550. výročí Jednoty bratrské
V těchto dnech si připomínáme 5 a půl století od založení tohoto náboženského společenství, kdy bývalý hospodářský správce emauzského kláštera Řehoř Krejčí († 1474) připadl na myšlenku vytvořit po smrti Petra Chelčického menší vzorovou jednotu bratří a sester. Na přímluvu Jana Rokycany Jiří z Poděbrad v r. 1457 dovolil členům Krejčího náboženské skupiny, aby se usadili ve vsi Kunvaldu na pomezí Orlických hor.
Kunvaldskou jednotu založenou na principech prvotní biblické a husitské rovnosti tvořili lidé různých vrstev. Převahu v ní měli sedláci a řemeslníci, byli zde však i drobní zemani, měšťané a vzdělanci. Kunvaldští nalezli následovníky a za čas bylo třeba, aby nové sbory dostaly podporu radou a poučením. Neúnavným hlasatelen idejí kunvaldské náboženské komunity byl hlavně bratr Řehoř, jenž se uplatnil i v oblasti publicistiky a literární polemiky. Jedno z prvých usnesení mladé jednoty předjímalo, že dříve či později musí dojít ke střetu s Janem Rokycanou a utrakvistickou církví. Bratří ve snaze dobrat se ideálů raně křesťanské církve vyhlásili za svou jedinou věroučnou autoritu Písmo svaté (tím navázali na Chebského soudce s vyloučením všech pozdějších výkladů a lidských nálezků. Na světskou moc a její struktury kunvaldští pohlíželi prizmatem Chelčického, který i v jiných ohledech zapůsobil na Jednotu. Důrazné popření násilí, pacifizmus, amilitantní přístup k okolí, které je obklopovalo, únik k náboženskému rozjímání, obživa vlastní prací a ideál dobrovolné prostoty patřily k hlavním zásadám této reformní pospolitosti, v níž i někteří kališníci začali vidět jedinou cestu vedoucí k obrodě náboženského života.
Obrazně řečeno bylo zasazeno semínko, z něhož vykvetla ta nejlíbeznější květina na půdě české reformace. Proč?
Masaryk ruku v ruce s Palackým označovali Jednotu bratrskou z 15. a 16. st. za vůbec to nejlepší, co české dějiny z reformace české světu nabídly. V Palackého i Masarykově pojetí českých dějin a tohoto národa mají čeští bratří ústřední roli. Masaryk v české otázce a dějinných souvislostech hledal vždy morální dimenzi, která je přínosná nejen pro danou dobu, ale hlavně pro pozdější období a pro současnost. Touto dimenzí je pro Masaryka především humanita, na níž česká reformace položila akcent a jež se stala bez nadsázky českým objevem. Princip humanity byl součástí bratrské konfese, jež se odlišila od kališnické církve podobojí, která Jihlavskými kompaktáty přistoupila na kompromis nejen s katolickou církví ale i s tehdejším establishmentem a připustila okleštění svého původního programu deklarovaného ve 4 artikulích. Štafetu duchovního zápasu za vzkříšení té pravé humanity dle Masaryka pak musela převzít právě Jednota, která byla vybudována na základech učení Petra Chelčického, který reformní hnutí přijal za své, ale bez jeho prosazování za použití světského meče. Tento způsob zápasu s nepřáteli božího zákona Chelčický důrazně odmítal a snažil se dokázat, že výměna meče světského za duchovní ve smyslu Ježíšova poselství musí fungovat. Podle Chelčického nemohu svého bratra v Kristu přesvědčovat o svých názorech, byť by byly sebevíc pokrokové a přesvědčivé se zbraní v ruce, ale pouze svým verbálním projevem založeném na argumentech Písma svatého. Proto humanistické myšlenky Petra Chelčického, z nichž Jednota vycházela, považuje první prezident samostatného čs. státu za vyvrcholení české reformace. Jednota bratrská pak Petrovy myšlenky rozvinula k jednoznačnému přesvědčení, že musí dojít k odluce církve od státu, což bylo ve své podstatě další nadčasovou myšlenkou, jež světu toto náboženské společenství přineslo. Tato důrazná distance církve a mocenských struktur vedla k prosazení lidské svobody nejen v rámci církevního společenství (tam platila automaticky) ale i v rámci celé společnosti. U Jednoty bratrské, rovněž v souladu s Masarykem, musíme ještě vyzvednout i její přínos pro českou kulturu a vzdělanost. A to i s vědomím toho, že prvotní Jednota vzdělání odmítala. Těmito atributu se sice Jednota bratrská stávala na jedné straně jakousi minoritou, ale na druhé straně to byla i jistá výjimečnost, kterou se chtěla na základě morálních a hodnotových měřítek „vymezit“ vůči zbylé majoritě.
Paradoxem je, že 100 let po reformaci české a se vznikem nových evropských reformačních impulzů, kdy se Jednota mohla dočkat plné rehabilitace a zaskvět se ve svém plné kráse, se už v pol. 16. st. stala bohužel součástí prvního předbělohorského exilu. Přestože přijala zásady kalvínské konfese, neustále se pohybovala na hranici mezi trpěnou konfesí a sektou v již konfesionalizované společnosti. Tento nevděčný osud církve působící na okraji protestantského konfesního spektra vrcholí po Bílé hoře, kdy čeští bratří z řad vyšší i drobné šlechty a dalších svobodných občanů českých zemí, pokud nekonvertovali k jedinému státem povolenému náboženství, museli se uchýlit s celými rodinami do exilu. Mezi těmito exulanty se později ocitl i poslední biskup Jednoty Jan Ámos Komenský. Jednota bratrská po Bílé hoře z českých zemí prakticky vymizela, aby posléze našla útočiště v Ochranově (Herrnhut v Horní Lužici nedaleko Görlitze v SRN), kde pod vedením von Zinzendorfa a vycházeje ze svého humanitního základu i poslání začala plnit své nelehké misijní úkoly.
Nadčasovost humanistických myšlenek Jednoty bratrské se nejvíce projevila právě v misijní činnosti, která i v současné době směřuje téměř do celého světa s akcentem na Afriku a latinskou Ameriku. Zde všude nacházíme stopy i po českých misionářích z řad bratrské církve a díky české misii mají tamní křesťané povědomost např. mj. i o českém reformátorovi Janu Husovi a „učiteli národů“ Komenském.
Na úplný závěr je třeba ještě konstatovat neopominutelný výsledek bratrských misií a vlivu humanistických myšlenek Jednoty a totiž to, že podle geografického rozložení (ne co do počtu) má bratrská církev z protestantských církví ve světě největší zastoupení.
Autor: Jiří Motyčka
Diskuzní fórum:
Diskuze k článku „550. výročí Jednoty bratrské“