IV. křížová výprava – Bitva u Domažlic (14.08.1431)
Společný sraz křižáků byl určen na dny 20. června až 1. července. Rakouské sbory měly shromáždiště u Lávy, bavorské a německé v okolí Kouby, porýnské a franské oddíly u Weidenu a konečně saská, středoněmecká i slezsko-lužická vojska měla nástupiště u Kadaně. V hlavním štábu se shromáždila dosti reprezentativní skupina říšských knížat. Král Zikmund pověřil vrchním velením výpravy braniborského markraběte Bedřicha. Prvního srpna vojska čtvrté křižácké armády překročila české hranice směrem k Tachovu, které bylo několik dní obléháno (neúspěšně i díky lantkraběti Janu z Neumarktu, jenž nechtěl připustit poškození „otcovského dědictví“). Křižáci si tak vystačili brutálními pleny v okolí. Armáda se hnula od Tachova až 8. srpna. Původně zřejmě měla postupovat k Plzni, u Kladrub se však otočila jižním směrem a v trojím proudu zamířila k Domažlicím. Se značnou pravděpodobností se velitelé zalekli zpráv o postupu nepřítele a z opatrnosti dali povel ke spořádanému ústupu do pohraniční oblasti. Zprávy o kritickém ohrožení Domažlic způsobily, že ještě před svítáním 14. srpna husitští bojovníci vyrazili na pochod. Jakmile se markrabě Bedřich dozvěděl o brzkém příchodu nepřítele, nařídil své části vojska přesun směrem ke Kdyni, aby zabezpečil ústupovou cestu přes Všerubský průsmyk. Saské ležení na východní straně města bylo z toho hlediska ve výhodě, a proto asi vrchní velitel nepovažoval za nutné papežského legáta Cesariniho (který se zdržoval v saském táboře) informovat. Když Cesarini se saským kurfiřtem vystoupil na blízký pahorek, aby ohlédl situaci, ke svému údivu spatřil dlouhé kolony vozů na ústupu od města (dle vzkazu markraběte jeho vojsko zaujímalo výhodnější pozice). Vrchní velitel dal rovněž zřídit na dosud neurčeném místě vozovou hradbu, k jejíž ochraně kardinál vyslal svou italskou jízdu. Zmatek při přesunech na ucpaných cestách zvyšovaly pověsti o blížících se husitech. Rozhodujícím faktorem celkového rozkladu křižácké armády byla zřejmě skutečnost, že husité se před Domažlicemi objevili dříve, než se stačila zformovat k obranné bitvě. Některé houfy se nestihly včas přesunout do udané polohy, a proto pak prchaly na západ k hranicím. Jízdní oddíl Jindřicha z Plavna spolu s vyděšeným kardinálem ustupoval velikou oklikou kolem hradu Opálka k Nýrsku, odkud pak dostihl vojsko würzburského biskupa. Rachot postupujícího husitského vojska a mohutný zpěv jeho válečných chorálů dlouho zněl v uších všem křižákům, jimž se podařilo zachránit holý život.
Vítězství u Domažlic nespadlo husitům do klína bez boje. Přední voj narazil někde mezi Domažlicemi a hradem Rýzmberkem na vozovou hradbu, kterou pomáhali bránit italští žoldnéři z kardinálovy tělesné stráže. Husité tuto překážku překonali, nejspíše však až v podvečer, takže na pronásledování nepřítele jim nezbývalo mnoho času. Kromě toho vojska byla rozptýlena na rozlehlém území právě tak jako kořist, kterou bylo nutno posbírat. Úvahy, proč husité nepostupovali za křižáky přes hranice, jsou bezpředmětné i z toho důvodu, že unavená vojska sváděla lokální bitky s opožděnými jednotkami. Třebaže si Zikmund o několik dní později namlouval, že díky boží milosti většina křižáků z Čech unikla, veřejné mínění postižených měst a zemí porážku přijímalo jako katastrofu a krach veškeré dosavadní válečné konfrontace. Zanedbatelné nebyly ani materiální škody, neboť většina bojových a zásobovacích vozů padla husitům do rukou.
Zdroj: Šmahel F. – Husitská revoluce 3 (Kronika válečných let)
