským světem a obstarání účasti na připravovaném církevním koncilu v Basileji. O Zikmundových nabídkách jednal v Praze koncem května 1429 svatotrojický sněm , jenž se na konkrétních závěrech kvůli odporu polních vojsk, která již tušila, že se schyluje k nepřijatelnému kompromisu, nedokázal shodnout. V dalších měsících proto husité vpadli postupně do Slezska, Horní Lužice, Bavorska i Saska, aby Zikmundovi jasně ukázali, že stále disponují silou, kterou nelze obejít, ale naopak je nutné s ní vést dialog na nejvyšší úrovni.

Když se v roce 1430 i přes Zikmundovo ujištění nepodařilo dosáhnout přímého jednání s církví, rozhodli se husité obrátit o pomoc do Polska. V prvních únorových dnech roku 1431 jednal o této záležitosti zemský sněm v Kutné Hoře, který zvolil novou zemskou vládu a rozhodl o vyslání českého poselstva do Polska. Polský král Vladislav II. Jagellonský uspořádal v Krakově první neformální jednání husitů s církví, ale neuspěl. Teprve po porážce čtvrté křížové výpravy v srpnu 1431 u Domažlic církev konečně pochopila, že silou nic nezmůže. Církev od této chvíle začala brát jednání s husity daleko vážněji a už v říjnu 1431 do Prahy přišlo pozvání od basilejského koncilu, o kterém 10. února 1432 jednal svatodorotský sněm, jehož se zúčastnili zástupci všech husitských proudů. Na sněmu bylo jednohlasně přijato usnesení, které dávalo husitským zástupcům plnou moc při navázání kontaktů s koncilem.

V květnu 1432 došlo v Chebu k přelomovému jednání mezi zástupci husitů a basilejského koncilu. Výsledkem byl dějinný kompromis, který vstoupil do historie jako soudce chebský. Poprvé v dějinách římskokatolická církev nabídla těm, které považovala za kacíře, svobodné jednání na koncilu a možnost přednést a obhájit svůj program před celým shromážděním. Byl to největší úspěch husitské revoluce do té doby. Kutnohorskému sněmu, konanému ve dnech 31. srpna až 6. září 1432 , tak připadl jediný úkol, a to zvolit hlavní účastníky husitské delegace, která se koncem roku 1432 vydala na dalekou cestu do Basileje. Od ledna až do dubna 1433 se husitské poselstvo vedené Prokopem Holým snažilo před koncilem obhájit program čtyř artikulů, ale k žádné konkrétní dohodě nedošlo. Jednání pokračovala v dalších měsících v Praze. Ani tady nedošlo k žádnému posunu. Zemský sněm na přelomu června a července 1433 proto musel s lítostí konstatovat, že se přijatelnou dohodu nepodařilo nalézt, přičemž se k ní ani neschyluje.

Za této situace se polní vojska odhodlala k riskantnímu kroku, kterým bylo nákladné, dlouhé a z vojenského hlediska nepříliš dobře připravené obléhání Plzně, největší katolické bašty v Čechách. Její dobytí by mohlo zvrátit poměr sil a pohnout koncil k vstřícnosti. Několikaměsíční marné obléhání však polní vojska morálně zdevastovalo a citelně oslabilo. Země už měla válčení dost. Dokonce i na venkově, kde měli husité dříve tradičního spojence, zavládla nechuť k dalšímu protahování války, která nepřinášela žádné hmatatelné výsledky. Od polních vojsk se rychle odvracely dosavadní spojenci a staří nepřátelé se probouzeli k větší aktivitě. Od 11. listopadu až do 22. prosince 1433 se v Praze sešel svatomartinský sněm , kde převládlo křídlo umírněných kališníků, kteří chtěli rychle ukončit válku a dohodnout se s koncilem. Za zemského správce byl zvolen Aleš Vřešťovský z Riesenburka, kterému byla podřízena dvanáctičlenná rada. Zemskému správci bylo přiznáno právo zavést v zemi pořádek, což znamenalo, že mohl v budoucnu kohokoliv, kdo by se k usnesení sněmu připojil a později ho nechtěl dodržovat, označit za zemského škůdce, čímž by byl postaven mimo zákon.

Na svatomartinském sněmu vystoupil i zástupce basilejského koncilu Jan Palomar, který nabídl umírněným husitům tzv. kompaktáta, neboli revizi čtyř artikulů pražských, která byla mnohem umírněnější, než původní husitský návrh. V cestě stála ale polní vojska, která kompaktáta odmítala, neboť je považovala za zradu husitského programu. Na jaře 1434 byl proto zemský správce nucen svolat zemskou hotovost, kde hlavní slovo připadlo koalici katolických a kališnických pánů. V květnu 1434 tato koalice dobyla Nové Město pražské, čímž polní vojska ztratila oporu Prahy. Následně musela přerušit obléhání Plzně a táhnout nepříteli vstříc. V bitvě u Lipan utrpěla posléze drtivou porážku, která znamenala definitivní konec polních vojsk. Cesta k dohodě s koncilem a Zikmundem byla otevřena.

Porážka polních vojsk v bitvě u Lipan změnila konstelaci sil v království. Zemský správce Aleš Vřešťovský z Riesenburka proto musel na přelom června a července 1434 svolat do Prahy zemský sjezd, který byl hojně navštíven českými i moravskými pány. Bylo rozhodnuto nabídnout Zikmundovi (od roku 1433 byl korunovaným římským císařem) českou korunu. Z tohoto důvodu se krátce po skončení sněmu vydalo české poselstvo do Řezna, kde se Zikmund právě zdržoval. Zástupci poražených polních vojsk byli na sněmu donuceni vzdát se obnovy stálých vojsk. Zároveň museli přijmout důsledky vyhlášení krajského zřízení, tedy institucí, které byly zárodkem budoucích landfrýdů, proti jejichž zřízení se dříve polní vojska stavěla. Sněm také vyhlásil roční příměří v celém království.

Na říjen 1434 byl do Prahy svolán další sněm, na kterém se řešily především náboženské otázky a stanovení mantinelů, mezi kterými se měla kališnická víra pohybovat. Kališníci byli po bitvě u Lipan reprezentováni zejména univerzitním mistrem a budoucím arcibiskupem Janem Rokycanou, který musel vzít na vědomí, že po porážce radikálů musí s katolickou stranou nalézt přijatelný kompromis. Tak se stalo, že kališníci ustoupili od požadavku všeobecného zavedení přijímání podobojí a žádali pouze určení kostelů v Čechách a na Moravě, kde by bylo možné přijímat z kalicha. Dalším z jejich požadavků bylo například zavedení práva zemským sněmům v otázce volby pražského arcibiskupa a olomouckého biskupa. Pomalu se v českých zemích schylovalo k vyhlášení dvojvěří, což bylo v tehdejší Evropě zcela ojedinělé. I to byl jeden z velkých výdobytků husitské revoluce.

Svatovalentinský sněm, který se v Praze sešel v březnu 1435 , už sestavil konkrétní požadavky kališníků ve vztahu k Zikmundovi a církvi. Proti se postavil pouze Tábor a husitský hejtman Jan Roháč z Dubé, pro něhož bylo přijetí Zikmunda na český trůn nepřijatelné. Válečné neúspěchy v roce 1435 ale Roháčovo postavení podlomily. V létě 1435 v Brně probíhala zatím nejvážnější jednání mezi kališníky a zástupci koncilu, kterých se účastnil osobně i Zikmund, jenž v Brně projevil snahu po rychlém nalezení kompromisu, neboť byl již unaven nekonečnými tahanicemi, které mu český trůn na sklonku úspěšného života oddalovaly. Konečné rozhodnutí ve věci smíření Čechů s koncilem a Zikmundem mělo padnout v Jihlavě, kam únorový zemský sněm z roku 1436 vyslal reprezentativní delegaci.

Ve dnech 5. června až 5. července 1436 se pak v Jihlavě konalo společné zasedání českého a moravského zemského sněmu za osobní účasti Zikmunda a zástupců basilejského koncilu . Výjimečná událost, která svými důsledky ovlivnila české dějiny až do Bílé hory, a jež se stala historickým mementem, kdy se na evropském kontinentu poprvé uzákonila vítězná reformace, vyvrcholila na jihlavském náměstí, kde bylo slavnostně před zraky Zikmunda, zástupců koncilu i předních pánů z Čech a Moravy vyhlášeno nejen smíření Čechů s křesťanským světem, ale také vyhlášena kompaktáta, která se stala hlavním zemským zákonem království. Kompaktáta představovala uznání čtyř artikulů pražských z roku 1420 v jejich umírněné podobě s dodatky a omezeními. Vítězství to bylo velké, neboť se České království stalo zemí dvojí víry a dvojího lidu, přičemž se každý obyvatel země mohl svobodně rozhodnout, jaké víře dá přednost. A právě tato svoboda se stala vstupní branou k novověku, na který si ale české země musely vývojově počkat ještě několik desetiletí. Jedním z výdobytků husitské revoluce bylo i zvýšení politické váhy královských měst, která se po roce 1436 pravidelně účastnila zemských sněmů.

Sněmy v období interregna a vlády Jiříka z Poděbrad (1437 – 1471)  

Poté, co Zikmund v Jihlavě potvrdil rozšířená privilegia a svobody českých a moravských pánů, byl přijat na český trůn. Vlády si příliš neužil, neboť již v prosinci 1437 zemřel ve Znojmě na cestě z Českého království, kde proti němu krátce před tím vypukly nepokoje související se Zikmundovým vědomým porušováním úmluv vyhlášených v Jihlavě. Protože po sobě Zikmund nezanechal dědice, vymřela tím dynastie Lucemburků po meči a český trůn byl uprázdněn. Dne 27. prosince 1437 se v pražském Karolinu sešel zemský sněm, který se stal zároveň sněmem volebním . Katolické a husitské panstvo, jež se hlásilo k tzv. rakouské straně, která hodlala dodržet Zikmundovo doporučení a zvolit na trůn jeho zetě Albrechta Habsburského, skutečně prosadilo jeho zvolení. Stoupenci kalicha s volbou nesouhlasili a dožadovali se polské kandidatury. Země tak opět stanula na prahu občanské války.

Albrecht Habsburský (jako římský král Albrecht II.) vládl v Čechách jenom dva roky. Jeho česká vláda byla pouhou epizodou, protože mnohem důležitější bylo, že se Albrecht pokoušel po vzoru Přemyslovců a Lucemburků vybudovat ve střední Evropě mohutné soustátí pod žezlem jedné dynastie. K titulu rakouského vévody si brzy přidal titul římského, českého a uherského krále. V říjnu 1439 při tažení proti Turkům ale předčasně zemřel a zanechal po sobě jen pohrobka Ladislava. Ten byl sice podle práva dědicem výše zmíněných zemí, ale události se v každé zemi vyvíjely poněkud jiným směrem.

V Čechách práva čerstvě narozeného Ladislava nerespektovali, protože poté, co se v zemi podařilo zažehnat občanskou válku, byla země rozdělena na landfrýdy (krajské politicko-vojenské svazky stavů) v čele s hejtmany, které nahrazovaly centrální vládu. Dne 20. června 1440 se v Praze sešel zemský sněm, aby zemi zaopatřil nového panovníka . Většina volitelů hlasovala pro bavorského vévodu Albrechta, který byl synovcem královny Žofie Bavorské, manželky Václava IV. Albrecht se jevil jako vhodnou volbou, neboť mnoho let vyrůstal na královském dvoře v Praze, takže znal české poměry a uměl také jazyk. I přes přemlouvání předních českých pánů Albrecht nabízenou korunu zdvořile odmítl. Byl to tak jediný případ v českých dějinách, kdy panovník nepřijal nabízenou českou korunu. Po této neúspěšné volbě se již další nekonala, neboť země se začala pomalu smiřovat s tím, že bude stejně nakonec nutné počkat, až Ladislav dospěje a bude se moci ujmout vlády.

Na konci ledna 1444 se v Praze konal zemský sněm, který s konečnou platností uznal nároky Ladislava na český trůn . Ve stejném roce se do čela východočeského landfrýdu, který byl tradičně kališnický, dostal Jiřík z Poděbrad. Už zanedlouho se ukázalo, že v něm vyrůstá velmi ctižádostivý, ale také schopný politik, který byl veden ušlechtilou myšlenkou proměnit zemi v království, kde by spolu mohli žít katolíci a kališníci v míru a pokoji. Když se Jiřík z Poděbrad zmocnil roku 1448 Prahy, aby jednou pro vždy skoncoval s pletichami svého rivala Oldřicha z Rožmberka, který usiloval o potlačení kališníků, ocitla se země na pokraji další občanské války. Rozřešení musel přinést v srpnu 1449 zemský sněm v Jihlavě, kterému předsedal římský císař a poručník nezletilého Ladislava Friedrich III. Obě znepřátelené strany se podařilo usmířit a země tak mohla i nadále zažívat relativně klidné období, během něhož se zotavovala z následků husitských válek.

Na začátku 50. let 15. století se převaha začala přiklánět na stranu Jiříka z Poděbrad, který si péčí o blaho země dokázal naklonit i řadu katolických pánů. Důvěru mu vyslovil také císař Friedrich III. a překvapivě i papežská kurie, které se jevil jako vhodná osoba, jež by v budoucnu mohla kališníky znovu přivést do lůna katolické církve. Dne 27. dubna 1452 zemský sněm v Praze na dobu dvou let (ve skutečnosti až do roku 1458) zvolil Jiříka z Poděbrad zemským správcem , čímž se království dostalo do schopných rukou. K dispozici měl také jedenáctičlennou radu. Pravomoci, které Poděbrad od sněmu obdržel, se téměř rovnaly pravomocem královským, dokonce se i vztahovaly na správu královských důchodů. Jeho moc nenarušilo ani to, že se země již chystala na přijetí Ladislava. Moravští stavové na sněmu v Brně uznali Ladislava za svého markraběte již 6. července 1453. Čeští stavové to učinili až v říjnu 1453, kdy Ladislav přijel do Čech, a v Praze byl slavnostně korunován českým králem.

Ladislav se v Čechách zdržel celý rok, a kdo by očekával, že vliv Jiříka z Poděbrad poklesne, ten by se zmýlil, neboť Ladislav projevoval k Poděbradovým schopnostem velkou důvěru. Když ze země odjel, byla Jiříkovi z Poděbrad opět svěřena správa království. Zemský sněm jej 19. března 1454 potvrdil v úřadu zemského správce na další dva roky. V listopadu 1457 však Ladislav v Praze uprostřed svatebních příprav předčasně zemřel.

Země se ocitla znovu bez panovníka. Sněm, který se v Praze sešel 27. února 1458, se tak stal sněmem volebním . Vstoupil do historie jako jeden z nejvýznamnějších sněmů celých českých středověkých dějin, neboť jeho výsledek byl přelomový a výjimečný tak, jako byla výjimečná celá husitská epocha. I když se objevilo hned několik uchazečů o český trůn, například polský král Kazimír IV., Vilém Saský nebo francouzský princ Karel, jediným, opravdu vážným kandidátem byl sám zemský správce. Po čtyřdenním jednání byl 2. března 1458 všemi přítomnými hlasy českých pánů zvolen českým králem Jiřík z Poděbrad, který v rozhodující chvíli dosáhl podpory kurie a předních katolických šlechticů v čele s rodem mocných Rožmberků. Jednalo se o první skutečnou volbu v českých dějinách, jelikož v minulých případech byl vždy zvolen ten, kdo měl k trůnu blíže na základě dědičných smluv nebo příbuznosti s předchozími králi. Jiřík z Poděbrad nebyl královského rodu. Dokonce byl kališník, což by ještě před několika málo lety vyvolalo zděšení po celé Evropě. Jedinou skvrnou na tomto památném volebním sněmu byla neúčast zástupců vedlejších korunních zemí, takže se nový král musel teprve domoci svých práv na Moravě, ve Slezsku a v obojí Lužici. V nejdůležitější korunní zemi, na Moravě, měl Jiřík své nároky ulehčeny tím, že většina moravské šlechty na sněmu v Brně v dubnu 1458 přijala Poděbrada za svého nového panovníka.

Do roku 1460 dosáhl Jiřík z Poděbrad uznání v zemích Koruny české i na mezinárodní scéně. Zdálo se, že nastává období stabilizace a opětovného posílení království, které v minulosti tolik utrpělo. Jenže v roce 1462 dosavadní Poděbradův spojenec papež Pius II. prohlásil kompaktáta za neplatná, jelikož prý byla udělena jen jedné generaci Čechů, z nichž už v této době žije jen zlomek. Skutečné důvody byly jiné. Pius II. měl dalekosáhlé politické plány se získáním evropských panovníků k výpravě proti Turkům. Velký zájem měl na účasti českého a uherského krále, ale Jiřík z Poděbrad byl politický realista, který se nechtěl do podobného dobrodružství pustit. Navíc měl v domácích poměrech ztíženou úlohu tím, že musel zachovávat kompaktáta a nenadržovat ani jedné z náboženských stran, což bylo v napjaté době takřka nemožné. Obzvláště poté, co se náboženské problémy spojily s problémy politickými. Pius II. věděl o nesnadném postavení českého krále, a proto využil ožehavé téma platnosti kompaktát, která husitům potvrdil pouze koncil v Basileji, nikoliv papež, aby zatlačil na Jiříka z Poděbrad.

V srpnu 1462 svolal Jiřík z Poděbrad do Prahy sjezd českých předáků, na kterém vystoupil důrazně na obhajobu kompaktát, jakožto hlavního zemského zákona země, na který při královské korunovaci přísahal, přičemž odmítl vměšování papežské kurie do vnitřních českých záležitostí. I přes opatření královy diplomacie a zahájení diplomatické protiofenzívy (známý projekt evropské mírové unie) se mezinárodní postavení českého krále zhoršovalo. V červenci 1463 byl král donucen svolat do Brna generální sněm zemí Koruny české, kde apeloval na katolíky i kališníky, aby v zájmu zachování míru v království upustili od řešení problémů silou. Za několik měsíců poté už byl český král pohnán papežem před církevní soud, kam se Jiřík z Poděbrad pochopitelně nedostavil, takže byl novým papežem Pavlem II. dán do církevní klatby a formálně zbaven trůnu.

Výzvy Říma k odepření poslušnosti českému králi využili pouze katoličtí páni, kteří se v listopadu 1465 sdružili v tzv. jednotu zelenohorskou, která proti králi pozvedla následující rok zbraně. S odbojem katolických pánů si Jiřík z Poděbrad ještě poradil, ale roku 1468 se do sporu vložil uherský král Matyáš Korvín, který českému králi vyhlásil válku a sám se postavil do čela připravované křižácké války proti Čechům. Papežské kurii se ale nepodařilo zmobilizovat k útoku na Jiříka z Poděbrad dostatek sil, neboť okolní země se odmítly na křižáckém tažení podílet. Křižácké tažení se tak nakonec omezilo na česko-uherskou válku, kde se štěstí střídavě přelévalo z jedné strany na druhou. V únoru 1469 Jiřík z Poděbrad nevyužil svého nečekaného úspěchu u Vilémova, kde se českému vojsku podařilo obklíčit hlavní část Korvínovy armády, a přistoupil na jednání s Korvínem, na němž byly uzavřeny jisté dohody. Matyáš Korvín nakonec dané slovo porušil a v květnu 1469 se nechal prohlásit v Olomouci zelenohorskou jednotou českým králem.

Český sněm v Praze 5. června 1469 Korvínův čin odsoudil a prohlásil jeho nároky na český trůn za nelegitimní. Pod tíhou okolností se Jiřík z Poděbrad odhodlal k velké osobní oběti, když se zřekl nároků svých potomků na český trůn výměnou za polskou pomoc ve válce s Korvínem, která však nebyla nezištná, jelikož si kladla za podmínku, že bude syn polského krále Vladislav Jagellonský po Jiříkově smrti zvolen českým králem. V roce 1470 se válečné štěstí začalo pomalu přiklánět na českou stranu, ale než mohla být válka ukončena, Jiřík z Poděbrad v březnu 1471 zemřel. Stalo se tak ve složité situaci, kdy byly země Koruny české násilně roztrženy (Korvín držel většinu vedlejších korunních zemí až do své smrti v roce 1490) a k uklidnění domácích poměrů bylo daleko.

Cesta ke kutnohorskému náboženskému míru za prvních let vlády jagellonské dynastie (1471 – 1485)

Po smrti Jiříka z Poděbrad se v posledních květnových dnech roku 1471 sešel v Kutné Hoře český zemský sněm , kam se dostavili i někteří katoličtí páni. Hlavním bodem jednání bylo naplnění vůle zemřelého krále, která otevírala cestu k nástupu patnáctiletého Vladislava Jagellonského, nejstaršího syna polského krále Kazimíra IV., na uprázdněný český trůn. Zelenohorská jednota se marně snažila na sněmu prosadit zvolení (z jejich pohledu spíše uznání) uherského krále a hlavního Poděbradova rivala Matyáše Korvína. Dne 27. května 1471 byl králem zvolen Vladislav Jagellonský. Nový král byl v Praze slavnostně korunován v srpnu 1471.

Vladislav Jagellonský (1471 – 1516) byl mladý, nezkušený a bez většího osobního nadání. Pro roli krále v těžké době se příliš nehodil, a tak se už po několika málo měsících v Čechách stal loutkou v rukou českých pánů, kteří systematicky po celá léta ukrajovali z jeho královské moci. Role stavů i zemských sněmů tak podstatně narůstala. Z polských slibů před Vladislavovým zvolením se nepodařilo naplnit takřka nic. Královské dluhy ani roztržení zemí Koruny české mezi dva panovníky se nepodařilo odstranit. Uherský král i nadále držel vedlejší korunní země, kdežto Vladislav vládl jenom v Čechách. Pouze silná královská moc reprezentovaná schopným panovníkem mohla zemi vyvést z krize. Jenže už zemský sněm v Benešově, který se sešel v květnu 1473 ukázal, kam se bude Vladislavova vláda ubírat. Na sněmu zahájeném královnou vdovou Johanou z Rožmitálu byli zvoleni čtyři zemští „řiditelé“: Hynek z Poděbrad, Zdeněk ze Šternberka, Vilém z Riesenburka a Jan Zajíc z Hazmburka, kteří se stali skutečnými pány království. Na krajské úrovni je měli zastupovat nově ustanovení hejtmané.

Po benešovském sněmu se tak těžiště Vladislavovy moci přesunulo do rukou šlechty. Nedořešené náboženské spory prozatím ustupovaly stranou, jelikož roztržení českého státu se nelíbilo katolické ani kališnické šlechtě. Za jagellonské éry se s konečnou platností začínal u české šlechty uplatňovat zemský patriotismus, který u jednotlivých stavů postupně vytlačoval náboženskou nesnášenlivost na úkor posílení vědomí, že šlechta je daleko více než král zodpovědná za osud státu, hlavně jeho celistvost a nezávislost. Zemský patriotismus byl v českém prostředí nejsilnější především v následujícím 16. století. I to byl jeden z mála doceněných výsledků husitské revoluce, jelikož tím, že si české země prošly procesem reformace už o století dříve než ostatní evropské státy, staly se ostrůvkem náboženské tolerance, která byla až do Bílé hory v evropském měřítku ojedinělá.

Druhá husitská válka, která se odehrávala na přelomu Jiříkovy a Vladislavovy vlády, se po roce 1471 vedla jen lokálně a v omezené podobě. Oba státy byly příliš vyčerpané, a tak převládala snaha po ukončení celého sporu. V únoru 1475 se v Praze zemský sněm přiklonil k návrhu uherského krále, aby si oba panovníci vládu v zemích Koruny české rozdělili. Vladislav měl vládnout v Čechách, Lužici, Svídnicku a Javorsku. Matyáš Korvín si směl ponechat titul českého krále a vládu nad Moravou a Slezskem. Konečnou podobu těmto ujednáním dala však až vzájemná schůzka Vladislava a Matyáše v prosinci 1478, která se v přátelské atmosféře uskutečnila v Olomouci. Válka tím definitivně skončila, kromě toho se možnost opětovného spojení českého státu jevila jako více než reálná, neboť mezi oběma panovníky byly podepsány také smlouvy o případném dědění.

Závěry přijaté v Olomouci posvětil svatováclavský sněm, který se na pokyn Vladislava Jagellonského sešel v Praze 28. září 1479 . Došlo na něm také ke konečnému smíření krále se zelenohorskou jednotou. Do království se opět vrátil klid a mír. Bohužel ne na dlouho, protože do popředí se dostaly náboženské spory, které v prvních letech Vladislavovy vlády utlumovala válka s Korvínem. Na vině bylo i královo nepříliš rozumné chování, neboť se začal obklopovat převážně katolickou šlechtou, jejímuž vlivu postupně propadl. Katolická strana chtěla využít míru a slabého krále k tomu, aby konečně zúčtovala s kališníky. Vladislav nedokázal včas rozpoznat, že se stal jen nástrojem katolické strany k potlačení kališníků. Nepochopil ani, že se proti němu samotnému zvedá v zemi odpor, protože utrakvisti se cítili právem ohroženi. Nejradikálnější situace byla v Praze, kde docházelo takřka denně k drobným i vážnějším incidentům mezi katolickým a kališnickým obyvatelstvem.

Aby pražští měšťané vyznávající kalich zabránili chystanému protiútoku katolické strany, která chtěla poměry v království navrátit před rok 1419, podnikli v září 1483 v Praze krvavý převrat, který měl podobný průběh, jako v horkém létě 1419. Pražané vzali útokem radnice na Starém i Novém Městě pražském. Při tzv. druhé pražské defenestraci bylo mnoho konšelů zabito nebo uvrženo do vězení. Po vzetí obou radnic útokem se lid vrhl i na některé kláštery, odkud vyháněl mnichy a pustošil klášterní výbavu. Vladislav ze strachu o svůj život utekl do Kutné Hory, kde se zdržoval téměř rok. Dlouhé měsíce žil královský dvůr v nejistotě, zda převrat v Praze neznamená vypuknutí další revoluce. Ukázalo se, že ani jedna z náboženských stran nemá sílu k naplnění svých cílů. Emoce a vášně postupně opadaly a rýsoval se půdorys pro vzájemné jednání, které by skoncovalo s náboženskými různicemi jednou provždy.

Ve dnech 13. a 20. března 1485 se Kutná Hora stala svědkem nejvýznamnějšího z husitských sněmů, jehož výsledky se staly základem uspořádání v království až do Bílé hory . Na sněmu došlo ke konečnému narovnání mezi katolickou a kališnickou stranou, a to bez prostředkování cizinou. Obě církve byly v zemi zrovnoprávněny. Teprve od této chvíle zavládl v zemi smír a byla naplněna vize Jiříka z Poděbrad o zemi dvojího lidu. Katolická strana uznala beze zbytku platnost kompaktát jako základního zemského zákona. V praxi to napříště například znamenalo, že bylo povinností i katolických pánů dbát o to, aby nikdo kompaktáta vědomě neporušoval. Původně byl smír dojednán na 31 let, ale později byl automaticky prodloužen, protože po třech desetiletích se už poměry v zemi zásadním způsobem změnily. Vyrostla totiž další generace Čechů, která mohla žít v náboženské svobodě. V evropském kontextu byl kutnohorský náboženský mír převratnou událostí, která ukončila dlouhou, často bolestnou a kontroverzní, ale bezesporu výjimečnou a ojedinělou českou reformaci, která byla první v dlouhém řetězci evropských reformací. Martinu Lutherovi, německému reformátorovi, který se stal vůdčí postavou následující první velké evropské reformace, byly tehdy necelé dva roky.

Nastala dlouhá éra plodných kompromisů, tolerance a porozumění. A co se týče samotných zemských sněmů, tak ty v dalších letech čekal velký rozmach. Napříště to už nebyl panovník ale stavové, kdo rozhodovali o osudu zemí Koruny české.

Autor: Napo_Leon