křižácká vojska

Hlavními organizátory boje proti českému revolučnímu hnutí se stali uherský král Zikmund (jemuž šlo především o dědictví po zemřelém bratrovi) a římská církev, která chápala nebezpečí hrozící jí od upevnění revolučního hnutí v Čechách. Církevní výzvy a usilovná činnost krále rozmnožily už v roce 1420 veliké vojsko, složené z křižáků mnoha národností a jazyků. Smíme-li věřit Vavřinci z Březové, shromáždili se u Prahy: „Čechové a Moravané, Uhři, Charváti, Dalmačtí a Bulgaři, Valachové, Sikulští, Cuni, Jasi, Rusové, Holí i Slováci, Prušané, Švábi, Turyngenští, Štýrští, Míšenští, Bavorští, Rakušané, Sasíci, Frankové, Franští, Angličané, Brabantští, Vestfálové, Holandové, Šveycaři, Lužičtí, Korytané, Aragonští, Hyšpanové, Poláci a Němci od Reyna a jiní mnozí“. Už z tohoto soupisu je zřejmé, že převahu měla vojska ze zemí sousedících s Čechami, ze zemí německých, z Rakouska, z Uher, ze Slezska a Lužice. Tyto země dodávaly hlavní síly nepříteli v průběhu celého období války proti husitským Čechám. Křižácká vojska nesla všechny znaky feudální roztříštěnosti a byla proto morálně slabá a neukázněná. Ani veliká početní síla jim proto nemohla zaručit vítězství v nespravedlivé válce, ve které křižáci neúspěchy na bitevním poli nahrazovali zvěrstvy, krutostí a terorem.