Mikuláš z Husi a Pístného

[1375-24.12.1420]

Jeho původ je třeba hledat mezi nižší šlechtou z Křivoklátska, a proto se Mikuláš původně psal z Pístného. Před rokem 1400 se objevuje ve službě královské komory v Praze a nejpozději v r. 1404 byl Zikmundem Hulerem jmenován purkrabím na hradě Husi na Prachaticku, po němž se pak začal i psát. V r. 1408 se nechal najmout do žoldnéřských služeb v Rakousích a v letech 1412 až 1417 byl purkrabím vyšehradské kapituly v Prachaticích. Patrně za svoji lapkovskou činnost na Prachaticku, kde to důvěrně znal, byl v r. 1417 označen za zemského škůdce, ale o rok později byl králem Václavem IV. omilostněn a v tomto bodě se jeho životní pouť až nápadně podobá Žižkovi. V letech 1414 až 1417 působil také ve službě vyšehradské kapituly a zastupoval ji mj. i v majetkoprávních sporech se světskými osobami. Nepochybně v Praze, ale i v jižních Čechách se seznámil s Janem Husem a jeho reformními názory, i když z nám neznámých důvodů svoji pečeť ke stížnému listu proti Husovu upálení nepřipojil.

V r. 1419 se na jihu Čech účastnil poutí na hory a pak ho již zastihujeme v Praze, kde počátkem léta r. 1419 v čele neozbrojeného davu jako mluvčí novoměstských husitů žádal krále, aby povolil přijímání podobojí pro děti i dospělé. V listopadu téhož roku stanul spolu s Žižkou v čele ozbrojených houfců, které obsadily Malou Stranu. Po odchodu venkovských radikálů z Prahy se Mikuláš z Husi uchýlil na Zelenou horu u Nepomuku, kterou husité přejmenovali na Olivetskou horu. Zde se Mikuláš z Husi stal zakladatelem husitského centra, které bylo jedním z prvních. Po odchodu ze Zelené hory se na Táboře stal jedním ze 4 hlavních hejtmanů (Jan Žižka, Zbyněk z Buchova a Chval z Machovic) a sebe považoval za předního hejtmana mj. kvůli tomu, že na Hradiště přišel ještě před Žižkou. Spolu s tábory v létě 1420 vytáhl na pomoc Praze, ale protože Tábor oblehla vojska Oldřicha z Rožmberka a Albrechta Habsburského, přispěchal husitskému městu s více jak 300 jezdci od Prahy na pomoc. V bitvě pod Vyšehradem velel nevelkému táborskému oddílu, který opět přišel na pomoc pražanům. Po této vítězné bitvě byl Mikuláš z Husi pasován na rytíře a na přelomu listopadu a prosince se účastnil spolu s pražany a Žižkou obléhání hradu v Říčanech. V době hádání táborů a pražanů v prosinci 1420 se u Mikuláše objevily spíše neoprávněné obavy o život. Proto 10. prosince Prahu opustil a v Psárech si pádem s koně zlomil nohu. Do Prahy se musel chtě nechtě vrátit, aby si léčil těžké zranění, ale na Štědrý den zemřel patrně na zápal plic či prsní záduchu.

Rodící se revoluční zápas jeho smrtí přišel o významného hejtmana a Žižku zbavil ambiciózního rivala, který se vyznačoval větším politickým rozhledem. Mikuláš z Husi jako radikální husita zásadně nesouhlasil s polskou kandidaturou na český trůn, opíral se o názor, že králem by měl být zvolen nějaký významný husita (padlo i jeho jméno) a nejenom touto myšlenkou národní monarchie se ocitl na straně, která byla ve sporu s Prahou a jejími šlechtickými spojenci. Táborská hegemonie v hlavním městě v té podobě, jak si ji Mikuláš z Husi představoval, byla za daného stavu věcí naprostou utopií.