Husitství a reformace česká (IV. díl – Husitská revoluce II: od obrany k útoku)

Dominance polních vojsk (1424 – 1431) (Marek Zelenka)

Nadějně započatá výprava spojených husitských sil na Moravu nebyla Žižkovou smrtí výrazněji ohrožena. Husitští bojovníci dobyli během podzimu 1424 Ivančice, klášter v Třebíči, Boskovice, Letovice nebo Mohelnici, čímž položili základ k tomu, aby se jihozápad Moravy stal v dalších letech stabilní součástí husitského svazu. Odchod velkého vojevůdce tak měl spíše dlouhodobější dopady, které se projevily až v následujících měsících. Žižka ještě před svou smrtí určil za své nástupce zkušeného hejtmana Jana Hvězdu z Vícemilic, zvaného Bzdinka, který před tím úspěšně působil v pražském i táborském svazu, hradeckého hejtmana Kuneše z Bělovic a Viktorina z Poděbrad, otce budoucího husitského krále Jiříka. Ve východočeském svazu se však po roce 1424 začal výrazně prosazovat i Jan Roháč z Dubé, jehož jméno dnes zná téměř každý školák, neboť se měl za několik let stát hlavním aktérem posledního opravdového husitského vzdoru v Čechách. To naopak v táborském svazu byla situace o mnoho složitější, neboť schopných a úspěšných hejtmanů se nedostávalo již dlouho před Žižkovou smrtí. Výjimku tvořil pouze rázný Bohuslav ze Švamberka. I z tohoto důvodu se táborský svaz po Žižkově smrti nebránil užší spolupráci se svými spolubojovníky z východních Čech, což do budoucna vytvořilo základ úspěšného působení spojených polních bratrstev.

Avšak nikdo z výše jmenovaných hejtmanů nedokázal dosáhnout autority a ani prestiže svého slavného předchůdce. Věděli to i sami husitští válečníci Žižkova Nového Tábora a východočeského svazu, kteří se z úcty před svým nikdy neporaženým velitelem začali od této chvíle nazývat „sirotky“, aby tak dali celému světu najevo své pocity po odchodu muže, jehož mnozí ve vojsku považovali za skutečného otce a on je za „děti“. Žižkovým odchodem se dostala polní vojska na čas do útlumu způsobeného absencí přímočaré a nekompromisní politiky, kterou doposud praktikoval nemilosrdný obhájce čtyř artikulů pražských. Pomyslný boj o Žižkův palcát tak nebyl pouze bojem o to, kdo si v polním vojsku zjedná největší autoritu, ale také zápasem o novou politickou a vojenskou doktrínu hlavní úderné síly husitské revoluce ^[1]. Mír uzavřený v říjnu 1425 mezi zástupci polního vojska a Prahou, jenž umožnil uskutečnit další společnou a také úspěšnou výpravu na Moravu, byl dokladem převažujících tendencí dávat v husitském hnutí před bratrovražednými boji přednost jednáním a kompromisům. Historie nám už nikdy neodpoví na otázku, zdali by byli této politiky dostatečně schopni Jan Hvězda a Bohuslav ze Švamberka, jakožto dvě nejvýznamnější osobnosti, jež se v letech 1424 – 1425 objevily na východě i jihu Čech. Jan Hvězda totiž utrpěl v říjnu 1425 smrtelné zranění při obléhání Mladé Vožice v jižních Čechách. Podobný osud potkal jen o pouhý měsíc později u dolnorakouského pohraničního města Retz (cca 12 kilometrů jihozápadně od Znojma) také Bohuslava ze Švamberka. Polní vojska tak na čas znovu osiřela, avšak ne na dlouho. Nečekaný odchod dvou zkušených velitelů umožnil nástup do čela polních vojsk táborskému knězi Prokopovi Holému ^[2] (* cca 1380), jedné z nejvýznamnějších osobností husitské revoluce, jež už od svých současníků získala přízvisko „Veliký“. Kdo byl tedy tento muž, jenž se stal na mnoho let nekorunovaným vládcem husitských Čech s věhlasem ne o mnoho menším než legendární Žižka

Prokop Holý, pocházející podle všeho z bohaté pražské patricijské rodiny, byl především mužem velkého intelektu, rozhledu i uvážlivosti, u něhož se vzácně snoubily politický a vojenský talent. Navíc disponoval tolik potřebnou autoritou, díky níž působil mezi husitskými proudy jako svorník, který dokázal mnohokrát zmobilizovat různorodé zájmové skupiny napříč celým husitským spektrem. Vzhledem k tomu, že byl Prokop členem kněžského stavu, nemohl se osobně účastnit bojů, a tak nebyl vrchním velitelem polních vojsk v klasickém slova smyslu, a to i přesto, že se tato historická nepřesnost objevuje často i v některých odborných publikacích. Stál však husitským hejtmanům po celou dobu věrně po boku a přispíval svými radami i doporučeními. U polních vojsk tak Prokop Holý zastával de facto funkci voleného správce, jehož plně respektovala vojenská i duchovní elita táborského a sirotčího svazu. Prokopovu úlohu ve vojsku bychom mohli označit jako „náčelník generálního štábu“, protože po roce 1425 nastává v táborském a později i v sirotčím vojsku složitý proces organizační restrukturalizace mocensko-vojenského uspořádání. Vzniká tak skutečný „štáb“ složený z rady starších, který byl orgánem sestaveným z hejtmanů různých druhů husitského vojska: vozů, pěchoty, jízdy, dělostřelectva, apod. Tím, kdo tento štáb zastřešil svou autoritou a určoval diplomatickou a také vojenskou strategii táborského a později i spojeného táborsko-sirotčího bratrstva, byl právě Prokop Holý. Když totiž přišlo na diplomatická jednání, připadla Prokopovi úloha téměř klíčová, neboť byl skvělým rétorem s velkým jazykovým nadáním (ovládal kromě češtiny a němčiny i latinu) a bohatými životními zkušenostmi. V jeho osobě proto získalo husitství nejen schopného muže ovládajícího umění kompromisu a tlumícího vzájemné rozdíly i vášně, ale především někoho, kdo na základě svého geopolitického rozhledu vnímal husitskou otázku v širších středoevropských i evropských souvislostech. Ve své cílevědomosti se Prokop jistě minimálně vyrovnal Žižkovi. Pod jeho vedením se polní vojska proměnila v obávanou sílu, jež přešla postupně od obrany k útoku.

Oprávněnost volby Prokopa Holého do čela spojených polních vojsk ukázal již červen 1426. V bitvě u Ústí nad Labem ^[3] dokázali husité na hlavu porazit vojsko složené ze saských, durynských a lužických oddílů, které do boje proti husitům povolal saský kurfiřt Friedrich I. (1423 – 1428). Jednalo se o událost, jež měla velký mezinárodní ohlas a dotkla se hned několika středoevropských aktérů. Král Zikmund musel ve Svaté říši římské prakticky už od svého zvolení v roce 1411 svádět stejně jako kdysi i jeho bratr Václav IV. mocenské hrátky s porýnskými kurfiřty. Ti pohlíželi s despektem na to, že Říši vládne panovník, jenž nemá na říšském teritoriu žádnou mocenskou základnu, a svými častými pobyty v Uhrách dává nezakrytě najevo, že je pro něj Uherské království důležitější než německé oblasti. Aby Zikmund oslabil opozici na západě Říše, odměnil roku 1423 svého nejvěrnějšího spojence míšeňského markraběte Friedricha udělením Saského vévodství i s kurfiřtským hlasem, jež bylo ihned přičleněno k Friedrichovu Míšeňskému markrabství, čímž došlo ke zrodu Saska v té podobě, v jaké ho dnes známe my. Zikmund navíc potvrdil svému dravému spojenci, který jej opakovaně podpořil i v protihusitských válečných kampaních, zástavní držení Mostu, Ústí nad Labem a dalších míst v severních Čechách. Na severu Čech proto saské síly dlouhodobě operovaly, čímž nejenže bránily ve spojení českého vnitrozemí s bohatými saskými a hornolužickými městy, ale celý prostor zároveň sloužil jako předsunuté stanoviště pro vpády křižáckých vojsk. Saský kurfiřt navíc kalkuloval s tím, že by se mu mohlo podařit využít oslabení Českého království k tomu, aby získal důležité opěrné body v severních a severozápadních Čechách plně do své moci. V tom mu však zabránili husité, kteří tím mimo jiné prokázali, že v době absentující královské moci dokáží uhájit integritu českého státu i proti vnějšímu agresorovi.

Bitva u Ústí nad Labem se velmi silně zapsala do paměti současníků. Avšak nikoli z toho důvodu, že se na scéně velkých dějin poprvé objevil Prokop Holý, ale především proto, že husité utrpěli jen minimální ztráty oproti saské straně, kde stoupal počet padlých ke 4000 mužů. To představovalo téměř třetinu z celkového počtu Friedrichem mobilizovaných sil! Nebyla to tedy jen tak nějaká porážka, ale skutečná vojenská katastrofa pro ambiciózního kurfiřta, ze které museli vyvodit důsledky vojenští velitelé celé protihusitské koalice. Není tedy divu, že u Ústí nad Labem to bylo naposledy, kdy se intervenční armáda pokoušela husity zdolat uplatněním klasické bojové taktiky najíždění těžkooděných jezdců na pevně sevřenou vozovou hradbu husitů. Napříště tak měli i křižáci vyrazit do boje s bojovými vozy a velkým počtem palných zbraní. Avšak již záhy se ukázalo, že jen tupé kopírování husitské bojové taktiky nepovede ke kýženému výsledku, neboť velitelům v křižáckém vojsku chyběly patřičné zkušeností s používáním těchto nových taktických vymožeností ve vojenském řemeslu. Nehledě na to, že se velitelé nedokázali dost dobře shodnout ani na tom, v jaké míře tyto nové vojenské prvky implantovat do tehdy uplatňované bojové strategie. I to byly okolnosti, jež ovlivňovaly způsob boje křižáckých vojsk a tím pádem i konečné výsledky jejich dalších válečných kampaní v Čechách.

***

Debakl Zikmundova nejvýznamnějšího spojence v Říši vyburcoval k činnosti rakouského vévodu Albrechta, který chtěl zabránit šíření husitského vlivu na Moravě, kde se převaha po úspěšných výpravách z předchozích dvou let výrazně přelila na stranu stoupenců kalicha. Na konci léta 1426 proto vtrhl horlivý vévoda i s vojenskou podporou krále Zikmunda na jižní Moravu, kde jej však zdrželo obléhání Břeclavi, což do značné míry zastavilo nadějný nástup bojovného Habsburka. Břeclavi totiž přispěchal na podzim na pomoc Prokop Holý. Především jeho zásluhou byla Morava zbavena akutního nebezpečí a husité mohli jen o něco málo později přenést bojové operace do Rakous, kde uštědřili Albrechtovi v březnu 1427 drtivou porážku v bitvě u Světlé. S dalším vojenským neúspěchem se tento fanatický odpůrce husitů, jenž se sám pasoval do role hlavního obránce katolické víry, a kterému cizina přezdívala „kladivo na kacíře“, smiřoval jen velmi těžko. Nenávist byla však oboustranná, protože husité nemohli Albrechtovi odpustit, že na rozdíl od mnoha jejich jiných nepřátel nešetřil zajatce a krutě se mstil na těch božích bojovnících, kteří se mu dostali do rukou. Vpád do Rakous byl vůbec první velkou a primárně cílenou husitskou zahraniční výpravou směřující mimo samotné teritorium Koruny české. Také cizina měla nyní okusit všechny strasti válečného běsnění, které okolní země už po léta připravovaly Českému království. Táborité a sirotci během této vojenské kampaně zpustošili mimo jiné i klášterní objekty v Zwettlu (Světlá) a Altenburgu, avšak tyto reminiscence na starozákonní a prvopočáteční husitský ikonoklasmus byly v této době již poměrně vzácné, a proto vzbudily patřičnou pozornost současníků.

V květnu 1427 obrátila polní vojska pozornost do Slezska a Horní Lužice, kde si počínala neméně zdatně, i když se zde husitům zatím nepodařilo dobýt žádný významnější opěrný bod. To byl počátek husitských výprav do zahraničí (rejsy), u nichž se v českém prostředí ujalo poněkud romantické a zavádějící označení „spanilé jízdy“. Díky politické obratnosti Prokopa Holého byla součinnost táborského, sirotčího a pražského svazu pevnější než kdy jindy. Když byl navíc v Praze v dubnu 1427 uskutečněn převrat, na základě kterého bylo v hlavním městě království na několik let odstraněno od moci umírněné husitské křídlo, dostoupila kooperace polních vojsk svého vrcholu. Se zabezpečeným týlem a s početným vojskem se již mohli husité odvážit bez obav přenést válku na území nepřítele. Pro husity bylo velmi důležité, aby v zahraničí ovládli významná místa na důležitých obchodních komunikacích spojujících Čechy s cizinou, a tak prolomili obchodní blokádu uvalenou na České království již v roce 1420. Je však pravdou – a také dokladem stálosti lidské povahy napříč staletími – že se hospodářská blokáda všemi zainteresovanými stranami flagrantně porušovala prakticky již od počátku, neboť obchod kvete v každé době a tučná provize byla vždy až na prvním místě.

Přesto se díky úspěšným rejsám podařilo husitům zmírnit dopady hospodářského rozvratu v království, který byl způsoben nejen dlouholetým válčením, ale také několika málo úrodnými roky. Ty se v polovině 20. let 15. století poměrně často opakovaly v důsledku tuhých zim a deštivých měsíců v jarním i letním období. Z vojenského hlediska sloužily rejsy k tomu, aby  eliminovaly místa seřadišť intervenčních armád a zároveň zasáhly protivníka na jeho vlastním území, což s sebou přinášelo i velký psychologický účinek. Výpravy do zahraničí ale ze všeho nejvíce přinášely naturální kořist a finance nutné k vydržování stálých polních vojsk, a proto byly jejich úspěšné realizace v budoucnu téměř zásadní pro další úspěšnou existenci obcí polem pracujících. Nezanedbatelný byl ale i aspekt šíření husitského programu za hranicemi země. To však bylo velmi obtížné vzhledem k dlouholeté propagandě, která líčila v zahraničí husity v tom nejhorším možném světle, a také přirozené jazykové i kulturní bariéře. Není náhodné, že na Moravě husitství dokázalo zapustit kořeny, kdežto ve vedlejších korunních zemích s jasnou převahou německého obyvatelstva husitský program nejenže nenalezl žádný větší ohlas, ale na mnoha místech se dokonce setkal s hlubokým odporem. Mohla za to i okolnost v minulosti často záměrně zamlčovaná: vzhledem k tomu, že se husité za hranicemi Čech a Moravy nacházeli fakticky na nepřátelském území, kdy si nemohli být jisti loajálností místních obyvatel, nechovali se vždy v rukavičkách a nutně docházelo k tu menším, tu větší konfliktům a střetům. Za takové situace bylo poté velmi obtížné vysvětlit zdejším obyvatelům, že hlavním vývozním artiklem husitů jsou myšlenky o křesťanské věrouce a nikoli prázdné zásobovací vozy čekající na plné naložení.

Husitské výpady do Rakous, Slezska a Lužice podnítily církevní a světské představitele protihusitské koalice uskutečnit v pořadí již III. křížovou výpravu proti husitům. Ta však dopadla žalostně, ba přímo trapně. Však jen považme. Křižácké vojsko složené převážně z německých oblastí Říše, jež čítalo na 20.000 mužů, překročilo v červenci 1427 hranice království a oblehlo husity držené Stříbro. Podle původních plánů měl do Čech ve stejnou chvíli vpadnout i vévoda Albrecht, avšak ten svůj slib nedodržel, neboť předchozí neúspěchy v bojích s husity jej silně vyčerpaly. Husité se tak nemuseli obávat bojů na dvou frontách a mohli vrhnout všechny síly k osvobození křižáky obleženého Stříbra. Po zprávách o blížícím se příchodu spojeného vojska pražského, táborského a sirotčího svazu, které bylo tentokrát vydatně podpořeno také oddíly moravských husitů, křižáci obléhání raději přerušili a stáhli se blíže k hranicím. Nepřítel tak byl nucen ustoupit až k Tachovu, kde se kvapně chystal k obraně. Od Tachova ale křižáci už v srpnu 1427 zběsile prchli ještě před bojem. V jejich řadách totiž zavládla panika poté, co zjistili, že se husitské síly nezadržitelně blíží také k Tachovu, a to mnohem rychleji, než jak se jejich velitelský štáb domníval. Husité poté snadno opanovali bojiště a pobili zadní voje křižáků, kterým při kvapném útěku a zoufalých pokusech o obranu překážely paradoxně i bojové vozy, jež si vzali s sebou do Čech.

Na vítězné vlně naladěná polní vojska vzápětí dobyla Tachov, jenž se stal posléze spolu se Stříbrem důležitým opěrným bodem husitů v západních Čechách, kde z velkých měst vzdorovala již jen osamocená Plzeň, na jejíž dobytí však neměli husité dostatek sil. Fatální selhání křižáků se snažili političtí i vojenští vůdci protihusitské koalice svalit na údajně nedostatečné síly, jež se této kampaně zúčastnily. Pravda byla však jinde a neměla jen jednu příčinu. Kruciátě se především stala osudnou neochota spojenců z Rakouska, Saska a také Uher zapojit se do tažení, a tak rozmělnit husitské síly. Na vině ale bylo i trestuhodné podcenění polních vojsk, jež se díky Prokopovi Holému prakticky okamžitě po mobilizaci ujala vojenské iniciativy a uštědřila tak intervenční armádě školení ze samotných základů vojenské taktiky. Selhali však i samotní křižáčtí vojáci, kteří byli od počátku tažení demoralizováni a špatně motivováni, přičemž jim nikdo z velitelů nedokázal odpovědět na zásadní otázku, jíž si tehdy kladla celá Evropa: „V čem tkví tajemství husitské neporazitelnosti?“ To byly hlavní příčiny neúspěchu. Znovu je nutné podotknout, že se křižáčtí velitelé do budoucna opět nijak nepoučili. Tachovský scénář se proto měl opakovat ještě jednou, a to v měřítku mnohem větším a ještě absurdnějším. Husitské válečnictví představovalo v tehdejší Evropě skutečný unikát. Příčin neporazitelnosti polních vojsk bylo hned několik. Byla to v prvé řadě vysoká bojová morálka husitských bojovníků způsobená jejich hlubokým přesvědčením o správnosti a také nutnosti boje za pravost i čistotu víry. S tím také souvisí aspekt často přehlížený nebo podceňovaný. Pokud by totiž husiti složili zbraně, čekala by je buď smrt z rukou četných nepřátel nebo – což bylo pro mnohé strašákem zejména v pozdější fázi revoluce – návrat k poddanskému způsobu života plnému existenčních starostí. Teprve poté přichází na řadu samotná skutečná revoluce ve vojenském řemeslu, které husité dosáhli, a jíž se je velmi dobře vědoma i cizina ^[4].

Dalšími, kteří mohli obdivovat husitské vojenství v praxi, byli obyvatelé Slezska, kam v první polovině roku 1428 zamířila spojená vojska táboritů a sirotků, jež opětovně podpořily Praha a moravské husitské oddíly. Husité dobyli například Hlohov (Głogów), Střelín (Strzelin) nebo Břeh (Brzeg). Velkým vojensko-diplomatickým úspěchem bylo podrobení slezských knížat Václava a Bolka Opolského, čímž se husitům podařilo ve Slezsku vytvořit důležité zázemí, z něhož bylo možné podnikat vojenské výpady do sousedních Uher nebo v případě potřeby kdykoli včasně přispěchat na pomoc Moravě ^[5]. V létě se husitský příval v podobě sirotčího vojska prohnal Horní Falcí, zatímco táborité pronikli přes Břeclav až téměř na dohled k Vídni. To vyvolalo mohutnou vlnu zájmu ciziny o českou otázku. K činnosti a svým způsobem i odpovědnosti byl volán především král Zikmund, který v Uhrách v posledních letech čelil zvyšujícímu se tlaku ze strany Osmanské říše, a tak neměl na České království ani zdaleka tolik času, kolik na začátku desetiletí.

Poté, kdy Zikmund předal roku 1423 Moravu svému zeti Albrechtovi, dokonce dával od dalších větších vojenských akcí proti husitům ruce pryč, a tak se jeho angažovanost v bojích s husity postupně omezovala pouze na vysílání symbolických vojenských kontingentů. Upřímně řečeno, nebezpečný a nevyzpytatelný nepřítel držící nyní v rukou takřka celý Balkán, odčerpával z Uher příliš mnoho peněz a lidských zdrojů, a tak Zikmund nemohl s husity efektivně válčit ani kdyby býval chtěl. Mezinárodní tlak, a to především ze strany středoevropských vládců, jejichž území se nyní ocitala pod náporem polních vojsk, nakonec Zikmunda přiměl alespoň k diplomatické intervenci. Husité se jednáním nebránili, spíše naopak. Oboustranný dialog vedený na nejvyšší úrovni byl více než vítaný, neboť umožňoval po letech bojů zasednout za kulatý stůl, který by konečně odstranil předsudky vrcholného světského činitele v Evropě vůči kacířům. Husité však poněkud přecenili reálné možnosti Zikmunda a jeho skutečný vliv na politiku papežské kurie, jež jediná mohla udělit souhlas s polemikou na téma oprávněnosti husitských požadavků. Meče přesto nyní na čas utichly, aby mohli promluvit diplomaté a vrcholní představitelé obou stran.

V dubnu 1429 se vydala husitská delegace pod vedením Prokopa Holého do Prešpurku (dnešní Bratislava) k bilaterálním jednáním se Zikmundem. Husité byli ochotni Zikmunda přijmout za českého krále výměnou za uznání čtyř artikulů pražských a možnost předstoupit před chystaným církevním koncilem v Basileji. To nebylo natolik nepřijatelné pro Zikmunda jako spíše pro papežskou kurii, která na krále tlačila, aby jednání za těchto podmínek raději zanechal. Nakonec nezbylo než obnovit oboustranné nepřátelství. Na podzim 1429 se proto opakovaly husitské nájezdy do Slezska a Horní Lužice. Dalším cílem se stalo říšské území, neboť záměrem husitských velitelů bylo zastrašit říšskou veřejnost a pohnout ji k nátlaku na Zikmunda, aby se konečně odhodlal vzepřít tlaku kurie. Na přelomu let 1429/1430 proto husité společnými silami uskutečnili jednu z největších vojenských výprav za celou dobu husitských válek. Husité během ní protáhli Míšní, Saskem i Bavorskem a dobyli na 40 měst. Popleněno bylo například i předměstí Drážďan. Do rukou husitů padlo také město Plavno (Plauen), jež patřilo říšskému hofrychtéři (vysoký úředník se soudními pravomocemi nad královskými městy) Jindřichovi I. z Plavna, jenž držel také statky v Čechách, a který patřil nejen k aktivním stoupencům krále Zikmunda, ale i velkým nepřátelům husitů. Některá říšská města jako například Norimberk se stačila včas vykoupit a zaplatila husitům vysoké výpalné. V Bamberku došlo dokonce po zprávách o blížícím se husitském vojsku k převratu, při němž byl zdejší chudinou vyhnán z města patriciát i samotný biskup. Tento případ je výjimečným dokladem toho, že husitský ohlas byl na některých místech velmi silný i v německém jazykovém prostředí, kam se však dostal spíše ve své zkreslené podobě, v níž se náboženské motivy dostávaly zcela do ústraní a naopak se do popředí prodral sociální aspekt revolučního kvasu.

Domů se husité vrátili z této neobyčejně úspěšné výpravy s velkou kořistí a posíleným sebevědomím. Tažení mělo takový účinek, že se sám braniborský kurfiřt Friedrich Hohenzollernský, jenž byl Zikmundovým vikářem (zástupcem) v Říši, s husity raději dohodl na příměří a dokonce slíbil, že se před koncilem zasadí o husitské slyšení. Přes odpor kurie ale nakonec sešlo i z tohoto pokusu. Dvojí diplomatické zklamání přesvědčilo husity, že je potřeba vydržet v soustředěném tlaku a jednání na koncilu si vynutit silou zbraní. V létě a na Vánoce roku 1430 podnikli táborité další výpravu do Slezska. Sirotci v jarních měsících dokonce na samotné území Uher, kde se jim podařilo dostat až k branám Trnavy. Není divu, že se již začalo po celé střední Evropě ozývat volání po mírovém narovnání s husity. O to více, že na západě Evropy právě vrcholila stoletá válka a Osmanská říše zvýšila svůj vojenský tlak na Uherské království. Cesta k míru s husity ale byla ještě stále v nedohlednu, i když neformální jednání se Zikmundem v Prešpurku stála na počátku dlouhé cesty vedoucí ke kompaktátům. Církev, Zikmund i husité však ještě stále vyčkávali na nějaký zásadní politicko-vojenský zlom, jenž by jednoznačně nachýlil kyvadlo dějin na některou ze stran. Na samém sklonku 20. let 15. století si žádná ze zainteresovaných stran tohoto vpravdě osudového konfliktu nemohla být jista, kam se ono kyvadlo dějin nakonec nachýlí. Bylo ale stále zřejmější, že husitské svazy zaštítěné polními vojsky, jež tvořily páteř husitské revoluce, se pomalu stávají okrajovým politickým subjektem a neúprosný čas začal postupně působit v jejich neprospěch.

 

Cesta k Lipanům (1431 – 1434) (Marek Zelenka)

I přes to, že polní vojska stále neokusila hořkost porážky v otevřené polní bitvě, začala se jejich pozice na počátku 30. let 15. století značně zhoršovat. V letech 1430 – 1433 totiž zasáhla Čechy vlna přírodních katastrof ^[1] a s ní spojených tíživých neúrod, které podstatně zhoršily již tak neutěšené hospodářské poměry v království. Vyčerpaná země proto zanedlouho balancovala na hranici kolapsu, neboť nebyla schopna uživit tisíce profesionálních bojovníků, tj. početnou složku společnosti, která se dlouhodobě nepodílela na žádné hospodářské nebo řemeslné činnosti, a jež ze země vysávala zdroje v situaci, kdy se jich začalo nedostávat obyvatelstvu samotnému. A že se jednalo o složku velmi početnou je nasnadě, protože se odhaduje, že na přelomu 20. a 30. let 15. století, tedy v době svého největšího rozmachu, měla polní vojska stálou armádu o počtu cca 10.000 – 15.000 mužů, přičemž po celozemské mobilizaci (např. během ohrožení země intervenční armádou) tento počet ještě o několik tisíc vzrostl. Jednalo se tedy o počty na středověké poměry velmi vysoké, které stále ještě limitovaná středověká agrární společnost nemohla dlouhodobě uživit.

Také v Čechách proto sílily hlasy po ukončení války, a to i za cenu kompromisu s katolickou stranou. Nejhorší však bylo, že se sama polní vojska setkávala při svých výpravách do zahraničí se stále efektivnější obranou a houževnatým odporem, jež odstartovaly sérii dílčích vojenských neúspěchů. Ty sice nemohly prozatím nijak vážněji ohrozit akceschopnost husitů, ale postupem času podrývaly celkovou bojovou morálku, přičemž dodávaly sebevědomí jejich nepřátelům, kteří netrpělivě vyčkávali na zvrat poměrů. Výprava do Horní Lužice na jaře 1431 byla proto jednou z posledních, ze které se ještě husité vrátili s bohatou kořistí a ověnčeni vítěznými vavříny. Krize, do které se polní vojska a s ní i celá země dostaly, neušla pozornosti Prokopa Holého, který na kutnohorském sněmu v únoru 1431 navrhl vyslat diplomatickou misi k polskému králi. Na jaře se Prokop v Krakově snažil osobně uskutečnit za zprostředkovatelské mise polského panovníka dialog s představiteli církve, avšak marně. Čtyři artikuly pražské byly pro římskokatolickou církev i nadále nepřijatelné. Krachem skončilo i jednání husitských zástupců s králem Zikmundem v Chebu, které se uskutečnilo v téže době, a jež vyšlo z iniciativy stárnoucího panovníka, jenž si začal uvědomovat, že se jeho pozemský čas krátí. Císařská a česká koruna byly poslední dvě mety, jichž chtěl Zikmund ještě za svého života dosáhnout, přičemž po té první měl sáhnout již v následujících měsících.

Papežská kurie, jež měla své zvědy a kontakty po celé střední Evropě, tušila, že dříve či později dojde ke kompromisu mezi husity a Zikmundem, a proto se snažila ještě naposledy vsadit na svou jedinou a v této době již značně zoufalou kartu, a to křižácké tažení. Základem úspěchu mělo být shromáždění doposud největší intervenční armády. Do války se ale tentokrát nikomu příliš nechtělo, a to především ve Svaté říši římské, neboť německá knížata se obávala dalších husitských výprav na svá území v odvetě za chystané tažení, o jehož výsledku si německá veřejnost nedělala žádné velké iluze. Přesto se nakonec podařilo sestavit vojsko v počtu zhruba 25.000 – 30.000 mužů, které se odvážilo překročit hranice Českého království. V srpnu 1431 se však křižáci u Domažlic znovu rozutekli, jen co zaslechli bojový chorál „Ktož jsú boží bojovníci“ znějící z tisíců hrdel, jenž signalizoval, že se spojené a bojovně naladěné husitské síly nezadržitelně blíží. Dobovou anekdotou, nad kterou se následně bavila takřka celá Evropa, byla skutečnost, že iniciátora a duchovního vůdce výpravy kardinála Giuliana Cesariniho v kritickém okamžiku natolik ochromil strach, že z Čech raději kvapně uprchl v přestrojení za prostého žoldáka. Na bojišti navíc zanechal bázlivý legát nejen pověřovací bulu papeže vyhlašující křížové tažení proti českým kacířům, ale i kardinálský klobouk. Ten se stal cennou a zároveň symbolickou trofejí husitů. Úplné fiasko IV. křížové výpravy zchladilo hlavy i těm nejzarytějším fanatikům u římské kurie, a tak už v říjnu 1431 pozval právě čerstvě zahájený církevní koncil v Basileji husity k jednání. Byl právě nejvyšší čas, neboť podzimní „spanilé jízdy“ táboritů a sirotků do Rakous i Uher skončily prvními vážnými porážkami, které uspíšily vnitřní rozklad polních vojsk.

Velmi příznačné bylo pro následující události to, že se jich neúčastnil jeden z klíčových mužů, který nese svůj díl viny na tom, že se husitské války protáhly na tolik let a vehnaly České království do hluboké mezinárodní izolace. Král Zikmund totiž nastoupil v druhé polovině roku 1431 svou dlouho připravovanou římskou jízdu. Ta mu přišla vhod, neboť mohl předejít choulostivým jednáním s husity, a nenést tak vinu za jejich případný krach. Už v listopadu přijal Zikmund v severoitalském Milánu lombardskou korunu a pečlivě vyčkával, zda husité přistoupí na jednání s basilejským koncilem. Stejně napjatě očekávala reakci husitů i římská kurie. Svatodorotský sněm v únoru 1432, kterého se v Praze účastnili zástupci všech husitských frakcí, k jednáním s koncilem nakonec svolil. Nepřátelství však přerušeno nebylo, a tak husité podnikli na jaře hned několik zahraničních výprav, a to jmenovitě do Rakous, Braniborska, Lužice a také Uher, kde v červnu dokonce dobyli a obsadili strategicky důležitou Trnavu. Ta se poté stala až do roku 1435 důležitým opěrným bodem husitů, ze kterého podnikali smělé výpravy do blízkého i dalekého okolí. Další úspěšné zahraniční rejsy byly mimo jiné varováním určeným představitelům koncilu, jež signalizovaly, že ani nedávné porážky polních vojsk nijak vážněji neohrozily jejich bojeschopnost. V květnu 1432 proto zástupci koncilu odsouhlasili na společném jednání s husity v Chebu bez větších překážek, aby se nejvyšším soudcem v Basileji stala pro obě strany Bible. Soudce chebský byl průlomem v dějinách husitského hnutí, české reformace a také římskokatolické církve. Sami církevní představitelé totiž souhlasili, aby se jednání mezi nimi a doposud z jejich strany zpupně odmítanými kacíři odehrály na bázi rovnocenného dialogu. V něm měla být měřítkem správnosti nikoli katolická Tradice, ale Písmo svaté. Chebský soudce tak definitivně zpochybnil dosavadní monopol středověké církve.

V září 1432 zvolil sněm v Kutné Hoře husitskou delegaci, jež měla celé hnutí zastupovat v Basileji na 17. ekumenickém koncilu (zasedal v letech 1431 – 1445). Nepřekvapí, že hlavou delegace se stal Prokop Holý. Ten přivedl husity do Basileje s velkou pompou, vztyčenou hlavou i s bytostným přesvědčením, že Pravda stojí na jejich straně. Výjimečnost husitské delegace zdůraznil i fakt, že se za jeho bezpečnou cestu z Čech až do Basileje zasadila kromě představitelů koncilu i samotná říšská knížata. Jednání husitů na basilejském koncilu^[2], která se odehrála v lednu až dubnu 1433, však naplno vyjevila míru rozporu mezi oběma stranami. Výsledek nenaplnil očekávání ani jedné ze stran. Dalo by se dokonce říci, že jednání skončila názorovou patovou situací, což nemohlo uspokojit husity, ale dost dobře ani představitele koncilu, na které se upíraly zraky takřka celé Evropy. Jednání byla proto přeložena do Prahy, což se v konečném důsledku stalo polním vojskům osudným. Ani pražské disputace sice nevedly k žádnému výsledku, ale zástupci koncilu se mohli na vlastní oči přesvědčit o skutečných náladách v zemi, pro kterou se již stala polní vojska přítěží i překážkou na cestě vedoucí k uzavření míru.

Věděl to tak i Zikmund, který byl v květnu 1433 v Římě korunován císařem, načež se ihned obrátil do Čech s listem vyjadřujícím touhu po konečném vyřešení husitské otázky. Ti, kteří znali dostatečně politický cynismus čerstvě korunovaného císaře, věděli dobře, jaká výzva se skrývá mezi řádky. Bylo zřejmé, že se blíží konečné rozuzlení. Polní vojska pochopila, že začínají ztrácet iniciativu, a proto se snažila znovu zopakovat scénář z minulých let. Ještě na jaře 1433 vtrhli husité do Rakous, Horního Slezska a Uher. Sirotci pod vedením svého hejtmana Jana Čapka ze Sán ^[3] v červnu dokonce protáhli přes Dolní Slezsko až do Pomoří, kde stanuli na břehu Baltského moře. Husité dorazili na samotný konec tehdy známého světa, ale nestačilo to. Během velmi krátké doby totiž došlo k výrazné změně nálad v české společnosti. Především se naplno rozběhl sjednocovací proces mezi umírněným husitským blokem a katolickou stranu, jež uspíšila přítomnost basilejských vyslanců v Čechách. Polní vojska tento trend osudově podcenila a pravděpodobně ani nebyla schopna plně pochopit, protože pro husity ve zbrani byly revoluční ideály zakotvené ve čtyřech artikulech pražských nezpochybnitelnou a jedinou autoritou, jíž mělo být podřízeno veškeré lidské myšlení i chování.

A tak zatímco se v zákulisí schylovalo k logickému a také očekávanému vyústění husitské otázky, rozhodla se polní vojska vsadit vše na vojenskou sílu, což se však tentokrát ukázalo jako zcela kontraproduktivní. Jediným řešením se pro Prokopa Holého a jeho velitele tehdy jevila pouze úplná porážka katolické strany v Čechách. V červenci 1433 proto oblehlo táborské a sirotčí vojsko Plzeň, která byla největší katolickou baštou v království. Před téměř čtrnácti lety se zde de facto začaly psát počátky husitské revoluce. Nyní zde zvonil umíráček kdysi tak obávaným polním vojskům. Jedno z nejdelších a největších obléhání v celých českých dějinách bylo totiž tragickou chybou Prokopa Holého i jeho velitelů, kteří trestuhodně přecenili své síly. Plzeň se totiž nepodařilo neprodyšně obklíčit, a tak se zásoby naopak rychle tenčily obléhatelům, kteří po devět následujících měsíců tábořily v téměř vyjedeném kraji, pro jehož obyvatele bez ohledu na vyznání se muselo jednat o vskutku děsivou zkušenost. Zásobovací výpravy vyslané do okolí a následně i do sousedního Bavorska navíc končily stále častěji nezdarem. Morálka a bojeschopnost husitských válečníků se tak brzy dostala pod kritickou úroveň. Vrcholem byla vzpoura ve vojsku, která dokonce na čas odstranila z vedení Prokopa Holého. Největším omylem polních vojsk ale nebylo ani tak samotné obléhání Plzně, jako spíše skutečnost, že se díky tomuto scénáři vzdala obec polem pracujících možnosti diplomatického řešení nastalé situace, jíž by zřejmě obratní politici typu Prokopa Holého mohli zvládnout. Svou další existenci tak polní vojska víceméně spojila s tím, podaří-li se město dobýt. Ale ani úvahy z oblasti kontrafaktuální historie nejsou pro polní vojska příznivé, neboť by i případný pád Plzně pravděpodobně pouze oddálil nevyhnutelné. Radikálové totiž nyní stáli na okraji společnosti, kde si i nedávní nepřátelé na život a na smrt podávali ruce a společně vyhlíželi mír, pro jehož uzavření byli ochotni učinit cokoli.

Mezitím, co se radikálové snažili marně dobýt západočeskou pevnost, se v listopadu a prosinci 1433 sešel v Praze svatomartinský sněm, který zvolil dvanáctičlennou radu v čele se zemským správcem, jímž se stal umírněný husita Aleš Vřešťovský z Rýzmburka. Ten byl osobou respektovanou nejen v husitském ale i katolickém táboře. Hlavním cílem čerstvě zvoleného zemského správce bylo ukončení všech bojů na území Českého království, což se v prvé řadě obracelo proti polním vojskům, jež bránila dalším jednáním s koncilem a odmítala ukončit obléhání Plzně. Zástupci basilejského koncilu byli mistry v politické přetvářce a intrikách, a proto se jim podařilo během nastalé zimy radikály poměrně snadno izolovat. Stačilo totiž obvinit polní vojska ze sabotování jednání, čímž si basilejští legáti do značné míry naklonili veřejné mínění, jež očekávalo uzavření míru každým dnem. Kdo z umírněných husitů snad ještě váhal, byl přesvědčen sliby a ujištěním, že církev svatá i císař Zikmund po válce nezapomenou na služby těch, díky nimž radikálové zmizí ze scény dějin jednou pro vždy. Zároveň basilejští vyslanci takticky a vypočítavě předložili sněmu umírněnou verzi čtyř artikulů pražských, pro které se vžil pojem kompaktáta. V nich stálo, že přijímání svátosti oltářní pod obojí způsobou Řím uznává, avšak má platit pouze pro obyvatele Čech a Moravy. Ústupky v dalších bodech čtyř artikulů pražských byly již jen nepatrné. Sněm souhlasil, jak by také ne. V porovnání s předrevolučními časy se jednalo o dějinný úspěch. To naopak v očích husitských radikálů se jednalo o zradu revolučních ideálů i božího zákona. Čas radikálů ale již skončil.

***

Vrcholné dějství dramatu se odehrálo hned zkraje následujícího roku. Málokdo z husitských radikálů tušil, že zima z let 1433/1434 bude pro mnoho z nich poslední v jejich životě. Zlomit vaz husitskému radikalismu nakonec měli sami Češi, kteří tak dokázali to, co se před tím nepodařilo během patnácti let žádné z intervenčních armád. I v tom tkví jeden z největších paradoxů husitské epochy a bez nadsázky řečeno i celých českých dějin. Už na začátku jara 1434 se podařilo ukout za pomoci basilejských zástupců a římské kurie koalici umírněných husitů a katolíků (ve starší literatuře nepřesně označované jako „panská jednota“), která zahájila mohutnou ofenzívu proti radikálům. K této ryze účelově vzniknuvší koalici se připojilo nejen moravské husitské panstvo, ale překvapivě také i vlivný táborský hejtman Přibík z Klenové, který lstivým manévrem pomohl obležené Plzni s dodáním zásob a výrazně tak přispěl k následnému pádu svých bývalých spolubojovníků. Právě případ Přibíka z Klenové dokazuje, nakolik se celá řada lidí dokázala během mnohaletého válčení zcela odvrátit od revolučních ideálů a zaměnit vlastní čest za tučnou provizi a společenský vzestup.

Koalice se ihned po začátku vojenské kampaně ujala iniciativy a zahájila frontální útok proti polním vojskům a jejich spojencům. První výrazný úspěch se dostavil již záhy. V květnu 1434 provedla koalice v Praze převrat a dobyla Nové Město pražské, kde mělo radikální husitství jedno ze svých tradičních center. Tím byla radikálům vytržena z rukou pražská města. I tehdy se naplnilo známé pravidlo, že kdo drží Prahu, ovládá celé Čechy. Díky tomu se polní vojska ocitla v defenzívě a zároveň rychle se stahující smrtící smyčce. Dlouhým a neúspěšným obléháním citelně demoralizované i oslabené síly Prokopa Holého musely opustit plzeňský prostor a přitáhnout k Praze. Mobilizační výzvu radikálů však neuposlechli všichni. Teprve nyní se naplno ukázalo, jak byl tábor husitských radikálů prořídlý dezercí, neochotou bývalých spojenců vydat se do pole a také otevřenou zradou těch, kteří se přidali na stranu koalice. Další kruté vystřízlivění přišlo před Prahou. Městské brány totiž zůstaly radikálům uzavřené. Těžko odhadnout, zdali si Prokop Holý v těchto kritických dnech uvědomoval, že všechny trumfy drží v rukou koalice, avšak odhodlal se pokračovat v boji, jehož výsledek byl nejistý. Pokud Prokop Holý doufal v druhý Malešov, přepočítal se.

Ještě než skončil květen, změřila koalice s táborsko-sirotčím vojskem síly v osudové a nemilosrdné bitvě u Lipan ^[4]. Je velkou ironií, že se o bitvě samotné sice dochovalo nejvíce písemných zpráv ze všech střetnutí husitského věku, avšak jednotlivé zprávy jsou natolik rozdílné, vzájemně si odporující a mnohdy i tendenční, že skutečně zrekonstruovat lipanské střetnutí je dnes téměř nemožné. Jedním z mála nesporných faktů je skutečnost, že se obě vojska odhodlala k boji až po mnoha dnech složitých jednání, kdy už sporné strany definitivně vyčerpaly možné varianty návrhů smírčího narovnání, a tak nakonec muselo zaznít ono zlověstné a neznámým aktérem pronesené: „Tak to tedy rozhodneme pěstmi“. Dalším ze záchytných bodů je údaj o tom, že převahu v počtu pěších bojovníků, jezdců a také bojových vozů měla koalice. V tom se víceméně shoduje většina dobových zpravodajů i moderních historiků. Proti zhruba 10.000 radikálů tak v květnovém dnu u Lipan stálo zhruba 12.000 až 13.000 mužů koalice, jež disponovala zhruba 1200 jezdci a 720 bojovými vozy ^[5]. Jízdy a bojových vozů měli radikálové zhruba o třetinu méně, což však ještě nutně nemuselo znamenat, že by byla bitva pro radikály předem ztracena, neboť větší bojové zkušenosti a motivace byly na straně táborsko-sirotčího vojska. Koneckonců šlo radikálům o bytí či nebytí.

Jak je z výše uvedených údajů nasazených sil zřejmé, jednalo se o střetnutí velkého rozsahu, a to i na středoevropské poměry. Není zde sice prostor zaměřit se na podrobný průběh této v mnoha ohledech památné a výjimečné bitvy, ale současný stav bádání se přiklání k tradičnímu výkladu, jenž je poměrně dobře znám i širší veřejnosti. Vůdce pražanů Diviš Bořek z Miletínka, jenž byl zkušeným husitským hejtmanem, a tak dokonale znal taktiku polních vojsk, zahájil bitvu útokem na pevně sevřenou hradbu radikálů. Vzápětí předstíraným ústupem vylákal protivníka k boji v otevřeném terénu mimo vozovou hradbu, čehož využily záložní síly koalice čekající na předem smluvený signál. Bitva byla poté již krátká, neboť táborsko-sirotčímu vojsku se již nepodařilo zavřít vozovou hradbu, a tak se jejich obranná formace rychle zhroutila. Co následovalo pak, již nebylo bitvou v klasickém slova smyslu, nýbrž masakrem. Jednotliví velitelé vítězné strany totiž přistupovali k otázce šetření zajatců individuálně, zpravidla podle toho, nakolik byli v minulosti svázáni s radikály, neboť na bojišti stanuli proti sobě tváří v tvář i bývalí spolubojovníci. Mnozí radikálové tak byli pobiti i přesto, že se vzdali. U Lipan nalezla smrt zejména většina nejzkušenějších a nejoddanějších radikálních bojovníků, kteří bojovali do posledního dechu a odmítali se vzdát. Více než ztráta zkušených bojovníků byla však pro polní vojska katastrofou smrt jejich vojenských i duchovních elit, jež byla nenahraditelná. V bitvě nalezl smrt i samotný Prokop Holý, jehož poslední okamžiky života jsou dodnes obestřeny tajemstvím. Odhaduje se, že polní vojska ztratila u Lipan nejméně 1300 mužů. Obzvláště zdecimováno muselo být vojsko sirotků, o jehož existenci na rozdíl od táboritů po bitvě již v pramenech téměř neslyšíme.

Kdo z radikálů padl do zajetí, skončil převážně v plamenech, neboť vítězové přistoupili po bitvě k řešení problému polních vojsk systematicky, tj. fyzickou likvidací nejradikálnějšího jádra táborského a sirotčího vojska. koalice se totiž právem domnívala, že by tito plně profesionální vojáci, jež si již zřejmě ani nepamatovali, jak se drží pluh, nesložili zbraně ani po Lipanech a i nadále by organizovali společný odpor. V zapálených stodolách tak skončilo několik stovek zajatců, některé údaje hovoří dokonce o 700 mužích! To představuje v českých dějinách středověku otřesný a ojedinělý případ bezohledné krutosti vítězů nad poraženými, jež však v tehdejším dobovém evropském kontextu nepředstavovala nic tak výjimečného. Dění krátce po lipanské bitvě je tak především varováním pro všechny zarputilé kritiky božích bojovníků před ukvapenými a zjednodušenými odsudky polních vojsk. Husité byli totiž k boji donuceni mimo jiné i na základě vědomí hrozivého osudu, jenž by je čekal v případě složení zbraní a vydání se na milost protivné straně.

Lipany proto zůstaly i přes nihilistické názory větší části dnešní společnosti tragickým a bohužel také neodvratným vyústěním revoluce, která pro své konečné vítězství musela obětovat svou údernou sílu, jež jí paradoxně pomohla přežít v kritických okamžicích, kdy husitské hnutí stálo osamoceno a proti všem. Traumatem byly Lipany však zejména pro současníky a samotné hlavní aktéry, kteří si uvědomovali závažnost i tragiku okamžiku. Kdo onoho květnového dne stanul na lipanském bojišti, nesl šrámy na duši po zbytek života. Někteří, například teprve čtrnáctiletý Jiřík z Poděbrad, jenž se střetnutí účastnil na straně koalice po boku strýce Heralta z Kunštátu, byli prožitým vražděním natolik traumatizováni, že se u nich později projevovaly silné sklony k pacifismu a nekrvavému řešení konfliktů.

 

Revoluční epilog (1434 – 1437) (Marek Zelenka)

Polní bratrstva přestala po Lipanech existovat, a proto nemohly být pozice radikálů v Čechách již nikdy obnoveny v dřívější síle. Přesto na různých místech v království boje s posledními nepoddajnými husitskými veliteli a jejich muži pokračovaly ještě v dalších měsících. V tuhém odporu vytrvala zejména řada husitských měst bývalého táborského a orebského svazu. V jižních Čechách byly pozice radikálů definitivně zlomeny až v srpnu 1435 v bitvě u Křeče. V této poslední velké bitvě husitských válek utrpěli táborité drtivou porážku od katolických sil vedených Oldřichem II. z Rožmberka. Tato porážka vedla postupně Tábor k umírněnějšímu politickému kurzu a postupnému sbližování s císařem Zikmundem, díky čemuž se Táborští dočkali nejen povýšení na královské město, ale uchovali si také vlivné postavení a velkou míru politické i náboženské nezávislosti.

To naopak ve východních Čechách byla situace o mnoho složitější, protože zde dokázalo radikální husitství i díky stále ještě živému působení Jana Žižky silně zapustit kořeny. Výsadní bašta sirotků, kterou byl Hradec Králové, dokonce vytrvala v tvrdém odporu až do března 1437. Po jeho pádu se hrstka posledních věrných opevnila pod vedením Jana Roháče z Dubé na hradě s biblickým názvem Sion, který se rozkládal poblíž dnešní obce Chlístovice, jež leží zhruba 8 km jihozápadně od Kutné Hory. Tento narychlo a kvapně opevněný hrad, jenž neměl dokonce ani vlastní studnu, byl po čtyřměsíčním laxním obléhání zemské hotovosti vedené Hyncem Ptáčkem z Pirkštejna dobyt a pobořen ^[1].

Jan Roháč byl dopraven do Prahy a spolu se svými druhy ve zbrani v září 1437 potupně popraven oběšením. Nejednalo se o pomstu císaře Zikmunda jak se obecně traduje, nýbrž o běžný postup při popravování zemských škůdců, jen s jednou výjimkou: speciálně zbudovaná šibenice parodovala rituál povýšení na rytíře. Jan Roháč byl totiž členem starobylého panského rodu, a především to byla okolnost, kterou Zikmund ve své povýšenosti nemohl zapomenout. Nutno podotknout, že tímto činem Zikmund silně pobouřil českou veřejnost, kde se zasloužilí husitští hejtmani těšili velké úctě. Lze se také domýšlet, že Roháčovou popravou Zikmund do jisté míry vyslal šlechtické obci jasný signál: zemské právo se za jeho vlády nebude při svém vymáhání nijak ohlížet na urozenost těch, kteří jej flagrantně poruší.

Vraťme se však do doby krátce po bitvě u Lipan. Další politický vývoj byl po zániku polních vojsk již plně v rukou umírněných kališníků, jejichž vliv velmi vzrostl, a proto při jednáních s basilejským koncilem i Zikmundem vystupovali více než sebevědomě. Na pořadu dne se nyní ocitla ožehavá otázka Zikmundova věčně odkládaného dědictví. O porážce radikálů se císař dozvěděl za svého pobytu v Říši ve městě Ulmu, odkud neprodleně vyslal poselstvo do Čech, které mělo navázat kontakty s lipanskými vítězi. Císařské poselstvo bylo v Praze uvítáno s velkou radostí. Pro Zikmunda, v této době již ctihodného šestašedesátiletého kmeta, se však o žádné zadostiučinění nejednalo, neboť jakýkoli pocit historické spravedlnosti u císaře překrylo vědomí, že se o vlastní porážku husitských radikálů nijak nezasadil. Zikmund navíc věděl, že bude muset vděčit za trůn velmi nevyzpytatelným vítězům od Lipan. K tomu bylo ale ještě daleko, neboť teprve na přelomu června a července 1434 odsouhlasil svatojánský sněm českých a moravských stavů, že česká koruna připadne Zikmundovi za předpokladu, že přijme kompaktáta a zasadí se o jejich mezinárodní uznání.

Na Moravě byla politická situace mnohem konsolidovanější než v Čechách, a tak už v září 1434 přijali Moravané obojího vyznání za svého pána vévodu Albrechta, s nímž dokonce uzavřeli v Brně landfrýd, jenž umožnil Moravě rychleji překonat nedávnou válku. Smlouva s Albrechtem se ani slovem nezmínila o náboženské otázce, protože Albrecht musel pochopitelně vyčkat na to, jak dopadnou jednání husitských Čech s koncilem a Zikmundem. Uzavřením landfrýdu došlo na čas k přerušení styků mezi moravskými a českými husity. To znamenalo mimo jiné i pád husitských posádek na Moravě, jež nebyly pojaty do landfrýdu, a proto se na ně vztahovalo kritérium zemských škůdců. Během roku 1435 proto většina husitských bojovníků opustila moravské území, a to buď dobrovolně nebo pod nátlakem. Po bitvě u Lipan opouštěli husitští bojovníci také sousední Slezsko. Poslední zdejší husitské pevnosti Němčí (Niemcza) a Otmuchov (Otmuchów) husité vyklidili na začátku roku 1435. Stalo se tak poté, co husité dostali výměnou od slezské strany poměrně vysokou částku peněz, a jejich velitelé, mezi nimiž byl např. Bedřich ze Strážnice, byli propuštěni ze slezského zajetí.

Cesta k přijetí kompaktát a jejich stvrzení všemi zainteresovanými stranami byla velmi dlouhá a lemována mnoha veřejnými jednáními, zákulisními intrikami i vzrušenými polemikami. Ty se odehrávaly v následujících měsících v říšském Řezně, Praze a Brně, kam se zástupci koncilu i sám císař Zikmund v doprovodu vévody Albrechta přesunuli na jaře 1435. Nešlo ale jen o kompaktáta, ale také o celý soubor požadavků české strany, jež se týkaly mimo jiné i potvrzení panských a městských privilegií, včetně schválení držby rozchváceného církevního majetku, kterého se během revoluce zmocnili příslušníci katolického i husitského tábora. Česká strana navíc žádala, aby byla na zemský sněm delegována pravomoc volby pražského arcibiskupa. Na arcibiskupský stolec byl v říjnu 1435 sice zvolen Jan Rokycana, ale jeho volbu na rozdíl od Zikmunda neuznal koncil a ani papež. Jak je tedy patrné, jednalo se o velmi závažná a choulostivá témata, a proto nepřekvapí, že se jednání o konečném znění kompaktát a celkovém narovnání protáhla na celé dva roky. Několikrát také hrozilo, že k dohodě nedojde, avšak císař v kritických okamžicích projevil vůli po kompromisu, i když tak často činil z ryze pragmatických důvodů a v touze konečně dosáhnout českého trůnu. Teprve v červnu a červenci 1436 byly výsledky husitské revoluce slavnostně stvrzeny v Jihlavě. Kompaktáta byla přijata jako zemský zákon, a i když museli umírnění husité během jednání s koncilem velmi slevit ze svých původních požadavků, bylo už jen pouhé potvrzení kalicha a svobody vyznání nejen velkým vítězstvím husitské revoluce, ale také pozdní satisfakcí všem těm, kteří se jihlavských slavností už nedožili. Čechy a Morava se staly jako jediné dvě země v tehdejší Evropě královstvím dvojího lidu se svobodou vyznání, která představuje v dobovém celoevropském kontextu ojedinělou záležitost předurčující o celé století příchod velkých evropských reformací.

Epilogem husitské revoluce bylo přijetí císaře Zikmunda na český trůn^[2]. I přesto, že se Zikmundova skutečná česká vláda stala pouze pomíjivou chvílí ovlivněnou císařovým vysokým věkem i léty zakořeněnou averzí vůči husitům, byl jeho slavnostní vjezd do Prahy v srpnu 1436 dějinným mezníkem. Velký lucemburský panovník a jedna z klíčových osobností pozdně středověké Evropy totiž v tomto okamžiku plnou vahou svého císařského univerzálního majestátu posvětil revoluční změny v české společnosti, a tak učinil definitivní tečku za léty válek, všeobecného rozvratu a nejistoty. Zikmund se v posledních měsících svého života snažil obnovit právní a soudní řád v zemi, a to částečně úspěšně, ale život v rozbouřeném království se jen těžko vracel do normálních kolejí. Znovu se totiž objevovaly staré a nedořešené problémy z minulosti, včetně toho, že se císař musel potýkat často i s velmi arogantními požadavky lipanských vítězů, kteří byli skálopevně přesvědčeni, že jedině jim Zikmund vděčí za český trůn. Úkol zcela pacifikovat zemi a vykořenit z ní poslední tuhé ostrůvky husitského radikalismu, jenž se stavěl proti novým pořádkům, byl ale již nad síly životem unaveného panovníka. Není se proto ani čemu divit, že císař po několika měsících raději volil odjezd z neklidné země a návrat do Uher. Jeho smrtí v prosinci 1437, v dobovém kontextu české společnosti chápanou jako „boží odplatu“ za potupnou popravu Jana Roháče z Dubé, následně vstoupily české země a husitská epocha do nové dějinné fáze. V ní už nešlo o vítězství, nýbrž uhájení výsledků husitské revoluce.

 

Basilejská kompaktáta (Jiří Motyčka)

Dosáhla česká reformace svých smělých ambicí a byla vůbec vítězná? Polovinu obsáhlé odpovědi na tuto zdánlivě jednoduchou otázku se pokusíme zodpovědět právě v této kapitole. Zbytek nalezne pozorný čtenář v V. a VI. dílu.

Když byla poslední křížová výprava v bitvě u Domažlic v srpnu Léta Páně 1431 na hlavu poražena, došlo k průlomu ve vztazích mezi českými „kacíři“ a římskou kurií. Všemocná katolická církev definitivně pochopila, že nad husity nezvítězí silovými prostředky, v dobové řeči světským mečem (tj. vojensky), takže musí chtě nechtě přistoupit na jednání. K tomuto finále byla ochotna přistoupit jenom proto, že si byla jista vítězstvím prostřednictvím duchovního meče, tzn. v akademické rozpravě na té nejvyšší úrovni. Vycházela totiž z opodstatněného předpokladu, že disponuje největšími esy tehdejší vzdělanosti a bude tak mít nad těmi kacíři intelektuální převahu. A husitům se splnil jejich sen. Konečně budou jednat s nejvyššími představiteli té církve, které toto mírové řešené nabízeli již déle než jednu dekádu, přesto nebyli vyslyšeni. Domnívali se, že nyní prosadí své pojetí víry pro celou Evropu a jejich mesianistické úsilí tak dojde naplnění. Ale nepředbíhejme …

Husité museli své směřování k jednacímu stolu podepřít nejprve mnoha vítězstvími na válečných polích celé střední Evropy. Římská kurie pak dospěla s velkým sebezapřením k nevyhnutelnému a zároveň jedinému možnému závěru, totiž že s husity bude nutné zahájit jednání a že v nastalé situaci prostě není jiného východiska. Iniciátor poslední kruciáty proti husitům kardinál Giuliano (Julian) Cesarini proto svolal s podporou římského krále Zikmunda koncil do Basileje, kde mělo dojít konečně k nějakému narovnání s husity. Hlavním tématem rokování na koncilu se nutně musel stát husitský program, který představovaly čtyři pražské artikuly. Pro nastávající jednání měli zatímní vítězové jednu bezvýhradní podmínku, která svědčí nejen o jejich velké prozíravosti, diplomatické vyspělosti, nýbrž i o velice negativních zkušenostech z dosavadních, nikam nevedoucích jednání mezi oběma znesvářenými stranami. Bylo třeba stanovit pravidla pro jednání v Basileji a husitská strana jako vítěz na bitevním poli si je nárokovala určit sama. Strana protivná si naopak byla vědoma toho, že za svoji prohru musí nějakou daň zaplatit. Na sněmu v Praze v únoru 1432 byl přijat návrh z Basileje s tím, že předkolo jednání proběhne v Chebu. Avšak jednání, při nichž měla být tato pravidla definována, nebyla vůbec jednoduchá. Pravý opak byl pravdou. Důvodem byla především neústupnost zástupců koncilu a to do takové míry, že hrozilo ukončení rozhovorů bez nějakého přijatelného závěru. Obyvatelé Chebu to vycítili, a proto vyšli  do ulic. Účinný tlak politiků a bouřlivé demonstrace chebských měšťanů přiměly basilejskou stranu k návratu za jednací stůl. Protože se při rozhovorech pečlivě zvažovalo každé slovíčko, husiti se na důkaz dobré vůle vzdali adjektiva „důsledně“, které tolik iritovalo zástupce koncilu ^[1]. Z událostí v Chebu zcela zřetelně vyplývá, že touha po dlouho očekávaném míru byla nezměrná.

Chebská jednání připomínáme mj. také proto, že tato významná událost je velmi málo zmiňována, pokud vůbec a nebo je její význam poněkud bagatelizován. Tato rokování přivodila zásadní změnu ve vztazích s představiteli institucionální církve a českým zástupcům se na nich podařilo docílit téměř všeho, co si předsevzali, a nakonec také smluvně potvrdit. Koncept této smlouvy připravili spolupracovníci a zároveň přátelé Jan Rokycana a Martin Lupáč, farář v Chrudimi. Dohody z Chebu zaručovaly husitům, že při jednáních na koncilu bude „přijat za nejspravedlivějšího a nestranného soudce zákon boží, praxe Kristova, apoštolské a prvotní církve spolu s koncily a učiteli, kteří se v něm pravdivě zakládají“ ^[2]. Jinými slovy, že jediným, hlavním a spravedlivým arbitrem v potenciálních sporech mezi husity a představiteli koncilu bude Písmo svaté atd. Tedy to, oč marně usiloval i mistr Jan Hus na koncilu v Kostnici, kdy tento požadavek byl koncilní stranu ještě naprosto nepřijatelný. Tzv. „Chebský soudce“ byl stvrzen dne 18. května 1432 a je třeba znovu konstatovat, že za jeho přijetím stála v prvé řadě síla a neporazitelnost husitských vojsk. Je tedy důležité si v této souvislosti plně uvědomit, že bez husitské revoluce spojené s vítězstvím husitských zbraní, by nebylo ani vítězné reformace, jež s hrdostí nazýváme českou. Dnes, s odstupem šesti století a bez ohledu na to, jak nakonec jednání v Basileji dopadla, je třeba jednoznačně akcentovat, že Chebský soudce je jedním ze čtyř (+ kompaktáta, Jednota bratrská a náboženský mír z r. 1485) největších vítězství husitů a české reformace.

***

Jednání na koncilu v Basileji jsou z hlediska nejen české ale i evropské historiografie zajímavá a inspirativní hned z několika aspektů. Tato jednání probíhala na principu „rovný s rovným“, což bylo do té doby něco naprosto nemyslitelného, natož uskutečnitelného. Proč? Představte si, že vedle sebe „za jednací stůl“ usedli představitelé všemocné římské církve s českými husity, pro něž se v zahraničí ujalo tendenční synonymum „kacíři“. A nejen to. Ti čeští kacíři sami stanovili pravidla, podle nichž měla učená hádání probíhat. A dále, považte rovněž, že z husitských obhájců čtyř pražských článků ani jeden neměl doktorát svatého bohosloví (teologie), ale dosáhl maximálně bakalářského gradu nebo mistra svobodných umění (filosofie). A tihle čeští „ne(do)vzdělanci“ se chtěli poměřovat s výkvětem tehdejší vzdělanosti, s doktory, kteří svého vzdělání dosáhli na nejprestižnějších evropských univerzitách? Právě na tomto místě je třeba vyvrátit mýtus o tom, že husiti svá jednání v Basileji nedotáhli do úplně vítězného konce, protože jejich oponenti měli nad nimi vědomostní převahu. Není tomu tak, protože Basilejská kompaktáta (úmluvy, ujednání mezi Basilejským koncilem a husity) jako výstup z jednání byla kompromisem možného. To za prvé. A za druhé – tehdy, stejně jako dnes platí, že nezáleží až tak na dosažených titulech, ale především na vědomostech, které představovaly v prvé řadě znalosti Bible, středověké scholastiky a učení církevních otců. Zejména co se týče Písma svatého byli husiti znalci na slovo vzatými. Je třeba objektivně připustit, že jediným handicapem husitské delegace v Basileji byla skutečnost, že mezi sebou neměli ani jednoho kanonistu, tzn. odborníka na kanonické právo, neboť i této oblasti se učené rozpravy dotkly. Jsme tedy pevně přesvědčeni, že kdyby husiti nebyli rovnocennými partnery svých oponentů, výsledek by neskončil kompromisem, ale vítězstvím koncilní strany.

Významným pramenem poznání o basilejských jednáních je Deník táborského kněze o jednání Čechů na koncilu… ^[3]. Jedná se o anonymní rukopis, který objevil František Palacký. Objevitel manuskriptu za autora označil Petra ze Žatce. Vycházel přitom nejen z velice pečlivého zkoumání rukopisu, nýbrž také z toho, že autorem mohl být pouze nositel některého z následujících jmen. Vyjmenujme si členy poselstva do Basileje také proto, že s některými z nich se budeme setkávat v našem dalším vyprávění. Jakýmsi ideovým vůdcem a mluvčím delegace byl pochopitelně Prokop Holý. Mezi přední členy poselstva dále patřili zástupce pražského duchovenstva i univerzity Jan Rokycana a jeho spolupracovník, chrudimský farář Martin Lupáč. Za pražany byli členy delegace ještě staroměstský obecní starší Jan Velvar doprovázený písařem Mikulášem Humpolcem, Beneš Mokrovouský z Hustiřan a Vilém Kostka z Postupic, hejtman v Litomyšli. Tábory reprezentovali senior tamní církve Mikuláš z Pelhřimova s Markoldem ze Zbraslavic a za světský stav Matěj Lauda z Chlumčan, hejtman v Písku. Táborský soused Laurin(?) byl patrně pouze členem doprovodu. Za Nové Město pražské a s ním spolupracující sirotčí svaz se poselstva zúčastnil mistr Petr Payne zvaný Engliš, čáslavský kněz Oldřich ze Znojma, za světský stav hejtman Jíra z Řečice a měšťan Řehoř ze Dvora Králové. Mezi členy doprovodu bychom dále nalezli vzdělance Petra ze Žatce, bakaláře Matěje z Hnátnice a školního správce Jindřicha z Kutné Hory. Naším úkolem však není určit autora Deníku, nad nímž si dosud lámou hlavu naší přední husitologové, nýbrž říci si něco o jednáních na koncilu v Basileji, která byla završena Basilejskými kompaktáty.

Povězme si tedy ve stručnosti o průběhu všech jednání, která vedla k přijetí kompaktát. Jak jsme již naznačili výše, hlavním předmětem učených disputací, které trvaly od 16. ledna do 8. dubna 1433, byly čtyři pražské artikuly.

Artikul o přijímání svátosti oltářní pod obojí způsobou i pro laiky (i z kalicha) hájil za husitskou stranu Jan Rokycana. Jeho oponentem byl Jan Stojkovič z Dubrovníku, generální prokurátor dominikánského řádu pyšnící se doktorátem teologie ze Sorbonny. Rokycana si vedl proti Stojkovičovi docela dobře a bez náznaku rozpačitosti. Přesvědčivě doložil, že až do kostnického koncilu nebylo přijímání podobojí považováno za kacířství a historickými argumenty dokázal, že přijímání podobojí bylo rozšířeno už mezi prvními křesťany. Obhajoba nutnosti kalicha ke spáse již tak přesvědčivá nebyla. Ve své replice Stojkovič dogmaticky obhajoval neomylnost církve, která disponuje neustálou přítomností Ježíše Krista, a je ovlivňována Duchem svatým. Z toho pak vyplývá právo institucionální církve měnit a určovat sakramentální praxi. „Neomylná“ církev, řízená Duchem svatým, prostě kdysi kalich zavedla, a proto ho může jindy zase zakázat. Podle ní je po konsekraci Kristova přítomnost jak v chlebu tak i vínu, a proto laikovi musí stačit přijímání podjednou. I pro laika je zřejmé, že to bylo naprosto účelové a zpupné zdůvodnění, obdobné dogmatu o neomylnosti papeže, který byl přijat na Prvním vatikánským koncilu o více jak čtyři století později.

Obhajoba artikulu o trestání a potírání zjevných hříchů byla svěřena čelnímu představiteli táborského duchovenstva Mikuláši z Pelhřimova. Kritika, kterou čeští reformisté po tři desetiletí směřovali k zesvětštělé církvi, se valila na přítomné preláty jako obrovská vlna příboje, který splachuje všechny hříchy morální krizí postižené církve. Výtky, o nichž Mikuláš mluvil, se týkaly v prvé řadě svatokupectví, porušováním celibátu kněžími a dalšími menšími či většími hříchy, včetně těch smrtelných. Při obhajobě Viklefovy teze, že pokud církev nenajde sama v sobě tolik morální síly, aby zjednala nápravu těchto poklesků, je nutno tento úkol svěřit světské moci případně i obecnému lidu, vstávaly posluchačům vlasy hrůzou na hlavě. Tyto revoluční myšlenky byly pro koncil pochopitelně naprosto nepřijatelné. Základem oponentní přednášky doktora teologie Jiljího Charliera byl důsledně scholastický výklad základních pojmů. Odvolával se na nezávislost představitelů církve podléhajících kanonickému právu na světských soudech. Dále připomenul zásadu, že podřízený nemá právo soudit nadřízeného. Charlier obhajoval toleranci k pokleskům kléru, a to včetně konkubinátu (vztah muže a ženy, kteří nejsou sezdáni) a prostituce, protože nelze za každých okolností dodržet přísné zásady Bible, natož proniknout do pohnutek lidského jednání. Jestliže se může mýlit nadřízený, jak by mohl podřízený prostý lid být soudcem a vykonavatelem spravedlnosti. Prostý člověk může na prohřešky upozornit a to je tak vše, protože jinak by se jednalo o revoltu proti věčnému a neměnnému řádu boží prozřetelnosti, která nařizuje poslušnost i špatné vrchnosti. V polemice kolem tohoto artikulu se nejvýrazněji projevil antagonismus mezi revolučními principy táborského radikalismu a stávajícím společenským řádem založeným na učení „o trojím lidu“.

Další nepřekonatelný rozpor mezi husitským názorem na poslání kněze v hierarchii institucionální církve se projevil rovněž v učeném střetu o artikulu, který se týkal svobodného hlásání slova božího. Obhajoby se ujal Oldřich ze Znojma, sirotčí farář z Čáslavi. Ten pak ve svém projevu, který byl postaven na krystalicky čisté tradici české reformace zosobněné mistrem Janem Husem, jednoznačně upřednostnil Slovo Boží zvěstované Písmem svatým před povinnostmi kněze, které mu předkládají jeho nadřízení počínaje římskou kurií, a před ostatními lidskými nálezky. Oldřichovi ze Znojma oponoval dominikán doktor Jindřich Kalteisen. Jeho úkol byl nezáviděníhodný a nelehký, protože celá řada požadavků zahrnutých v tomto artikulu byla ve shodě s představami, které alespoň verbálně deklarovali členové reformní strany koncilu. Kalteisen proto musel svoje vystoupení směřovat proti zpochybňování církevní hierarchie. Také on se odkázal na Nový zákon a zdůraznil, že pravomoci v hierarchickém uspořádání institucionální církve mají předobraz v prvotní církvi, kde papež zastupuje Krista, biskupové apoštoly a kněží další učedníky.

Artikul o chudobě církve a zákazu jejího světského panování byl pro koncil neuralgickým bodem, neboť se přímo dotýkal mocenského postavení církve ve společenském systému a jejich neadekvátních hmotných potřeb. Obhajoba tohoto článku byla svěřena Angličanovi, oxfordskému mistru Petru Paynovi, kterému se tak dostalo cti hájit jeden ze čtyř článků husitského programu na půdě koncilu. Byly tím oceněny a uznány jeho zásluhy ve službě revoluci, jejímž mluvčím se stal. Englišovo vystoupení na koncilu bylo zároveň dokladem nadnárodního a všekřesťanského zápasu husitství a potvrzením jeho mezinárodní dimenze. Zástupci anglického národa na koncilu požadovali, aby byl Payne zbaven ochrany koncilu. Hrozba nakonec nebyla realizována a tato skutečnost v Paynovi vyvolala ještě větší sebevědomí, s nímž se chopil nelehkého úkolu. Svého oponenta, španělského znalce kanonického práva Jana (Juana) Palomara, odbornými znalostmi, pohotovými výroky, řečnickým uměním (které si v ničem nezadalo s verbální obratností Jeronýma Pražského) a zkušeně odměřovanou dávkou patosu zaháněl do úzkých. Petr Payne bez obalu vyložil, jakým způsobem husité vycházející z Viklefa hodlali církev zbavit majetku a moci. Palomar zase bezostyšně a bez skrupulí obhajoval moc i majetek církve. Jeden z nejvyšších představitelů koncilu, který pak vedl další jednání s husity, dal svým vystoupením jasně najevo, jak naivní byly husitské představy o reformě církve zevnitř, tj. prostřednictvím jejího nejvyššího orgánu ^[4].

Jednání pak pokračovala, neustále se točila kolem čtyř bodů husitského programu a začala postupně připomínat mlácení prázdné slámy. Obě strany si písemně předávaly svoje stanoviska a pak se k nim ústně vyjadřovaly. Jak se jednání protahovala, aniž by směřovala k nějakému smysluplnému závěru přijatelnému pro obě strany, byla stále více patrná deziluze husitů o samospasitelnosti jejich programu. Mesianistický entuziasmus pomalu ochaboval a husité začali chápat, že jejich setrvání ve svazku institucionální římské církve nikam nevede a v konečných důsledcích bylo fatální chybou. Postoj oficiální církve se od předchozího koncilu v Kostnici navíc takřka nezměnil. Po skončení akademické rozpravy a vyložení stanovisek k daným bodům husitského programu bylo zřejmé, že toto názorové střetnutí nebude mít vítěze ani poraženého. Učené polemiky byly vlastně tvrzeními proti tvrzením. Na jedné straně reformní kroky ověřené praxí, že jsou funkční a na straně druhé neochota provést důslednou reformu církve napříč všemi stupni její hierarchie, počínaje papežskou kurií a konče nejposlednějším knězem malé venkovské fary. Husité si začali s hořkostí a hlubokým zklamáním uvědomovat, že program reprezentovaný čtyřmi pražskými články v celé Evropě neprosadí a budou mít značné problémy i s jeho prosazením doma. Navíc jim rychle začaly docházet finanční prostředky, takže 14. dubna se vydali na cestu domů. Provázela je delegace deseti zástupců koncilu (biskup Filibert, Jan Palomar, řezenský děkan Friedrich Parsperger, teolog Heinrich Toke ad.) s tím, že jednání budou pokračovat na české půdě.

***

Na příběhu husitského teologa a diplomata Martina Lupáče z Chrudimi si ukážeme další průběh jednání mezi koncilní stranou a husity, protože on se účastnil úplně všech bilaterálních rozhovorů až do r. 1436. Po prvních jednáních v Basileji pokračovaly tedy další rozhovory v Praze, a to od května do července 1433. Během těchto jednání bylo na počátku července rozhodnuto, že v druhé husitské delegaci do Basileje bude opět Lupáč společně s Prokopem z Plzně a Matyášem Laudou z Chlumčan.

Na jednáních v Basileji – to už jsme svědky třetího kola těchto jednání –, která probíhala od 11. srpna do 2. září 1433 s třítýdenní přestávkou, Martin Lupáč přednesl formulaci čtyř pražských článků ve znění, na němž se usnesl svatotrojický sněm z června 1433^[5]. Chrudimský farář ve svém proslovu také zdůvodnil, proč husité prozatím odmítli začlenění utrakvistické církve do římské církve. Bylo to především proto, že k tomu nebyli zmocněni od nejvyšších představitelů husitských Čech. Lupáč zde také nekompromisně prohlásil, že za vzniklé spory a války nenesou vinu husité, ale kostnický koncil, který nechal upálit Jana Husa i Jeronýma Pražského, a vyzýval evropské vládce k boji proti českým kacířům. Nemenší stigma viny nese také král Zikmund, jenž se postavil do čela dvou kruciát. Na zmínky o tragickém konci Jana Husa a Jeronýma Pražského v Kostnici byli představitelé basilejského koncilu velice citliví, protože se jednalo o stále ještě aktuální souvislosti, které se jich přímo či nepřímo dotýkaly. České delegaci se ani na těchto jednáních nepodařilo domluvit s koncilem prakticky žádnou relevantní dohodu.

11. září se vydala delegace z Basileje opět směrem do Čech. V tomto poselstvu byl jako legát koncilu mimo jiných také auditor (vyšetřující soudce) Jan Palomar, který dokázal velice přesně a s obdivuhodnou jasnozřivostí analyzovat poměry v husitské zemi. Všimněte si, jak se tento vzdělaný právník a teolog vyjádřil o české národní povaze: „Onen totiž národ český, je bezuzdný a nezkrocený, a proto je nutno s ním zacházet jako s koněm či mezkem, jehož je potřeba zkrotit a chovat se k němu mírně, dokud nebude mít na krku ohlávku.“ Tento citát v sobě skrývá jakýsi zkratkou vyjádřený manuál, jak nezkrotné Čechy přivést nazpět do ovčince církve římské.

Nové rozhovory mezi husitskými zástupci a představiteli basilejského synodu byly ukončeny až v lednu 1434. Souběžně probíhalo zasedání svatomartinského sněmu (listopad 1433)^[6], který mj. projednával návrhy budoucích kompaktát. Na přelomu listopadu a prosince byla sepsána první verze budoucích kompaktát. Těchto jednání se opět aktivně zúčastňoval pochopitelně i Martin Lupáč. 11. prosince 1433 byl přítomen veřejnému čtení nedávno sepsaných úmluv. Za několik dní již společně s Rokycanou požadovali, aby zástupci koncilu povolili přijímání pod obojí způsobou pro České království a Moravské markrabství. V lednu 1434 se Lupáč spolu s Janem z Příbrami snažil zástupce koncilu přesvědčit o přijímání podobojí i pro pokřtěná dítka. Bezvýsledně. Kompaktáta nebyla stále oficiálně potvrzena a bylo rozhodnuto o dalším kole jednání v Basileji. Jediným člověkem, který měl tentokrát odjet do Basileje, byl právě Martin Lupáč. Byla to velká pocta a důvěra, které se dočkal zcela po zásluze, a to i přesto, že legáti považovali další jednání s husity za bezpředmětná. Lupáč se v doprovodu basilejských legátů vydal na cestu s nesnadným úkolem v lednu 1434. Na koncilu přednesl projev, v němž se mj. vyjádřil ke sporným bodům, týkajícím se přijímání podobojí. Dokládal, že povolit laické přijímání pod obojí je nutné nejen v království Českém a markrabství Moravském, nýbrž i v přináležejících oblastech (tady měl Lupáč na mysli vedlejší země Koruny). Základní podmínkou míru je přijetí kalicha přinejmenším v Čechách a na Moravě, přestože přijímání podobojí je spasitelné pro všechny křesťany včetně pokřtěných dítek. Martin Lupáč musel čelit četným námitkám a začal tušit, že ani tato diplomatická mise nepřinese kýženého výsledku. Po dalších poradách vydal koncil 25. února pouze bulu, která vyzývala zemského správce Aleše Vřešťovského z Rýzmburka, šlechtu, města i obce království českého k přijetí kompaktát a k ukončení válečných operací. Doručením těchto listin do Čech byl pověřen Lupáč, který tím byl vlastně degradován na pouhého posla, či spíše listonoše.

Po bitvě u Lipan r. 1434 se Lupáč zúčastnil spolu s Janem Rokycanou jednání se Zikmundem v Regensburgu (Řezno), kam český sněm vyslal reprezentativní poselstvo složené ze světských i duchovních osob. Rokycana a Lupáč zde byli jedinými zástupci husitského duchovenstva.

Při obdobném setkání se zástupci koncilu a císařem Zikmundem v Brně v červenci 1435 byl Lupáč jedním z pěti duchovních, kteří byli zastoupeni v poměrně početné české delegaci. Češi dosáhli na brněnských jednáních velkého úspěchu, protože si na Zikmundovi vymohli první privilegia tzv. „císařských kompaktát“ a Zikmundovu kapitulaci (respektování podmínek, za nichž bude pretendent přijat za krále) před jeho oficiálním přijetím za českého krále.

5. července 1436, jakoby symbolicky v předvečer výročí Husovy smrti v Kostnici, byla v Jihlavě vyhlášena tzv. Jihlavská kompaktáta, oboustranně přijatelný kompromis a okleštěný text čtyř pražských článků. Přesto to bylo druhé velké vítězství české reformace. Martin Lupáč během pečetění kompaktátních dokumentů 3. července prohlásil, že Čechové nikdy nepřestali být nedílnou součástí římské církve a byli vždy pravověrnými křesťany. Za dva dny při slavnostním vyhlášení Jihlavských kompaktát přihlížel Lupáč této vskutku dějinotvorné události spolu se svým přítelem Janem Rokycanou ^[7]. Vyhlášením Jihlavských kompaktát byla uzavřena druhá etapa (znovu si připomeňme, že tou první byl Chebský soudce) vítězného tažení české reformace bez ohledu na to, že mnozí prezentují kompaktáta jen jako dohodu o kalichu pro Čechy a Moravu. Zbylé tři články husitského programu byly totiž rozmělněny různými dodatky, podmínkami a oboustranně přijatelným kompromisem. Objektivně lze tedy konstatovat, že artikul o kalichu byl částečným vítězstvím husitů a ostatní tři byly spíše úspěchem strany koncilní. Ale kdo z protagonistů obou stran by si na počátku druhé dekády 15. věku pomyslel, že k tomuto finále vůbec někdy dojde? V té době o tom husiti jen snili a pro druhou stranu to bylo tehdy něco naprosto nepředstavitelného, něco, co na tvářích katolíků vyvolávalo pohrdavý úsměv, v lepším případě jen shovívavý ^[8].

 

Odkazy a poznámky:

Dominance polních vojsk

1. Druhou etapu husitské revoluce sleduje detailně publikace BARTOŠ, František Michálek. České dějiny II./8. Husitská revoluce. 2. Vláda bratrstev a její pád 1426 – 1437. Praha: Academia, 1966, s. 263.

2. Prokopovi Holému se věnuje především sekundární literatura. Monografie o tomto velkém muži husitské revoluce jsou již povětšinou staršího data, například MACEK, Josef. Prokop Veliký. Praha: Naše vojsko, 1953, s. 211. Za zajímavost stojí uvést, že své přízvisko „Holý“ Prokop nezískal proto, že by byl plešatý, jak si myslela ještě generace romantiků na přelomu 19. a 20. století, ale proto, že si na rozdíl od mnoha jiných kněží holil bradu.

3. Bitva u Ústí nad Labem byla v minulosti často interpretována jako vyvrcholení III. křížové výpravy proti husitům. Teprve moderní historikové dostatečně osvětlili, že protihusitské tažení z roku 1426 nebylo kruciátou v pravém slova smyslu, nýbrž de facto samostatným podnikem saského kurfiřta sledujícího vlastní mocenské zájmy v Čechách. Dnes tedy není toto tažení počítáno mezi křížové výpravy proti husitům. Přesto si i nadále nejeden publicista a často také historik přisadí a díky bitvě u Ústí nad Labem zvýší počet kruciát na pět.

4. Pro srovnání rozsáhlá zahraniční publikace a jedna z největších svého druhu DUPUY, R. Ernest; DUPUY, Trevor N. Historie vojenství: Harperova encyklopedie. Od roku 3500 př. Kr. do roku 1700. Praha: Forma, 1996, s. 667, kde je velký prostor věnován právě husitské bojové taktice.

5. Z literatury věnující se dějinám Slezska během husitské epochy odkazuji na publikaci JIRÁSEK, Zdeněk, a kol. Slezsko v dějinách českého státu I. Od pravěku do roku 1490. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 708. Husitství ve Slezsku se také věnujeme i na našem webu v samostatném článku.

Cesta k Lipanům

1. Jednalo se především o velké povodně a tuhé zimy. Více informací v publikaci SVOBODA, Jiří; VAŠKŮ, Zdeněk; CÍLEK, Václav. Velká kniha o klimatu Zemí koruny české. Praha: Regia, 2003, s. 655. Článek o změnách klimatu v zemích Koruny české během husitských válek naleznete rovněž na našem webu.

2. Účast husitské delegace na basilejském koncilu se tradičně těší velké pozornosti českých historiků. Z doposud vydaných titulů stojí za zmínku KRCHŇÁK, Alois. Čechové na basilejském sněmu. Druhé vydání Svitavy: Trinitas, 1997, s. 299 a ŠMAHEL, František. Basilejská kompaktáta: příběh deseti listin. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 182.

3. Pozoruhodnou kariéru tohoto významného husitského hejtmana, na něž lpí po staletí cejch zrádce a kariéristy, veřejnosti podrobně představila kniha PAPAJÍK, David. Jan Čapek ze Sán. České Budějovice: Veduta, 2011, s. 372.

4. Žádná jiná bitva husitského věku nebyla podrobena tolik důkladnému rozboru a zkoumání jako střetnutí u Lipan. Ze starší literatury lze doporučit URBÁNEK, Rudolf. Lipany a konec polních vojsk. Praha: Melantrich a. s., 1934, s. 262. Z novější pak ČORNEJ, Petr. Lipanská křižovatka: příčiny, průběh a historický význam jedné bitvy. Praha: Panorama, 1992, s. 277.

5. Odhady historiků o počtu nasazených sil u Lipan v odborné literatuře velmi kolísají. Podle P. Čorneje, jehož údajů jsem se v hlavním textu přidržel, stálo proti 10.000 radikálů zhruba 12.000 – 13.000 bojovníků koalice. F. Šmahel (Husitská revoluce. 3. Kronika válečných let) odhaduje síly táborsko-sirotčího vojska mnohem střízlivěji: 6.000 – 8.000 mužů. K Čornejovým počtům se dnes přiklání většina historické obce.

Revoluční epilog

1. Urputné a hrdinské obléhání, které přiživovala ještě relativně nedávno komunistická propaganda let 1948 – 1989, se na Sionu nikdy nekonalo. Archeologové vyvrátili většinu fám a pověstí, na jejichž rozšíření měl největší vliv italský humanista Enea Silvio Piccolomini (pozdější papež Pius II.), neboť ve svém díle „Historie česká“ vylíčil obléhání Sionu velmi barevně a dramaticky. Právě díky jeho zprávám se popis o tvrdém obléhání dostal i do seriózních vědeckých prací 19. a 20. století. Čtyřměsíční obléhání Sionu dnes historikové celkem jednotně vysvětlují jako zakrývací manévr Hynce Ptáčka z Pirkštejna, který spolu s Roháčem z Dubé očekával brzkou změnu politické situace v zemi v důsledku blížící se smrti nemocného císaře Zikmunda. Když však netrpělivý Zikmund vyslal k Sionu posily z Uher, bylo s předstíráním konec, a tak musel být hrad rychle dobyt a pobořen, aby pravda nevyšla najevo. Více informací v knize ČORNEJ, Petr. Tajemství Českých kronik. 2. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003, s. 456.

2. Velice podrobně se Zikmundovou českou vládou v letech 1436 – 1437 zaobírá málo známý, avšak ceněný titul KAVKA, František. Poslední Lucemburk na českém trůně. Králem uprostřed revoluce. Praha: Mladá fronta, 1998, s. 290.

Basilejská kompaktáta

1. O událostech v Chebu viz F. Šmahel, HR 3, Karolinum, Praha 1996, s. 252.

2. K tomu podrobněji P. Čornej, VDZKČ V., Ladislav Horáček – Paseka, Praha a Litomyšl 2010, s. 557-565.

3. Deník táborského kněze o jednání Čechů na koncilu Basilejském z roku 1433, In: Ze zpráv a kronik doby husitské, Svoboda, Praha 1981.

4. K tomu podrobněji P. Čornej, VDZKČ V., Ladislav Horáček – Paseka, Praha a Litomyšl 2010, s. 565-577 a F. Šmahel, HR 3, Karolinum, Praha 1996, s. 259-264.

5. Svatotrojický sněm – podrobnosti viz P. Čornej, VDZKČ V., Ladislav Horáček – Paseka, Praha a Litomyšl 2010, s. 581-583. Husitské sněmy shrnuje tento samostatný článek na našem webu.

6. Svatomartinský sněm – podrobnosti viz F. Šmahel, HR 3, Karolinum, Praha 1996, s. 277-284.

7. Nebyl by to Martin Lupáč, aby se zakrátko nedopustil činu, který nutně musel být v dané situaci považován druhou stranou za provokaci. Co se tehdy stalo? V doprovodu několika dalších kněží i laiků nesl veřejně přes jihlavské náměstí svátost oltářní podobojí (tj. vč. kalicha) k nemocnému. Zástupci basilejského koncilu se proti tomu okamžitě ohradili s tím, že laický kalich povolili pouze v sakrálních prostorách.

8. Syntetické shrnutí Basilejských kompaktát – viz F. Šmahel, Husitské Čechy – struktury procesy ideje, NLN, s.r.o, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2001, s. 292-308. Podrobně k historii listin (originály, různé opisy i tisky) s Basilejskými kompaktáty po r. 1436 – viz F. Šmahel, Basilejská kompaktáta – příběh deseti listin, NLN, s.r.o, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2011, s. 80-97.