Václav IV. Lucemburský

[1361-1419]

Český král, který se ujal vlády ve velice složité době a to jak z pohledu situace v říši tak i vzhledem k situaci v zemích Koruny české. Obraz Václava IV. jako neschopného panovníka, nepříčetného cholerika a opilce je již dnes korigován právě objektivním hodnocením jeho vlády ve složité době a tím, jak ho jeho otec, Karel IV. na nelehkou úlohu vladaře připravil. A v tomto ohledu selhal právě sám císař, vroucně milující otec svého prvorozeného syna a prince. Krátce řečeno Karel svého syna rozmazlil. Z lidského hlediska pochopitelné, avšak vzhledem k úkolu, který na Václava čekal, to nebyla zdaleka nejlepší průprava. Václav na dvoře svého otce byl vtahován do vladařských povinností od nejútlejšího věku a tak dítě, které si chtělo tolik hrát, muselo plnit jakési povinnosti, jimž nemohlo rozumět. Karel svému synovi panování v dobré víře vlastně znechutil.

Neúspěch vlády krále Václava IV. nespočíval pouze v jeho schopnostech, ale byl podmíněn i situací v říši a papežským schizmatem, jehož řešení měl jako římský král iniciovat. Další, neméně závažnou příčinou nezdaru tohoto nešťastného krále byly vztahy uvnitř lucemburské dynastie mezi Václavem, moravským markrabětem Joštem a Zikmundem způsobené urputným zápasem o českou královskou korunu. V neposlední řadě to byly mocenské ambice říšských kurfiřtů a teprve na posledním místě schopnosti a vůle Václava IV. plnit vladařské povinnosti. Jednalo se tedy o boj na mnoha frontách a téměř bez podpory, kterou nemohli suplovat královi milci, příslušníci nižší šlechty. V této nelehké dějinné situaci přestávaly mít osobní vlastnosti a schopnost panovníka rozhodující vliv.

Václav zpočátku reformní hnutí podporoval, byl velkým Husovým příznivcem a jako král tak v podstatě požehnal revoltě proti církvi. Vydal Dekret kutnohorský. Václav IV. byl později obviňován z toho, že způsobil secesi zahraničních, hlavně německých mistrů z pražské univerzity. Je třeba si uvědomit, že tito učitelé odešli zcela dobrovolně, pouze neunesli pomyšlení na ztrátu rozhodujícího vlivu na české univerzitě, kde byli cizinci. Ano, tuto roli převzali čeští profesoři tak, jak to bylo zvykem na ostatních evropských univerzitách. Po odchodu M. Jana Husa z Prahy na venkov se Václav IV. z mnoha vnitropolitických ale hlavně zahraničněpolitických důvodů od přízně reformistů začíná odvracet, aby se k ní již nikdy nevrátil. V Husově kauze vrcholící Kostnicí nehnul prstem. Václavovo věčné lavírovaní, kličkování mu působilo nesčetné problémy. Chtěl hledat kompromisy, ale umění politického kompromisu a konsenzu prostě neovládal. Od vládnutí utíkal na své hrady, kde se oddával s infantilní radostí lovu. K vladařským povinnostem se vracel nerad a s obrovským sebezapřením. Bylo to dědictví jeho výchovy.

Drsnou ironií osudu je, že Václav IV. nenalezl pokoje ani po smrti. Jeho manželka, královna Žofie chtěla pochopitelně uložit tělo do královské hrobky ve Svatovítském chrámu. Tělo dala balzamovat a pietně vystavit v chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. V noci z 20. na 21.08.1419 bylo tělo tajně převezeno do Svatovítského chrámu a v noci 12.09. bylo přepraveno opět tajně lodí na Zbraslav. Zde si Václav IV. přál být pohřben. V srpnu 1420 táborité a pražané pod vedením kněze Korandy dobyli zbraslavský klášter, přitom byly královy ostatky vytaženy z rakve a zneuctěny. Mrtvoly se ujal rybář Moucha a pochoval ji na své vinici. Po letech si vzpomněli čeští páni na svého krále a dali hledat jeho hrob pod příslibem odměny. Až nyní se Moucha ozval, tělo bylo vyzvednuto a převezeno na Vyšehrad. Odtud byl dne 25.07.1424 vypraven slavný pohřeb na Hrad, kde bylo tělo uloženo v hrobce českých králů pod Svatovítským chrámem spolu se svým otcem.