Organizace, výzbroj a taktika husitské armády

V prvních hektických letech války došlo k vytvoření tří velkých husitských center, která disponovala svými armádami – Pražských měst, nově založeného Tábora a královnina města Hradce Králové coby centra orebitů (po r. 1424 „sirotků“). Tato tři vojska se svým složením i charakterem poměrně výrazně lišila.

Vojenská organizace Prahy byla stejná, jako v době předhusitské a zakládala se na miliční hotovosti svolávané podle čtvrtí. Po celé husitské období doplňovaly pražskou hotovost žoldnéřské kontingenty, které se postupně staly základem vojenské síly města a byly placeny z městských dávek. Pražské jezdectvo tvořila nižší šlechta a manové, kterým Praha pronajímala za vojenské služby své venkovské statky. Rovněž funkce hejtmanů zastávali příslušníci šlechty, kteří měli zkušenosti z předchozích válek.

Táborské vojsko bylo převážně tvořeno příslušníky městské a venkovské chudiny a skládalo se tudíž hlavně ze špatně vyzbrojené pěchoty. Jezdecké jednotky začal budovat Jan Žižka poté, co získal značné množství koní a jezdecké zbroje v dobyté Mladé Vožici 5. dubna 1420. Letopisec píše: „Pobili tady mnoho těch železných pánů a nabrali si koní, zbraní a odění. A tu si hned Žižka zřídil jízdu; kde viděl nějakého vhodného mládence, oblékl ho do odění, posadil na koně a vycvičil k jízdě i k boji. Tehdy teprve začali táboři jezdit na koních“.

Vojsko orebského bratrstva mělo odlišné složení a od počátku v něm byly poměrně početné jezdecké oddíly východočeského husitského panstva a nižší šlechty. Až do příchodu Jana Žižky r. 1423 a založení Menšího Tábora bylo orebské vojsko svoláváno stejně jako krajská hotovost.

Zásadní zlom v kvalitě husitských ozbrojených sil přišel někdy mezi lety 1422 a 1425, kdy vznikla stálá polní vojska táborského a východočeského bratrstva.

Polní vojsko mělo charakter profesionální armády složené ze zkušených, dobře vyzbrojených a vycvičených bojovníků, která byla vydržována v poli po celý rok. V kontextu 15. století šlo o jev zcela výjimečný, neboť „polní obec“ byla samostatnou správní jednotkou i samostatným politickým subjektem, který měl oprávnění k uzavírání smluv a směl pečetit právní dokumenty svou vlastní pečetí. Polní vojska měla vzhledem ke svému sociálnímu složení charakter městských armád s převahou pěchoty, s vozovou hradbou a velkým množstvím děl. Jejich výzbroj a používaná taktika dovolovala vést úspěšný boj proti klasickým rytířským armádám, neboť vozová hradba zcela degradovala dosud dominantní roli těžké jízdy v polních bitvách.
Organizace polních vojsk byla pravděpodobně zpracována ve vojenských řádech, ale do dnešní doby se bohužel žádný nedochoval. Budeme-li se snažit o rekonstrukci organického členění polního vojska a o poznání používané taktiky, pak musíme připustit, že vzhledem k absolutnímu nedostatku dobových pramenů připadají v úvahu pouze dvě možnosti:
1) buď vytvořit teorii na základě dochovaných vojenských řádů, popisů vojenských operací napříč celým 15. stoletím a hlavně více či méně logických úvah;
2) nebo se smířit s tím, že naše poznatky o husitském válečnictví budou vycházet pouze z dobově odpovídajících pramenů a zůstanou tudíž velmi fragmentární a s mnoha otázkami, na které pravděpodobně nikdy nenalezneme odpověď.

Ze starších odborných publikací je vidět, že historici a badatelé 19. a 20. století kladli velký důraz na vytvoření komplexní představy o husitském válečnictví a nespokojili se s pouhým rozborem dochovaných písemných a obrazových pramenů. Bohužel právě kvůli snaze nabídnout ucelený obraz, neváhali použít informace z dobově i lokálně irelevantních pramenů. Tak se stalo, že rekonstrukce organizace a taktiky českých husitských vojsk v době husitské revoluce byla vytvářena do značné míry na základě německých řádů a vojenských návrhů z I. i II. pol. 15. století a hlavně z Vlčkova řádu ze samého konce 15. stol. Důvodem byly zřejmě poměrně podrobné pokyny související s používáním vozové hradby, které se v těchto řádech vyskytují. Výsledné teorie bohužel dnes musíme zpochybnit, neboť na základě lokálně a dobově akceptovatelných pramenů bychom je nedokázali vytvořit.

Husitské vojsko nebojovalo pouze defenzivním způsobem uzavřeno ve vozové hradbě. Již na počátku války v bitvě u Poříčí nad Sázavou v noci z 19. na 20. května 1420 táboři protiútokem zahnali královské vojsko a oddíl Zikmundových křižáků, kteří se je pokusili obklíčit. Vavřinec z Březové popisuje tuto událost takto: „Táboři tedy, třebas byla noc, přichystavše se se svými zbraněmi, s děly, samostříly, sudlicemi, palicemi a cepy, útokem a za třeskotu cepů se pustili do boje s nepřáteli, a z dopuštění Božího vybojovavše s nimi tvrdou srážku, obrátili je na útěk; zabivše skoro dvacet nepřátel a ukořistivše nemálo jejich kopí s korouhvemi označenými červeným křížem, pospíchali v pokoji do Prahy, aniž jim kdo již překážel“.

Takovéto bitvě by odpovídala kresba ve Starém zákoně z let 1430-40 uloženém v Národní knihovně v Praze.

Na počátku války nepoužívala husitská vojska nějakou ustálenou taktiku, ta se teprve začínala formovat. Šlo spíše o šarvátky malého rozsahu, kdy se kališníkům dařilo využívat vhodného terénu, vozové hradby a své velké palebné kapacity. Z popisů prvních bitev je znát, jak velkou převahu pociťovalo feudální rytířské vojsko nad opěšalými husitskými oddíly. Nepočítali s velkým odporem ani s vlastními velkými ztrátami. Vítězství se zdálo být jisté, vždyť proti těžké jízdě stáli jenom pěšáci neurozeného původu a ti podle rytířovy mentality nemohli odolat nárazu masy těžkých jezdců.

Válečné vozy používala husitská vojska od počátku revoluce. Podle popisu bitvy u Živohoště 4. listopadu 1419 se západočeští husité chystali na celozemský sjezd v Praze a u Žinkov se shromáždily jejich síly z měst Plzně, Klatov, Domažlic a Sušice pod vedením Břeňka Švihovského z Dolan a bratrů Chvala a Kuneše z Machovic. Starý letopisec píše: „Tehdy se stalo, že se tu poprvé sešli se zbraní, v odění a s vozy. Neboť kněz Koranda kázal, že kdo se chce na tu pouť vydat, ať si sebou vezme sudlice na kozly, že kozlové chtějí okusovat štěpy„.

Na počátku r. 1420 došlo k bitvě u Nekměře, přesné datum není známo. Jan Žižka měl pouze několik vozů, ale přesto je použil k obraně svého oddílu. Ve Starých letopisech českých se dočteme: „Když jednou Žižka vytáhl z Plzně k Nekměři s necelými třemi sty pěších a se sedmi vozy, na kterých vezl zařízení k boření zdí, dostihl ho na cestě pan Bohuslav, který měl přes dva tisíce jízdných i pěších. A tak zaútočil na Žižku s jízdným houfem a myslel, že je všechny na hlavu potře. Ale Žižka ho odrazil od vozů a zabil Hynka z Nekměře. Pak táhl dál svou cestou a tu noc pobořil tři opevněné tvrze„.

Bitva u Sudoměře 25. března 1420 patří mezi Žižkova nejznámější vítězství. Z jejího popisu v kronikách se mnoho nedovíme, nicméně husité zvolili pro obranu místo chráněné rybníky a vozovou hradbu. Vavřinec z Březové napsal: „Neboť v den Zvěstování Pany Marie, což byl den 25. měsíce března, pan Břeněk ze Švihova, Valkoun z Adlaru a Jan Žižka s jinými bratřími, přívrženci přijímání z kalicha, se svými kněžími a zejména Václavem Korandou a Markoltem, … napadli je svrchujmenovaní královští lidé nepřátelsky mocnou rukou blízko Sudoměře u jednoho rybníka. Když se tedy strhla srážka a táboři se obklopili vozy, mnozí z obou stran padli a mnozí byli zraněni a mezi nimi byl i pan Břeněk…“.

K první srážce husitů se zahraničním nepřítelem došlo pod horou Melechov 18. května 1420. Zikmundova jízda zde napadla část prohusitské zemské hotovosti, která se sešla na základě mobilizačních výzev k obraně vlasti před první kruciátou. Vybavení tohoto vojska vozy a děly inicioval pravděpodobně sám nejvyšší purkrabí Čeněk z Vartemberka. Dobový popis najdeme opět ve Vavřincově kronice: „A tak je znenadání v polích napadl ozbrojený lid poslaný od krále z Hor, ale sedláci mnozí, když to viděli, statečně se začali bránit. Obklopivše se vozy, stříleli na ně kamením a střelami z děl a samostřílů. A tak ačkoliv byli jezdci dobře ozbrojeni, dobrých dvacet na jednoho sedláka, jak se tvrdí, přece se nijak neodvážili zaútočiti na neozbrojené sedláky. Královští zastřelili z kuší a luků okolo čtrnácti pěších, ale protože se jízdě bojuje v lese s pěšími těžko a když mnozí z královských byli zraněni a několik jich zabito, začali se s hanbou a s mnoha raněnými vracet na Hory Kutné„.

Neúspěchy útoků na husitská polní opevnění, která byla pro jezdce nepřekonatelnou překážkou, však velmi dlouho nevedly ke změně taktiky. Bylo pravidlem, že katolické vojsko se snažilo rozehnat a pobít husitské houfy a prakticky vždy přijalo roli útočníka. Husité s jistotou věděli, že když si zvolí vhodné, přírodou a vozy chráněné místo, nepřítel na ně dříve či později zaútočí. Je ale zřejmé, že útočící šlechtická jízda odmítala riskovat své urozené životy a stahovala se po prvních ztrátách. Výjimkou byla bitva pod Vyšehradem 1. listopadu 1420, kdy král Zikmund vyprovokoval zmínkou o zbabělosti moravskou těžkou jízdu k sesednutí s koní a útoku na opevněné pražanské ležení. Moravský zemský hejtman Jindřich z Kravař a Plumlova totiž pravil k Zikmundovi: „Vězte, pane králi, že dnes utrpíte velkou škodu a s hanbou odejdete. Já totiž se velmi bojím sedláckých cepů“. A král mu řekl: „Vím, že vy Moravci jste bázliví a mně nevěrní“. (Vavřinec z Březové). Uražená pýcha vedla k nebývalému hrdinství a výsledkem byly velmi těžké ztráty mezi moravskými pány. Pod Vyšehradem padlo celkem dvacet pět českých a moravských korouhevních pánů, kteří bývají v kronikách uváděni jmenovitě.

Ačkoliv se na stranu revoluce přidalo značné množství prostých lidí, kteří neměli s válečnictvím prakticky žádné zkušenosti, byly hlavní husitské síly tvořeny zpravidla příslušníky městských a venkovských hotovostí. V případě oddílu Jana Žižky z Trocnova se zdá, že jeho jádro tvořili bývalí žoldnéři a lapkové, tj. Žižkovi spolubojovníci z doby předhusitské.

Po prvních bitvách s tuzemským i zahraničním nepřítelem a velkých husitských ofenzívách, kdy se stabilizovaly tři husitské svazy (pražský, táborský a orebitský), došlo k vytvoření polních vojsk, jejichž organizační struktura, výzbroj a výstroj vypovídá rovněž o stabilizaci husitské taktiky. Podrobný popis této taktiky ve formě vojenského řádu, se bohužel nedochoval. Jediným českým dobovým pramenem je tzv. Žižkův řád, který však neobsahuje prakticky žádné informace o složení či taktice vojska. Otázkou tedy zůstává, zdali je vhodné doplnit chybějící informace ze zahraničních, převážně německých, vojenských řádů, když víme, že Němci vždy stáli na straně husitských nepřátel. Můžeme snad předpokládat, že v době, kdy měly Čechy i Svatá říše římská stejného lucemburského panovníka, tj. do r. 1400, mohla se struktura české i říšské zemské hotovosti řídit podobnými pravidly. Pro dobu husitské války by však takováto úvaha byla více, než odvážná.

Pokud si tedy budeme chtít vytvořit představu o podobě husitského vojska na základě českých vojenských řádů, pravděpodobně se nám to nepodaří. Hájkův řád z r. 1413 se týká Václavova vojska a Vlčkův řád z konce 15. století zase jagellonského vojska a války proti Turkům. Frankfurtské, norimberské, slezské, braniborské i francké vojenské řády raději pomineme.

Z vojenského řádu Jana Hájka z Hodětína z r. 1413 se toho dovíme o vozové hradbě a organizaci vojska poměrně hodně. Podstatné údaje do značné míry korespondují s pozdějšími řády českými i německými. Velký prostor je věnován udržení kázně ve vojsku a jsou uváděny přísné tresty za porušení sepsaných pokynů. Trestány byly hazardní hry, rvačky, prostituce, vybíjení klášterů a kostelů, ničení obrazů a dokonce i vulgární mluva. Řád obsahuje zásady chování vojska a jeho organizaci při tažení zemí, pravomoci a povinnosti hejtmanů (jízdy, pěchoty i vozů), písaře a rychtáře. Dále řád uvádí zásady chování v táboře opevněném vozovou hradbou a požadovanou výbavu válečného vozu. Hájek ještě nešikuje vojsko k vozům a uvádí pouze dva vozataje. Výbava vozu je však velmi podobná požadavkům z pozdějších řádů. Prkno mezi koly odpovídá i o několik desítek let mladší kresbě z Vídeňského kodexu. „U každého vozu aby byla dva vozataje a aby měli lebku a pavézu, a pod vozem aby bylo prkno a řetěz. A při každém vozu aby byla jedna hákovnice se vší přípravů a dvě sekyře, dvě lopatě, dvě kratci, dvě motyce, dva rýče a taras s berlů a jedno kopie s hákem a s praporečkem“.

Někdy bývá uváděno, že válečné vozy byly organizovány do větších celků nazývaných „vozové řády“. Pravděpodobnější však je, že slovo „řád“ či „řad“ označuje řadu, jak ostatně dodnes přežívá ve vojenských a tělocvičných povelech. Vozy táhly ve více řadách, ať již za sebou nebo vedle sebe a každá z těchto řad měla svého hejtmana a svůj oddíl cestářů, kteří před ní opravovali cestu. „Aby před každým řádem vozuov, když se táhne, šli s motykami, kratcemi, rajči, lopatami a s sekyrami, bylo-li by kde cest potřebie opravovati, a odtud aby neodcházeli pod vsazením do řetězuov za tři dni“.

Z Hájkova řádu rozhodně nevyplývá, že by válečné vozy byly považovány za novinku a je pravděpodobné, že vozová hradba byla používána již v době předhusitské k opevnění vojenských táborů nejen v Čechách, ale také v německých zemích. V bitvě u Grunwaldu r. 1410 bylo ležení vojska Řádu německých rytířů opevněno vozovou hradbou, i když zde nesehrála žádnou významnější roli.

List sepsaný husitskými hejtmany r. 1423, který je znám pod názvem Žižkův vojenský řád, obsahuje poměrně málo informací vojenského rázu. Kromě stručných pokynů pro přesun vojska, šikování rot a dělení kořisti, jsou zde uvedeny přísné tresty za krádeže, hazard, smilstvo, lhaní apod. O vozové hradbě ani taktice používané Žižkovým vojskem se zde nedovíme nic.

Usnesení českého zemského sněmu z r. 1470 je velmi důležitým pramenem, kde najdeme požadavky na složení krajských hotovostí pro válku s Matyášem Korvínem. Zdá se pramenem naší problematice nejbližším. Počet pěšáků a jezdců je zde určen poměrně k jednomu vozu: 18 pěších a 2 jezdci. Přesné členění bylo sepsáno pro Hradecký kraj, který měl být vzorem pro ostatní kraje: „Item toto jest na Hradecký kraj položeno: dewět set pešiech, sto koní jiezdných, a mezi těmi aby bylo dwanácte kopinníkuow, a padesáte wozuow; a k tomu každému wozu dostane sě 18 pěších; z těch aby bylo 13 střelcuow, 4 pawezníci a k tomu wozataj. A ti wšickni aby lebky měli s kulkami a s prachem a kopu šípuow, dwoje cepy, dwě motyce, dwě lopatě, dwě sekeře, jedno kopie s hákem a řetěz pod wozem. A tak sě dostane také, že máta býti k každému wozu dwa jiezdná. A tak ze wšech krajów aby též spuosobeno bylo, wedle položení již psaného.
Tito jsú wydáni z kraje Hradeckého: p. Wilém Krušina z Lichtenburka a na Kumburce, p. Jan Ratiborský, p. Petr Kdulinec, p. Čeněk Wyšehněwský, p. Petr Třewacký, p. Mikuláš Sendražský, Hašek Střežek; od pánuow Hradeckých jeden, a Jaroměřských jeden.
Což se pak dotýče potřeb srubnic, haufnic, prachu, kulí, šípuow ku potřebám i ohniwých, jakož na wojsko slušie: to pak skrze p. podkomořieho bude powědieno každému z měst, kterak sě kto a pokad sě w tom mají mieti“.

Tento dokument je mimo jiné výrazným dokladem, že počet vozů sloužil opravdu jen pro určení celkového množství vojska a nesouvisel s organizačním členěním v boji. Nejprve je zde uveden celkový požadovaný počet jezdců a z nich počet kopiníků a teprve následně je zmíněno, že na jeden vůz připadnou 2 jezdci. U pěchoty to bylo podobné, k jednomu vozu bylo formálně šikováno 13 střelců, 4 pavézníci a jeden vozataj. Každý krajský hejtman si měl dle nařízení vybrat setníky a padesátníky. Je zvláštní, že v požadavku nejsou uváděni pěší kopiníci a sudličníci. Snad byli doplněni z jiných zdrojů, možná již jako jednotky vycvičené pro boj s jízdou. Odpovídalo by to později sepsanému řádu Václava Vlčka z Čenova, který byl významným vojevůdcem poděbradských válek.

Na základě uvedených vojenských řádů a popisů vojenských akcí v dobových kronikách je možné říci, že husitská vojska byla tvořena převážně pěchotou, používala vozovou hradbu, polní dělostřelectvo a jezdectvo, které mělo spíše podpůrný charakter. Je možné, že již v době první husitské války byl základní organizační jednotkou vůz a pěchota a snad i jízda byla počítána poměrně k počtu vozů. Pěší vojsko bylo členěno do blíže nespecifikovaných rot a houfů a sestávalo ze střelců z kuší a ručnic, sudličníků, kopiníků, cepníků a pavézníků. Pokud se vojsko bránilo ve vozové hradbě, byly vozy obsazeny přiměřeným počtem obránců. Husitská jízda pravděpodobně zahrnovala větší množství kušiníků v lehčí zbroji a těžkoodění kopiníci tvořili její menší část.

Popisy husitských bitev v dobových kronikách jsou zpravidla stručné a dnešnímu člověku málo srozumitelné. Pokud se v základních rysech shoduje více popisů, u kterých je zřejmé, že vznikly nezávisle na sobě, je pravděpodobné, že v bitvě k popsaným událostem opravdu došlo. Z toho je možné si vytvořit obrázek, jakou taktiku zvolila kališnická či katolická strana a co nejvíce ovlivnilo výsledek bitvy. Některá fakta známe jak z husitského, tak i katolického pohledu a můžeme tedy věřit například míšeňskému markraběti Friedrichovi I. Bojovnému, který píše o bitvě na Vítkově 14. července 1420, že „…kacíři opevnili jeden vrch u Prahy a dělají tam sruby a tam se usadili…“, protože to potvrzují Staré letopisy české, Husitská kronika Vavřince z Březové i jiné prameny. Na Vítkově došlo k neúspěšnému pokusu o dobytí husitských srubů míšeňským vojskem, což mělo negativní dopad na celou první křížovou výpravu.

V listopadu 1421 přitáhl Jan Žižka pronásledovaný vojskem plzeňského landfrýdu k hoře Vladař u Žlutic „…a vyjel na ni se svými vozy a jezdci, obklopil se a své lidi vozy, a připraviv děla, mužně se proti nepřátelům bránil, třebas byl spolu se svými trápen nepohodou povětří, mrazem, vichřicí a hladem“ (Vavřinec z Březové). Tady zvolili husité výhodnou pozici na stolové hoře Vladař se zbytky keltského hradiště, postavili zde vozovou hradbu, ve které se 3 dny bránili, a nakonec se jim podařilo ustoupit do Žatce.

Ve dnech 21.-22. prosince 1421 došlo v okolí Kutné Hory k vojenskému střetu mezi spojenými husitskými vojsky a Zikmundovými křižáky z druhé křížové výpravy. V první fázi bitvy se pokusili křižáci o dobytí husitské vozové hradby pomocí stáda skotu hnaného před útočícím vojskem. Husité vedení Žižkou postavili vozovou hradbu, kterou křižáci „…obklíčili pod Kaňkem ze všech stran a hnali před sebou voly jako ochranu před střelbou z děl. Když přišla noc, bratr Žižka se probil a jel na Kolín“ (Staré letopisy české). Vavřinec z Březové také zmiňuje, že v králově vojsku bylo „…mnoho set volů a krav, aby jim pohledem na ně nahnali strachu a obrátili je na útěk“. Tento pokus však nebyl úspěšný a Žižka v noci ustoupil ke Kolínu.

V bitvě u Malešova 7. června 1424 porazil Žižka vojsko svatohavelské koalice (pražané a katolický landfrýd), které ho pronásledovalo od Kostelce nad Labem. Zažitá představa o tom, že na kališnicko-katolické vojsko vlákané do úzkého údolí byly se svahů svrhávány vozy naplněné kamením je podložena pouze zápisem ve Starých letopisech českých (rukopis L a M). Jeho autorem byl pravděpodobně zkušený válečník neznámého jména, který se zajímal o vojenské teoretické spisy, ve kterých se spouštění vozů na vojsko v soutěsce objevuje. Jedná se např. o dílo Bellifortis (Konrád Kyeser, 1405) nebo Liber de arte bellica (Johannes Hartlieb, 1437). Je velmi pravděpodobné, že podnět k vyprávění o spouštění vozů naplněných kamením na vojsko vlákané do malešovské rokle, dala právě ilustrace v Bellifortis či jiném vojensko-teoretickém pojednání.

Zápis v kronice Bartoška z Drahonic nám sice o průběhu bitvy u Malešova mnoho neprozradí, je však v souladu s dalšími soudobými prameny: „Léta Páně 1424 porazil v boji Žižka se svými lidmi, s Janem Bzdinkou a jejich spolčenci pražany a odňal jim mnoho vozů s děly; padlo tři sta pražských hospodářů a více; a stalo se to ve čtvrtek před sv. Vítem na slabiku Jul–pri–mi u tvrze Malešova za Kutnou Horou; a říkali pravdomluvní lidé, že tam na místě padlo čtrnáct set lidí z obou stran, mezi nimiž byli zabiti na straně pražanů stateční rytíři Turkovec, který držel v ruce pražskou korouhev, pan Hlas, mladý Vikeř, Hlaváč z Deštnice a dále tři sta dvacet šest pražských hospodářů mimo cizince a pražské řemeslníky“. Z tzv. Vratislavského rukopisu se dovíme, jaké improvizované rozlišovací znamení bojovníci obou stran použili: „Item zesrali se pražané u Malešova žitem, neb všichni pražané biechu na znamenie žitem pásáni“.

Bitva u Ústí nad Labem se odehrála 16. června 1426. Spojená husitská vojska zde porazila německou armádu vedenou míšeňským zemským fojtem Bosem z Fictum. Husité zde postavili dvojitou vozovou hradbu, a jak bylo jejich zvykem, čekali na útok nepřítele. Němcům se podařilo převrhnout několik vozů vnějšího okruhu, byli však odraženi a obráceni na útěk. Husité pronásledovali prchající až na hranice a systematicky je pobíjeli, neboť Němci zřejmě odmítli v předchozím jednání úmluvu o braní zajatců. Soudobý německý historik Johannes Rothe (1360 – 1434) popsal bitvu podobně jako čeští kronikáři: „…táhli k jejich vozové hradbě a chtěli prolomit velké ulice a když chtěli prokázat svou statečnost a provést to, vystřelili kacíři z děl, kterých měli bez počtu, mezi ně, a měli dlouhé háky, kterými stahovali urozené pány s koní a zabíjeli a tu se zvedl takový oblak prachu, že sotva jeden druhého viděl, a tak bili a vrazili mezi ně, že mnoho lidí zemřelo, bylo zastřeleno nebo zabito. … A jak tak utíkali a kacíři je pronásledovali a mnoho jich zabili“.

Zajímavá je zmínka v Starých letopisech českých o převrhnutí husitských vozů: „A hned k vozům přilnuli a s mocí Čechům vozy převraceli již jednu řadu. Tehdy teprve Čechové vzkřikli a stříleli na ně z vozů, z houfnic a z tarasnic, až v nich cesty dělali“. Bohužel jiné prameny tento průběh nepotvrzují.

Třetí křížová výprava, vyhlášená papežem Martinem V. a ideologicky vedená kardinálem Henry Beaufortem se potýkala s nedostatkem vojáků. Současné odhady jsou cca 20 tisíc mužů včetně plzeňského landfrýdu a kardinálových anglických lučištníků. Oblehli město Stříbro, ale když se 3. srpna 1427 přiblížilo husitské vojsko vedené Prokopem Holým, začali křižáci ustupovat k Tachovu. Část z nich obsadila město a hrad, ale zbytek prchl následujícího dne za hranice. Husité Tachov za několik dní dobyli a do rukou jim mimo jiné padlo i těžké obléhací dělo krále Václava IV. zvané „Chmelík“. Staré letopisy české uvádí tento popis „bitvy“ u Tachova, která vlastně žádnou bitvou nebyla: „Téhož roku na sv. Jakuba němečtí kurfiřti a říšská města vtrhli s velikým vojskem do Čech a oblehli město Stříbro, které držel pan Přibík Klenovský se svou čeledí; sám Zmrzlík k němu dorazil, když už bylo město obleženo. Statečně se Němcům bránili, ačkoliv dobývali město těžkými děly a bořili hradby. Když jim táhli Čechové na pomoc a byli teprve u Rokycan, pět mil od Stříbra, Němci se neodvážili čekat, až přijdou, a s hanbou utekli ze země. Někteří se opozdili na Tachově. Čechové táhli za nimi, ohněm dobyli město Tachov i hrad a ukořistili a odvezli do Tábora těžké dělo nebožtíka krále Václava, zvané Chmelík“.

Podobně neslavně dopadla i čtvrtá kruciáta, které se účastnil kardinál Julian Cesarini, papežem pověřený legát pro válku s husity. Křižácké vojsko bylo početně velmi silné, ale vázla komunikace mezi jednotlivými proudy, které táhly z Bavor do Čech. Po krátkém obležení Tachova se Němci přesunuli k Domažlicím a začali je intenzivně dobývat. Když se hlavní velitel Friedrich Braniborský dověděl o blížícím se husitském vojsku, zrušil 14. srpna 1431 obležení a začal své jednotky stahovat na vhodnější bojiště směrem ke Kdyni. Některé jednotky si přesun vyložili jako ústup z boje a vznikl mezi nimi zmatek. Starý letopisec píše, že „…když Čechové byli ještě míli od Němců, tu z boží vůle zachvátil Němce tak veliký strach, že ještě než spatřili české vojsko, utíkali se svými vozy do bavorských lesů, většinou po cestě k hradu Rýzmberku…“. Část křižáckého vojska se postavila k obraně ve vozové hradbě, aby kryla ústup ostatních. Na tuto defenzivní taktiku však Němci nebyli zvyklí a snad ani dobře vybavení a tak se stalo, že „…oddíly českého vojska mezi ně odvážně vtrhly, zahnaly je z jejich vozů a mnoho jich tam pobily a zajaly“.

Poslední velká bitva první husitské války se odehrála 30. května 1434 u Lipan. Vojsko české utrakvisticko-katolické koalice vedené Divišem Bořkem z Miletínka zde porazilo spojená polní vojska husitských radikálů – táborů a sirotků. Dobových popisů bitvy se dochovalo několik, ale žádný z nich není dostatečně podrobný a srozumitelný, aby dnešnímu čtenáři dovolil udělat si představu o jejím průběhu. Jisté je, že vojsko panské koalice zaútočilo dne 27. května 1434 na město Český Brod, které bylo členem sirotčího svazu, aby touto akcí vylákalo spojená polní vojska z jejich ležení u Kouřimi. To se mu podařilo a 28. května se na svazích Lipské hory postavily obě armády proti sobě uzavřené ve vozových hradbách. Po dvou dnech, v odpoledních hodinách 30. května, zahájili táboři a sirotci dělostřeleckou palbu na vozovou hradbu panské koalice. Tím umožnili koaličním hejtmanům spustit promyšlený plán, který spočíval v předstíraném útěku z bojiště, který měl radikály vylákat z jejich vozové hradby. Lest se dokonale zdařila. Nadšení táboři a sirotci se pustili do pronásledování nepřítele, a když se dostatečně vzdálili od vozové hradby, přerušily oddíly panské koalice svůj ústup. Zadní voj tvořený vojsky plzeňského landfrýdu se obrátil proti svým pronásledovatelům a náhle se změnil v útočnou formaci. Překvapení a rozptýlení radikálové byli vystaveni soustředěnému náporu protivníka, který jim odřízl cestu zpět a začal je systematicky pobíjet. Jiná, silná skupina koaličních vojsk zaútočila na slabě hájenou vozovou hradbu a část vozů se jim podařilo převrátit. Boj ve vozové hradbě se změnil v pouhé zabíjení a život zde položili i oba duchovní správci polních vojsk, Prokop Holý i Prokůpek. Starší badatelé se někdy nechávali unést svojí fantazií a vytvářeli „rekonstrukce“ bitvy skutečně podivuhodné. Velmi uvěřitelně působí popis v listu plzeňských bojovníků, přímých účastníků bitvy, svým vyslancům na basilejském koncilu, který byl napsán ihned po bitvě dne 1. června 1434.
„Tu páni hejtmani zdvihnuvše se, zřídili i spořádali šiky a vyrazili do boje. A když nastávala hodina zápasu a šiky postupovaly proti sobě, my jsme byli postaveni vzadu v části další. Tehdy se naše šiky, jak bylo nařízeno, obrátily, předstírajíc útěk, takže jsme se my, kteří jsme byli vzadu, v části zadní, octli v čele, v části přední. Nepřátelé však vidouce to, že se dáváme na útěk, zatroubili na trouby a hrozně křičeli velikými hlasy: „Vstaňte, vstaňte a pronásledujme je, neboť, hle, utíkají!“ A tak všichni odpůrci zdvihnuvše se vypadli ze svého tábora i vozů, jízdní i pěší a nás stíhali. My však, kteří jsme byli v části zadní, pozorujíce, že se již vzdálili od svého tábora i vozů, zdvihli jsme se ve jménu Páně, o jehož při šlo, udeřili jsme na ně odzadu a zabránili jim v návratu do jejich tábora i vozů. Ale jiní páni a šlechtici, povstavše se vším lidem v části přední, napadli je soustředěným útokem jako jeden muž a tak odzadu i zepředu jsme je shazovali jako snopy, pobíjejíce je, ačkoli se mnozí vzdávali a byli by se bývali vzdali do zajetí. Nebylo tehdy času k zajímání, ale jen k zabíjení…“.

Z uvedeného popisu několika stěžejních bitev husitských válek je vidět, jak důležitou roli hrála dobrá organizace husitských vojsk, kvalitní velení a v neposlední řadě také velká motivace bojovníků k rozhodnému a z jejich pohledu spravedlivému boji. Ve velkých bitvách byli husité téměř vždy v defenzivní pozici a očekávali útok nepřítele ve vozové hradbě nebo v jiném provizorním opevnění, neváhali však ve vhodné chvíli přejít do protiútoku. V počáteční fázi války se katolické síly, včetně zahraničních intervenčních armád, chovaly velmi ofenzivně a neváhaly kdykoliv zaútočit na husitské houfce. Po sérii neúspěchů však jejich sebevědomí sláblo a strach z husitských vojsk překročil i hranice země. Třetí a čtvrtá křížová výprava skončila naprostým fiaskem, protože na křižácké armády padl takový strach z husitů, že propadaly panice a prchaly ze země již při prvních zprávách o blížícím se husitském vojsku.

Husitská vozová hradba byla ve své době prakticky nedobytnou pevností a přímým útokem se ji nepodařilo dobýt ani jednou. Před Kutnou Horou r. 1421 se křižáci pokusili dobýt vozovou hradbu skryti za stádem skotu, které hnali před sebou. V bitvě u Ústí nad Labem se sice podařilo Němcům převrátit několik vozů vnějšího okruhu, ale k dobytí hradby to nestačilo. Ze zpráv bohužel jednoznačně nevyplývá, zdali se o dobytí vozů pokoušeli jezdci sesedlí s koní anebo pěchota. Je velmi pravděpodobné, že na vozy útočila pěchota a jezdci vyčkávali opodál, aby vnikli do případného průlomu. Představa, že jezdec přijede k vozové hradbě vystaven silné palbě z děl a ručních zbraní a následně se pokusí zasáhnout obránce vozu, aniž by měl reálnou šanci vůz převrhnout či jinak ho překonat, je poněkud odvážná. Je však také třeba si uvědomit, že ani obránce vozu to neměl jednoduché, protože nemohl dělat kroky nutné pro zachování rovnováhy při boji, ani dobře uhýbat ranám.

Pokud husité narazili na nepřítele, který neměl výraznou přesilu a nebo se jim nepodařilo včas postavit vozovou hradbu, bojovali v otevřeném poli bez vozů. Vyobrazení takových bitev najdeme například ve Starém zákoně z Národní knihovny v Praze (1430-40) nebo na dvou následujících výjevech z bitev u Chrastavy a Hiltersriedu.

V díle „Denkwürdigkeiten zur Geschichte des Zeitalters Kaiser Sigmunds“ (Pamětihodnosti k dějinám doby císaře Zikmunda) od Eberharda Windeckeho (1380-1440), Zikmundova dvorního kronikáře, najdeme vyobrazení bitvy u Chrastavy, ke které došlo 11. listopadu 1428. Polní vojsko sirotčího svazu vedené Janem Královcem, které se od obležené Lichnice vydalo na spanilou jízdu do Horní Lužice, se zde střetlo s vojskem lužických měst pod velením Albrechta z Koldic a Hanuše z Polenska.
Staré letopisy české bitvu popisují takto: „Téhož roku vojsko sirotků spolu se sirotčími městy oblehlo Lichnici; nadělali kolem hradu příkopy a bašty, sruby, ohrady a obsadili je lidmi. Obléhali jej skoro rok a nedobyli. Potom téhož roku o Všech svatých zanechali na baštách u Lichnice posádku a odtáhli se svým hejtmanem Královcem k Žitavě pro zásoby. Němci se shromáždili a udeřili na ně u Chrastavy a pobyli mnoho práčat a bratří. Oni se zase vzchopili a Němce porazili“.
Obraz (bitva u Chrastavy) zachycuje boj těžkooděných jezdců v plátových zbrojích s tehdy moderními přilbicemi typu šalíř. V dolní části je vyobrazen husitský válečný vůz s bednovitou korbou a kulatými střílnami. Bohužel nelze zjistit, nakolik ovlivnila podobu vozu malířova představa a nakolik se podobal realitě, protože chybí srovnávací materiál.

Mědiryt z 1. poloviny 15. století, který s velkou pravděpodobností zachycuje nešťastnou bitvu u Hiltersriedu, ke které došlo 21. září 1433.
Bartošek z Drahonic o bitvě u Hiltersriedu ve své kronice píše: „Téhož roku, totiž 1433, v týdnu před svátkem sv. Václava vytáhl Pardus, hejtman vojska táborů ležícího a tábořícího před Plzní, a Jan Řitka, tehdy hejtman v Domažlicích, s pěti sty a více jezdců , jak se obecně a pravdivě říkalo, a s tisícem čtyřmi sty pěších do Bavor ke Koubě a ukořistili velký počet dobytka a jiných věcí. Posléze je však pronásledovaly stovky jezdců s pěšáky, utkaly se s nimi v bitvě a nakonec zvítězili Němci, takže z Čechů vrátilo podle obecných zvěstí sotva třicet jezdců a sto pěších, avšak Pardus a Jan Řitka od nich utekli“.